o žalobě na nahrazení názoru finančního arbitra dle části páté o. s. ř.

1. Nálezem z 8. 6.2019, č. j. [spisová značka] ve znění rozhodnutí o námitkách z 10. 9. 2019, č.j. [spisová značka] (dále jen „nález“), finanční arbitr jako správní orgán rozhodl o návrhu žalobce na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku plnění dle neplatných pojistných smluv. Konkrétně finanční arbitr:

[1] Zastavil řízení o platnosti smlouvy a vydání bezdůvodného obohacení z úrazového pojištění dospělých a pojištění pro případ nemoci sjednaných v pojistné smlouvě č. [číslo] (dále též jen „Smlouva A“) [výrok I].

[2] Uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 95 234 Kč jako bezdůvodné obohacení ze Smlouvy A s úrokem z prodlení 8,05% ročně z uvedené částky od 12. 4. 2016 do zaplacení [výrok II].

[3] Uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 35 000 Kč jako bezdůvodné obohacení z pojistné smlouvy č. [číslo] (dále též jen „Smlouva B“) s úrokem z prodlení 8,05% ročně z uvedené částky od 12. 4. 2016 do zaplacení [výrok III].

[4] Zamítl návrh ve zbývající části [výrok IV].

[5] Uložil žalované zaplatit sankci [výrok V].

2. Podle odůvodnění nálezu k částečnému zastavení řízení výrokem I arbitr přistoupil proto, že šlo o nároky vyplývající z úrazového pojištění a pojištění pro případ nemoci, o kterých dle zákona na rozdíl od nároků vyplývajících z životního pojištění není příslušný rozhodovat. Výrok II až IV odůvodnil absolutní neplatností pojistných smluv, která nastala ve smyslu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „SOZ“, který na věc aplikoval s ohledem na datum uzavření smluv a příslušná přechodná ustanovení občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014), ve spojení se zákonem č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě (dále jako „ZoPS“), z důvodu neurčitosti ujednání o výši nákladů a rizikového pojištění. Při stanovení přiznaného bezdůvodného obohacení arbitr k námitce žalované zohlednil částečné promlčení nároku z důvodu uplynutí objektivní tříleté promlčecí lhůty dle § 107 odst. 2 SOZ. Námitku promlčení přitom v rozporu s názorem žalobce neshledal v rozporu s dobrými mravy.

3. Žalobce se následně žalobou dle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), domáhal nahrazení výroku IV. nálezu tak, aby nově bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 125 978 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku plnění dle neplatné Smlouvy A a částku 31 511 Kč z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku plnění dle neplatné Smlouvy B. Uvedl, že pojistné smlouvy jsou neplatné z důvodu užití zneužívajících (nepřiměřených) ujednání ve smyslu směrnice Rady 93/13/EHS z 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen jako „Směrnice“). Pojistné smlouvy totiž byly uzavřeny bez předchozího informování pojistníka (žalobce) jakožto spotřebitele o nákladové struktuře pojištění. Určení neplatnosti pojistných smluv a vydání bezdůvodného obohacení se domáhal již u finančního arbitra. Ten však v nálezu nesprávně považoval část nároku za promlčenou. Chybně také považoval námitku promlčení jako souladnou s dobrými mravy. V návaznosti na to v rozporu s unijním právem považoval za možné na spotřebitelské nároky žalobce aplikovat objektivní promlčecí lhůtu dle SOZ.

4. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl. Uvedla, že nárok požadovaný žalobcem nad rámec nálezu je promlčený, přičemž námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy.

5. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně nahradil výrok IV. nálezu tak, že nově zní: „Instituce, [právnická osoba] je povinna zaplatit žalobci částku 3 066 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05% ročně od 12. 4. 2016 do zaplacení. Návrh žalobce, aby mu instituce [právnická osoba] zaplatila částku 122 912 Kč a částku 31 511 Kč včetně úroků z prodlení ve výši 8,05% ročně z těchto částek od 12. 4. 2016 do zaplacení, se zamítá“ [výrok I]. Současně soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení [výrok II].

