pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. V dané věci jde o druhý odvolací přezkum napadeného rozsudku, když dovolací soud rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], z podnětu žalobce první rozsudek odvolacího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], zrušil s tím, že zdejší soud rozhodl na základě jiných skutkových závěrů, aniž postupoval podle § 213 o. s. ř. Odůvodnění tohoto rozhodnutí proto v popisu předmětu řízení dotčeného prvoinstančního rozsudku i obsahu podaného odvolání v převážné míře opakuje či parafrázuje části původního rozhodnutí.

2. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že existuje a trvá nájemní vztah účastníků k bytu [číslo] ve 13. podlaží domu [adresa] v [anonymizováno] [ulice], [obec a číslo], [část obce] (výrok I), uložil žalovanému povinnost zaplatit na nákladech řízení žalobci [částka] (výrok II) a zavázal ho k úhradě nákladů státu ve výši [částka] (výrok III).

3. Vyhověl tak požadavku žalobce na určení existence nájemního práva k předmětnému bytu, kterého se domáhal s tím, že nájem bytu na něj přešel dle § 706 ve spojení s [ustanovení pr. předpisu]“). Přisvědčil tak skutkové a zčásti i právní verzi žalobce, podle které na něj přešlo nájemní právo k předmětnému bytu v roce [rok] ze zákona poté, kdy po nabytí zletilosti zůstal v bytě sám bydlet, když jeho rodiče a sestra [jméno] se ze společné domácnosti odstěhovali do rodinného domu v [obec]. Došlo tak již k druhému přechodu nájemního práva po ukončení vedení společné domácnosti s nájemcem bytu, když první přechod nájmu dle citovaných zákonných ustanovení nastal v roce [rok], a to z původního smluvního nájemce [jméno] [příjmení] na žalobcova otce (resp. oba rodiče, viz závěr soudu). Otcův bratr a strýc žalobce [příjmení] [příjmení], který nájemní právo získal na základě Smlouvy o nájmu bytu uzavřené se žalovaným dne [datum rozhodnutí], č. [spisová značka], se ze společného soužití s nimi trvale odstěhoval v roce [rok] ke své životní partnerce s úmyslem s ní uzavřít sňatek.

4. Vyšel ze zjištění, že k předmětnému bytu o velikosti 2+1 dne [datum] uzavřel strýc žalobce [jméno] [příjmení] (bratr otce žalobce) jako výlučný nájemce se žalovaným jako pronajímatelem a jeho vlastníkem nájemní smlouvu na dobu neurčitou. Žalobce spolu se svými rodiči byli v nájemní smlouvě zapsáni jako osoby spolubydlící.

5. Do [anonymizováno] [rok] bylo nájemné hrazeno pravidelnými inkasními příkazy [jméno] [příjmení] (SIPO), který si až do roku [rok] přebíral přeplatky za roční vyúčtování služeb. Od [anonymizováno] [rok] do září [rok] bylo nájemné hrazeno [jméno] [příjmení], [právnická osoba], JUDr. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Od [anonymizováno] [rok] nájemné hradil žalobce, vyjma měsíců 4., 6., 9. a 11. roku [rok], kdy nepřišla žádná úhrada. V současné době pronajímatel (žalovaný) neeviduje u předmětného bytu žádné pohledávky z titulu dlužného nájemného.

6. Nájemce bytu [jméno] [příjmení] nikdy pronajímateli (žalovanému) neoznámil, že předmětný byt trvale opustil, a neučinil tak ani otec žalobce. O vydání osvědčení o přechodu nájmu bytu požádal až žalobce sám, a to v prosinci [rok] poté, kdy žalovaný v květnu [rok] vypověděl nájemní poměr [jméno] [příjmení] a jeho manželce [jméno] [příjmení], a spolu s výpovědí z nájmu bytu pro dlouhodobé neplacení nájemného je vyzval k vyklizení bytu.

7. Výpověď z nájmu bytu ze dne [datum] zaslal žalovaný [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] pro neplacení nájemného a služeb v období od [anonymizováno] [rok] do [anonymizováno] [rok], kdy dluh na nájemném dosáhl částky [částka]. [jméno] [příjmení] výpověď obdržel a předal ji otci žalobce, svému bratru [jméno], který je právník.

8. O vydání osvědčení o přechodu nájmu bytu požádal žalobce žalovaného dopisem ze dne [datum]. Uvedl, že s předchozím smluvním nájemcem je v příbuzenském vztahu, ve společné domácnosti s ním žil od [datum], není nájemcem žádného bytu a není vlastníkem nemovitosti. Otec žalobce přiložil k žádosti potvrzení, že žalobce není v místě svého trvalého bydliště nájemcem domu [adresa].

9. Žalovaný sdělením ze dne [datum] této žádosti nevyhověl s tím, že žadatel nesplnil podmínky pro přechod nájmu bytu dle § 706 a násl. obč. zák. a vyzval jej k opuštění, vyklizení a k protokolárnímu odevzdání bytu. K vyklizení nemovitosti jej vyzval rovněž předžalobní výzvou ze dne [datum], zaslanou mu opakovaně na adresu předmětného bytu; žalobce si však ani jednu z těchto listovních zásilek nevyzvedl.

