pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací],

1. Rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací], Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni (I.) [částka] s úrokem z prodlení 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a (II.) k rukám jejího advokáta náhradu nákladů řízení [částka]. Takto vyhověl žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení uvedené částky jako [anonymizováno] satisfakce za nemajetkovou újmu, kterou utrpěla v důsledku nesprávného úředního postupu [anonymizována dvě slova], jenž v řízení o jejím návrhu nedodržoval zákonné lhůty k vydání rozhodnutí a řízení před ním trvalo 27 měsíců a 24 dnů. Žalovaná se žalobě bránila s tím, že [anonymizována dvě slova] sice pochybil, když v zákonem předpokládané lhůtě nevydal nález ani nerozhodl o námitkách, jež byly proti němu vzneseny, aniž informoval účastníky o prodloužení lhůt pro vydání rozhodnutí, nicméně délka řízení 27 měsíců je ještě (hraničně) akceptovatelná, za přiměřenou satisfakci proto považovala konstatování porušení práva a omluvu, které již žalobkyni poskytla.

2. Mezi účastníky nebylo sporu o průběhu řízení před [anonymizována dvě slova]; soud I. stupně jej také popsal v odůvodnění rozsudku (odst. 6). Pro posouzení věci považoval za důležité zjištění, že [anonymizována dvě slova] měl od [datum] k dispozici vše pro rozhodnutí, nález však vydal až [datum], a o námitkách, které byly proti nálezu podány [datum], rozhodl až [datum] Ani v jednom případě nerozhodl o prodloužení řízení, jak má učinit, nemůže-li dodržet zákonnou lhůtu pro rozhodnutí. Po právní stránce hodnotil věc podle zák. č. 82/1998 Sb., poukázav výslovně na jeho § 13 odst. 1 a 2 a § 31a odst. 1 – 3, dále citoval čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a příslušná ustanovení zákona č. 229/2002 Sb. o [anonymizováno] arbitrovi. Poukázal na účel institutu [anonymizována dvě slova] jako cesty k mimosoudnímu a finančně dostupnému řešení sporů mezi finančními institucemi a spotřebiteli, s tím, že tento účel v dané věci naplněn nebyl, když následovaly další tři spory vedené před soudem. Rozvedl úvahu, zda na projednávanou věc dopadá ochrana podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, se závěrem, že tomu tak je, a posléze vyložil důvody, na jejichž základě shledal v projednávané věci odpovědnost státu za nesprávný úřední postup v podobě nepřiměřené délky řízení před [anonymizována dvě slova], za nějž přiznal žalobkyni [anonymizováno] satisfakci, s důrazem na to, že nemajetková újma účastníka řízení je v tomto případě zákonem presumována. Poukázal na soudní judikaturu, podle níž je namístě přiznání [anonymizováno] náhrady (konstatování porušení práva a omluvu za přiměřené zadostiučinění nepovažoval), a její výši vypočetl vycházeje ze základní částky [částka] za první dva roky řízení, přičemž adekvátní náhradu za řízení trvající 27 měsíců a 24 dnů ([částka]) navýšil dvakrát o 10 % s ohledem na dvě několikaměsíční období nečinnosti [anonymizována dvě slova] (před vydáním nálezu a před rozhodnutím o námitkách) – celkem tak žalobkyni přiznal náhradu [částka], jak požadovala, zákonný úrok z prodlení z této částky od [datum] (bez bližšího odůvodnění) a plnou náhradu nákladů řízení.

3. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, jímž soudu I. stupně vytknula nesprávná skutková zjištění a chybné právní posouzení věci. Konkrétně poukázala na to, že žalobkyně nikde v žalobě netvrdila, že by řízení před [anonymizována dvě slova] bylo nepřiměřeně dlouhé (§ 13 odst. 1 věta třetí zák. č. 82/1998 Sb.), nýbrž uvedla, že [anonymizována dvě slova] pochybil tím, že nevydal rozhodnutí v zákonných lhůtách ( (§ 13 odst. 1 věta druhá zák. č. 82/1998 Sb.), že svou žalobu ve smyslu třetí věty zmíněného zákonného ustanovení nijak argumentačně nepodpořila ani v tomto smyslu nekoncipovala žalobní požadavek. Dále namítla, že žalobkyně tvrdila, že [anonymizováno] měl všechny podklady pro rozhodnutí již [datum], toto její tvrzení však bylo dokazováním vyvráceno, když bylo prokázáno, že ještě [datum] žalobkyně doplnila svá tvrzení a argumentaci, a dokonce disponovala předmětem řízení, když vznesla nový požadavek na určení neplatnosti pojistné smlouvy; to vyvolalo nutnost seznámit pojišťovnu s novými podklady, aby se k nim případně mohla vyjádřit. Vyjádřila přesvědčení, že nebyly splněny předpoklady pro vyhovění žalobě, když s přihlédnutím ke složitosti věci lze délku řízení 27 měsíců a 24 dnů považovat ještě za akceptovatelnou, přičemž je třeba vzít v úvahu i to, že se na trvání řízení podílela svým jednáním žalobkyně, jejíž návrh vykazoval řadu nedostatků, k jejichž odstranění musela být vyzvána, některé podklady nedodala s tím, že si je má [anonymizováno] v rámci vyšetřovací zásady obstarat sám, a po seznámení s podklady pro rozhodnutí předložila novou dokumentaci, resp. disponovala předmětem řízení; doplnila, že [anonymizováno] s výjimkou některých dílčích průtahů postupoval v řízení pravidelně a řádně. Kromě toho namítla, že soud I. stupně nesprávně posoudil význam řízení pro žalobkyni, která s přihlédnutím k namítaným skutečnostem nemohla žádný stav„ existenční nejistoty“ prožívat (uzavřela smlouvu na 30 let, její neplatnosti se začala dovolávat až po několika letech, pojistné platila celou dobu i během řízení před [anonymizováno], již [datum] zjistila, že její nárok je částečně promlčený, v řízení žádnou aktivitu nevyvíjela, disponovala prostředky k úhradě advokáta). Dovodila proto, že z důvodu minimálního významu řízení pro žalobkyni, jejího podílu na celkové délce řízení a složitosti řízení, je třeba žalobu hodnotit jako nedůvodnou, neboť přiměřené satisfakce v podobě konstatování porušení práva a omluvy za něj se již žalobkyni od žalované dostalo. Navrhla proto, aby odvolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že žalobu zamítne a žalované přizná náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

4. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce poukázala na judikaturu Městského soudu v Praze publikovanou již v několika obdobných věcech, která její argumentaci dává za pravdu. Nesouhlasila s odvolacími argumenty žalované, poukázavši na postup [anonymizována dvě slova] v řízení, který namnoze nebyl ani bezprůtažný ani procesně efektivní. Navrhla proto potvrzení napadeného rozsudku a požádala o náhradu nákladů odvolacího řízení.

5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno osobou k tomu oprávněnou a včas, přezkoumal z podnětu odvolání a v jeho rozsahu napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a o. s. ř.). Dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

6. Soud I. stupně učinil skutková zjištění v rozsahu potřebném pro posouzení věci; skutečnosti týkající se průběhu řízení před [anonymizována dvě slova] ostatně byly mezi účastníky nesporné.

