pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně výrokem pod bodem I. a výrokem pod bodem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit každé žalobkyni částku [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem pod bodem III. pak žalobu co do zbývající částky zamítl. Výrokem pod bodem IV. pak uložil žalobkyním povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku [částka] do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, na základě které se žalobkyně domáhaly na žalovaném zaplacení celkem částky [částka] s příslušenstvím z titulu finanční náhrady za nevydané pozemky v [katastrální uzemí], [územní celek], když rozhodnutím [anonymizována tři slova] – [anonymizována tři slova] pro [územní celek] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [číslo] [rok] bylo rozhodnuto, že žalobkyně nejsou vlastníky specifikovaných pozemků, přičemž obvyklá tržní cena zjištěná znaleckým posudkem za uvedené pozemky činí částku [anonymizována tři slova], [částka].

3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že pro žalobkyně platí zvláštní režim zákona o půdě, když předmětné pozemky byly tzv. pozemky přídělovými, pro něž platí zvláštní režim finanční náhrady podle § 14 odst. 8 zákona o půdě. Pokud se tedy žalobkyně rozhodly domáhat se finanční náhrady, pak jsou limitovány uhrazenou přídělovou cenu, pokud by se domáhaly poskytnutí náhradního pozemku ve veřejných nabídkách, pak zde je restituční nárok oceněn v částce [částka] pro každou z žalobkyň.

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování, jehož výsledky jsou popsány v bodech 4. až 9. odůvodnění napadeného rozsudku uzavřel, že podle § 14 odst. 1 zákona o půdě (zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů) platí, že oprávněné osobě náleží náhrada za obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, které podle tohoto zákona nelze vydat nebo které zanikly nebo byly převedeny na jinou osobu, která není povinna je vydat. Obdobně oprávněné osobě náleží náhrada za pozemek, který se podle tohoto zákona nevydá, za který nebyl poskytnut jiný pozemek. Podle § 14 odst. 8 zákona o půdě však platí, že v případě, že oprávněná osoba získala nemovitost do vlastnictví přídělem od státu po [anonymizována dvě slova] [rok], poskytne se náhrada za nemovitosti uvedené v odst. [anonymizováno] jen do výše uhrazené přídělové ceny; pokud nelze zjistit výši uhrazené přídělové ceny, poskytne se náhrada ve výši 1,5 % z ceny nemovitosti stanovené podle § 28a. Výše přídělové ceny činila v případě žalobkyň částku [anonymizována tři slova]. Tato byla zcela uhrazena, a to ve staré měně [částka] [anonymizováno] a v nové měně [částka] [anonymizováno]. Soud I. stupně proto v souladu s kogentním ustanovením § 14 odst. 8 zákona o půdě rozhodl tak, že žalobkyním přísluší každé nárok na jednu polovinu zaplacené přídělové ceny jako finanční náhrady za restituční nárok, tedy každé z žalobkyň [částka]. Pokud se žalobkyně domáhaly ceny obvyklé, pak tuto nelze přiznat [anonymizováno] ostatním restituentům. Nejvyšší soud ve věci [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] rozhodl tak, že za přiměřenou rozumnou finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě lze v současné době pokládat peněžité plnění ve výši šestinásobku cen odňatých nemovitostí stanovených v souladu s vyhláškou č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.. Toto navýšení základní hodnoty náhrad vyplývajících z § 28a zákona o půdě je namístě provést ve všech případech, v níž jsou aktuálně splněny předpoklady poskytnutí peněžité náhrady ve smyslu § 16 odst. 1 zákona o půdě, tedy zejména existence dosud neuspokojeného restitučního nároku. Tato náhrada má být navyšována či naopak snižována toliko ve výjimečných případech. Soud I. stupně proto rozhodl, tak jak uvedeno ve výrocích rozsudku. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud prvního stupně podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že k žalovanému, jež byly v řízení převážně úspěšný, přiznal plnou náhradu tyto zvýšené zastoupeného účastníka tj. ve výši [částka] ve smyslu nálezu Ústavního soudu, a to za 4 úkony po [částka].

