o náhradu nemajetkové újmy,

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % p. a. za dobu od 2. 5. 2024 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok II.).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobním návrhu, kterým se žalobce dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, domáhal peněžní kompenzace za nemajetkovou újmu způsobenou mu trestním stíháním pro zločin podvodu podle ust. § 209 odst. 1 a 4, písm. d) trestního zákona (spáchaného formou spolupachatelství s [jméno FO]), které bylo vedeno před Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a které bylo ukončeno zprošťujícím rozsudkem.

3. Nárok na náhradu nemajetkové újmy byl žalobcem dle ust. § 14 zákona č. 82/1998 Sb. uplatněn u [orgán]. [orgán] v dopise ze dne 30. 4. 2024 konstatovalo, že zahájení trestního řízení proti žalobci potřeba pokládat za vydání nezákonného rozhodnutí, a omluvilo se žalobci „za zásah do všech sfér jeho osobnosti, k němuž došlo trestním stíháním vedeným proti jeho osobě před Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a za nemajetkovou újmu, jež mu tímto zásahem byla způsobena“. Odmítlo však nemajetkovou újmu odškodnit finančně.

4. Soud I. stupně vyšel z následujích zjištění: Usnesení o vznesení obvinění bylo žalobci doručeno dne 24. 11. 2021. Žalobce proti usnesení podal stížnost, která byla státním zástupcem zamítnuta. Trestní stíhání bylo vedeno pro trestný čin se sazbou 2-8 let odnětí svobody. Dne 28. 7. 2022 byla Obvodnímu soudu pro [adresa] podána obžaloba s návrhem na uložení trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem. Hlavní líčení se konala v době od 16. 1. 2023 do 27. 4. 2023 a skončila zprošťujícím rozsudkem (se závěrem, že nebylo prokázáno, že by se žalobce vědomě podílel na protiprávním jednáním spoluobžalované [jméno FO], jímž byl majetkově poškozen mentálně handicapovaný [jméno FO]). Odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku bylo odvolacím soudem zamítnuto dne 28. 8. 2023. Žalobce byl a je bezúhonný. Nebylo prokázáno (ani tvrzeno, přestože žalobce byl poučen dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.), že by v důsledku trestního stíhání došlo k nějakým významným zásahům do žalobcovy osobnostní nebo pracovní sféry.

5. Zjištěné skutečnosti posuzoval soud I. stupně dle ust. § 1 odst. 1, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Dovodil existenci všech tří podmínek vzniku odpovědnosti státu za žalobci vzniklou nemajetkovou újmu (stejně jako oba účastníci). Za nezákonné rozhodnutí pokládal v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 1990 sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č.o 35/1991, a rozsudek ze dne 31. 3. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1487/2001) zahájení trestního stíhání, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem. Soud I. stupně uzavřel, že žalobci imateriální újma v důsledku předmětného trestního stíhání v základní rovině vznikla. Zabýval se i tím, do jaké míry byla naplněna judikatorně vymezená kritéria, která pravidelně indikují rozsah způsobené nemajetkové újmy tohoto druhu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Vzal v úvahu povahu předmětné trestní věci (výši hrozícího trestu odnětí svobody 2-8 let), délku trestního řízení (1 rok a 9 měsíců), následky způsobené[Anonymizováno]trestním řízení v osobní sféře poškozeného žalobce (žádné) a přihlížel i k okolnostem, které trestní stíhání poškozeného žalobce provázely (žalobce fakticky nebyl ohrožen uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody – po podání obžaloby; žalobce byl prvním rozhodnutím soudu obžaloby zproštěn, přičemž odvolání státního zástupce bylo zamítnuto). Protože osobnostní a pracovní sféra žalobce nebyla trestním stíháním významněji dotčena (žalobce to přes poučení soudu ani netvrdil), došel k závěru, že adekvátním odškodněním je morální zadostiučinění, které již bylo žalovanou poskytnuto. Proto byl požadavek na finanční kompenzaci zamítnut.