10. Otec žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] [titul za jménem] se v [anonymizováno] [rok] stal vlastníkem nemovitostí v [obec] u [obec] na adrese [adresa]. V [anonymizováno] [rok] zde ukončil výstavbu domu, který byl kolaudován jako novostavba rodinného domu o dispozici 6+1 se suterénem využívaným pro provozovnu a dílnu pro repasování kulečníkových stolů. V témže roce změnili žalobce, jeho rodiče i sestra trvalé bydliště, když z adresy předmětného bytu se nahlásili na adresu nově zkolaudovaného rodinného domu. Na této adrese tak otec žalobce vlastní nemovitosti evidované jako pozemky parc. [číslo] dva rodinné domy [adresa] a [adresa].

11. Ze shodných svědeckých výpovědí žalobcových rodičů, jeho strýce, jejich známého [jméno] [příjmení] i účastnického výslechu žalobce vzal soud za prokázané, že první dva roky po uzavření nájemní smlouvy žili žalobce, jeho rodiče a strýc [jméno] (smluvní nájemce bytu) v bytě 2+1 společně. V roce [rok] se žalobce se svou matkou odstěhovali„ jinam“; k otci a manželovi, který v bytě zůstal se svým bratrem bydlet, se vrátili až v roce [rok], kdy se žalobcův strýc z bytu odstěhoval do bytu matky obou bratrů v [obec]. Od té doby žalobce již společně s oběma rodiči, a později i s nově narozenou sestrou [jméno], byt nepřetržitě užívali až do roku [rok]. Po neurčitou dobu i s žalobcovým strýcem [jméno] (druhým bratrem otce žalobce). V roce [rok] rodiče (resp. jeho otec) sice dokončili a zkolaudovali novostavbu rodinného domu 6+1, ale trvale se do něj s dcerou [jméno] přestěhovali až v roce [rok], kdy žalobce dosáhl zletilosti. Ten s nimi do [obec] u [obec] neodešel, když s matkou nevycházel natolik, že rodiče dospěli k závěru, že pro celou rodinu bude lepší, aby žalobce žil sám, a zůstal tak bydlet v předmětném bytě. V té době ještě neměl ukončené středoškolské vzdělání, stále studoval gymnázium v [část obce]. Ve studiu pak se střídavými úspěchy pokračoval až do roku [rok] nebo [rok]. Po dobu studií jej rodiče hmotně zabezpečovali a finančně podporovali.

12. Uvedené skutečnosti hodnotil soud prvního stupně dle ust. § 706 ve spojení s § 708 obč. zák. a [ustanovení pr. předpisu]“) a dospěl k závěru, že žalobce v řízení prokázal splnění podmínek pro zákonný přechod nájemního práva nejprve na oba jeho rodiče v roce [rok] (vznikl tak společný nájem bytu manžely) a následně v roce [rok] na něj. Konstatoval, že podmínka trvalosti společného soužití spolubydlících osob s nájemcem bytu i trvalého opuštění bytu nájemcem byla u prvého i druhého přechodu splněna tím, že žalobce prokázal svá žalobní tvrzení, že„ v předmětném bytě v [anonymizována dvě slova] nejprve trvale bydlel ve společné domácnosti se svým otcem, matkou a strýcem od roku [rok], poté se s matkou na přechodnou dobu odstěhoval, následně se vrátil s matkou zpět. V roce [rok] se z předmětného bytu trvale odstěhoval nájemce bytu [jméno] [příjmení] za účelem uzavření manželství. Podle tehdy platného ust. [ustanovení pr. předpisu] tak přešel nájem bytu na jeho bratra [jméno] [příjmení], se kterým vedl od roku [rok] společnou domácnost, a společně též hospodařili, když jeho bratr neměl vlastní byt, což bylo prokázáno zejména z jejich svědeckých výpovědí. V roce [rok] tedy přešel nájem bytu ze zákona z pana [jméno] [příjmení] na jeho bratra pana [jméno] [příjmení] a vznikl společný nájem manželů [jméno] a [jméno] [příjmení]. Po odstěhování žalobcova strýce [jméno] [příjmení] žil žalobce spolu se svými rodiči a od roku [rok] i se svou sestrou ve společné domácnosti nepřetržitě až do [anonymizováno] roku [rok], kdy se jeho otec, matka a sestra odstěhovali do domu v [obec] u [obec]. V řízení bylo svědeckými výpověďmi prokázáno, že žalobce se s nimi z vůle rodičů neodstěhoval, neboť s matkou nevycházel a rodiče pro něj neměli v domě místo“.

13. Nedůvodnou shledal námitku žalovaného, že lze na daný případ aplikovat obecně platné (judikaturní) závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]. Uvedl, že dovolací soud ve zmíněném rozhodnutí posuzoval jiný skutkový stav, kdy se rodiče stěhovali ze společného bytu, ve kterém vedli společnou domácnost i se svými dvěma zletilými dětmi, kterým navrhli, aby se s nimi odstěhovaly do velkého domu, kde je místo pro 5 osob. Děti odmítly s tím, že se chtějí osamostatnit a zůstaly nadále bydlet v předmětném bytě.