5. Proti tomuto rozsudku podali odvolání, jak žalobkyně tak žalovaný.

6. Žalovaný ve svém odvolání brojí proti výrokům I. a II. rozsudku soudu I. stupně, kterými bylo každé žalobkyni přiznáno [částka], a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Soud I. stupně sice správně žalobkyním přiznal finanční náhradu za nevydané pozemky vypočtenou ve výši uhrazené přídělové ceny podle § 14 odst. 8 zákona o půdě, avšak nesprávně určil tuto výši. Vycházel totiž nominální výši uhrazené přídělové ceny před provedenou měnovou reformou z roku [rok]. Správně však měl dle žalovaného vycházet z výše uhrazené přídělové ceny přepočtené po měnové reformě. Správně tak měla být přiznána 1/5 částky, kterou soud přiznal. K přechodu nemovitostí na stát došlo v přesně neurčené době let [rok] či [rok]. Měnová reforma byla provedena k [datum], přičemž bylo zjištěno a prokázáno, že část přídělu byla uhrazena již v době po měnové reformě. Pokud tedy byla [anonymizováno] cena hrazena i v době po měnové reformě, bylo nutno vycházet výlučně z cen nových i pro účely určení výše finanční náhrady. Žalovaná proto navrhla, aby každé z žalobkyň bylo přiznáno pouze [částka].

7. Žalobkyně ve svém odvolání napadly zamítavý výrok rozsudku soudu I. stupně pod bodem III., jakož i závislý výrok o náhradě nákladů řízení pod bodem IV. Soud I. stupně podle názoru žalobkyň nesprávně zjistil skutkový stav věci, nepřihlédl k zjištěným skutečnostem a především věc nesprávně právně posoudil. Při stanovení výše náhrady za nevydané pozemky vycházel soud I. stupně z ustanovení § 14 odst. 8 zákona o půdě. Žalobkyně jsou toho názoru, že rozhodnutím soudu I. stupně navazující na zvláštní úpravu týkající se náhrad za nevydaný majetek nabytý přídělem od státu po [datum] podle zákona o půdě došlo k zásadnímu zásahu do vlastnických práv žalobkyň ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod a zároveň k neodůvodnitelně rozdílnému zacházení ve vztahu k právnímu postavení žalobkyň. Zákon o půdě zjednodušeně dělí restituenty postižené minulým režimem do dvou kategorií tj. restituenty, kteří přišli o svůj majetek za předchozího režimu, který nabyli dříve než na základě přídělu od státu po [datum] a na restituenty, kteří původně majetek nabyli přídělem od státu po [datum]. Do druhé kategorie spadají i žalobkyně, coby právní nástupkyně oprávněné osoby (otce žalobkyň). Možnost vydání předmětných pozemků žalobkyním nepřicházela v úvahu, neboť s vydáním nesouhlasili aktuální vlastníci dotčených pozemků a zároveň v mezidobí došlo k zastavění pozemků ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Třebaže zákon o půdě v případě restituentů, jímž podle zákona lze zabavené majetky navrátit nečiní rozdíl v době a právním důvodu, na základě kterého tito původně svůj majetek nabyli, nakládání s restituenty, u kterých nevznikly zákonné podmínky pro vrácení jejich vlastnictví, už zákon o půdě nakládá zcela odlišně. S ohledem na neústavnost principů zakotvených v zákoně o půdě, jakož i s ohledem na čas, který od začátku účinnosti zákona o půdě uplynul, mají žalobkyně za to, že aby stát alespoň částečně odškodnila dřívější křivdy, měla by výše náhrady u pozemků, které nelze vydat, bez ohledu na způsob jeho nabytí původními vlastníky alespoň částečně blížit tržním cenám těchto pozemků v době, kdy je i o náhradě rozhodováno. Dále pak žalobkyně namítají nesprávnost postupu a rozhodnutí [anonymizována tři slova], když o restitučním nároku žalobkyň bylo ze strany [anonymizována tři slova] rozhodnuto až v roce [rok]. Nepřiměřená a stran žalobkyň délka restitučního procesu je sama o sobě novou křivdou. Zároveň žalobkyně poukázaly, že nesprávně byly oceněny jejich odňaté pozemky a rovněž tak, že nabídka pozemků pro oprávněné osoby je nedostatečná. Tato okolnost vedla žalobkyně k rozhodnutí, že uplatnily nárok na finanční náhradu. Zákon o půdě tak vytváří zákonnou diskriminaci oprávněných osob – restituentů, kteří původně majetek nabyli přídělem od státu po [datum], a to v rozsahu finanční náhrady. V tomto směru žalobkyně odkázaly na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu vydaného ve věci se pouze na [spisová značka]. Rovněž tak odkázali na rozsudek [anonymizováno] týkající se nepřiznání adekvátní náhrady za vydávané nemovitosti s tím, že toto by mohlo směřovat k porušení práva na pokojné užívání majetku. Při zhodnocení uvedených argumentů nelze považovat gramatický výklad ustanovení § 14 odst. 8 zákona o půdě tak, jak učinil soud I. stupně v napadeném rozsudku za ústavně konformní, když měl soud I. stupně rozhodnout tak, aby nalezl právo, které je v souladu s účelem zákona, legitimním očekávání žalobkyně a prostým smyslem pro spravedlnost a došlo tak k dosažení stavu, kdy dříve způsobena křivda bude dostatečně napravena. S ohledem na uvedené navrhli změnu napadeného rozsudku a vyhovění žalobě v plném rozsahu.

