o určení, že povinnost k vyklizení nemovitostí není vázána na zajištění bytové náhrady

1. Shora uvedeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že povinnost uložená žalovanému rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 20. 9. 1990, sp. zn. [spisová značka], k vyklizení a předání pozemku parc. č. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, včetně domu č. p. [číslo] – jiná stavba, v [adresa], který je součástí uvedeného pozemku, a pozemku parc. č. [číslo] – zahrada, to vše v katastrálním území [adresa], obec [adresa], zapsaných u Katastrálního úřadu pro [adresa] Katastrální pracoviště [adresa], na listu vlastnictví číslo [číslo] (dále jen „nemovitosti“), není vázána na zajištění bytové náhrady (výrok I.) a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení v částce 18 573,50 Kč (výrok II.).

2. Žalobce se domáhal uvedeného určení s odůvodněním, že původní rozsudek byl ve výroku neurčitý a prakticky nesplnitelný, neboť odkazoval na „[orgán]“, který měl být zřejmě [orgán], avšak bez jakékoli bližší identifikace. Současně namítal, že rozsudek byl vydán na základě právní úpravy socialistického Československa, a proto by neměl být pro něj závazný. Dále poukazoval na změnu právní úpravy přijetím zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“), podle něhož vlastník nemovitosti obecně nemá povinnost zajišťovat náhradní byty. Žalobce nebyl schopen zajistit náhradní byt i z toho důvodu, že tato povinnost mu nebyla původním rozsudkem uložena přímo. Dále tvrdil změnu poměrů spočívající ve změně vlastnictví a mimořádném časovém odstupu od vydání původního rozsudku. Argumentoval též tím, že žalovaný užíval nemovitosti bez právního důvodu déle než 35 let, přičemž si za tuto dobu mohl obstarat náhradní bydlení sám, a navíc nic neplatil, což je podle žalobce jednání v rozporu s dobrými mravy. Dále poukázal na skutečnost, že žalovaný v letech 1998 a 1999 uzavřel s [právnická osoba] zástavní smlouvy k zajištění dluhu v celkové výši 600 000 Kč, jimiž předmětné nemovitosti zastavil, ačkoli již nebyl jejich vlastníkem, dle žalobce z toho měl majetkový prospěch. Současně žalobce tvrdil naléhavý právní zájem na požadovaném určení spočívající v tom, že pro existenci sporné podmínky nemohl nemovitosti užívat k plnění svých zákonných povinností.

3. Žalovaný se žalobou nesouhlasil. Uvedl, že se jedná o jeho rodný dům, který byl nucen v roce 1989 prodat kvůli plánované socialistické výstavbě, jež se však nikdy nerealizovala. Neúspěšně se pak pokoušel o odkoupení nemovitostí zpět. Namítal, že od nabytí právní moci předmětného rozsudku ke změně poměrů nedošlo. Změna právní úpravy nemá vliv na již stanovené podmínky vyklizení, [orgán] byly zrušeny až po vydání rozsudku. Rovněž změna vlastnictví nemá vliv na závaznost rozsudku. Doba 35 let od vydání rozsudku, stejně tak jako skutečnost, že si žalovaný nezajistil sám jiné bydlení, neoslabuje platnost podmínky stanovené pro vyklizení. Žalovaný nemovitosti zastavil k zajištění dluhu své sousedky v době, kdy byl jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí, a účel zástavního práva odpadl dávno předtím, než žalobce začal jevit o nemovitosti zájem. Dále žalovaný uvedl, že původním rozsudkem mu nebylo uloženo, aby za užívání nemovitostí platil. Nárok žalobce považoval za zjevné zneužití práva.

4. Soud I. stupně vyšel po provedeném dokazování ze skutkového závěru, že žalovaný byl původním vlastníkem předmětné nemovitosti, kterou v roce 1989 prodal Československému státu investorsko-inženýrské organizaci za účelem výstavby projektu [adresa]. Žalovanému a [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] byla rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 20. 9. 1990, sp. zn. [spisová značka], uložena povinnost vyklidit nemovitosti, a to do 15 dnů poté, kdy jim budou vykonatelným rozhodnutím příslušného [orgán] přiděleny náhradní byty. Vlastníkem uvedených nemovitostí je v současné době žalobce, jehož vlastnické právo bylo do katastru nemovitostí zapsáno v roce 2001. Žalovaný se v roce 1992 a v roce 2007 snažil nemovitosti odkoupit zpět. Dále bylo zjištěno, že v roce 1998 a 1999 uzavřel žalovaný dvě zástavní smlouvy k zajištění dluhu ve výši celkem 600 000 Kč. Zástavní právo vázlo na nemovitosti do roku 2023.

