o 2 252 939 Kč s příslušenstvím,

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodl tak, že žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 2 252 939 Kč s příslušenstvím, zamítl (I/). Současně uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 172 144,20 Kč (II/).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 2 252 939 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 18. 2. 2020 do zaplacení. Nárok žalobce byl odůvodněn tvrzením, že mu vznikla újma v podobě ušlého zisku, protože mu nebylo umožněno odkoupit bytovou jednotku č. [číslo], kterou užíval jako nájemce. Žalobce tvrdil, že rozhodnutí žalované o jeho vyřazení z privatizace bylo protiprávní, diskriminační a v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná se bránila tím, že zveřejnění záměru prodeje bytových jednotek nebylo právním úkonem, který by zakládal povinnost nabídnout byt k prodeji, a že žalobce nesplňoval podmínky stanovené v „Souboru pravidel prodeje jednotek“. Dále vznesla námitku promlčení uplatněného nároku.

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména z listinných důkazů (nájemní smlouva, oznámení o přípravě prodeje, usnesení [orgán] a [orgán] [veřejnoprávní korporace], znalecký posudek, právní stanovisko), v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zrekapituloval jednotlivá stanoviska účastníků v průběhu řízení a poté popsal skutkový stav, který z provedených důkazů zjistil. Skutkový stav uvedl pod body 5 až 16 odůvodnění rozsudku. Dále pod bodem 18 rozsudku soud uvedl skutkový závěr, že žalobce byl nájemcem bytové jednotky č. [číslo] v domě č.p. [adresa], k. ú. [adresa], na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou, ze dne 21. 6. 2017, kdy nájem na žalobce přešel po smrti jeho matky, která měla byt v nájmu od roku 1985 až do její smrti, tj. do [datum]. Žalobce jako její syn obýval bytovou jednotku po celou dobu. Žalovaná zveřejnila záměr o přípravě privatizace bytových jednotek v domě č. p. [číslo], která měla probíhat v souladu se Souborem pravidel schválených žalovanou dne 18. 4. 2014. Žalobce má za to, že splňoval podmínky k tomu, aby byl uznán jako oprávněný nájemce a měl možnost pronajatou bytovou jednotku od žalované koupit a nabýt do svého vlastnictví. Vzhledem k tomu, že bytová jednotka č. [číslo] užívána žalobcem nebyla zařazena do projektu privatizace, domáhal se náhrady újmy v podobě ušlého zisku, která mu vznikla protiprávním jednáním žalované, která žalobci zabránila nabýt bytovou jednotku do jeho osobního vlastnictví.

4. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle ustanovení § 620 odst. 1, § 619 odst. 1 a 2, § 636 odst. 1, § 2913 odst. 1 občanského zákoníku. Soud se primárně zabýval námitkou promlčení a dospěl k závěru, že žalobce měl vědomost o škodě a osobě odpovědné nejpozději dne 17. 5. 2019, kdy podal odvolání proti rozhodnutí o vyřazení z privatizace. Tříletá subjektivní promlčecí lhůta tedy uplynula dne 18. 5. 2022, zatímco žaloba byla podána až 10. 6. 2022. Soud dále odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2592/2006 ze dne 30. 11. 2006, a další rozhodnutí týkající se právní povahy usnesení [orgán] [územě samosprávný celek]. Na základě právních úvah soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná nebyla povinna bytovou jednotku žalobci nabídnout a žalobce tak neprokázal vznik škody ani odpovědnost žalované. Proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla ve věci plně úspěšná. Žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované částku 172 144,20 Kč, která zahrnuje odměnu za právní zastoupení, režijní paušály a DPH.

5. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalobce včasné a přípustné odvolání, kdy rozhodnutí vytýká nesprávné právní posouzení věci a nesprávná skutková zjištění. Žalobce nesouhlasí s právním závěrem soudu I. stupně o promlčení nároku, neboť k počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty došlo až doručením dopisu ze dne 17. 2. 2020, kterým mu bylo sděleno, že mu nebyla udělena výjimka z pravidel privatizace. Do té doby neměl žalobce jistotu o vzniku škody, protože žalovaná svým postupem vyvolala legitimní očekávání, že jeho žádost bude ještě posouzena. Výše škody byla žalobci známa až ze sdělení žalované ze dne 3. 9. 2021. Žalobce dále namítá, že soud I. stupně nesprávně posoudil odpovědnost žalované za vzniklou škodu, když žalovaná porušila povinnost nabídnout mu odkup bytové jednotky, přestože splňoval všechny podmínky stanovené „Souborem pravidel prodeje jednotek“. Vyřazení žalobce z privatizace nebylo řádně odůvodněno, odporovalo zásadě rovnosti a bylo v rozporu s legitimním očekáváním žalobce. Žalobce rovněž napadá výrok o nákladech řízení, neboť žalovaná jako veřejnoprávní korporace neprokázala účelnost nákladů na externí právní zastoupení, což je v rozporu s ustálenou judikaturou. Z uvedených důvodů žalobce navrhuje odvolacímu soudu, aby rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby žalobě vyhověl v plném rozsahu.

