pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], (I.) uožil žalované povinnost zaplatit žalobci [částka] s úrokem z prodlení 9,75 % z této částky od [datum] do zaplacení, (II.) zamítl žalobu [anonymizováno] do částky [částka] s úrokem z prodlení 9,75 % z této částky od [datum] do zaplacení, (III.) zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zajistit do 15 dnů od právní moci rozsudku doručení úředního omluvného dopisu žalobci a (IV.) rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Žalobce se domáhal přiznání satisfakce za nemajetkovou újmu, kterou utrpěl v důsledku rozhodnutí [anonymizováno] z [datum] o zajištění finančních prostředků na dvou jeho účtech, k němuž došlo v souvislosti s [anonymizována dvě slova] jeho otce, když orgány činné v [anonymizováno] řízení považovaly tyto prostředky na účtech žalobce za výnos z [anonymizována dvě slova]; [anonymizována dvě slova] žalobcova otce skončilo rozsudkem, jímž byl zproštěn obžaloby, a následně bylo rozhodnuto o zrušení zajištění peněžních prostředků na účtech žalobce, k tomu však došlo až po 8 ½ letech, kdy nemohl žalobce těmito prostředky disponovat a využít jich k financování potřeb rodiny. Požadoval proto náhradu nemajetkové újmy způsobené mu takto nezákonným rozhodnutím částkou [částka], náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem – nepřiměřenou délkou zajištění – částkou [částka], a kromě toho písemnou omluvu žalované za to, že bylo nezákonně rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků na jeho účtech, kde byly v důsledku nesprávného úředního postupu zajištěny po nepřiměřeně dlouhou dobu, v důsledku čehož mu vznikla nemajetková újma. Žalovaná se žalobě bránila s tím, že požadavky vznesené žalobcem nejsou opodstatněné; především není dán odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí, když ke zrušení zajištění prostředků na účtech nedošlo pro nezákonnost, ale proto, že další jejich zajištění již bylo neúčelné, a ani další nároky vznesené žalobcem nelze mít za důvodné.

3. Soud I. stupně shledal žalobu důvodnou jen částečně. Vyšel z toho, že mezi účastníky nebylo sporu ani o průběhu [anonymizována dvě slova] žalobcova otce ani o rozhodnutích o zajištění prostředků na dvou účtech žalobce, jakož i o jeho zrušení, ani o tom, že žalobce podáním z [datum] uplatnil finanční nároky vznesené žalobou u žalované, která jim nevyhověla. Žalobu o náhradu nemajetkové újmy, která měla být důsledkem nezákonného rozhodnutí, neshledal soud I. stupně důvodnou proto, že nezjistil odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí, neboť usnesení o zajištění prostředků nebyla zrušena pro nezákonnost, ale pro neúčelnost dašího trvání zajištění; zamítl proto jak finanční požadavek na zaplacení finanční náhrady v částce [částka], tak požadavek na omluvu za nezákonné zajištění peněžních prostředků. Pokud jde o náhradu za nepřiměřenou délku zajištění finančních prostředků žalobce, konstatoval, že tento nárok je s ohledem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod opodstatněný, shledal důvodným požadavek na poskytnutí finanční náhrady a vypočetl ji způsobem vysvětleným v odst. 22 – 29 odůvodnění rozsudku. Žalobci tak přiznal částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení od [datum], a ve zbývající části žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl s odkazem na § 142 odst. 2 o.s.ř. s tím, že žalobce s žalobou uspěl jen částečně.

4. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobce i žalovaná.