5. Po právní stránce soud I. stupně aplikoval čl. III bod 6 zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, jež nabyl účinnosti dne 1.1.1992 („zákon č. 509/1991 Sb.“) a dospěl k závěru, že povinnost žalovaného vyklidit nemovitosti, stanovená původním rozsudkem, je vázána na zajištění náhradního bytu. Dále shledal existenci naléhavého právního zájmu dle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) na straně žalobce na požadovaném určení spočívající v tom, že žalobce nemůže nemovitosti užívat pro svou potřebu a nemá jinou legální cestu, jak se domoci změny podmínek vyklizení. Uzavřel, že ke změně poměrů odůvodňující zrušení povinnosti žalobce zajistit náhradní byt nedošlo. Vyložil, že původní rozsudek je zcela určitý a vykonatelný, pozdější zánik [orgán] je nerozhodný, neboť povinnost zajistit náhradní byt přešla na současného žalobce jakožto právního nástupce původního vlastníka nemovitostí. Rovněž pozdější změna právní úpravy nemá vliv na trvající závaznost původního rozsudku, stejně tak jako okolnost, že v rozsudku byl aplikován právní předpis nedemokratického státu. Neshledal za rozporné s dobrými mravy, že od vydání původního rozsudku uplynula doba delší než 35 let, ani okolnost, že žalovaný si nenašel jiné bydlení sám. Zdůraznil, že na délce žalobcem namítané doby má podíl i jeho vlastní pasivita. Dále neshledal za rozporné s dobrými mravy neplacení za užívání nemovitostí žalovaným, neboť taková povinnost nebyla v kupní smlouvě ani v rozsudku uložena. Ohledně zástavního práva konstatoval, že v době jeho vzniku byl žalovaný zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí, navíc zástavní právo bylo zapsáno do roku 2023 a teprve v uvedeném roce se žalobce neúspěšně domáhal vyklizení nemovitostí. Ani zde tedy rozpor s dobrými mravy neshledal. Argumentaci žalovaného, že požadavek žalobce na vyklizení nemovitostí představuje zjevné zneužití práva, soud I. stupně odmítl s tím, že žalobce se legální cestou snaží domoci realizace svého vlastnického práva.

6. Náklady řízení soud I. stupně přiznal podle § 142 odst. 1 o. s. ř. zcela úspěšnému žalovanému.

7. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalobce včasné odvolání. Předně nesouhlasil se závěrem, že nedošlo ke změně poměrů. Ta podle něj spočívá v extrémním časovém odstupu téměř 35 let od vydání původního rozsudku, dále ve skutečnosti, že žalovaný po celé uvedené období nevyvíjel žádnou aktivitu k zajištění náhradního bydlení a současně za užívání nemovitostí bez právního důvodu ničeho nehradil. Dle žalobce by přitom žalovaný měl hradit bezdůvodné obohacení minimálně ve výši obvyklého nájemného. Žalobce nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že takovou povinnost k placení za užívání žalovaný nikdy neměl, když nevyplývala z uzavřené kupní smlouvy ani z původního rozsudku. Podle žalobce kupní smlouva řešila pouze převod nemovitostí, nikoli úhrady za jejich užívání, obdobně rozsudek řešil pouze vyklizení. Žalobce dále zdůraznil, že žalovaný významně protiprávně zasáhl do jeho vlastnického práva uzavřením dvou zástavních smluv, čímž příslušnou finanční instituci uvedl v omyl a neoprávněně použil cizí věc k vlastnímu prospěchu či prospěchu osoby jemu blízké. Toto jednání žalovaného považuje za rozporné s dobrými mravy. Nesouhlasil s argumentací žalovaného, že úvěr byl čerpán na zhodnocení nemovitosti v jeho vlastnictví. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví, případně jej zrušil a vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.

8. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku soudu I. stupně. Uvedl, že žalobce ve své argumentaci opomíjí, že právo žalovaného užívat předmětné nemovitosti je založeno přinejmenším původním rozsudkem a jím stanovená podmínka zajištění náhradního bytu nebyla splněna. Podle žalovaného kupní smlouva i původní rozsudek předpokládaly bezplatné užívání nemovitostí, přičemž žalovaný po celou dobu od uzavření kupní smlouvy plnil svůj závazek o nemovitosti pečovat a hradit veškeré náklady na jejich zachování a udržení, které by jinak měl nést vlastník, tedy žalobce. Pokud jde o zástavní smlouvy, žalovaný uvedl, že žádný prospěch z uzavřených úvěrových smluv neměl, paní [jméno FO], která není jeho blízkou osobou, úvěr čerpala na rekonstrukci a dostavbu poloviny předmětného domu č. p. [číslo], který v té době se svou rodinou obývala, a prostředky tak byly vynaloženy na zachování a zlepšení nemovitosti žalobce.

