zaplacení částky 690 713 Kč s přísl.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce na žalovaném domáhal zaplacení částky 690 713 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně od [datum] do zaplacení (výrok I.). Současně žalobci uložil zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 124 146 Kč (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou žalobce odůvodnil tím, že je výlučným vlastníkem pozemku parc. [číslo] ostatní plocha, pozemku parc. [číslo] ostatní plocha, pozemku parc. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. [číslo] – ostatní plocha, to vše v kat. úz. [část obce], obec Praha (dále jen„ předmětné pozemky“). Žalovaný uvedené pozemky užíval v době od [datum] do [datum] bez právního důvodu, a to v souvislosti s provozováním čerpací stanice pohonných hmot, a to pozemek parc. [číslo] částečně o výměře 250 m2, ostatní pozemky v celém rozsahu. Za užívání předmětných pozemků žalovaný ničeho nehradil, ačkoli byl k úhradě vyzýván. Na úkor žalobce tak získal bezdůvodné obohacení. Žalobce požadoval za užívání předmětných pozemků částku 250 Kč/m2/rok, což za žalované období představuje částku 690 713,33 Kč. Žalobce k úhradě této částky žalovaného vyzval dne [datum], avšak bezvýsledně.

3. Žalovaný nezpochybnil, že je spolu se svou manželkou vlastníkem čerpací stanice pohonných hmot. Učinil nesporným, že stavba této čerpací stanice se částečně nachází na pozemcích ve vlastnictví žalobce, zpochybnil však výměru pozemků, které k provozování této stanice užívá, když významná část žalobcem vlastněných pozemků je užívána veřejností (přístupová účelová komunikace, dětské hřiště apod.). Kromě toho žalobce a jeho manželka byli vlastníky předmětných pozemků ještě před výstavbou čerpací stanice, když tyto pozemky získali na základě směnné smlouvy uzavřené s Pozemkovým fondem České republiky. Jejich vlastnické právo bylo do katastru nemovitostí vloženo [datum], vystavěná čerpací stanice byla zkolaudována v listopadu 2017. Žalobce až v prosinci 2020 podal žalobu na určení, že je vlastníkem předmětných pozemků, a to dle zák. č. 172/1991 Sb., s tím, že se jedná o majetek obce, jehož vlastníkem se žalobce stal ze zákona již ke dni [datum]. Toto řízení bylo pravomocně skončeno [datum] vyhověním žalobě. Žalovaný rovněž poukazoval na to, že od skončení tohoto sporu se snaží vzniklou situaci řešit, kdy žalobci nabídl odkoupení předmětných pozemků, což žalobce podmiňoval směnou za jiné pozemky ve vlastnictví žalovaného a jeho manželky, které žalobce potřeboval v souvislosti s vybudováním kruhové křižovatky. Žalovaný však tuto pro něho nevýhodnou nabídku nemohl přijmout, a to i z důvodu nepřipravenosti podmínek pro tuto směnu. Žalobce pak následně na žádnou ze snah žalovaného o nápravu protiprávního stavu, který byl výhradně zapříčiněn žalobcem, nereagoval. Žalovaný považoval požadavek žalobce na vydání bezdůvodného obohacení za popsané situace za rozporný s dobrými mravy.

4. V průběhu řízení žalovaný doplnil svou procesní obranu o návrh na vydání bezdůvodného obohacení ze strany žalobce, které mu vzniká užíváním části pozemku parc. [číslo] v kat. úz. [část obce], který je v rozsahu 58m2 užíván jako místní komunikace [anonymizováno] [ulice] [anonymizováno], dále za užívání pozemku parc. [číslo] ve výměře 77m2, na němž je umístěna komunikace [ulice] a užíváním části pozemku parc. [číslo] o výměře 526 m2 za dobu od [datum] do [datum], kdy při ceně za užívání pozemku ve výši 205 Kč/m2/rok, celková výše bezdůvodného obohacení činí 406 515 Kč.