5. Žalobce brojil odvoláním proti zamítavým výrokům rozsudku a na nich závislému nákladovému výroku, vytknuv soudu I. stupně nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení věci. Předně nesouhlasil s názorem soudu I. stupně o absenci odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí; poukázal na to, že ust. § 48 tr. řádu, podle něhož byla rozhodnutí o zajištění prostředků zrušena, důvod zrušení pro nezákonnost nezná, takže nezákonnost rozhodnutí o zajištění je třeba hledat v dalších, souvisejících okolnostech, a v této souvislosti poukázal na odůvodnění rozhodnutí o zproštění obžaloby vznesené vůči jeho otci, totiž že se skutek, z něhož byl jeho otec obžalován, nestal, a protože od počátku absentoval znak„ přisvojení si cizí věci“, nikdy nemohly být zajištěné prostředky výnosem z [anonymizována dvě slova]. Orgány činné v [anonymizováno] řízení tedy nepostupovaly podle § 79 tr. řádu, v němž zákonodárce požaduje, aby bylo prokázáno, že zajištěná věc byla získána [anonymizována dvě slova]. Doplnil, že v této souvislosti také není možno ignorovat analogickou aplikaci právních předpisů, jako je tomu v případě [anonymizována dvě slova], které neskončí odsuzujícím rozsudkem, a není možno lpět na výslovné deklaraci nezákonnosti posléze zrušeného rozhodnutí. Brojil také proti rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu, s tím, že soud I. stupně při stanovení částky finanční satisfakce postupoval chybně a v neprospěch žalobce. Zdůraznil, že na věc dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy (nikoli že by se týkal jen věcí, které skončily rozsudkem, jak vyjádřil soud při jednání [datum]) a že soud I. stupně pochybil hned dvakrát, když jednak a priori presumoval, že žalobci nemajetková újma nevznikla a ten ji byl nucen prokazovat, zejména [anonymizováno] se týče významu řízení pro jeho osobu, a za druhé tak činil, aniž žalovaná v tomto směru předložila jakékoli stanovisko, takže nahrazoval její procesní pasivitu. Ke sníženému významu řízení by tak nemělo být vůbec přihlíženo a naopak by měl být presumován význam zvýšený. Úvahy soudu I. stupně o snížení náhrady o 40 % z důvodu sníženého významu řízení pro žalobce označil za liché a nepodložené, s důrazem na to, že se jednalo o [anonymizováno] řízení a zajištěny byly prostředky v řádu miliónů korun, s nimiž nemohl žalobce nijak disponovat. Kriticky se vyjádřil též k tomu, že soud I. stupně nezohlednil evidentní a prokázané průtahy v [anonymizováno] řízení, že nepřípadně snížil odškodnění z důvodu rozhodování na více stupních soudní soustavy, když to bylo důsledkem chybného postupu soudů, a pochybil při kvalifikaci [anonymizováno] věci jako skutkově a právně složité, když její složitost – šlo o jeden skutek kvalifikovaný jako jeden [anonymizována dvě slova] omezování osobní svobody - rozhodně neodůvodnila trvání řízení více než 8 let a dokazování nadměrně rozsáhlé nebylo. Z uvedených důvodů nesouhlasil také se zamítnutím požadavku na poskytnutí omluvy. Navrhl proto, aby byly zamítavé výroky reozsudku II. a III. změněny tak, že soud i v tomto rozsahu žalobě vyhoví.

6. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce předně poukázala na rozsudek NS ČR sp. zn. [spisová značka], podle jehož závěrů nezakládá odpovědnost státu za škodu z rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu banky ve smyslu § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. bez dalšího skutečnost, že [anonymizováno] řízení neskončilo odsuzujícím rozsudkem; zdůrazila, že v tomto smyslu již bylo o nedostatku odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí v obdobných případech rozhodnuto ve věci žalobcovy sestry a matky, kdy dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl s tím, že soudy při rozhodování nepochybily. Pokud jde o náhradu újmy za nesprávný úřední postup, argumentaci odvolatele označila za nepřípadnou, zejména v poukazu na jeho zvýšený význam proto, že se jednalo o [anonymizováno] řízení, když žalobce [anonymizováno] řízení účasten nebyl, takže o vyšším významu ve vztahu k němu uvažovat nelze. Navrhla proto potvrzení zamítavých výroků rozsudku.

