o zaplacení 52 500 Kč s příslušenstvím,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení [částka]

s příslušenstvím (výrok I) a žalované přiznal náhradu nákladů řízení [částka] (výrok II). Soud takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal peněžitého zadostiučinění za nepřiměřenou délku správního a na to navazujícího soudního řízení vedeného ve správní fázi u Magistrátu města [adresa] (sp. zn. [č. účtu]) a Krajského úřadu [Anonymizováno] kraje a v soudní fázi u Krajského soudu v [adresa] (sp. zn. 42 A 33/2017) a Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 1 As 348/2020). Předmětem posuzovaného řízení byl přestupek, kterého se měl žalobce dopustit dne [datum] tím, že překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci o 19 km/hod. Celková rozhodná délka řízení byla 54 měsíců (tj. 4 roky a 6 měsíců) a jde o období od [datum], kdy bylo žalobci doručeno oznámení o zahájení řízení Magistrátem města [adresa], do [datum] kdy nabyl právní moci rozsudek Nejvyššího správního soudu, č.j. 1AS 348/2020-46 o zamítnutí kasační stížnosti žalobce. Soud prvního stupně skutková zjištění učiněná ohledně průběhu posuzovaného řízení popsal v bodě 4. napadeného rozsudku. Odvolací soud na tato zjištění odkazuje.

2. Soud prvního stupně uvedl, že na posuzované řízení se vztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), z hlediska délky řízení se na řízení správní a soudní pohlíží jako na jeden celek, náhradu nemajetkové újmy, aniž zkoumal délku řízení, žalobci nepřiznal s odůvodněním, že požadavek žalobce je nemravný, neboť je založený na zjevném zneužití práva v průběhu správního řízení. Soud prvního stupně považoval za zjištěné, že žalobce využil služeb tzv. pojištění proti pokutám, což dovodil z toho, že za žalobce v posuzovaném řízení jednal obecný zmocněnec [tituly před jménem] [jméno FO], tedy osoba spojená s tzv. Motoristickou vzájemnou pojišťovnou, tj. subjektem, o kterém je soudu z jeho činnosti známo, že využívá jako hlavní strategii obhajoby přestupků nejrůznější procesní obstrukce (např. nepodepsanou plnou moc, blanketní odvolání nedoplněné ani po výzvě správního úřadu a uvedení rozhodných tvrzení až v rámci správní žaloby, čímž se tíha celé věci přenáší ze správního řízení na správní soudy) s cílem dosáhnout zániku odpovědnosti za přestupek uplynutím času. Přiznání zadostiučinění by bylo dle soudu prvního stupně zjevně nevýchovné a neuctivé k účelu civilního řízení vyjádřenému v ustanovení § 1 o. s. ř. Soud prvního stupně dále uvedl, že žalobci v posuzovaném řízení hrozilo „pouze“ uložení pokuty [částka], a došlo-li u žalobce k tvrzené nemajetkové újmě, byla dostatečně odčiněna zastavením přestupkového řízení pro zánik odpovědnosti, a není tak již důvod poskytovat uplatněnému nároku soudní ochranu. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšné žalované.

3. Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Namítl to, že závěr soudu prvního stupně o tom,

že se žalobce podstatně podílel na celkové délce řízení, nemá oporu v provedeném dokazování. Obstrukční chování žalobce zmíněné soudem prvního stupně spočívalo v podání blanketního odvolání. Tato obstrukce mohla prodloužit řízení pouze o 8 dnů, neboť byla stanovena lhůta k odstranění této vady správním orgánem v délce 5 dnů, výzva byla doručována 3 dny, poté měl správní orgán prvého stupně postoupit spis k rozhodnutí odvolacímu orgánu. Celé řízení však trvalo 54 měsíců. Taktéž popírá to, že by mu nemohla vzniknout žádná újma, když mu hrozilo „pouze“ uložení pokuty ve výši [částka], poukázal v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], č.j. [spisová značka]. Ani případné použití obstrukčních taktik nemá vliv na vznik nároku, jen se to projeví tím, že doba, o kterou bylo takto řízení prodlouženo, se neklade k tíži státu, ani k tíži účastníka. Dále nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že se ze strany žalobce jedná o zneužití práva. V přestupkovém řízení je taktika obhajoby zcela na obviněném, užití obstrukcí je zcela legitimní a nemění nic na právu žalobce, aby jeho věc byla včas a řádně projednána. Odvolatel dále namítl, že stejný odvolací soud ve svém rozsudku ze dne [datum], č.j. [spisová značka] se vypořádal se zcela totožnou argumentací žalovanou, kdy ji shledal nesprávnou. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že přizná odvolateli náhradu nemajetkové újmy dle svého uvážení.

4. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku jako věcně správného. Zopakovala argumentaci uvedenou

před soudem prvního stupně, zejména postup žalobce ve správní fázi řízení a absenci nemajetkové újmy. Poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu v posuzovaném řízení, který poukázal na to, že podklady shromážděné Magistrátem města [adresa] nade vší pochybnost prokazují vinu žalobce. Taktéž to, že tvrzení o nevypořádání námitek byla žalobcem použita až v žalobě. Taktéž se vyjádřil k obstrukční taktice použité právními zástupci žalobce (rozsudek č.j. [spisová značka]). Poukázala taktéž na rozhodnutí odvolacího soudu v obdobných věcech, ve kterých dospěl k závěru, že žaloby jsou nedůvodné, neboť nelze dovodit, žalobci trpěli jakoukoli nejistotou ohledně výsledku předmětných řízení (rozsudek č.j. [spisová značka] ze dne [datum], č.j. [spisová značka], ze dne [datum] a rozsudek č.j. [spisová značka] ze dne [datum]). Žalobce v průběhu řízení jen doufal v selhání orgánů činných v přestupkovým řízení, které pro něj znamenalo „vyváznutí“ bez trestu.

5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212, § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že

napadené rozhodnutí je věcně správné.

6. Odvolací soud doplnil dokazování dle § 213 odst. 4 o. s. ř. o rozsudek Městského soudu v Praze

ze dne [datum], č.j. [spisová značka] ve sporu, kdy rovněž byla řešena otázka odškodnění za nepřiměřenou délku správního a na to navazujícího řízení o dopravním přestupku žalobce. Odvolací soud dospěl k závěru, že poškozenému nevznikla nepřiměřenou délku posuzovaného řízení nemajetková újma, považoval za zjištěné, že žalobce nebyl po dobu posuzovaného řízení v nejistotě ohledně výsledku řízení. „V pojetí žalobce bylo přestupkové řízení „hrou“, ve které má každá fáze svá předem promyšlená a praxí ověřená pravidla. Ve „hře“ nebylo mnoho, pouze pokuta [částka], která zřejmě byla v časné fázi řízení (9. měsíc) zaplacena (odvolací soud vychází z toho, že správní rozhodnutí bylo vykonatelné dne [datum] a vykonatelnost nebyla odložena) a ve zbylé fázi řízení (tj. zbylých 68 měsíců) šlo již jen o to, jestli se žalobci vrátí zpět či nikoli. Tuto jistotu a nejistotu si žalobce přivodil sám zcela dobrovolně a vědomě svým postupem ve správní fázi řízení. Průvodcem „hrou“ byl žalobci jeho zástupce [tituly před jménem] [jméno FO], jehož zkušenost s tímto typem řízení plyne z rozsudků, které předložil žalovaný u jednání soudu prvního stupně pro účely posouzení shodných znaků posuzovaného řízení s jinými obdobnými přestupkovými řízeními“. Městský soud v Praze doplnil dokazování rozsudky (tj. rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne č. j. [právnická osoba] ze dne [datum] a rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne [datum], č. j. [spisová značka]). Z rozsudků bylo zjistitelné, že žalobci jsou zastoupeni [tituly před jménem] [jméno FO] a domáhají se náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé správní a na ně navazující soudní řízení, jehož předmětem byl dopravní přestupek. Z rozsudku Okresního soudu [adresa]-západ vyplývá, že poškozený se měl dopustit dne [datum] dopravního přestupku spočívajícího v překročení rychlosti v obci, příkazem mu byla uložena pokuta [částka], byl podán odpor zmocněncem [tituly před jménem] [jméno FO] spolu s nepodepsanou plnou mocí, správní jednání se konalo dne [datum] bez přítomnosti žalobce a zmocněnce, proti správnímu rozhodnutí bylo podáno blanketní odvolání, které bylo následně doplněno, odvolací správní orgán potvrdil rozhodnutí prvního stupně, proti rozhodnutí odvolacího orgánu byla podána správní žaloba, rozhodnutí odvolacího správního orgánu bylo zrušeno a poté bylo řízení zastaveno pro zánik odpovědnosti za přestupek. Z rozsudku Okresního soudu v Benešově vyplývá, že poškozený se měl dne [datum] dopustit přestupku spočívajícího v překročení rychlosti v obci, správní jednání se konalo bez přítomnosti účastníka, bylo vydáno správní rozhodnutí, proti kterému podal zmocněnec [jméno FO] blanketní odvolání bez připojení plné moci, tu doložil na výzvu úřadu, odvolání nebylo po výzvě úřadu doplněno, odvolací správní orgán potvrdil rozhodnutí prvního stupně, proti rozhodnutí odvolacího správního úřadu byla podána správní žaloba, rozhodnutí odvolacího správního orgánu bylo zrušeno a poté bylo řízení zastaveno pro zánik odpovědnosti. [tituly před jménem] [jméno FO] zde vystupoval jako zástupce žalobce v řízení o předběžném uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy u ministerstva. Nejvyšší soud ve svém usnesení č.j. 30 Cdo 3297/2023-135 ze dne 10. 1. 2024 dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu v Praze odmítl.