5. Po provedeném dokazování vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že dne [datum] byla mezi žalovaným, jeho manželkou a Pozemkovým fondem ČR uzavřena směnná smlouva, na jejímž základě se žalovaný a jeho manželka stali společnými vlastníky pozemku parc. [číslo] o výměře 1 490 m2 v kat. úz. [část obce]. Jejich vlastnické právo k tomuto pozemku bylo zapsáno do katastru nemovitostí s účinky vkladu práva ke dni [datum]. V květnu 1996 vydal Magistrát hl. m. Prahy, odbor územního rozhodování, rozhodnutí o umístění dočasné stavby čerpací stanice pohonných hmot na předmětných pozemcích. V říjnu 1996 bylo vydáno stavební povolení pro realizaci uvedené stavby. Následně v únoru 1997 vydal Magistrát hl. m. Prahy, odbor dopravy, stavební povolení ke stavbě komunikace v souvislosti se stavbou této čerpací stanice. V listopadu 1997 byla stavba čerpací stanice zkolaudována a bylo dáno povolení k užívání dočasné stavby na předmětných pozemcích. Stavba komunikace byla kolaudována a povoleno její užívání v březnu 1998. V březnu 2001 stavební úřad Městské části – [část obce] změnil charakter stavby čerpací stanice z dočasné stavby na stavbu trvalou. Ohledně pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] v kat. úz. [část obce] bylo u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. [spisová značka] vedeno řízení o určení vlastnictví těchto pozemků. V něm se žalobce Hlavní město Praha vůči žalovaným [celé jméno žalovaného] a [jméno] [příjmení] domáhal určení, že je vlastníkem uvedených pozemků, a to na základě zák. č. 172/1991 Sb. Řízení pravomocně skončilo ke dni [datum], když rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 16 Co 465/2008 bylo určeno, že byly splněny podmínky § 2 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. a žalobce se tak stal ze zákona ke dni účinnosti tohoto zákona vlastníkem uvedených pozemků. Dále vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalovaný po skončení tohoto řízení se vzniklou situaci snažil s žalobcem opakovaně řešit, a to nabídkou odkoupení předmětných pozemků od žalobce (květen 2018), na což žalobce reagoval návrhem na směnu těchto pozemků za jiné pozemky ve vlastnictví žalovaného a jeho manželky, které žalobce bude v budoucnu potřebovat pro vybudování kruhové křižovatky. K dohodě však nedošlo, a proto žalobce vyzval žalovaného k úhradě bezdůvodného obohacení, které mu vznikalo užíváním pozemků ve vlastnictví žalobce zastavěných nebo sloužících k obsluze čerpací stanice. Žalovaný svou žádost o odkoupení předmětných pozemků zopakoval v říjnu 2018, která však ze strany žalobce zůstala bez odezvy. Pro případ, že by nebylo možné odkup realizovat, navrhl vypořádání zřízením věcných břemen. V březnu 2019 žalovaný žádal o odkoupení předmětných pozemků za tržních podmínek. Naposledy v prosinci 2020 v průběhu řízení v této věci žalovaný navrhl žalobci řešení vzniklé situace odkoupením předmětných pozemků za obvyklou cenu s tím, že zaplatí polovinu žalovaného bezdůvodného obohacení, skončí-li řízení smírem.

6. Další dokazování pak soud prvního stupně zaměřil na zjištění rozsahu užívání předmětných pozemků žalovaným. Konstatoval, že všechny pozemky byly součástí jak územního rozhodnutí o umístění čerpací stanice, tak i následně vydaných stavebních povolení. Pozemky a stavby na nich umístěné tvoří jeden funkční celek, který slouží jak k vlastnímu provozu čerpací stanice, tak i k obslužným funkcím s jejím provozem spojeným (parkoviště, odpočinkové plochy, kiosek s občerstvením) Vzal za prokázané, že pozemek parc. [číslo] o výměře 161 m2 je v celé ploše zastavěn stavbou čerpací stanice. Pozemek parc. [číslo] o výměře 822 m2 je zastavěn komunikací a zpevněnou plochou užívanou jako parkoviště a je v celé ploše užíván pro účely čerpací stanice. Pokud jde o pozemek parc. [číslo] vzal soud prvního stupně za prokázané, že tento pozemek v rozsahu 250 m2 je rovněž užíván žalovaným pro účely provozu čerpací stanice. Pokud jde o pozemek parc. [číslo] shledal soud prvního stupně, že i tento pozemek je v celém rozsahu užíván k provozu čerpací stanice. Žalovanému tak, užíváním předmětných pozemků bez jakéhokoli právního důvodu vzniká bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).

