pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně od [datum] do zaplacení (výrok I.) současně jí uložil zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně na žalované domáhala vydání bezdůvodného obohacení, jež žalované vzniklo tím, že si ponechala žalovanou částku, která jí byla vyplacena soudním exekutorem po provedeném exekučním řízení, byť již tuto od žalobkyně obdržela ještě před zahájením [anonymizováno]. Žalobkyně se povinnosti uhradit částku podle pravomocného směnečného platebního rozkazu zprostila její úhradou obchodnímu zástupci žalované [jméno] [příjmení].

3. Žalovaná nárok žalobkyně neuznala ani co do důvodu ani výše. Vnesla námitku promlčení s tím, že žalobkyně o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na její úkor obohatil, věděla již v roce [rok], kdy podala návrh na zastavení [anonymizováno].

4. Soud prvního stupně především na podkladě nesporných tvrzení účastníků, která byla podpořena i následně provedenými listinnými důkazy dospěl ke skutkovým zjištěním, která podrobně popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku pod body 4. až 9., na něž odvolací soud v podrobnostech odkazuje a jen stručně shrnuje nejpodstatnější skutková zjištění.

5. Exekuční řízení k vymožení peněžité pohledávky ve výši [částka] s příslušenstvím bylo zahájeno na základě návrhu žalované (pod tehdejší firmou [právnická osoba]) dne [datum]. Titulem pro exekuci byl směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Hradci Králové ze dne [datum], vydaný v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], jímž bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalované směnečnou sumu [částka] s 6 % úrokem ročně od [datum] do zaplacení a soudní poplatek [částka]. [anonymizováno] byla nařízena usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve znění opravného usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Provedením [anonymizováno] byl pověřen soudní exekutor Exekutorského úřadu [obec] Mgr. [jméno] [příjmení], který exekuci vedl pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobkyně podáním ze dne [datum] navrhla zastavení [anonymizováno] s tím, že již před podáním exekučního návrhu (a to dne [datum] a dne [datum]) pohledávku uhradila, převzetí peněz podepsal obchodní zástupce oprávněné [jméno] [příjmení]. Exekuční soud exekuci zastavil dle § 268 odst. 1 písmeno c/ o. s. ř., neboť žalovaná s jejím zastavením souhlasila. Žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí o zastavení [anonymizováno] odvolala. Uvedla, že návrh na zastavení [anonymizováno] podala ona, po nařízení [anonymizováno] jí byla na základě exekučního příkazu exekutora stržena ze mzdy od [anonymizováno] [rok] do [anonymizováno] [rok] částka [částka] zahrnující pohledávku oprávněné ve výši [částka], náklady nalézacího řízení [částka] a předběžně vyčíslené náklady [anonymizováno] ve výši [částka] Krajský soud v [obec] odvolání žalobkyně vyhověl a usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], napadené usnesení zrušil a věc vrátil exekučnímu soudu k dalšímu řízení. Soudní exekutor vymohl v průběhu [anonymizováno] celkem [částka], a to na základě exekučního příkazu srážkami ze mzdy, ze které byla žalované vyplacena na její účet částka [částka]. V rámci [anonymizováno] vydal pověřený soudní exekutor k vymožení exekuované částky exekuční příkazy, dne [datum rozhodnutí] pod č. j. [číslo jednací] prodejem movitých věcí a dne [datum rozhodnutí], pod č. j. [číslo jednací] srážkami ze mzdy. [jméno] [příjmení] byl rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], [anonymizováno 5 slov], jehož se dopustil tím, že jako obchodní zástupce společnosti [právnická osoba] vylákal mj. od žalobkyně dne [datum] a [datum] hotovostní platby v celkové výši [částka] pod záminkou jejich použití jako splátek půjčky, mimo jiné byl i za tento [anonymizována dvě slova] odsouzen a byl zavázán poškozené společnosti [právnická osoba], nahradit škodu ve výši [částka]. Žalovaná potvrdila, že v průběhu [anonymizováno] jí od roku [rok] až [rok] byla soudním exekutorem vyplacena celkem částka [částka].

