pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], (I.) zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, a (II.) žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení žalované v částce [částka].

2. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (úrokem z prodlení) jako náhrady za nemajetkovou újmu, kterou utrpěla v důsledku nepřiměřené délky řízení o zvýšení výživného pro tři nezletilé děti, které bylo vedeno před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod spisovou značkou [spisová značka] a trvalo téměř pět let, přestože bylo řízením o mimořádně nízké složitosti. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby; namítla, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě jeho nepřiměřené délky, neboť se jednalo o řízení mimořádně složité, zatížené přeshraničním prvkem (národností, pobytem a procesním chováním otce dětí, který je občanem USA). Kromě toho namítla, že žalobkyní požadované odškodnění v částce [částka] za rok je nepřiměřené jak z hlediska zákonných kritérií, tak z hlediska judikatorní praxe ESLP.

3. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že nárok na odškodnění uplatnila žalobkyně u žalované [datum]. Soud I. stupně provedl skutková zjištění týkající se průběhu opatrovnického řízení, jehož průtažnost byla namítána, ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. [spisová značka] a popsal je podrobně v odst. 4 odůvodnění napadeného rozsudku, a k průkazu projevů nemajetkové újmy vyslechl žalobkyni. Věc posoudil podle příslušných ustanovení zák. č. 82/1998 Sb. a základní judikatury ESLP, přičemž akcentoval skutečnost, že délka řízení je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (soudu), nikoli stěžovatele, popř. ostatních účastníků řízení. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že řízení nelze považovat za nepřiměřeně dlouhé, když v něm došlo pouze k ojedinělému průtahu v období [datum] – [datum] a jeho délka byla zásadně ovlivněna pobytem otce nezletilých v USA. Poukázal na to, že jednání otce nelze označit za obstrukční, když zejména v počátku řízení se soudem spolupracoval, zvolil si advokáta a k žalobě se vyjádřil; pokud posléze opakovaně požádal o odročení jednání a soud jeho žádostem vyhověl, nelze to považovat za pochybení soudu, který důvodnost žádostí o odročení posuzoval podle jejich odůvodnění, popř. dokladu o důvodu. Ve věci samé bylo rozhodnuto rozsudkem po dvou letech a 10 měsících od podání návrhu, což lze s ohledem na procesní specifika označit za dobu ještě přiměřenou. Další průběh řízení byl poznamenán jednak pasivitou žalované, která podala blanketní odvolání, k jehož doplnění musela být posléze soudem vyzývána, a především ukončením právního zastoupení otce a současně neznámým místem jeho dalšího pobytu, a závěrečná fáze řízení byla ovlivněna též mimořádnými opatřeními v souvislosti s epidemií covid-19. Soud I. stupně vyjádřil nesouhlas s názorem žalobkyně, že řízení se vyznačovalo mimořádnou nízkou složitostí, hodnotil je naopak jako procesně složitější, a nesouhlasil také s námitkou žalobkyně, že od počátku měl soud otci nezletilých ustanovit opatrovníka, což neučinil. Žalobu tak shledal nedůvodnou, proto ji zamítl.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž soudu I. stupně vytknula nesprávnost skutkových zjištění a právního posouzení věci. Poukázala na to, že řízení trvalo 4 roky, 6 měsíců a 3 dny, přestože § 471 odst. 2 z. ř. s. ukládá soudu ve věci péče o nezletilé rozhodovat urychleně, pokud možno do 6 měsíců; soud tuto lhůtu nedodržel, a v rozporu se zmíněným zákonným ustanovením v odůvodnění rozsudku ani neuvedl, proč se tak stalo. Vyjádřila přesvědčení, že řízení bylo po skutkové stránce mimořádně jednoduché, neboť k důkazu byly provedeny jen výslechy obou rodičů a listiny, po právní stránce se jednalo o jednoduchou aplikaci právních předpisů a z procesního hledisaka bylo jedinou komplikací bydliště otce v zahraničí. Poukázala na to, že se na nepřiměřené délce řízení vlastním zaviněním nijak nepodílela, a že to byl naopak soud I. stupně, který téměř tři roky nečinil adekvátní kroky k brzkému rozhodnutí ve věci, jednání nařizoval s odstupem mnoha měsíců a akceptoval omluvy otce, aniž řádně zkoumal jejich důvodnost. Právě liknavému přístupu soudu přičítá žalobkyně zavinění nepřiměřené délky řízení. Zdůraznila, že řízení pro ni mělo velký význam, protože potřeby dětí od poslední úpravy výživného podstatně vzrostly a náklady na ně musela nést matka jako samoživitelka, otec se na nich dobrovolně nepodílel, výživné muselo být vymáháno exekučně a uhrazeno bylo teprve pod vlivem zahájeného trestního stíhání otce; matka tak musela dlohodobě řešit nepříznivou ekonomickou situaci rodiny, a nemohla proto plně realizovat své právo na rodičovskou péči a na soukromý a rodinný život. Požadovanou částku [částka] za rok považuje za adekvátní výši zadostiučinění, neboť podle stanoviska [anonymizována dvě slova] v případě extrémní délky řízení může být judikatorně stanovené rozpětí částek [anonymizována dvě slova] – [částka] překročeno. Vyjádřila nesouhlas s argumentací soudu I. stupně, které jej vedly k závěru o absenci nesprávného úředního postupu, s důrazem na to, že více než 4 ½ roku trvající řízení o zvýšení výživného spojené současně s trvající nutností řešit ekonomické zajištění potřeb dětí představovalo mimořádnou psychickou zátěž jak pro žalobkyni, která trpěla výraznými psychosomatickými potížemi, tak pro děti, které byly touto situací dotčeny. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání proti rozsudku je přípustné, bylo podáno osobou k tomu oprávněnou a včas, přezkoumal na jeho základě napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a o. s. ř.). Učinil tak za souhlasu účastníků bez nařízení odvolacího jednání, vycházeje z obsahu spisu a listinných důkazů (připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6). Dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je opodstatněné, byť ne v plném rozsahu jeho argumentace. Odvolacím návrhem na zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení přitom ve smyslu § 221a o.s.ř. nebyl vázán.

