o zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím,

1. Shora uvedeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05 % z částky 10 000 Kč od 6. 2. 2017 do 11. 9. 2018, z částky 10 000 Kč od 6. 3. 2017 do 11. 9. 2018, z částky 10 000 Kč od 6. 4. 2017 do 11. 9. 2018, z částky 10 000 Kč od 6. 5. 2017 do 14. 9. 2018, z částky 10 000 Kč od 6. 6. 2017 do 14. 9. 2018, z částky 10 000 Kč od 6. 7. 2017 do 12. 11. 2018, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 60 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky nad rámec uvedený ve výroku I. tohoto rozsudku (výrok II.), žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení 41 563,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného (výrok III.).

2. Takto rozhodl o žalobě došlé soudu dne 9.12.2019, jíž se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím, jako nájemného dle smlouvy o nájmu prostoru sloužícího k podnikání, uzavřené mezi účastníky dne 1.2.2017, za dobu od února do července 2017, když nájemné bylo sjednáno částkou 10 000 Kč měsíčně a žalovaný je za celou dobu trvání nájemního vztahu neuhradil.

3. Žalovaný se bránil tím, že pohledávka žalobce byla uhrazena, žalobci zasílal větší množství peněžních prostředků, dlužnou částku zaslal na jiný účet žalobce ([č. účtu]), a protože peněžní prostředky zaslané na tento jiný účet žalobce by byly jeho bezdůvodným obohacením, pokud by žalobce trval na tom, že nedošlo k úhradě na řádný účet, žalovaný svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení započetl proti žalované pohledávce. Dodal, že byl v prodlení s platbami, žalobci zasílal, kolik mohl, výše plateb proto nekoresponduje s jednotlivým nájemným. Proti pohledávce žalobce započítal platbu ze dne 11.9.2018 ve výši 30 000 Kč - zcela, ze dne 14.9.2018 ve výši 20 000 Kč - co do 19 000 Kč a dále platbu ze dne 12. 11. 2018 ve výši 11 000 Kč – zcela.

4. Žalobce reagoval sdělením, že uvedené platby žalovaného, které obdržel, se týkaly jiných závazků žalovaného, např. nájemného za užívání osobního automobilu, splátek na koupi osobního automobilu. Celkem mu žalovaný zaslal 130 244 Kč, na osobní schůzce si účastníci vyjasnili, co bylo zaplaceno, dluh, který je předmětem tohoto řízení nebyl projednáván. Platby, které nyní žalovaný započítává proti žalované pohledávce již započetl v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], ohledně zaplacení dluhu ze zápůjčky.

5. Soud I. stupně rozsudkem ze dne 7. 6. 2024 č.j. [spisová značka] žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení, se závěrem, že žalovaný se nároku vznesenému žalobcem ubránil kompenzační námitkou. K odvolání žalobce Městský soud v [adresa] usnesením ze dne 21. 11. 2024 č.j. [spisová značka] rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť soud I. stupně se důsledně nezabýval otázkou, zda započítávaná pohledávka žalovaného byla existující a splatná, a neřešil, že předmětem žaloby nebyla jen částka 60 000 Kč, ale také zákonný úrok z prodlení. V odvolacím řízení vyšlo najevo, že žalovaný žalobce k vydání bezdůvodného obohacení, které mělo představovat započítávanou aktivní pohledávku, nevyzval, tedy se nemohlo jednat o pohledávku splatnou, tudíž ani o pohledávku uplatnitelnou u soudu, jinak řečeno, že žalovaný vůči žalobci pohledávku způsobilou k započtení neměl, a tudíž se námitkou započtení nemohl ubránit žalobě, konečně žalovaný od své obrany započtením ustoupil a setrval na tom, že namítanými platbami dluh vůči žalobci uhradil.

6. V dalším řízení soud I. stupně žalobce i žalovaného vyzval k doplnění tvrzení a předložení důkazních návrhů (§ 118a odst. 1, 3 o.s.ř.), s poučením o následku neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního, tak, aby žalobce uvedl, na jaké konkrétní nesplacené dluhy započetl žalovaným namítané platby, konkrétní právní důvod závazku, jeho výši a splatnost, v jaké konkrétní výši k započtení na tyto dluhy žalovaného došlo a kdy dluhy žalovaného v důsledku provedeného započtení zanikly, a tak, aby žalovaný ke svému tvrzení, že namítanými platbami uhradil právě dluh z nájemní smlouvy na nebytový prostor, označil důkazy.

