o zaplacení 129 882,23 Kč s příslušenstvím

1. Soud prvního stupně rozsudkem uvedeným v záhlaví uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 91 384,23 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I), co do částky 38 498 Kč se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 46 967 Kč k rukám právního zástupce žalobce ve lhůtě 15 dnů od nabytí právní moci rozsudku (výrok III).

2. Uvedeným způsobem soud prvního stupně rozhodl svým v pořadí druhým rozhodnutím o žalobě, kterou se žalobce dle zákona 82/1998 Sb. domáhá vůči státu (po částečném zpětvzetí žaloby) přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 129 882,23 Kč způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce insolvenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] ve věci dlužníka [jméno FO] a to na základě insolvenčního návrhu žalobce v postavení věřitele. Insolvenční řízení trvalo 8 let a 6 měsíců, žalobce v něm vůči dlužníkovi uplatnil pohledávku ve výši 407 500 Kč, která nebyla zpochybněna. Popsanou nepřiměřenou délkou řízení vznikla žalobci nemajetková újma, za kterou požadoval poskytnout zadostiučinění v penězích, když vyšel ze základní částky 17 500 Kč za rok řízení snížené na polovinu za první 2 roky řízení, základní částku zadostiučinění požadoval navýšit o 20 % za jeho pozitivní vliv na délku trestního řízení.

3. Dne [datum] žalobce tvrzený nárok předběžně uplatnil u žalované, která ve stanovisku ze dne [datum] konstatovala porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a toto konstatování považovala za dostatečnou náhradu škody. Postavení žalobce se oproti ostatním věřitelům odlišovalo v blízké obchodní, respektive pracovní provázanosti s dlužníkem, jelikož každý z nich vlastnil poloviční podíl ve společnosti [právnická osoba] IČO [IČO]. Tvrzená nemajetková újma měla spočívat jednak v pochybnostech o vymožení pohledávky s tím, že v úvodu insolvenčního řízení mohl na základě vyjmenovaných skutečností předpokládat vyšší uspokojení, než se mu nakonec dostalo a dále v nejistotě o osud společnosti [právnická osoba]

4. Žalovaná s žalobou nesouhlasí s odkazem na své stanovisko, kterým shledala za dostačující náhradu nemajetkové újmy formou konstatování porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Navrhla zamítnutí žaloby na základě tvrzení a argumentů podrobně uvedených v bodě 2 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

5. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování zejména obsahem insolvenčního spisu, žalobcem předloženými listinnými důkazy a jeho slyšením, zjištěné skutečnosti podrobně rozvedl bod body 12-36 odůvodnění rozhodnutí, pokud se jedná o doplnění dokazování pod body 38 odůvodnění rozhodnutí, když pozornost zaměřil zejm. na posouzení žalobcem tvrzeného a žalovaným sporovaného významu předmětného insolvenčního řízení pro poškozeného. Poté rozhodl na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku a které není třeba v zájmu stručnosti opakovat.

6. Na základě učiněných zjištění soud věc posoudil podle příslušných ustanovení zákona a konstatoval důvodnost žaloby a nutnost přiznání finančního zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou insolvenčního řízení. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) uzavřel, že konstatování porušení práva žalobce není dostačující formou náhrady, a to pro nikoliv nepatrný význam řízení. Dle obecného kritéria délky řízení stanovil základní částku zadostiučinění ve výši 112 500 Kč. Základní částku nepovažoval za zjevně nepřiměřenou k okolnostem daného případu ani k zadostiučiněním běžně přiznávaným ESLP. Následně základní částku upravil s ohledem na konkrétní okolnosti případu dle kritérií vyjmenovaných v § 31a zákona. Pokud se jedná o složitost případu (odst. 3 písm. b)) uzavřel, že se jednalo o řízení standardním, které nebylo skutkově ani právně nijak složité, když bylo podáno celkem 14 přihlášek, a to převážně právnických osob. Pokud se jedná o chování poškozeného (odst. 3 písm. c) zákona), vyšel ze zjištění, že žalobce 3× podal návrh na určení lhůty a z pohledu tohoto kritéria uzavřel, že je namístě zvýšit základní částku o 10 %. Pokud se jedná o postup příslušných orgánů, insolvenční soud zavinil v rámci řízení dílčí průtahy, což však bylo zohledněno při úvaze o přiměřenosti délky řízení a z tohoto důvodu proto základní odškodnění korigováno nebylo.

7. Pokud se jedná o význam předmětu řízení pro žalobce, tento je dle názoru soudu prvního stupně obecně nižší z ohledem na jeho charakter, když v něm věřitelé hromadně uplatňují své nároky vůči majetku, který tvoří úpadcovu konkursní podstatu. Z důvodu obecného typově sníženého významu řízení, soud prvního stupně snížil výši základního zadostiučinění náležejícího žalobce o 30 %.