7. Soud I. stupně se poměrně pečlivě věnoval skutkovým zjištěním týkajícím se průběhu řízení, jehož nepřiměřenou délku žalobkyně namítala, revizí obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. [spisová značka] Odvolací soud se však neztotožňuje s úvahami, jak soud I. stupně průběh řízení hodnotil, a s jeho závěrem, že se nejednalo o řízení nepřiměřeně dlouhé.

8. Odvolatelce je nutno dát za pravdu v tom, že se jednalo o opatrovnické řízení, jehož zvýšený význam pro účastníky deklaroval zákonodárce již pokynem obsaženým v § 471 odst. 2 z. ř. s . Z tohoto pohledu je proto nutno průtažnost řízení hodnotit. S odvolatelkou však nelze souhlasit v jejím argumentu, že se jednalo o řízení mimořádně jednoduché, neboť řízení o zvýšení výživného principielně za skutkově jednoduché považovat nelze. Není při tom důležité, kolik důkazů, popř. jakých, bylo provedeno (když odvolatelka argumentovala tím, že byli pouze vyslechnuti oba rodiče a čteny listinné důkazy), ale jaký rozsah rozhodných skutečností v řízení musel být zjišťován. V předmětném řízení se jednalo o návrh na zvýšení výživného pro tři nezletilé děti, takže úkolem soudu bylo zjistit, zda od poslední úpravy výživného došlo v rozhodných skutečnostech k podstatným změnám a nakolik byly tyto změny významné, resp. zda byly zjištěné změny způsobilé odůvodnit změnu dřívějšího rozhodnutí o výživném. Přitom musel zkoumat změny, k nimž došlo (mohlo dojít) u pěti osob – tří dětí a dvou jejich rodičů – takže nelze mít za to, že řízení bylo po skutkové stránce jednoduché, a již vůbec ne, že bylo jednoduché mimořádně, jak tím argumentovala žalobkyně. Právní posouzení věci nepředstavovalo výzamnou komplikaci řízení, neboť judikaturní praxe v rozhodování o výživném a jeho změnách je stabilní; naopak zásadní procesní komplikaci představovala skutečnost, že otec dětí je občan USA neovládající dobře český jazyk, takže bylo nutno zajistit tlumočení jednání a překlad listinných důkazů, a posléze se také procesně vypořádat s nepřítomností otce dětí v ČR a později i s tím, že jeho advokát pozbyl způsobilost jej zastupovat a pobyt otce nebyl znám. To představovalo velmi významnou komplikaci řízení. Žalobkyně přitom opatrovnickému soudu nedůvodně vytkla v odvolání, že neustanovil otci dětí opatrovníka hned na počátku řízení, když pro to byly podmínky; k tomu, aby soud ustanovil otci opatrovníka již od počátku řízení, podmínky nebyly, a nebyl k tomu ani žádný rozumný důvod, když otec byl v počátku řízení v ČR přítomen a navíc měl advokáta, který poskytoval soudu plnou součinnost. Nepříznivá situace nastala až v r. 2019, po rozhodnutí rozsudkem soudu I. stupně v průběhu odvolacího řízení. Skutečností však také je, že řízení nebylo poznamenáno pouze jediným dvouměsíčním obdobím nečinnosti, jak uvedl soud I. stupně v napadeném rozsudku, ale že opatrovnický soud (zejména soud I. stupně) v něm nepostupoval dostatečně koncentrovaně a rozhodně tak, aby dostál své povinnosti rozhodnout o návrhu na zvýšení výživného co nejdříve. Mohl např. pro první jednání, které proběhlo za účasti obou rodičů a tlumočníka, naplánovat dostatečnou časovou dotaci tak, aby mohl vyslechnout oba rodiče, popř. mohl s ohledem na přítomnost tlumočníka přednostně vyslechnout otce, který posléze odcestoval do USA a jeho výslech byl realizován až [datum]. Otazným je, proč bylo zrušeno jednání nařízené na [datum], o jehož odročení sice otec požádal s tím, že bude v té době v USA, nicméně jeho advokát deklaroval, že je schopen a ochoten se za otce jednání zúčastnit, takže bylo možno provést jiné důkazy než výslech otce (zejména listinné důkazy); nadto soud tehdy vyrozuměl otcova advokáta, že žádosti o odročení nevyhoví, avšak jen několik málo dnů poté jednání zrušil. Podobná situace nastala, když advokát sdělil soudu, že otec se nemůže dostavit k jednání dne [datum], nepožádal však o jeho odročení, avšak soud jednání [datum] zrušil. Po sdělení advokáta, že otec bude přítomen v ČR v květnu 2018, kdy přijede na svatbu dcery, nařídil soud další jednání nelogicky na leden 2018, kdy jednání posléze (pro nepřítomnost otce) odročil na květen 2018. Poté, co se podařilo otce při jednání [datum] vyslechnout, řízení již postupovalo poměrně plynule, byly provedeny listinné důkazy, z nichž však některé bylo nutno přeložit do českého jazyka, což vyvolalo nutnost odročení jednání, a [datum] byl vyhlášen rozsudek. V průběhu odvolacího řízení nastaly významné procesní komplikace, když měsíc před nařízeným odvolacím jednáním sdělil otcův advokát, že má pozastaven výkon advokacie a požádal o odročení jednání, aby si otec mohl zajistit právní zastoupení; otec však přesídlil neznámo kam, doručení na známou adresu do USA musel soud reklamovat, posléze advokát matky sdělil soudu adresu otce na Ukrajině Odvolací soud pak ustanovil otci opatrovníka a dovedl řízení ke konečnému rozhodnutí dne [datum], které nabylo právní moci [datum].

