pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně (I.) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve formě omluvy, (II.) zamítl žalobu o zaplacení částky [částka], a (III.) žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce [částka].

2. Žalobkyně se domáhala náhrady nemajetkové újmy v částce [částka] a poskytnutí omluvy jakožto zadostiučinění za skutečnost, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, který byl protiústavně novelizován zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány údaje o jejím majetku, příjmech a závazcích z důvodu jejího působení jako starostky obce Vavřinec ve Středočeském kraji, tedy jako veřejné funkcionářky ve smyslu zákona o střetu zájmů (dále jen„ [anonymizováno]“), čímž docházelo k setrvalému porušování práv na ochranu jejího soukromí. Protiústavnost novel stvrdil Ústavní soud v nálezu z [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17 (dále také jen„ nález“). Pochybení žalované spatřovala v aplikaci protiústavního předpisu, jenž umožnil anonymní přístup komukoli k shora vyjmenovaným údajům žalobkyně, čímž docházelo k nepřiměřenému zásahu do jejího práva na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“). Žalobkyně dále ve své žalobě odkazovala na ochranu soukromí zakotvenou na zákonné úrovni v § 81 odst. 2 a § 90 občanského zákoníku. Ke vzniku újmy mělo u žalobkyně docházet od [anonymizováno] [rok] do [anonymizováno] [rok] zveřejněním oznámení o majetku za roky [rok], 2018 a 2019.

3. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaná od [anonymizováno] [rok] do [anonymizováno] [rok] plošně zveřejňovala oznámení žalobkyně podle zákona o střetu zájmů způsobem, který umožňoval přístup k uvedeným informacím komukoli bez omezení prostřednictvím internetu; to bylo tedy základní skutkové zjištění soudu I. stupně. Ten dále v odůvodnění rozsudku poukázal na to, že Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který byl publikován ve Sbírce zákonů dne [datum], dospěl k závěru, že jsou-li údaje o majetku komukoli zpřístupňovány anonymně a bez jakékoli žádosti, a to prostřednictvím veřejné datové sítě (internetu), jde o zásah do práva na informační sebeurčení, jež neprojde testem proporcionality, neboť je podstatně intenzivnější a zároveň není nezbytný, protože k naplnění legitimního cíle by postačoval i přístup veřejnosti do registru oznámení na základě žádosti. Ústavní soud proto zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona [číslo] [rok] Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., a to uplynutím dne [datum]. Soud I. stupně vzal dále za prokázané, že žádostí z [datum] se JUDr. [jméno] [příjmení] jako předseda [ulice] místních samospráv domáhal u žalované ukončení plošného zveřejňování údajů dle [anonymizováno] v [anonymizováno] registru oznámení, a že žalovaná v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], omezila od [datum rozhodnutí] plošný přístup k oznámením veřejných funkcionářů (s tím, že údaje v registru budou dostupné pouze na základě individuální žádosti).

