o zaplacení 1 027 066 Kč s příslušenstvím

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 25.3.2022, ve znění jejích doplnění, domáhala na žalované zaplacení částky 1 027 066 Kč s příslušenstvím, jako náhrady škody. Tvrdila, že je vlastnicí nemovitostí (tří bytových domů) v [adresa], že v důsledku omezujících opatření státu vydaných v souvislosti s pandemií onemocnění COVID-19, která byla následně zrušena, jí za dobu od 12.3.2020 do 9.5.2021 ušlo nájemné od tří nájemců (směnárna, nehtové studio, kadeřnictví) ve výši 602 066 Kč, jehož náhrady se domáhá po státu z titulu nesprávného úředního postupu podle zák. č. 82/1998 Sb., že tento nárok by bylo možno posoudit i dle krizového zákona č. 240/2000 Sb. Dále tvrdila, že jí vznikla újma, která by měla být kompenzována, dle antidiskriminačního zákona č. 198/2009 Sb., částkou 425 000 Kč, za dobu od 12.3.2020 do 9.5.2021 (tj. 425 dní krát 1 000 Kč), neboť byla jako pronajímatelka nemovitostí státem diskriminována, když pro jiné skupiny osob (např. OSVČ, zaměstnavatelé, nájemci) byly přijaty podpůrné programy, nikoliv však pro pronajímatele.

2. Žalovaná namítala, že žalobkyně směšuje několik skutků a titulů k náhradě škody, že postup přijímání právních předpisů nelze považovat za nesprávný úřední postup, že žalobkyni nenáleží náhrada škody ani podle krizového zákona, pandemického zákona a ani dle antidiskriminačního zákona. Rovněž namítala, že nejsou dány podmínky odpovědnosti státu dle zák. č. 82/1998 Sb., pokud žalobkyni vzniklo právo vůči třetím osobám – dlužníkům – nájemníkům, měla své nároky uplatnit vůči nim, případně je vymáhat soudně, že není dána příčinná souvislost, neboť ke vzniku škody nedošlo v důsledku nesprávného úředního postupu a není ani postaven najisto vznik škody. Za zjevně neopodstatněný měla i nárok žalobkyně dle antidiskriminačního zákona, který obsahuje v § 2 odst. 3 výčet diskriminačních důvodů, rozdílné zacházení z jiných důvodů, než tam vyjmenovaných, nelze dle tohoto zákona odškodňovat, konečně ani k žádné diskriminaci žalobkyně jako pronajímatelky nedošlo.

3. Shora uvedeným rozsudkem soud I. stupně žalobu o zaplacení částky 1 027 066 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 5.6.2021 do zaplacení zamítl (výroky I. a II.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 1 500 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

4. Po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastníkem pozemku p. č. [číslo], jehož součástí je stavba č. p. [číslo] – bytový dům, pozemku p. č. [číslo], jehož součástí je stavba č. p. [číslo] – bytový dům v k. ú. [adresa] a dále pozemku p. č. [číslo], jehož součástí je stavba č. p. [číslo] – bytový dům v k. ú. [adresa]. Stát vytvořil několik různých kompenzačních či dotačních programů pro podnikatele, jejichž činnost omezila pandemická opatření. Žalobkyně jako vlastník nemovitých věcí neměla nárok na poskytnutí finanční podpory či příspěvku v souvislosti s vyhlášeným nouzovým stavem v ČR a s tím souvisejícími omezujícími opatřeními. Žalobkyně dne 27.5.2021 adresovala [orgán], [orgán], [orgán] a [orgán] žádost o náhradu újmy tak, jak je tato újma tvrzena v žalobním návrhu. Ústavní soud zrušil nálezem Pl. ÚS 106/20 usnesení vlády ze dne 28.1.2021 č. 78, kterým byl s účinností od 23.1.2021 od 00:00 hod. do 14.2.2021 do 23:59 hod. zakázán maloobchodní prodej a poskytování služeb v provozovnách s výjimkami. Nejvyšší správní soud rozsudkem sp. zn. [spisová značka] zrušil obecné opatření [orgán], kterým byl omezen obchod a služby, setkávání osob a právo pokojně se shromažďovat. Městský soud v [adresa] rozsudkem sp. zn. [spisová značka] zrušil mimořádná opatření [orgán] o omezení maloobchodního prodeje a prodeje služeb v provozovnách, resp. o omezení volného pohybu osob. Dne 31.3.2020 vláda schválila návrh na úpravu programu [nazev], který má pomoci firmám ochránit pracovní místa, kdy stát bude prostřednictvím [orgán] kompenzovat firmám vyplacené prostředky, program kompenzace Covid 2021 byl určen pro podnikatele, jejichž činnost omezila pandemická opatření, aby nemuseli ukončovat svou činnost, program Covid Nájemné byl určen podnikatelům, kteří museli kvůli krizovým mimořádným opatřením dočasně uzavřít provozovny pro maloobchodní činnost a poskytování služeb v těchto provozovnách. Z důvodu nadbytečnosti soud I stupně zamítl návrh na provedení důkazu výslechem svědka [jméno FO].

5. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil podle § 5, § 13, § 14, § 15, § 16 zákona č. 82/1998 Sb., § 10 zákona č. 198/2009 Sb., § 36 zákona č. 240/2000 Sb., § 9 zákona č. 94/2021 Sb.

6. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se svého nároku domáhala v důsledku jednání více orgánů veřejné moci a jejich vzájemného spolupůsobení a překrývání, dospěl k závěru, že je namístě jednat s [orgán] podle § 6 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. Konstatoval, že pro úspěšnost žaloby by žalobkyně musela tvrdit a prokázat existenci nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou. Nesprávný úřední postup není zákonem přímo definován, právní teorie i rozhodovací praxe soudů za něj považuje případy vzniku škod, které byly vyvolány jinou činností státních orgánů než rozhodovací, nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí.

7. Pokud jde o nárok na náhradu ušlého nájemného (602 066 Kč) dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ohledně existence příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem. Žalobkyni v rozhodném období (od 12.3.2020 do 9.5.2021) činnost pronajímatelky zakázána nebyla, stát nemůže odpovídat za jednání jednotlivců v rámci soukromoprávních vztahů a už vůbec ne za jejich rozhodnutí využít či nevyužít dotačního programu a dále za jejich rozhodnutí, jak bude s takto získanými prostředky naloženo. Ani po poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. žalobkyně neuvedla skutková tvrzení, z nichž by bylo možné uzavřít, že je zde příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem. Žalobkyně neuvedla nic o tom, že by nesprávný úřední postup vedl k neschopnosti nájemců jakožto primárních dlužníků hradit své závazky vůči žalobkyni a kdy a s jakým výsledkem se žalobkyně neúspěšně pokoušela o vydobytí svých pohledávek za nájemci. S ohledem na neunesení břemene tvrzení (a břemene důkazního) ohledně existence příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem se soud I. stupně z důvodu hospodárnosti nezabýval ostatními podmínkami vzniku odpovědnosti státu za tvrzenou škodu. Nárok žalobkyni nemohl vzniknout ani podle krizového zákona a pandemického zákona, neboť i podle těchto zákonů je podmínkou pro náhradu škody prokázání příčinné souvislosti mezi mimořádnými opatřeními (resp. krizovými opatřeními) a tvrzenou škodou.