8. K odvolání žalobkyň se vyjádřil žalovaný s tím, že podstatou odvolání nesouhlas žalobkyň s aplikací § 14 odst. 8 zákona o půdě, jež stanoví zvláštní pravidla pro poskytování náhrad v případech, kdy odňatý zemědělský majetek byl původně poválečným přídělem. Žalovaný k tomu uvádí, že požadavek žalobkyň by vedl k tomu, že by soud přestal být interpretem zákona, nýbrž by se stal tvůrcem práva, protože by aplikoval pravidlo, které v zákoně obsaženo nebylo a není. Zákon v tomto případě nepředpokládá žádnou diskreci na straně soudu, která by umožnila rozhodovat, jinak, než jak ze zákona vyplývá. Lze připustit, aby soud určil výši určitého nároku svou úvahou, avšak vždy je k tomu potřeba příslušný zákonný rámec, respektive zákonný podklad. Soudní rozhodování je stále výkonem státní moci, který se musí dít jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Státní moc musí ve shodě se stejným ustanovením [anonymizováno] (čl. 2 odst. 3) sloužit všem občanům. Je třeba připomenout, že účelem restitučního zákonodárství bylo zmírnění majetkových křivd, nikoliv jejich plná reparace, které se žalobkyně nyní domáhají.

9. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek a řízení jeho vydání předcházející podle § 212 a § 212a o. s. ř., a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyň důvodné není, odvolání žalovaného je důvodné toliko částečně.

10. Soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečná skutková zjištění a takto zjištěný skutkový stav posoudil ve skrze správně, ve smyslu příslušných ustanovení zákona o půdě, kdy výši finanční náhrady za nevydané pozemky podle § 14 odst. 8 zákona o půdě však vypočetl v nesprávné výši. Tento nedostatek však mohl napravit v rámci své přezkumné činnosti odvolací soud.

