Rozhodnutí 15 Co 228/2024-67

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 51 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky ode dne 22. 03. 2024 do zaplacení (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 8 421,60 Kč (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně, která byla v období od 27. 04. 2018 do 22. 12. 2020, vlastnicí bytové jednotky č. [hodnota] nacházející se na adrese [adresa] v bytovém domě stojícím na pozemku parc. č. [hodnota], zastavěná plocha a nádvoří, s podílem na společných částech nemovitosti [hodnota], v k. ú. [adresa], zapsané na LV č. [hodnota] u [adresa] (dále jen „byt“), domáhala na žalované zaplacení uvedené částky, neboť jí žalovaná nedoručila vyúčtování služeb za rok 2020 v zákonné lhůtě. Dle žalobkyně tím vznikla žalované povinnost zaplatit žalobkyni pokutu ve výši 50 Kč za každý započatý den prodlení. Vyúčtování za rok 2020 obdržela žalobkyně až po výzvě, dne 01. 03. 2024, tedy téměř tři roky po uplynutí zákonné lhůty, která marně uplynula dnem 30. 04. 2021. Proto žalobkyni náleží pokuta za 1 035 dnů prodlení v celkové výši 51 750 Kč. Dále uvedla, že vyúčtování bylo antidatováno, když bylo žalobkyni doručeno sice obratem po výzvě, ale až dne 01. 03. 2024, ovšem s datem 25. 03. 2021.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, neboť nárok žalobkyně je neoprávněný a v rozporu s právem. Žalovaná učinila nesporným, že žalobkyně byla vlastníkem bytu v období od 27. 04. 2018 do 22. 12. 2020. Od 23. 12. 2020 žalobkyně již vlastnicí bytu nebyla, proto ani žalované nevznikla povinnost doručit žalobkyni vyúčtování služeb za rok 2020. S odkazem na ust. § 1186 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) žalovaná namítla, že nebyla povinna vypořádat a ani vyúčtovat příspěvky na správu domu, protože zúčtovací období skončilo dnem 31. 12. 2020, kdy již žalobkyně vlastníkem nebyla. Žalobkyni proto nemohlo vzniknout právo na sankci za neposkytnutí vyúčtování. Ohradila se proti nařčení z antidatování vyúčtování. Vyúčtování bylo řádně a včas doručeno tomu, kdo byl v předmětné době vlastníkem bytu.

4. Na základě zjištěních, učiněných z listin předložených účastníky, za souhlasu účastníků s rozhodnutím věci bez nařízeného jednání, ve smyslu ust. § 115a o. s. ř., vyšel soud prvního stupně zejména z následujících skutkových zjištění:

5. Žalobkyně byla vlastnicí bytu od 27. 04. 2018 do 22. 12. 2020. Na základě kupní smlouvy ze dne 18. 12. 2020, s právními účinky zápisu v katastru nemovitostí ke dni 22. 12. 2020, převedla vlastnické právo k bytu na pana [jméno FO], ročník [datum]. Žalovaná vrátila žalobkyni v květnu 2021 přeplatek, který byl výsledkem vyúčtování služeb za rok 2020 ve výši 5 337 Kč. Dopisem ze dne 26. 2. 2024 vyzvala žalobkyně žalovanou k doručení vyúčtování služeb za rok 2020 a zároveň k úhradě částky 51 600 Kč jako pokuty za prodlení. Žalovaná následně doručila žalobkyni vyúčtování služeb za rok 2020, datované ke dni 25. 3. 2021, a nárok žalobkyně na pokutu dopisem ze dne 18. 3. 2024 neuznala.

6. Soud prvního stupně aplikoval ve věci ustanovení § 1186 odst. 1 o. z., ve znění účinném od 01.07.2020, a ust. §§ 7 odst. 1, 13 odst. 1, 2 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále jen „zákon“). Konstatoval, že zúčtovací období skončilo a lhůta k včasnému doručení uplynula až v době, kdy žalobkyně již nebyla vlastníkem bytu, a proto žalované s odkazem na ust. § 1186 odst. 1 o. z. nevznikla povinnost žalobkyni jako bývalému vlastníku bytu doručit vyúčtování služeb. Vyúčtování služeb za rok 2020 ze dne 25. 3. 2021 měla žalovaná povinnost doručit řádně a včas již novému vlastníkovi. Soud prvního stupně v tomto kontextu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3160/2011, kde je uvedeno, že: „dosud nevyčerpaná část záloh složená původním vlastníkem se stává závazkem společenství vůči nabyvateli jednotky – novému vlastníku a členu společenství. Je věcí stran smlouvy o převodu jednotky, zda a jak se výše nevyčerpaných záloh promítne v ceně za převod jednotky, popř. bude jinak ve vztahu mezi nimi vypořádána.“ Soud prvního stupně uzavřel, že povinnost doručit žalobkyni vyúčtování služeb za rok 2020 žalované nikdy nevznikla, proto ani nemohlo vzniknout žalobkyni právo na pokutu podle § 13 zákona a žalobu jako nedůvodnou zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. (ve specifikaci uvedené v odst. 23 napadeného rozsudku).

7. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Soudu prvního stupně vytkla nesprávné právní posouzení věci, zejména s ohledem na shodnou vůli účastníků ohledně toho, kdo s kým provede vyúčtování a s ohledem na možný jazykový výklad ustanovení § 1186 odst. 1 o. z. Konstatovala, že v období od 27.04.2018 do 22.12.2020 byla vlastnicí bytu. Dne 12.05.2021 obdržela od žalované přeplatek ze záloh na služby ve výši 5 337 Kč za rok 2020. Žalovaná však žalobkyni v návaznosti na výše uvedený přeplatek nezaslala řádné vyúčtování služeb za rok 2020, a žalobkyně tak nevěděla, na základě čeho, byla takto zaslaná částka určena. Proto se žalobkyně dne 26.02.2024 obrátila na žalovanou s výzvou k podání vyúčtování služeb a úhradě pokuty z důvodu prodlení s doručením vyúčtování. Žalovaná dané vyúčtování žalobkyni následně zaslala, avšak toto mohlo být dle názoru žalobkyně účelově antidatované, a zároveň žalovaná odmítla uhradit pokutu v takové výši, jak nárokováno žalobou. Dle žalobkyně byla vůle účastníků nepochybně shodná v tom ohledu, že předmětné zálohy budou vypořádány mezi žalobkyní a žalovanou, a nikoli mezi žalovanou a novým vlastníkem. Byla to žalovaná, kdo nejednal v souladu s ust. § 1186 odst. 1 o. z. a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 02. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3160/2011.

8. Z pohledu žalobkyně nelze jazykovým výkladem ust. § 1186 odst. 1 o. z. jednoznačně dovodit, že pakliže povinnost žalované k vypořádání uhrazených záloh s novým vlastníkem není dána, neznamená to ještě, že v případě shodné vůle k vypořádání záloh mezi sebou bez zainteresování třetích osob toto učinit nelze. Žalobkyně uvedla, že přestože dle daného ustanovení „nevzniká povinnost“, neznamená to, že toto žalovaná učinit nemůže, neboť předmětné ustanovení toto žalované nezakazuje, pouze stanovuje, že určitou povinnost nemá (tj. dané ustanovení je vymezeno negativně). Dané ustanovení není charakteru zakazujícího, nýbrž pouze stanoví obecné pravidlo neboli dispozici právní normy, navíc negativně vymezenou. Proto i z hlediska jazykového výkladu ustanovení, jímž žalovaná argumentuje, z pohledu žalobkyně nebrání účastníkům, aby se vypořádali mezi sebou, pakliže k tomu sama žalovaná projeví vůli jako první, kdy však až posléze v rámci soudního řízení proti žalobkyni brojí v tom ohledu, že k danému vypořádání s ní není vůbec povinna.

9. Žalobkyně závěrem odkázala na ust. § 10 odst. 1, 2 o. z., kdy nelze-li právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení, posoudí se podle ustanovení, které se týká právního případu co do obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližšího a není-li takové ustanovení, posoudí se právní případ podle principů spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá tento zákon, tak, aby se dospělo se zřetelem k zvyklostem soukromého života a s přihlédnutím k stavu právní nauky i ustálené rozhodovací praxi k dobrému uspořádání práv a povinností. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo aby jej změnil tak že žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná žalobkyni náhradu nákladů řízení za řízení před soudy obou stupňů.

10. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku. Uvedla, že žalobkyně se snaží dovodit, že zasláním přeplatku, ke kterému nebylo zasláno vyúčtování, vznikla žalované povinnost poskytnout žalobkyni vyúčtování, jehož neposkytnutí je sankcionováno zákonnou pokutou. Žalovaná zdůraznila, že ač žalobkyně obdržela přeplatek dne 12.05.2021, obrátila se na žalovanou s žádostí o poskytnutí vyúčtování až skoro po třech letech. Svůj nárok odůvodňuje i účelem řádného vedení účetnictví, což je v rozporu s tím, po jak dlouhé době o vyúčtování požádala. Dle žalované jakékoli poskytnutí vyúčtování žalobkyni nebo zaslání přeplatku nemá vliv na oprávněnost nároku žalobkyně.

11. Žalovaná trvá na tom, že právo na zaplacení zákonné pokuty žalobkyni nevzniklo právě proto, že žalobkyni nevzniklo ani právo na vypořádání příspěvků na správu domu a zálohy na plnění spojená nebo související s užíváním bytu. Žalobkyně se snaží prezentovat skutečnost, že jí bylo zasláno vyúčtování jako projev vůle žalované na vypořádání se žalobkyní a nikoli s novým vlastníkem. Žalovaná poskytla řádně a včas vyúčtování novému vlastníkovi, panu [jméno FO], který byl jediným oprávněným příjemcem vyúčtování a finančních prostředků, stejně tak jako je povinným k úhradě nedoplatku. Žalovaná popírá, že by měla jakoukoli vůli shodnou s žalobkyní na vypořádání záloh jiným než zákonným způsobem. Vyúčtování roku 2020 doručila nájemci, panu [jméno FO]. Na této skutečnosti nemění nic vyplacení částky přeplatku žalobkyni, když v tomto případě se může jednat o bezdůvodné obohacení na straně žalobkyně. Uplatnění jazykového výkladu jako izolovaného způsobu výkladu práva je v rozporu s prováděním výkladů právních norem a není možné takto izolovaně vykládat ustanovení zákona. Již z rozhodnutí Nejvyššího soudu plyne, že vypořádání si plateb záloh musí provést mezi sebou strany kupní smlouvy, když nevyčerpaná část záloh původního vlastníka se stává závazkem společenství vůči novému vlastníkovi. K výkladu žalobkyně týkajícímu se toho, že pojem „nevzniká povinnost“ neznamená, že se tak nemůže učinit dobrovolně zbývá jen dodat, že pokutou není sankcionováno nesplnění dobrovolné povinnosti, ale nesplněním zákonem uložené povinnosti. I pokud by žalovaná souhlasila s výkladem provedeným žalobkyní, neznamenala by tato skutečnost vznik nároku žalobkyně na náhradu pokuty. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů řízení

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

13. Odvolací soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, na soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění, stejně jako na jeho právní závěry. Odvolací námitky žalobkyně nemohou zvrátit správnost závěrů rozhodnutí soudu prvního stupně, které je přezkoumatelné a řádně odůvodněné.

14. Podle § 1186 odst. 1 o. z., ve znění účinném od 1. 7. 2020, při převodu vlastnického práva k jednotce nevzniká osobě odpovědné za správu domu povinnost vypořádat příspěvky na správu domu a zálohy na plnění spojená nebo související s užíváním bytu.

15. V občanském zákoníku je nově zakotvena zásada, že se při převodu vlastnického práva k jednotce nevypořádávají příspěvky ve vztahu k dosavadnímu vlastníkovi jednotky (převodci), které zaplatil do dne, kdy nabyl účinnosti převod vlastnického práva k jednotce (dříve jeho vlastnictví) na jinou osobu. Zaplacené zálohy jsou závazkem osoby odpovědné za správu domu vůči vlastníkovi jednotky. Při převodu vlastnictví jednotky dosavadním vlastníkem mu osoba odpovědná za správu nevrací dosud zaplacené a nevyúčtované zálohy (Beck III 1186 2) a ani neprovádí vyúčtování tak, aby mu uhradila případný přeplatek. Osoba odpovědná za správu domu provede zúčtování v obvyklém termínu s novým vlastníkem jednotky. Je záležitostí převodce a nabyvatele, jak se vypořádají za již zaplacené zálohy (Beck III 1186 2); vzhledem k nejasnosti, jaké dispozitivní pravidlo zde platí, doporučuje se, aby o tom učinili ujednání. Dnem účinnosti převodu jednotky je den nabytí vlastnického práva nabyvatelem ze smlouvy o převodu jednotky, tedy den, k němuž je povolen vklad práva vlastnického k jednotce do KN. (viz § 1186 [Nabyvatel jednotky]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 2–3.).

16. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28.02.2013, sp. zn. 29 Cdo 3160/2011 mimo jiné uvedl, že: „Jinými slovy, dosud nevyčerpaná část záloh složená původním vlastníkem se stává závazkem společenství vůči nabyvateli jednotky – novému vlastníku a členu společenství. Je věcí stran smlouvy o převodu jednotky, zda a jak se výše nevyčerpaných záloh promítne v ceně za převod jednotky, popř. bude jinak ve vztahu mezi nimi vypořádána.“

17. V posuzovaném případě došlo k převodu vlastnického práva k bytu z žalobkyně na nového vlastníka pana [jméno FO] ke dni 22. 12. 2020, který byl na konci zúčtovacího období roku 2020, jejím novým majitelem, a proto povinnost zaslat žalobkyni vyúčtování za rok 2020, již žalovanou v souladu s ust. § 7 odst. 1 zákona nestíhala. Žalobkyně nemá na nárokovanou částku představovanou pokutou ve výši 50 Kč za den prodlení (§ 13 odst. 2 zákona) nárok, neboť není ve věci nadána věcnou aktivní legitimací. Odvolací soud shledává zcela příkladným odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.02.2013, sp. zn. 29 Cdo 3160/2011, jehož závěry soud prvního stupně správně aplikoval. Z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že vyúčtování provede společenství vůči novému členu společenství, kterým byl na konci zúčtovacího období pan [jméno FO] a nikoliv žalobkyně.

18. Argumentace žalobkyně, že v situaci, kdy žalovaná vyplatila žalobkyni přeplatek na službách v březnu 2021, čemuž nebyla dle ust. § 1186 odst. 1 o. z., v rozhodném znění, povinna, nemůže dle odvolacího soudu založit povinnost žalované zaslat žalobkyni i vyúčtování. Takový výklad žalobkyně nemá oporu v zákoně, ani v obecných zvyklostech a dle odvolacího soudu se jedná o pouhé domněnky žalobkyně. Žalobkyně konstruuje vznik této povinnosti žalované jejím projevem vůle, spočívajícím v zaslání finanční částky. Taková konstrukce neobstojí, neboť nemá oporu v žádném zákonu či dohodě mezi žalobkyní a žalovanou. Podporu pro tato tvrzení žalobkyně nelze získat ani odkazem na ust. § 10 o. z., neboť je zde zcela jasně formulované ustanovení § 1186 odst. 1 o. z., jehož výklad byl soudem prvního stupně proveden v souladu s ust. § 2 odst. 1, 2, 3 o. z.

19. Argumenty žalobkyně, že v situaci, kdy žalovaná vrátila přeplatek a byla proto povinna zaslat žalobkyni i vyúčtování za rok 2020, neobstojí. Odvolací soud souhlasí s námitkou žalované, že žádost o vyúčtování ze dne 26.02.2024, s odkazem na potřebu žalobkyně, doložit účetnictví finančnímu úřadu, není relevantní s ohledem na běh času. Po výzvě žalobkyně v roce 2024 žalovaná vyúčtování žalobkyni zaslala, kdy tvrzení žalobkyně o antidatování vyúčtování, nemá pro toto řízení žádné důsledky, z důvodů výše uvedených.

20. Odvolací soud proto zcela souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, jehož rozhodnutí hodnotí jako věcně správné a přezkoumatelné, že povinnost doručit žalobkyni vyúčtování služeb za rok 2020 žalované nikdy nevznikla, a proto nevzniklo žalobkyni právo na pokutu podle § 13 zákona, a žaloba byla proto správně zamítnuta.

21. S ohledem na veškeré výše uvedené důvody odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně správného výroku II., o nákladech řízení mezi účastníky, jehož znění bylo v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř.

22. Podle § 142 odst. l o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. l o.s.ř. má procesně úspěšná žalovaná právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, jež sestává z odměny advokáta za dva úkony právní služby: sepsání vyjádření k odvolání ze dne 02.07.2024, účast u jednání odvolacího soudu dne 05.09.2024 (§ 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. g/ a k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) po 3 180 Kč z tarifní hodnoty ve výši 51 750 Kč a náhrady hotových výdajů za uvedené dva úkony právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 a. t.) a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 6 960 Kč ve výši 1 461,60 Kč. Celkem náklady odvolacího řízení žalované činí 8 421,60 Kč.