pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Výrokem I. napadeného rozsudku soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25% p. a. z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Výrokem II. žalobu co do částky [částka] s příslušenstvím žalobu zamítl. Výrokem III. žalovanému uložil zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka]. Výrokem IV. uložil žalovanému zaplatit [země] náklady řízení státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 ve výši [částka] a výrokem V. nepřiznal státu právo a náhradu nákladů řízení ve výši [částka]. Výrokem VI. uložil žalovanému zaplatit soudní poplatek z žaloby ve výši [částka].

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně na žalovaném domáhala vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání pozemku parc. [číslo] v kat. úz. [část obce], který je v celé své výměře zastaven garáží ve vlastnictví žalovaného, a to za období od [datum] do [datum]. Výši bezdůvodného obohacení stanovila podle cenové mapy stavebních pozemků pro dané katastrální území, když obvyklé nájemné činí 5% z celkové ceny pozemku. Za rok [rok] vyčíslila obvyklé nájemné za předmětný pozemek částkou [částka]. Žalovaný za rok [rok] uhradil za užívání předmětného pozemku částku [částka], zbývající část ve výši [částka] uhrazena nebyla. Za rok [rok] vyčíslila obvyklé nájemné za předmětný pozemek částkou [částka]. Žalovaný za rok [rok] uhradil za užívání předmětného pozemku částku [částka], zbývající část ve výši [částka] uhrazena nebyla. Žalobkyně tak požadovala za bezesmluvní užívání svého pozemku v období od [datum] do [datum] doplacení celkem částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení.

3. Žalovaný nárok uplatněný žalobou neuznal a navrhl zamítnutí žaloby. Nesporoval, že žalobkyně je vlastníkem předmětného pozemku, který je zastavěn v celé své výměře garáží ve vlastnictví žalovaného. Namítal, že se opakovaně snažil o vyřešení vlastnických vztahů k předmětnému pozemku, avšak zatím zcela bezúspěšně. Nesouhlasil s výší žalobkyní vyčísleného obvyklého nájemného, které požaduje žalobkyně jako bezdůvodné obohacení. Za obvyklé nájemné považoval nájemné, které stanovuje dohodou [stát. instituce] občanům, kteří v dané oblasti vlastní identické garáže, ale na pozemcích ve vlastnictví [anonymizováno].

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že na [list vlastnictví] je zapsána [země] jako výlučný vlastník pozemku parc. [číslo] –zastavěná plocha a nádvoří o výměře 22 m2 v kat. úz. [část obce]. Na [list vlastnictví] je jako výlučný vlastník garáže postavené na celé ploše uvedeného pozemku zapsán žalovaný. Žalovaný užívá pozemek žalobkyně bezesmluvně, k dohodě o jeho odkupu nebo uzavření nájemní smlouvy se žalobkyní nedošlo. Žalobkyně se domáhá náhrady za užívání pozemku za období [datum] – [datum] v celkové výši [částka], když za rok [rok] vychází z ceny pozemku podle cenové mapy stavebních pozemků hl. m. [obec] ve výši [částka], výši úhrady za užívání proto stanovila na částku [částka], za rok [rok] vychází z ceny pozemku podle cenové mapy ve výši [částka], roční výši úhrady za užívání stanovila na [částka]. Žalovaný za užívání pozemku v roce [rok] žalobkyni zaplatil částku [částka] a za rok [rok] částku [částka] Tyto částky žalobkyně započetla, a proto za žalované období požaduje částku [částka]. Podle znaleckého posudku zpracovaného soudem ustanovenou znalkyní [příjmení] [jméno]. [jméno] [příjmení], akceptovaného oběma účastníky, činí výše obvyklého nájemného za užívání předmětného pozemku v roce [rok] částku [částka] a v roce [rok] částku [částka]. Žalovaný do dne vyhlášení rozsudku žalobkyni částku [anonymizována dvě slova] nezaplatil.

5. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně po právní stránce posuzoval dle § 2991 odst. 1,2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dospěl k závěru, že žaloba je co do základu důvodná s tím, že základ nároku nebyl ani mezi účastníky řízení od počátku sporný.

6. Konstatoval, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný, jako vlastník garáže, postavené na pozemku ve vlastnictví [země], užívá tento pozemek bezesmluvně, a neposkytuje žalobkyni úhradu za jeho užívání v plné výši. V rozsahu rozdílu mezi dosavadním plněním a znaleckým posudkem stanoveným nájemným, resp. úhradou za užívání pozemku, se tak na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacuje, a je proto povinen žalobkyni to, oč se obohatil, vydat. Úhrada za užívání za rok [rok] činí částku [částka], žalovaný před podáním žaloby zaplatil žalobkyni částku [částka], rozdíl tedy činí [částka]. Úhrada za užívání za rok [rok] činí částku [částka], žalovaný zaplatil žalobkyni před podáním žaloby částku [anonymizována dvě slova], rozdíl tedy činí částku [částka]. Za žalované období tak za užívání pozemku zůstala neuhrazena částka v celkové výši [částka]. Tuto částku soud prvního stupně žalovanému uložil žalobkyni zaplatit spolu s požadovaným příslušenstvím. Podotkl, že žalobkyně se v žalobě domáhala úroků z prodlení nikoli z celé žalované částky, ale pouze z dlužné úhrady za rok [rok], soud jí proto přiznal úroky z prodlení z přiznané částky za rok [rok], tedy z částky [částka].

7. Ve zbývající části žalobu zamítl, neboť žalobkyně, byť neměla výhrady ke znaleckému posudku a jím stanovené výši úhrad, setrvala na žalobním požadavku v původním rozsahu.

8. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 3 o. s. ř. s tím, že základ nároku žalobkyně byl v řízení prokázán a byl i mezi účastníky nesporný, výši soud stanovil na základě znaleckého posudku. Přiznal proto žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši dle [ustanovení pr. předpisu]

9. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. Především v něm vytýkal soudu prvního stupně, že se nezabýval věcnou aktivní legitimací žalobkyně k podání žaloby v této věci. Poukazoval na to, že nárok posoudil podle obecného právního předpisu, tj. občanského zákoníku, aniž se zabýval tím, zda vůbec žalobkyni podle zákona o majetku státu skutečně svědčí právo s předmětným pozemkem hospodařit. V případě, že by dospěl k závěru, že jí toto právo náleží, pak se vůbec nezabýval tím, za jakou cenu veřejná správa, jíž je žalobkyně součástí, pronajímá pozemky vlastníkům gáží k nepodnikatelským účelům v téže lokalitě. Namísto toho vyšel jen ze znaleckého posudku, v němž však nebyl paralelní režim nájmů nemovitých věcí nesloužících k podnikání, umístěných na pozemcích vlastněných veřejnou správou na území hl. m. [obec] nijak zohledněn. Žalovaný je toho názoru, že žalobkyni právo hospodaření s předmětným pozemkem nenáleží, neboť tento pozemek nemůže být pozemkem státním, když nenaplňuje materiální znak majetku státu, neboť neslouží žádnému účelu podle zákona o majetku státu. Dále namítal, že se soud prvního stupně vůbec nevypořádal s námitkou žalovaného ohledně dvojkolejné úpravy hospodaření s majetkem státu a majetkem, jež je ve vlastnictví obcí. Žalovaný tuto dvojkolejnost považuje za diskriminační a nespravedlivou vůči němu, když na rozdíl od jiných vlastníků garáží postavených však na pozemku ve vlastnictví hl. m. [obec], musí platit nájemné podstatně vyšší, neboť žalobkyně se nemůže smluvně odchýlit od zákona o majetku státu. V této souvislosti navrhl, aby odvolací soud přerušil odvolací řízení a věc postoupil Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení § 2 odst. 1 zákona o majetku státu. V neposlední řadě namítal, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Tuto vadu spatřoval v tom, že soud prvního stupně, přes výslovnou žádost žalovaného, nezajistil, aby znalkyně žalovaného vyrozuměla o datu a hodině místního šetření, které tvoří součást řízení ve věci samé. Žalovanému tak fakticky byla odňata možnost se místního šetření zúčastnit, což jej omezilo v právu na přístup k soudu. Žalovaný proto žádal, aby odvolací soud z výše uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

10. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaného uvedla, že odvolání žalovaného považuje za nedůvodné a jím uváděné námitky ohledně nedostatku aktivní legitimace též za nepřípustné. Poukázala na to, že žalovaný v průběhu řízení před soudem prvního stupně aktivní legitimaci žalobkyně nijak nezpochybnil, měl výhrady pouze k výši požadovaného bezdůvodného obohacení. Tvrzení, která uvedl v odvolání, jsou tak nová a navíc plně v rozporu s celým jednáním žalovaného, který zaplatil část úhrady za užívání pozemku žalobkyně, ve výši kterou považoval za odpovídající, čímž fakticky uznal vlastnické právo žalobkyně. Nadto s ní průběžně jednal i o možnosti uzavření nájemní smlouvy nebo odkoupení pozemku pod svou stavbou. To, že pozemek je zastavěn stavbou žalovaného neznamená, že by neplnil svůj účel dle zákona o majetku státu. Navíc žalobkyně je jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí, s právem hospodaření příslušejícím Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Jsou tak splněny jak materiální, tak formální podmínky prokazující vlastnické právo žalobkyně k předmětnému pozemku, které navíc nebyly žalovaným v řízení před soudem prvního stupně nijak zpochybněny. Soud prvního stupně se důvodně nezbýval srovnáním výše nájemného, za něž jsou v [obec] pronajímány pozemky ve vlastnictví státu a ve vlastnictví obce hl. m. [obec], neboť výše náhrady se v každém z těchto případů řídí jiným právním předpisem, přičemž žalobkyně je vázna [ustanovení pr. předpisu], kdy se podle § 2 tohoto zákona nemůže smluvně odchýlit od způsobu určení výše nájemného stanoveného tímto zákonem. Nemůže proto ani vycházet z obecně závazné vyhlášky [číslo] [rok] [stát. instituce]. Žalovaným poukazovaná částka [anonymizováno] [spisová značka] je regulovaným nájemným pro hl. m. [část Prahy] může být uplatněno pouze pro pronájmy ve veřejném zájmu, kdy je nájemné hrazeno ze státního rozpočtu, státního fondu, příspěvkové organizace zřízení organizační složkou státu apod. a je každoročně stanovováno výměrem [stát. instituce] [číslo]. Ostatní námitky, které žalovaný vznesl v odvolání, nejsou dle žalobkyně pro rozhodnutí v této věci podstatnými a nemohly nijak ovlivnit správnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Žalovaný znalecký posudek nijak nezpochybnil, akceptoval jeho závěry, které znalkyně vysvětlila při svém výslechu. Pokud jde o návrh žalovaného na přerušení odvolacího řízení a podání návrhu k Ústavnímu soudu na zrušení [ustanovení pr. předpisu], považovala žalobkyně tento návrh za nedůvodný a nesouhlasila s ním. Rozsudek soudu prvního stupně shledala věcně správným, a proto navrhla jeho potvrzení.

11. Odvolací soud se nejprve zbýval návrhem žalovaného na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení § 2 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb. Pro tento žalovaným navrhovaný postup neshledal podmínky.

12. Podle [ustanovení pr. předpisu], o majetku [země] a jejím vystupování v právních vztazích, se hospodaření s majetkem státu řídí tímto zákonem a působnost tohoto zákona nelze omezit nebo vyloučit dohodou stran, pokud zvláštní právní předpis, vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je [země] vázána, nebo všeobecně uznávaná pravidla mezinárodního práva nestanoví jinak (odstavec 1). Tento zákon se nevztahuje na úkony a postupy příslušných orgánů, pokud vedou [anonymizováno], občanskoprávní, správní nebo jiné obdobné řízení anebo navrhují a schvalují právní předpisy (odstavec dva).

