o zaplacení 20 243 Kč s příslušenstvím

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 20 243 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % p. a. za dobu od 4. 4. 2024 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním podhledávky ve výši 8 712 Kč (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 200 Kč (výrok II.).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobním návrhu na zaplacení pojistného plnění z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou v běžném občanském životě, založeného pojistnou smlouvou uzavřenou mezi žalovanou jako pojistitelem a žalobkyní jako pojistníkem a pojištěným dne 19. 5. 2010 pod č. [číslo]. Pojistnou událostí je vznik odpovědnosti za škodu, která byla způsobena dne 24. 6. 2020 v 10:00 hodin v [adresa] v [místo], při hře syna žalobkyně s míčem. Míč nabral jiný směr, než syn žalobkyně zamýšlel, dopadl na střechu budovy, ze které se uvolnila střešní taška, jež při pádu poškodila dvě zaparkovaná vozidla tov. zn. [název] bez registrační značky, VIN: [VIN kód] a [VIN kód] (ve vlastnictví společnosti [právnická osoba]). Výše požadovaného pojistného plnění odpovídá nákladům na opravu vozidel. Žalobkyně žalované oznámila pojistnou událost prostřednitvím elektornického formuláře dne 20. 7. 2020. Žalovaná odmítla pojistné plnění poskytnout dopisem ze dne 26. 2. 2021 s odůvodněním, že k poškození vozidel muselo dojít za jiných okolností. Vycházela z odborného vyjádření znalce [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 7. 12. 2021, které si nechala zpracovat. V řízení před soudem žalovaná od této obrany ustoupila (v reakci na výsledky trestního stíhání žalobkyně pro přečin pojistného podvodu, k němuž dala žalovaná podnět, neboť usnesením Okresního státního zastupitelství v [místo] ze dne 25. 3. 2024 sp. zn. [spisová značka] bylo trestní stíhání žalobkyně po dalším znalecném zkoumání technické přijatelnosti oznámeného skutkového děje zastaveno s odůvodněním, že se nestal skutek, pro který bylo stíhání vedeno) a namítla promlčení žalobou uplatněného nároku.

Soud I. stupně vyšel z následujících zjištění:

3. Dne 24. 6. 2020 došlo k výše popsané škodní události, při níž byla poškozena dvě vozidla tov. zn. [název]. Žalobkyně byla pro případ své odpovědnosti za škodu způsobenou v běžném občanském životě pojištěna u žalované a pojištění ke dni 24. 6. 2020 trvalo. Poškozená vlastnice vozidel se o škodě a odpovědné osobě dozvěděla v období od 24. 6. 2020 do 5. 2. 2021. Několik měsíců před odesláním dopisu (žalované žalobkyni) ze dne 21. 2. 2021 se konala prohlídka vozidel mobilním technikem pojišťovny a dne 5. 2. 2021 byly vystaveny daňové doklady na opravu poškozených vozidel. Ke dni 5. 2. 2021 tedy poškozená bezpečně znala nejen osobu škůdce a skutečnost, že její vozidla byla poškozena a v jakém rozsahu, ale i výši způsobené škody, která odpovídá nákladům na opravu poškození.

4. Soud I. stupně aplikoval ust. §§ 619 odst. 1 a 2, 620 odst. 1, 629 odst. 1, 626 a 635 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Žalobou uplatněný nárok (k námitce žalované) posoudil jako promlčený, konstatoval, že žalovaná proto není povinna požadované pojistné plnění poskytnout (§ 609 o. z.), a žalobu zamítl.

5. Tvrzené právo na pojistné plnění se promlčelo uplynutím tříleté promlčecí lhůty (§ 629 odst. 1 o. z.) k uplatnění práva na náhradu škody, na kterou se pojištění odpovědnosti vztahuje (§ 635 odst. 2 o. z.). Běh této (subjektivní) lhůty započal v den, kdy se poškozená ([právnická osoba]) dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu lhůty, tj. kdy se dozvěděla o škodě a o osobě povinné k její náhradě (§ 619 odst. 2 a § 620 odst. 1 o. z.). K aplikovatelnosti ust. § 635 odst. 2 o. z. soud I. stupně poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019 sp. zn. 25 Cdo 1976/2019, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2020. Právo na pojistné plnění z povinného pojištění odpovědnosti se může promlčet dříve, než uplyne (objektivní) promlčecí lhůta stanovená v ust. § 626 o. z., a to uplynutím subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody. V posuzovaném případě poškozená získala vědomost o všech okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty nejpozději dne 5. 2. 2021. Běh subjektivní promlčecí lhůty tedy jistě skončil před podáním žaloby v této věci dne 24. 6. 2024.