6. Z vyjádření žalované k odvolání vyplývá, že žalovaná považuje odvolání žalobce za nedůvodné, neboť soud I. stupně správně uzavřel, že žalovaná neporušila žádnou právní povinnost, žalobci nevznikl nárok na náhradu škody, a byt pronajatý žalobci nebyl nikdy zařazen do privatizace. Rozhodování o převodu obecních bytů náleží výlučně [orgán] [veřejnoprávní korporace], přičemž zveřejnění zásad privatizace nezakládá právní nárok na odkup konkrétní jednotky. Žalovaná dále uvádí, že žalobce měl vědomost o tvrzené škodě nejpozději dne 17.5.2019, a tříletá subjektivní promlčecí lhůta tak uplynula dne 18.5.2022, zatímco žaloba byla podána až 10.6.2022. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, žalovaná má za to, že soud I. stupně správně přiznal náhradu dle advokátního tarifu, s ohledem na složitost a ojedinělost věci, omezené kapacity právního oddělení žalované a rizika spojená s případným neúspěchem ve sporu. Z uvedených důvodů žalovaná navrhuje odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

7. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a o. s. ř., a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

8. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečná skutková zjištění a takto zjištěný skutkový stav posoudil správně částečně i po stránce právní, kdy správně posoudil absenci odpovědnosti žalované za škodu a byť nesprávně posoudil otázku promlčení nároku, tak odvolací námitky žalovaného nemohou přivodit ani změnu ani zrušení napadeného rozsudku.

9. Soud prvního stupně své zamítavé rozhodnutí postavil jednak na závěru, že žalobce neprokázal předpoklady odpovědnosti žalované za škodu, kdy žalovaný nárok vůbec nevznikl a dále na závěru, že nárok žalobce na náhradu majetkové újmy – ušlého zisku je promlčen. Odvolací soud souhlasí toliko se závěrem, že tak, jak žalobce konstruuje vznik škody spočívající v ušlém zisku na jeho straně, pak takový nárok nemůže být důvodný. Žalobce se domáhá ušlého zisku, který mu měl vzniknout tím, že žalovaná mu svým „protiprávním jednáním“ spočívajícím v jeho vyřazení z privatizace bytů, zabránila nabýt bytovou jednotku do jeho vlastnictví, přičemž výši újmy žalobce vypočetl jako rozdíl mezi kupní cenou, za kterou „mohl“ bytovou jednotku v privatizaci odkoupit a mezi cenou obvyklou určenou znaleckým posudkem v době, kdy mělo docházet k podpisu kupních smluv s nájemci bytových jednotek, a tedy tito se „měli stát vlastníky bytů“.

10. Podle § 2910 o. z., škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

Podle ustanovení § 2913 odst. 1 o. z. poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit.

Podle § 2952 občanského zákoníku, hradí se skutečná škoda, a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.

11. Předpokladem vzniku škody na straně žalobce je to zda žalovaná svým jednáním, spočívajícím v nezařazení bytu, jehož byl žalobce nájemcem, do privatizace, porušila buď zákon nebo smlouvu. Jelikož mezi účastníky nebyla uzavřena žádná smlouva, a to ani ústní formou, nemůže se jednat o náhradu škody podle § 2913 o. z. K porušení zákona ze strany žalované by došlo v případě, pokud by žalovaná porušila zásady prodeje obecních bytů [orgán], jak je upravuje zákon. Jak správně v bodě 31 odůvodnění napadeného rozsudku soud prvního stupně uvedl, soudní praxe se ustálila v závěru, že schválení zásad prodeje obecních bytů [orgán] ani schválení záměru obce podle § 136 zák. č. 131/2000 Sb., prodat nemovitý majetek, není ani rozhodováním o nabytí a převodu nemovitých věcí, nepředstavuje návrh na uzavření převodní smlouvy a není ani právním úkonem (právním jednáním). Z uvedeného je tedy zřejmé, že usnesení [orgán] [veřejnoprávní korporace], případně jeho rady, ještě nepředstavuje právní jednání, jakožto projev vůle obce směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují, nýbrž je vnitřním aktem obce a navenek nemá právní účinky. Obec tak není vázána schválením záměru převést budovy – byty v ní, na oprávněné osoby. Rozhodnout o nabídce k prodeji bytu je tak výsadním oprávněním [orgán], které rozhodne, za jakých podmínek přivolí k o převodu domu či bytu na oprávněnou osobou. Jak správně soud prvního stupně uzavřel, v případě usnesení [orgán] [územě samosprávný celek] [adresa] číslo [číslo] dne 18. 3. 2014 se jednalo pouze pravidla zásad, jak privatizovat obecní byty, které jí byly svěřeny. Je nepochybné, že v případě tohoto usnesení [orgán] pouze došlo ke zveřejnění úmyslu žalované prodat nemovitý majetek, kterým žalovaná plnila svou informační povinnost vůči občanům. Záměr privatizovat konkrétní byty konkrétním nájemcům byl schválen usnesením [orgán] [územě samosprávný celek] č. [číslo] ze dne 18. 9. 2018 a zveřejněn. Žalobce však v tomto usnesení nebyl uveden, když usnesením [orgán] [veřejnoprávní korporace] č. [číslo][Anonymizováno]ze dne 12. 2. 2020 mu nebyla schválena výjimka ze Souboru pravidel prodeje jednotek v domě, schváleného usnesením [orgán] [územě samosprávný celek] číslo [číslo] ze dne 18. 3. 2014 pro prodej bytové jednotky číslo [číslo].

