o zaplacení 250 000 Kč s příslušenstvím,

1. Soud I. stupně rozhodl shora uvedeným rozsudkem tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 206 989,45 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu co do částky 43 010,55 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 44 362,10 Kč (výrok III.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované odškodnění nemajetkové újmy částkou 250 000 Kč, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], které trvalo od 22.7.2009 do 15.5.2023 (kdy nabylo právní moci usnesení ÚS sp. zn. [spisová značka], tj. 13 let a 9 měsíců. Svoji nemajetkovou újmu zdůvodnil pocity frustrace a příkoří z důvodu nevymahatelnosti práva v reálném čase. Svůj nárok uplatnil u žalované k předběžnému projednání 30.6.2023. Podkladem uvedeného nepřiměřeně dlouho trvajícího odškodňovacího řízení bylo řízení o odnětí cestovních pasů, které trvalo 5 let a 5 měsíců (21.10.2003-17.3.2009).

3. Žalovaná připustila, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu a délka řízení byla nepřiměřená. Souhlasila s tím, že skutečně se v řízení vyskytly průtahy a určitá nekoncentrovanost, což oficiálně konstatovala, ale bez finančního odškodnění. Dne 21.1.2023 byla žalobci zaslána i písemná omluva. Připomněla, že to byl žalobce, kdo si sám svým protizákonným jednáním případnou újmu způsobil, když se snažil vyhnout plnění svých dluhů tím, že odcestoval v roce 2005 do [stát], kde mu plynutím času skončila platnost obou jeho cestovních dokladů a došlo k jejich odnětí. S odkazem na rozhodnutí ÚS v té věci (sp. zn. [spisová značka]) poukázala na to, že nikdo nemůže mít prospěch z vlastního nepoctivého jednání. Navrhla žalobu zamítnout.

4. Soud I. stupně v tomto řízení již jednou rozhodl, rozsudkem ze dne 27.6.2024 č.j. [číslo] žalobu v plném rozsahu zamítl. K odvolání žalobce byl tento rozsudek odvolacím soudem zrušen a věc byla soudu I. stupně vrácena k dalšímu řízení (usnesení Městského soudu v [adresa] ze dne 12.12.2024 č.j. [spisová značka]) se závaznými pokyny k provádění dokazování spisy Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka], k posuzování průběhu řízení, k hodnocení konkrétních okolností a jednotlivých kritérií dle § 31a zák. č. 82/1998 Sb.

5. Soud I. stupně dále postupoval v souladu s těmito pokyny odvolacího soudu. Znovu zopakoval důkaz zmíněnými spisy v souladu s § 129 odst. 1 o.s.ř. s tím, že jednotlivé listiny spisu, jimiž prováděl důkaz, pečlivě chronologicky popsal v odůvodnění svého rozsudku.

6. Provedeným dokazováním zjistil, že podkladové kompenzační řízení vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] trvalo 13 let a 9 měsíců (od 22.7.2009 do 15.5.2023). Ve věci byly vyneseny 3 rozsudky soudu I. stupně, 3 rozsudky odvolacího soudu, dvěma prvními rozsudky bylo žalobě na odškodnění částečně vyhověno nejdříve co do částky 125 875 Kč, potom co do částky 52 000 Kč a 68 000 Kč v souvislosti se změnou rozsudku odvolacím soudem. Až 3. rozsudkem v pořadí z 11.3.2020 č.j. [spisová značka] a 3. odvolacím rozsudkem z 8.12.2020 čj. [spisová značka] byl nárok žalobce v plném rozsahu zamítnut. Následně rozhodoval NS ([spisová značka] dne 25.2.2022) a ÚS (9.5.2023 sp.zn. [spisová značka], jimiž bylo jak dovolání, tak ústavní stížnost žalobce odmítnuty.