14. Odmítl také paralelu se závěry Nejvyššího soudu prezentovanými v rozsudcích ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], s tím, že v dané věci nedošlo k ukončení společné domácnosti z vůle žalobce, který by se odmítl z bytu odstěhovat, když to byli výhradně a pouze jeho rodiče, kteří si nepřáli, aby s nimi sotva zletilý syn studující gymnázium do [obec] odešel, nepočítali s ním a ani pro něj v domě nevytvořili podmínky pro bydlení („ neboť rodiče žalobce se nechtěli přestěhovat spolu se svým synem, nepočítali s ním a ani pro něj nebylo v domě místo. Žalobce tedy nezůstal v bytě ze své vůle, ale z vůle rodičů, a proto na něj z rodičů přešel nájem předmětného bytu. Soud má za to, že při posuzování přechodu nájmu v takovémto případě je důležitá vůle společných nájemců bytu (manželů [anonymizováno]), kteří chtěli trvale zrušit společnou domácnost vedenou s žalobcem a trvale opustit společnou domácnost bez žalobce“). Poukázal na část odůvodnění těchto rozhodnutí, když uvedl, že„ trvalé opuštění domácnosti je nejen úkonem faktickým, ale i úkonem právním. Musí být výrazem svobodné vůle nájemce, uvážený a zcela zřetelný, a v souladu s dobrými mravy. Jde o obecné jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit. Vůle jiných osob není rozhodná. V daném případě tedy byl splněn předpoklad přechodu nájmu bytu na žalobce“.

15. Rovněž nepřisvědčil námitce žalovaného, že žalobce byl od roku [rok], kdy jeho otec ukončil a kolaudoval novostavbu rodinného domu v [obec] u [obec], trvale hlášen k pobytu na adrese této nemovitosti ([adresa]). Údaj o trvalém bydlišti hodnotil pouze jako evidenční a uvěřil vysvětlení otce žalovaného, že jediným důvodem bylo umělé navýšení počtu obyvatel v obci [obec] a čerpání odměny ve výši [částka] na osobu.

16. Uzavřel rovněž, že za situace, kdy nájem bytu přešel ze zákona ze smluvního nájemce [jméno] [příjmení] na jeho bratra [jméno] [příjmení] již v roce [rok], nebyla výpověď z nájmu bytu ze dne [datum] (tj. po sedmnácti letech od přechodu nájmu bytu), adresovaná [jméno] [příjmení] a jeho manželce [jméno] [příjmení] vůči žalobci právně účinná, když mu nebyla doručena ani určena (§ 2286 o. z.). V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], podle kterých byla-li výpověď z nájmu bytu daná osobě, která není nájemcem bytu, nemá žádné právní účinky. Vyvolat zamýšlené následky tudíž nemůže ani následná výzva žalovaného k vyklizení předmětného bytu žalobcem.

17. Ztotožnil se i s názorem žalobce, že je možné na daný případ aplikovat § 2238 o. z. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]), když s ohledem na principy nepravé retroaktivity může být toto ustanovení aplikováno až po účinnosti o. z., což znamená, že podmínky v něm stanovené pro ochranu„ poctivého nájemce“ musí být splněny po [datum]. Uvedl, že za situace, kdy žalobce předmětný byt nepřetržitě užíval od roku [rok] nejprve spolu se svými rodiči a od [anonymizováno] [rok] sám, byl nejméně do doby výpovědi z nájmu bytu v roce [rok] v dobré víře, že je nájemcem předmětného bytu. Uzavřel tak, že jeho dobrá víra trvala po dobu tří let, tedy i v době [datum], když„ užívání bytu žalobcem do té doby nikdo nezpochybnil“.

18. Opodstatněnou neshledal ani námitku žalovaného, že toto ustanovení se vztahuje pouze na uzavřené nájemní smlouvy. Argumentoval tím, že citované rozhodnutí dovolacího soudu připustilo možnost, že nemusí být za splnění podmínek uvedených v § 2238 o. z. smlouva ani uzavřena, navíc v daném případě uzavřena byla se strýcem žalobce, a pokud byly splněny zákonné předpoklady pro přechod nájmu, uzavření jiné smlouvy nebylo třeba. Žalobce se stal nájemcem bytu i dle § 2238 o. z.

19. Žalobě proto vyhověl a o nákladech řízení rozhodl podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.

20. Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný včasné odvolání. Ohradil se proti závěru soudu prvního stupně, že byly prokázány podmínky pro přechod nájemního práva. Zopakoval, že v projednávané věci se žalobce pokouší o zneužití institutu přechodu nájmu způsobem popsaným judikaturou jako zneužití institutu přechodu nájmu při faktickém osamostatnění rodičů a zletilých dětí (rozsudku. Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nebo rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

21. Zdůraznil, že prvostupňový soud vycházel pouze ze svědeckých výpovědí osob blízkých žalobci, které nápadně shodně vypovídaly se znalostí judikatury vyšších soudů, ve které je konstantně zdůrazňován závěr, že podmínky pro přechod nájmu nemohou být naplněny, pokud se potomek odmítne z bytu odstěhovat (projeví samostatnou vůli setrvat v opouštěném bytě), a jehož smyslem je zabránit zneužití převodu nájemního práva k pohodlnému zajištění bydlení potomkům nájemců, tedy ochrana skutečného účelu tohoto zákonného institutu.