8. V dalším soud prvního stupně při vyhodnocení kritéria subjektivního významu řízení pro žalobce vyšel z rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], z něhož se podává, že v poměrech konkursního řízení obecně platí, že nevyjdou-li v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkursního řízení najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkursní věřitel mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele co do výše peněžního nároku určující částka, jaké se mu v konkurzu dostalo na uspokojení jeho pohledávky (bod 42 43).

9. Uvedeným způsobem soud prvního stupně dospěl k modifikaci základní částky. Při úvaze o tom, co pro žalobce bylo v „v sázce“ přihlédl k tomu, že žalobce prodal většinu svých nemovitostí nebo je zatížil, on i jeho manželka se zadlužili a majetek investovali do podnikání. Soud uvěřil žalobci, že očekával, že majetek společníka byl takový, že se dostane uspokojení žalobcových pohledávek a bude moci pokračovat v podnikání. Z chování žalobce v průběhu celého insolvenčního řízení, kdy v podnikání pokračoval, ač nedosahoval zisku a za účelem odkupu vypořádacího podílu bývalého společníka a moření dalších dluhů společnosti se i osobně zadlužil, soud prvního stupně vyvodil, že žalobci šlo především o společnost a její zachování a že od insolvenčního řízení očekával, že splní účel v časovém horizontu, který nebude ekonomicky paralyzující. Soud vyhodnotil subjektivní význam pro žalobce jako mimořádně vysoký a pro subjektivní význam základní částku odškodnění navýšil o 30 %.

10. Citovanými výpočtem soud prvního stupně základní odškodnění navýšil o 10 %, od čehož odečetl částku 24 115,77 Kč, která byla žalovanou žalobci vyplacena na základě předchozího nepravomocného rozhodnutí soudu (bod 45).

11. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil ust. § 142 odst.1 o.s.ř., jejich výši vyčíslil pod bodem 49 odůvodnění.

12. Proti tomuto rozsudku podali včasné odvolání žalovaná i žalobce.

13. Odvolání žalované směřuje proti vyhovujícímu výroku o věci samé I. a nákladovému výroku III. Důvodem podaného odvolání je nesprávné právní posouzení, když žalovaný považuje závěry soudu prvního stupně za výrazný odklon od obvyklého zadostiučinění poskytovaného za nepřiměřenou délku insolvenčního řízení v případech přihlášených věřitelů. Zvýšený subjektivní význam řízení pro poškozeného soud prvního stupně založil na očekávání ohledně vysokého či dokonce plného uspokojení pohledávky žalobce a v jeho zájmu na pokračování v podnikání. K otázce odhadování míry uspokojení pohledávky žalobce vycházel zejména ze svých dojmů (což vyplynulo z účastnické výpovědi). Žalobce věděl, že jeho obchodní partner [jméno FO] má určitý majetek, má dvě dodávky, motorku, jezdí na dovolené, provozuje i další podnikatelskou činnost, současně však uvedl, že již při zvažování podání insolvenčního návrhu věděl, že pan [jméno FO] „dluží spoustě lidem“. Žalovaná je přesvědčena, že relevantní informace o majetku dlužníka mohl žalobce získat teprve z prvních zpráv insolvenčního správce o stavu řízení a hospodářské situaci dlužníka, z nichž se podává, že dlužník nemá významnější majetek, značná část hmotného majetku byla předmětem zajištění ve prospěch jiných věřitelů, závazky jsou evidovány v celkové výši cca 3,36 milionu Kč. Žalobci muselo být zřejmé, že dobytnost pohledávek dlužníka za společností [právnická osoba], které co do nominální výše představovaly podstatnou část majetku dlužníka, je pochybná, žalobce jakožto společník dobře znal ekonomickou situaci společnosti i povahu těchto pohledávek. Bylo nadevší pochybnost, že činnost společnosti [právnická osoba]je paralyzovaná a že z této podnikatelské aktivity [jméno FO] žádné příjmy nezíská. Pokud dlužník tvrdil, že má příjmy ze zaměstnání u společnosti [právnická osoba]., insolvenční správce ve zprávě z [datum] uvedl, že dle jeho zjištění dlužník u tohoto zaměstnavatele nikdy nepracoval a je od [datum] evidován na Úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. Je tedy zřejmé, že žalobce nemohl důvodně očekávat uspokojení celé své pohledávky přihlášené ve výši 407 500 Kč ani její významné části, jeho nejistotu stran výsledků řízení bylo možné reálně spojit právě s částkou, která vyplynula z rozvrhu a činila cca 6 % přihlášené pohledávky.

