pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], (I.) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky [částka], a (II.) uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení v částce [částka].

2. Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky jako rozdílu mezi náklady, které musela nutně vynaložit na poskytování hrazených služeb pojištěncům žalované v r. [rok], očištěnými od jiných relevantních zdrojů financování, a úhradami ze strany žalované za totéž období v různých segmentech zdravotní péče – tedy doplatku, který jí náleží podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného zejména v nálezu [ústavní nález]. Žalovaná se žalobě bránila s tím, že zmíněný nález ÚS na projednávanou věc nedopadá; zdůraznila, že žalobkyně – jak vyplývá z její výroční zprávy - v r. [rok] ve ztrátě nebyla, a že výpočet, na jehož základě je žalováno o úhradu tvrzeného nedoplatku, není z žaloby dostatečně zřejmý. Požadavek žaloby nepovažovala za opodstatněný.

3. Soud I. stupně o věci rozhodl na základě zjištění, že žalobkyně je státní příspěvkovou organizací poskytující mimo jiné i zdravotní služby pojištěncům žalované; mezi žalobkyní a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o poskytování a úhradě hrazených služeb [číslo] [číslo], na jejímž základě žalobkyně pojištěncům žalované poskytuje sjednané zdravotní služby a žalovaná tyto v mezích smlouvy hradí; pro rok [rok] byl mezi žalobkyní a žalovanou dne [datum] uzavřen úhradový dodatek pro rok [rok], v němž se účastnice řízení v souladu s § 4 odst. 1, přílohy [číslo] písm. a) a c) vyhl. [číslo] (úhradová vyhláška pro rok [rok]) dohodly, že hrazené služby poskytované poskytovatelům pojištěncům pojišťovny v roce [rok] budou hrazeny podle tohoto dodatku, a to tak, že výše úhrady poskytovateli v roce [rok] bude zahrnovat individuálně smluvně sjednanou složku úhrady, úhradu formou případového paušálu a ambulantní složku úhrady, s tím, že referenčním obdobím byl rok [rok], v článku 2, 3 a 4 dodatku byly podrobně nastaveny způsoby určení výše jednotlivých úhrad a v článku 5 byla stanovena předběžná měsíční úhrada ve výši [částka]. V článku 5.5 si strany sjednaly, že vypořádání předběžných úhrad bude provedeno do [datum] a že ve stejné době budou vypořádány i regulační mechanismy. Žalovaná uhradila žalobkyni za poskytnuté zdravotní služby za své pojištěnce celkem částku [částka]. Žalobkyně opakovaně vyzvala žalovanou k úhradě částky odpovídající rozdílu mezi skutečnými náklady na poskytnuté zdravotní služby a zaplacenou částkou, což žalovaná odmítla. Hospodaření žalované v roce [rok] skončilo ziskem v hlavní činnosti ve výši [částka] a v hospodářské činnosti ve výši [částka].

4. V návaznosti na takto zjištěný skutkový stav soud I. stupně uvedl, že již pouhé zjištění o ziskovém hospodaření v roce [rok], tak jak vyplývá z výroční zprávy, je důvodem pro zamítnutí této žaloby, neboť za situace, kdy žalobkyně vytvořila v daném roce zisk, nemohlo ve smyslu rozhodnutí NS ČR a ÚS ČR, jimiž žalobkyně argumentovala, dojít k zásahu do jejího práva na podnikání.