22. Poukázal na nápadnou shodu v jejich výpovědích, ve kterých všichni vyslechnutí svědci vždy ostentativně zdůrazňovali, že rodiče žalobce byt opouštěli s cílem žalobce zanechat v předmětném bytě, v rodinném domě jej nechtěli, tedy vypovídali s jednoznačným záměrem přesvědčit soud, že k ukončení společné domácnosti došlo výhradně z vůle rodičů (nájemce bytu), kteří se soužitím s ním v rodinném domě v [obec] nepočítali a žalobce v bytě prakticky zanechali. Byli tedy vedeni snahou navodit dojem, že žalobce se na tomto rozhodnutí vůbec nepodílel.

23. V této souvislosti vytkl prvostupňovému soudu i to, že se prakticky nezajímal o skutečné stanovisko žalobce k přestěhování rodičů a sestry do rodinného domu v [obec], a tedy tuto podstatnou skutečnost ani nezahrnul do svých úvah o možné aplikaci judikaturních závěrů, které akcentují naplnění skutečného účelu zákonných ustanovení upravujících přechod nájemního práva s cílem zabránit jejich zneužití k získání výhodného bydlení účelovým jednáním, které formálně naplní dikci zákona.

24. Akcentoval, že z provedeného dokazování lze učinit závěr o tom, že žalobce shodně jako jeho rodiče s nimi nadále nechtěl sdílet společnou domácnost, a proto zavrhl možnost se z předmětného bytu odstěhovat do rodinného domu v [obec]. Uvedené judikaturní závěry je tak možné na daný případ aplikovat.

25. Vymezil se i proti aplikaci ust. § 2238 o. z. Uvedl, že právní fikci uzavření nájemní smlouvy ve smyslu citovaného paragrafu lze založit pouze u bytu, který je tzv. právně volný, tedy není předmětem nájemního vztahu. Skutečnost, že byt měl nájemce (ať už jako účastník smlouvy o nájmu či na základě zákonného přechodu) vylučuje možnou aplikaci tohoto ustanovení. Obdobně, byly-li by naplněny podmínky přechodu nájemního práva a nájemní poměr žalobce by vznikl ze zákona, pak nemohl nájemní poměr vzniknout rovněž fikcí. Odkázal na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], podle kterých předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně volný, tj. že k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem je již jiná osoba, je absolutně neplatná. Svědčí-li určité osobě nájemní právo k určitému bytu, nemůže (znovu) platně uzavřít smlouvu o nájmu téhož bytu ani tato osoba. Vytkl i absenci úvah prvostupňového soudu o existenci dobré víry, která je jedním z předpokladů fikce dle § 2238 o. z.

26. Navrhl proto, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu zamítne a přizná mu plnou náhradu účelně vynaložených nákladů za řízení před soudy obou stupňů.

27. Žalobce se ztotožnil s napadeným rozsudkem a navrhl jeho potvrzení. V reakci na odvolací námitky v převážné míře zopakoval své žalobní argumenty či odůvodnění prvostupňového soudu. Opětovně zdůraznil, že do nového domu v [obec] s rodiči a sestrou neodešel výhradně z vůle rodičů, kteří jej v rodinném domě nechtěli a ani mu nevytvořili místo, kam by se mohl nastěhovat. Poukázal na svědecké výpovědi rodičů, strýce i [jméno] [příjmení], přičemž části protokolace jejich výpovědí, ve kterých se všichni shodně vyjadřují k důvodu jeho setrvání v předmětném bytě, citoval. Setrval na možné aplikaci § 2238 o. z., s tím, že tvrzení odvolatele o využití tohoto ustanovení dopadá pouze na situace, kdy je byt právně volný, je zcela nepřípadné a nepřiléhavé. Ohradil se rovněž proti tvrzení, že se jako nájemce vůbec nechoval. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího řízení.

28. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně předcházejícího řízení (§ 212, § 212a o. s. ř.) se závěrem, že odvolání je důvodné.

29. Jak již konstatoval v předchozím zrušeném rozhodnutí, lze souhlasit se žalovaným, že soud prvního stupně se dostatečně nevypořádal s jeho obranou zpochybňující žalobní tvrzení o nepřetržitém žalobcově užívání bytu od roku [rok] do současnosti, když zjištěné rozpory nekriticky hodnotil jako dostatečně vyjasněné výpovědí zúčastněných osob (strýce žalobce, jeho rodičů, jeho účastnickým výslechem i dobře informovaným sousedem).

30. Odvolací soud proto sice vyšel ze zjištění, které soud prvního stupně učinil na základě provedených listinných důkazů, dokazování však doplnil rozhovorem otce žalobce [jméno] [příjmení] publikovaným v [anonymizováno] [rok] na internetových stránkách obce Úvaly v souvislosti s jeho opětovným zvolením do zastupitelstva města v komunálních volbách [rok], a vázán pokyny dovolacího soudu zopakoval i výslech otce [jméno], jeho bratra [jméno] [příjmení] (strýce žalobce a smluvního nájemce) i souseda a kamaráda [jméno] [příjmení].

31. Zopakoval rovněž část provedených listinných důkazů, ze kterých soud prvního stupně neučinil žádná či nedostatečná skutková zjištění, případně k nim v rámci svých skutkových úvah nepřihlédl.

