pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č.j. 19 C 225/2015-133,

1. Shora uvedeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu s návrhem, aby konstatoval, že v žalobě popsaným chováním a výroky soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 7 JUDr. [jméno] [příjmení], k němuž došlo dne [datum] před zahájením jednáním ve věci sp. zn. 52 C 33/2013 před dalšími osobami, navozujícím situaci a vzbuzujícím dojem z korupčního (klientelistického) prostředí v justici, a zavdávajícím příčinu ke snížení důvěry v soudnictví, došlo k porušení základního práva žalobce na ochranu osobnosti, zaručeného článkem 10 Listiny základních práv a svobod a základního práva na soudní ochranu, garantovaného článkem 36 Listiny základních práv a svobod (výrok I.), zamítl žalobu, aby oběma žalovaným bylo uloženo se za toto porušení základních práv a svobod žalobce písemně omluvit (výrok II), zamítl žalobu, aby první žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s příslušenstvím (výrok III.), žalobci uložil povinnost zaplatit první žalované na nákladech řízení [částka] (výrok IV.) žalobci uložil povinnost zaplatit druhé žalované náklady řízení ve výši [částka], k rukám jejího právního zástupce (výrok V.).

2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal konstatování porušení práva, na první žalované finančního odškodnění ve výši [částka] s příslušenstvím a omluvy a na druhé žalované omluvy, to vše z titulu nesprávného úředního postupu, který měl spočívat v nevhodném chování druhé žalované, jako soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 7. Tvrdil, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 234/2011 se domáhal náhrady nemajetkové újmy, předmětnou věc projednávala druhá žalovaná, jak v ústním tak i v písemném odůvodnění rozsudku se k jeho osobě vyjadřovala s despektem, což v něm vzbudilo pochybnosti o její nepodjatosti, námitku podjatosti však nevznesl. U Obvodního soudu pro Prahu 7 byla pod sp. zn. 52 C 33/2013 projednávána žaloba jeho kamaráda [jméno] [příjmení] proti České republice – Ministerstvu vnitra, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, žalobu sepisoval žalobce, věc projednávala také druhá žalovaná, dne [datum], před jednáním ve věci, vyslechli [jméno] [příjmení] a jeho zástupkyně Mgr. [jméno] [příjmení], hovor vedený druhou žalovanou s další osobou, v němž se druhá žalovaná negativním až nenávistným tónem zmiňovala o osobě [jméno] [příjmení] a o osobě žalobce, říkala, že má dnes nařízené jednání [jméno] [příjmení] proti Ministerstvu vnitra, že [jméno] [příjmení] je určitě napojen na pana [příjmení], který neustále žaluje Ministerstvo vnitra a spravedlnosti a zatěžuje a šikanuje soudy, uvedla, že si myslí, že žalobu nepsal pana [příjmení], nýbrž pan [příjmení], což bylo pejorativně doprovázeno poznámkou, že tito dva spolu snad i žijí. Po zavolání účastníků do jednací síně oznámil [jméno] [příjmení], že bude pořizovat zvukový záznam, k dotazu soudkyně byla jeho právní zástupkyní vznesena námitka podjatosti, z výše popsaného důvodu. Soudkyně reagovala afektovaným smíchem, sdělila, že nechápe, o čem je řeč, že nikoho z přítomných (ani žalobce) nezná a že nic takového nikomu neříkala, že žalobce zná, že u ní prohrál spor, avšak že v tom není nic osobního a že podle vzhledu žaloby si myslí, že žalobu pro pana [příjmení] žalobce psal. Průběh jednání, který byl nahráván, neodpovídal protokolaci. Chováním druhé žalované jako soudkyně bylo zasaženo do základních práv a svobod žalobce, zejména do práva na ochranu osobnosti a do práva na soudní ochranu, tímto způsobem mu vznikla nemajetková újma, jejíhož odškodnění se domáhá. Žalobce svůj nárok předběžně uplatnil u první žalované dne [datum].

3. První žalovaná nesporovala že u ní byl nárok žalobcem předběžně uplatněn, neshledala jej opodstatněným. Dovozovala, že v popsaném jednání, i kdyby bylo prokázáno, nelze spatřovat nesprávný úřední postup.