9. Výše popsaná zjištění týkající se průběhu opatrovnického řízení, jehož průtažnost je namítána, nelze hodnotit tak, jak to učinil soud I. stupně; nepochybně se jednalo o řízení nepřiměřeně dlouhé, takže došlo k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. Takové zjištění je pak důvodem k úvaze o formě, popř. výši přiměřené satisfakce za nemajetkovou újmu, kterou v tomto případě zákon presumuje. S ohledem na to, že matka se rozhodnutí o svém návrhu na zvýšení výživného dočkala až po 4 ½ letech, nelze za odpovídající zadostiučinění považovat konstatování porušení práva na rozhodnutí v přiměřené lhůtě, ale je třeba poskytnout satisfakci ve finanční podobě. Odvolací soud proto rozhodl o změně napadeného rozsudku, neboť měl k dispozici dostatek skutkových zjištění pro to, aby o žalobě mohl rozhodnout sám. Nebyl důvod ke zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení, které by fakticky znamenalo především další prodloužení nemajetkové újmy, kterou matka utrpěla, o další trvání řízení kompenzačního.

10. Při stanovení výše zadostiučinění vycházel odvolací soud z již ustálené judikatorní praxe založené na závěrech vtělených do Stanoviska pléna Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010. Z tohoto pohledu žalovaná oprávněně namítá, že žalobkyní požadovaná částka [částka] za rok řízení je zjevně nepřiměřená. Judikatorní rozpětí [anonymizováno] [částka] za rok, které vychází i z judikatury ESLP, je nutno aplikovat i v projednávané věci, a zároveň je nutno konstatovat, že řízení bylo sice nepřiměřeně dlouhé, jeho délka však nebyla natolik extrémní, aby to odůvodnilo jinou základní částku odškodnění než [částka] za rok, resp. za první dva roky řízení. Základní částka odškodnění při trvání řízení 4 ½ roku tedy činí [částka].