11. Pokud jde o odvolací argumenty žalobkyň, že by jim náhrada měla být přiznána ve výši„ tržní ceny“ odňatých nemovitostí, neboť aplikací ustanovení § 14 odst. 8 zákona o půdě se dostávají žalobkyně do nerovnoprávného postavení s ostatními restituenty, kterým nebyly odňaté pozemky přiděleny přídělem po [anonymizována dvě slova] [rok], pak tato argumentace dle odvolacího soudu nemůže obstát. Ustanovení § 14 odst. 8 zákona o půdě dle názoru odvolacího soudu není v rozporu s [anonymizována dvě slova] s [anonymizováno] základních práv a svobod. Jak správně ve svém vyjádření žalovaný uvádí, účelem restitučního zákonodárství bylo zmírnění majetkových křivd (některých), nikoliv jejich plná reparace, a pokud zákonodárce zvolil v případě restituentů, kterým byly přiděleny pozemky rozhodnutím státu po [anonymizována dvě slova] [rok], jiný způsob výpočtu finanční náhrady, pak takovýto jiný způsob finanční náhrady není v rozporu s [anonymizováno] základních práv a svobod [anonymizováno] s [anonymizováno]. Je třeba si uvědomit, že v případě právního předchůdce žalobkyň nešlo o pozemky získané, ať již po předcích (děděním) či na základě kupní nebo jiné smlouvy uzavřené dle platných právních předpisů, ale šlo o pozemky, které byly právnímu předchůdci žalobkyň přiděleny jako„ zabavený majetek“ odsunutých [anonymizováno]. Za tento majetek pak právní předchůdce žalobkyň zaplatil toliko přídělovou cenu stanovenou tehdejší státní mocí a nešlo tedy v žádném případě o cenu tržní, tj. není žádného důvodu, aby následně žádaná finanční náhrada za nevydané pozemky byla poskytnuta v ceně tržní tak, jak nyní tvrdí žalobkyně. Pokud tedy zákonodárce zvolil v případě restituentů, kterým byly státem odňaty nemovité věci získané na základě přídělu po [datum] jinou formu finančního odškodnění, pak jde o přístup zcela logický a odpovídající způsobu nabytí posléze odňatých nemovitých věcí. Okolnost, že se žalobkyně rozhodly pro finanční náhradu za nevydané pozemky, nemůže jít v případě přiznání finanční náhrady na újmu žalovaného, kdy žalobkyním nic nebránilo v tom, aby požadovali za své nevydané pozemky formu restituce spočívající ve vydání náhradních pozemků. Argumentace, že nabídka pozemků pro oprávněné osoby je naprosto nedostačující, v daném případě nemůže obstát i vzhledem ke skutečnosti, že právní nástupkyně původního restituenta pana [jméno] [příjmení] o svůj nárok náležitě nedbaly, kdy teprve po intervenci příslušného [anonymizována dvě slova] v roce [rok] sdělili, že trvají na dokončení restitučního řízení a tudíž již daleko dříve měly dbát ochrany svých práv a mohly se daleko dříve vydání náhradních pozemků domáhat. Jak správně žalovaný ve svém vyjádření k odvoláním uvádí, v případě určení výše finanční náhrady podle § 14 odst. 8 zákona o půdě, zákon nepředpokládá žádnou diskreci na straně soudu, která by mu umožnila rozhodovat, jinak, než jak ze zákona přesně vyplývá. Pokud žalobkyně mají za to, že předmětné ustanovení je ústavně nekonformní, pak o tom musí rozhodovat Ústavní soud, avšak odvolací soud nemá z výše uvedených důvodů potřebu jakýkoliv návrh na zrušení uvedeného ustanovení k Ústavnímu soudu předkládat. Výkladem ustanovení § 14 odst. 8 zákona o půdě, jak (dříve ustanovení § 14 odst. 9 zákona o půdě) se ostatně již Ústavní soud se zabýval a výkladem tohoto ustanovení se zabýval i Nejvyšší soud ČR a [anonymizováno] jeden z těchto soudů nenalezl potřebu uvedené ustanovení z hlediska jeho souladu s [anonymizováno] základních práv a svobod a [anonymizováno] České republiky jakkoliv zpochybnit. Odvolací námitky žalobkyň tak nejsou důvodné.

