o [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně výrokem pod bodem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9 % z částek za období v tomto výroku uvedeným, jakož i uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka], to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem pod bodem II. pak uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, na základě které se žalobkyně domáhala uhrazení částky [částka] s příslušenstvím, když uvedla, že provozuje autorizovaný servis vozidel [anonymizováno] a žalovaná si objednala servisní práce na svém [značka automobilu] [anonymizováno], přičemž žalobkyně práci řádně odvedla a vyúčtovala fakturou na částku [částka] splatnou dne [datum]. Dále žalovaná objednala na tomto automobilu 4x kompletní zimní kolo, a to za částku [částka], když tato faktura byla splatná dne [datum] a rovněž nebyla uhrazena. Dále žalovaná objednala výměnu kol na tomto automobilu za [částka], kdy faktura byla splatná dne [datum] a rovněž nebyla uhrazena. Žalobkyně se dále domáhá přiznání nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši [částka].

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že nikdy tyto práce u žalobkyně neobjednala, objednávku učinil pan [příjmení], který měl osobní automobil na dobu určitou zapůjčený a nebyl oprávněn vozidlo dávat do servisu. Vůz v dohodnutý termín nevrátil a žalovaná na něj podala trestní oznámení.

4. K tomu žalobkyně uvedla, že pan [příjmení] jako zástupce žalované opakovaně servis s vozem navštěvoval, objednával opravy a servis a žalovaná tyto služby hradila, například dne [datum] – výměna lišt stěračů, nebo dne [datum] – zapůjčení náhradního vozu po dobu opravy. Tato druhá faktura byla uhrazena z účtu žalované. [jméno] jednatelka v rámci trestního oznámení uvedla, že panu [příjmení] za žalovanou společnost udělila plnou moc v souvislosti s předmětným vozem. Pokud tedy pan [příjmení] na základě souhlasu a pověření žalované vůz po dlouhou dobu užíval, byl oprávněn činit právní jednání k údržbě, opravy a servisu vozu. Žalobkyně tak byla v dobré víře.

5. Soud I. stupně po provedeném dokazování výpověďmi jednatelky žalobkyně, jakož i výslechem svědka [příjmení] a listinnými důkazy, uzavřel, že veškeré objednávky činil jménem žalované pan [příjmení] [jméno], přičemž tento současně v minulosti učinil i další objednávky na jiné servisní práce na předmětném vozidle, které byly uhrazeny žalovanou, a to jednak v hotovosti a jednak převodem z účtů samotné žalované. Dále pak s ohledem na ustanovení § 431, § 444 odst. 1 o. z. soud I. stupně uzavřel, že pokud jde o zjištěný skutkový stav, provedené důkazy jsou vzájemně souladné v tom smyslu, že z nich nepochybně vyplývá, že pan [příjmení] měl dlouhodobě zapůjčeno předmětné vozidlo od žalované s jejím souhlasem, a to jako odměnu za plánovanou obchodní spolupráci. Měl vystaveno potvrzení o užívání firemního automobilu a předmětné servisní práce jménem žalované objednával. Svědek [příjmení] a jednatelka žalované se rozcházeli v tom, zda objednávky byly činěny s vědomím žalované či nikoliv. To však soud I. stupně nepovažoval za rozhodné. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že pan [příjmení] již v minulosti objednával u žalobkyně v souvislosti s předmětným vozem další servisní práce, přičemž jedna z faktur byla žalovanou uhrazena v hotovosti a jedna z faktur byla uhrazena přímo z účtu žalované. Spornou tak zůstala především právní otázka, zda jednání pana [příjmení] za žalovanou zavazovalo a zda žalovaná je ve věci pasivně legitimována. Dle názoru soudu I. stupně je podstatné, že pan [příjmení] [jméno] jednak disponoval písemným potvrzením žalované o tom, že je oprávněným uživatelem firemního automobilu, a jednak žalovaná v minulosti nejméně v jednom případě uhradila jím objednané závazky vůči žalobkyni platbou ze svého účtu, kdy ostatní závazky byly jí hrazeny v hotovosti. Se zřetelem ke shora uvedenému soud I. stupně uzavřel, že zde musí převážit ochrana dobré víry žalobkyně, která byla oprávněně v dobré víře, že pan [příjmení] je uživatelem vozu a je oprávněn servisní práce jménem žalované objednávat, tedy že ve smyslu ustanovení § 431 o. z., případné překročení zástupčího oprávnění podnikatele zavazuje, neboť o něm žalobkyně nemohla vědět, přičemž současně žalovaná vlastní vinou vyvolala u žalobkyně domněnku, že pan [příjmení] je k tomuto právnímu jednání zmocněn ve smyslu § 444 odst. 1 o. z., a tedy se nemůže dovolávat nedostatku zmocnění. Jestliže pan [příjmení] k takovému jednání oprávněn ze strany žalované nebyl, jedná se o vztah mezi žalovanou a panem [příjmení], nikoliv však o vztah jiný. S ohledem na uvedené proto soud žalobě v plném rozsahu vyhověl. O náhradě nákladů řízení pak rozhodoval podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když výpočet náhrady učinil v bodě 19 odůvodnění napadeného rozsudku.

6. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná společnost včasné odvolání, ve kterém namítla, že soud I. stupně při svém hodnocení skutkového stavu a následném právním hodnocení spojil dva instituty civilního práva, když do jedné věty postavil své zhodnocení situace podle § 431 o. z., když dospěl k závěru, že pan [příjmení] překročil své zmocnění, ale jeho jednání žalovanou zavazuje a zároveň jednání pana [příjmení] soud I. stupně popsal jako jednání podle § 444 odst. 1 o. z., tedy jako zdánlivé zastoupení, kde si žalovaný nemůže dovolávat nedostatku zmocnění. Žalovaná tak neobdržela od soudu jednoznačnou informaci, jak soud jednání pana [příjmení] v souvislosti s posouzením pasivní legitimace žalované hodnotil. Takovéto posouzení je dle odvolatele rozporné. Dále pak žalovaná namítla, že žalobce je autorizovaným servisem automobilů [anonymizováno] od roku [rok]. V této souvislosti je třeba na jeho možnou dobrou víru nahlížet velmi přísně v souladu s tím, že má vysoce odborné, téměř třicetileté zkušenosti s přijímáním zakázek a jejich úhradou. Je notoricky známé, že všechny vyšší zakázky v desítkách tisíc autorizované servisy požadují uhradit před vydáním vozu objednateli. Žalobkyně zcela jistě má dlouholetou zkušenost s tím, jaké doklady vyžaduje pro prokázání, že osoba objednávající servis k tíži vlastníka vozu má mít k dispozici text. V kontextu výše uvedeného je naprosto nepravděpodobné, že by se žalobkyně spokojila s předložením Potvrzení o užívání vozu a u osoby, která neprokázala zaměstnanecký či jiný smluvní vztah k žalované jako vlastníkovi opravňujícího vystavovat jménem žalované objednávky v servisu vozu, který užívá tato třetí osoba. Uvedené Potvrzení o užívání firemního automobilu plní funkci prokázání, že tato osoba neužívá předmětný vůz neoprávněně. Nic víc ani nic míň. Z uvedeného je tedy zřejmé, že pro žalobkyni nemohlo popsané jednání žalované ani předložené listiny presumovat dobrou víru žalobkyně ohledně domnělého zastoupení žalované panem [příjmení] při objednání servisních služeb. Lze tedy shrnout, že soud I. stupně pro posouzení možné dobré víry žalobkyně z pohledu činnosti žalované, která by mohla k této dobré víře přispět, disponuje pouze Potvrzením o užívání firemního automobilu, které samo o sobě nic o zmocnění k zastupování při zadávání servisních služeb neprokazuje. Z pohledu žalovaného tak neexistuje jediný podklad ze strany žalované, který by mohl vyvolat v žalobkyni dobrou víru ohledně zmocnění pana [příjmení] k objednání servisních prací k tíži žalované. Dle žalované je tedy pasivně legitimován vůči žalobkyni jedině pan [příjmení]. Z uvedených důvodů navrhuje, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně a žalobu jako nedůvodnou zamítl.

7. Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k odvolání žalované navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného s tím, že výtky žalované vůči rozsudku považuje za nedůvodné. Všechny argumenty a námitky žalované zazněly již před soudem I. stupně a ten se jimi zabýval a logicky a důsledně se s nimi vypořádal. Pokud žalovaná tvrdí, že žalobkyně neměla žádný důvod k dobré víře, pak již samotné svěření firemního vozu uživateli do dlouhodobého užívání je spojeno s oprávněním provádět pod jménem zapůjčitele údržbu a servis tohoto vozu. Je to dáno z logiky věci, kdy vůz se musí pravidelně kontrolovat, udržovat a servisovat. Je třeba nakupovat náhradní díly apod. V tomto případě bylo vozidlo navíc svěřeno uživateli do dlouhodobého užívání v souvislosti s činností pro zapůjčujícího podnikatele a uživatel se prokazoval písemným potvrzením. Jestliže někdo po právu vůz dlouhodobě užívá, předpokládá se, že je zmocněn k činnostem i právním jednáním, které jsou s dlouhodobým užíváním vozu obvykle spojeny. Pokud jde o argument žalované, že žalovaná neplatila za opravy předmětného vozu nic, když platba z účtu žalované se netýkala předmětného vozidla, ale náhradního vozu, pak tato argumentace je zcela lichá a nepravdivá. Náhradní vůz poskytuje opravna tehdy, jestliže z důvodu nezbytné opravy vlastního vozu není možné užívat vlastní vůz. Jinými slovy, náhradní vůz signalizuje opravu vlastního vozu. To samozřejmě je i tento případ, kdy vůz byl u žalobkyně v opravně ve dnech [datum] až [datum] na základě objednávky [číslo] na základě této objednávky servisu pak byla vystavena faktura [číslo] z [datum], která byla žalovanou zaplacena v hotovosti. Pro toto období byl náhradní vůz žalobkyní zapůjčen, za což byla vystavena faktura [číslo] která byla žalovanou zaplacena z jejího bankovního účtu. Jestliže tedy žalovaná hradila fakturu za náhradní vůz, pak jí muselo být jasné, že její vlastní vůz je v opravě a pan [příjmení] musel tuto opravu za žalovanou objednat. Již tehdy měl odvolatel informovat žalobkyni v tom směru, že případně pan [příjmení] nebyl k zadání opravy za žalovanou oprávněn. To však žalovaná neučinila, místo toho ze svého účtu nájemné za zapůjčení náhradního vozu zaplatila. Současně je tím potvrzeno i to, že pan [příjmení] doklady ohledně provedených oprav vztahujících se k předmětnému vozu žalované zasílal a předával. Jinak by žalovaná logicky nemohla předmětnou fakturu proplatit. Závěry soudu I. stupně jsou tak zcela správné.

8. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jeho vydání předcházející podle § 212 a § 212a o. s. ř., a poté dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

9. Soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečná skutková zjištění, a takto zjištěné skutečnosti hodnotil zcela správně i po stránce právní. Jeho závěrům nemá, co by odvolací soud vytknul, a odvolací námitky žalované nemohou přivodit ani změnu ani zrušení napadeného rozsudku.