7. Soud I. stupně věc právně posoudil dle zák. č. 82/1998 Sb. (dále také jen zákon), dle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, i Stanoviska NS sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen Stanovisko). Po citaci příslušných ustanovení zákona a zhodnocení jednotlivých kritérií daných zákonem (§ 31a odst. 1 a 3 písm. a) až e)) i rozsáhlé judikatury NS, ÚS i ESLP uzavřel, že posuzované řízení trvající 13 let a 9 měsíců (od 22.7.2009 do 15.5.2023) je řízením nepřiměřeně dlouhým, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu a žalobci proto náleží zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla porušením jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jejíž existence se presumuje. S přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu dovodil, že jsou dány podmínky pro finanční odškodnění žalobce, a to ve výši 19 000 Kč ročně s tím, že prvé dva roky počítal polovinou. Vypořádal se s kritérii uvedenými v § 31a zákona a snížil s ohledem na počáteční složitost řízení základní vypočtenou částku 243 517 Kč o 5 % a o dalších 10 % z důvodu projednání věci na všech stupních soudní soustavy. K další modifikaci základní částky ve směru jejího snížení ani zvýšení nepřistoupil, když význam řízení pro žalobce shledal standardním. Zvýšený význam žalobce tvrdil, ale neprokázal stejně tak nebyl prokázán žalovanou tvrzený snížený význam. Postup orgánů veřejné moci hodnotil jako celkově plynulý s tím, že ojedinělý průtah lze vysledovat jen po rozhodnutí o vyloučení věci do dalšího úkonu soudu. Postup žalobce v řízení soud hodnotil tak, že využil všechny prostředky procesní obrany, jež mu zákon dává, což mu nemůže být přičítáno k tíži. Namítanou inflaci, změnu ekonomické situace a životní úrovně pro účely výpočtu odškodnění hodnotil tak, že vyšel z aktuální judikatury, která dosud nenachází důvod, aby základní částka odškodnění (v rozmezí 15 000 – 20 000 Kč ročně) byla měněna. Uvedeným postupem dospěl k částce 206 989,45 Kč, kterou žalobci jako odškodnění nemajetkové újmy přiznal, včetně zákonného úroku z prodlení, a ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 43 010,55 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl.

8. Výrok o náhradě nákladů řízení soud I. stupně odůvodnil ust. § 142 odst. 3 o.s.ř., kdy žalobní nárok, co do základu byl po právu a výše plnění závisela na úvaze soudu. Žalobci tak byla přiznána náhrada nákladů řízení jako při plném úspěchu ve věci a tím, že pro úkony po 1.1.2025 soud aplikoval nový AT.

9. Proti zamítavému výroku o věci samé II. (ohledně částky 43 010,55 Kč s přísl.) podal žalobce odvolání. Soudu I. stupně vytýkal nesprávné právní posouzení i způsob výpočtu odškodnění, kdy základní částku pouze snížil o 15 % a nijak ji nezvýšil. Zpochybnil úvahu soudu o tom, že procesní složitost řízení byla na jeho počátku, přesto snížení o 5 % aplikoval na celé 14leté řízení. Dále poukázal na nesprávný postup soudu, když nemodifikoval základní částku v podobě jejího zvýšení s tím, že průtahy v řízení zohlednil již při posouzení jeho délky a v případě dalšího navýšení by se jednalo o duplicitní odškodnění. Tento postup soudu hodnotil jako nepochopení základu nároku. Kromě toho poukázal na zmatečnost řízení, které se projevovalo opakovaným vracením věci bez věcného vyřízení odvolacím soudem soudu I. stupně pro různé chyby a nedostatky. Odvolání žalobce obsahuje množství citace judikatury NS, ÚS a ESLP. Žalobce dále zdůraznil rozhodnutí ESLP Žirovnický proti ČR z[Anonymizováno]8.2.2018, v němž je uvedeno, že řízení na jednom stupni soudní soustavy by nemělo trvat více než 1 rok a šest měsíců a na dvou stupních potom déle než 2 roky. Dále vyslovil zásadní nesouhlas s výší základní částky 19 000 Kč ročně s tím, že neodpovídá současným poměrům v ČR. Polemizoval s dlouhodobým odpíráním valorizace, kterou srovnával s růstem platů soudců a vývojem průměrné mzdy v ČR. Upozornil, že tuto problematiku teď řeší ÚS, který usnesením ze dne 5.2.2025 sp. zn. I. ÚS 3051/23 rozhodl, že věc bude projednána a rozhodnuta v plénu (Pl. ÚS 3/25). Navrhl změnu rozsudku tak, aby mu byla výsledně přiznána celá žalovaná částka.