12. Pokud jde o odvolání žalovaného, pak jeho odvolání je částečně důvodné. Jak vyplývá z rozhodnutí příslušného [anonymizována dvě slova] č. [anonymizováno] [číslo] [rok] ze dne [datum] pak výměra nevydaných pozemků činí [anonymizována dvě slova] m². Přidělené pozemky pak činily [anonymizována dvě slova] m². [anonymizováno] cena za veškeré přidělené pozemky činila [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] ve staré měně před měnovou reformou. [anonymizováno] cena po měnové reformě pak činila 10 640 [anonymizováno]. Jak vyplývá z provedeného dokazování, právním předchůdcem žalobkyně byla před měnovou reformou uhrazena [anonymizováno] cena [částka] [anonymizováno] a po měnové reformě [částka] [anonymizováno]. Problematikou účinků měnové reformy a úhradou přídělové ceny částečně před měnovou reformou a po měnové reformě se zabýval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]. V tomto rozhodnutí mimo jiné konstatoval, že v posuzované věci odvolací soud správně aplikoval na daný případ ustanovení § 14 odst. 9 zákona o půdě (nyní § 14 odst. 8), které zní:„ v případě, že oprávněná osoba získala nemovitost do vlastnictví přídělem od státu, poskytne se náhrada za nemovitosti uvedené v odst. [anonymizováno] jen do výše uhrazené přídělové ceny“. A dále Nejvyšší soud konstatoval, že:„ pro posouzení výše náhrady je proto směrodatná částka, která byla skutečně uhrazena, tedy částka zaplacena v určité době za určité síly měny. Okolnost, že později došlo k přepočtu měny, se týkala právních vztahů, které v té době trvaly, eventuálně stanovení výše závazků budoucích, nikoliv tedy závazků, které v době účinnosti zákona již neexistovaly v důsledku splnění“. Z uvedeného tedy dle odvolacího soudu jasně vyplývá, že pokud část přídělové ceny právní předchůdce žalobkyň uhradil před měnovou reformou, pak je nutné při posouzení výše náhrady přihlédnout skutečně k částce uhrazené, tedy k částce zaplacené v určité době za určité síly měny. To samé logicky platí i pro částku zaplacenou po měnové reformě. Celkem bylo za přídělovou cenu uhrazeno [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], což při celkovém přídělu [anonymizována dvě slova] m² činí přepočteno 0, [částka] za [anonymizováno] m². Při výpočtu 0, [částka] za [anonymizováno] m² (pozemků) x [anonymizována dvě slova] m² (výměra nevydaných pozemků) činí náhrada [částka]. To pro každou z žalobkyň tak náhrada činí [částka].

13. Odvolací soud proto ve vztahu k výrokům I. a II. postupoval podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jakož i podle ustanovení § 219 o. s. ř. a vyhovující výroky I. a II. ohledně částky [částka] pro každou z žalobkyň potvrdil, jinak v těchto výrocích rozsudek soudu I. stupně ohledně částky [částka] pro každou z žalobkyně změnil tak, že se žaloba ohledně této částky zamítá.

14. Z výše uvedených důvodů byl pak rozsudek soudu I. stupně ve výroku III., kterým byla žaloba ohledně částky 19 516, [částka] pro každou z žalobkyň zamítnuta podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

15. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 2 o. s. ř. za použití § 142 odst. 2 o. s. ř., když ve věci měla žalovaná, jak před soudem I. stupně tak před odvolacím soudem převážný úspěch, kdy neúspěch byl toliko v nepatrné výši, a proto žalované byla přiznána plná náhrada nákladů řízení před soudy jak I. stupně tak odvolacího bylo v plné výši, a to pro nezastoupeného mého účastníka podle § 151 odst. 3 o. s. ř. kdy náklady právního zastoupení advokátem dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález] nelze přiznat. Před soudem I. stupně pak byly učiněny ze strany žalovaného 4 úkony právní služby, v odvolacím řízení 3 úkony právní služby, tedy celkem 7 úkonů po [částka], což představuje [částka].