o zaplacení 389 378 Kč s příslušenstvím

1. Soud I. stupně shora označeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 389 378 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % p. a. z částky 344 396 Kč za dobu od 28. 4. 2022 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % p. a. z částky 44 982 Kč za dobu od 3. 10. 2023 do zaplacení (výrok I.) a povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 18 725 Kč (výrok II.).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobním návrhu na zaplacení doplatku náhrady nákladů vynaložených na zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění v důsledku zaviněného protiprávního jednání řidiče vozidla, odpovědnostně pojištěného u žalované. Žalobní návrh se opírá o ust. § 6 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve spojení s ust. § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a vychází z následujících tvrzení. Dne 28. 11. 2021 v 3:00 hod. na účelové komunikaci v katastru obce [adresa] [jméno FO] [jméno FO] jako řidič vozidla OA [nazev], reg. zn. [SPZ] při couvání srazil [jméno FO] („poškozená“), pojištěnku žalobkyně, ta po nárazu upadla, dostala se pod vozidlo a řidič poškozenou opětovně přejel, neboť popojel s vozidlem dopředu. Řidič ležící poškozenou naložil do vozidla, odvezl ji do nemocnice v [adresa], odkud byla s vážnými zraněními transportován do nemocnice v [adresa]. Následkem dopravní nehody utrpěla poškozená vedle pohmožděnin a tržných ran centrální rupturu jater, zlomeninu art. výběžku čtvrtého obratle, zadní posun čtvrtého obratle, traumatickou oezi disku C4/C5, uzávěr RVA, sériovou zlomeninu žeber, horního a dolního ramínka kosti stydké a lat. masy sacra vpravo, zlomeninu lopatky vlevo, plášťový pneumotorax vpravo, kontuzi plic dorzobazálně vpravo, luxační zlomeninu lokte vpravo, zlomeninu předloktí, odtržení pravého ušního boltce, akutní respirační selhání a úrazový šok. Řidič se v nemocnici podrobil dechové zkoušce na alkohol s výsledkem nejprve 1,72, posléze 1,69 promile alkoholu v dechu. Žalobkyně na zdravotní péči poškozené vynaložila 1 147 986 Kč, na pokračující zdravotní péči 149 939 Kč. K úhradě částky 1 147 986 Kč byla žalovaná vyzvána výzvou ze dne 8. 4. 2022 (do 15 dnů od doručení výzvy), k úhradě částky 149 939 Kč byla žalovaná vyzvána výzvou ze dne 14. 9. 2023 (do 15 dnů od doručení výzvy).

3. Žalovaná poskytla úhradu zkrácenou o 30 % z důvodu spoluúčasti poškozené na nehodovém ději. V závěru řízení zdůrazňovala těžkou opilost poškozené chodkyně (které bylo v 5:00 hod. po odběru krve naměřeno 1,91 promile alkoholu v krvi), tj. to, že poškozená měla v době nehody sníženou schopnost reagovat na hrozící nebezpečí, a dále to, že se poškozená v době nehody pohybovala na komunikaci v noci, tj. za tmy, bez reflexních prvků, čímž nedbala dostatečně své osobní bezpečnosti.

4. Soud I. stupně do svých skutkových zjištění převzal výše (v odstavci 2.) uvedená žalobní tvrzení, o kterých nebyl mezi účastnicemi spor. Uvedené okolnosti dopravní nehody plynou z obsahu trestního spisu Okresního soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka] ([jméno FO] byl trestním příkazem Okresního soudu v [adresa] ze dne 28. 3. 2022 č. j. [spisová značka] uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky dle ust. § 274 odst. 1 trestního zákoníku; nebyl stíhán pro trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle ust. § 147 trestního zákoníku, neboť poškozená ke stíhání nedala souhlas). Z trestního spisu soud I. stupně dále zjistil, že k nehodě došlo na neosvětlené příjezdové cestě ke komplexu apartmánů [adresa] ve vlastnictví [jméno FO], že [jméno FO] a poškozená byli partnery, v noci se pohádali, poškozená odcházela z komplexu apartmánů a [jméno FO] se za ní vydal osobním vozidlem, přičemž po delší příjezdové cestě couval směrem k hlavní silnici.