7. Žalovaná sama brojila odvoláním proti vyhovujícímu výroku rozsudku (I.). Předně namítla, že žalobce vznesl ještě další žalobu na náhradu obsahově stejné nemajetkové újmy, která měla vzejít z jiného důvodu; tato žaloba byla u OS pro [část Prahy] pod sp. zn. [spisová značka] a již byla pravomocně zamítnuta (potvrzeno rozsudkem MS v [obec] sp. zn. [spisová značka]). Žalovaná proto trvá na tom, že i žaloba v této věci je nedůvodná. Poukázala také na to, že obdobné žaloby podali i další rodinní příslušníci Ing. [jméno] [jméno] (manželka, dcera). V případě dcery (žalobcovy sestry) vyšel najevo nedostatek aktivní legitimace, a tuto námitku vznesla žalovaná i v projednávané věci, soud však dospěl k závěru, že prostředky byly vlastnictvím žalobce, ačkoli to z provedených důkazů nevyplývalo. Odmítla argument soudu I. stupně, že opačné tvrzení měla prokazovat dříve, než nastala koncentrace, s tím, že otázka aktivní legitimace není skutkovým tvrzením, na něž by se vztahovala koncentrace, ale podmínkou řízení, již je soud povinen zkoumat vždy. Zdůraznila, že bylo povinností žalobce prokázat, že je aktivně legitimován k podání žaloby, a povinností soudu bylo toto zkoumat, a že sama v průběhu řízení nedostatek aktivní legitimace žalobce namítla a uvedla, na základě jakých skutečností ji činí spornou. Poukázala též na zrušující rozhodnutí MS v [obec a číslo] [anonymizována dvě slova], [číslo], který řešil obdobnou věc žalobcovy matky, a kde bylo soudu I. stupně uloženo, aby se pečlivě zabýval tím, zda byla délka [anonymizováno] řízení, potažmo zajištění peněžních prostředků, nepřiměřená, a pokud ano, zda je vztah příčinné souvislosti mezi nepřiměřenou dobou zajištění prostředků a újmou na straně žalobkyně. S tím, že má za to, že není dána odpovědnost státu ani v jednom případě tvrzeného odpovědnostního titulu, navrhla, aby odvolací soud změnil vyhovující výrok tak, že se i v tomto rozsahu žaloba zamítá, popř. aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

8. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno osobou k tomu oprávněnou a včas, přezkoumal z podnětu odvolání a v jeho rozsahu napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a o.s.ř.), s následujícími zjištěními.

9. Pokud jde o náhradu nemajetkové újmy, kterou měl žalobce utrpět v důsledku nezákonného rozhodnutí, soud I. stupně správně dospěl k závěru, že takový odpovědnostní titul v projednávané věci seznat nelze. Své úvahy, na jejichž základě k němu dospěl, pečlivě, konkrétně, srozumitelně a přesvědčivě popsal v odst. 19. odůvodnění napadeného rozsudku, na něž proto může odvolací soud v zájmu stručnosti písemného vyhotovení vlastního rozhodnutí plně odkázat, neboť není [anonymizováno] jim vytknout a v podstatě ani [anonymizováno] k nim dodat. Nebyl-li shledán odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí, nebylo a není důvodu zabývat se dalšími podmínkami odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, neboť ty musejí být podle zákona splněny kumulativně. Zamítavé rozhodnutí o návrhu na přiznání finanční náhrady ve výši [částka] s příslušenstvím, která byla požadována jako satisfakce za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím, proto podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

10. K odvolacím námitkám žalobce v této věci lze poukázat na správné vysvětlení soudu I. stupně, že mu v projednávané věci nepřísluší zkoumat zákonnost rozhodnutí o zajištění prostředků, jakož i na přiléhavý odkaz na judikát NS ČR. Kromě toho není opodstatněná námitka odvolatele, že„ orgány činné v [anonymizováno] řízení nepostupovaly podle § 79 tr. řádu, v němž zákonodárce požaduje, aby bylo prokázáno, že zajištěná věc byla získána [anonymizována dvě slova]“, když k zajištění finančních prostředků nedošlo podle § 79 tr. ř., ale podle § 79a tr. řádu a za podmínek, na něž správně poukázal soud I. stupně v odst. 19 odůvodnění rozsudku – není tedy pravdou, že podle zákona muselo být prokázáno, že prostředky byly získány [anonymizována dvě slova], nýbrž postačovalo, pokud tomu zjištěné skutečnosti nasvědčovaly.