7. Žalobce reagoval tvrzením, že žalovaným namítané platby započetl co do částky 57 776 Kč na dluh žalovaného v podobě splátek na koupi vozidla [název] na základě Smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 27. 6. 2017 a ve zbytku 3 224 Kč platby žalovaného započetl na část dluhu na nájemném za měsíc září 2018 dle nájemní smlouvy ze dne 17. 9. 2014 na nájem domu v obci [adresa] [adresa], doplnil, že žalovaného k zaplacení dluhu na nájmu za září 2018 za dům v [adresa] nijak neupomínal. Žalovaný zopakoval svoji předchozí argumentaci a odkázal na bankovní výpisy zachycující namítané platby.

8. Soud I. stupně vyšel po provedeném dokazování ze zjištění, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena dne 1. 2. 2017 nájemní smlouva na prostor sloužící k podnikání, žalovaný se zavázal hradit nájemné ve výši 10 000 Kč vždy do pátého dne v měsíci, a to na účet č. [číslo], žalobce žalovaného vyzval přípisem ze dne 16. 5. 2019 k zaplacení žalované částky na účet č. [č. účtu]. Mezi účastníky probíhala od roku 2017 širší obchodní spolupráce, žalovaný zasílal na účty žalobce každý měsíc několik částek v řádech vyšších desítek, popř. nižších stovek, tisíc korun českých, účastníci v množství plateb ztratili přehled, nemohli učinit výslednou bilanci obchodních vztahů, žalovaným nebyly dodržovány částky placených závazků ani platební místa, platby nebyly nijak označeny (např. zprávou pro příjemce, variabilním symbolem). Všechny platby (i další než v tomto řízení žalovaným tvrzené) byly žalovaným zasílány na účet žalobce č. [č. účtu], a na tomto platebním místě žalobce platby akceptoval. Praxe se mezi účastníky ustálila v tom, že jakkoliv měli na základě uzavřených smluv jako platební místo sjednán vždy jiný účet (u smlouvy na předmětný nebytový prostor, u smlouvy na dům v [adresa], u smlouvy o smlouvě budoucí kupní na vozidlo [název]), v konečném důsledku žalovaný platil všechny platby na účet jediný, č. [č. účtu], a žalobce v tomto platebním místě plnění mlčky přijímal (i předžalobní výzvou byl žalovaný vyzván k úhradě žalované částky na účet č. [č. účtu], nikoli na účet ve smlouvě sjednaný). Ne všechny smlouvy (žalobcem namítané závazky, na něž mělo být započítáváno) byly uzavřeny mezi účastníky jako takovými, tj. mezi žalobcem a žalovaným, smlouva o smlouvě budoucí kupní na vozidlo [název] ze dne 27. 6. 2017, jakkoliv byla uzavřena žalobcem, nebyla uzavřena žalovaným, ale společností [právnická osoba]., dle ní měly být hrazeny měsíční splátky ve výši 14 444 Kč. Žalovaný uhradil na účet žalobce č. [č. účtu] dne 12. 11. 2018 částku 11 000 Kč, dne 11. 9. 2018 částku 30 000 Kč a dne 14. 9. 2018 částku 20 000 Kč.

9. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil podle ust. § 2201, § 2302, § 1954, § 1933 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.), odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 2442/2013, 33 Cdo 1666/2009, 31 Cdo 3065/2009, 27 Cdo 544/2023), dle níž dlužníkův závazek zanikne také tehdy, jestliže věřitel bez zbytečného odkladu poté, kdy mohl při řádném chodu věcí zjistit, že dlužník poukázal peněžité plnění na jeho účet (odlišný od účtu, na který měl dlužník dle dohody plnit), tyto peněžité prostředky dlužníkovi nevrátí a dlužníkovo plnění na jiný účet tak akceptuje.