6. Námitku promlčení soud I. stupně neshledal rozpornou s dobrými mravy. Zdůraznil, že žalovaná žalobkyni nijak nebránila v uplatnění nároku v občanském soudním řízení v promlčecí lhůtě. Podané trestní oznámení pro podezření z pojistného podvodu (na základě odborného vyjádření, které měla žalovaná k dispozici) nijak do tohoto procesního práva žalobkyně nezasahovalo, nebylo tedy třeba vyčkávat na jeho vyřízení orgány činnými v trestním řízení. Žalobkyně nadto měla oponentní posudek (z něhož plynula důvodnost práva na pojistné plnění) k dispozici již dne 10. 10. 2022. Přestože bylo pro žalobkyni trestní stíhání jistě stresové, nedopustila se žalovaná jakéhokoli jednání, kterým by fabulovala (např. slibovala smírná jednání), a přispěla tak k opožděnému podání žaloby. Nepřiléhavým shledal soud I. stupně i odkaz žalobkyně na skutkové okolnosti věci projednávané Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 2552/18.

7. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Soud I. stupně úspěšné žalované přiznal proti neúspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Přiznaná částka 1 200 Kč představuje náhradu hotových výdajů dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. za 4 úkony (sepis odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu, sepis vyjádření ve věci, účast na jednání soudu dne [datum] a příprava na tuto účast) po 300 Kč.

8. Rozsudek napadla včasným odvoláním žalobkyně. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek změnil tak, že žalobě bude vyhověno, případně aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Dle žalobkyně soud I. stupně chybně dovodil, že námitka promlčení vznesená žalovanou není v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně je přesvědčena, že se její případ podobá případu řešenému Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 2552/18, kde se Ústavní soud zastal ženy v postavení spotřebitele ze smlouvy uzavřené s jinou pojišťovnou. I v tomto případě se stěžovatelka obrátila na soud se žalobou o náhradu škody a obecné soudy její nárok ve značné části neuznaly z důvodu jeho promlčení po uplynutí subjektivní (tehdy dvouleté) promlčecí lhůty. Ústavní soud zdůraznil, že z postavení spotřebitele rozpor s dobrými mravy paušálně dovodit nelze, není však možné odhlížet od všech dalších okolností, které byly s takovým postavením v konkrétním případě spojeny. V uvedeném případě dle Ústavního soudu obecné soudy dostatečně nezohlednily problematičnost postavení stěžovatelky, které za situace, kdy pojišťovna navzdory rozhodnutí o uznání invalidity v rozsahu III. stupně odmítla pojistné plnění poskytnout, nezbylo, než nesplacené zůstatky úvěrů stavební spořitelně nejprve doplatit ze svých prostředků, aby se až následně mohla dané finanční částky domáhat v rámci soudního řízení prostřednictvím žaloby na náhradu škody…….a dále…… při splnění nezbytných podmínek by měl být proces poskytnutí pojistného plnění pro spotřebitele předvídatelný, transparentní a rychlý a ve své podstatě velmi jednoduchý, zatímco stěžovatelka se náhrady domohla až po několikaletém soudním řízení a v důsledku vznesené námitky promlčení pouze v omezené míře… V posuzovaném případě měly být zohledněny další okolnosti, které zapříčinily, že žalobkyně svůj návrh k soudu nepodala včas, a to především nepříznivý fyzický a psychický stav žalobkyně způsobený trestním stíháním iniciovaným na podnět žalované. Stejně jako ve výše zmíněném případě musela i žalobkyně uhradit škodu ze svých prostředků, aby se následně mohla finanční částky domáhat v soudním řízení; zde se však žalobkyně žádné náhrady nedomohla.

9. Žalobkyně současně soudu I. stupně vytkla, že neprovedl jí navržené důkazy o dopadech trestního stíhání na její osobu, tj. účastnický výslech žalobkyně, podnět zaslaný žalovanou orgánům činným v trestním řízení a protokol o podání vysvětlení žalobkyně (zde žalobkyně zkolabovala a zasahovala RZS). Žalobkyně se v době prověřování ze strany orgánů činných v trestním řízení nacházela v tak složité životní situaci, že uplatnění předmětné pohledávky bylo poslední věcí, kterou ve světle ostatních okolností považovala za důležitou řešit. Následek promlčení pro žalobkyni představuje nepřiměřeně tvrdý postih ve srovnání spovinností žalované, a to i s ohledem na důvody, pro které žalobkyně své právo neuplatnila.

10. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Zdůraznila, že v posuzovaném případě není důvod pro zásah do principu právní jistoty v podobě odmítnutí námitky promlčení jako nemravné. Žalobkyně měla dostatečný časový prostor pro uplatnění nároku u soudu, trestní oznámení žalované jí v tom nemohlo jakkoli bránit.