5. Soud I. stupně nezjistil ohledně průběhu dopravní nehody ničeho dalšího. Zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by poškozená před kolizí na pozemní komunikaci ležela, příp. že by sama pod vozidlo spadla (tento průběh dopravní nehody popisoval [jméno FO] v reakci na výzvu žalované k úhradě regresního nároku uplatněného v řízení vedeném před Okresním soudem v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]; při soudním projednávání nároku [jméno FO] písemně potvrdil, že neví, zda poškozená před autonehodou stála či ležela na silnici; i z výsledků [podezřelý výraz] řízení plyne, že [jméno FO] si poškozené před kolizí vůbec nevšiml).

6. Podle ust. § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. příslušná zdravotní pojišťovna má vůči třetí osobě právo na náhradu těch nákladů na hrazené služby, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání této třetí osoby vůči pojištěnci. Náhrada podle věty první je příjmem fondů zdravotní pojišťovny.

7. Podle ust. § 6 odst. 4 věta první zákona č. 168/1999 Sb. pojištěný má dále právo, aby pojistitel za něj uhradil příslušnou zdravotní pojišťovnou uplatněný a prokázaný nárok na náhradu nákladů vynaložených na zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění podle zákona upravujícího veřejné zdravotní pojištění, jestliže zdravotní pojišťovna vynaložila tyto náklady na zdravotní péči poskytnutou poškozenému, pokud ke škodné události, ze které tato újma vznikla a kterou je pojištěný povinen nahradit, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, s výjimkou doby jeho přerušení.

8. Soud I. stupně po shora učiněných zjištěních došel k závěru, že pro snížení regresního nároku zdravotní pojišťovny vůči [jméno FO] dle ust. § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. pro spoluzavinění poškozené (za přiměřeného využití ust. § 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník / „o. z.“/) není důvod a že tudíž není důvod ani pro snížení pojistného plnění dle ust. § 6 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb., k němuž přistoupila žalovaná.

9. O existenci povinnosti [jméno FO] nahradit žalobkyni náklady vynaložené na zdravotní péči poškozené (při léčení následků zranění utrpěných při předmětné dopravní nehodě) dle ust. § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. přitom nepochybovala žádná z účastnic. Soud I. stupně v této souvislosti uzavřel, že řidič zaviněně způsobil zranění poškozené porušením své povinnosti vyplývající z ust. § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu) - řidič se choval způsobem, který nebyl adekvátní situaci, nevyvinul náležitou opatrnost. Mezi účastnicemi pak nebyla sporná výše vynaložených léčebných nákladů.

10. Soud I. stupně konstatoval, že samotná chůze po pozemní komunikaci v noci a pod vlivem alkoholu není zakázána, nelze tedy hovořit o porušení povinnosti na straně poškozené, kterou by tato přispěla ke vzniku škody, resp. ke kolizi, jíž byla její zranění způsobena. Povinnost chodce užít retroreflexní prvky je vázána na splnění podmínek dle ust. § 53 odst. 9 zákona č. 361/2000 Sb. (chodec se mimo jiné musí pohybovat mimo obec), z nichž jedna splněna nebyla (v daném případě nebylo zjištěno, že by k autonehodě došlo mimo obec). Protože ke srážce došlo při couvání, lze uzavřít, že i kdyby poškozená na sobě prvky z retroreflexního materiálu měla, srážku by to neodvrátilo (poškozená nemohla být osvícena předními světly automobilu).

11. Žalobnímu návrhu na zaplacení doplatku pojistného plnění proto soud I. stupně vyhověl. Spolu s doplatkem pojistného plnění byl žalobkyni proti žalované přiznán i požadovaný úrok z prodlení dle ust. § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Splatnost žalovaného nároku byla posouzena dle ust. § 9 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb.

12. Výrok o nákladech řízení vychází z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšné žalobkyni bylo proti neúspěšné žalované přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ve výši 18 725 Kč. Tato částka představuje zaplacený soudní poplatek ze žaloby ve výši 16 025 Kč a paušální náhradu hotových výdajů podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., tj 9 × 300 Kč[Anonymizováno]za úkony: předžalobní výzva, žaloba, vyjádření ze dne 14. 9. 2023, účast na jednání soudu dne 2. 11. 2023, dne 15. 4. 2024 a dne 9. 5. 2024 a přípravy na tato jednání. Žalobkyni nebyla přiznána náhrada nákladů za použití motorového vozidla (pověřeným zaměstnancem žalobkyně) z [adresa] a zpět (na jednání soudu) s odůvodněním, že žalobkyně má sídlo v [adresa] a tyto náklady tedy nebyly vynaloženy účelně.