10. Dospěl k závěru, mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o nájmu prostoru sloužícího k podnikání, sjednané nájemné 10 000 Kč měsíčně bylo splatné na účet uvedený v nájemní smlouvě, k 5. dni v měsíci, za nějž se nájemné platí. Nepřijal argumentaci žalobce, že namítané platby žalovaného (11. 9. 2018 ve výši 30 000 Kč, 14. 9. 2018 ve výši 20 000 Kč a 12. 11. 2018 ve výši 11 000 Kč) mohl žalobce z podstatné části 57 776 Kč započítat na své pohledávky vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 27. 6. 2017, neboť v případě této smlouvy nešlo o dluh žalovaného, ale o dluh společnosti [právnická osoba]., navíc účet, na nějž byly namítané platby zaslány, se rovněž neshoduje s místem plnění sjednaným ve smlouvě o smlouvě budoucí kupní a žalobce tvrdil započtení na dluhy vyplývající z této smlouvy o smlouvě budoucí kupní splatné později (za období 6 – 9/2018), než dluhy žalovaného ze smlouvy na nájem nebytového prostoru (2 – 7/2017), což ust. § 1933 o.z. vylučuje. Dále dovodil, že ani zápočet zbývající částky 3 224 Kč na dluh žalovaného z nájmu domu v [adresa] neobstojí pro rozpor s ust. § 1933 o.z., neboť dle tohoto ustanovení, neurčí-li se při plnění, na který dluh se plní, započte se plnění nejprve na závazek, o jehož splnění věřitel dlužníka již upomenul, jinak na závazek nejméně zajištěný, při stejné míře zajištění na závazek nejdříve splatný. Žalovaný neurčil při plnění, na který dluh plní, v případě nájemného za dům v [adresa] se jednalo o dluh, o jehož splnění žalobce nepožádal, o dluh zajištěný (jistota) a dluh později splatný, než je vymáhané plnění. Výsledně je tedy na místě započítat plnění žalovaného právě na dluh uplatněný v tomto řízení. S ohledem na závěr, že žalovaný tvrzenými platbami (11. 9. 2018 ve výši 30 000 Kč, 14. 9. 2018 ve výši 20 000 Kč a 12. 11. 2018 ve výši 11 000 Kč) žalovanou částku uhradil, avšak uhradil ji pozdě oproti sjednané splatnosti ve smlouvě o nájmu nebytového prostoru, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení z každé platby nájemného (§ 1968 a § 1970 o.z.) od počátku prodlení (6. den v měsíci) do data, kdy k úhradě dluhu žalovavým skutečně došlo (11. 9. 2018, 14. 9. 2018 a 12. 11. 2018). Co do jistiny a úroku z prodlení požadovaného po datu uskutečněného plnění žalobu zamítl.

11. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně podle ust. § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (o.s.ř.), žalovanému přiznal plnou náhradu nákladů řízení, neboť jeho neúspěch ve sporu byl jen nepatrný, rozsah a výši nákladů řízení specifikoval dle vyhl. č. 177/1996 Sb.

12. Rozsudek napadli oba účastníci včasným odvoláním.

13. Žalobce brojil proti zamítavému výroku II. a výroku o nákladech řízení. Rekapituloval závěry soudu I. stupně a vytýkal mu, že nepřijal jeho argumentaci o započtení žalovaným tvrzených a provedených plateb na pohledávku plynoucí ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 27. 6. 2017 uzavřenou s [právnická osoba]. ve výši 57 776 Kč a na pohledávku ze smlouvy o nájmu domu v [adresa] uzavřenou s žalovaným ve výši 3 224 Kč. Tvrdil, že závěr soudu I. stupně o tom, že dluh [právnická osoba] není dluhem žalovaného, ale dluhem společnosti pro něj bylo překvapivé, když žalovaný byl jednatelem této společnosti a ze svého bankovního účtu platil i za společnost. Dovolával se tabulky označené [Označení], kterou soudu I. stupně předložil a jíž se soud I. stupně nezabýval, dovozoval, že jde o dohodu účastníků o započtení plateb žalovaného na dluh [právnická osoba]. z pronájmu limuzín, nikoli o jednostranné započtení. Měl za to, že tato skutečnost byla před soudem I. stupně osvědčena, a pokud by jej soud I. stupně seznámil se svým náhledem na věc, svá tvrzení a důkazy by doplnil. Tvrdil, že mu nebylo poskytnuto řádné poučení podle ust. § 118a o.s.ř. Tuto argumentaci je možno vztáhnout i na částku 3 224 Kč, pokud by byl seznámen s tím, že soud hodlá aplikovat § 1933 o.z., mohl vyvinout další snahu k prokázání rozhodných skutečností. Rovněž uvedl, že nelze akceptovat obrat v obraně žalovaného, týkající se upuštění od obrany, že pohledávka uplatněná v tomto řízení zanikla započtením pohledávky žalovaného z titulu bezdůvodného obohacení. Navrhl, aby rozsudek soudu I. stupně byl v napadených výrocích změněn tak, aby žalobě bylo vyhověno a byla mu přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

14. Žalovaný brojil proti vyhovujícímu výroku I. s tím, že soud I. stupně nesprávně zjistil výši příslušenství, pro tuto nebyly provedeny důkazy. Navrhl zrušení, případně změnu tohoto výroku, tak aby i v této části úroků byla žaloba zamítnuta.

15. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaných odvolání rozsudek soudu I. stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.), při nařízeném jednání, doplnil dokazování tabulkou založenou na č.l. 118 spisu, a dospěl k závěru, že odvolání nejsou opodstatněna.

16. V tabulce označené [Označení] jsou uvedeny měsíce červenec 2017 až prosinec 2018, u měsíců červenec 2017 až říjen 2018 jsou uvedena data z let 2017 až 2019, dále je uvedeno pronájem a u každého měsíce částka 14 444 Kč a podpis [písmeno], podpis [písmeno], parafy - podpisy účastníků u měsíců červenec 2017 až září 2018, v říjnu 2018 jen podpis [písmeno].

17. Při odvolacím jednání žalobce uvedl, že tato tabulka prokazuje dohodu stran o započítávání závazků a pohledávek, za situace, kdy účastnící mezi sebou měli více závazků a mnoho nepřehledností, chaos v plnění, neboť žalovaný plnil nahodile, účastnící se jednou za čas sešli a vytvořili tabulku, žalovaným poskytnuté platby byly přiřazeny ke konkrétním závazkům, bez ohledu na to, zda se jednalo o závazky žalovaného či společnosti, jejímž byl jednatelem.

18. Žalovaný při odvolacím jednání poukazoval na to, že od počátku řízení tvrdil, že žalovaná pohledávka byla uhrazena, nejednalo se o žádnou zásadní změnu v jeho obraně, unesl břemeno důkazní ohledně zaplacení žalované částky. Pokud žalobce tvrdil, že jím provedené platby započetl na jiné závazky, své důkazní břemeno neunesl a tabulka, kterou předložil, ničeho nedokládá, neboť není jasné, mezi kým byly uzavřena, za jakým účelem a jsou v ní uváděny platby mezi jinými osobami, než jsou účastnící řízení. Měl za to, že žalobce byl soudem I. stupně řádně poučen a v rozsahu odvolání žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Ke svému odvolání uvedl, že mu není jasné, jaké úroky a proč by měl hradit (od kdy do kdy).

19. Soud I. stupně ve věci provedl dostatečné dokazování, správně zjistil skutkový stav a věc také správně posoudil po právní stránce, odůvodnění napadeného rozsudku vyhovuje požadavkům ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.

20. Ze zjištěného skutkového stavu plyne, že účastníci uzavřeli smlouvu i nájmu prostoru sloužícího k podnikání, žalovaný nezaplatil řádně a včas nájemné za dobu od února do července 2017 ve výši 10 000 Kč měsíčně. Žalovaný žalobci zaplatil dne 11. 9. 2018 částku 30 000 Kč, dne 14. 9. 2018 částku 20 000 Kč a dne 12. 11. 2018 částku 11 000 Kč, na jiný účet než sjednaný ve smlouvě o nájmu, žalobce tyto platby přijal, nikterak nerozporoval a žalovanému nevrátil. Soud I. stupně správně a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu dovodil, že těmito platbami došlo ke splnění dluhu žalovaného - pohledávky uplatněné v tomto řízení z titulu nájemného. Soud I. stupně se rovněž správně vypořádal s argumentací žalobce, který tvrdil, že tyto platby započetl na jiné pohledávky za žalovaným. Dospěl ke správnému závěru, že tyto platby, u nichž nebylo určeno na jaký dluh plní, co do částky 57 776 Kč nemohly být žalobcem započteny na pohledávku vůči obchodní společnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní ohledně automobilu [název], neboť je třeba rozlišovat mezi závazky fyzické a právnické osoby, byť by fyzická osoba byla jednatelem této osoby právnické, dospěl ke správnému závěru, že ani započtení předmětných plateb žalovaného co do částky 3 224 Kč nemohly být započteny na pohledávku žalobce za žalovaným plynoucí ze smlouvy o nájmu domu v [adresa], neboť tam se jednalo o pohledávku o níž žalobce žalovaného neupomenul a pohledávku zajištěnou jistotou. Zcela správně tak uzavřel, že zápočet, s nímž argumentoval žalobce, odporuje ust. § 1933 o.z.

