o zaplacení částky 165 764 Kč,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal úhrady 165 764 Kč a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Žalobce požadoval zaplacení částky 165 764 Kč, která představuje rozdíl mezi aktuální průměrnou mzdou a částkou 10 000 Kč, kterou mu žalovaná přiznala jako odškodnění za náhradu ušlého výdělku za nezákonné omezení jeho osobní svobody od 22. 1. 1987 do 18. 5. 1987 a od 8. 2. 1988 do 9. 2. 1988 ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“).

3. Ve skutkové rovině soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl soudně rehabilitován v souvislosti s omezením jeho osobní svobody od 22. 1. 1987 do 18. 5. 1987 za přípravu trestného činu [podezřelý výraz] ([podezřelý výraz]) a od 8. 2. 1988 do 9. 2. 1988 za trestný čin [podezřelý výraz] ([podezřelý výraz]). Žalobce se následně u žalované domáhal mj. náhrady ušlého výdělku, který mu ušel z důvodu omezení svobody, a to včetně valorizace. Žalovaná přiznala žalobci paušální náhradu ušlého výdělku (10 000 Kč), paušální náhradu nákladů vazby (2 400 Kč), paušální náhradu nákladů trestního stíhání (400 Kč). Nepřiznala však žalobci nárok na valorizaci, neboť pro to není opora v právních předpisech. Soud prvního stupně posoudil žalobu jako nedůvodnou, vyšel z následujících právních závěrů:

[1] Zákon o soudní rehabilitaci je zákonem speciálním ve vztahu k obecným právním předpisům. Nelze se proto domáhat jiných nároků, než vyplývají z tohoto speciálního zákona (rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1090/2005). Žalobce nežádal náhradu za ztrátu výdělku podle obecných předpisů, ale o paušální náhradu ušlé mzdy podle § 23 odst. 1 písm. a) zákona o soudní rehabilitaci.

[2] Žalobci náleží náhrada za ztrátu toho výdělku za dobu, po kterou byla jeho osobní svoboda omezena. Proto rozsah odškodnění nemůže být vyšší, než byl jeho výdělek v době, kdy v důsledku výkonu vazby či trestu svůj výdělek ztratil. Zákon neumožňuje zvýšit náhradu za ztrátu na výdělku s ohledem na statistické údaje o vývoji průměrné nominální mzdy (rozsudek Nejvyššího soudu z 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1072/2003).

[3] Za nesprávný úřední postup nelze považovat to, že vláda ve smyslu § 23 odst. 6 písm. a) zákona o soudní rehabilitaci nestanovila pravidla valorizace této náhrady. Vydání normativního aktu totiž není úředním postupem (rozsudky Nejvyššího soudu z 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005, či z 13. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1210/2009).

[4] Rehabilitační zákonodárství má být vykládáno tak, aby došlo k nápravě křiv (nález Ústavního soudu z 1. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 2919/21). Proto lze za zcela výjimečných okolností přisoudit náhradu vyšší než uvedenou zákonem. Odškodnění v nyní posuzovaném případě se však jeví s ohledem na délku perzekuce a skutkové okolností jako dostatečné a přiměřené, neboť odpovídá mírně nadprůměrné měsíční mzdě v době přijetí zákona o soudní rehabilitaci.

4. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst.1 o.s.ř.

5. Žalobce napadl rozsudek včasným odvoláním. Namítl, že paušální náhrada ušlého výdělku, byť formálně podle zákona správná, je v rozporu s jinými ustanoveními zákona a ústavně právními principy. Měly by se uplatnit závěry Ústavního soudu, podle kterého musí být právní normy rehabilitačního zákonodárství vykládány tak, aby došlo k nápravě křivd. Odkazy soudu prvního stupně na judikaturu Nejvyššího soudu jsou nepřiléhavé. Žalobce se nadto nedomáhá náhrady za nesprávný úřední postup, pouze žádá, aby soud zakročil, když vláda zůstává nečinná. Soud prvního stupně rovněž nesprávně vyhodnotil jako nepřiléhavou judikaturu, na kterou odkazoval žalobce. I v těchto případech šlo o výklad § 23 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, jen v jiné odškodňovací položce. Podstata sporu byla obdobná, tj. zda přiznat výši odškodnění podle starých právních předpisů, nebo tak, aby byl naplněn smysl zákona o soudní rehabilitaci a hmotné odškodnění bylo přiměřené.

6. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud potvrdil napadený rozsudek. Uvedla, že bylo na žalobci, kdy zahájí kroky směřující k vyslovení účasti na soudní rehabilitaci. Pokud tak učinil až s odstupem téměř 35 let od nabytí účinnosti zákona o soudní rehabilitaci, jde zvýšení cenové hladiny k jeho tíži.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení jeho vydání předcházející podle § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání opodstatněné není.