11. Odvolací soud přezkoumal rozsudek I. stupně dle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo, a došel k závěru, že odvolání důvodné není.

12. Soud I. stupně opatřil dostatek skutkových zjištění pro posouzení, zda žalobou uplatněný nárok je promlčen, přičemž jeho skutková zjištění logicky vyplývají z obsahu provedených listinných důkazů. I právní závěry vyjádřené v napadeném rozsudku jsou zcela správné. Stěžejní je přitom zjištění doby, kdy se poškozená [právnická osoba] dozvěděla o škodě a osobě povinné k její náhradě. Protože podle zjištění soudu I. stupně je dnem, kdy se poškozená nejpozději dozvěděla o veškeré informace o svém nároku a jeho výši, den 5. 2. 2021, je zřejmé, že tříletá promlčecí lhůta běžící (nejpozději) od tohoto dne uplynula přede dnem podání žaloby. To ostatně nezpochybňuje ani žalobkyně.

13. Závěr soudu I. stupně o tom, že námitka promlčení vznesená žalovanou není rozporná s dobrými mravy, je rovněž správný. Tento závěr plně odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. 28 Cdo 2598/2020, z nějž je dále citováno). Ve vztahu k námitce promlčení Nejvyšší soud odůvodnil a formuloval závěr, dle nějž dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011).

14. V posuzovaném případě rozhodně nelze říci, že by žalobkyně uplynutí promlčecí lhůty nezavinila a že by žalovaná jakýmkoliv svým chováním způsobila či spoluzpůsobila marné uplynutí subjektivní promlčecí lhůty. Podstatné je, že žalovaná žalobkyni nijak neovlivňovala v jejím uvážení, kdy uplatnit nárok na pojistné plnění u soudu. Za situace, kdy žalovaná ukončila šetření pojistné události s výsledkem, že pojistné plnění neposkytne (dokonce se závěrem, že jde o pojistný podvod), bylo uplatnění skutkově i právně jednoduchého nároku toliko na úvaze a bdělosti žalobkyně. Jak naznačil soud I. stupně, vyčkávání na výsledky trestního stíhání nebylo nejen potřebné, ale ani rozumné, měla-li žalobkyně včas k dispozici znalecký posudek vyvracející tvrzení žalované o pojistném podvodu. Na tom nemůže ničeho změnit ani trauma způsobené žalobkyni trestním stíháním, zahájeném po trestním oznámení žalované. Soud I. stupně tedy v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu vystihl, že žalobní argumentace neobsahuje tvrzení o žádné právně relevantní skutečnosti, pro kterou by bylo možné korigovat promlčení dobrými mravy, a přiléhavě odmítl pro nadbytečnost provedení důkazů, jimiž měly být prokázány negativní dopady trestního stíhání na osobu žalobkyně.

15. Poukaz žalobkyně na věc řešenou Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 2552/18 je nepřípadný. V uvedené věci šlo o náhradu škody způsobené nevyplacením pojistného plnění z pojištění neschopnosti spácet úvěr, přičemž pojistný vztah byl založen smlouvou uzavřenou mezi pojistitelem a bankou jako pojistníkem. Podstatnou skutkovou okolností zde bylo, že stěžovatelka nebyla při uplatnění svého práva pasivní, protože se stejné peněžité částky nejprve domáhala jako pojistného plnění, přičemž pro nedostatek aktivní legitimace byla tato její původní žaloba pravomocně zamítnuta z důvodů, které jí (dle Ústavního soudu) nelze přičítat k tíži. Ústavní soud totiž zohlednil rozpor pravomocného rozhodnutí o původní žalobě stěžovatelky (v závěru o nedostatku její aktivní legitimace) s jeho později vydaným nálezem (sp. zn. IV. ÚS 3009/17), kde ve skutkově stejné věci poukázal na vzájemnou provázanost pojišťovny a banky, v důsledku které banka hypoteticky nemusí mít zájem požadovat plnění od pojišťovny a může tak dojít ke vzniku patové situace, v rámci které by spotřebitel nemohl požadovat plnění přímo po pojišťovně a zároveň by neměl prostředek, kterým by mohl donutit banku k uplatnění pojistného nároku u pojišťovny.

16. V posuzovaném případě nelze hovořit o podobně problematickém právním a procesním postavení žalobkyně. Zde za pozdním uplatněním skutkově a právně jednoduchého nároku u soudu stojí jen a pouze pasivita žalobkyně.

17. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný včetně věcně správného výroku o nákladech řízení.

18. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud úspěšné žalované přiznal proti neúspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Přiznaná částka 300 Kč představuje paušální náhradu hotových výdajů dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. za úkon sepis vyjádření k odvolání.