13. Podle § 109 odst. 1 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) soud řízení přeruší, jestliže dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při projednávání nebo rozhodování věci použito, nebo jeho jednotlivé ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem a podal-li u Ústavního soudu návrh na zrušení tohoto zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení.

14. Podle ustálené judikatury se zákonem, jehož má být při projednávání a rozhodování věci použito, rozumí pouze takový zákon, jehož odstranění (zrušení) Ústavním soudem ČR by ve svých důsledcích mohlo mít vliv na rozhodnutí soudu ve věci (k tomu viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] přístupný v databázi [anonymizováno]).

15. V souzené věci zákonem, který měl být při projednávání a rozhodnutí použit, byl zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, konkrétně ustanovení týkající se bezdůvodného obohacení, tj. § [číslo] a násl. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně uplatňovala svůj nárok v rámci občanskoprávního řízení, tudíž na toto řízení nedopadá ustanovení § 2 odst. 1, nýbrž odstavce 2, který výslovně uvádí, že zákon o hospodaření s majetkem státu se nevztahuje na úkony a postupy příslušných orgánů, pokud vedou [anonymizováno], občanskoprávní, správní nebo jiné obdobné řízení. Navíc odvolací soud neshledal, že by obecná ustanovení o bezdůvodném obohacení upravená v občanském zákoníku byla v rozporu s ústavním pořádkem, když žalovaný v tomto směru ani žádné námitky nevznesl.

16. Odvolací soud proto na základě výše uvedených skutečností neshledal důvod pro to, aby podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení ustanovení § 2 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb., a následně pak z tohoto důvodu rozhodl o přerušení řízení dle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Návrh žalobce proto zamítl usnesením v rámci odvolacího jednání.

17. Následně rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal dle § 212, § 212a o. s. ř., a dopěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

18. Soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu pro řádné zjištění skutkového stavu věci, na jeho základě pak dospěl ke správným skutkovým závěrům. Odvolací soud z jeho zjištěn vycházel ve svém rozhodnutí, a protože je považuje za správná, odkazuje pro stručnost odůvodnění svého rozhodnutí v tomto směru na odůvodnění napadeného rozsudku.

19. Námitku žalovaného, že soud řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci samé, a kterou spatřuje v tom, že soud nezajistil, aby se mohl zúčastnit místního šetření znalkyně v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku a tím mu odepřel právo přístupu k soudu, odvolací soud neshledal důvodnou. Je pravdou, že znalkyně o dnu a hodině místního šetření žádného z účastníků neuvědomila. Nejedná se však o podstatnou vadu řízení, která by měla vliv na správnost rozhodnutí o věci samé a byla by tak důvodem pro zrušení napadeného rozsudku ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Znalecký posudek bylo možné vypracovat i jen na základě listinných podkladů, které byly poskytnuty oběma účastníky a byly založeny ve spisu. Navíc tímto opomenutím nebyl žádný z účastníků zkrácen ve svých právech, neboť soud prvního stupně jim dal prostor k tomu, aby se vyjádřili jednak k písemnému vyhotovení znaleckého posudku, a k návrhu žalovaného provedl i výslech znalkyně. Žalovaný tak měl možnost veškeré výhrady a připomínky ke znaleckému posudku uplatnit přímo při jednání dne [datum]. Znalkyně se vyjádřila i ke kupní smlouvě předložené žalovaným, která se týkala obdobného pozemku zastavěného garáží v kat. úz. [část obce], která byla uzavřena již v roce [rok] a v níž byla kupní cena stanovena částkou 16,66 [spisová značka] denně a podrobně vysvětlila svůj postup při stanovení výše nájemného obvyklého v daném místě a čase. Žalovaný žádné další výhrady k posudku neměl a jím stanovenou výši nájemného za užívání předmětného pozemku akceptoval.