13. Rozsudek napadly včasným odvoláním žalobkyně i žalovaná.

14. Žalovaná napadla rozsudek v celém rozsahu. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek změnil tak, že žaloba bude zamítnuta, případně aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Pro vyjádření výsledné výše náhrady újmy žalobkyně dle ust. § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. je podstatné určení podílů účastníků nehody na vzniklé škodě. Žalovaná je toho názoru, že z tohoto pohledu významné okolnosti jsou na straně poškozené chodkyně přítomny. Jde o skutečnost, že tato nepoužila žádné prostředky ke zvýšení své osobní bezpečnosti v provozu na pozemních komunikacích a pohybovala se po pozemní komunikaci pod vlivem alkoholu za tmy a v místě, které nebylo osvětleno veřejným osvětlením. Žalovaná uznává, že větší podíl na dopravní nehodě má řidič vozidla, nicméně jsou zde výše uvedené okolnosti přičitatelné poškozené. Chodkyně se zachovala zcela nepředvídatelně a porušila svoji prevenční povinnost dle ust. § 2900 o. z. Pro snížení regresního nároku zdravotní pojišťovny (stejně jako pro snížení nároku na náhradu škody) však není nutné, aby poškozený „spoluzavinil“ škodlivý následek porušením nějaké právní povinnosti; postačí jakákoliv okolnost na jeho straně, kterou škoda vznikla nebo se zvýšil její rozsah. Není tedy správný závěr soudu I. stupně, že podíl poškozené na újmě není dán jen proto, že poškozená (konkrétní) právní povinnost neporušila. Soud I. stupně se obranou žalované dostatečně nezabýval, skutečnosti tvrzené žalovanou nesprávně považoval za „vágní“. Třetí osoba však zdravotní pojišťovně odpovídá pouze v tom rozsahu, v jakém její zaviněné protiprávní jednání je v příčinné souvislosti s výdaji vynaloženými na ošetření a léčení jejího pojištěnce. Je tedy nezbytné zjistit, v jakém rozsahu se na vzniku zranění, jehož následky byly léčeny, objektivně podílel pojištěnec (resp. okolnosti jemu přičitatelné). Zdravotní pojišťovna nemá nárok na náhradu nákladů v tom rozsahu, v jakém je sice vynaložila na péči o pojištěnce, avšak jednáním třetí osoby zapříčiněny nebyly.

15. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku ve výroku o věci samé jako věcně správného. Potvrdila, že v případě spoluzavinění poškozeného je zdravotní pojišťovna oprávněna požadovat od třetí osoby pouze náklady ponížené o prokázané spoluzavinění poškozeného. Zdůraznila však, že v posuzovaném případě nebylo prokázáno žádné chování poškozené, které by mohlo být posouzeno jako její spoluzavinění na vzniklé škodě. Skutečnost, že poškozená byla v době dopravní nehody pod vlivem alkoholu, nebyla v příčinné souvislosti s dopravní nehodou a jejími následky. Žalobkyně připomněla, že podnapilý řidič se rozhodl vyjet za poškozenou autem bez jejího vědomí. V řízení nebyl předložen žádný důkaz, že by poškozená skutečně na sobě neměla nějaký retroreflexní prvek (informace o absenci retroreflexních prvků nebyla uvedena v žádném z provedených důkazů). Dodatečné tvrzení řidiče [jméno FO], že nejprve šel za poškozenou pěšky, protože byla silně podnapilá, pak jí řekl, ať zůstane na místě, že pro ni přijede, a že poškozená ve skutečnosti ležela na cestě (na jiném místě), čímž si zavinila, že byla přejeta, se objevilo až v okamžiku, kdy na něm žalovaná požadovala úhradu pojistného plnění z titulu regresu. Toto tvrzení je účelové a nepravdivé (např. svědkyně [jméno FO], která vyslechla průběh hádky poškozené a řidiče, slyšela odchod poškozené a následně odjezd vozidla řízeného [jméno FO] a nezmínila žádnou časovou prodlevu, která by svědčila o tom, že se řidič za poškozenou vydal nejprve pěšky). Nebylo nijak prokázáno, že by poškozená jakýmkoliv způsobem porušila povinnosti plynoucí pro ni jako chodce z příslušných právních předpisů. Z plánku místa nehody založeného v trestním spise plyne, že se poškozená pohybovala při levém okraji vozovky ve směru své chůze (tam byla nalezena její bota), vzhledem k couvání seděl řidič vozidla blíže k pravému okraji vozovky (ve směru chůze poškozené), což mu logicky ztěžovalo možnost sledovat levou stranu vozidla (ve směru chůze poškozené) včetně situace při levém okraji vozovky. Při značné podnapilosti, ve které se nacházel, a osvětlení cesty pouze zadními světly couvajícího vozu tak vznikla situace, kdy poškozenou přehlédl, to vedlo k jejímu sražení a dvojnásobnému přijetí.