14. Pokud se jedná o posuzování subjektivního významu řízení pro poškozeného z hlediska přetrvání podnikatelské činnosti žalobce ve společnosti [právnická osoba], je třeba důsledně odlišit nejistotu ohledně výsledků řízení vyplývající z délky samotného insolvenčního řízení a nejistotu vyplývající zejména z podstaty podnikání, neúspěšného podnikatelského modelu, nevhodného nastavení vztahů mezi společníky. Žalobce pojal insolvenční řízení primárně jako nátlakový prostředek vůči druhému společníkovi [právnická osoba] Žalovaná zdůraznila, že insolvenční řízení má speciální povahu a účel a nesměřuje primárně k řešení sporů mezi účastníky, nýbrž k uspořádání majetkových vztahů dlužníka a uspokojení jeho věřitelů. Neobstojí proto závěr soudu prvního stupně, že postup insolvenčního soudu, respektive délka insolvenčního řízení byla pro žalobce ekonomicky paralyzující, aniž by žalovaný zpochybňoval, že žalobce činil kroky směřující k zachování podnikání a provozu, včetně kroků obtížných (prodej rodinného majetku).

15. Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení žalovaná namítala chybný výpočet odměny advokáta zástupce žalobce, neboť soud vycházel z nesprávné tarifní hodnoty.

16. Na základě uvedeného žalovaná navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku I. změněn tak, že žaloba bude zamítnuta a opětovně bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně a žalované bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem odvolacím.

17. Odvolání žalobce směřuje proti zamítavému výroku o věci samé II. Žalobce namítal, že soud prvního stupně nesprávně stanovil výši základní částky, pokud vycházel z 15 000 Kč za první 2 roky řízení a za každý další rok řízení – poukázal na chybný výpočet, jež se projevil již v předchozím rozhodnutí. Za nesprávné označil uplatněné hledisko typového významu řízení, kdy soud prvního stupně provedl modifikaci základní částky -30 % z důvodu obecného typově sníženého významu předmětného řízení. Vycházeje z judikatury Nejvyššího soudu, podle něhož je význam insolvenčního řízení obecně nižší s ohledem na charakter řízení, v němž věřitelé hromadně uplatňují své nároky vůči majetku, který tvoří úpadcovu konkursní podstatu s vědomím, že z tohoto majetku budou uspokojeni jen poměrně. Uvedené se uplatní pro věřitele, kteří v insolvenčním řízení uplatňují své pohledávky, v daném řízení však žalobce vystupoval v postavení věřitele, byl rovněž insolvenčním navrhovatelem, byl společníkem úpadce v obchodní společnosti, za níž měl úpadce značné pohledávky a byl též zájemcem o koupi těchto pohledávek, a nakonec i účastníkem dražby, ve které byly tyto pohledávky draženy. Na takové postavení žalobce nedopadá typové hledisko významu, jaké má řízení pro pouhého insolvenčního věřitele. Soud prvního stupně dále nesprávně kombinoval hledisko typového a subjektivního významu řízení. Pokud soud prvního stupně shledal mimořádný subjektivní význam řízení pro žalobce, nemůže při uplatnění kritéria významu řízení pro poškozeného základní částku vůbec modifikovat. Při jejich hodnocení postupu orgánů veřejné moci soud prvního stupně nezohlednil skutečnost, že první rozhodnutí insolvenčního soudu o insolvenčním návrhu žalobce bylo zrušeno pro nepřezkoumatelnost.

18. Soud prvního stupně měl vycházet ze základní částky 112 500 Kč, tu modifikovat o +10 % po zohlednění kritéria chování poškozeného (žalobce 3× podal návrh na určení lhůty), dále o +10 % po zohlednění kritéria postupu orgánů veřejné moci (první rozhodnutí o insolvenčním návrhu bylo zrušeno pro nepřezkoumatelnost) a dále o +30 % po zohlednění kritéria významu řízení pro poškozeného (dokazováním zjištěny mimořádný subjektivní význam řízení pro žalobce). Uvedenému odpovídá zadostiučinění ve výši 168 750 Kč, s ohledem na předmět řízení mělo být žalobci přiznáno odškodnění ve výši 129 882,23 Kč 23, a proto navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku II. změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 38 498 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení a žalované uložil povinnost nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů.

19. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalobce i žalované rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v němž byl napaden (§ 212, § 212a a § 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné, odvolání žalobce shledal částečně opodstatněným.

20. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně správně v napadeném rozsudku citoval relevantní normy objektivního práva (které tedy již odvolací soud znovu neopakuje) a učinil správný závěr o skutkovém stavu věci. Zcela správně vycházel z právního názoru týkajícího se posouzení významu insolvenčního řízení pro poškozeného vyjádřeného odvolacím soudem v usnesení ze dne [datum] č.j. [spisová značka] (na nějž nyní v podrobnostech odkazuje), který byl potvrzen i pozdějšími rozhodnutími Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudk ze dne 31.10.2025 sp.zn. 29 Cdo 3067/2024).