8. Předně odvolací soud uvádí, že účastníci řízení nerozporují skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně. Spor je pouze o právní posouzení věci. Ani odvolací soud nepovažuje za nutné ve smyslu § 213 a § 213a o. s. ř. dokazování ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu zopakovat ani nijak doplnit, jelikož nemá za to, že by na základě toho bylo možné dospět k odlišnému skutkovému zjištění, resp. že by to bylo potřebné k zjištění skutkového stavu. Odvolací soud se proto zabýval pouze posouzením správnosti právního hodnocení věci a vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (viz rekapitulace v bodě 2 tohoto rozsudku).

9. Žalobce rozporuje závěr soudu prvního stupně, že mu nenáleží valorizace náhrady ušlého výdělku přiznané žalovanou podle § 23 odst. 1 písm. a) zákona o soudní rehabilitaci.

10. Podle § 23 odst. 1 písm. a) zákona o soudní rehabilitaci zahrnuje nárok na odškodnění zejména náhradu za ztrátu na výdělku za každý měsíc za vazbu a výkon trestu odnětí svobody ve výši 2 500 Kčs, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla místo této náhrady poskytnuta náhrada za ztrátu na výdělku po dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody podle obecných předpisů.

11. Podle § 26 odst. 6 písm. a) téhož zákona vláda České a Slovenské Federativní Republiky stanoví nařízením podmínky a způsob určování výše náhrady za ztrátu na výdělku vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně.

12. Odvolací soud se ztotožňuje s odůvodněním soudu prvního stupně, který vycházel z relevantní a přiléhavé judikatury, na kterou i odvolací soud v podrobnostech odkazuje. Žalobce u příslušného orgánu státu uplatnil nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu omezení jeho osobní svobody v paušální částce uvedené v § 23 odst. 1 písm. a) zákona o soudní rehabilitaci a nežádal namísto toho náhradu za ztrátu na výdělku podle obecných předpisů. Na základě jeho žádosti mu bylo odškodnění v plné výši mimosoudně poskytnuto a jeho nárok, založený zákonem o soudní rehabilitaci byl tak uspokojen.

13. Soud prvního stupně vycházel správně z toho, že zákon o soudní rehabilitaci má ve vztahu k obecné právní úpravě povahu normy speciální. Znamená to, že pokud jde o vztahy jím upravené, má tento zákon přednost před obecnými normami. Pro osoby, které podle zvláštního zákona jsou osobami oprávněnými žádat odškodnění, platí pro uplatňování a uspokojování jejich nároků zvláštní právní úprava a v případech, na které dopadá zvláštní zákon, se nelze proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků než těch, které tento speciální zákon upravuje.

14. Žalobce v odvolání neshledává vhodný odkaz soudu prvního stupně na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1090/2005, neboť se v citovaném případě účastník řízení nedomáhal odškodnění na základě zákona o soudní rehabilitaci, ale byl aplikován zákon č. 64/1956 Sb., trestní řád. Na tento rozsudek však soud prvního stupně odkázal kvůli závěru, že zákon o soudní rehabilitaci je zákonem speciálním. Ostatně tento závěr žalobce ani nerozporuje. Kromě tohoto rozhodnutí odvolací soud odkazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu z 19.11.2008, sp. zn. 25 Cdo 3534/2006, který se týkal právě nároku dle zákona o soudní rehabilitaci, či na rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 14/2003.

15. Žalobce je tedy osobou rehabilitovanou podle zákona o soudní rehabilitaci a jeho nárok na odškodnění ztráty na výdělku za dobu, kdy byl omezen na osobní svobodě, byl podle zákona o soudní rehabilitaci uspokojen v plné výši paušální částkou uvedenou v § 23 odst. 1 písm. a) zákona o soudní rehabilitaci. Další nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, popř. nárok v jiné výši podle obecných předpisů, nemá, neboť jeho nárok na odškodnění, jenž byl založen zákonem o soudní rehabilitaci již zanikl splněním (podle § 1908 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník splněním dluh zanikne, k tomu viz již citovaný rozsudek sp. zn. 25 Cdo 3534/2006, který sice vychází z již neúčinného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ale jeho obecné závěry se uplatní i nyní).