6. V odůvodnění napadeného rozsudku soud prvního stupně dospěl k následujícím závěrům:

[1] Pojistné Smlouvy A a B jsou neplatné dle § 37 odst. 1 SOZ, neboť smlouvy ani jejich přílohy neobsahují podstatné náležitosti stanovené v § 4 odst. 1 ZoPS. Chybějícími podstatnými náležitostmi jsou konkrétní ujednání či informace o výši rizikového pojistného či jednoznačného způsobu stanovení rizikového pojistného, a také výši počátečních, inkasních či správních nákladů.

[2] V daném případě naopak nebylo možné ujednání pojistných smluv posuzovat dle unijní úpravy z hlediska jejich přiměřenosti ve vztahu ke spotřebiteli (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, z 27. 6. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3579/2022 a z 25. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 48/2023, a dále usnesení Ústavního soudu z 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 2438/23, z 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22 a 10. 1. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2429/23).

[3] Nárok na vrácení části plateb žalobce dle pojistných smluv z titulu bezdůvodného obohacení dle § 457 SOZ je promlčený. Nárok žalobce na vrácení plateb v celkové výši 98 300 Kč dle Smlouvy A a v celkové výši 35 000 Kč dle Smlouvy B, které žalobce uskutečnil od 23. 6. 2013, nebyl promlčený. Naopak platby uskutečněné žalobcem před uvedeným datem jsou promlčené v objektivní tříleté promlčecí lhůty dle § 107 odst. 2 SOZ.

[4] Na základě závěrů vyslovených Ústavním soudem ve výše odkazovaných usneseních sp. zn. III. ÚS 2438/23, IV. ÚS 1984/22 a IV. ÚS 2429/23 je aplikace objektivní promlčecí lhůty možná a neodporuje unijní právní úprav ani judikatuře Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“. Dle Ústavního soudu je nutné vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru (který SDEU řešil) a uzavřením životního pojištění jakožto investicí svého druhu.

[5] Námitka promlčení vznesená žalovanou není v rozporu s dobrými mravy. K takovému závěru by bylo možné dospět, pouze pokud byla námitka výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči kterému by zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 23. 1. 2018 sp. zn. 27 Cdo 2826/2017). Tyto okolnosti by musely být naplněny v tak výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, a z 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006). V projednávané věci z ničeho neplyne, že by uplatnění námitky mělo být zneužitím práva na úkor žalobce. Žalobce netvrdil, že by mu žalovaná v uplatnění práv jakkoli bránila nebo je znemožňovala, či ho od uplatnění jeho nároku zrazovala. Bylo na žalobci, kdy práva bude uplatňovat, a to se všemi důsledky z toho plynoucími. Žalovaná považovala smlouvu za platnou, byla připravena plnit pojistné plnění v případě pojistné události. Nelze žádným způsobem dovodit, že by bylo úmyslem žalované uzavřít neplatnou smlouvu a inkasovat na jejím základě od žalobce neoprávněný prospěch.