9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které mu předcházelo, dle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a dospěl ke správným skutkovým zjištěním (body 3. až 9. odůvodnění napadeného rozsudku), na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje. Odvolací soud se v podstatných bodech ztotožňuje též s právním posouzením věci soudem I. stupně, včetně uvedené judikatury Nejvyššího soudu, zejména rozsudku ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1511/2016.

11. Předně soud I. stupně správně dospěl k závěru o existenci naléhavého právního zájmu žalobce ve smyslu § 80 o. s. ř. na požadovaném určení, neboť žalobce jako vlastník předmětných nemovitostí s nimi nemůže volně disponovat a současně tvrdí změnu poměrů, v jejímž důsledku by bylo trvání na zajištění náhradního bytu v rozporu s dobrými mravy.

12. Soud I. stupně správně uzavřel, že výrok původního rozsudku není neurčitý, neboť podmíněnost vyklizení zajištěním náhradního bytu je zde jasně formulována a povinnost k zajištění náhradního bytu přešla na žalobce jako právního nástupce původního vlastníka. Stejně tak změna hmotněprávní úpravy sama o sobě nemůže vést k závěru o změně poměrů. Ostatně argumentace žalobce, že podle zákona č. 89/2012 Sb. vlastník nemovitosti, na rozdíl od předchozí právní úpravy, obecně nemá povinnost zajišťovat náhradní byt, míří na ustanovení o nájmu. V nyní souzené věci však původní rozsudek ukládal vyklizení nemovitostí nikoli po skončení nájmu, ale po uzavření kupní smlouvy za specifických okolností.

13. Odvolací soud se neztotožnil s odvolacími námitkami žalobce, že změnu poměrů zakládá uplynutí dlouhé doby od původního rozhodnutí. Jak správně uvedl soud I. stupně, na tomto stavu má podíl pasivita žalobce, který náhradní byt nenabídl. Je to žalobce, koho tíží povinnost zajištění náhradního bytu pro žalovaného. Nelze proto přičítat k tíži žalovaného, že tento závazek žalobce na sebe nepřevzal a sám si náhradní bydlení nezajistil.

14. Pokud jde o neplacení úhrad za užívání nemovitostí, odvolací soud se neztotožňuje s argumentací soudu I. stupně uvedenou v bodě 24. odůvodnění napadeného rozsudku, kdy akcentuje, že dle kupní smlouvy ani původního rozsudku povinnost k placení žalovaný nemá. Za zásadní však považuje odvolací soud skutečnost, že žalobce netvrdil, že by po žalovaném někdy jakékoli úhrady požadoval. Ostatně ani nesporoval tvrzení žalovaného, že o nemovitosti pečuje na vlastní náklady. Skutečnost, že úhrady nejsou hrazeny tak za daného stavu ani odvolací soud nepovažuje za rozpornou s dobrými mravy. Žalobci nic nebrání uplatnit svůj případný nárok na úhradu za užívání samostatnou žalobou.

15. Argumentaci žalobce týkající se uzavřených zástavních smluv odvolací soud považuje za ryze účelovou za situace, kdy se vyklizení předmětných nemovitostí, resp. určení o nepodmíněnosti vyklizení zajištěním bytové náhrady, začal domáhat až poté, co zástavní právo zaniklo. Již s ohledem na tuto skutečnost nelze považovat uzavření zástavních smluv za relevantní okolnost pro posouzení změny poměrů mezi účastníky. Případný omyl finančních institucí při uzavírání zástavních smluv je pro posouzení vztahu mezi žalobcem a žalovaným nerozhodný. Zmínka žalobce o údajném finančním prospěchu žalovaného z uzavřených smluv je zcela nekonkrétní a s ohledem na časový odstup od uzavření smluv (více než 25 let) rovněž nerelevantní.

16. Odvolací soud tedy ve shodě se soudem I. stupně dospěl k závěru, že žalobcem tvrzené skutečnosti neodůvodňují závěr o změně poměrů, pro kterou by bylo možno žalobě vyhovět. Jako věcně správný proto rozsudek soudu I. stupně potvrdil podle § 219 o. s. ř., a to včetně správného rozhodnutí o nákladech řízení.

17. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že byly přiznány zcela úspěšnému žalovanému. Náklady žalovaného v odvolacím řízení tvoří odměna za právní zastoupení advokátem určená dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“). Z tarifní hodnoty 30 000 Kč dle § 9 odst. 1 a. t. činí odměna za jeden úkon dle § 7 a. t. částku 2 300 Kč, režijní paušál dle § 13 a. t. za jeden úkon činí 450 Kč. Žalovanému náleží odměna a režijní paušály za dva úkony (písemné vyjádření, účast u jednání). Dále žalovanému náleží 21 % DPH v částce 1 155 Kč. Náklady řízení celkem činí 6 655 Kč.