4. K právnímu hodnocení věci soud I. stupně především uvedl, že žalobkyně se nemůže svého nároku domáhat podle občanskoprávních předpisů vztahujících se k ochraně osobnosti, ani na základě tvrzené přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny, neboť k její újmě mělo dojít při výkonu veřejné moci. Uplatněný nárok je proto nutné posoudit dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Vyložil dva základní odpovědnostní tituly podle tohoto zákona – nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup, a posléze aplikoval zmíněnou zákonnou úpravu na projednávanou věc. Uvedl, že k nezákonnému rozhodnutí nedošlo (nic takového ostatně nebylo v žalobě tvrzeno), avšak ani pokud jde o druhý z odpovědnostních titulů – nesprávný úřední postup – jeho naplnění v projednávané věci neshledal, neboť vytýkané jednání žalované spočívalo v tom, že postupovala, jak jí ukládal zákon, byvši při své činnosti vázána platnými a účinnými právními předpisy [anonymizováno]. Zdůraznil v této souvislosti, že žalovaná neměla a nemá pravomoc sama si předběžně posoudit ústavnost zákonů a v závislosti na závěru o tom se rozhodnout, zda se bude konkrétním zákonem řídit či nikoli. Doplnil, že na posouzení postupu žalované nemění nic ani později vydaný nález Ústavního soudu, jímž byla zmíněná úprava shledána protiústavní, neboť nález nemá zpětné účinky, a navíc rozhodnutí o jejím zrušení bylo vydáno s odloženou vykonatelností. Uzavřel, že nárok na náhradu újmy neplyne ani z jiných ustanovení vnitrostátních předpisů či přímo aplikovatelných mezinárodních smluv nebo Listiny základních práv a svobod; k tomu poukázal na shodný závěr Městského soudu v Praze, vyjádřený v jeho rozhodnutí č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], vydaném ve skutkově obdobné věci. S konstatováním, že nebyl zjištěn odpovědnostní titul, a že podmínky pro odpovědnost státu podle zák. č. 82/1998 Sb. musejí být splněny kumulativně - a to v projednávané věci s ohledem na absenci odpovědnostního titulu jako jedné z podmínek nejsou – soud I. stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl. Pro úplnost pak poukázal i na skutečnost, že žalobkyně v žalobě netvrdila, tím spíše neprokazovala, konkrétní projevy újmy, již měla utrpět (dokonce sama uvedla, že ze strany občanů negativní zkušnosti nemá), přičemž nemajetková újma se v projednávané věci nepresumuje. Dalším důvodem zamítnutí žaloby by proto bylo neunesení břemene tvrzení, potažmo břemene důkazu, týkajícího se nemajetkové újmy. Procesně úspěšné žalované přiznal soud I. stupně náhradu nákladů řízení v podobě náhrady hotových výdajů [částka] za každý z úkonů, který v řízení učinila.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. Namítla, že rozsudek fakticky„ vypíná“ ústavně zaručená práva, když zavádějícím způsobem interpretuje různá rozhodnutí ÚS či NSS, která ovšem neřeší podstatu této věci. Připomněla, že do [anonymizováno] [rok] byla úprava zákona o střetu zájmu odlišná, teprve novela provedená zákonem [číslo] [rok] umožnila anonymní přístup k podaným oznámením, který mimo jiné představoval bezpečnostní riziko pro osoby, které informace o svém soukromí poskytovaly. S odkazem na nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS, z něhož citovala, zdůraznila, že stát je odpovědný za to, že její ústavně zaručené právo na ochranu soukromí bylo porušeno, a vyjádřila přesvědčení, že v čl. 7 a čl. 10 odst. 3 Listiny jsou zakotvena práva, která jsou přímo aplikovatelná bez potřeby zákonné úpravy. Nabídla soudu srovnání s hypotetickou situací legalizace mučení ve vazebních věznicích či v prolomení listovního tajemství, které by byly následně z hlediska své legalizace shledány protiústavními, přičemž dovozovala ve své věci stejnou míru nepřípustnosti a zásah do ústavně zaručených práv tam, kde obě uvedená práva měla zásadně shodné postavení. Dle přesvědčení žalobkyně byla odložená vykonatelnost stanovena pro [anonymizována dvě slova], aby protiústavní normu nahradil, nikoli pro žalovanou, aby mohla dále porušovat ústavní práva žalobkyně. Odvolatelka dále zdůraznila, že podala žalobu na ochranu osobnosti, nesouhlasí proto se závěrem soudu prvního stupně, že její nárok lze posoudit pouze podle zákona č. 82/1998 Sb. Dle žalobkyně se nelze odvolávat na to, že újma vznikla při legislativní činnosti, za kterou stát ve svém důsledku neodpovídá, žalovaná musí v právním státě přijmout odpovědnost za protiústavní plošné a přímé zveřejňování podaných oznámení, omluvit se a poskytnout náležité zadostiučinění. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě plně vyhověl a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení, popř. aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně.

6. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání uvedla, že se zcela ztotožňuje se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně. Zdůraznila, že je dle čl. 2 odst. 3 Ústavy v souladu se zásadou legality státní moci vázána zákonem, dokud je platný a účinný, a v postavení moci výkonné nemá legální prostor pro posouzení protiústavnosti předpisu, který aplikuje. Pokud po [datum] omezila plošný přístup do centrálního registru oznámení, činila tak s motivací zajistit dodání oznámení veřejných funkcionářů za účelem jejich kontroly dle zákona o střetu zájmů, který byl shledán ústavně souladný. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

7. Žalobkyně reagovala na vyjádření žalované replikou (doplňujícím vyjádřením), v níž setrvala na všech svých stanoviscích s důrazem na to, že postupem žalované bylo zasaženo do jejího práva na soukromí, které představuje jeden ze stěžejních prvků svobody jednotlivce – jedné z nejdůležitějších hodnot demokratického státu.

8. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné a že bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, z podnětu odvolání žalobkyně přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř. Učinil tak za souhlasu účastníků řízení bez nařízení jednání, vycházeje z obsahu spisu. Dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů, učinil z nich správná skutková zjištění (nesprávnost či neúplnost zjištěného skutkového stavu mu ostatně vytýkána není), a nepochybil ani při právním posouzení věci. Svá skutková zjištění, jakož i právní úvahy, na nichž své rozhodnutí založil, srozumitelně a přesvědčivě vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku, na něž proto může odvolací soud odkázat. K právnímu posouzení věci samé pak může doplnit následující.

10. Zákon o střetu zájmů byl novelizován s účinností od [datum] zákonem č. 112/2018 Sb. mimo jiné v § 14b odst. 1 tak, že každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § [anonymizováno] odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 písm. a) až o) a u členů rady kraje nebo [územní celek], kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9 až 11 a § [anonymizováno] odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, b) § 2 odst. 1 písm. p) a u primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části [územní celek], místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části [územní celek] a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města a městské části [územní celek], kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c), § 11 odst. 2 písm. a) a § [anonymizováno] odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, c) § 2 odst. 1 písm. q), s výjimkou primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části [územní celek], místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části [územní celek] a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, městské části [územní celek], kraje nebo [územní celek] v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c) a § [anonymizováno] odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo d) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § [anonymizováno] odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.

11. Obě citované novelizace pak byly zrušeny k [datum] nálezem Ústavního soudu z [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, dle kterého:„ I. Zásah do soukromí je méně intenzivní v situaci, kdy veřejný funkcionář musí oznámení o majetku, příjmech a závazcích pouze podat, na rozdíl od situace, kdy takové oznámení podává s vědomím, že se vzápětí jeho majetkové poměry stanou bez dalšího„ věcí veřejnou“, tedy se stanou součástí veřejně přístupného registru oznámení. [obec] širší okruh osob a bez omezení se může s majetkovými poměry veřejného funkcionáře seznámit, tím intenzivnější zásah do soukromí může tato osoba pociťovat. Shledal-li proto Ústavní soud napadená ustanovení zákona týkající se samotné úpravy podávání oznámení o majetku, příjmech a závazcích za ústavně konformní, neaproboval tím bez dalšího, že je ústavně konformní i režim zveřejňování (resp. zpřístupnění) takto získaných údajů. II. Má-li být cílem nahlížení do registru prevence či odhalení střetu zájmů, resp. zvýšení důvěry veřejnosti v činnost veřejné moci, nikoli pouhé uspokojení osobní zvědavosti, či dokonce zjišťování informací pro účely nezákonné či jinak nepřípustné, nelze považovat formální bariéru v podobě podání individuální žádosti za překážku, která by naplnění uvedeného účelu bránila. Poskytováním údajů z registru na žádost je zároveň dostatečně naplněna i preventivní funkce zpřístupňování údajů, tedy vědomost veřejných funkcionářů o možnosti kohokoli, kdo se identifikuje, zjistit údaje z registru oznámení a případný střet odhalit. III. Pokud se stát rozhodne zavést centrální registr oznámení, a namísto [anonymizována dvě slova] evidenčních míst vytvoří jedno centrální, nemůže případné náklady či administrativu spojenou s rozsahem takto vzniklé agendy, tedy např. právě s poskytováním údajů na žádost, vyřešit tím, že většinu údajů plošně zveřejní, čímž se vyřizování žádostí vyhne. Měla by totiž důsledně platit zásada, že stát má ukládat jen takové povinnosti, jejichž dodržování je schopen též kontrolovat a vymáhat.“

12. Jak bylo v řízení před soudem prvního stupně zjištěno, žalobkyně plnila povinnost dle zákona o střetu zájmů podáním majetkových přiznání, ke kterým byl zřízen dálkový a ničím neomezený přístup, což následně zhodnotil Ústavní soud jako nepřiměřený zásah do soukromí, a takovou právní úpravu označil za protiústavní, s tím, že vykonatelnost nálezu nastala uplynutím dne [datum]. Žalovaná ústavně nekonformní způsob zveřejňování oznámení v podobě dálkového a ničím neomezeného přístupu omezila již dne [datum] v bezprostřední reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka].