32. Z evidence předpisů a plateb správcovské firmy [právnická osoba], evidenčního listu pro výpočet nájemného platného od [datum], přehledů plateb z aktuální evidence k datu [datum] i ze dne [datum] tak vzal za prokázané, že všechny uvedené listiny, upravující základní povinnosti nájemce a vyčíslující jeho závazky či naopak pohledávky s nimi spojené (hrazení nájemného a služeb), byly i několik let po tvrzeném opuštění společné domácnosti strýcem žalobce stále evidovány na jeho jméno. Ten rovněž prostřednictvím výdejových pokladních dokladů stvrdil, že si opakovaně osobně vyzvedával v letech [rok] a [rok] přeplatky z vyúčtování služeb.

33. Z opakovaného výslechu [jméno] [příjmení] pak vzal za prokázané, že nájemcem předmětného bytu se stal v roce [rok], kdy do bytu nahlásil jako osoby spolužijící svého bratra [jméno] [příjmení], švagrovou [jméno] [příjmení] a jejich syna [jméno] [příjmení] (žalobce). Jejich společné soužití, při kterém on obýval malý pokoj a jeho bratr se švagrovou a synovcem měli k dispozici druhý větší pokoj, nebylo dlouhodobě udržitelné, když mezi ním a švagrovou [jméno] docházelo k častým konfliktům. [příjmení] se proto na dobu více jak dvou let odstěhovala spolu se žalobcem ke svým rodičům a své sestře do [obec]. Žalobce se svou matkou se vrátili až v době, kdy se měl odstěhovat za svou budoucí manželkou. Po jeho odchodu v roce [rok] předmětný byt užívali jeho bratr [jméno], švagrová [jméno] a jejich syn [jméno] (žalobce). Rodinný dům v [obec], vystavěný a vlastněný otcem žalobce, kolaudovaný v roce [rok], byl využíván k společnému podnikání bratrů [jméno], [jméno] a [jméno] [příjmení]. Nejmladší [obec] byl v době dostavby a kolaudace rodinného domu v [obec] nahlášen do předmětného bytu jako další spolužijící osoba. V roce [rok] byla mu jako nájemci předmětného bytu doručena výpověď z nájmu bytu pro neplacení nájemného, kterou řešil tím, že ji předal svému bratru [jméno], který v té době byl již praktikujícím advokátem v [obec].

34. Ačkoli svědek uvedl, že rodinné a manželské soužití rodičů žalobce pokračovalo poté, co matka se žalobcem odešli do [obec], a rodina se nadále pravidelně stýkala, nebyl schopen uvést jak často a kde se setkávali, zda jeho spolubydlící bratr [jméno] navštěvoval manželku [jméno] se synem [jméno] v [obec] nebo za ním jezdili do předmětného bytu.

35. Srozumitelným způsobem rovněž nedokázal vysvětlit, proč se dalších téměř šestnáct let choval jako nájemce, hradil nájemné a služby, inkasoval přeplatky z vyúčtování služeb (osobně je u správcovské firmy vyzvedával). Tvrzení o tom, že tímto způsobem hradil otci žalobce část nákladů vynaložených jím na společné podnikání, nebylo přesvědčivé, když nebyl schopen uvést, jakou část nákladů platil (nejprve tvrdil celé náklady a následně pouze jejich třetinu); navíc uvedl, že nezná [jméno] [příjmení], který v určitém období hradil nájemné a služby s ním spojené v plném rozsahu sám.

36. Přestože v roce [rok] se svými bratry podnikal, vídal se s nimi denně a dispozici předmětného bytu znal, nedokázal soudu sdělit ani to, jak probíhalo soužití jeho nejmladšího bratra s tehdy již čtyřčlennou rodinou žalobce (dcera [jméno] se narodila v roce [rok] – poznámka soudu).

37. Rovněž z opakovaného výslechu otce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], [titul za jménem], odvolací soud k prokázání rozhodných skutečností, kterými měly být splněny podmínky prvního zákonného přechodu nájemního práva v souvislosti s náhlým a neočekávaným odchodem smluvního nájemce ze společné domácnosti, zjistil pouze to, že jeho bratr [jméno] se v roce [rok] stal nájemcem předmětného bytu a on spolu s manželkou a synem (žalobcem) byli v nájemní smlouvě označeni jako osoby spolužijící. Mezi bratrem [jméno] a jeho manželkou docházelo k častým neshodám, které byly důvodem, proč se jeho manželka se synem z předmětného bytu na dobu nejméně dvou let bez otce a manžela odstěhovali k jejím rodičům do [obec]. K jejich návratu přispěla skutečnost, že bratr navázal vážnou známost a chystal se přestěhovat ke své budoucí manželce do [obec].