12. V řízení tak vyšlo najevo, že o bytové jednotce v nájmu žalobce [orgán] žalované nejednalo ani nerozhodovalo, žalovaná tak neučinila žádný právní úkon, ze kterého by vyplývala její povinnost žalobci předmětný byt prodat, když zveřejnění zásad privatizace obecních bytů takovým úkonem není a taková povinnost nevyplývá ani žádného právního předpisu. Žalovaná navíc předmětný byt ani nenabídla k prodeji jiné osobě, tedy nedošlo k pominutí předkupního práva žalobce.

13. K předmětné otázce se ostatně vyjádřil i Nejvyšší soud v řadě rozhodnutích, také například v rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 3862/2015. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, že: „smlouva o převodu vlastnictví bytové jednotky uzavřená po 1. 1. 2014 se řídí ustanovením zákona č. 89/2012 Sb. (§ 3 028 odst. 1 a 2 o. z.); bytová jednotka vzniklá do 31. 12. 2013 se v takové smlouvě vymezí podle dosavadních právních předpisů. Dále Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí rozebral postup při případném porušení předkupního práva nájemce podle zák. 72/1994 Sb. do 31.12.2013 a podle o. z. od 1. 1.2014. Uzavřel, že dle zákona č. 72/1994 Sb., podle něhož se postupovalo do 31. 12. 2013, poskytoval nájemci při převodu bytu do vlastnictví dvojí formu ochrany – nevyužili práva první koupě (od vlastníka jednotek po rozdělení domu na jednotky, rozhodl-li se vlastník jednotku převést) v šestiměsíční lhůtě ve smyslu § 22 odst. 1 věta první zákona č. 72/19 94 Sb., nastupovala další forma jeho ochrany jako oprávněné osoby, a to právo přednostní koupě za podmínek upravených v § 22 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. Ustálená soudní praxe pak dovodila, že nenabídl-li vlastník bytu převod bytu nájemci podle § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., je následná smlouva o převodu bytové jednotky jiné osobě absolutně neplatná pro rozpor se zákonem. Porušení předkupního práva v režimu § 22 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., však samo o sobě nemělo za následek neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví k bytu na jinou osobu, neboť nájemce byl chráněna ve smyslu § 603 odst. 3 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013. Naproti tomu nová právní úprava obsažená v Občanském zákoníku účinném od 1. 1. 2014, již ochranu nájemce nečlení nejprve na jeho právo k přednostnímu nabytí majetku (trvající po dobu šesti měsíců ode dne doručení nabídky) a posléze na předkupní právo (časově omezené, maximálně na dobu 12 měsíců ode dne uplynutí původní šestiměsíční lhůty). Ve prospěch nájemce bytu je v ní upravena ochrana ve formě předkupního práva k jednotce při jejím prvním převodu (§ 1187 odst. 1 věta první občanského zákoníku), které zanikne, nepřijme-li nájemce nabídku do šesti měsíců od její účinnosti (§ 1187 odst. 1 věta třetí občanského zákoníku). Protože takto upravené předkupní právo lze pokládat za právo věcné, opravňuje nájemce k postupu podle § 2144 odst. 1 občanského zákoníku, tj. opravňuje nájemce jako předkupníka domáhat se vůči nástupci druhé strany (nástupci původního vlastníka jednotky), jenž věc nabyl koupí nebo způsobem postaveným ujednáním o předkupním právu koupi na roveň, aby mu věc za příslušnou úplatu převedl.