13. Žalobkyně tvrdila, že postupem žalované došlo k zásahu do jejího práva na soukromí a informační sebeurčení, chráněného čl. 7 a čl. 10 odst. 2 Listiny, v době od [anonymizováno] [rok] do [anonymizováno] [rok], kdy v době od [datum] do [datum] se tak navíc dělo s vědomím protiústavnosti zákona, který byl nadále žalovanou aplikován.

14. Podle čl. 36 Listiny každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem (odst. 3), přičemž podmínky a podrobnosti uplatnění takového nároku upravuje zákon (odst. 4). Tímto zákonem je v podmínkách [anonymizováno] zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Tento zákon umožňuje odškodnit zásah do osobnostních práv poškozeného ve specifické situaci, tj. došlo-li ke vzniku újmy v důsledku výkonu státní moci (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Státním orgánem se má na mysli orgán moci výkonné nebo soudní. Zákonodárná činnost nepředstavuje úřední postup ani rozhodnutí, a proto za újmu způsobenou legislativní činností stát neodpovídá s výjimkou porušení práva Evropské unie nebo zřetelného zásahu do základních práv.

15. Starší judikaturou byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku; tato praxe ale byla překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněným ve Sbírce Nejvyššího soudu, svazek pod [číslo] podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., [účinnost], nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb., je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci. Soud prvního stupně proto nepochybil, když v intencích citované judikatury dovodil, že žalobkyně se svého nároku nemůže domáhat podle občanskoprávních předpisů vztahujících se k ochraně osobnosti, ale toliko dle speciálního zákona č. 82/1998 Sb.

16. Za nesprávný úřední postup přitom nelze považovat zákonodárnou činnost [anonymizováno], a proto pochybení v jejím rámci (vydání protiústavní normy) nezakládá odpovědnost státu za tím vzniklou újmu (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka], či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]). V případě činnosti moci zákonodárné stát odpovídá toliko za situace, kdy nejde o vlastní zákonodárnou (normotvornou) pravomoc (takovou situací může být například správní činnost související se zákonodárnou pravomocí, například otázka vyhlášení nesprávné verze právního předpisu, jak Ústavní soud dovodil v nálezu sp. zn. I. ÚS 245/98).

17. Soud prvního stupně zcela správně vysvětlil, proč nelze v postupu žalované, která aplikovala postup daný účinnou právní normou, shledat nesprávný úřední postup dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Jím nastíněné závěry mají plné zastání i v judikatuře, především ve stanovisku Ústavního soudu Pl. ÚS-st. [číslo] ze dne [anonymizována dvě slova] [rok] Ústavní soud využil možnosti zrušit neústavní část zákona o střetu zájmů nikoli současně s vyhlášením svého nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, ale až k [datum]. Konstatoval, že veřejná kontrola nad výkonem funkce starosty a povinnost podávat oznámení o majetku je sama o sobě legitimní a s ústavním pořádkem souladná, za ústavně nekonformní považoval jen neomezenou možnost nahlížet do podaných oznámení. Je nepochybné, že pokud by Ústavní soud považoval zásah do práv veřejných funkcionářů za natolik silný, aby představoval enormní porušení zaručených práv, mohl příslušná ustanovení zákona o střetu zájmů zrušit s okamžitou účinností vyhlášením nálezu (nikoli„ jen“ odložit účinnost nálezu). Argumentace žalobkyně srovnávající projednávanou věc s hypotetickou úvahou o možnosti legalizace mučení ve vazebních věznicích či o prolomení listovního tajemství, je proto nepřípadná. Lze doplnit, že pokud žalovaná po vyhlášení nálezu Ústavního soudu, ale před jeho účinností, ještě oznámení o majetku zveřejňovala, nelze ani to považovat za její nesprávný postup, neboť tak činila stále v souladu s platnou a účinnou právní normou.