10. Podáním ze dne 5.5.2025 žalobce ještě před odvolacím jednáním vzal žalobu částečně zpět, a to v rozsahu přiznané částky 206 989,45 Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že uvedená částka byla již žalovanou dne 18.3.2025 hrazena. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že uvedená částka dle vyhovujícího výroku rozsudku o věci samé i s úrokem z prodlení byla žalobci uhrazena[Anonymizováno]18.3.2025, vyhovující výrok nabyl samostatně právní moci dne 19.3.2025. Za situace, kdy žalobce vzal ohledně tohoto výroku svoji žalobu zpět 5.5.2025, stalo se tak až poté, co rozhodnutí o věci (o částce 206 989,45 Kč s příslušenstvím) nabylo právní moci. Odvolací soud proto rozhodl dle § 96 odst. 5 o.s.ř., že zpětvzetí žaloby v rozsahu této částky není účinné.

11. Poté odvolací soud přezkoumal v rozsahu odvolání žalobce rozsudek soudu I. stupně a řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 212 a § 212a o.s.ř. postupem podle § 214 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

12. Soud I. stupně se pečlivě řídil pokyny odvolacího soudu ze zrušovacího usnesení ze dne 12.12.2024 č.j. [spisová značka], řádně provedl dokazování spisy Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]. V odůvodnění svého rozsudku se správně zabýval kritérii § 31a zákona a hodnotil konkrétní okolnosti souzené věci. Správně se tak zaměřil na délku podkladového kompenzačního řízení a tomu odpovídajícího finančního zadostiučinění. Věcí se zabýval z pohledu tuzemské právní úpravy a judikatury, ale i z pohledu judikatury ESLP. Posoudil i okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného.

13. Jinými slovy, prvostupňový soud provedl řádně všechny pro rozhodnutí podstatné důkazy a pro právní posouzení věci samé si tak opatřil veškerá relevantní skutková zjištění, na jejichž základě bylo možné projednávanou věc náležitě právně posoudit a rozhodnout. Soud prvního stupně tak správně zjistil skutkový stav projednávané věci, který poté též správně posoudil i po stránce právní, tj. dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. jako nemajetkovou újmu, která byla žalobci způsobena nesprávným úředním postupem soudů v podobě nepřiměřené délky řízení. Odvolací soud sice hodnotí jednotlivá kritéria § 31a zákona poněkud jinak, avšak bez toho, že by došlo ke změně celkové výše odškodnění.

14. Podle § 13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, kterým je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

15. Podle § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

16. Podle § 31a odst. 2 zákona zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

17. Podle § 31a odst. 3 zákona v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

18. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla tak zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka. Již z toho důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., popř. čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Jak vyplývá z judikatury Evropského soudu, je při zvažování přiměřenosti délky řízení nutno vzít v potaz zejména složitost případu, chování poškozeného, postup příslušných orgánů a význam předmětu řízení pro poškozeného. Evropský soud též zohledňuje počet instancí, které se řešením daného sporu zabývaly. Uvedená kritéria jsou zásadními, nicméně nikoliv jedinými a přiměřenost délky řízení musí být posouzena ve vztahu ke konkrétním okolnostem individuálního případu. V této souvislosti je třeba vzít v úvahu v obecné rovině i žalobcem poukazované rozhodnutí ESLP ze dne 8.2.2018 č. 10092/13 ve věci Žirovnický proti ČR, které mimo jiné uvádí, že řízení na jednom stupni soudní soustavy by nemělo trvat déle než rok a 6 měsíců a na dvou stupních déle než dva roky.