20. Ani námitku žalovaného, že soud prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav věci, když se nezabýval věcnou aktivní legitimací žalobkyně. V tomto směru nepovedl žádné dokazování a nezjistil tak, zda jí skutečně svědčí vlastnické právo k předmětnému pozemku, odvolací soud tuto námitku neshledal důvodnou a zejména včasnou.

21. Z předloženého spisu se podává, že žalovaný v průběhu řízení před soudem prvního stupně vlastnické právo žalobkyně k předmětnému pozemku nijak nezpochybnil. Nenamítal, že nebyly splněny materiální a formální podmínky pro to, aby žalobkyně mohla nabýt vlastnické právo k pozemku, jež je nyní zastavěn v celé své ploše budovou garáže, nenavrhl v tomto směru žádné důkazy a nezpochybnil ani správnost zápisu vlastnického práva žalobkyně v katastru nemovitostí. Tato odvolací námitka je pak i v rozporu s veškerými vyjádřeními, které žalovaný v řízení učinil, když sám tvrdil, že s žalobkyní jako vlastníkem pozemku jednal o uzavření nájemní smlouvy, případně o jeho odprodeji, tedy její vlastnické právo akceptoval a nijak nezpochybňoval. Jestliže tuto námitku uplatnil až v rámci odvolacího řízení s odůvodněním, že je včasná a soud je k ní povinen přihlédnout, neboť se jedná pouze o právní posouzení, odvolací soud tento názor žalovaného nepovažuje za správný.

22. Otázka aktivní legitimace není jen otázkou právního posouzení, zejména za situace, kdy žalobkyně je jako výlučný vlastník předmětného pozemku zapsána v katastru nemovitostí. Do doby, než bude prokázáno, že zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí nesouhlasí s faktickým stavem, platí, že tento zápis je správný.

23. Z uvedeného plyne, že ke zpochybnění zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí je třeba tvrdit a prokázat, že tento zápis není v souladu s faktickým stavem a není proto správný. To však žalovaný v průběhu řízení před soudem prvního stupně neučinil, ač mu vtom nic nebránilo. Aktivní legitimaci, tedy vlastnické právo žalobkyně nezpochybnil, netvrdil a neprokazoval, že toto právo náleží jinému subjektu než žalobkyni.

24. Navíc žalobce námitku nedostatku věcné aktivní legitimace vztáhl k Úřadu pro zastupování státu, který je v katastru zapsán jako subjekt mající právo hospodaření s tímto majetkem státu. Pominul tak, že věcná aktivní legitimace k podání této žaloby svědčí především vlastníku předmětného pozemku, jímž je stát a že Úřad pro zastupování státu je pouze orgánem, jenž jménem státu, tedy jménem vlastníka v řízení jedná a činí jeho jménem potřebné úkony, tedy sám vlastníkem není a neuplatňuje své vlastnické právo. I kdyby tomu tak bylo, platí i pro zpochybnění aktivní legitimace Úřadu pro zastupování státu to, co již bylo řečeno shora ve vztahu ke zpochybnění aktivní legitimace státu jako vlastníka.

25. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný ani v odvolání nepřináší relevantní skutečnosti a důkazy, které by mohly být odvolacím důvodem ve smyslu § 205a o. s. ř., a proto odvolací soud k této námitce žalovaného jako k nepřípustné novotě nepřihlížel.

26. Ohledně právního posouzení věci se jinak odvolací soud plně ztotožnil se soudem prvního stupně, jeho právní závěry považuje za správné, a proto i v tomto směru odkazuje v podrobnostech na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

27. Odvolací soud proto z výše uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. o věci samé i v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem, nákladech řízení státu a soudním poplatku potvrdil jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.).

28. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst.1ve spojení s § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 o. s. ř. Žalované, která byla v odvolacím řízení plně úspěšná a nebyla v tomto řízení právně zastoupena, náleží dle § 1 odst. 3 písm. a), b), c) vyhl. č. 254/2015 Sb. paušální náhrada hotových výdajů po [částka] za tři úkony právní služby (vyjádření k odvolání, příprava na jednání, účast u jednání dne [datum]).

29. V zamítavém výroku II. o věci samé zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).