Přeskočit na obsah
Městský soud v Praze 15 CO 120/2022-132 ECLI:CZ:MSPH:2022:15.Co.120.2022 .1 Rozsudek

pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

Mgr. Jiřina Jislová · Rozhodnutí ze dne 3. 5. 2022

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Mgr. Jiřiny Jislové a soudkyň Mgr. Aleny Jedličkové a JUDr. Zoji Dvořákové ve věci

žalobce: [osobní údaje žalobce]

místem podnikání [adresa]

zastoupený advokáte JUDr. [jméno] [příjmení]

sídlem [adresa]

proti

žalovanému: [osobní údaje žalovaného]

bytem [adresa]

zastoupený obecnou zmocněnkyní [příjmení] [jméno] [příjmení]

bytem [adresa]

o [částka] s příslušenstvím,

k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],


I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce na žalovaném domáhal zaplacení částky [částka] spolu s příslušenstvím (výrok I.). Současně žalobci uložil zaplati žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši [částka].

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou žalobce odůvodnil tím, že s žalovaným uzavřel ústní smlouvu o nájmu dopravního prostředku za měsíční nájemné ve výši [částka]. Předmětem nájmu bylo vozidlo znaky [anonymizováno]. Žalovaný byl povinen po dobu nájmu na své náklady udržovat předmět nájmu v bezvadném stavu, tedy v plné výši hradit jeho opravy. Vzhledem k opakovanému porušení smlouvy, zejména neplacením nájemného nebo jeho pozdní úhradou, se žalobce s žalovaný dohodli na ukončení smlouvy, kdy žalovaný vozidlo předal zpět žalobci dne [datum]. Ke dni ukončení smluvního vztahu dlužil žalovaný žalobci nájemné za měsíce [anonymizováno] a [anonymizováno] [rok] ve výši [částka]. Vozidlo při zpětném předání vykazovalo vady, které svědčily o tom, že žalovaný vozidlo neudržoval v bezvadném stavu. Žalobce byl proto nucen vozidlo nechat opravit a. za jeho opravu pak zaplatil částku [částka]. Žalobce vyzval žalovaného k uhrazení těchto částek, žalovaný však dosud dlužnou částku neuhradil.

3. Žalovaný nárok žalobce neuznal a žádal o zamítnutí žaloby. Nezpochybnil, že s žalobce uzavřel ústní smlouvu o nájmu vozidla za měsíční nájemné ve výši [částka]. Nájemné platil průběžně tak, že je žalobci předal v hotovosti, případně je ponechal u jeho zaměstnanců v místě podnikání žalobce. Nájemné za měsíce [anonymizováno] a [anonymizováno] [rok] žalobci uhradil při zpětném předání vozidla dne [datum]. Popřel, že by k ukončení smluvního vztahu došlo pro nehrazení nájemného. Tvrdil, že se s žalobce na vrácení vozidla dohodli poté, kdy žalovaný již předmětné vozidlo nepotřeboval ke svému podnikání. Na vozidle prováděl běžnou provozní údržbu, a vrátil je žalobci ve stavu, v jakém je od něho převzal, s přihlédnutím k běžnému opotřebení, které odpovídalo zhruba ročnímu užívání. Žalobce jej po předání vozidla neupozornil na žádné mimořádné závady. Teprve po třech měsících od skončení nájmu mu oznámil, že vozidlo dal do servisu a za opravu zaplatil přibližně [částka], aniž specifikoval, za jaké opravy byly náklady vynaloženy.

4. Soud prvního stupně vyšel z nesporných tvrzení účastníků a provedeného dokazování. Konstatoval, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že počátkem roku 2018 uzavřeli ústní smlouvu o nájmu motorového vozidla tovární značky [anonymizováno] za měsíční nájemné ve výši [částka]. Sporné nebylo ani to, že žalobce žalovanému vozidlo předal do užívání a smluvní vztah mezi účastníky byl ukončen ke dni [datum], kdy žalovaný vozidlo předal zpět žalobci. [příjmení] nebylo ani to, že žalovaný se zavázal vozidlo udržovat v řádném stavu. [příjmení] zůstalo, zda žalovaný žalobci dlužil ke dni skončení nájmu, tj. k [datum] nájemné za měsíce [anonymizováno] a [anonymizováno] [rok] v celkové výši [částka] a rozsah závazku žalovaného ohledně údržby a oprav předmětného vozidla, tj. ohledně skutečností, z nichž žalobce dovozuje své nároky uplatněné žalobou.