7. Dále doplnil dokazování o rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 14 Co 305/2023-75 ze dne 10.

11. 2023, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že poškozenému náleží přiměřené zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva za nepřiměřenou délku správního řízení o dopravním přestupku a v navazujícího soudního řízení. Žalované se nepodařilo vyvrátit vznik nemajetkové újmy na straně poškozeného žalobce. Konstatoval, že závěr soudu prvního stupně o tom, že poškozený byl v řízení zastoupen zmocněnci, kteří jsou častým a známým zástupem v totožných řízení neplyne z provedeného dokazování.

8. Odvolací soud se předně ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že na daný případ dopadá

čl. 6 Úmluvy, že řízení správní a soudní představuje z hlediska hodnocení délky řízení jeden celek

9. V případě nepřiměřené délky řízení se vznik nemajetkové újmy presumuje. Nejvyšší soud ve

stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 uvedl: „Evropský soud vychází ze ‚silné, ale vyvratitelné domněnky‘, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje, neboť újma vzniká samotným porušením práva.“ Z judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4739/2009) vyplývá, že účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle § 31a OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení. Pokud účastník v nejistotě není, dochází k vyvrácení domněnky vzniku nemajetkové újmy a pro odškodnění důvod.

10. Odvolací soud plně souhlasí se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalovaná prokázala

okolnosti, které vyvracejí vznik nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení na straně žalobce.

