o zaplacení částky 205 000 Kč s příslušenstvím,

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodl tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 205 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I/), žalobu v části požadovaných úroků z prodlení ve výši 12,75 % z částky 205 000 Kč od [datum] do [datum] a ve výši 0,75 % ročně z částky 205 000 Kč od [datum] do zaplacení zamítl (výrok II/) a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 51 580 Kč (výrok III/).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě žalobkyně, kterou se domáhala vydání rozsudku, kterým by soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 205 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75% ročně z této částky od [datum] do zaplacení. Žalobkyně uvedla, že s žalovaným uzavřela dne [datum] Smlouvu o společné investici, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky (investiční podíl) ve výši 200 000 Kč za účelem realizace plánované investice spočívající v nákupu a následném prodeji díla: „[jméno FO], [podezřelý výraz]“. Žalovaný se smlouvou zavázal, že za poskytnuté finanční prostředky žalobkyní zajistí nákup díla a učiní kroky k jeho zařazení do přímého nebo aukčního prodeje. Mezi účastníky bylo sjednáno, že prodej díla se uskuteční nejpozději do konce července 2024. Po uskutečnění prodeje byl žalovaný dle smlouvy povinen vyplatit žalobkyni její investorský vklad společně s podílem na zisku z prodeje díla ve výši 100 000 Kč, tedy celkem 300 000 Kč. Ve smlouvě bylo sjednáno, že žalovaný bere na sebe riziko neúspěchu aukčního nebo přímého prodeje s tím, že pokud se dílo z jakýchkoli důvodů neprodá, převede na žalobkyni její investiční podíl v plné výši 200 000 Kč s doplatkem 5 000 Kč za rezervaci zdrojů, tedy celkem 205 000 Kč, a to na její bankovní účet uvedený v záhlaví smlouvy. Žalovaný žalobkyni informoval, že k prodeji díla v sjednaném termínu nedošlo. Žalobkyni tak vznikl nárok na zaplacení částky 205 000 Kč. Žalovaný tuto částku žalobkyni přes opakované upomínky nevrátil. Žalovaný namítal, že dílo nebylo nikdy platně zakoupeno, neboť se ukázalo být padělkem, že tedy nenastaly smluvní předpoklady ke vzniku nároku žalobce, že smluvní vztah trvá, žalobce od smlouvy neodstoupil, smluvní podmínky pro vznik nároku nebyly splněny a že strany se dohodly na pokračování investice po [datum]. Žalovaný dále tvrdil, že žalobce neoprávněně zadržuje jeho dvě umělecká díla a že podání žaloby je motivováno osobními důvody.

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména z listinných důkazů, emailové komunikace, smlouvy o společné investici, potvrzení banky o provedené transakci a dalších listin, v odůvodnění svého rozhodnutí zrekapituloval jednotlivá stanoviska účastníků v průběhu řízení a poté popsal skutkový stav, který z provedených důkazů zjistil. Provedené důkazy a skutkový stav uvedl pod body 3 až 11 odůvodnění rozsudku. Soud uzavřel (bod 13 rozsudku), že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena Smlouva o společné investici, žalobce poskytl na její základě žalovanému částku 200 000 Kč, žalovaný se zavázal zajistit nákup „originálního díla“ uvedeného ve smlouvě a následně jeho prodej nejpozději do konce července 2024, k čemuž však nedošlo. Nákup padělku jde podle soudu výlučně k tíži žalovaného. Proto nastoupil smluvní režim dle bodu 2.8 smlouvy, podle něhož má žalobkyně právo na vrácení investičního podílu 200 000 Kč a částky 5 000 Kč za rezervaci zdrojů, celkem tedy 205 000 Kč. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 1746 odst. 2 o. z. jako smlouvu nepojmenovanou a dále podle § 1958 a § 1970 o. z., která upravují splatnost dluhu a úroky z prodlení. Soud vyšel z jazykového a logického výkladu bodů 2.6 a 2.8 smlouvy a uzavřel, že po marném uplynutí lhůty pro prodej díla ke dni [datum] vzniklo žalobci právo na vrácení 205 000 Kč. Námitku žalovaného, že žalobkyně měla nejprve odstoupit od smlouvy, soud odmítl s odkazem na to, že odstoupení by žalobkyni přiznávalo nižší částku (200 000 Kč), než stanoví bod 2.8 smlouvy. Soud rovněž odmítl námitku o prodloužení termínu prodeje s tím, že jakákoliv změna smlouvy vyžadovala písemnou formu, která nebyla dodržena. Soud tak uzavřel, že žaloba je důvodná co do částky 205 000 Kč a co do úroků z prodlení od [datum], zatímco ve zbývající části ohledně úroků z prodlení je nedůvodná. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 3 o.s.ř. a přiznal žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení, ač byl úspěšný jen částečně, neboť neúspěch žalobkyně se týkal pouze nepatrné části uplatněných úroků. Soud nepřiznal náklady za jeden úkon právní služby, který nebyl vyžádán soudem.

4. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalovaný včasné odvolání, kdy rozhodnutí vytýká zejména nepřezkoumatelnost, nesprávné právní posouzení a nesprávné hodnocení smluvního rámce mezi účastníky. Žalovaný namítá, že odůvodnění rozsudku zůstává na úrovni obecných tezí bez konkrétních návazností na zjištěný skutkový stav a na jednotlivá ustanovení „Smlouvy o společné investici“. Zdůrazňuje, že smlouva obsahuje tři na sebe navazující a podmiňující „fáze“ – nejprve nabytí „originálu díla“ investorem, poté jeho zařazení do prodeje a teprve následně vypořádací režim podle úspěchu či neúspěchu prodeje. Podle žalovaného nebyla splněna už první fáze, neboť originál díla nebyl nikdy nabyt, a proto nemohla být aktivována ani prodejní fáze dle čl. 2.5–2.6, ani vypořádací režimy podle čl. 2.7–2.8. Režim čl. 2.8 se podle jeho názoru vztahuje výhradně na situaci neúspěchu prodeje již nabytého díla, nikoli na riziko nenabytí či neautenticity. Nesprávný je podle něj rovněž závěr soudu I. stupně, že důvod nemožnosti prodeje je „bezpředmětný“, neboť ignoruje systematiku smlouvy. Žalovaný dále uvádí, že smlouva obsahuje samostatný mechanismus odstoupení dle čl. 4.1, k němuž žalobkyně mohla kdykoli přistoupit a získat zpět investiční vklad 200 000 Kč, přičemž tento mechanismus smluvně vylučuje nárok na věcné plnění. Tvrdí také, že nikdy neexistoval smluvní základ pro požadavek částky 205 000 Kč, neboť tato částka byla smluvně spojena výhradně s režimem neúspěšného prodeje, který v daném případě nenastal. Zároveň namítá, že soud I. stupně nevysvětlil, na základě čeho přiznal „okamžitý“ nárok, aniž byly naplněny smluvní podmínky či došlo k odstoupení od smlouvy, a že přehlédl jeho snahu o smírné řešení i skutečnost, že žalobkyně odmítala jednání a postupovala v rozporu se smlouvou. Nesprávné je podle žalovaného rovněž dovozování sankční odpovědnosti za pořízení falzifikátu, neboť smlouva nikde neobsahuje záruku pravosti díla, ani neupravuje přenos tohoto rizika na investora. V průběhu odvolacího řízení žalovaný uvedl, že dle jeho názoru je nutno věc posoudit podle zásad „následné nemožnosti plnění“, neboť po kouli obrazu vyšlo najevo, že jde nikoli o originál, ale o falzum. Z uvedených důvodů žalovaný navrhuje odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek změnil tak, že žaloba bude zamítnuta, případně aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

5. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání žalovaného uvádí, že závěry soudu prvního stupně jsou věcně správné, zejména pokud jde o aplikaci článku 2.8 smlouvy o společné investici, podle něhož žalovaný jako investor výslovně převzal riziko neúspěchu prodeje díla „z jakýchkoliv důvodů“, a je proto povinen žalobkyni vyplatit částku 205 000 Kč, jelikož k prodeji díla v termínu nedošlo, přičemž text smlouvy nevymezuje žádnou výjimku ani odlišný režim pro případ neautenticity díla. Žalobkyně zdůrazňuje, že žalovaný při uzavírání smlouvy vystupoval jako odborník na trh s uměním, dlouhodobě prezentovaný jako „uznávaná kapacita“, a nelze proto akceptovat jeho současnou argumentaci, že skutečnost, že zakoupené dílo bylo falešné, nemá nést k tíži investora, který naopak sám deklaroval schopnost zajistit nákup originálu. Žalobkyně poukazuje na to, že žalovaný převzal a použil její finanční prostředky ve výši 200 000 Kč, avšak buď nepoužil tyto prostředky k deklarovanému účelu, nebo následně odmítá nést smluvní odpovědnost za vlastní postup, přičemž jí žádné finanční prostředky dosud nevrátil. Tvrdí, že výklad žalovaného by znamenal, že žalovaný by mohl libovolně nakládat s jejími penězi a poté tvrdit, že žádný závazek nemá, což je v rozporu s účelem smlouvy, dobrými mravy i principem poctivosti. Současné chování žalovaného podle ní vyvolává vážné pochybnosti o jeho poctivém úmyslu již při uzavření smlouvy. Žalobkyně proto setrvává na tom, že právní závěry soudu I. stupně jsou přiléhavé, smlouva byla aplikována správně a její nárok je důvodný v plném rozsahu, včetně úroků z prodlení, které soud I. stupně částečně nepřiznal. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhuje odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Proti rozsudku soudu I. stupně podala rovněž žalovaná včasné odvolání, kterým napadla zamítavý výrok II/ rozsudku, kdy rozhodnutí vytýká zejména nesprávnost zamítnutí jejího nároku na úroky z prodlení, a nesprávné právní posouzení toho, kdy se žalovaný dostal do prodlení. Žalovaná namítá, že soud I. stupně dospěl k chybným skutkovým závěrům a nesprávně aplikoval § 1958 odst. 2 o. z., když dovodil, že závazek žalovaného nebyl splatný dříve než na základě výzvy z [datum] a že prodlení nastalo až dne [datum]. Dle žalované však čas plnění vyplývá přímo ze smlouvy o společné investici, podle níž měla být investice realizována nejpozději do konce července 2024, a proto měl žalovaný povinnost vyrovnat investici nejpozději dne [datum]; prodlení tedy začalo již dne [datum]. Žalovaná dále poukazuje na to, že žalovaného k vrácení prostředků vyzvala již před tímto datem, a prokazatelně opětovně nejpozději emailem ze dne [datum], takže i při použití § 1958 odst. 2 občanského zákoníku by se žalovaný dostal do prodlení mnohem dříve, než dovodil soud I. stupně. Současně namítá, že soud prvního stupně nesprávně posoudil doručení výzvy ze dne [datum], neboť tato byla žalovanému zaslána nejen poštou, ale i emailem téhož dne, což soud opomenul a přiznal účinky doručení až ke dni [datum], přestože žalovaný mohl doručení poštou úmyslně oddalovat. Podle žalované tedy soud I. stupně chybně posoudil splatnost, prodlení i správné určení okamžiku, kdy žalovaný měl povinnost plnit, a zcela nesprávně zamítl část žaloby týkající se dříve požadovaných úroků z prodlení. Z uvedených důvodů žalovaná navrhuje odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek změnil v její prospěch, případně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání.

7. Odvolací soud poté z podnětu účastníky podaných odvolání přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního podle § 212 a § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání obou účastníků jsou pouze částečně důvodná.

8. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečná skutková zjištění, avšak zjištěný skutkový stav neposoudil správně po stránce právní.

9. V průběhu odvolacího řízení při odvolacím jednání dne [datum] účastníci k dotazu odvolacího soudu shodně uvedli (učinili nesporné), že jejich společnou vůlí při uzavírání „Smlouvy o společné investici“ ze dne [datum] byl nákup a následný prodej pouze originálu uměleckého díla. Jednalo se tedy o originál obrazu: [jméno FO], Artificiální kompozice, 1927, kombinovaná technika, papír, 30,5 × 40,5 cm, signováno a datováno tužkou vpravo dole, nákupní cena 900 000 Kč („dále jen dílo“).

10. Podle § 499 o. z, movitá věc, která může být nahrazena jinou věcí téhož druhu je zastupitelná; ostatní věci jsou nezastupitelné. V pochybnostech se případ posoudí podle zvyklostí.

Podle § 555 odst. 1 o. z., právní jednání se posuzuje podle svého obsahu.

Podle § 556 odst. 1 o. z., co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, nebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.

Podle § 580 odst. 2 o. z., neplatné je právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného.

Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

11. Soud prvního stupně z provedeného dokazování správně skutkově uzavřel, že účastníci dne [datum] uzavřeli Smlouvu o společné investici, jejímž předmětem byl nákup výše specifikovaného díla za nákupní cenou 900 000 Kč, jeho následný prodej za účelem zisku a konečně rozdělení zisku mezi účastníky. K nákupu díla poskytla dne [datum] žalobkyně žalovanému svůj finanční podíl ve výši 200 000 Kč. Žalovaný se dle předmětné smlouvy zavázal zajistit nákup díla od třetí strany, převzetí díla do své úschovy a učinit kroky k zařazení díla do přímého nebo aukčního prodeje. Účastníci se dohodli, že prodej díla se uskuteční do konce července 2024.

12. Z uvedené smlouvy je jednoznačný úmysl stran, který shodně potvrdily i v rámci odvolacího jednání, že účelem tzv. společné investice byl nákup a následný prodej pouze originálu uměleckého díla výše uvedeného. Umělecké dílo (originál) je ve smyslu citovaného ustanovení § 499 o. z. nezastupitelnou věcí. To například vyplývá i z komentáře k § 499 o. z. publikovanému ve [podezřelý výraz], kdy se jednoznačně uvádí, že: „nezastupitelnou věcí jsou vždy umělecká díla (obrazy) nebo jiné výsledky duševní tvůrčí činnosti (například vynález), protože jsou jedinečné ve svém výsledku a funkci a nelze je zcela nahradit jinou věcí stejného typu (jiným obrazem, jiný vynálezem)“. Mezi účastníky je rovněž nesporné, že žalovaný koupil (po uzavření Smlouvy o společné investici) obraz, který však nebyl předmětem smluvního ujednání mezi účastníky, neboť pozdějším znaleckým zkoumáním tohoto koupeného obrazu bylo zjištěno, že se nejedná o originál díla, nýbrž o jeho kopii.

13. Smlouva o společné investici obsahuje tři na sebe navazující a podmiňující „fáze“, tj., nejprve nabytí originálu díla, poté jeho zařazení do prodeje a následně vypořádací režim, a to podle úspěchu či neúspěchu prodeje „originálu“ díla. Jelikož nebyla splněna první fáze smluvního ujednání, neboť originál díla nebyl nikdy žalovaným zakoupen, pak nemohlo dojít k naplnění dalších fází předpokládaných smlouvou. Žalobkyně tak nemůže mít právo na zaplacení částky dle režimu dohodnutého smlouvou. Odvolací soud se proto neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že nákup „padělku díla“ jde k tíži žalovaného, a proto nastupuje smluvní režim dle bodu 2.8 smlouvy o společné investici, podle něhož má žalobkyně právo na vrácení investičního podílu ve výši 200 000 Kč a částky 5 000 Kč za rezervaci zdrojů.

14. Žalovaný v průběhu odvolacího řízení vyslovil právní názor, že jde o tzv. následnou nemožnost plnění ve smyslu § 2006 o. z. a proto žalobkyně měla právo od smlouvy odstoupit a následně požadovat vrácení své investice, což však dosud neučinila. Dle § 2006 o. z., stane-li se dluh po vzniku závazku nesplnitelným, zaniká závazek pro nemožnost plnění. Plnění není nemožné, lze-li splnit dluh za ztížených podmínek, s většími náklady, s pomocí jiné osoby nebo až po určené době. S tímto výkladem žalobce se však odvolací soud neztotožňuje. Podle odvolacího soudu v daném případě je Smlouva o společné investici neplatná podle § 580 odst. 2 o. z., neboť zde jde o „plnění od počátku nemožné“. Tzv. počáteční nemožnost plnění je standardním důvodem neplatnosti právního jednání, kdy se rozlišuje nemožnost právní a nemožnost faktická (skutková, fyzická). To vysvětlil Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí tj. že počáteční nemožnost předmětu plnění může být buď právní, nebo faktická. Počáteční faktická nemožnost předmětu plnění spočívá v tom, že předmět plnění je – objektivně posuzováno – fakticky neuskutečnitelný. K tomu srovnej, například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] či sp. zn. [spisová značka]. Jak ze skutkových okolností zjištěných soudem prvního stupně vyplývá, obraz vyhlédnutý účastníky ke společné investici byl totiž již v této době falzem a byl tedy falzem i v době uzavření předmětné smlouvy (nestal se falzem až po o jejím uzavření). Vůlí smluvních stran však bylo pouze investovat do „originálu“ díla. Skutková okolnost, že o skutečnosti, že jde o kopii, nikoli o originál díla, se smluvní strany dozvěděli až následně, tj., po uzavření smlouvy, ještě po právní stránce neznamená, že jde až o následnou nemožnost plnění. Odvolací soud uzavírá, že jde o počáteční nemožnost plnění, která je stíhána neplatností smlouvy od samého počátku. Jak vyplývá, například z dalšího rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], právní jednání, jehož předmět v době uzavření smlouvy nelze fakticky provést, není způsobilé založit mezi účastníky právní následky a takové právní jednání je absolutně neplatné právě ve smyslu Bezvýznamné je, zda strany smlouvy o počáteční nemožnosti plnění věděli či nikoliv. Absolutní neplatnost právního jednání zavazujícího k plnění od počátku nemožnému působí ze zákona (§ 580 odst. 2 o. z.) a nepodléhá žádným lhůtám, lze se jí dovolat bez časového omezení a soud k ní přihlíží ze své úřední povinnosti (§ 588 věta druhá o. z).