10. Soud I. stupně zhodnotil provedené důkazy v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř., tj. každý jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti, a z takto provedeného dokazování učinil logický a tomu odpovídající skutkový závěr o věci. Na základě takto správně vyhodnoceného skutkového závěru pak soud I. stupně správně uzavřel, že s ohledem na ustanovení § 431 o. z., jakož i na ustanovení § 444 odst. 1 o. z. je ve sporu pasivně legitimována žalovaná společnost, nikoliv pan [příjmení]. Aplikace těchto dvou ustanovení není ve vzájemném rozporu. Jak totiž soud I. stupně správně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], tj. kdo vlastní vinou vyvolá u třetí osoby domněnku, že zmocnil jiného k právnímu úkonu, nemůže se dovolávat nedostatku zmocnění, byla-li třetí osoba v dobré víře a mohla-li rozumně předpokládat, že zmocnění bylo uděleno. Domněnka zmocnění přitom může být vyvolána nejen výslovným konkrétním prohlášením zmocnitele, že určitá osoba je oprávněna za ně jednat, ale i jiným jednáním zmocnitele, z něhož ve spojitosti s dalšími okolnostmi, může adresát právního úkonu v dobré víře dovozovat, že určitá osoba je oprávněna za zmocnitele jednat. Této souvislosti v dané věci je pak zcela na místě právě aplikace výše uvedených zákonných ustanovení občanského zákoníku, neboť překročil-li pan [příjmení] jako zástupce podnikatele – žalované společnosti zástupčí oprávnění, pak právní jednání pana [příjmení] ve vztahu k žalobkyni jako třetí osobě je závazné právě pro žalovanou. Žalobkyně totiž vzhledem k okolnostem případu nemohla vědět o případném překročení zástupčího oprávnění panem [příjmení]. Předmětné potvrzení o provozu vozidla panem [příjmení] a následné hrazení dvou faktur ze strany samotné žalované totiž právem vyvolalo v žalobkyni jako třetí osobě dobrou víru v tom směru, že pan [příjmení] byl zmocněn k objednání servisních prací na předmětném automobilu (§ 444 odst. 1 o. z.). Na tom nic nemůže změnit ani argumentace žalované v tom směru, že obvykle je servis automobilu hrazen až po předání automobilu, neboť rovněž dvě předchozí faktury byly žalovanou společností hrazeny teprve poté, co předmětné vozidlo pan [příjmení] ze servisu žalobkyně převzal. Nebyl-li pan [příjmení] oprávněn servisní práce objednávat, pak bylo skutečně na žalované, jak uvedl správně soud I. stupně, aby již v prvním případě fakturu za objednané servisní práce neproplácela a upozornila žalobkyni na překročení zmocnění udělené panu [příjmení]. Pokud žalovaná zejména fakturu za zapůjčení náhradního vozidla zaplatila z účtu, a to na základě objednávky učiněné panem [příjmení] ve vztahu k žalobkyni, pak není možné uzavřít jinak, než že pan [příjmení] byl za žalovanou oprávněn takovouto objednávku učinit. Pokud následně učinil další objednávky, které ze strany žalované nebyly žalobkyni proplaceny, pak případné překročení zástupčího zmocnění ze strany pana [příjmení] nemůže jít k tíži žalující společnosti, neboť ta skutečně byla v dobré víře, že pan [příjmení] je oprávněn předmětné servisní práce za žalovanou učinit. Žalovaná je tak ve sporu skutečně pasivně legitimována.

11. Soud I. stupně se rovněž přiléhavým způsobem vypořádal s tím, proč neprováděl pro nadbytečnost další důkazy jako výslech pracovníků servisu, kdy tento výslech nemohl věc více objasnit. Rovněž tak se vypořádal, proč neprováděl výslech manžela jednatelky žalované, jakož i manželky pana [příjmení], kdy skutečně bylo bezpečně v řízení prokázáno, z jakého důvodu užíval pan [příjmení] předmětné vozidlo. Rovněž o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, jakož i o příslušenství pohledávky, bylo rozhodnuto soudem I. stupně správně.

12. Ze všech výše uvedených důvodů proto odvolací soud postupoval podle § 219 o. s. ř. a rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil.

13. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř., když i v odvolacím řízení měla žalobkyně ve věci plný úspěch, a proto jí soud přiznal plnou náhradu odvolacího řízení, a to z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 advokátního tarifu, tj. vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání, a k tomu náležící 21 % DPH. Celkem tedy odvolací soud přiznal žalobkyni částku uvedenou ve výroku II. tohoto rozsudku.