16. Žalobkyně napadla odvoláním nákladový výrok rozsudku. Navrhla, aby odvolací soud tento výrok změnil tak, že jí bude přiznána ještě náhrada cestovních nákladů spojených s účastí jejího zaměstnance u jednání soudu I. stupně ve výši 4 326 Kč, tj. náhrada cestovních výdajů za cestu osobním motorovým vozidlem z [adresa] a zpět dne 2. 11. 2023, dne 15. 4. 2024 a dne 9. 5. 2024, vypočtená dle ust. § 157 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Dle žalobkyně je závěr soudu I. stupně, že uplatňované náklady nebyly účelné, protože žalobkyně má sídlo v Praze, v rozporu s ust. § 12 zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky (kde je upravena organizační struktura VZP), a organizačním řádem VZP, který uvedené ustanovení předpokládá pro určení územní působnosti a úkolů ústředí, regionálních poboček a klientských pracovišť. Podle organizačního řádu VZP ČR RAD 2015/3 ve spojení se směrnicí VZP ČR SMR č. 5/2017 a navazujícího příkazu ředitele PŘ VZP ČR č. 1/2020 je vymáhání náhrady nákladů léčení v posuzovaném případě svěřeno do působnosti „Regionální pobočky [adresa], pobočky pro [adresa], [adresa] a [adresa] kraj“ (v územní působnosti této došlo k poškození zdraví pojištěnce). Není tu tedy žádná organizační složka VZP se sídlem v [adresa], která by jménem žalobkyně v tomto řízení mohla vystupovat.

17. Žalovaná pro případ, že jejímu odvolání nebude vyhověno, navrhla, aby odvolací soud potvrdil nákladový výrok jako věcně správný a nepřiznal žalobkyni požadovanou náhradu cestovních výdajů za cesty osobním motorovým vozidlem k jednáním soudu I. stupně. Zdůraznila, že pověřený zaměstnanec žalobkyně před žádným jednáním soudu nepožádal předem soud o souhlas s použitím automobilu (jak plyne z obsahu spisu), i když byl o takové podmínce proplacení nákladů na cestu automobilem v poučení obsaženém v předvolání poučen. Nepředložil ani žádné argumenty, proč nemohl k dané cestě užít hromadnou dopravu. Žalovaná je pak přesvědčena, že nelze klást k její tíži, že za žalobkyni jednal pověřený zaměstnanec v působnosti regionální pobočky, když žalobkyně má své sídlo ve stejném městě jako soud I. stupně a bezpochyby disponuje řadou zaměstnanců, kteří se mohli nařízených jednání účastnit.

18. Odvolací soud dle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo, a došel k závěru, že odvolání důvodná nejsou.