11. Při úvaze o tom, zda, popř. jak, je třeba tuto částku korigovat způsobem předvídaným v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., nebylo možno akceptovat argument žalobkyně, že se jednalo o řízení mimořádně jednoduché, který není – jak již bylo výše vysvětleno – důvodný. Opodstatněnou nebyla ani odvolací námitka pochybení opatrovnického soudu, který měl podle názoru žalobkyně ustanovit otci dětí opatrovníka již na začátku řízení; i k tomu se již odvolací soud shora vyjádřil. Ne zcela soustředěný postup soudu při vedení řízení je již zohledněn v odškodnění za jeho nepřiměřenou délku, neboť podle obsahu spisu soud I. stupně sice nepostupoval rychle a rasantně, nicméně jeho činnost byla v zásadě plynulá a takto směřovala k provedení potřebných důkazů a rozhodnutí ve věci. Řízení bylo z procesního hlediska významně komplikované tím, že otcem dětí byl cizí státní příslušník, takže se muselo konat za účasti tlumočníka / překladatele, s jehož využitím bylo nutno provádět některé důkazy a bylo třeba zajišťovat jeho účast při jednání, z nichž jedno bylo nutno právě z důvodu nedostavení se tlumočníka odročit; další komplikaci pak představovalo vycestování otce do zahraničí, které je samozřejmě jeho právem a soud je nijak ovlivnit nemohl, a posléze ztráta oprávnění jeho advokáta pro výkon advokacie. Tato procesní složitost je důvodem snížení náhrady o 30 %. Žalobkyně sama se na nepřiměřené délce řízení vlastním zaviněným jednáním zásadně nepodílela; skutečnost, že listinné důkazy k prokázání svých tvrzení nepředložila soudu s podáním návrhu nebo bezodkladně po něm a že podala blanketní odvolání, které řádně odůvodnila až na výzvu soudu po více než čtvrtroce, délku řízení významně neovlivnila a zohlednit ji lze spíše při hodnocení významu řízení pro žalobkyni. Pokud jde o něj, opatrovnické řízení patří mezi ta řízení, u nichž judikatura předpokládá zvýšený význam pro účastníka, a z tohoto důvodu odvolací soud navýšil náhradu o 10 %. Navýšení významnější však nelze přiznat, když žalobkyně se v průběhu řízení nechovala jako účastník, jenž má eminentní zájem na brzkém skončení věci: z obsahu opatrovnického spisu nevyplývá, že by žalobkyně předložila soudu maximum listinných důkazů k prokázání rozhodných skutečností, které bylo možno takto prokazovat (náklady spojené se studiem dětí, jejich zájmovou činností, zdravotním stavem) již s návrhem nebo krátce nato – k předložení veškerých takových dokladů soud protokolárně vyzval rodiče, když pro neúčast tlumočníka odročoval jednání [datum] (tedy půl roku po podání návrhu). Podání blanketního odvolání, které je doplněno až poté, co k tomu odvolatele musel vyzvat soud, rovněž nesvědčí o vysokém zájmu odvolatele na co nejrychlejším projednání jeho věci. Pokud žalobkyně tvrdila a také vypověděla (slyšena k důkazu jako účastník řízení), že snaha o ekonomické