4. Druhá žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala, navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že ve věci vedené pod sp. zn. 52 C 234/2011 rozhodovala, o žalobci se nevyjadřovala s despektem. Její rozhovor se studentem [jméno] [příjmení], před jednáním ve věci sp. zn. 52 C 33/2013 pana [příjmení], je žalobcem dezinterpretovaný a účelově přizpůsobený. Se studentem [příjmení] řešila možné procesní varianty postupu, věcně, bez podtextu, dvojsmyslů či emocí, rozhodně ne negativním nebo nenávistným tónem ve vztahu k žalobci.

5. Soud I. stupně ve věci rozhodl bez nařízení jednání, jen na základě listinných důkazů, neboť účastníci s tímto postupem souhlasili. Vyšel ze zjištění, že k rozhovoru druhé žalované a tehdejšího stážisty [jméno] [příjmení] dne [datum] v kanceláři soudkyně (2. žalované) skutečně došlo, tento rozhovor však měl jiný obsah, nežli tvrdil žalobce a [jméno] [příjmení] v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 95/2016, které skončilo zamítnutím žaloby. Uvedený rozhovor nebyl nenávistný, byl veden věcně, druhá žalovaná jako soudkyně objasňovala stážistovi předpokládaný průběh řízení a upozorňovala ho na možné procesní komplikace. V rámci tohoto rozhovoru uvedla i jméno žalobce (JUDr. [příjmení]), o němž se domnívala, že sepsal v dané věci žalobu, jeho možné propojení s [jméno] [příjmení] dovozovala mimo jiné z toho, že jeho adresa se shodovala s adresou žalobce. O JUDr. [příjmení] uvedla, že podává často žaloby proti Ministerstvu vnitra i spravedlnosti.

6. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil po právní stránce podle § 1, § 2, § 13 odst. 1, § 31a zákona č. 82/1998 Sb. (dále také jen zákon). Dospěl k závěru, že rozhovorem ze dne [datum] nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť tento nenaplňoval znaky skutkové podstaty § 13 odst. 1 zákona a rovněž nenaplňoval ani znaky excesu v jednání soudkyně – druhé žalované. Uvedený rozhovor nemohl žádným způsobem zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Pokud v předmětném rozhovoru zaznělo, že se žalobce přátelí s [jméno] [příjmení] a že pro T. [příjmení] psal žalobu, jedná se o pravdivá tvrzení, která se žalobce nemohla dotknout, pokud bylo uvedeno, že žalobce podává hodně žalob, jde o skutečnost, která byla v mnoha rozhodnutích konstatována i Ústavním soudem. Uzavřel, že bylo prokázáno, že předmětný rozhovor nebyl veden způsobem, jaký prezentoval žalobce v žalobě, nebylo prokázáno, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 zákona a rovněž nebylo prokázáno, že se druhá žalovaná uvedeným rozhovorem dopustila excesu v rámci plnění svých úředních povinností. Žalobu proto zamítl pro nenaplnění odpovědnostních předpokladů.

7. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. jejich náhradu přiznal úspěšným žalovaným, jejich rozsah a výši specifikoval dle vyhl. č. 254/2015 Sb. a dle vyhl. č. 177/1996 Sb.

8. Rozsudek napadl žalobce včasným odvoláním. Namítal, že má pochybnosti o tom, zda mu v průběhu řízení byly skutečně doručeny všechny soudní písemnosti, neboť soud pravděpodobně nerespektoval jím uvedenou adresu pro doručování. Soudu I. stupně vytýkal, že ve věci bylo rozhodnuto bez jednání, že nebyly provedeny v žalobě označené důkazy, byl vyloučen z práva klást otázky vyslýchaným osobám, navrženým svědkům. Dovolával se judikatury Nejvyššího soudu a dovozoval, že proběhlé řízení trpí zmatečnostní vadou, že byl vadně zjištěn skutkový stav a důkazy byly nesprávně hodnoceny. Navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení.

9. Druhá žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce konstatovala, že neví, jak bylo žalobci soudem doručováno a pokud mu bylo doručováno řádně, nelze soudu I. stupně vytýkat rozhodnutí bez nařízení jednání. Poukazovala na liknavost žalobce při doplnění blanketního odvolání. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

10. První žalovaná také navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

11. Žalobce v replice k vyjádření druhé žalované měl za to, že její vyjádření je bezobsažné, že za tento úkon právní služby by jí neměla být přiznána náhrada nákladů řízení.

12. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které mu předcházelo dle ust. § 212 a 212a odst. 1 a 5 o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

13. Podle ust. § 13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

14. Žalobce namítá, že mu v průběhu řízení nebylo řádně doručováno na doručovací adresu. Nutno uvést, že zejména v počátku řízení byly žalobci některé zásilky doručovány na adresu bydliště, nikoli na adresu doručovací, např. výzva k zaplacení soudního poplatku za žalobu, nicméně, tato výzva se dostala do dispozice žalobce (vhození do schránky) a zaplacením soudního poplatku na ni reagoval, taktéž usnesení č.l. 65, které žalobce napadl odvoláním. Tento nesprávný postup při doručování byl soudem I. stupně následně napraven. Ve věci bylo dvakrát nařízeno ústní jednání, obě jednání byla k žádosti žalobce odročena. Žalobce byl usnesením ze dne [datum] č.l. 128, které mu bylo doručeno (osobně je převzal) dne [datum], vyzván k vyjádření, zda souhlasí, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, s uvedením, že pokud se nevyjádří bude se mít za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Žalobce nevyjádřil nesouhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání a soud I. stupně ve věci dne [datum] vyhlásil rozsudek, dle ust. § 115a o.s.ř. rozhodl na základě listin. Vycházel z důkazů provedených v řízení ve věci žalobce [jméno] [příjmení] sp. zn. 31 C 95/2016 (o totožném nároku proti totožným žalovaným, na základě stejné skutečnosti – rozhovor druhé žalované dne [datum]). Za situace, kdy žalobce, jako osoba práva a soudního procesu znalá, s rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání souhlasil, musel být srozuměn s tím, že bude rozhodnuto jen na základě listin, že nebudou v tomto řízení znovu provedeny výslechy svědků (tak jak byly provedeny v řízení sp. zn. 31 C 95/2016), jinak řečeno sám souhlasil s tím, aby od provádění jím navrhovaných důkazů bylo upuštěno. Za tohoto stavu věci je nepatřičné namítat, že ve věci nemělo být rozhodnuto bez nařízení jednání.

15. Soud I. stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci, když vyšel ze zjištění, že rozhovor druhé žalované s L. [příjmení] skutečně dne [datum] proběhl, že tento rozhovor měl jiný obsah než žalobce tvrdil, nebyl vůči němu nenávistný a negativní, šlo o rozhovor, který nemohl do osobnostních práv žalobce nijak zasáhnout. Obsahem rozhovoru byla pravdivá vyjádření, že žalobce je přítelem T. [příjmení] a psal pro něj žalobu, toto ostatně žalobce sám uvádí v žalobě, že spolu bydlí, ve smyslu, že mají stejnou adresu a že žalobce podává mnoho žalob, což je soudu I. stupně, konečně i odvolacímu soudu známo z rozhodovací činnosti a bylo konstatováno také Ústavním soudem, v soudem I. stupně označených rozhodnutích. Věc byla soudem I. stupně správně posouzena po právní stránce.

16. Odvolací soud s ohledem na shora uvedené souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že v rozhovoru druhé žalované s L. [příjmení] nelze shledat nesprávný úřední postup ve smyslu ust. § 13 zákona, ani exces v jednání soudkyně a je na místě žalobu zamítnout, neboť nedošlo ani k nesprávnému úřednímu postupu, ani k excesu druhé žalované, kterými by mohlo být zasaženo do osobnostní sféry žalobce. Rozsudek soudu I. stupně byl proto jako věcně správný potvrzen, podle ust. § 219 o.s.ř., včetně správných akcesorických výroků o nákladech řízení.

17. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. První žalované v odvolacím řízení náklady nevznikly, proto ve vztahu mezi ní a žalobcem bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Náklady druhé žalované tvoří odměna za dva úkony právní služby, za vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání po [částka], podle ust. 9 odst. 4 písm. a) ve spojení s ust. § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., dva režijní paušály po [částka] podle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky a náhrada daně z přidané hodnoty podle ust. § 137 odst. 1, 3 o.s.ř. ve výši [částka], celkově [částka]. Argumentaci žalobce vztahující se k tomu, že by druhé žalované měla být odepřena odměna za vyjádření k odvolání neshledal odvolací soud důvodnou.