6. Mezi účastníky zůstala spornou pouze otázka promlčení žalobkyní uplatněného nároku, kterou soud prvního stupně po právní stránce posuzoval dle § 2991 odst. 1, odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen„ o. z.“), dále dle § 621, § 626 o. z., přičemž vycházel i z judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k počátku promlčecí doby v souvislosti se zastavením [anonymizováno], konkrétně z usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] a rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka].

7. S ohledem na citovanou judikaturu dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně se o tom, že vzniklo bezdůvodné obohacení a že za toto obohacení odpovídá žalovaná se dozvěděla až právní mocí usnesení o zastavení [anonymizováno], k němuž došlo na základě jejího návrhu usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], kdy [anonymizováno] byla zatavena z důvodu § 268 odst. 1 písm. h) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). Předmětné usnesení nabylo právní moci dne [datum]. Teprve tímto rozhodnutím bylo postaveno na jisto, zda a kdo se na úkor žalobkyně obohatil. Jestliže žalobkyně podala žalobu dne [datum], nedošlo ke dni jejího podání k uplynutí tříleté promlčecí doby. Žalovaná, která si soudním exekutorem vyplacenou částku ponechala se tak na úkor žalobkyně obohatila, zejména s přihlédnutím k tomu, že odsouzený [jméno] [příjmení] byl zavázán nahradit žalované škodu ve výši [částka], jejíž součástí byla i částka [částka], kterou mu uhradila žalobkyně.

8. Soud prvního stupně proto z výše uvedených důvodů shledal nárok žalobkyně oprávněným a žalobě v celém rozsahu vyhověl, včetně požadovaného úroku z prodlení.

9. K obraně žalované spočívající v tvrzení, že žalobkyně již v roce [rok], kdy podala návrh na zastavení [anonymizováno], věděla o bezdůvodném obohacení i o tom, kdo za něj odpovídá, soud prvního stupně uvedl, že tato skutečnost nebyla v řízení prokázána. To, že soudním exekutorem vymožená částka byla skutečně vyplacena žalované, vyplývá až z usnesení Krajského soudu v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Do té doby žalobkyně nemohla mít povědomost o tom, zda a kdy soudní exekutor vymoženou částku poukázal na účet žalované.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle úspěchu ve věci s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř.

11. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, v němž především namítala, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zrekapitulovala průběh exekučního řízení. Zdůraznila, že poté, kdy Krajský soud v [obec] zrušil usnesení exekučního soudu, jímž byla [anonymizováno] zastavena dle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a věc byla vrácena exekučnímu soudu k dalšímu řízení, se po více než 12 let v exekučním řízení ničeho nedělo, když spis exekučního soudu měl být ztracen. Teprve až usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], byla [anonymizováno] zastavena a toto usnesení nabylo právní moci dne [datum]. Žalovaná poukázala rovněž na to, e smluvní vztah mezi ní a žalobkyní byl uzavřen za účinnosti zák. č. 40/1964 Sb., podle jehož § 107 se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčelo za dva roky ode dne, kdy se oprávněný (žalobkyně) dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo za něj odpovídá, nejpozději se promlčí za tři roky, jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo. Žalovaná zdůraznila, že žalobkyně již v roce [rok] věděla, že došlo k bezdůvodnému obohacení i o tom, kdo za něj odpovídá, neboť toto popsala v návrhu na zastavení [anonymizováno]. Nic jí tak nebránilo, aby již v tomto okamžiku podala žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, aniž byla nucena vyčkat rozhodnutí Okresního soudu v Třebíči o zastavení [anonymizováno]. Po dobu nečinnosti tohoto soudu se po celých deset let žalobkyně nezajímala o to, proč dosud o věci nebylo rozhodnuto. Nakonec celou záležitost řešil sám Okresní soud v Třebíči, když začal spis rekonstruovat. Dle žalované nelze tuto naprostou pasivitu žalobkyně vykládat k jejímu prospěchu. Zdůraznila rovněž, že soud prvního stupně sice citoval judikaturu Nejvyššího soudu řešící obdobnou problematiku, avšak zcela rezignoval na opakované upozornění žalované, že tato byla překonána rozhodnutím Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3473/20 a s tímto rozhodnutím se vůbec nevypořádal. S ohledem na poukazované rozhodnutí Ústavního soudu nadále setrvala na svém názoru, že nárok žalobkyně je promlčen a rozsudek je tak nesprávný. Žalovaná z uvedených důvodů žádala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne a žalované přizná náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

12. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že žalovaná v odvolání v podstatě zopakovala svou argumentaci, kterou na svou obranu uplatnila v řízení před soudem prvního stupně a s níž se soud prvního stupně v napadeném rozsudku i s odkazem na odpovídající judikaturu Nejvyššího soudu dostatečně vypořádal. Pokud žalovaná odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3473/20, byl jím velmi obecně zmíněna možnost podat žalobu na vymáhání bezdůvodného obohacení, má-li povinný za to, že oprávněný nemá nárok na plnění podle hmotného práva, přičemž i toto rozhodnutí odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž vycházel soud prvního stupně. Navíc poukazované rozhodnutí Ústavního soudu bylo v nosných částech zcela překonáno nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 1536/21, což žalobkyně uvedla již ve vyjádření ze dne [datum]. Dle žalobkyně byl návrh na zastavení [anonymizováno] za okolností zjištěných v projednávané věci, byl adekvátní a jediným prostředkem, jímž mohlo být najisto postaveno, že exekucí vymáhaný nárok žalované neexistuje (a tato si ho nemůže ponechat). V této souvislosti žalobkyně podotkla, že ač žalovaná rovněž od roku [rok] věděl, že jí vymáhaný nárok nenáleží, ničeho žalobkyni nevrátila a dále přijímala plnění od soudního exekutora. Žalobkyně tak logicky očekávala, že se bez rozhodnutí soudu o zastavení [anonymizováno] neobejde. Soud prvního stupě dospěl ke správnému závěru, že nárok žalobkyně není promlčen, neboť počátek běhu promlčecí doby lze klást až k právní moci rozhodnutí o zastavení [anonymizováno] k návrhu povinné (žalobkyně). Žalobkyně proto žádala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

13. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně dle § 212, § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

14. Soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci, což žalovaná v odvolání ani nezpochybňovala. Odvolací soud proto v tomto směru pro stručnost odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.

15. Stěžejní skutečností pro rozhodnutí v této věci je posouzení počátku běhu promlčecí doby. Tuto otázku soud prvního stupně posoudil správně, i když věc posuzoval dle nyní platného občanského zákoníku. Žalovaná v této souvislosti poukazuje na to, že smluvní vztah mezi účastníky, od něhož se následně odvíjí bezdůvodné obohacení, vznikl ještě za účinnosti zák. č. 40/1964 Sb. Dle odvolacího soudu je však úprava bezdůvodného obohacení podle předchozího právního předpisu (zák. č. 40/1964 Sb.) totožná s úpravou vtělenou do nyní platného zákona č. 89/2012 Sb., vyjma úpravy promlčecí doby, když tato podle původní úpravy činila dva roky. Počátek jejího běhu je však v obou případech kladen ke stejnému okamžiku, tj. k okamžiku, kdy se oprávněný dozví, že k obohacení došlo a kdo za něj odpovídá. V posuzované věci tato skutečnost neměla vliv na správnost závěru, že nárok žalobkyně není promlčen, neboť i při zohlednění dvouleté promlčecí doby dle § 107 zák. č. 40/1964 Sb. podala žalobkyně žalobu v této věci včas.