14. Z uvedeného tedy plyne, že pokud žalovaná v rámci privatizace obecních bytů neučinila ve vztahu k žalobci konkrétní nabídku na převod tohoto, kterou by, případně následně měl žalobce možnost přijmout, pak žádným způsobem žalovaná ve vztahu k žalobci zákonu neporušila. Nejde tedy o deliktní jednání, ze kterého by žalobci, případně měla vzniknout jakákoliv škoda. Pokud žalobce spatřuje vznik škody ve formě ušlého zisku v jednání žalované, spočívajícím v nezařazení žalobce (coby nájemce předmětného bytu) do procesu privatizace bytů, pak tímto postupem žalované o nevzniká žalobci právo na náhradu škody ve formě ušlého zisku spočívající v rozdílu mezi cenou, za kterou by měl být žalobci předmětný byt prodán a cenou tržní.

15. Jak výše, vysvětlil Nejvyšší soud, měl-li žalobce za to, že bylo porušeno jeho předkupní právo (měla mu být učiněna konkrétní nabídka na koupi bytu), měl případně možnost uplatnit toto předkupní právo podle § 1187 odst. 1 o. z. tj., domáhat se nahrazení projevu vůle žalované s uzavřením kupní smlouvy. Nemůže se však domáhat „hypotetického ušlého zisku“, tak jak je žalobou koncipován.

16. Z uvedeného je tedy zřejmé, že zde není dána odpovědnost žalované za škodu ani ve smyslu § 2910 ani ve smyslu § 2913 o. z. a soud prvního stupně proto z tohoto důvodu správně žalobu jako nedůvodnou zamítl.

17. S tím souvisí chybné posouzení vznesené námitky promlčení. Je-li totiž postaveno najisto, že škoda na straně žalobce vůbec nemohla vzniknout, neboť zde nejsou splněny základní předpoklady odpovědnosti žalované za škodu (protiprávnost jednání), pak nemůže dojít ani k počátku běhu promlčecí doby, a tudíž nárok nemůže být promlčen. Otázkou promlčení nároku na náhradu škody se měl soud prvního stupně zabývat pouze tehdy, pokud by dospěl k závěru, že zde je alespoň jeden předpoklad pro případný vznik škody a teprve poté by mohl dospět k závěru, od jakého okamžiku začala běžet subjektivní promlčecí doba ve smyslu § 620 odst. 1 o. z. Tento nesprávný dílčí závěr však již nemůže ničeho změnit na věcně správném rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby pro nedostatek předpokladů odpovědnosti žalované za škodu.

18. Ze všech výše uvedených důvodů proto odvolací soud postupoval podle § 219 o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (I/) jako věcně správný potvrdil.

19. Odvolání žalobce je však částečně důvodné proti výroku o náhradě nákladů řízení, neboť odvolací soud má za to, že v daném případě nelze žalované přiznat náhradu nákladů za právní zastoupení advokátem dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. V této souvislosti odvolací soud odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 3394/16, jakož i další navazující judikaturu dle které, je-li účastníkem řízení Statutární město, potažmo její městská část, může zastupování v řízení zvládnout pomocí svého odborného aparátu, patří-li činnost, která je předmětem řízení k obvyklé činnosti obce. Judikatura považuje privatizaci bytového fondu za agendu, která by měla být součástí rutinních činností měst a městských částí. O tom, že jde o běžnou agendu svědčí i samotná skutečnost z průběhu tohoto řízení, kdy sama žalovaná (bez právního zastoupení advokátem) se poměrně odborně vyjádřila k žalobou uplatněnému nároku, a to vyjádřením se dne 9. 11. 2022. Služeb advokáta žalovaná využila až po nařízení jednání ve věci samé. Za tohoto stavu nemá žalovaná právo na náhradu nákladů jako účelně vynaložených v řízení za právní zastoupení advokátem dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Žalovaná strana má tak právo na náhradu nákladů účelně vynaložených, jako kdyby zastoupena advokátem nebyla ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky č. 254/2015 Sb. a to celkem za 8 úkonů, které se shodují s úkony, tak jak je uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku soud prvního stupně, kdy za 1 úkon náleží žalované náhrada ve výši 300 Kč. Celkem tedy má žalovaná strana právo na náhradu nákladů ve výši 2 400 Kč. Z uvedených důvodů proto odvolací soud postupoval podle § 220 a § 219 o. s. ř. a výrok II o nákladech řízení změnil jen tak, že výši náhrady určil částkou 2 400 Kč, jinak tento výrok jako věcně správný potvrdil.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., když procesně úspěšné žalované straně vznikly náklady spojené s vyjádřením k odvolání a účastí u odvolacího jednání rovněž jako nezastoupené advokátem, tj. za 1 úkon 300 Kč tedy celkem 600 Kč ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky č. 254/2015 Sb.