6. Soud I. stupně přitom poukázal na dva obdobné případy projednávané u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka], kde bylo shledáno dostatečným obdobné morální odškodnění (konstatování porušení práva a omluva) za trestní stíhání pro trestný čin se stejnou trestní sazbou, trvající obdobně krátkou dobu, přičemž nebyly prokázány zásahy do osobnostní a profesní sféry stíhaných, tamních poškozených.

7. Výrok o nákladech řízení vychází z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Soud I. stupně přiznal úspěšné žalované proti neúspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč. Přiznaná částka představuje 3× paušální náhradu hotových výdajů dle ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. za úkony: sepis vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu I. stupně dne[Anonymizováno]10. 9. 2024 a příprava na tuto účast.

8. Rozsudek napadl žalobce včasným odvoláním. Navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že bude vyhověno žalobnímu návrhu na poskytnutí finančního zadostiučinění. Vytkl soudu I. stupně chybná skutková zjištění, která měla za následek vydání rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení. Žalobce zdůraznil, že trestní řízení samotné je vzhledem ke svému charakteru třeba považovat za zásah do nemajetkové sféry stíhané osoby. Aktuální judikatura Ústavního soudu uznává, že každý, kdo je obviněn ze spáchání trestného činu, má z probíhajícího trestního řízení významné potíže. Žalobce je přesvědčen, že i nemajetková újma způsobená trestním řízením v základní rovině má být odškodněna finančně. V posuzovaném případě je finanční odškodnění přiléhavé i proto, že žalobce byl ze strany státního zástupce bezdůvodně kriminalizován. Policejní orgán trestní věc žalobce odložil; k obdobnému závěru posléze došly oba soudy. Žalobce byl přibrán v trestním řízení jako spolupachatel, ačkoliv byl fakticky stejnou obětí jako poškozený; žalobce přišel o peníze, které do koupě bytu vložil. Státní zástupce vynaložil značné úsilí ve snaze o odsouzení žalobce za závažný trestný čin. Obhajoba žalobce byla od zahájení trestního řízení stejná, žalobce uváděl, že se žádného trestného činu nedopustil. Morální odškodnění, které bylo poskytnuto, je v posuzovaném případě neúměrné libovůli státního zástupce. Nejednalo se ani o bagatelní věc, ani o stav, kdy by byla důkazní situace nejasná. V průběhu trestního řízení byly důkazy setrvalého obsahu; pokud by tyto důkazy shromážděné v přípravném řízení státní zástupce prošel, musel by dojít k závěru, že žádný trestný čin žalobcem spáchán nebyl.

9. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

10. Odvolací soud dle ust. § 212 a 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo, a došel k závěru, že odvolání důvodné není.

11. Soud I. stupně opatřil dostatek skutkových zjištění pro rozhodnutí ve věci a jeho zjištění odpovídají obsahu spisu o řízení vedeném před Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Soud I. stupně nijak nepochybil, pokud nezjistil, že žalobce byl v předmětném trestním řízení bezdůvodně kriminalizován. Tvrzení žalobce v odvolání o jeho zjevné bezdůvodné kriminalizaci (postupem státního zástupce) neodpovídají průběhu trestního řízení, který zachycuje obsah trestního spisu. Žalobcovo trestní stíhání se naopak jevilo racionálním, a to i ve fázi řízení před soudem. Stačí připomenout, že žalobce získal za mimořádně výhodnou cenu od mentálně handicapovaného poškozeného (jenž byl posléze omezen ve svéprávnosti) do vlastnictví byt, přičemž převodní transakci provázela řada nikoliv běžných okolností. Žalobce s poškozeným, který (jak bylo později zjištěno) nebyl schopen právně jednat pro duševní poruchu, uzavřel postupně celkem tři právní jednání (jejichž konečným výsledkem bylo, že poškozený byl žalobcem ze svého bytu vyklizen, aniž by za „ztrátu bytu“ získal nějakou protihodnotu, natož protihodnotu adekvátní). Nestandardní byl i způsob, jakým byla žalobci výhodná investiční příležitost nabídnuta (v lahůdkářství jej měl oslovit samotný poškozený spolu s „přítelkyní“). Běžně očekávatelným okolnostem při pořízení bytové jednotky konečně neodpovídá ani smluvený způsob postupné úhrady kupní ceny poškozenému (zápočtem dluhu z půjčky poskytnuté fakticky k rukám „přítelkyně“ poškozeného [jméno FO] a v hotovosti k rukám téže osoby). Žalobce se pak ve fázi přípravného řízení proti obvinění nebránil aktivně, tj. uváděním pravdivé verze rozhodných událostí, neboť využil svého práva nevypovídat.