21. Již v usnesení ze dne [datum] odvolací soud konstatoval, že posouzení relevantních skutkových a právních otázek bylo úplné a správné, soud prvního stupně řádně určil nepřiměřenost délky insolvenčního řízení a nutnost přiznání peněžitého zadostiučinění, správně stanovil základní částku zadostiučinění, kterou poměřil z hlediska zadostiučinění běžně přiznávaných ESLP a základní částku až náležitě upravil dle zákonných kritérií až na jedinou výjimku představovanou právě významem řízení pro žalobce.

22. Průtažné řízené v dané věci trvalo 8 let a 6 měsíců. Vycházeje z částky odškodnění za 1 rok řízení a´15 000 Kč (modifikováno za první 2 roky řízení) činí výše základního odškodnění 112 500 Kč. Odvolací soud souhlasí se zvýšením základní částky odškodnění pro chování žalobce o 10%, za odpovídající, s ohledem na prokázané skutkové okolnosti týkající se subjektivního významu řízení pro žalobce (na které poukazuje i soud prvního stupně) považuje za odpovídající zvýšení základní částky o dalších 20 %. Žalobci tak náleží zadostiučiněn ve výši 146 250 Kč, po vyplacení částky 24 115,77 Kč tedy celkem 122 134,24.

23. Na základě učiněné úvahy odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně dle § 219 o.s.ř. ve výroku I. Ve výroku II. jej dle § 220 odst.1 o.s.ř. změnil tak, že žalobci náleží dalších 30 750 Kč včetně požadovaného příslušenství, tj. úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, ve zbylém rozsahu jej potvrdil.

24. Odvolací soud rozhodoval nejen o nákladech odvolacího řízení, ale též o nákladech řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Tím je odklizen nákladový výrok III rozsudku soudu prvního stupně. Výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu, je třeba hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť mu nebylo přiznáno plnění v celé požadované výši (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5210/2009 či sp. zn. 30 Cdo 2707/2013). To platí i při rozhodování o nákladech odvolacího řízení. Žalobci tak náleží náhrada nákladů řízení v plné výši (§ 142 odst. 1 o. s. ř., v odvolacím řízení ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.).

25. Žalobci náleží náhrada nákladů řízení představovaná zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady na právní zastoupení advokátem, a to odměna advokáta podle § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném do 24.12.2024, za 6 úkonů právní služby po 3 100 Kč (určeno z tarifní hodnoty 50 000 Kč)- [datum] převzetí zastoupení, [datum] sepis žaloby, [datum] sepis repliky, [datum] účast na jednání soudu I.stupně, [datum] účast na jednání soudu I.stupně , [datum] sepis odvolání , celkem18 600 Kč. Žalobci dále náleží odměna advokáta podle § 6 odst. 1, § 7, § 9a odst. 2 advokátního tarifu ve znění účinném od 1.1.2025, za 6 úkonů právní služby po 6 320 Kč (určeno z tarifní hodnoty 91 384,23 Kč + 30 750 Kč = 122 134,23 Kč)- [datum] účast na jednání soudu I.stupně, [datum] sepis doplnění tvrzení k výzvě soudu, [datum] účast na jednání soudu I.stupně, [datum] sepis odvolání,[datum] sepis vyjádření k odvolání žalované, [datum] účast na jednání odvolacího soudu, celkem 37 920 Kč. Náhrada hotových výdajů – režijní paušál podle § 13 advokátního tarifu ve znění účinném do [datum], za 6 úkonů právní služby po 300 Kč tj. 1 800 Kč, náhrada hotových výdajů – režijní paušál podle § 13 advokátního tarifu ve znění účinném od [datum], za 6 úkonů právní služby po 450 Kč t.j.2 700 Kč. Náhrada cestovních výdajů a náhrada ztraceného času za cestu na jednání soudu ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum] činí celkem 11 196 Kč. (jízda [adresa] a zpět, najeto celkem [hodnota] km, vozidlem [podezřelý výraz], spotřeba 7,4 l/100 km a 30 započatých půlhodin). Náklady žalobce za řízení před soudy obou stupňů tedy výsledně činí celkem 74 216 Kč.

26. Lhůta k plnění a místo plnění jsou stanoveny postupem podle § 160 odst. 1 v části věty za středníkem o. s. ř. a § 149 odst. 1 o. s. ř. (ve vztahu k nákladům odvolacího řízení ve spojení s § 211 o. s. ř.).