pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 25 C 19/2021 – 34,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce na žalované domáhal odškodnění imateriální újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 124/2019 (výrok I.). Současně žalobci uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, v níž žalobce tvrdil, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 124/2019 (dále jen„ posuzované řízení“), se domáhal vůči České republice omluvy za zásah do své pověsti. Posuzované řízení trvalo celkem čtyři roky, 8 měsíců a 21 dnů, a skončilo zpětvzetím žaloby, když žalobce v důsledku nepřiměřené délky tohoto řízení rezignoval na projednání věci. Žalobce u žalované nárok na odškodnění újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce posuzovaného řízení uplatnil u žalované k předběžnému projednání, avšak žalovaná jeho nároku nevyhověla.

3. Žalovaná potvrdila, že žalobce u ní nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění uplatil dne [datum] a že stanoviskem ze dne [datum] jeho nároku nevyhověla, když shledala, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

4. Soud prvního stupně věc za souhlasu obou účastníků projednal dle § 115a o. s. ř., aniž nařizoval jednání a ve svém rozhodnutí vyšel toliko z listinných důkazů, především spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 31 C 124/2019.

5. Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že u Městského soudu v Praze bylo podáním žalobce dne [datum] zahájeno řízení, v němž se žalobce vůči žalované České republice, domáhal omluvy za výroky předsedy Senátu Parlamentu České republiky Milana Štěcha, které řekl při projevu na Terezínské tryzně dne [datum]. Současně s žalobou požádal žalobce o osvobození od soudních poplatků. Soud mu proto zaslal formulář prohlášení o majetkových poměrech, avšak omylem zaslal prohlášení určené fyzickým osobám. Tento omyl napravil v srpnu [rok], kdy žalobci zaslal správný formulář. Usnesením ze dne [datum] žalobci osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Žalobce podal proti tomuto usnesení odvolání. Spis byl odvolacímu soudu předložen v listopadu [rok], Vrchní soud o odvolání rozhodl usnesením ze dne [datum] tak, že usnesení sudu prvního stupě potvrdil. Následně byl žalobce usnesením ze dne [datum] vyzván k zaplacení soudního poplatku z žaloby. V květnu [rok] soud vyzval žalovanou, aby se k žalobě vyjádřila. Vyjádření žalované pak obdržel dne [datum], dupliku žalobce k tomuto vyjádření obdržel dne [datum]. Soud ve věci nařídil jednání na [datum], k žádosti žalované jednání odročil na [datum]. Při tomto jednání byl vyhlášen rozsudek, jímž byla žaloba zamítnuta. Žalobce podal včasné odvolání, v listopadu [rok] byl vyzván k zaplacení soudního poplatku, který uhradil dne [datum]. Spis byl odvolacímu soudu předložen v lednu [rok] Odvolací soud ve věci nařídil jednání na [datum], které bylo k žádosti žalované odročeno na [datum]. Při tomto jednání odvolací soud vyhlásil usnesení, kterým rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že v mezidobí došlo ke změně judikatury týkající se věcné příslušnosti a dále též organizační složky, která má za stát v obdobných věcech jednat, když namísto dosavadní Kanceláře senátu je oprávněnou organizační složkou Ministerstvo financí. Žalobce v prosinci [rok] požádal o vrácení soudního poplatku, žádost opakoval v květnu [rok], kdy současně podal návrh na určení lhůty k provedení tohoto procesního úkonu. V červnu [rok] byl spis předložen Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti, který usnesením ze dne [datum] rozhodl o postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Tomuto soudu byl spis předložen v září [rok]. Obvodní soud [datum] rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci a dne [datum] dal účtárně pokyn k vrácení poplatku. V lednu 2020 soud vyzval žalovanou, nyní jednající Ministerstvem financí, k vyjádření ve věci a současně jí zaslal poučení o procesních právech spolu s výzvou, zda souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání. Žalovaná koncem ledna [rok] nahlížela do spisu a následně dne [datum] zaslala soudu vyjádření ve věci. Na toto vyjádření žalobce reagoval duplikou ze dne [datum]. V květnu [rok] soud účastníky žádal o sdělení, zda byl nárok žalobce uplatněn k předběžnému projednání. V témže měsíci soud obdržel návrh žalobce na přerušení řízení z důvodu, že žalobou uplatněný nárok u žalované k předběžnému projednání uplatněn nebyl. Soud usnesením ze dne [datum] tento návrh zamítl a ve věci nařídil jednání na [datum]. Žalobce podáním ze dne [datum] vzal žalobu zpět s odůvodněním, že od naříkaného zásahu uplynulo již téměř pět let a požadovaná satisfakce (omluva) by pro žalovaného měla již jen iluzorní reparační význam. Soud usnesením ze dne [datum] řízení zastavil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Proti nákladovému výroku tohoto usnesení podala žalovaná odvolání, kterému Městský soud v Praze usnesením ze dne [datum] vyhověl. Toto rozhodnutí nabylo právní moc dne [datum] a řízení tak bylo skončeno.

6. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně po právní stránce posoudil dle § 1, § 5, § 13, § 14, § 15, § 31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ Zákon“).

7. Konstatoval, že žalobce v souladu s § 14 Zákona uplatnil žalovaný nárok u žalované k předběžnému projednání dne [datum], přičemž žalovaná tomuto nároku nevyhověla. Žalobce tak mohl ve smyslu § 15 Zákona svůj nárok uplatnit žalobou u soudu.

8. Soud prvního stupně se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Shledal, že řízení bylo zahájeno dne [datum] a skončilo dne [datum] pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení. Řízení tak trvalo celkem 4 roky a 8 měsíců.

9. Posuzované řízení bylo procesně i hmotně právně složité. I když probíhalo jen na dvou stupních soudní soustavy, z čehož o věci samé rozhodoval jedenkrát soud prvního stupně a jedenkrát soud odvolací, bylo třeba vydat řadu procesních rozhodnutí, která byla podstatná a tvořila základ pro věcné projednání žaloby. Těmito procesními rozhodnutími byla především řešena otázka věcné příslušnosti soudu, když v průběhu posuzovaného řízení došlo ke změně judikatury Nejvyššího soudu, který dospěl k závěru, že tyto spory původně řešené krajskými soudy, ve své podstatě spadají pod režim zák. č. 82/1998 Sb., a tudíž k jejich řešení jsou věcně povolány okresní soudy. V důsledku této judikatorní změny bylo také třeba řešit, která organizační složka státu má za stát (žalovanou) v obdobných sporech jednat. Pokud jde o postup soudů v posuzovaném řízení, shledal soud prvního stupně, že k ojedinělé prodlevě došlo u Vrchního soudu v Praze v období od [datum] do [datum], což však lze odůvodnit právě změnou ustálené judikatury ohledně věcné příslušnosti soudu prvního stupně. Jinak soudy v posuzovaném řízení postupovaly koncentrovaně a své úkony činily v přiměřených lhůtách. Význam řízení pro žalobce soud prvního stupně shledal standardním, když žalobou uplatněný nárok nelze typově podřadit pod řízení, jimž judikatura Evropského soudu pro lidská práva přisuzuje zvýšený význam a žalobce sám v žalobě neuvedl žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné zvýšený význam posuzovaného řízení dovodit. Žalobce sám se na délce řízení nijak nepodílel. Na základě uvedených skutečností soud prvního stupně uzavřel, že celkovou délku posuzovaného řízení lze pokládat za přiměřenou a není tak dán základní předpoklad pro vznik odpovědnosti státu za škodu, kterým je nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení. Proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle úspěchu ve věci s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř.

11. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, v němž soudu prvního stupně vytýkal, že dospěl k nesprávným skutkovým závěrům a následně i nesprávnému právnímu posouzení věci, když shledal, že jediná prodleva v posuzovaném řízení nastala u Vrchního soudu v Praze a celkovou délku řízení lze považovat za přiměřenou. Žalobce konstatoval, že tato prodleva byla sice relativně nejdelší, nikoli však jediná, k níž v posuzovaném řízení došlo, což jednoznačně vyplývá z dat jednotlivých úkonů, jež byly soudem v posuzované řízní činěny a mezi nimiž docházelo k různě dlouhým intervalům nečinnosti soudu. Za nesprávný považoval i závěr o tom, že řízení bylo složité, když měl za to, že Městský sud v [obec] měl věc ihned postoupit Obvodnímu soudu pro Prahu 1 a nikoli sám ve věci rozhodovat. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 1976/09, který se sice týkal trestního řízení, ale jeho závěry lze akceptovat i pro řízení občanskoprávní. Pokud jde o význam řízení, žalobce netvrdil a netvrdí nic jiného, než že posuzované řízení mělo pro něho standardní význam. Byla to naopak žalovaná, která tvrdila, že požadavkem„ pouhé“ omluvy je dán nepatrný význam řízení pro žalobce, což je argument, kterému nelze přisvědčit a neztotožnil se s ním ani soud prvního stupně. Dle žalobce z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně nemůže obstát a je na místě žalobci požadovanou náhradu za nepřiměřenou délku řízení přiznat. Žalobce proto žádal, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a žalobci přizná i náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

12. Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjádřila.

13. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně dle § 212, § 12a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), když za souhlasu obou účastníků věc projednal bez nařízení jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

14. Soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, a na jeho základě také správně zjistil skutkový stav. Odvolací soud z jeho skutkových zjištění vycházel ve svém rozhodnutí, aniž bylo dokazování třeba jakkoli doplňovat. Pro stručnost odůvodnění tohoto rozhodnutí proto odvolací soud v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

15. Odvolací soud rovněž přisvědčil i právnímu posouzení věci soudem prvního stupně. Závěry, na jejichž základě soud prvního stupně konstatoval, že v souzené věci není dán odpovědnostní titul, na jehož základě by žalovaná byla povinna žalobci nahradit jím tvrzenou imateriální újmu, shledal odvolací soud zcela správnými. Proto i v tomto směru odkazuje odvolací soud v podrobnostech na přesvědčivé odůvodnění soudu prvního stupně.

16. K odvolacím námitkám žalobce odvolací soud podotýká, že žádnou z nich neshledal důvodnou.

17. Pokud žalobce tvrdil, že v posuzovaném řízen docházelo i k další neodůvodněné nečinnosti soudu v řádu i několika měsíců, vyjma zásadní prodlevy, k níž došlo u Vrchního soudu v Praze a s níž se soud prvního stupě správně vypořádal, pak odvolací soud žádné významné prodlevy mezi jednotlivými úkony soudu prvního stupně a následně ani soudu odvolacího neshledal. O tom svědčí již to, že původní řízení vedené u Městského soudu v Praze by při normálním běhu věcí (pokud by nedošlo ke změně judikatury Nejvyššího soudu) bylo skončeno nejdéle do dvou let od jeho zahájení, tedy v době, kterou i Nejvyšší soud akceptuje a považuje ji za nezbytnou pro rozhodnutí. V této fázi posuzovaného řízení soud činil procesí úkony v rozmezí jednoho, maximálně dvou měsíců.

18. Jestliže žalobce namítá, že Městský soud v Praze neměl o jeho žalobě rozhodovat věcně, ale měl tuto rovnou postoupit Obvodnímu soudu pro Prahu 1, je tato námitka lichá, neboť v době zahájení a následně rozhodnutí tohoto soudu k tomu nebyly dány procesí podmínky. Žalobce se žalobou fakticky domáhal ochrany osobnosti, o níž byl povolán věcně rozhodovat v prvním stupni krajský soud. Teprve následně v rámci odvolacího řízení vůči prvotnímu rozhodnutí ve věci došlo k odklonu od stávající judikatury Nejvyššího soudu, nárok žalobce byl shledán nárokem na odškodnění imateriální újmy podle zák. č. 82/1998 Sb., kdy věcně příslušnými k rozhodování o tomto nároku jsou v prvním stupni soudy okresní. Se změnou judikatury Nejvyššího soudu tak následně souviselo rozhodnutí o věcné příslušnosti a postoupení věci příslušnému soudu, tj. Obvodnímu soudu pro Prahu 1, a bylo také třeba určit, která organizační složka státu bude v posuzovaném řízení za žalovanou jednat.

19. Z uvedeného rovněž plyne, že řízení bylo zejména po procesní stránce složité, což se projevilo i v celkové jeho délce.

20. Ani po postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1 odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, neshledal žádná významná období nečinnosti, soud postupoval koncentrovaně, procesní úkony činil v akceptovatelných lhůtách.

21. Jak již konstatoval soud prvního stupně, posuzované řízení trvalo celkem čtyři roky a osm měsíců, což je poměrně dlouhá doba, ale není ještě nijak extrémní a s ohledem na změnu dosavadní konzistentní judikatury Nejvyššího soudu týkající se obdobných věcí, z čehož vyplynula potřeba řešit řadu procesních otázek, bez nichž by nebylo nožné v řízení dále pokračovat (tak jak bylo uvedeno shora), lze celkovou délku řízení akceptovat ještě jako přiměřenou.

22. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupě jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), včetně navazujícího výroku o náhradě nákladů řízení, v němž rovněž neshledal žádné pochybení.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy v odvolacím řízení plně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.