pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č.j. 13 C 4/2019-168

1. Navrhovatelé se po úpravě návrhu domáhali uznání rozsudku Městského občanského soudu v Záhřebu ze dne [datum] v části, jíž byla odpůrci uložena povinnost platit výživné na nezletilé, pro každého 1 100 [příjmení] měsíčně, od [datum] do doby, než pominou zákonné podmínky, a prohlášení jeho vykonatelnosti na území České republiky. Tvrdili, že uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto o rozvodu rodičů a o povinnosti otce platit výživné pro děti, že odpůrce výživné platil do března 2017, v následujících měsících platil výživné pouze částečně a od září [rok] neplatí na výživném ničeho. Rovněž uvedli, že předmětný rozsudek byl vydán před vstupem Chorvatské republiky do Evropské unie, navrhli, aby o jeho uznání bylo rozhodnuto podle Úmluvy o mezinárodním vymáhání výživného na děti a dalších druhů vyživovacích povinností vyplývajících z rodinných vztahů ze dne [datum].

2. Shora uvedeným rozsudkem, druhým v pořadí, když první rozsudek ze dne [datum] byl zrušen pro vadu, kterou nebylo možno napravit v odvolacím řízení, soud I. stupně uznal rozsudek Městského občanského soudu v Záhřebu ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] v části, jíž byla odpůrci uložena povinnost platit výživné na nezletilé, pro každého 1 100 [příjmení] měsíčně, od [datum] do doby, než pominou zákonné podmínky, za vykonatelný na území České republiky (výrok I.), odpůrci uložil povinnost uhradit navrhovatelům náklady řízení ve výši [částka], do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám jejich právního zástupce (výrok II.), odpůrci uložil povinnost uhradit navrhovatelům náklady odvolacího řízení ve výši [částka], do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám jejich právního zástupce (výrok III.).

3. Vyšel ze zjištění, že navrhovatelé předložili rozsudek Městského občanského soudu v Záhřebu ze dne 27.1.2010, č.j. XCVII-P2-994/09 jímž bylo mimo jiné odpůrci uloženo platit výživné na nezletilé, že tento rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. Dle ust. § 16 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém ve věci nenařizoval jednání, věc posoudil podle dle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne [datum] o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, citoval Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne [datum] o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností, dovolal se § 6, § 14, § 15 zákona o mezinárodním právu soukromém. Uzavřel, že předmětný rozsudek je na území ČR uznatelný a vykonatelný dle Nařízení č. 44/2001, byl opatřen potvrzením o jeho vykonatelnosti, je i materiálně vykonatelný ve smyslu § 261a o.s.ř. a § 52 exek. řádu, pravomoc českých soudů je dána, neboť je dána místní příslušností tamního soudu, v jehož obvodu má povinný sídlo zaměstnavatele. O nákladech řízení rozhodl podle úspěchu ve věci, jejich výši vypočetl dle vyhl. č. 177/1996 Sb.

4. Odpůrce napadl rozsudek včasným odvoláním. Namítal, že v Chorvatsku stále probíhá řízení o výživném pro jeho tři děti, že by pro stejnou věc neměl být souzen dvakrát, že jej rozsudek zaskočil, neměl možnost se ve věci vyjádřit a byla pošlapána jeho práva. Brojil i proti výši nákladů řízení, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 26 Cdo 3078/2015.

5. Navrhovatelé trvali na potvrzení rozsudku pro jeho věcnou správnost, rozhodnutí o výši nákladů řízení ponechali na zvážení soudu.

6. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které mu předcházelo dle ust. § 212 a 212a odst. 1 a 5 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. V průběhu odvolacího jednání učinili účastníci nesporným, že se v Chorvatsku vede řízení o zvýšení výživného pro navrhovatele, odpůrce uvedl, že byl v Chorvatsku odsouzen pro neplacení výživného s výsledkem, že musí po dobu tří let výživné na děti pravidelně platit a bude kontrolován, chorvatské úřady se zabývaly také výší dluhu na výživném.

8. Podle ust. § 16 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém (dále také jen ZMPS) uznání cizího rozhodnutí v majetkových věcech se nevyslovuje zvláštním výrokem. Cizí rozhodnutí je uznáno tím, že český orgán veřejné moci k němu přihlédne, jako by šlo o rozhodnutí českého orgánu veřejné moci. Je-li proti tomu namítána výhrada veřejného pořádku nebo i jiný důvod pro odepření uznání, ke kterým nemohlo být bez dalšího přihlédnuto, přeruší se řízení a je určena lhůta k zahájení řízení, pro které se odstavec 2 použije obdobně. Po jeho pravomocném ukončení nebo po marném uplynutí uvedené lhůty se v přerušeném řízení pokračuje.