7. Shledal, že odpovědnost za bezdůvodné obohacení je odpovědností objektivního charakteru, tj. bez ohledu na zavinění, avšak současně je třeba veškerý výkon práv poměřovat se zásadou souladu s dobrými mravy. Pokud jde o korektiv dobrých mravů, vyšel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, když v odůvodnění rozhodnutí odkázal na jednotlivá konkrétní rozhodnutí těchto soudů a uvedl, že na danou věc je třeba nahlížet v kontextu událostí, k nimž došlo již od roku 1994. Shrnul, že žalovaný nabyl předmětné pozemky směnou uskutečněnou se státem za jiné své pozemky, které v té době vlastnil. Byl v dobré víře, že předmětné pozemky jsou ve vlastnictví státu a tento s nimi může volně disponovat. Směna byla podmíněna tím, že žalovaný doplatí rozdíl ceny směňovaných pozemků a provede rekultivaci pozemků, jež byly v jeho vlastnictví a byly převáděny na stát. Následně byl jako vlastník zapsán do katastru nemovitostí, přičemž všechny úřady, které následně rozhodovaly o umístění stavby čerpací stanice a vydaly stavební povolení i kolaudační rozhodnutí, jeho vlastnictví k předmětným pozemkům nikdy nezpochybnily. Stavba čerpací stanice tak není stavbou neoprávněnou, a na tom nemohou ničeho změnit ani okolnosti, které nastaly až posléze. Těmito okolnostmi soud prvního stupně shledal následné soudní řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 12 C 264/2009, v němž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemků, na nichž se nachází čerpací stanice. Jeho žalobě bylo po řízení trvajícím více než devět let vyhověno, když soud shledal, že byly naplněny podmínky § 2 zák. č. 172/1991 Sb. V této souvislosti soud prvního stupně poukázal na to, že žalobce určovací žalobu podal v době, kdy již uplynula lhůta stanovená v § 8 tohoto zákona pro uplatnění nároku na vydání pozemků, které měly být historickým majetkem obce. Žalovaný stavbu čerpací stanice na předmětných pozemcích realizoval v dobré víře, že staví na pozemcích, jež jsou v jeho vlastnictví, že tyto nabyl od vlastníka, jímž byl v době uzavření směnné smlouvy stát a nenese tak na vzniklé situaci žádný díl odpovědnosti. Byl to naopak žalobce, který nepostupoval s péčí řádného hospodáře, když lhůtu uvedenou v § 8 zák. č. 172/1991 Sb. nedodržel a nárok na vydání historického majetku obce uplatnil až v roce 2000. Pokud by lhůtu k uplatnění svého nároku dodržel, nemuselo k uzavření směnné smlouvy vůbec dojít a nebylo by třeba následně ani soudně řešit spor o vlastnictví předmětných pozemků. Soud prvního stupně proto uzavřel, že ačkoli na straně žalovaného užíváním předmětných pozemků ve vlastnictví žalobce v žalovaném období došlo k bezdůvodnému obohacení, nelze žalobě vyhovět pro rozpor s dobrými mravy. V absenci postupu žalobce jako řádného hospodáře spatřoval soud prvního stupně výjimečné okolnosti, které jsou důvodem pro nepřiznání bezdůvodného obohacení. Pokud žalobce poukazoval na to, že žalovaný nebyl po dobu deseti let schopen vzniklou situaci pro sebe vyřešit, uvedl soud prvního stupně, že ze vzájemné korespondence naopak plyne, že žalovaný opakovaně žádal žalobce o odkoupení pozemků, zřízení věcného břemene užívání či jinou formu narovnání vzájemných vztahů, naposledy ještě v průběhu řízení v této věci. Pokud žalobce podmiňoval narovnání vztahů ohledně předmětných pozemků jejich směnou za jiné pozemky žalobce, které potřebuje pro budování kruhového objezdu, nelze klást žalovanému k tíži, že žádal na žalobci vyjasnění otázky, jakým způsobem bude vyřešeno případné uzavření čerpací stanice v souvislosti s realizací kruhového objezdu. Jeho opatrnost byla na místě i vzhledem k tomu, že již na základě jedné takovéto směnné smlouvy přišel o pozemky, které byly v jeho vlastnictví a jiné pozemky jako náhradu za ně nezískal (respektive vlastnické právo v důsledku konání žalobce pozbyl). Tyto individuální okolnosti soud prvního stupně shledal důvodem pro odepření práva žalobci na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2 odst. 3, § 6 o. z.

8. Z výše uvedených důvodů proto soud prvního stupně žalobu zamítl, aniž se dále zabýval otázkou výše bezdůvodného obohacení a procesní obranou žalovaného.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle úspěchu ve věci s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř.

10. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, v němž především nesouhlasil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Domníval se, že použití korektivu dobrých mravů není v tomto řízení namístě. Jeho použitím soud prvního stupně vážně zasáhl do vlastnického práva žalobce k předmětným pozemkům, a to především tím, že předmětné pozemky byly bez jakéhokoli právního důvodu užívány k výkonu podnikatelské činnosti žalovaného, tj. k dosahování zisku, aniž by však žalovaný za užívání těchto pozemků cokoli uhradil. Předmětné pozemky nejsou užívány pro osobní potřeby žalovaného a jeho rodiny, ale čistě jen za účelem generování zisku z jeho podnikatelské činnosti, a to bez jakéhokoli nákladu na užívání těchto pozemků. Navíc žalovaný umožňuje předmětné pozemky užívat i jiným subjektům (třetím osobám), a to dle názoru žalobce za úplatu, která neplyne žalobci, ale žalovanému. Korektiv dobrých mravů nemůže být uplatněn ani z důvodu, že žalobce požádal o zápis vlastnického práva k předmětným pozemkům až po lhůtě uvedené v § 8 zák. č. 172/1991 Sb. Tato lhůta byla pouze pořádková a zákon s jejím nedodržením nespojoval žádné sankce. Teprve až zák. č. 173/2012 Sb. došlo ke změněně zák. č. 172/1991 Sb., i § 8 v tom směru, že pro zápis vlastnického práva obce do katastru nemovitostí podle tohoto zákona byla stanovena nejzazší lhůta do [datum] a s jejím nedodržením pak byla spojena sankce ve formě zpětného přechodu vlastnického práva k předmětné nemovité věci na stát. Žalobce rovněž nesouhlasil se soudem prvního stupně v tom, že k výstavbě čerpací stanice na pozemcích žalobce došlo výhradně zaviněním žalobce, který nedodržel lhůtu k zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí. Tento závěr považoval za nesprávný, když návrh na vklad podal již [datum]. Žalovaný si tak musel být již před zahájením stavby čerpací stanice vědom toho, že žalobce uplatnil svá vlastnická práva k předmětným pozemkům. Nemohl tak být v dobré víře, že staví na pozemcích, které jsou v jeho vlastnictví. Žalobce soudu prvního stupně rovněž vytýkal, že v průběhu řízení neučinil nic, z čeho by žalobce mohl seznat, že soud hodlá při svém rozhodnutí použít korektiv dobrých mravů. Žalobce tak nemohl uplatňovat námitky a argumenty, které by byly případně způsobilé ovlivnit rozhodování soudu prvního stupně ohledně aplikace korektivu dobrých mravů. Pro případ, že by se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, měl žalobce zato, že jsou dány podmínky pro použití §150 o. s. ř. pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Pokud by žalobce byl povinen uhradit žalovanému náklady řízení v plné výši, jednalo by se s ohledem na použitý korektiv dobrých mravů, o nepřiměřenou tvrdost vůči žalobci. Žalobce proto z výše uvedených důvodů žádal, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví a přizná žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

11. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobce uvedl, že odvolání žalobce považuje za nedůvodné. Žalobce se snaží dodatečně obhájit svou nečinnost a liknavost, která vedla k nastolení současného stavu ohledně užívání předmětných pozemků. Pokud by postupoval řádně tak, jak mu to ukládal zák. č. 172/1991 Sb. ve znění před novelou, pak by nedošlo k situaci, kdy se žalovaný důvodně domníval, že je vlastníkem pozemků, na nichž realizuje stavbu čerpací stanice a až následně by jejich vlastnictví, bez jakékoli náhrady pozbyl. Žalovaný se plně ztotožnil se soudem prvního stupně, že je namístě použití korektivu dobrých mravů ve vztahu k požadavku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, a to i s přihlédnutím k neochotě žalobce řešit stav užívání pozemků žalobce žalovaným bez jakéhokoli právního důvodu, ač žalovaný opakovaně navrhoval možné varianty řešení vzájemných vztahů. Nesouhlasil ani s návrhem žalobce, aby bylo použito výjimečného § 150 o. s. ř. pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, když k takovémuto postupu nejsou dle jeho názoru dány podmínky. Žalovaný proto žádal, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího řízení.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně dle § 212, § 212a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

13. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu věci. Na jeho základě učinil správná skutková zjištění, s nimiž se odvolací soud ztotožnil a vycházel z nich ve svém rozhodnutí, aniž bylo třeba dokazování jakkoli doplňovat. Pro stručnost odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud proto v tomto směru odkazuje na podrobné, pečlivé a přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku.

14. Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením věci soudem prvního stupně.

15. Je nepochybné a mezi účastníky i nesporné, že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků, které žalovaný užívá k provozování čerpací stanice pohonných hmot, která je v jeho vlastnictví, a to bez jakéhokoli právního důvodu. Soud prvního stupně správně uzavřel, že za dané situace tak žalovanému vzniká na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, které je povinen mu vydat.