38. Svědek [jméno] [příjmení] o období, kdy mělo dojít k prvnímu přechodu, měl zcela povšechné, obecné informace a jeho výslech k prokázání zákonných podmínek tohoto tvrzeného přechodu, nebyl žádným přínosem. Znalost rodinných poměrů se vztahovala téměř výhradně k období roku [rok], tedy ke skutečnostem tvrzených žalobcem za účelem prokázání druhého zákonného přechodu nájemního práva v souvislosti s odchodem jeho rodičů a sestry do rodinného domu v [obec]. Při výslechu se také k časovému úseku spontánně a opakovaně vracel, a bylo nepochybné, že si byl vědom jeho významu pro prokázání žalobních tvrzení. Na rozdíl od ostatních časových období, kdy si nebyl schopen ani vybavit, zda žalobcova sestra [jméno] navštěvovala v [obec] základní školu, předvedl téměř detailní znalosti rodinných poměrů v tomto rozhodném časovém úseku, a byl schopen si vybavit, co který rodič před ním prohlásil, jaké měl plány do budoucna, jak vypadal interiér nového rodinného domu v [obec] a zda mohl uspokojit bytovou potřebu celé rodiny včetně žalobce.

39. Vzhledem k tomu, že Mgr. [jméno] [příjmení] (matka žalobce a bývalá manželka jeho otce) se na předvolání soudu bez omluvy nedostavila, žalobce na jejím opakovanému výslechu netrval, uvedené rozhodné skutečnosti postačovaly k posouzení oprávněnosti žalobního nároku, odvolací soud od jejího výslechu pro nadbytečnost upustil.

40. Základním předpokladem trvalého opuštění společné domácnosti je její předchozí existence. I když u osob uvedených v § 706 odst. 1 věta první obč. zák. se k přechodu práva nájmu nevyžaduje z hlediska naplnění předpokladu„ žití s nájemcem v den smrti ve společné domácnosti“ podmínka spotřebního společenství (§ 115 obč. zák.), je nezbytné, aby jejich soužití v bytě s nájemcem mělo charakter trvalosti. Soužití osoby, na níž má právo nájmu bytu přejít, s nájemcem bytu ve společné domácnosti, se proto musí vyznačovat souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství.

41. Nezbytnost této podmínky potvrdila ustálená soudní praxe a odrazil se i ve všech dostupných komentářích občanského zákona k § 706 a § 708 obč. zák., podle kterých„ Účelem přechodu nájmu je ochrana faktických uživatelů bytů, které pojila s nájemcem velmi úzká vazba, což se mj. projevilo tím, že s ním žili před jeho smrtí (opuštěním bytu) a spoléhali tak na zajištěnost své potřeby a nemohou ji ‚ze dne na den‘ uspokojit jinak. Toto omezení však nesmí být zneužíváno k účelům jiným, např. k získání výhodného bydlení účelovým jednáním, jež naplní dikci, ale nikoliv účel omezujícího ustanovení. Spolehnutí se na zajištěnost bytové potřeby tak nelze zaměňovat za kalkul, spekulaci, záměr spolužijící osoby, že po odchodu nájemce s ní bude nájemní vztah pokračovat.“

42. V daném případě však z výslechu strýce i otce žalobce vyplynulo, že společné soužití rodičů žalobce s jeho strýcem (smluvním nájemcem) nebylo pro neshody a vzájemnou antipatii s matkou žalobce dlouhodobě možné, a proto se matka se žalobcem do předmětného bytu vrátili až za situace, kdy již bylo zřejmé, že se bude jejich švagr a strýc stěhovat ke své přítelkyni do [obec]. Souhlasná vůle mezi matkou žalobce a jejím švagrem o jejich společném trvalém soužití (nájemcem bytu), pokud někdy byla naplněna, pak zanikla v den jejího odchodu k rodičům a již nebyla obnovena, když ani jeden z nich si jejich časově neomezené soužití nedovedl představit.

43. Obdobně nelze přisvědčit tvrzení žalobce o existenci trvalého soužití mezi jeho otcem a strýcem, když v řízení bylo rovněž prokázáno, že popsaný model rodinného soužití na dálku nebyl vnímán ani jedním z rodičů jako trvalý a dlouhodobě udržitelný. Byla tak vyvrácena i zcela nevěrohodná skutková konstrukce žalobce, podle které mělo vzniknout samostatné soužití bratrů tím, že otec žalobce natrvalo vyměnil manželské soužití za soužití bratrské. Toto těžko uvěřitelné tvrzení o trvalém, časově neomezeném životním společenství bratrů, navíc svou výpovědí vyvrátil sám nájemce, když vypověděl, že manželské a rodinné soužití rodičů žalobce nadále pokračovalo, byť pouze prostřednictvím návštěv, a nebyl ani schopen ujasnit kdo, koho navštěvoval a jak často. Podstatné však je, že ani jeden z tvrzených modelů trvalého soužití – smluvní nájemce a rodina žalobce či samotné soužití bratrů bez rodiny jednoho z nich – nebyl jako časově neomezený ani pro jednu ze stran představitelný a dlouhodobě udržitelný. Fakticky tak žádné společné trvalé soužití mezi nájemcem a otcem žalobce nemohlo vzniknout, a případné pokračující soužití bratrů mělo povahu dočasnou či ryze formální s jasným předpokladem možnosti převzetí bytu (přechodu nájmu) po odchodu nájemce. Pro absenci společného úmyslu vést se smluvním nájemcem trvalé, předem časově neomezené životní společenství tak k přechodu nájemního práva z původního smluvního nájemce na jeho bratra (otce žalobce, resp. rodiče žalobce dle § 703 obč. zák.) nedošlo.

44. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že z důvodu nenaplnění zákonné podmínky trvalého soužití s osobou nájemce, nedošlo k zákonnému přechodu nájemního práva ze smluvního nájemce na rodiče žalobce.