[6] Mezi účastníky nebylo sporu o tom, kolik a kdy bylo dle platebních bilancí žalobcem uhrazeno žalovaní a naopak. Podle platební bilance žalobce uhradil dle Smlouvy A za nepromlčené období od 27. 6. 2013 do 10. 9. 2015 celkem 98 300 Kč. Finanční arbitr však žalobci v souvislosti s nepromlčenými nároky dle Smlouvy A přiznal jen 95 234 Kč. Dle Smlouvy B žalobce uhradil za nepromlčené období od 27. 6. 2013 do 20. 8. 2014 celkem 35 000 Kč. Plnění dle Smlouvy B odpovídá částce, kterou finanční arbitr nálezem žalobci v souvislosti se Smlouvou B přiznal. Z uvedeného vyplývá, že finanční arbitr pochybil, když výrokem IV. nálezu zamítl nárok žalobce v rozsahu 3 066 Kč (98 300 Kč - 95 234 Kč). Jde o plnění poskytnuté na úrazové pojištění a pojištění pro případ nemoci, která bylo v pojistných smlouvách sjednána jako doplněk k životnímu pojištění. Nároky z těchto doplňkových pojištění přitom nelze oddělit od nároků z životního pojištění. Dle Části A Přílohy k zákonu č. 277/2009 Sb. o pojišťovnictví s názvem Odvětví životních pojištění jsou druhy životního pojištění následující: a) pro případ smrti, pro případ dožití, pro případ dožití se stanoveného věku nebo dřívější smrti, spojených životů, s výplatou zaplaceného pojistného, b) důchodu, c) pojištění úrazu nebo nemoci jako doplňkové pojištění k pojištění podle této části. Předmětné úrazové pojištění a pojištění pro případ nemoci samostatně nemohlo existovat, proto jej ani pro účely posouzení platnosti nelze od hlavního pojištění oddělovat. Soud proto změnil výrok IV. nálezu tak, že žalobci přiznal i právo na bezdůvodné obohacení ve výši 3 066 Kč s příslušenstvím. Ve zbylé části návrh zamítl.

[7] Náhrada nákladů řízení nenáleží dle § 142 odst. 2 o. s. ř. žádnému z účastníků, jelikož poměr jejich úspěchu a neúspěchu ve věci lze pokládat za srovnatelný. Žalobě bylo vyhověno jen z nepatrné části a v převážném rozsahu byla zamítnuta. Na druhé straně řízení o původně vznesené žalobě žalované bylo zastaveno pro zpětvzetí, k němuž nedošlo pro chování žalobce.

7. Žalobce i žalovaná napadli rozsudek včasnými odvoláními.

8. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě se vyhovuje v plném rozsahu. Namítal, že sice souhlasí se závěrem soudu o neplatnosti pojistných smluv, nikoliv však s konstatovaným důvodem neplatnosti. Důvodem neplatnosti je v daném případě rozpor s úpravou ochrany spotřebitele dle Směrnice, resp. § 56 SOZ, spočívající v užití nepřiměřených ujednání v pojistných Smlouvách A a B. Soud prvního stupně tedy nesprávně na věc neaplikoval unijní úpravu. V důsledku toho pak soud na posuzované nároky chybně aplikoval objektivní promlčecí lhůtu dle § 107 odst. 2 SOZ, kterou dle judikatury SDEU nelze u nároků ze spotřebitelských smluv použít. Závěr soudu, podle kterého jsou platby dle Smluv A a B uskutečněné před 23. 6. 2013 promlčeny, proto není správný. Nicméně, i pokud by nárok byl promlčený, žalobce nesouhlasí s posouzením námitky promlčení jako souladné s dobrými mravy.

9. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žaloba se zcela zamítá. Uvedla, že soud prvního stupně částečně rozhodl mimo svou věcnou příslušnost, když žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 3 066 Kč s příslušenstvím z titulu plnění na úrazové pojištění a pojištění pro případ nemoci, sjednaných jako doplňky k životnímu pojištění v neplatných Smlouvách A a B. Finanční arbitr je dle zákona o příslušný pouze k rozhodování o nárocích vyplývajících z životního pojištění. Týká-li se návrh nároků vycházejících z jiných druhů pojištění (tj. i úrazového a pro případ nemoci), musí je finanční arbitr posuzovat odděleně řízení v této části zastavit. Za situace, kdy je řízení před finančním arbitrem jako správním orgánem skončeno bez věcného projednání, lze dle judikatury takový postup správního orgánu přezkoumat pouze ve správním soudnictví (viz usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. z 20. 9. 2007, č. j. Konf 22/2006-8). Finanční arbitr v nálezu pravomocně zastavil řízení v rozsahu plateb poskytnutých na úrazové pojištění a pojištění pro případ nemoci, jelikož o těchto nárocích není příslušný rozhodovat. Správnost tohoto postupu mohl přezkoumat pouze správní soud. To však soud prvního stupně nerespektoval, když žalobci přiznal i nároky z úrazového pojištění a pojištění pro případ nemoci s tím, že nejsou oddělitelné od životního pojištění, k němuž byly sjednány jako doplněk. Rozhodl tak i o části nálezu, jejíž přezkum náleží výhradně správním soudům, resp. o nárocích, které nemohly být předmětem řízení. Naopak závěry soudu prvního stupně ohledně neaplikovatelnosti unijního práva a objektivní promlčecí lhůty, resp. souladu námitky promlčení s dobrými mravy žalovaná (s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, resp. ustálenou rozhodovací praxi Městského soudu v Praze) považuje za správné.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení jeho vydání předcházející podle § 212 a § 212a o. s. ř., ve věci provedl jednání [§ 214 odst. 1 o. s. ř.] a dospěl k závěru, že odvolání žalobce ani žalované nejsou opodstatněná.