16. Soud prvního stupně správně uvedl, že zákon neumožňuje zvýšit náhradu za ztrátu na výdělku s ohledem na statistické údaje o vývoji průměrné nominální mzdy s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1072/2003. Není pravdou, že by toto rozhodnutí nebylo na nyní posuzovanou věc přiléhavé, jak tvrdí žalobce. Skutkové okolnosti sice nejsou zcela stejné (v citovaném případě se účastník řízení domáhal ušlého výdělku, kterého by pravděpodobně dosáhl jako výkonný umělec), neznamená to, že by obecné závěry ohledně výše nároku a nemožnosti náhradu valorizovat nebyly aplikovatelné. Tento rozsudek pak obstál i před Ústavním soudem, který ústavní stížnost proti němu odmítl usnesením z 25. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 162/04.

17. Odvolací soud k tomu odkazuje i na další rozhodnutí Ústavního soudu, který opakovaně odmítal ústavní stížnosti napadající právě nepřiměřenost náhrady ušlého výdělku za nezákonné omezení osobní svobody v souvislosti s vývojem mezd.

18. V usnesení z 24. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 384/04, k otázce výše přiznaného odškodnění dle § 23 odst. 1 písm. a) zákona o soudní rehabilitaci Ústavní soud uvedl, že přes snahu státu rehabilitovat v zákoně vyjmenované osoby a odškodnit je (což je primárním účelem tohoto zákona), nelze přehlédnout, že ono přiměřené hmotné odškodnění je aktem, byť majícím svou nezanedbatelnou materiální stránku, spíše symbolickým, který navazuje na esenciální zadostiučinění morální, a jenž není schopen následky jednání minulého režimu jakkoli odčinit. Neosobuje si úlohu být pro poškozené odměnou za práci, zdrojem obživy do budoucna, jako je tomu v případě mezd a důchodů, nýbrž je založeno na principu výplaty jednorázové částky zmírňující – nikoli zcela odstraňující – důsledky, které odsuzující rozhodnutí a výkon trestu pro poškozené měly.

19. Ústavní soud připomněl, že ze snahy zákonodárce zakotvit v právním řádu prostředek, kterým by bylo možné alespoň částečně přispět ke zmírnění křivd způsobených totalitním režimem, není možné dovodit, že by byl dán právní nárok na náhradu křivdy jako takové ani na to, aby toto odškodnění bylo přiměřené době odlišné právně i hospodářsky od doby, kdy křivda vznikla. Byť ke křivdám došlo v rozporu s principy právního státu, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tyto křivdy byly odčiněny v plném rozsahu, ba co více, aby na ně bylo pohlíženo prizmatem dnešních hospodářských a sociálních poměrů a byly odškodňovány, jako by k nim došlo nyní. V takovém postupu nelze shledat rozpor ani s požadavkem důstojnosti v právech, jenž má na mysli článek 1 Listiny základních práv a svobod, ani s povinností šetřit smysl a podstatu základních práv dle článku 4 odst. 4 Listiny. Ač je totiž uvedené odškodnění z dnešního pohledu z hlediska zákonem zakotvených finančních částek již jen symbolické, zůstává spravedlivé potud, pokud všem obětem komunistické represe přiznává stejnou náhradu, jejíž výše se liší jen podle míry poškození jednotlivých osob (shodně srov. usnesení Ústavního soudu z 22. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 300/04, nebo z 23. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 566/03). S těmito závěry se odvolací soud ztotožňuje i v této věci.

20. Soud prvního stupně rovněž správně, byť nad rámec nutného odůvodnění, uvedl, že nelze žalobci přisoudit více jen proto, že vláda nestanovila pravidla valorizace náhrady, jak předvídá § 23 odst. 6 písm. a) zákona o soudní rehabilitaci. (Ne)vydání normativního aktu totiž není (nesprávným) úředním postupem.

21. Žalobce namítl, že tyto úvahy soudu prvního stupně a odkazy na judikaturu jsou nevhodné, neboť se ani nedomáhá náhrady za nesprávný úřední postup, pouze žádá, aby soud prvního stupně „zakročil, když vláda zůstává nečinná“. Fakticky se tedy žalobce brání proti nečinnosti vlády, která nevydala valorizační pravidla náhrady dle zákona o soudní rehabilitaci. Soud prvního stupně se tedy zcela správně a přezkoumatelně zabýval i touto linkou žalobcovy argumentace. Odvolací soud k tomu ještě doplňuje, že rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2064/2005, na který odkazoval soud prvního stupně, obstál i před Ústavním soudem, který ústavní stížnost proti němu podanou odmítl usnesením z 22. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 492/08.