16. Soud prvního stupě správně, za použití odpovídající judikatury Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že okamžik, k němuž se upíná počátek běhu promlčecí doby, je třeba odvozovat až od právní moci usnesení Okresního soudu v Třebíči, jímž bylo rozhodnuto o zastavení [anonymizováno] na základě návrhu žalobkyně (tehdy v postavení povinné). Teprve k tomuto okamžiku bylo na jisto postaveno, že právo žalované vyplývající z vymáhané exekučního titulu zaniklo ještě před zahájením [anonymizováno], neboť žalobkyně povinnost uloženou exekučním titulem dobrovolně splnila, když vymáhané finanční plnění uhradila k rukám obchodního zástupce žalované [jméno] [příjmení]. Teprve k tomuto okamžiku tak bylo nezpochybnitelné, že pokud si žalovaná ponechala soudním exekutorem vyplacené plnění, které bylo vymoženo v rámci [anonymizováno], se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila.

17. Žalovaná v odvolání zpochybňuje správnost soudem prvního stupně použité judikatury Nejvyššího soudu, když odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3473/20, ze kterého dovozuje, že žalobkyně již v průběhu exekučního řízení měla a mohla podat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, když měla za to, že žalované nesvědčí hmotněprávní nárok z vymáhaného exekučního titulu.

18. Odvolací soud tento názor žalované nesdílí. Především základem odkazovaného usnesení Ústavního soudu plyne, že primární otázkou v něm řešenou bylo, zda je možné exekuci zastavit i poté, kdy již byla ukončena vymožením plnění, a to z jiného, prioritního důvodu uváděného povinným. V tomto směru i poukazované usnesení Ústavního soudu je souladné s judikaturou Nejvyššího soudu, z níž vycházel soud prvního stupně, když Ústavní soud pouze konstatoval, že povinný již v rámci exekučního řízení se může vymáhanému nároku bránit tím, že bude tvrdit a prokazovat skutečnosti, svědčící o tom, že nárok oprávněného není z hmotněprávního hlediska dán. Pouze na okraj pak v tomto rozhodnutí uvedl, že pokud by k zastavení [anonymizováno] z povinným uváděných prioritních důvodů nedošlo, má možnost podat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení. Uvedené usnesení Ústavního soudu plně dopadá na projednávanou věc, když bylo prokázáno, že žalobkyně v exekučním řízení postupovala tímto způsobem. Neřeší však výslovně otázku, že žalobu je třeba podat již v rámci exekučního řízení tak, jak dovozuje žalovaná. Navíc se jedná o rozhodnutí, které jednak nemá charakter obecně závazného rozhodnutí, a jednak bylo překonáno nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 1536/21, jak správně ve vyjádření k odvolání uvedla žalobkyně.

19. Odvolací soud z výše uvedených důvodů neshledal odvolání žalované důvodným, a proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, včetně výroku o náhradě nákladů řízení, v němž rovněž neshledal žádné pochybení (§ 219 o. s. ř.).

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení plně úspěšné žalované náleží náhrada nákladů, které v tomto řízení účelně vynaložila na obranu svého práva, tj. náklady právního zastoupení. Právnímu zástupci žalobkyně náleží odměna stanovená dle § 7 bod 5. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen Vyhláška) za jeden úkon právní služby (účast u jednání dne [datum]) ve výši [částka]. Dále mu náleží dle § 13 odst. 1, 3 Vyhlášky paušální náhrada hotových výdajů ve výši [částka]. Právní zástupce žalobkyně rovněž osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen„ DPH“), a proto mu dle § 137 odst. 3 ve spojení s § 151 odst. 2 o. s. ř. náleží náhrada 21% DPH z těchto přiznaných nákladů právního zastoupení, tj. částka [částka]. Žalobkyni tak na náhradě nákladů odvolacího řízení náleží celkem částka [částka].