5. Nárok na zaplacení dlužného nájemného soud prvního stupně po právní stránce posuzoval podle § 2321 a § 2324 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“).

6. Konstatoval, že oproti žalobci žalovaný tvrdil, že nájemné i za sporné dva měsíce roku [rok] žalobci uhradil, a to ke dni [datum] v hotovosti při zpětném předání předmětného vozidla. Uvedenou hotovost si měl vypůjčit od svého otce, který tuto skutečnost ve své výpovědi potvrdil. Předání peněž nebyl kromě žalobce a žalovaného nikdo další přítomen. Slyšení svědci [jméno], [anonymizováno] a [příjmení], se zabývali vozidlem a jednání mezi účastníky nesledovali. Soud prvního stupně poukázal na to, že z provedeného dokazování rovněž vyplynulo, že mezi účastníky byla zavedena praxe bezformálnosti v rámci jejich nájemního vztahu a plnění vzájemných práv a povinností. Tomu pak odpovídá jak nepravidelné placení nájemného žalovaným bez písemného potvrzení, tak absence zápisu o stavu vozidla při jeho předání a převzetí, který by byl stvrzen oběma smluvními stranami. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný nájemné hradil nepravidelně podle svých možností, obvykle v hotovosti po předchozí telefonické dohodě s žalobcem, a to k jeho rukám nebo jeho zaměstnanců ve firmě, případně smluvenou protislužbou. Za této situace pak pochybnosti o dluhu na nájemném vyvolává následný postoj žalobce, který neprokázal, že by žalobce jakkoli urgoval o zaplacení tvrzeného dluhu, a to ani v době, kdy se s ním opakovaně setkal v souvislosti, s řešením záležitostí týkajících se společnosti [právnická osoba] (další zamýšlená spolupráce obou účastníků), což žalobce i ve své výpovědi potvrdil. Žalovaný se tak o existenci tvrzeného dluhu dozvěděl až z předžalobní upomínky ze dne [datum], tedy tři měsíce poté, kdy nájemní vztah skončil, a vozidlo bylo předáno žalobci. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobce existenci nároku na zaplacení částky [částka] z titulu dlužného nájemného neprokázal.

7. Ve vztahu k nároku na náhradu škody, která měla být žalobci způsobena tím, že žalovaný neudržoval předmětné vozidlo v řádném stavu, čímž porušil povinnosti plynoucí z § 2325 odst. 1 o. z., dospěl soud prvního stupně rovněž k závěru, že žalobce neprokázal porušení jakékoli povinnosti ze strany žalovaného a ani příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a porušením tvrzené povinnosti. V řízení bylo prokázáno, že předmětné vozidlo bylo před jeho zapůjčením žalovanému běžně užíváno pro přesun těžkých stavebních hmot na nákladních kontejnerech (svědek [anonymizováno]). V době, kdy vozidlo bylo předáno žalovanému, se nejednalo o vozidlo nové ani zánovní, ale vozidlo přibližně deset let staré, na němž žalobce nechal ke dni [datum] provést technickou kontrolu. Žalovaný na vozidle po dobu jeho nájmu prováděl běžnou údržbu a opravy (svědci [příjmení] [příjmení] starší, [jméno] [příjmení]), nad rámec těchto povinností nechal žalovaný provést ke dni [datum] na své náklady technickou kontrolu vozidla. Nebylo však prokázáno tvrzení žalobce, že mezi účastníky bylo ujednáno, že žalovaný bude na vozidle provádět veškeré opravy na své náklady. Jednotlivé položky, uvedené ve faktuře opravny [právnická osoba], nepředstavují běžnou opravu či údržbu vozidla ve smyslu běžných oprav a mechanického opotřebení vozidla. Soud prvního stupně proto uzavřel, že se, ve smyslu § 2325 odst. 1 o. z., nejednalo o závady, které byly způsobeny porušením povinnosti žalovaného o vozidlo se náležitě starat. Žalobce neprokázal své tvrzení, že při převzetí vozidla svítily všechny kontrolky signalizující nepojízdnost vozidla. Ačkoli dle jeho tvrzení měla být ohledně svícení kontrolek zajištěna fotodokumentace, tuto žalobce nepředložil. Svědci [jméno] a [příjmení] sice vypověděli, že kontrolky svítily a vozidlo se nacházelo ve stavu, kdy s ním nebylo možné odjet, přesto však potvrdili, že i za tohoto stavu nakonec s vozidlem odjeli, přičemž vozidlo bylo do servisu předáno až za několik dnů poté. Ohledně stavu vozidla při jeho zpětném předání žalobci uvěřil soud výpovědi žalovaného a svědka [jméno] [příjmení] staršího, kteří vypověděli, že žádné kontrolky v době převzetí vozidla žalobcem nesvítily, vozidlo bylo normálně provozuschopné, o čemž svědčí i to, že žalobce, respektive jím pověřený svědek [příjmení], s ním bez problémů odjeli. Soud neuvěřil výpovědi svědka [příjmení], který vozidlo fakticky od žalovaného přebíral, když jeho věrohodnost byla značně snížena tím, že si přesně pamatoval, že ve vozidle svítily všechny kontrolky, včetně červeného vykřičníku, avšak nebyl schopen uvést do jakého servisu vozidlo po jeho odvezení od žalovaného, přistavil k opravě, a kde jej vyzvedával. Soud prvního stupně proto uzavřel, že oprava, která byla na vozidle provedena, nebyla v příčinné souvislosti s porušením povinností žalovaného plynoucích z § 2325 odst. 1 o. z.