12. Právní posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které učinil soud I. stupně, odvolací soud pokládá za zcela správné. Soud I. stupně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu dovodil povinnost státu žalobce odškodnit. Ač to výslovně nevyjádřil, zřejmě předpokládal, že tu jsou objektivní důvody, aby se žalobce mohl cítit poškozeným, tj. že by jakákoliv osoba ve stejném postavení jako žalobce mohla výkon veřejné moci – trestní stíhání a jeho následky - vnímat úkorně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 a rozsudek ze dne 24. 2. 2022 sp. zn. 30 Cdo 3274/2021, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/2023). Postupoval tedy plně v souladu s judikaturou Ústavního soudu, na níž odkazoval žalobce (viz zejména nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III ÚS 3271/20) a v níž Ústavní soud opakovaně připomíná, že osoba, která byla povinna podrobit se úkonům orgánů činných v trestním řízení, musím mít záruku, že pokud trestnou činnost nespáchala, dostane se jí odškodnění, protože již samotné trestní stíhání zásadním způsobem ovlivňuje osobní život stíhaného, zejména zasahuje do jeho cti a dobré pověsti, a to navzdory principu presumpce neviny. Soud I. stupně přiléhavě zohlednil zásadní skutkové okolnosti případu při volbě odpovídající formy odškodnění, správně se zaměřil na judikatorně dovozena kritéria, která se v obdobných případech zpravidla vyskytují a která zpravidla mají vliv na rozsah způsobené újmy a tím i na formu a výši případného finančního zadostiučinění. Těmito kritérii jsou povaha trestní věci, délka trestního řízení, následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby a okolnosti, které trestní řízení provázely. Přestože v posuzovaném případě šlo o stíhání trestně bezúhonné osoby za závažný trestný čin, trvalo trestní stíhání krátce a nijak významně nezasáhlo do žalobcova života. Trestní stíhání pak nebylo zjevně bezdůvodné a v jeho průběhu se neodehrálo nic, co by intenzitu žalobcovy újmy mohlo jakkoliv zvyšovat (již při podání obžaloby byl navrhován trest odnětí svobody s podmíněným odkladem a po proběhlém hlavním líčení byl žalobce obžaloby zproštěn). I odvolací soud je přesvědčen, že obecně sdílené představě spravedlnosti v posuzovaném případě odpovídá poskytnutí odškodnění jen ve formě omluvy za trestní stíhání a konstatování porušení práva.

13. Soud I. stupně konečně respektoval i judikaturní zásadu vyjádřenou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012, a rozvinutou v rozsudku ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 67/2016, dle níž v konečném důsledku musí výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřovaných zejména s ohledem na výše uvedená kritéria) shodují. Soud I. stupně v odůvodnění rozsudku uvedl porovnání s dvěma referenčními případy, přičemž žalobce neoznačil jiný referenční případ, v němž by za obdobných skutkových okolností bylo poškozenému přiznáno zadostiučinění finanční.

14. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný včetně věcně správného výroku o nákladech řízení.

15. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud žalované, která měla v odvolacím řízení úspěch, přiznal proti žalobci právo na plnou náhradu nákladů této fáze řízení. Přiznaná částka 600 Kč představuje 2× paušální náhradu hotových výdajů dle ust. § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. po 300 Kč za úkony: účast na jednání odvolacího soudu a příprava na tuto účast.