19. Nemajetková újma sama o sobě spočívá zejména ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení a je psychickou kategorií, jejíž hloubka a rozsah jsou coby rozhodné skutečnosti obtížně prokazatelné, a proto se v určitém základním rozsahu předpokládají. Evropský soud pro lidská práva (dále jen ESLP) v této otázce vychází ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení je poskytováno za nejistotu spojenou s právním postavení poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného, přičemž i případně snížený (nikoliv však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžnímu (viz rozsudek NS sp. zn. 30 Cdo 1907/2018).

20. Pokud jde o stanovení výše zadostiučinění Stanovisko vychází z toho, že odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona.

21. V ČR, jak již správně uvedl soud I. stupně, se obecně vychází při určování přiměřeného zadostiučinění z částky 15 000 Kč až 20 000 Kč ročně s tím, že prvé dva roky řízení jsou ohodnoceny částkou o polovinu nižší. Vychází se z toho, že každé řízení nějakou dobu trvá. Nebylo by správné, aby byla odškodňována i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) ve stejné výši jako doba ji přesahující. Zadostiučinění poskytované dle § 31a odst. 2 zákona v případě nepřiměřené délky řízení musí být přiměřené újmě poškozeného.

22. Složitost věci je třeba hodnotit z objektivního hlediska, a to z pohledu možných procesních komplikací, ale i z pohledu skutkové a hmotněprávní složitosti sporu a v neposlední řadě i s přihlédnutím k počtu instancí, v nichž byla věc řešena.

23. Při posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) zákona je třeba přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka „v sázce“. Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení (viz např. rozsudek NS sp.zn. 30 Cdo 1313/2010 nebo nález ÚS sp.zn. III.ÚS 1320/10).

24. Jak již bylo řečeno, v projednávané věci podkladové kompenzační řízení trvalo nepřiměřeně dlouho (13 let, 9 měsíců a 24 dnů) a určité dílčí průtahy a pochybení se v něm vyskytly. Jedná se např. o 17měsíční průtah – nečinnost soudu mezi právní mocí rozhodnutí o vyloučení věci – 17.10.2011 a dalším úkonem soudu 20.3.2013. Dále opakovaná dílčí pochybení, která měla za následek opakované vracení spisu odvolacím soudem bez věcného vyřízení. V ostatním byla mezi jednotlivými úkony zaznamenána doba mezi 3-4 měsíci. Není pochyb o tom, že žalobci vznikla nemajetková újma, za niž mu náleží finanční odškodnění, neboť celková doba řízení je nepřiměřená.

25. Odvolací znovu soud hodnotil kritéria pro odškodnění žalobce za použití § 31a zákona, Stanoviska a stávající judikatury NS a posoudil je následujícím způsobem:

26. Ve shodě se soudem I. stupně vycházel ze základní částky 19 000 Kč ročně (první dva roky v poloviční výši) s tím, že řízení přesáhlo 10 let. Jednalo se rozhodně o řízení mimořádně dlouhé. Neupravená základní částka odškodnění tak představuje 243 517 Kč.

27. Pokud jde o valorizaci částky odškodnění, kterou žalobce požaduje s poukazem na změnu ekonomické situace v zemi, životní úrovně a inflaci, pro její posouzení stále platí aktuální judikatura (např. rozsudek NS sp. zn. 30 Cdo 2207/2022 a další) dle níž na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace ani změna kurzu měny. Případná není odvolací námitka žalobce s poukazem na vývoj průměrné mzdy v ČR a růst platů soudců, když právo na plat či mzdu je naplněním čl. 28 Listiny základních práv a svobod a plní tedy zcela jiný účel než nemajetková újmu přiznaná dle zák. č. 82/1998 Sb. Odvolacímu soudu je známo, že touto problematikou se bude zabývat ÚS, a to konkrétně rozhodnutím v plénu (viz usnesení ze dne 5.2.2025 sp. zn. I.ÚS 3051/23 a Pl. ÚS 3/25). Takové rozhodnutí bude pro všechny soudy závazné, ale dosud se tak nestalo, proto platí stále dosavadní judikatura.