8. Ze všech výše uvedených důvodů proto soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle úspěchu ve věci s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř.

10. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, v němž namítal, že soud prvního stupně sice provedl dokazování v dostatečné míře, avšak provedené důkazy hodnotil vadně v neprospěch žalobce. Z napadeného rozsudku dostatečně nevyplývá, z jakého důvodu soud důkazy hodnotil tak, jak je hodnotil a jak se to promítlo do výsledného rozhodnutí o věci. K otázce nároku na zaplacení dlužného nájemného za [anonymizováno] a [anonymizováno] [rok] žalobce odkázal zejména na výpovědi svědků [jméno] a [příjmení], z nichž dle jeho názor jednoznačně plyne, že v den předání vozidla ([datum]) dlužné nájemné ze strany žalovaného uhrazeno nebylo. Jediný, kdo předání peněz potvrdil, byl svědek [příjmení] starší, tedy osoba žalovanému blízká. Dle žalobce z těchto skutečností jednoznačně plyne, že si soud skutkový stav věci účelově vyložil ku prospěchu žalovaného, ačkoli závěry, k nimž dospěl, nebyly v řízení prokázány, případně přímo vyvráceny. Žalobce nesouhlasila ani se závěrem soudu prvního stupně, že neprokázal, že žalovaného urgoval o zaplacení dlužného nájemného za měsíce [anonymizována dvě slova] [rok] ještě před podáním žaloby. Je pravdou, že sice nepředložil SMS, jimiž žalovaného k úhradě dluhu vyzýval, nicméně urgoval jej o zaplacení i telefonicky, čemuž byli přítomny další osoby, svědci, kteří byli soudem vyslechnuti, tuto skutečnost potvrdili, avšak soud prvního stupně ji zcela v odůvodnění napadeného rozsudku pominul. Tyto výhrady pak žalobce uplatnil i ve vztahu k posouzení nároku na úhradu škody, která mu vznikla v souvislosti s opravou pronajatého vozidla. S ohledem na závažnost vytýkaných vad měl žalobce za to, že rozsudek soudu prvního stupně neobstojí. Navrhoval proto, aby jej odvolací soud změnil a žalobě v celém rozsahu vyhověl (pokud shledá, že jsou k tomu dány podmínky), případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

11. Žalovaný ve vyjádření k odvolání uvedl, že považuje rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný. Dle žalovaného soud prvního stupně provedl všechny důkazy navržené stranami, tyto důkazy náležitě zhodnotil a rozhodnutí, k němuž, na jejichž základě dospěl náležitě, v dostatečné míře zhodnotil a posoudil i správně po právní stránce v souladu s jím citovanými zákonnými ustanoveními. Žalovaný nesouhlasil s odvolacími důvody, které žalobce uvedl ve svém odvolání, a proto žádal, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně dle § 212, § 212a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

13. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu věci, což ani žalobce v odvolání nesporuje. Důkazy pak řádně zhodnotil jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti a vyvodil z nich odpovídající skutkové závěry. Odvolací soud z jeho skutkových zjištění vycházel ve svém rozhodnutí, aniž dokazování bylo třeba jakkoli doplňovat. Vzhledem k tomu, že je považuje za správné a pro stručnost odůvodnění svého rozhodnutí, v tomto směru odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.