9. Podle ust. § 16 odst. 2 ZMPS cizí rozhodnutí v ostatních věcech se uznávají na základě zvláštního rozhodnutí, jestliže tento zákon nestanoví, že se cizí rozhodnutí uznávají bez dalšího řízení. I v případě, že se cizí rozhodnutí uznávají bez dalšího řízení, lze je na návrh uznat zvláštním rozhodnutím. Vyslovit uznání je místně příslušný okresní soud, který je obecným soudem toho, kdo uznání navrhuje, jinak okresní soud, v jehož obvodu nastala nebo může nastat skutečnost, pro kterou má uznání význam, jestliže zákon nestanoví něco jiného. Soud o uznání rozhoduje rozsudkem; jednání nemusí nařizovat.

10. Navrhovatelé se domáhají uznání a prohlášení vykonatelnosti cizozemského - chorvatského rozhodnutí o výživném vydaného v roce 2010, Česká republika se stala členem EU [datum], Chorvatsko se stalo členem EU [datum]. Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne [datum] o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (dále také jen Nařízení o výživném) je použitelné od [datum].

11. S ohledem na skutečnost, že rozhodnutí, o jehož uznání a prohlášení vykonatelnosti se v tomto řízení žádá, bylo vydáno v roce [rok], tedy dříve než se Chorvatsko stalo členem EU, nelze na rozhodnutí v této věci aplikovat Nařízení o výživném, ani Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (Brusel I).

12. Dle rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne [datum] C [číslo] musí být článek 75 odst. 2 písm. a) nařízení Rady (ES) č. 4/2009 vykládán v tom smyslu, že se použije pouze na rozhodnutí vydaná vnitrostátními soudy ve státech, které byly k datu přijetí těchto rozhodnutí již členy EU. Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 musí být vykládáno v tom smyslu, že žádné ustanovení tohoto nařízení neumožňuje, aby rozhodnutí ve věcech vyživovacích povinností vydaná v jednom státě před jeho přistoupením k EU a přede dnem použitelnosti uvedeného nařízení byla po přistoupení tohoto státu k Unii uznána a vykonána v jiném členském státě.

13. Dle rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne [datum] C [číslo] musí být článek 66 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 vykládán tak, že pro založení působnosti tohoto nařízení pro účely uznání a výkonu soudního rozhodnutí je nezbytné, aby v době vydání tohoto rozhodnutí bylo uvedené nařízení platné jak v členském státě původu, tak v dožádaném členském státě.

14. Dle § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, se tento zákon použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. Soud se musí před aplikací zákona č. 91/2012 Sb., zabývat tím, zda na věc dopadá mezinárodní smlouva, zda na posuzovaný případ nedopadá úprava obsažená v normách práva Evropské unie, které mají aplikační přednost před právem členských států. Z čl. 10 Ústavy České republiky pak plyne, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.

15. Za situace, kdy na danou věc nelze aplikovat Nařízení o výživném ([číslo]) ani Brusel I. (Nařízení č. 44/2001), je třeba zabývat se tím, dle jakého právního předpisu má být o uznání a prohlášení vykonatelnosti rozhodnuto.

16. V souzené věci připadají v úvahu mezinárodní smlouvy, jimiž jsou Česká republika a Chorvatsko vázány, a to Úmluva o mezinárodním vymáhání výživného na děti a dalších druhů vyživovacích povinností vyplývajících z rodinných vztahů ze dne [datum] (dále také jen Úmluva) a Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Socialistickou federativní republikou Jugoslávií o úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních, publikovaná pod [číslo] Sb. vyhlášky ministra zahraničních věcí. Při střetu mezinárodních smluv se stejným předmětem úpravy, jimiž jsou vázány oba státy (zde ČR a Chorvatsko) je nutno upřednostnit použití smlouvy pozdější.

17. S ohledem na shora uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že na danou věc je třeba aplikovat Úmluvu.

18. Dle čl. 20 Úmluvy rozhodnutí vydané v jednom smluvním státě (dále jen stát původu) bude uznáno a vykonáno v jiném smluvním státě, pokud

a) měl odpůrce v době zahájení řízení místo obvyklého pobytu ve státě původu

b) se odpůrce podrobil příslušnosti buď výslovně nebo tím, že se vyjádřil ve věci samé, aniž by při první možné příležitosti namítl nedostatek příslušnosti

c) měl oprávněný v době zahájení řízení místo svého pobytu ve státě původu

d) mělo dítě, v jehož prospěch bylo vydáno rozhodnutí o výživném, v době zahájení řízení místo obvyklého pobytu ve státě původu za předpokladu, že odpůrce s dítětem v tomto státě žil nebo v něm měl místo pobytu a poskytoval v něm výživné dítěti

e) s výjimkou sporů týkajících se vyživovacích povinností k dětem, existuje písemná dohoda stran o příslušnosti nebo

f) rozhodnutí bylo vydáno orgánem příslušným pro rozhodnutí o osobním stavu nebo o rodičovské zodpovědnosti, pokud tato příslušnost nebyla založena pouze státním občanstvím jedné ze stran.