7. Pokud jde o právní posouzení věci, soud prvního stupně nepochybil, když věc posuzoval podle příslušných ustanovení zák. č. 82/1998 Sb. ve vztahu k čl. 6 LZPS, s přihlédnutím k zákonné úpravě řízení před [anonymizována dvě slova]. Na základě zjištěného skutkového stavu správně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na zadostiučinění za nemajetkovou újmu je dán co do základu (tj. co do závěru o existenci nesprávného úředního postupu na straně jedné a újmy, kterou v důsledku tohoto pochybení utrpěla žalobkyně, na straně druhé), tak i co do konkrétní formy satisfakce (že namístě je poskytnutí peněžitého zadostiučinění), a konečně i co do její výše (konkrétní peněžité částky, jež byla žalobkyni přiznána). I v těchto ohledech je proto v zásadě možné odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se soud prvního stupně vypořádal se všemi pro věc významnými aspekty.

8. K námitkám žalované je pak možno uvést následující.

9. Povaha uplatněného nároku - jeho posouzení podle § 13 odst. 1 ZOdpŠk věty druhé (porušení povinnosti vydat rozhodnutí nebo provést úkon v zákonné lhůtě) nebo věty třetí (nerespektování lhůty přiměřené, není-li stanovena lhůta zákonná) je právním posouzením věci; je tedy v zásadě lhostejné, jak v tomto ohledu kvalifikovala svůj nárok sama žalobkyně, neboť právní kvalifikace je věcí soudu. Odvolací soud pak v této souvislosti podotýká, že s ohledem na povahu a předmět posuzovaného řízení je správným také závěr soudu prvního stupně o tom, že se zde uplatní ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Zákonné lhůty nejsou stanoveny pro celé řízení před [anonymizována dvě slova], nýbrž jen pro jeho dílčí úseky (lhůta pro vydání nálezu v trvání 90 dnů od shromáždění všech podkladů nutných pro rozhodnutí podle § 15 odst. 1 [anonymizováno], lhůta pro rozhodnutí o námitkách v trvání 30 dnů ode dne jejich doručení, resp. 60 dnů ve zvlášť složitých případech podle § 16 odst. 2 [anonymizováno]; lhůtu může [anonymizována dvě slova] přiměřeně prodloužit, pokud vzhledem k povaze věci nelze v zákonné lhůtě rozhodnout), a pak je nutno zabývat se nikoli pouze dodržením dílčích zákonných lhůt, nýbrž především celkovou přiměřeností trvání posuzovaného řízení, obdobně jako tomu je v případě řízení soudních (u nichž jsou rovněž některé dílčí lhůty zákonem stanoveny).

10. Správným je pak též navazující závěr soudu prvního stupně o nepřiměřenosti celkové doby trvání posuzovaného řízení. Podle výsledků dokazování mohlo a mělo být toto řízení ukončeno dříve; v této souvislosti je možno zdůraznit, že [anonymizována dvě slova] je správním orgánem, který podklady pro své rozhodnutí obstarává z úřední povinnosti, je proto odpovědný za řádný a plynulý průběh řízení; to zahrnuje i jeho povinnost včas reagovat na zjištění o nutnosti doplnit podklady a činit včas relevantní kroky směřující k vydání rozhodnutí. Z tohoto pohledu je např. nepřijatelné, aby [anonymizováno] půl roku po obdržení vyjádření pojišťovny adresoval žalobkyni výzvu k vyjádření k námitce promlčení, potažmo ke zvážení zpětvzetí návrhu, což je postup procesně neefektivní, neboť nesměřuje k vydání nálezu. K opačnému závěru nemůže vést ani argumentace žalované dovolávající se jiného rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (rozsudek č. j. [číslo jednací]), neboť v tam řešené věci trvalo řízení před [anonymizována dvě slova] významně kratší dobu a nebylo zatíženo průtahy zjištěnými v této věci; odlišnost obou srovnávaných věcí je zřejmá.

12. Soud prvého stupně proto nepochybil závěrem o existenci nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky trvání posuzovaného řízení, jakož i o nemajetkové újmě, která v jeho důsledku žalobkyni vznikla, a kterou zákon (v souladu se závěry Stanoviska NS ČR) presumuje. Správným je potom také navazující závěr o tom, že pouhé konstatování porušení práva není v této věci dostačující (takový závěr přichází v úvahu pouze výjimečně, jsou-li pro to konkrétní věcné důvody, jež však v nyní řešené věci shledány nebyly), a je proto třeba poskytnout žalobkyni zadostiučinění v peněžité formě.