14. Jen pro doplnění k námitkám žalobce ohledně závěrů, jež soud prvního stupně učinil ve vztahu k nároku na zaplacení tvrzeného dlužného nájemného za [anonymizováno] a [anonymizováno] [rok] odvolací soud uvádí, že je považuje za zcela nedůvodné, kdy naopak žalobce provedené důkazy zjevně interpretuje ve svůj prospěch. Především žalovaný nezpochybňoval výši měsíčního nájemného, pouze upřesnil, že původně bylo sjednáno v jiné výši, ale následně se ustálilo na částce [částka] měsíčně. Nezpochybňoval ani to, že nájemné dlužil, ale tvrdil, že toto žalobci při zpětném předání vozidla uhradil. Toto jeho tvrzení nebylo svědeckými výpověďmi slyšených svědků [jméno], [příjmení] a [anonymizováno] vyvráceno, když všichni tito svědci byli sice předání vozidla přítomni, avšak nebyli přímo přítomni jednání mezi žalobcem a žalovaným. Všichni tito svědci uvedli, že žalobce a žalovaný od vozidla odstoupili stranou, o něčem jednali, avšak svědci je buď neslyšeli, anebo vůbec na ně neviděli, když se především zabývali předmětným vozidlem. Pokud vypověděli, že o dluzích žalovaného věděli, pak se toto vyjádření vztahoval k celému průběhu nájemního vztahu, nikoli ke konkrétním posledním dvěma měsícům. Svědek [příjmení] starší, i když je v blízkém vztahu k žalovanému, přesvědčivě vysvětlil, proč měl k dispozici potřebný finanční obnos a mohl jej tak synovi zapůjčit. Ani on však vlastnímu předání peněz přítomen nebyl a nepotvrdil ho. Zaplacení dluhu tak zůstalo v rovině tvrzení obou účastníků, kdy všechny další okolnosti spíše svědčily ve prospěch důvěryhodnosti tvrzení žalovaného, což soud prvního stupně náležitě vyhodnotil. Totéž platí i ve vztahu k nároku na náhradu žalobcem tvrzené škody. Dle odvolacího soudu soud prvního stupně dospěl ke zcela správnému závěru, že žalobce neprokázal své tvrzení o tom, že se žalovaný zavázal k tomu, že vozidlo bude udržovat komplexně, tedy nejen ve vztahu k jeho opotřebení běžným užíváním, tak jak vyplývá ze zákonné úpravy. Soud prvního stupně si pak také správně posoudil, že opravy, které byly na vozidle provedeny, nejsou opravami odpovídajícími běžnému opotřebení užíváním vozidla, ale nepochybně i jeho stářím, namáháním apod. a že tak nespadají pod režim § 2325 odst. 1 o. z.

15. Odvolací soud přisvědčil i právnímu posouzení věci soudem prvního stupně, které rovněž považuje za správné, a proto i v tomto směru odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.

16. Z výše uvedených důvodů proto rozsudek soudu prvního stupně, jako věcně správný, potvrdil (§ 219 o. s. ř.), včetně navazujícího výroku o náhradě nákladů řízení, v němž rovněž neshledal žádné pochybení.

17. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1,2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému, který byl v odvolacím řízení plně úspěšný a nebyl v tomto řízení právně zastoupen, náleží dle § 1 odst. 3 písm. a), b), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. paušální náhrada hotových výdajů po [částka] za tři úkony právní služby (vyjádření k odvolání, příprava na jednání, účast u jednání dne [datum]).

Proti tomuto rozsudku lze do dvou měsíců od jeho doručení podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR za splnění podmínek uvedených v § 237 o. s. ř., a to u soudu, který rozhodoval v prvním stupni (Obvodní soud pro Prahu 1). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat dovolací soud.