19. Podle čl. 22 Úmluvy uznání a výkon rozhodnutí mohou být odmítnuty, jestliže

a) uznání a výkon rozhodnutí jsou zjevně neslučitelné s veřejným pořádkem dožádaného státu

b) rozhodnutí bylo dosaženo podvodným jednáním, k němuž došlo v souvislosti s řízením

c) řízení mezi týmiž stranami o téže věci probíhá u orgánu dožádaného státu a toto řízení bylo zahájeno jako první

d) rozhodnutí je neslučitelné s rozhodnutím vydaným mezi týmiž osobami v téže věci buď v dožádaném státě nebo v jiném státě, pokud v tomto druhém případě pozdější rozhodnutí splňuje podmínky nezbytné pro jeho uznání a výkon v dožádaném státě

e) odpůrce se nezúčastnil řízení ve státě původu, ani v něm nebyl zastoupen

f) rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s čl. 18.

20. Podle čl. 23 odst. 1 Úmluvy nestanoví-li tato úmluva jinak, řídí se řízení o uznání a výkonu právem dožádaného státu.

21. Podle čl. 25 Úmluvy k návrhu na uznání a výkon podle čl. 23 nebo článku 24 se připojí

a) úplné znění rozhodnutí

b) dokument uvádějící, že rozhodnutí je vykonatelné ve státě původu

c) pokud se odpůrce neúčastnil řízení ve státě původu ani v něm nebyl zastoupen, dokument nebo dokumenty prokazující, že odpůrci bylo řízení řádně oznámeno a odpůrce měl příležitost se vyjádřit, nebo mu případně bylo řádně oznámeno rozhodnutí a měl možnost proti němu podat opravný prostředek ze skutkových a právních důvodů

d) až f) případně další dokumenty.

21. Podle čl. 44 odst. 1 Úmluvy se všechny návrhy a související dokumenty vyhotovují v původním jazyce a opatřují se překladem do úředního jazyka dožádaného státu, ledaže příslušný orgán tohoto státu od překladu upustí.

22. Řízení o prohlášení vykonatelnosti, je řízením formálním, které nevede k přímému výkonu povinnosti uložené v cizozemském rozhodnutí, ale má pouze umožnit vykonatelnost tohoto rozhodnutí na území České republiky, předmětem řízení je jen posouzení, zda došlo ke splnění formálních náležitostí stanovených příslušným předpisem (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 26 Cdo 3078/2015).

23. Odvolací soud provedl dokazování rozsudkem Městského občanského soudu v Záhřebu ze dne [datum]. Z něj bylo zjištěno, že bylo rozhodováno k návrhu obou rodičů ([jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]), bylo jednáno v jejich přítomnosti, bylo rozhodnuto o rozvodu jejich manželství, o tom, že děti budou žít s matkou a otci – odpůrci bylo uloženo platit na výživu každého z dětí částku 1 100 [příjmení] měsíčně, od [datum] do doby, než pominou zákonné podmínky, do 10. dne každého měsíce na účet matky. Po vyhlášení rozsudku se strany vzdaly práva na odvolání, rozsudek nabyl dne [datum] právní moci.

24. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že je dána pravomoc českého soudu k projednání a rozhodnutí věci, i se závěrem, že je dána jeho místní příslušnost dle ust. § 16 odst. 2 věta třetí ZMPS, neboť v jeho obvodu se nachází bydliště odpůrce i jeho majetek, tedy v tomto obvodu může nastat skutečnost (návrh na výkon rozhodnutí příp. na nařízení exekuce), pro kterou má uznání význam.

25. Navrhovatelé soudu předložili spolu s návrhem listiny dle čl. 25 Úmluvy, úplné znění rozhodnutí s potvrzením o jeho vykonatelnosti ve státě původu, z nichž současně vyplývá, že se odpůrce řízení ve státě původu osobně zúčastnil, opatřené překladem do českého jazyka dle čl. 44 Úmluvy. Podmínky pro uznání rozhodnutí dle čl. 20 Úmluvy byly splněny, když odpůrce i navrhovatelé měli v době zahájení řízení místo obvyklého pobytu ve státě původu, v průběhu řízení nebyly ani tvrzeny žádné skutečnosti, na jejichž základě by uznání rozhodnutí mohlo být odmítnuto dle čl. 22 Úmluvy.