18. Z výše uvedeného vyplývá, že závěr soudu I. stupně o nedůvodnosti žaloby, když vytýkané jednání žalované nelze kvalifikovat jako nesprávný úřední postup, je správný, a odvolací soud se s ním plně ztotožňuje.

19. Souhlasit je pak třeba i se závěrem, že dalším (samostatným) důvodem pro zamítnutí žaloby by bylo – vedle shora uvedeného – i neunesení břemene tvrzení, potažmo důkazu, o projevech nemajetkové újmy, kterou měla žalobkyně utrpět a jejíž náhrady se žalobou domáhá, jak na to správně poukázal soud I. stupně. Nárok na náhradu nemajetkové újmy podle zák. č. 82/1998 Sb. není a ani nemá být jakýmsi„ trestem“ pro stát za to, že se dopustil pochybení (bylo-li zjištěno); utrpí-li někdo v důsledku nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu státu škodu nebo nemajetkovou újmu, má právo na náhradu škody nebo na přiměřenou satisfakci za utrpěnou újmu nemajetkovou, jež je však třeba v řízení tvrdit a prokazovat (s výjimkou újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, jež je presumována). Žalobkyně v žalobě ve smyslu výše uvedeného neuvedla, jak konkrétně a jak intenzivně ji zasáhl (jak se projevil) postup žalované v její osobní sféře. Obecně platí, že každý veřejný funkcionář, je-li poctivým a čestným, musí být s jistou kontrolou veřejnosti z hlediska možného střetu zájmů, klientelismu a korupce, vnitřně srozuměn. Z tohoto pohledu lze od veřejného funkcionáře očekávat vyšší míru odolnosti při zásahu do jeho práv na soukromí např. zveřejňováním citlivých údajů z jeho soukromí při naplnění účelu zákona o střetu zájmů, jímž je kontrola ze strany veřejnosti. I po zásahu Ústavního soudu dle zákona o střetu zájmů stále platí, že citlivé informace se mají dostat každému, kdo o ně požádá. Způsob, jakým tak učiní – tj. zda anonymně či adresně, je sice z hlediska odpovědnosti tazatele při zneužití informací odlišný, nicméně z hlediska výsledku – tj. přijetí požadovaných informací - je stejný. Lze si představit, že aplikací protiústavního zákona by mohlo dojít u konkrétní osoby (zde žalobkyně na pozici starostky) ke vzniku újmy, která by mohla souviset s plošným zveřejněním citlivých informací a která by se následně promítla např. do zhoršených sociálních vztahů (v rodině, mezi přáteli, známými, v komunitě apod.). Žalobkyně však žádný takový zásah neuváděla; naopak uvedla, že s reakcí ze strany občanů negativní zkušenost nemá. Pokud doplnila, že jí konkrétně vadilo, když„ kvůli relativně drobné technické chybě při zadávání musela před přestupkovou komisi, že kvůli neustálé změně portálů a náročnosti nového zadávání při změně mandátů je snadné udělat chybu, systém není uživatelsky příznivý, jí konkrétně při jednom volebním období vypadla nějaká informace a musela absolvovat nepříjemné a zdlouhavé přestupkové řízení“, s douškou, že„ celý systém je jí nepříjemný“, jedná se o popis subjektivních pocitů, které však s nemajetkovou újmou, jež by měla být následkem toho, že k údajům poskytnutým žalobkyní měl v označeném období volný a ničím neomezený přístup kdokoli, nijak nesouvisí.

20. Odvolací soud proto z výše uvedených důvodů podle § 219 o. s. ř., rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu potvrdil, tj. včetně správného a výsledku řízení odpovídajícího výroku o náhradě nákladů řízení.

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř., za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla procesně úspěšná i v odvolacím řízení, má proto právo na náhradu jeho nákladů, které tvoří paušální náhrada [částka] dle § 151 odst. 3 o. s. ř., a vyhlášky č. 254/2015 Sb. za realizovaný úkon – sepis vyjádření k odvolání žalobkyně. Chybné vyčíslení nákladů odvolacího řízení v nákladovém výroku, jak byl vyhlášen dne [datum], je v rámci písemného vyhotovení rozsudku takto přímo opraveno zkráceným postupem fakticky odpovídajícím § 164 o. s. ř.