8. Pokud jde nárok žalobkyně na náhradu za diskriminaci (425 000 Kč), ani tento soud I. stupně neshledal důvodným, v postupu státu, který neposkytoval pronajímatelům žádnou kompenzaci, žádné diskriminační jednání neshledal. Žalobkyně netvrdila a soudu není z jeho činnosti známo, že by činnost žalobkyně jako pronajímatelky byla jakkoli omezována. Příjem pronajímatelů tak nebyl omezen ani limitován činností státu, nýbrž maximálně finanční kondicí samotných nájemců., a jestliže právě nájemci byli jednou z kompenzovaných skupin, profitovali z této kompenzace pronajímatelé, jakožto koncoví příjemci této kompenzace. Pokud by byli pronajímatelé adresáty podobné kompenzace ze strany státu, pak by obdrželi finanční prostředky, aniž by současně zanikl závazek jejich nájemců k placení nájemného, a aniž by jejich činnost byla státem omezována. Naopak o tomto postupu by se pak dalo hovořit jako o diskriminačním ve vztahu k ostatním skupinám osob, jejichž činnost omezována byla.

9. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 1 o.s.ř., jejich náhradu přiznal v řízení úspěšné žalované, a jejich výši stanovil podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., tj. 300 Kč za každý z pěti úkonů v řízení provedených.

10. Rozsudek napadla žalobkyně včasným odvoláním. Namítala, že není správný závěr soudu I. stupně, že neunesla břemeno tvrzení a důkazní ohledně existence příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem, a že se stát vůči ní jako pronajímatelce nedopustil diskriminačního jednání. Uvedla, že nesprávný úřední postup vyplývá z rozhodnutí soudů, kterými byla zrušena omezující opatření, která vedla k tvrzené újmě, tedy že příčinná souvislost je daná, že porušení principu rovnosti a zákazu diskriminace je v rozporu s ústavním pořádkem, s čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Také namítala, že soud I. stupně zjednodušeně redukoval uplatněné nároky na problematiku dlužného nájemného, které však není předmětem žaloby, že podstatou jí uplatněných nároků je, že v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem a zároveň s diskriminací jí vznikla újma spočívající v nemožnosti dosáhnout příjmů z pronájmu nemovitostí (inkasování nájemného), že k propadu těchto příjmů objektivně došlo. Částka 602 066 Kč je nárok na náhradu ušlého nájemného, které nemohlo být v rozhodné době inkasováno, částka 425 000 Kč je odškodnění následků diskriminačního jednání, spočívajícího v diskriminaci podle kritéria sociálního či jiného postavení žalobkyně. Nárok jí mohl vzniknout i podle krizového zákona. Odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15.11.2023 sp. zn. 30 Co 1980/2023. Soudu I. stupně vytýkala, že ji opakovaně a nekonkrétně vyzýval k doplnění tvrzení a důkazních návrhů a že postupoval formalisticky. Navrhla, aby napadený rozsudek byl změněn tak, aby žalobě bylo zcela vyhověno, případně, aby byl zrušen a věc byla soudu I. stupně vrácena k dalšímu řízení.

11. Žalovaná naopak trvala na potvrzení napadeného rozsudku pro jeho věcnou správnost, když žalobkyně v odvolání uvádí argumenty, s nimiž se soud I. stupně zcela vypořádal. Vyslovila přesvědčení, že postup přijímání právních předpisů nelze považovat za nesprávný úřední postup, že příčinná souvislost v dané věci není dána, neboť žalobkyni vzniklo právo domáhat se svých nároků vůči svým dlužníkům (nájemcům), které mohla uspokojit a stát nemůže odpovídat za jednání jednotlivců v rámci soukromoprávních vztahů. Dle tvrzení žalobkyně jí měla vzniknout škoda právě neuhrazením smluvního nájemného, přičemž ani neuvedla, že by činila jakékoliv kroky k jeho vymožení, nemůže se proto domáhat náhrady proti státu jako poslednímu dlužníku. Ve vztahu k žalobkyni nedošlo k diskriminaci, činnost žalobkyně jako pronajímatelky nebyla žádnými opatřeními omezena, tudíž nebyl omezen ani její příjem, nájemci byli kompenzovanou skupinou osob, z této kompenzace profitovali pronajímatelé jako koncoví příjemci, pokud by byli i pronajímatelé adresáty podobné kompenzace, obdrželi by finanční prostředky od státu a současně by existoval závazek jejich nájemců na placení nájemného, potom by byli diskriminováni ti, jejichž činnost narozdíl od žalobkyně byla skutečně omezena. Rovněž uvedla, že nároků dle antidiskriminačního zákona je možno se domáhat jen z důvodů tam uvedených.

12. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu I. stupně, včetně řízení, které mu předcházelo dle ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

13. Žalobkyně tvrdila, že jí vznikla škoda (ušlé nájemné) v důsledku vyhlášení nouzového stavu od 12.3.2020 s prodloužením do 17.5.2020 a od 5.10.2020 do 11.4.2021, a v důsledku vydání mimořádných omezujících opatření, která byla následně zrušena. Konkrétně se mělo jednat o Ústavním soudem zrušené nálezem Pl. ÚS 106/20 usnesení vlády ze dne 28.1.2021 č. 78, kterým byl s účinností od 23.1.2021 od 00:00 hod. do 14.2.2021 do 23:59 hod. zakázán maloobchodní prodej a poskytování služeb v provozovnách s výjimkami, Nejvyšším správním soudem rozsudkem sp. zn. [spisová značka] zrušené obecné opatření [orgán], kterým byl omezen obchod a služby, setkávání osob a právo pokojně se shromažďovat, a Městským soudem v [adresa] rozsudkem sp. zn. [spisová značka] zrušené mimořádná opatření [orgán] o omezení maloobchodního prodeje a prodeje služeb v provozovnách, resp. o omezení volného pohybu osob. Jinak řečeno tvrdila, že v důsledku omezení obchodu a služeb v provozovnách, jí nebylo řádně zaplaceno nájemné, současně, že osoby provozující obchod a služby měly nárok na poskytnutí podpory od státu, kompenzující negativní následky omezujících opatření, kdežto pro pronajímatele nebyla žádná kompenzace státem zajištěna a v tom spatřovala diskriminaci pronajímatelů, z důvodu jejich jiného postavení.

14. Dle žalobních tvrzení jí mělo nájemné ujít od nájemců nebytových prostor v jejích domech, od nájemce směnárny, kadeřnictví a nehtového studia, kteří jí v rozhodné době od 12.3.2020 do 9.5.2021 neplatili nájemné řádně a včas, nájemce směnárny dal koncem února 2021 výpověď a od dubna 2021 není nic uhrazeno a budoucnost ostatních nájmů (kadeřnictví a nehtové studio) není jasná.

15. Soud I. stupně žalobu zamítl s argumentací, že žalobkyně, pokud jde o ušlé nájemné, neprokázala příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem, spočívajícím v následně zrušených omezujících opatřeních, a tvrzenou škodou. Odvolací soud se závěrem soudu I. stupně souhlasí a dodává, že předpokladem odpovědnosti za škodu dle zák. č. 82/1998 Sb. je prokázání existence nesprávného úředního postupu, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a škodou, všechny tyto podmínky musí být splněny současně, při nesplnění kterékoli z nich nelze dovodit odpovědnost státu. Žalobkyně nejen že neprokázala příčinnou souvislost, ale v řízení nebyl prokázán ani nesprávný úřední postup, kterého by se dopustil stát ve vztahu k žalobkyni. Zrušená omezující opatření, od nichž žalobkyně vznik škody odvíjí totiž vůči žalobkyni vůbec nesměřovala, činnost žalobkyně (pronájem bytů a nebytových prostor) nebyla státem v rozhodné době nijak omezena. Pokud žádný omezující akt státu vůči žalobkyni jako pronajímatelce nesměřoval, nelze hovořit o odpovědnosti státu za škodu a ani nelze prokázat příčinnou souvislost mezi neexistujícím omezujícím opatřením žalobkyně a tvrzenou škodou.

16. Shodně se soudem I. stupně odvolací soud neshledal, že by žalobkyně byla státem diskriminována. Jestliže žalobkyně nebyla státem ve své činnosti pronajímatele nijak omezena, nemohla jí být za neexistující omezení ani poskytnuta žádná kompenzace.