5. V rámci právního hodnocení věci soud I. stupně dále poukázal na specifika právního vztahu mezi žalobkyní jako poskytovatelem zdravotní péče a zdravotní pojišťovnou, jehož primárním cílem je naplnění ust. čl. 31 Listiny základních práv a svobod, a který je takto veden snahou zajistit poskytnutí co nejširší zdravotní péče všem účastníkům veřejného zdravotního pojištění a současně je limitován množstvím prostředků určených k úhradě těchto služeb. Odkázal na závěry judiktury Ústavního a Nejvyššího soudu, jejichž optikou je třeba na věc nahlížet, z nichž v odůvodnění rozsudku citoval relevantní úvahy. Zdůraznil zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. [spisová značka], jehož závěry jsou aplikovatelné na projednávanou věc, na obdobné úvahy promítnuvší se v rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. [číslo jednací], jakož i na rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 989/21 s odkazem na další jeho rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 2545/16. V návaznosti na ně akcentoval, že každý poskyovatel zdravotních služeb se může s pojišťovnou dohodnout na individuálním způsobu určení výše úhrad, a tím vyloučit použití úhradové vyhlášky, s tím, že taková dohoda je pak pro strany závazná. Uvedl, že i když dohodovací řízení pro r. [rok] neskončilo dohodou, takže úhradovou vyhlášku pro r. [rok] vydalo [datum] [stát. instituce] autoritativně na základě zákonného zmocnění (§ 17 odst. 5 zák. č. 48/1997 Sb.), nemocnice podepsala úhradový dodatek, čímž došlo mezi účastnicemi k dohodě o výši úhrady pro r. [rok]. V této souvislosti také zdůraznil, že žalobkyně poté, co obdržela od žalované vyúčtování zdravotních služeb za r. [rok], proti němu námitky nepodala (resp. že toto žalobkyně netvrdila, tím spíše neprokazovala), a stejně tak netvrdila (tedy ani neprokazovala), že mezi stranami proběhlo nějaké další jednání ohledně výše úhrad za r. [rok]. S poukazem na zmiňovanou judikaturu, jakož i na základní zásadu občanskoprávních vztahů [anonymizována tři slova] žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že výše úhrady pro r. [rok] byla mezi stranami ujednána a nebylo tvrzeno, tím spíše ani prokazováno, že by úhrada poskytnutá žalovanou této dohodě neodpovídala. V této souvislosti zopakoval argument, že zamítnutí žaloby by bez dalšího odůvodnilo již zjištění o ziskovém hospodaření žalobkyně v r. [rok]. Procesně úspěšné žalované pak přiznal náhradu nákladů řízení, jejíž výpočet je specifikován v odst. 28 odůvodnění rozsudku.

6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž soudu I. stupně v prvé řadě vytknula tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci, a spočívala v projednání věci a rozhodnutí o ní v nepřítomnosti zástupce žalobkyně, který z vážného a omluvitelného důvodu (náhlá zdravotní indispozice) požádal o odročení jednání, avšak soud mu nevyhověl, přestože omluva mu byla doručena včas. Dále namítla nesprávné právní posouzení věci, jehož se soud I. stupně dopustil při výkladu předpisů upravujících úhradu poskytované zdravotní péče a aplikaci judikatury, zejména soudem I. stupně akcentovaného rozhodnutí NS ČR sp. zn. [spisová značka]. Vyjádřila přesvědčení, že její nárok je opodstatněný v souladu se závěry nálezu Ústavního soudu, na nějž poukázala ([ústavní nález]), a zdůraznila, že byla připravena před soudem I. stupně obhájit svou argumentaci týkající se nedostatečnosti úhrady, která jí byla za zdravotní služby poskytnuté v r. [rok] žalovanou zaplacena, v čemž jí však soud I. stupně svým postupem zabránil. Navrhla proto, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobkyně označila její argumentaci za nepřípadnou. Předně uvedla, že i kdyby se zástupce žalobkyně jednání zúčastnil, nemohlo by to na výsledku řízení ničeho změnit, neboť žalobkyně svůj žalobní požadavek neodůvodnila žádným právním titulem, na jehož základě by jí měla žalovaná cokoli plnit. Poukázala na to, že posouzením ústavnosti úhradové vyhlášky pro r. [rok] se zabýval Ústavní soud, který její neústavnost mj. právě ve vztahu k právu svobodně podnikat neshledal (Pl. ÚS 5/15). Zdůraznila aktuální judikatorní závěr NS ČR, vyjádřený v jeho rozhodnutí sp. zn. [spisová značka], kvalifikující podpis úhradového dodatku jako smluvní ujednání závazné pro smluvní strany a vylučující protiústavní zásah do svobody podnikání. Doplnila, že pokud se strany dohodly na podmínkách úhrady, tedy se smluvně zavázaly takové ujednání respektovat, nemůže soud zasáhnout do takové smlouvy s odkazem na ochranu práva podnikání (když smlouvu uzavíraly k tomu kvalifikované smluvní strany) ani na základě hodnocení přiměřenosti jejího obsahu. K tvrzení o ztrátě pak zmínila, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/15 sám uvedl, že stanovený způsob úhrad nevylučuje, že poskytovatelé zdravotních služeb budou po určitou dobu hospodařit se ztrátou, avšak ani tato skutečnost se sama o sobě nedotýká podstaty a smyslu práva podnikat. Závěrem zdůraznila, že strany se dohodly, jak bude hrazena péče poskytovaná žalobkyní pojištěncům žalované v r. [rok], žalobkyně netvrdí žádný důvod pro neplatnost či neúčinnost tohoto jejich ujednání, neuvedla žádné právní ustanovení, na jehož základě by měla žalovaná plnit něco žalobkyni nad rámec jejich ujednání, a pokud žalobkyně nyní zpětně hodnotí takovou dohodu jako pro sebe nevýhodnou, není to pro posouzení věci relevantní. Navrhla proto potvrzení napadeného rozsudku a požádala o náhradu nákladů odvolacího řízení.

8. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné a bylo podáno osobou k tomu oprávněnou a včas, přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a o. s. ř.). Dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není – s jedinou výjimkou týkající se námitky proti postupu soudu I. stupně - opodstatněné.

9. Odvolatelce je třeba dát za pravdu v tom, že administrativní zdržení týkající se doručení omluvy zástupce žalobkyně spojené s žádostí o odročení nemůže jít k tíži účastníka, jehož zástupce se takto omluvil a omluvu doručil soudu včas. To je však procesní pochybení, které mohl napravit a také napravil odvolací soud, když při projednání věci v odvolacím jednání poskytl zástupci žalobkyně možnost vyložit její argumentaci a prezentovat její návrhy věci se týkající.

10. Pokud jde o vlastní posouzení věci, odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně se věcí zabýval velmi pečlivě a svá skutková zjištění, jakož i úvahy, jimiž se řídil při rozhodnutí o věci, popsal konkrétně, srozumitelně a přesvědčivě v precizním odůvodnění rozsudku, na něž proto může odvolací soud pro stručnost písemného vyhotovení vlastního rozhodnutí odkázat.

11. Žalobkyně se domáhala plnění, jehož opodstatněnost nebyla založena ani na smluvním ujednání, ani nevyplývala z právního předpisu. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že to, co bylo mezi stranami ujednáno, plněno bylo (ani při odvolacím jednání žalobkyně opak netvrdila, tím spíše neprokazovala), a požadavek na plnění nad rámec sjednaného postrádal z hlediska hmotněprávní úpravy své opodstatnění. Povinnost žalované zaplatit žalobkyni [částka] (ani jinou částku) nevyplývá z žádné (jiné) dohody uzavřené mezi stranami ani z právního předpisu. Žalobkyně netvrdila žádný konkrétní právní titul k plnění, jehož se domáhala; požadovala je s odkazem na údajné porušení práva na podnikání, který s ohledem na vysvětlené aspekty věci za důvod k zaplacení žalované částky považovat nelze.

12. Vzhledem k výše vysvětlenému odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný podle § 219 o. s. ř., potvrdil.

13. Žalobkyně, která neměla jako odvolatelka procesní úspěch, je podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení. V něm učinil zástupce žalované dva úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání a účast při odvolacím jednání), k odměně za něž náleží dvakrát paušální náhrada hotových výdajů [částka] a 21% DPH, celkem tak náklady odvolacího řízení činí [částka]. Žalobkyně je povinna nahradit tyto náklady žalované, stejně jako náklady řízení před soudem I. stupně, k rukám jejího advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné třídenní lhůtě (§ 160 odst. 1 věta prvá o. s. ř.).