11. Odvolací soud vyšel při hodnocení výše uvedeného zejména z toho, že ze zjištěného skutkového

stavu, jak byl zjištěn před soudem prvního stupně a na něž odvolací soud plně odkazuje, plyne, že přístup žalobce byl v průběhu posuzovaného řízení, zejména v jeho správní fázi, neaktivní, veškerou aktivitu žalobce vyvinul až v soudní fázi řízení v podobě správní žaloby obsahující veškeré námitky týkající se celého (i prvostupňového) správního řízení, jak uvedl ve svém rozsudku Nejvyšší správní soud. Chování žalobce v průběhu posuzovaného řízení (v důsledku jeho pasivního přístupu k celé věci) lze tak považovat za účelově obstrukční, s cílem co nejvíce řízení prodloužit. Žalobci však nejpozději již od doručení rozhodnutí, jímž byl žalobce nepravomocně uznán vinným ze správního deliktu, muselo být zřejmé, jakou uloženou výší finančního trestu je ohrožen, tzn. věděl, že mu správní orgán za popsané deliktní jednání uložil finanční pokutu ve výši [částka], přičemž po vydání rozhodnutí správním orgánem prvního stupně měl žalobce vzhledem k zásadě zákazu reformatio in peius naprostou jistotu, že mu v řízení nebude uložena sankce vyšší (srov. § 98 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich). Ze strany žalobce lze tak jeho obstrukční, neaktivní přístup v posuzovaném řízení mít za pouhý pokus se danému trestu za přestupek v peněžité podobě vyhnout.

12. Avšak za rozhodnou skutkovou okolnost má odvolací soud i to, že žalobce využil služeb „tzv.

pojištění proti pokutám“, což lze dovodit i po doplnění dokazování odvolacím soudem, když osoba [tituly před jménem] [jméno FO], obecného zmocněnce žalobce v posuzovaném řízení, je osoba známá svým zastupováním v řízeních o dopravních přestupcích a aplikováním obstrukční taktiky spojované s tzv. Motoristickou vzájemnou pojišťovnou, popsané zejména v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu. Smyslem a účelem pojištění proti pokutám je právě to, že poskytovatel pojištění klientovi zaručuje beztrestnost za spáchaný přestupek, tj. že žalobce nebude povinen zaplatit uloženou pokutu. Žalobce tak nemohl být v žádném případě v nejistotě ohledně výsledku přestupkového řízení, když mu muselo být zřejmé, že případnou uloženou pokutu za dopravní přestupek uhradí zcela za něj pojišťovna. Žalobci tedy ničehož konkrétně nehrozilo. Lze tak souhlasit, že „chování žalobce bylo v přestupkové řízení „hrou“, ve které má každá fáze svá předem promyšlená a praxí ověřená pravidla“, jak uvedl již Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne [datum], č.j. [spisová značka]. „Ve „hře“ nebylo mnoho, pouze pokuta [částka], šlo již jen o to, zda tuto pokutu za žalobce zaplatí pojišťovna. Průvodcem „hrou“ byl žalobci jeho zástupce [tituly před jménem] [jméno FO], jehož zkušenost s tímto typem řízení.“

13. Na základě výše uvedeného tak lze mít za to, že lze jen stěží dovodit, že byl žalobce ohledně

výsledku celého posuzovaného řízení (nejen správní fáze) v takové nejistotě, že by tato nejistota ve spojení s délkou řízení způsobila žalobci nějakou nemajetkovou újmu, a to ani přesto, že by celková délka řízení, které trvalo celkem [hodnota] roky a 6 měsíců byla nepřiměřená. Za dané situace tak nelze žádným způsobem uzavřít, že by nastala zvláštní tíseň či negativní pocity žalobce v souvislosti s délkou a trváním posuzovaného řízení. Žalobci nevznikla nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení nemajetková újma, neboť s ohledem na okolnosti případu považuje odvolací soud za zjištěné, že žalobce nebyl po dobu posuzovaného řízení v nejistotě ohledně výsledku řízení.

14. K odvolateli zmiňovaném rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2023, č.j. 14 Co

305/2023-75. odvolací soud uvádí, že zde v řízení nebylo prokázán, že by poškozený byl spjat s [Anonymizováno] a byl zastoupen zmocněnci, kteří jsou častým a známým zástupem v totožných řízení. Jednalo se tak o odlišný případ odškodnění.

15. S ohledem na výše uvedené postupoval odvolací soud dle § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek

potvrdil včetně výroku o nákladech řízení.

16. Výrok II o nákladech odvolacího řízení se opírá o § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšné

žalované, která není zastoupena advokátem, byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení dle § 151 odst. 3 o. s. ř., § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. ve výši paušální náhrady [částka]/úkon za 3 procesní úkony (vyjádření k odvolání, účast u jednání dne [datum] a [datum]) v celkové výši [částka].