17. Soud I. stupně správně poukázal na to, že stát přijal opatření, kterými byla osobám omezeným v činnosti (mimo jiné prodej a služby v provozovnách), tedy nájemcům nebytových prostor omezeným v podnikání, jejich omezení kompenzována, bylo na nich, zda kompenzaci využijí a konečným příjemcem těchto kompenzací mohli potom být právě pronajímatelé. Stejně správně dovodil, že žalobkyně, pokud měla vůči svým nájemcům pohledávky z důvodu neplacení nájemného, tyto mohla a měla vymáhat, jestliže tak neučinila, zaplacení dlužného nájemného se nedomáhala, jde o její soukromoprávní nároky, které nemůže uplatňovat vůči státu. Žalobkyně v odvolání hovoří o tom, že vůči státu neuplatňuje nárok na dlužné nájemné (který má vůči nájemcům), ale nárok za ušlé nájemné, jde však jen o „hru se slovy“, neboť se dle žalobních tvrzení jedná o tentýž nárok, pokud by žalobkyni její nájemci nájemné řádně uhradili, potom by žádný nárok na ušlé nájemné neexistoval. A pokud by žalobkyni její nájemci řádně platili nájemné a současně by obdržela za ušlé nájemné kompenzaci od státu, dostalo by se jí plnění za pronájem prostor dvakrát, byla by, jako pronajímatelka, oproti jiným skupinám osob – skutečně v činnosti omezeným, neoprávněně zvýhodněna.

18. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že žaloba je zcela nedůvodná, již z tvrzení žalobkyně je zřejmé, že se jedná o uměle vykonstruované nároky, kterým nelze vyhovět, proto rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil podle ust. § 219 o.s.ř.

19. K odvolacím námitkám dále dodává, že v postupu soudu I. stupně neshledal žalobkyní namítaná procesní pochybení (opakované, nedůvodné a nekonkrétní poučení). V případě nároků dle krizového zákona stát může odpovídat za škodu, pokud účinky krizového opatření vedou ke vzniku škody (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19.12.2023 sp. zn. 30 Co 1509/2023), vůči žalobkyni žádné krizové opatření nesměřovalo. Nadto žalobkyně uvedla, že od 10.5.2021, kdy došlo k opětovnému otevření prostor maloobchodů a služeb si mohla učinit představu o vzniklé škodě, podle ust. § 36 odst. 5 krizového zákona se počátek běhu šestiměsíční prekluzivní doby k uplatnění nároku na náhradu škody způsobené v souvislosti s krizovými opatřeními odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé škodě, jestliže žalobkyně maximálně do poloviny roku 2021 o vzniklé škodě věděla, a žalobu podala dne 25.3.2022, jednalo by se o nárok prekludovaný (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.10.2009 sp. zn. 25 Co 3798/2007). Odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15.11.2023 sp. zn. 30 Co 1980/2023, pokud jím měla být podpořena argumentace o existenci příčinné souvislosti, je nepřípadný, neboť se týkalo náhrady škody dle krizového zákona, přičemž poškozenou byla provozovatelka tělovýchovných a sportovních zařízení, jejíž činnost byla, narozdíl od zdejší žalobkyně, krizovými opatřeními omezena. Striktní argumentace žalované, že legislativní činnost nelze považovat za nesprávný úřední postup není na místě, neboť vyššími soudy bylo dovozeno, že závěr o tom, že stát neodpovídá za újmu způsobenou legislativní činností nebo její absencí neplatí bezvýjimečně (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15.11.2023 sp. zn. 30 Co 1980/2023).

20. Náhrada nákladů odvolacího řízení byla přiznána úspěšné žalované podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Náklady žalované v odvolacím řízení tvoří tři paušální náhrady nezastoupeného účastníka po 300 Kč podle § 1 odst. 1, 3, § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., za vyjádření k odvolání, přípravu na jednání a účast u odvolacího jednání.