28. Řízení hodnotil odvolací soud jako složité, a to jednak s ohledem na počet stupňů soudní soustavy, na nichž bylo rozhodováno, dále se zde projevila určitá procesní složitost v jeho samotném úvodu způsobená tím, že do žaloby žalobce byly původně pojaty vzájemně skutkově nijak nesouvisející nároky dalších 2 osob. Soud tak v prvních letech sporu musel řešit řadu procesních rozhodnutí jako např. vyloučení věcí k samostatnému projednání a rozhodnutí, úpravu a doplnění žaloby, nepřipuštění vstupu vedlejšího účastníka, nebo doručování do ciziny apod. Odvolací soud považuje za správné snížení základní částky o celkem 25 %, konkrétně o 5% za počáteční procesní složitost řízení a 20 % za množství stupňů soudní soustavy, na nichž bylo rozhodováno.

29. Chování poškozeného hodnotil tak, že se na délce řízení sám nepodílel, i když jeho procesní aktivita v řízení byla značná. Dá se však říci, že využil procesní prostředky, které mu zákon dával, na svoji obranu, což mu nemůže být přičítáno k tíži. Jeho jednání nemělo obstrukční charakter a nezpůsobilo konkrétní průtahy v řízení. Z uvedeného důvodu odvolací soud základní částku nesnižoval ani nezvyšoval.

30. Postup soudu hodnotil jako řízení s dílčími průtahy a řadou pochybení, jinak v podstatě plynulý, byť se mezi jednotlivými úkony vyskytovaly poměrné dlouhé intervaly v rozmezí 3-4 měsíců. Konkrétní evidentní průtah v délce cca 1,5 roku se v řízení vyskytl po rozhodnutí o vyloučení věci do dalšího úkonu soudu. Z uvedeného důvodu odvolací soud základní částku odškodnění navýšil o 10 %.

31. Význam předmětu řízení pro žalobce posoudil odvolací soud jako standardní, neboť kompenzační řízení nemůže být postaveno na roveň řízením ve věcech trestních, pracovních nebo opatrovnických či věcí týkajících se života a zdraví.. S přihlédnutím k tomu odvolací soud stejně jako soud I. stupně základní částku nezvyšoval ani nesnižoval. V této souvislosti odkazuje na judikaturu NS sp.zn. 30 Cdo 980/2022 a sp.zn. 30 Cdo 1313/2010, v níž NS vyložil, že pro případ nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti na straně žalované, a naopak zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený. V této projednávané věci nezbývá než konstatovat, že sice oba účastníci tvrdí zvýšený či snížený význam řízení, ale neprokazují.

32. Uvedeným výpočtem dospěl odvolací soud ke stejné výši odškodnění jako soud I. stupně, tj. k již pravomocně přiznané a dnes již zaplacené částce 206 989,45 Kč. To znamená, že zamítavý výrok ohledně částky 43 010,55 Kč je správný a byl proto odvolacím soudem potvrzen dle § 219 o.s.ř., a to včetně výroku III. o nákladech řízení.

33. Výrok o nákladech odvolacího řízení byl učiněn dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř. a s odkazem na nález ÚS sp.zn. I. ÚS 2552/24 s tím, že žalobce byl v řízení procesně úspěšný co do základu nároku, ale nikoliv ohledně částky, jež byla předmětem odvolacího řízení, co do této částky byla úspěšná žalovaná.