11. Podle § 37 odst. 1 SOZ musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

12. Podle § 457 SOZ je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

13. Podle § 107 odst. 2 SOZ se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí nejpozději za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

14. Odvolací soud pro stručnost konstatuje, že se plně ztotožňuje s právními závěry učiněnými soudem prvního stupně. Předně soud správně vyložil, že z odkazované judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (která se zabývá pojistnými smlouvami uzavřenými žalovanou [Jméno žalované]) vyplývá, že na posuzovanou věc nelze aplikovat unijní úpravu ochrany spotřebitele. Předmětné pojistné smlouvy jsou totiž investicí svého druhu a nelze je považovat za srovnatelné se smlouvami o spotřebitelském úvěru a vztahovat na ně tutéž právní ochranu vyplývající z unijního práva a judikatury SDEU. V důsledku toho neplatnost pojistných smluv v projednávané věci nemůže mít původ v unijní úpravě ochrany spotřebitele. Z téhož důvodu není vyloučena aplikace tříleté objektivní promlčecí lhůty dle § 107 odst. 2 SOZ. Žalobce neuvedl nic, co by výklad uvedený v odkazované judikatuře mělo zvrátit. Námitka promlčení vznesená žalovanou přitom není v rozporu s dobrými mravy. Soud prvního stupně správně uzavřel, že včasné uplatnění nároků na vydání bezdůvodného obohacení bylo plně v rukou žalobce. Žalovaná v tomto ohledu nečinila žádné kroky, kterými by žalobci v uplatnění nároku bránila nebo jej ztěžovala apod., a námitku promlčení proto není možné hodnotit jako zneužití práva. Stejně tak se odvolací soud ztotožňuje s odůvodněním neoddělitelnosti současně sjednaného životního pojištění a doplňkového úrazového pojištění a pojištění pro případ nemoci. S ohledem na uvedené soud prvního stupně nepochybil, když podstatnou část nároku považoval za promlčenou a když žalované uložil vydat i bezdůvodné obohacení plynoucí z doplňkových pojištění.

15. Jelikož odvolací námitky žalobce ani žalované nejsou důvodné, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

16. Žalovaná byla v odvolacím řízení neúspěšná pouze z nepatrné části, když na rozdíl od žalobce uspěla ohledně částky přesahující 150 000 Kč a neuspěla pouze ohledně částky 3 066 Kč. Odvolací soud proto o nákladech odvolacího řízení rozhodl dle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že jejich plná náhrada náleží žalované. Její náklady činí celkem 31 023,60 Kč a sestávají ze soudního poplatku 3 000 Kč a nákladů na zastoupení advokátem ve výši 28 023,60 Kč vč. DPH. Mezi náklady na advokáta patří odměna ve výši 22 260 Kč za 3 úkony právní služby (odvolání, vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu) dle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) [dále jen „AT“)], vypočítaná z tarifní hodnoty sporu 157 489 Kč. Dále náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý ze 3 úkonů dle § 13 odst. 4 AT, tj. celkem 900 Kč. A 21 % DPH z odměny a náhrady hotových výdajů, tj. 4 863,60 Kč.