45. S ohledem na výše uvedené je třeba akcentovat, že je sice možné si představit, že v reálném životě by některé skutečnosti, podané žalobcem k objasnění jednotlivých rozporů, mohly nastat, jejich četnost a jejich vystavění tak, aby byly způsobilé prokázat splnění zákonného předpokladu pro přechod nájmu je však značně nevěrohodné a spíše svědčí o promyšlené snaze naplnit dikci zákona, a zajistit si tak přechod nájemního práva pro rodinného příslušníka a vyhnout se vyklizení bytu.

46. Přestože uvedené závěry postačují k zamítnutí žalobního návrhu, když pro absenci prvního přechodu je již druhý tvrzený přechod zcela vyloučen, odvolací soud se nad rámec uvedeného zamýšlel i nad otázkou, zda v případě rodičů nájemců – by bylo možné za daných okolností a zjištěných skutečností zvažovat splnění zákonných podmínek pro přechod nájemního práva na jejich osmnáctiletého syna – studenta gymnázia.

47. K posouzení pravdivosti žalobních tvrzení, které měly vést k prokázání druhého přechodu nájemního práva z rodičů na žalobce v roce [rok], je pak nezbytné akcentovat, že po konfrontaci s rozhovorem pro obecní časopis [územní celek] z [anonymizováno] [rok], otec žalobce připustil, že již třetí volební období (komunální volby v letech [rok], [rok] a [rok] – poznámka soudu) je zastupitelem obce, a že v rámci své presentace po znovuzvolení na přímý dotaz:„ Kde a jak dlouho jste bydlel? Proč jste se rozhodl bydlet v [obec]“ uvedl, že v [obec] žije s rodinou již asi patnáct let.

48. V rozporu se skutkovým tvrzením žalobce, že otec s matkou a sestrou [jméno] se do rodinného domu kolaudovaného v roce [rok] přestěhovali až po [datum] (osmnácté narozeniny žalobce), které se snažili svou výpovědí podpořit všichni vyslechnutí svědci, je i skutečnost, že [jméno], narozená v roce [rok], navštěvuje od počátku své povinné školní docházky základní školu v [obec].

49. Ve prospěch přesvědčivosti této skutkové verze nesvědčí ani skutečnost, že všichni členové rodiny jsou od roku [rok], kdy otec dostavěl a přivedl ke kolaudaci rodinný dům v [obec], hlášeni k trvalému pobytu v této obci.

50. Konečně tyto zásadní rozpory nejsou způsobilé odstranit ani výpovědi svědků, kteří se nápadně shodli na skutečnostech, které měly prokázat naplnění zákonných předpokladů druhého přechodu nájemního práva. Zejména u smluvního nájemce [jméno] [příjmení] a souseda [jméno] [příjmení] je překvapivá detailní znalost okolností rodinného soužití, motivace jednání jednotlivých členů rodiny, které měly být důvodem, proč rodiče se sestrou žalobce odešli do rodinného domu v [obec] sami a jej samotného zanechali v předmětném bytě právě v okamžiku nabytí zletilosti, byť v té době započal studium třetího ročníku gymnázia a byl plně finančně i materiálně závislý na rodičích.

51. Od roku [rok] měla rodina k dispozici kolaudovanou novostavbu rodinného domu v [obec], do kterého se v témže roce rodiče spolu se svými dětmi nahlásili k trvalému pobytu. Ve srovnání s velikostí předmětného bytu nepochybně skýtal nový rodinný dům o dispozici 6+1 (viz kolaudační rozhodnutí ze dne [datum], čl. 98 spisu)„ minimálně“ srovnatelnou možnost uspokojení jejich bytové potřeby. Skutečnost, že se rozhodli jej prozatím využívat i jiným způsobem, a proto ještě před svým nastěhováním prováděli dílčí úpravy, nijak nesvědčí o tom, že by od počátku nepočítali s tím, že se do něj někdy přestěhují. Naopak již v této době bylo nepochybné, že rodiče se hodlají v budoucnu přestěhovat do [obec], a tedy z jejich strany nemohlo již delší dobu existovat přesvědčení, že v předmětném bytě budou se svým synem bydlet časově neomezenou dobu. S tím koresponduje i rozhodnutí rodičů zapsat dceru [jméno] do prvního ročníku na základní školu v [obec]. Nejpozději od tohoto okamžiku existoval jasný úmysl rodičů žalobce, že se jednoho dne (není podstatné kdy) přestěhují do nového domu v [obec], kde již jejich dcera proto započala školní docházku. Verze o zanechání syna, který spoléhal na zajištěnost své potřeby v dosavadním soužití s rodiči v předmětném bytě a nemožnost bytovou potřebu„ ze dne na den“ uspokojit jinak (viz účel zákonného přechodu nájemního práva), je tedy jednoznačně vyvrácena svědeckými výpověďmi.

52. Ze zjištěných skutečností je tak zřejmé, že ani v případě druhého přechodu nebyla naplněna podmínka trvalosti soužití s nájemcem.