19. Soud I. stupně provedl dokazování k okolnostem průběhu předmětné dopravní nehody v maximálním možném rozsahu (ani žalovaná provedení žádného dalšího důkazu nenavrhovala) a jeho skutkové závěry obsahu provedených důkazů odpovídají. Vlastní průběh škodné události není možné detailně objasnit (nebylo jej možné detailně objasnit ani v průběhu trestního řízení), neboť poškozená si o průběhu nehody ničeho nepamatovala a řidič [jméno FO] v trestním řízení odmítl vypovídat. Nehoda pak neměla žádného svědka a její rekonstrukce byla nemožná i proto, že vozidlo po kolizi nezůstalo stát na místě nehody. Není-li znám přesný mechanismus kolize automobilu s poškozenou, potažmo mechanismus vzniku poranění poškozené, na jejichž léčení vynaložila žalobkyně náklady z veřejného zdravotního pojištění, není možné říci, zda byly náklady na léčení vynaloženy také (zčásti) v důsledku jakékoliv (i nezaviněné) okolnosti, která se přičítá poškozené. Byť těžká opilost poškozené v době dopravní nehody (ve spojení s místem a časem nehody) může indikovat možné neopatrné chování poškozené, jímž tato přispěla ke škodné události, z dokazování nevyplynulo, jak se poškozená skutečně těsně před srážkou chovala. Obdobně nebylo prokázáno, zda a jakým způsobem se na škodné události podílela (rovněž neprokázaná) žalovanou tvrzená okolnost, že poškozená na sobě neměla prvky z retroreflexního materiálu.

20. To, že se řidič v těžké opilosti po hádce s přítelkyní, která odešla pěšky ze společného bydliště, za touto vydal v noci osobním automobilem, které neotočil, ale couval s ním po delší příjezdové cestě vedoucí od rekreačního střediska k hlavní silnici, prokázáno bylo a toto jednání nepochybně je, jak přiléhavě konstatoval soud I. stupně porušením právní povinnosti (§ 4 písm. a/ zákona č. 361//2000 Sb. a § 2900 o. z.), v jehož důsledku vznikla předmětná škoda, jíž bylo možné předvídat jako možnou alespoň v obecné rovině. I když s právními vývody žalované obsaženými v odvolání lze souhlasit potud, že podíl poškozené na újmě by mohl snížit odpovědnost řidiče a regresní nárok zdravotní pojiťovny i v případě, že by poškozená neporušila žádnou právní povinnost, nic to nemění na tom, že nebyla zjištěna žádná (objektivní) okolnost na straně poškozené, pro kterou její újma na zdraví při předmětné nehodě vznikla nebo se zvýšila.

21. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé dle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

22. Odvolací soud potvrdil jako věcně správný i výrok o nákladech řízení. Přestože je opodstatněná odvolací argumentace žalobkyně o nezbytnosti (a účelnosti) jejího zastoupení v řízení pověřeným zaměstnancem její Regionální pobočky [adresa], pobočky pro [adresa], [adresa] a [adresa] kraj, tj. pobočky, která nemá sídlo v hlavním městě [adresa], není možné hradit cestovní výdaje spojené s použitím osobního motorového vozidla vypočtené dle ust. § 157 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Podle ust. § 30 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (který se použije ve spojení s ust. § 33 téže vyhlášky i pro určení výše nutných výdajů zástupce, který není advokátem) účastníku se hradí skutečné, účelné a hospodárné cestovní výdaje veřejným hromadným dopravním prostředkem. Pokud s předchozím souhlasem soudu použil účastník vlastního motorového vozidla, poskytne se mu náhrada podle zvláštního právního předpisu. V posuzovaném případě, jak plyne z obsahu spisu, nebyl dán předchozí souhlas soudu s použitím vlastního motorového vozidla pověřenému zaměstnanci žalobkyně – za účelem jeho dopravy k jednáním soudu z místa jeho bydliště či pracoviště. Jak přiléhavě zmínila žalovaná, o předchozím souhlasu soudu jako o podmínce k náhradě nákladů za použití osobního motorového vozidla, byla žalobkyně předem informována v předvolání k (prvnímu) jednání.

23. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud úspěšné žalobkyni (ve věci samé) přiznal proti neúspěšné žalované právo na náhradu nákladů této fáze řízení. Účelně vynaložené náklady žalobkyně odpovídají částce 1 548 Kč, která představuje 4× paušální náhradu hotových výdajů po 300 Kč dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. (za úkony: odvolání, vyjádření k odvolání žalované, účast na jednání odvolacího soudu 20. 3. 2025 a příprava na tuto účast) a jízdné vlakem z [adresa][Anonymizováno]do [adresa] a zpět k jednání odvolacího soudu v celkové výši 348 Kč.