21. Žalobce se dovolával tabulky, kterou bylo odvolacím soudem provedeno dokazování, tato tabulka však rozhodně nepředstavuje dohodu účastníků o zápočtu plnění poskytnutého žalovaným na jiné dluhy žalovaného, které nejsou předmětem tohoto řízení. Z tabulky nevyplývá, že by v ní bylo kalkulováno s předmětnými platbami žalovaného, lze z ní toliko dovodit, že účastnící stvrdili, že v uvedené dny byly zaplaceny platby za limuzínu 14 444 Kč, tedy ze vztahu mezi žalobcem a obchodní společností žalovaného, ale z jakých plateb tyto stvrzené splátky pocházely zjistit nelze. Jinak řečeno touto tabulkou nelze prokázat argumentaci žalobce, tudíž ani zvrátit skutkový stav zjištěný soudem I. stupně a jím správně právně posouzený.

22. Odvolací soud neshledal důvodnými námitky žalobce, že se soud I. stupně dopustil procesního pochybení spočívajícího v tom, že jej nepoučil dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. a že se jednalo o překvapivé rozhodnutí. Žalobce byl soudem I. stupně v řízení poučován opakovaně (jak v první fázi řízení před soudem I. stupně tak i v obnoveném řízení po zrušení předcházejícího rozsudku), aby tvrdil a prokázal na jaké jiné dluhy žalovaného předmětné platby žalovaného započetl, žalobce reagoval právě tvrzením o zápočtu na dluhy obchodní společnosti (za auto) a na nájem za dům v [adresa]. Skutečnost, že žalobcem tvrzené zápočty nemohly být shledány po právu, pro rozpor s ust. § 1933 o.z., již není otázkou poučovací povinnosti, není úkolem soudu účastníka opakovaně poučovat v tom smyslu (jak zřejmě míní žalobce), aby mohl svá tvrzení a důkazní návrhy neustále obměňovat, až do doby, kdy mu bude moci být vyhověno, tímto způsobem nelze chápat poučovací povinnost soudu dle § 118a o.s.ř. K tzv. obratu v obraně žalovaného nutno uvést, že žalovaný od počátku řízení tvrdil, že žalovanou částku předmětnými platbami uhradit, s ohledem na to, že bylo plněno na jiný účet než sjednaný ve smlouvě o nájmu nebytového prostoru, potom vytvořil konstrukci o vzniku bezdůvodného obohacení na jeho straně, která nebyla shledána opodstatněnou, ostatně byla i zbytečnou, s ohledem na přijetí plnění žalobcem z jiného účtu a ustálenou judikaturu, dle níž i plněním na jiný účet může dojít k zániku závazku.

23. Nedůvodným shledal odvolací soud i odvolání žalovaného. Žalovaný sám v průběhu řízení uváděl, že byl s platbami ve zpoždění, jinak řečeno závazky ze smlouvy o nájmu prostor sloužících k podnikání neplnil řádně a včas. Dle smlouvy byl povinen platit nájemné 10 000 Kč vždy do 5. dne v měsíci, od února do července 2017, bylo prokázáno jeho tvrzení, že na nájemné zaplatil 11. 9. 2018 částku 30 000 Kč, dne 14. 9. 2018 částku 20 000 Kč a dne 12. 11. 2018 částku 11 000 Kč, z toho logicky vyplývá, že byl v prodlení se zaplacením každé měsíční platby nájemného tak, jak se specifikováno ve výroku I. napadeného rozsudku. Není čemu na tomto výroku rozsudku nerozumět, přičemž mu byla správně stanovena povinnost zaplatit úrok z prodlení dle § 1968 a § 1970 o.z., ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

24. S ohledem na všechny shora uvedené důvody byl rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrzen podle ust. § 219 o.s.ř. včetně správného výroku o nákladech řízení.

25. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 3 o.s.ř., i v této fázi řízení byl žalovaný převážně úspěšný, jeho neúspěch byl jen v poměrně nepatrné části úroků, byla mu proto přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení, a to za jeden úkon právní služby – účast u odvolacího jednání, podle § 11 odst. 1 písm. g), § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále také jen vyhláška) ve výši 3 500 Kč, jeden režijní paušál dle § 13 odst. 4 vyhlášky ve výši 450 Kč a náhrada daně z přidané hodnoty podle § 137 odst. 1, 3 o.s.ř. ve výši 829,50 Kč, celkově 4 779,50 Kč. Žalovanému nebyla přiznána odměna za jím podané odvolání, s nímž neuspěl.