26. Argumentace odpůrce o jeho nedobrých majetkových poměrech je pro rozhodnutí irelevantní, jeho odvolací námitky spočívající v tvrzení, že v Chorvatsku stále probíhá řízení o výživném, se ukázaly pro rozhodnutí v této věci liché, když v průběhu odvolacího jednání bylo postaveno najisto, že řízení, z něhož vzešlo rozhodnutí, které je předmětem tohoto uznání, bylo pravomocně skončeno, v Chorvatsku probíhá řízení jiné – o zvýšení výživného, a řízení z důvodu zanedbání povinné výživy, která ovšem na rozhodnutí v této věci nemají žádný vliv. Napadené rozhodnutí soudu I. stupně pro odpůrce nemohlo být překvapivé, neboť o tomto řízení věděl, již jednou bylo rozhodováno o jeho odvolání, současně byl i upozorněn (viz předcházející rozhodnutí odvolacího soudu ze dne [datum]), na nutnost doložit svoji obranu, že řízení v Chorvatsku nadále probíhá, tedy, že rozhodnutí ze dne [datum] není vykonatelné, což se nezdařilo, neboť odpůrce zjevně zaměnil původní řízení o výživném s řízením o zvýšení výživného a rozhodnutí v této věci si mylně vykládal tak, že je mu znovu ukládána povinnost k placení výživného.

27. S ohledem na všechny shora uvedené důvody byl rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. o věci samé, jako ve výroku věcně správný potvrzen podle ust. § 219 o.s.ř., byť se odvolací soud z právním posouzením věci soudem I. stupně zcela neztotožnil.

28. Ve výrocích II. a III. o nákladech řízení byl rozsudek soudu I. stupně změněn podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť soud přehlédl, že navrhovatelé jsou zastoupeni ustanoveným zástupcem, tedy jeho odměnu a hotové výdaje hradí stát, neúspěšný odpůrce je povinen hradit vzniklé náklady navrhovatelů k rukám státu, dle § 149 odst. 2 o.s.ř. (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13.12.2017 sp. zn. 28 Cdo 2553/2017), při výpočtu nákladů řízení vyšel z nesprávné tarifní hodnoty (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze de 1.10.2015 sp. zn. 26 Cdo 3078/2015), zaměnil náklady řízení účastníků s odměnou ustanoveného zástupce.

29. V řízení neúspěšný odpůrce je povinen uhradit náklady navrhovatelů dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Náklady navrhovatelů za řízení před soudem I. stupně (včetně předcházejícího odvolacího řízení) tvoří šest úkonů právní služby dle ust. § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále také jen vyhláška), tj. příprava zastoupení, porada s navrhovateli prostřednictvím videohovoru, podání návrhu, vyjádření k odvolání, porada s navrhovateli a další písemné podání na výzvu soudu. Výše odměny za jeden úkon právní služby za jednoho zastupovaného činí dle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 4 vyhlášky [částka], odměna za jeden úkon právní služby za tři zastupované činí dle § 12 odst. 4 vyhlášky [částka] ([částka] mínus 20 % = [částka] krát tři). Náklady navrhovatelů tedy tvoří odměna ve výši [částka] (6x [částka]), šest režijních paušálů po [částka] podle § 13 odst. 4 vyhlášky tj. [částka] a náhrada daně z přidané hodnoty dle § 137 odst. 1, 3 o.s.ř. ve výši [částka], celkově [částka].

30. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., rovněž jde o náklady úspěšných navrhovatelů, které je odpůrce povinen zaplatit k rukám státu. Náklady navrhovatelů tvoří odměna advokáta za jeden úkon právní služby (§ 11 odst. 1 vyhlášky), za účast u odvolacího jednání, ve výši [částka], podle ust. § 9 odst. 1, § 7 bod 4, § 12 odst. 4 vyhlášky, jeden režijní paušál [částka] (§ 13 odst. 4 vyhlášky), náhrada daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o.s.ř.) ve výši [částka], celkově [částka].

31. Odvolací soud neshledal žádný důvod, pro který by bylo lze navrhovatelům, potažmo státu, náhradu nákladů řízení odepřít dle ust. § 150 o.s.ř.

32. Na soudu I. stupně bude, aby rozhodl o odměně a náhradách ustanoveného zástupce navrhovatelů.