16. Soud prvního stupně se však správně zabýval tím, zda požadavek žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je v souladu s dobrými mravy s ohledem na okolnosti, na nichž žalovaný založil svou obranu a jejichž důsledkem je shora popsaná situace. Dospěl ke správnému závěru, že současný protiprávní stav užívání pozemků žalobce žalovaným byl vyvolán liknavým postupem žalobce v souvislosti s uplatněním jeho vlastnického práva podle zák. č. 172/1991 Sb. a v současné době i jeho neochotou vzniklou situaci řešit, ač k tomu byl žalovaným opakovaně vyzýván. Správně přihlédl i k tomu, že žalovaný je opakovaně trestán za tuto liknavost žalobce nejprve tím, že pozbyl vlastnické právo k předmětným pozemkům a současně i k pozemkům, které dříve vlastnil, a které za předmětné pozemky směnil se státem, a to bez jakékoli náhrady. Přesto byl ochoten vniklou situaci řešit i odkoupením pozemků za tržní cenu, tedy zaplatit znovu za majetek, který již byl jednou v jeho vlastnictví. Na tuto nabídku žalobce nijak nereagoval, stejně jako na další opakované nabídky řešení ze strany žalovaného, ačkoli je zřejmé, že předmětné pozemky nemohou pro žalobce mít žádný význam, neboť s ohledem na jejich zastavění čerpací stanicí a obslužnými objekt, je nemůže využívat ke své vlastní činnosti, mohou mu generovat pouze zisk ve formě nájmu (pokud by byla uzavřena nájemní smlouva) nebo může požadovat úplatu za jejich bezesmluvní užívání (bezdůvodné obohacení). Dle odvolacího soudu na danou situaci lze aplikovat i § 8 o. z. a k němu se vztahující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 895/2020, v jehož právní větě dovolací soud vyslovil, že„ zákaz zneužití práva podle o. z. je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, které sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jen že vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný“.

17. V této souvislosti je třeba uvést, že odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalobce, že z jednání soudu prvního stupně nebylo seznatelné, že se hodlá zabývat korektivem dobrých mravů a žalobce tak nemohl na tuto skutečnost nijak reagovat. Již z prvního vyjádření žalovaného k žalobě je zřejmé, že soud se bude muset korektivem dobrých mravů zabývat, neboť právě na této skutečnosti žalovaný založil svou procesní obranu. Od počátku řízení tak žalobce mohl na tuto obranu žalovaného reagovat, uplatnit argumentaci k jejímu vyvrácení, mohl navrhovat potřebné důkazy, a to aniž bylo třeba, aby mu soud poskytl jakékoli poučení v daném směru. To, že se soud prvního stupně bude korektivem dobrých mravů zabývat, svědčí i provedené dokazování, neboť pro rozhodnutí o vydání bezdůvodného obohacení by jinak nebylo podstatné zjišťovat, za jakých okolností došlo k umístění stavby čerpací stanice žalovaného na pozemky žalobce a ani jakým způsobem žalobce tyto pozemky do svého vlastnictví nabyl.

18. Odvolací soud jinak odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, body 50. až 53., v nichž soud prvního stupně správně a přesvědčivě, s odkazem na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyložil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že požadavek žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je v dané věci v rozporu s dobrými mravy a žalobu proto zamítl. Vypořádal se i s námitkami, které žalobce opakovaně vznesl ve svém odvolání. Odvolací soud jeho závěry považuje za správné, a proto v dalším pro stručnost svého odůvodnění odkazuje v podrobnostech na odůvodnění napadeného rozsudku.

19. Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

20. Potvrdil (§ 219 o. s. ř.) i výrok o náhradě nákladů řízení, neboť neshledal podmínky pro použití § 150 o. s. ř. pro rozhodnutí o těchto nákladech tak, jak navrhoval žalobce, když jinak je tento výrok zcela správný.

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení plně úspěšnému žalovanému náleží náhrada nákladů, které účelně vynaložil v tomto řízení na svou obranu, a to náklady právního zastoupení.

22. Právnímu zástupci žalovaného náleží odměna stanovená dle § 7 bod 6. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v platném znění (dále jen„ Vyhláška“), za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání dne [datum]) ve výši 22 400 Kč (2x po 11 100 Kč). Dále mu náleží dle § 13 odst. 1, 3 vyhlášky paušální náhrada hotových výdajů ve výši 600 Kč (2x po 300 Kč). Právní zástupce žalovaného rovněž osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen„ DPH“). Náleží mu proto též dle § 137 odst. 3 ve spojení § 151 odst. 2 o. s. ř. náhrada 21% DPH z přiznaných nákladů právního zastoupení, tj. částka 4 788 Kč. Žalovanému tak na náhradě nákladů odvolacího řízení náleží celkem částka 27 588 Kč.