22. I v obdobném případu, kdy se účastnice řízení domáhala náhrady škody proto, že vláda neurčila podle § 23 odst. 6 zákona o soudní rehabilitaci, podmínky a způsob určování výše náhrady za ztrátu na výdělku vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně, Ústavní soud odmítl stížnost usnesením z 31. 1. 2013, sp. zn. II ÚS 4789/12. Uvedl, že „[Ú]stavní soud v této spojitosti musí především poukázat na úvahu obvodního soudu o tom, že nečinnost vlády v normotvorné oblasti, to jest neprovedení výše citovaného ustanovení zákona o soudní rehabilitaci podzákonným normativním právním aktem, nelze posuzovat v intencích nesprávného úředního postupu, jak to má na mysli zákon č. 82/1998 Sb. Obvodní soud tak z ústavněprávního hlediska za daných okolností nepochybil, pakliže nemohl domýšlet rozsah možné úpravy vládního nařízení.“

23. Žalobci tedy nelze přisoudit více, než je jeho nárok vyplývající ze zákona o soudní rehabilitaci.

24. Odvolací soud se ztotožňuje se soudem prvního stupně i v tom, že žalobcem odkazovaná judikatura není přiléhavá. Ústavní soud (a následně i Nejvyšší soud) skutečně akcentoval, že hmotné odškodnění musí být přiměřené. Učinil tak však v případech týkajících se odškodnění za újmu na zdraví, která byla způsobena při [podezřelý výraz]. Nález Ústavního soudu z 10. 1. 2023, sp. zn. III. ÚS 3025/22, se týkal případu, kdy byl člověk při pokusu o přechod hranic postřelen. Rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 966/2023, se týkal případu, kdy byl [podezřelý výraz], v důsledku čehož byl i [podezřelý výraz]. V nálezu z [datum], sp. zn. I. ÚS 2200/23, se pak Ústavní soud zabýval případem, kdy byla účastníkovi řízení způsobena újma na zdraví při [podezřelý výraz], současně byla ale dlouhodobě a [podezřelý výraz] ([podezřelý výraz]). V citovaných případech civilní soudy přiznávaly odškodnění podle vyhlášky [Orgán veřejné moci], [Orgán veřejné moci] a [Orgán veřejné moci] č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění. Nejen, že tato vyhláška byla z roku 1965, ale současně směřovala na zcela jiné situace. V nyní posuzovaném případě však byla paušální náhrada ušlého výdělku stanovena zákonem přijatým až po změně režimu. A poskytnuté zadostiučinění odpovídá mírně nadprůměrné měsíční mzdě v době přijetí zákona. Žalobce přitom v řízení před soudem prvního stupně ani nyní v odvolání netvrdil žádné mimořádné skutkové okolnosti, které by zpochybňovaly závěr soudu prvního stupně o přiměřenosti paušální náhrady přiznané žalobci dle § 23 odst. 1 písm. a) zákona o soudní rehabilitaci.

25. Žalobce v odvolání dále namítl, že soud prvního stupně měl vycházet z východisek Ústavního soudu v (soudem prvního stupně odkazovaném) nálezu z 1. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 2919/21, neboť i v jeho případě byly dány mimořádné skutkové okolnosti. V citovaném nálezu Ústavní soud posuzoval případ stanovení tzv. zbytkového trestu, při kterém je dle něho třeba spojit závažnost podle zákona o soudní rehabilitaci s konkrétní závažností trestné činnosti, nikoli toliko typovou. Ústavní soud akcentoval, že orgány veřejné moci v období let 1948 až 1989 při pronásledování svých názorových oponentů jejich činy kvalifikovaly nezřídka právně tak, aby byl navenek zastřen skutečný důvod jejich represe spočívající v potlačování v podstatě jakékoli politické oponentury. Obecné soudy tedy pochybily, pokud rozhodovaly bez spisového materiálu a pouze odkázaly na typovou závažnost dané trestné činnosti. Nyní posuzovaná věc se však netýká stanovení zbytkového trestu v návaznosti na účast žalobce na soudní rehabilitaci.

26. Z výše uvedených skutečností odvolacímu soudu nezbývá než učinit závěr, že žalobce byl odškodněn v souladu se zákonnými požadavky a soudní praxí a nelze mu přiznat vyšší odškodnění za nezákonné omezení osobní svobody v 80. letech.

27. Stejně tak soud prvního stupně nepochybil v případě rozhodnutí o nákladech řízení. Žalobce neměl ve věci ani částečný úspěch. Žalovaná nebyla zastoupená advokátem, náleží ji proto pouze paušální náhrada za vyjádření k žalobě podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen „vyhláška č. 254/2015 Sb.“).

28. Odvolací soud proto napadený rozsudek potvrdil dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

29. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. a v řízení zcela úspěšné žalované přiznal paušální náhradu za jeden úkon, tj. vyjádření k odvolání, dle § 1 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., neboť v řízení nebyla zastoupená advokátem dle § 151 odst. 3 p. s. ř. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady v celkové výši 300 Kč ve lhůtě tří dnů dle § 160 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.