13. I v tomto ohledu pak soud prvního stupně postupoval správně, když postupem vycházejícím ze Stanoviska NS určil nejprve základní částku odpovídající celkové době trvání posuzovaného řízení a tuto pak dále modifikoval s ohledem na zákonná kritéria (§ 31a odst. 3 ZOdpŠk). Odvolací soud považuje jeho postup za správný a v zásadě ničeho nenamítá proti výpočtu, jak jej soud I. stupně vyložil v odůvodnění napadeného rozsudku, snad jen s tou výtkou, že odvolací soud nepovažuje za přiléhavé navýšení náhrady o 10 % za každé ze dvou zjištěných dílčích pochybení, ale celkové zvýšení o 20 % za nekoncentrovaný postup [anonymizována dvě slova], který se na délce řízení významně podílel. Výsledná částka náhrady proto změny nedoznává.

14. Vliv chování žalobkyně na délku posuzovaného řízení nepovažuje odvolací soud za zásadní, zejména s přihlédnutím k podílu [anonymizována dvě slova] na jeho trvání. Žalobkyně sice v průběhu řízení disponovala návrhem, taková dispozice je však procesně přípustná a její vliv na délku trvání řízení nebyl tak významný.

16. Konečně se nelze ztotožnit ani s argumentací žalované ve vztahu k významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni. Je evidentní, že v řízení šlo o nikoli nepatrné peněžité plnění v souvislosti s uzavřenou pojistnou smlouvou, ohledně jejíž platnosti vznikly pochybnosti. Na závažnosti věci nic nemění, že žalobkyně tyto pochybnosti nabyla až po několika letech trvání smlouvy (kdy byla věc medializována a spotřebitelé bylo takto upozorněni na možnost, že uzavřeli smlouvu takto vadnou); zásadně relevantní nemůže být ani skutečnost, že žalobkyně sjednané platby platila i nadále (neboť o platnosti smlouvy byl mezi stranami spor a v případě neúspěchu by se neplatící žalobkyně vystavovala přinejmenším možnosti sankcí), ani že v průběhu řízení byla informována o uplatněné námitce promlčení a o předběžném právním názoru [anonymizována dvě slova] (když z povahy věci nemohlo jít o názor konečný, neboť ten je vyjádřen až ve vydaném rozhodnutí, přičemž do té doby může být změněn, kupř. vhodnou a přesvědčivou skutkovou či právní argumentací). Opodstatněná pak není ani výtka procesní nečinnosti žalobkyně v průběhu posuzovaného řízení.

17. Odvolací soud proto napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), když odvolací soud neshledal pochybení ve skutkových zjištěních ani v právním posouzení věci, a ani odvolací argumentace žalované správnost napadeného rozhodnutí relevantně nevyvrátila.

18. Procesně úspěšná žalobkyně má vůči žalované právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ty sestávající z náhrady za dva úkony právní služby – sepis vyjádření k odvolání a účast při odvolacím jednání – při odměně [částka] za každý z úkonů, k níž náleží vždy paušální náhrada hotových výdajů [částka]; kromě toho náleží náhrada nákladů cestovného k jednání odvolacího soudu a zpět v částce [částka] a náhrada za ztrátu času na cestě [částka], jakož i částka odpovídající 21% DPH z odměny a náhrad ([částka]). Žalovaná je povinna tuto náhradu zaplatit žalobkyni podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám jejího advokáta, přičemž s ohledem na skutečnost, že náhrada bude vyplácena z prostředků státního rozpočtu, stanovil odvolací soud lhůtu k plnění delší, než je třídenní lhůta zákonná (§ 160 odst. 1 věta prvá o. s. ř.).