zajištění rodiny zcela vyčerpávala její možnosti a schopnosti tak, že od r. 2009 neměla žádný osobní život a neměla žádného partnera, jeví se toto tvrzení jako ryze účelové (s cílem maximalizovat vylíčení projevů nemajetkové újmy), neboť právě v opatrovnickém řízení žalobkyně při jednání [datum] vypověděla, že má přítele, který s ní dokonce od listopadu 2015 bydlí. Jsou-li tato dvě tvrzení vzájemně v rozporu, je třeba konstatovat, že věrohodným je to, které uvedla v opatrovnickém řízení, kde vypovídala spontánně k prostému vylíčení rodinného života, nikoli ve snaze akcentovat vylíčení negativního dopadu trvajícího řízení do její osobní sféry, jako je tomu v projednávané věci. [ulice] míru významu řízení pro žalobkyni nelze shledat ani na základě argumentu, že zatímco matka s dětmi měli ekonomické problémy, otec dětí žil luxusně z vyrovnání společného jmění, když z obsahu spisu (rozsudek o vypořádání SJM) vyplývá, že ve věci žalobkyně a jejího manžela bylo právě s ohledem na její péči o děti SJM vyrovnáno s významnou disparitou podílů 75 % ve prospěch matky (25 % obdržel otec). Jiné důvody pro korekci částky odškodnění odvolací soud s ohledem na obsah spisu neshledal. Na základě výše vyložených úvah pak dospěl ke stanovení přiměřené satisfakce ve výši [částka] ([částka] – 30 % + 10 %), kterou žalobkyni změnou napadeného rozsudku přiznal.

12. V souladu s žalobním požadavkem byl žalované přiznán zákonný úrok z prodlení od [datum], přestože nárok na něj by měla již od data dřívějšího, neboť soud je v tomto smyslu žalobou vázán.

13. Podle procesního úspěchu byla pak žalobkyni vůči žalované přiznána plná náhrada nákladů řízení (§ 142 odst. 3 o. s. ř.) před soudy obou stupňů, neboť rozhodnutí o výši náhrady za nemajetkovou újmu je závislé na úvaze soudu. Výši odměny advokáta za zastupování v této věci výslovně určuje § 9 odst. 4 písm. a/ vyhl. č. 177/1996 Sb. ([částka] za jeden úkon právní služby). V řízení před soudem I. stupně advokát poskytl žalobkyni službu v rozsahu 4 úkonů: převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, sepis žaloby a účast při jednání dne [datum], k odměně za něž náleží také 4x paušální náhrada hotových výdajů [částka] a částka odpovídající 21% DPH z odměny a náhrad, a přičíst je třeba rovněž soudní poplatek z žaloby [částka] Celkem tak náklady žalobkyně v řízení před soudem I. stupně činí [částka]. V odvolacím řízení se pak jedná o jeden úkon právní služby – sepis odvolání – s paušální náhradou a DPH, celkem [částka] [obec] plnění (k rukám advokáta) vyplývá z § 149 odst. 1 o. s. ř. Pro plnění byla žalované v souladu s ust. § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř., stanovena 15denní lhůta, tj. lhůta delší než běžná zákonná třídenní, a to s ohledem na technicko-organizační podmínky čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu musí řídit.