53. Neobstojí ani tvrzení a argumentace žalobce, že rodiče svého osmnáctiletého syna, studenta gymnázia, ke kterému měli a stále plnili vyživovací povinnost, zanechali v bytě bez jeho souhlasu. Navíc, jak již bylo konstatováno shora, snaha obou rodičů i strýce (smluvního nájemce) navodit dojem, že rodiče již při úpravách domu se svým synem nepočítali, předpokládá budoucí rozvahu o jeho setrvání v předmětném bytě, a tedy kalkul, který právě judikatura dovolacího soudu označuje jako zneužití institutu přechodu nájemního práva k osamostatnění rodičů a dětí.

54. Pokud žalobce v současné době tvrdí, že se neměl kam přestěhovat, pak tato skutečnost nepochybně neznamená, že v rodinném domě v [obec] nebyly dostatečné prostory, které by se nedaly využít k jeho bydlení. Faktická nemožnost bydlení jako důvod pro setrvání žalobce v předmětném bytě proto v daném případě nepřichází v úvahu.

55. Je možné přisvědčit odvolateli, že jednání žalobce a jeho rodičů v daném případě je třeba hodnotit jako zneužití institutu přechodu nájemního práva k faktickému osamostatnění rodičů a dětí, když odvolací soud se na rozdíl od soudu prvního stupně plně ztotožňuje se stanoviskem žalovaného, že na daný případ lze aplikovat judikaturní závěry dovolacího soudu prezentované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nebo v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka].

56. Konečně aplikace ust. § 2238 o. z. není v dané věci na místě a zcela se míjí s předmětem tohoto sporu. Toto ustanovení nelze spojovat se speciálním ustanovením o přechodu nájmu bytu, který stanoví jednoznačné podmínky pro zákonný přechod nájmu. Nelze připustit, aby absenci skutečných zákonných podmínek pro přechod nájemního práva mohla být nahrazena pouhou dobrou vírou v jejich existenci (nic takového zákon neupravuje) a plynutím času. Podobný způsob by byl popřením ustanovení § 706 obč. zák., neboť, jak konstatoval soud I. stupně, za takové situace by postačovalo, že„ po dobu tří let užívání bytu nikdo nezpochybnil“. Opomněl však, že žalovaný neměl ani důvod tvrzený stav zpochybňovat, když nikdo ze zúčastněných (smluvní nájemce, otec žalobce ani žalobce) jej do podání žádosti o přechod nájmu o tvrzených skutečnostech ani neinformovali, a naopak po celou dobu všichni jednali tak, jako by původní smluvní nájemní vztah trval (viz nehlášení změn v počtu spolužijících osob, neohlášení opuštění bytu, způsob placení nájemného, výběr přeplatků, absence reakce na výpověď z nájmu bytu apod.).

57. Jedná se o zcela samostatnou úpravu, která s přechodem nájmu vůbec nesouvisí a dopadá na zcela odlišné případy, u kterých existuje dlouhodobě respektovaný stav mezi vlastníkem bytu a jeho uživatelem, aniž je podpořen platnou písemnou smlouvou o nájmu bytu.

58. Vztahuje se zejména na případy, kdy:

a) nájemní smlouva je z určitého důvodu neplatná či nicotná (např. absolutní neplatnost ústně uzavřené nájemní smlouvy uzavřené před [datum] z důvodu nedostatku formy, nicotnost pro neurčitost apod.), nebo

b) nájemce není schopen prokázat existenci nájemní smlouvy (písemné vyhotovení smlouvy ztratil, smlouvu uzavřel ústně) a vlastník bytu se domáhá jeho vyklizení s odůvodněním, že byt je užíván na základě jiného důvodu než nájmu (např. výprosy), popř. bez právního důvodu (viz komentář ASPI k § 2238 o. z.).

59. Odvolací soud proto postupem dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil napadený rozsudek tak, že žalobu v plném rozsahu jako nedůvodnou zamítl.

60. Vzhledem ke změně prvoinstančního rozsudku rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř.), a to podle zásady úspěchu ve věci vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Přiznal úspěšnému žalovanému i náklady za zastoupení advokátem, když vzhledem k povaze a složitosti věci je shledal účelnými, neboť spor účastníků vyžadoval nejen znalost judikatury, ale i četné odborné reakce na častá doplnění žalobních tvrzení. Ty sestávají ze soudního poplatku z odvolání ve výši [částka], třinácti úkonů právní pomoci po [částka] (z tarifní hodnoty [částka] dle § 9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) za sepis vyjádření ze dne [datum], [datum], [datum], odvolání, repliku k dovolání žalobce, účast na jednání ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] i při posledním odvolacím jednání [datum] a ½ úkonu za účast při publikaci rozsudku (§ 11 odst. 1, 2 vyhl.). Spolu se čtrnácti paušálními náhradami hotových výdajů po [částka] (§ 13 odst. 3 vyhl.) a 21 % DPH ve výši [částka] (§ 137 odst. 1 o. s. ř.) tak činí [částka].

61. O nákladech státu pak rozhodl dle § 148 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř., když neúspěšnému žalobci uložil povinnost uhradit je v plném rozsahu. O jejich výši však bude rozhodnuto samostatným usnesením, když tyto náklady spolu s již vyplaceným svědečným [částka] představují i svědečné přiznané usnesením odvolacího soudu svědku [jméno] [příjmení] ve výši [částka], které doposud nenabylo právní moci.