15. Odvolací soud proto uzavírá, že Smlouva o společné investici ze dne [datum] uzavřená mezi účastníky je absolutně neplatná pro počáteční nemožnost plnění, a proto účastníci jsou povinni vypořádat se podle § 2993 o. z. Žalobkyně poskytla žalovanému na základě neplatné smlouvy plnění ve výši 200 000 Kč a žalovanému tak na její úkor vzniklo bezdůvodné obohacení v této výši, a proto žalovaný je povinen tuto částku žalobkyni vrátit. Pokud jde o splatnost k vrácení této částky, pak odvolací soud vychází z konstantní judikatury obecných soudů, že bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u níž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu a doba plnění je tak vázána na výzvu věřitele (§ 1958 odst. 2 o. z.). Jak soud prvního stupně z provedeného dokazování zjistil, dne [datum] poprvé žalobkyně prokazatelně vyzvala žalovaného emailem, aby jí „vrátil peníze“ plus úroky a kompenzace za to, že žalovaný nedodržel dohodu účastníků a požádala ho, aby ji na účet zaslal částku 220 000 Kč. Žalovaný v průběhu řízení nesporoval, že emailová výzva k vrácení finančních prostředků se mu do dispoziční sféry dostala téhož dne. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud považuje emailovou výzvu žalobkyně ze dne [datum] za dostatečně určitou a srozumitelnou, tj., dostatečně projevující vůli žalobkyně, aby jí žalovaný vrátil finanční plnění, které mu dle smlouvy žalobkyně poskytla. Není podstatné, zda žalobkyně touto a následnými výzvami požaduje k zaplacení vyšší částku, neboť bylo povinností žalovaného vrátit žalobkyni alespoň částku, kterou od ní obdržel. Povinnost k vrácení částky 200 000 Kč tak dle odvolacího soudu žalovanému vznikla den následující, dne [datum]. Jelikož tohoto dne žalovaný svou povinnost k vrácení bezdůvodného obohacení nesplnil, dostal se do prodlení dne [datum]. Žalobkyně tak má a nárok na úroky z prodlení z částky 200 000 Kč v zákonné výši tj. ve výši 12,75 % od [datum] do zaplacení (§ 1968 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.).

16. Ze všech výše uvedených důvodů proto odvolací soud postupoval podle § 219 o. s. ř. ve vztahu k části výroku I/ rozsudku soudu prvního stupně, tj., co do uložené povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 200.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od [datum] do zaplacení, a v této části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; jinak v části výroku I/, kterým bylo žalobě vyhověno co do částky 5.000 Kč s přísl., rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalobu zamítl. Jelikož požadované úroky z prodlení byly soudem prvního stupně v části zamítavého výroku II/ nesprávně zamítnuty co do požadovaného úroku z prodlení z částky 200 000 Kč od [datum] do [datum], postupoval odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že v této části zamítavého výroku II/ změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 200 000 Kč od [datum] do [datum] a ve výši 0,75 % ročně z částky 200 000 Kč od [datum] do o zaplacení. Ve zbývající části zamítavého výroku II/ co do úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 205 000 Kč od [datum] do [datum], byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

17. Pro přehlednost tedy odvolací soud uvádí, že rozsudkem soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto tak, že: žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od [datum] do zaplacení to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

18. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo odvolacím soudem nově rozhodnuto podle § 224 odst. 2 o. s. ř. za použití § 142 odst. 2 o. s. ř. Ve věci byla žalobkyně převážně úspěšná, a to co do částky 200 000 Kč se příslušenstvím od [datum] do zaplacení. Její neúspěch pak spočíval v jistině co do částky 5.000 Kč a co do úroků z prodlení z původně žalované částky od [datum] do zaplacení a z částky 200.000Kč od [datum] do [datum]. Při porovnání poměru úspěchu a neúspěchu ve věci lze uzavřít, že žalobkyně měla úspěch cca z 97,5 % a neúspěch cca ze dvou 2,5% svého nároku. Při odečtu poměru úspěchu a neúspěchu ve věci ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. žalobkyni náleží 95 % účelně vynaložených nákladů. Náklady žalobkyně jsou představovány jednak zaplacenými soudními poplatky a dále náhradou za právní zastoupení advokátem a dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od [datum]. Náhrada nákladů řízení tedy sestává ze zaplaceného soudního poplatku z žaloby ve výši 8 200 Kč a ze zaplaceného soudního poplatku za odvolací řízení ve výši 1 000 Kč. Dále náhrada nákladů řízení je tvořena odměnou za právní zastoupení žalobkyně advokátkou dle § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/19 96 Sb., a to za 4 úkony právní služby po 9 140 Kč, což je příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva se skutkovým a právním rozborem věci, sepis žaloby, účast u jednání před soudem prvního stupně dne [datum]. Dále za řízení před soudem prvního stupně náleží právní zástupkyni žalobkyně 1/2 úkonu za účast na vyhlášení rozsudku dne [datum]. Dále k uvedenému náleží náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v celkové výši 2 250 Kč za 5 úkonů po 450 Kč. Shodně jako soud prvního stupně odvolací soud nepřiznal žalobkyni nárok na odměnu za úkon právní služby, a to repliku žalobkyně ze dne 20. 8. 2 025 Kč k vyjádření žalovaného k žalobě, neboť toto podání nebylo učiněno na výzvu soudu a nejde, tak o účelně provedený úkon právní pomoci, neboť tuto repliku mohla právní zástupkyně žalobkyně přednést až u ústního jednání soudu prvního stupně. Pokud jde o náklady za právní zastoupení v odvolacím řízení, pak žalobkyně podala odvolání proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně, kterým byly zamítnuty úroky z prodlení od [datum] do [datum]. Za toto odvolání odvolací soud odměnu ani režijní paušál žalobkyni nepřiznal, neboť toto odvolání nebylo úspěšné ani z 50 %, kdy úroky z prodlení byly žalobkyni přiznány z částky 200 000 Kč až od [datum]. Nešlo, tedy o úkon, který by žalobkyni ve věci převážně přinesl úspěch. Dále právní zástupkyně žalobkyně učinila v odvolacím řízení k odvolání žalovaného dva úkony právní pomoci, kdy tarifní hodnotou sporu byla částka 205 000 Kč. Jedná se o vyjádření k odvolání žalovaného ze dne [datum] a za účast u odvolacího jednání dne [datum]. Tyto úkony právní pomoci dle § 7 vyhlášky 177/1996 Sb. jsou ve výši 9 140 Kč za úkon. Dále odvolací soud přiznal žalobkyni odměnu za 1/2 úkonu dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., a to za účast u jednání dne [datum], při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu. K tomu náleží 3 režijní paušály po 450 Kč. Dále odvolací soud přiznal ½ odměny za úkon – námitky proti usnesení o vyměření soudního poplatku, které byly úspěšné, když za tarifní hodnotu této věci považuje částku 33 000 Kč ve smyslu § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., kdy nelze hodnotu takto uplatněného práva vyjádřit v penězích. Tento ½ úkon činí 1 150 Kč. K tomu náleží režijní paušál za 450 Kč dle § 13 odst. 3 uvedené vyhlášky. Celkem tak spolu s DPH ve výši 21 % z přiznaných nákladů za právní zastoupení advokátem by při plném úspěchu ve věci náležela žalobkyni náhrada nákladů řízení ve výši 87 378,10 Kč. Jelikož žalobkyně, jak výše uvedeno, má právo na náhradu 95 % účelně vynaložených nákladů, přiznal odvolací soud žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů celkem 83 009,20 Kč. Tuto částku pak uložil k zaplacení převážně procesně neúspěšnému žalovanému ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.