11. V souvislosti s výše uvedeným soud I. stupně zamítl i požadavek žalobce na poskytnutí oficiální omluvy (výrok III.). Tento výrok však odvolací soud potvrdit nemohl, byť se s názorem soudu I. stupně na absenci zjištění nezákonného rozhodnutí ztotožňuje. Je tomu tak proto, že soud I. stupně svůj výrok ve vztahu k požadované omluvě koncipoval jen obecně jako zamítnutí požadavku na doručení úředního omluvného dopisu, tj. tak, že nebylo možno z takto formulovaného výroku potvrdit jeho část, která by se týkala omluvy za nezákonné rozhodnutí. Text požadované omluvy totiž v sobě zahrnuje i kritiku postupu odpovídajícího nesprávnému úřednímu postupu, avšak v této části požadavku žalobce zatím odvolací soud neměl podmínky pro potvrzení ani pro změnu napadeného rozhodnutí.

12. Pokud jde o nesprávný úřední postup, který měl spočívat v nepřiměřené délce zajištění finančních prostředků žalobce, soud I. stupně – obecně nahlíženo – správně konstatoval, že nárok na náhradu takto vzniklé nemajetkové újmy by byl z pohledu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod opodstatněný. Stranou jeho pozornosti však zůstala namitka žalované, že je otazným, zda se jednalo o finanční prostředky skutečně patřící žalobci, resp. soud I. stupně ji patrně nepřehlédl, avšak nevypořádal se s ní dostatečně. Podle odst. 23 odůvodnění rozsudku vzal za prokázané, že se jednalo o finanční prostředky ve vlastnictví žalobce, ačkoliv ke zjištění této skutečnosti dokazování vedeno nebylo. Žalobce vyzván soudem I. stupně, aby doplnil skutková tvrzení (m.j. i o tom, kdo byl vlastníkem prostředků na účtech) a aby označil důkazy k jejich prokázání, žádný důkaz k prokázání toho, že se jednalo o jeho peníze, nenavrhl. Z obsahu spisu se jednak podává, že žalobce tvrdil různé, odlišné způsoby, jak se měl vlastníkem těchto prostředků stát (toho si soud I. stupně povšiml, ale žádné relevantní závěry z toho nevyvodil), a kromě toho je obsahem spisu i výpověď žalobcovy sestry, kterou učinila v jiném řízení a vyjadřovala se takto nejen k prostředkům na svém účtu, ale obecně k penězům, které její otec uložil na účty rodinných příslušníků, a ta žalobcovo tvrzení nepodporuje. Výtka soudu I. stupně, že žalovaná nepřípadně zpochybňuje vlastnictví žalobce, když tak měla činit včetně navržení důkazů dříve, než nastaly účinky koncentrace řízení (poslední věta odst. 23), nemůže obstát, neboť jejím obsahem je chybné přesunutí důkazního břemene na bedra žalované, aniž žalobce svou důkazní povinnost ohledně tvrzení svého vlastnictví k finančním prostředkům splnil. (Mýlí se však i žalovaná, pokud se domnívá, že aktivní legitimace žalobce je podmínkou řízení, již má soud zkoumat kdykoli za řízení, protože tak tomu není. Aktivně legitimován je účastník, jemuž svědčí tvrzené právo, avšak žalobu samozřejmě může podat i ten, kdo nositelem tvrzeného práva není, a pak by měla být jeho žaloba zamítnuta – nikoli však pro nedostatek podmínek řízení /ten je důvodem k jeho zastavení/, ale právě pro nedostatek aktivní legitimace.) Námitka žalované, že vlastnické právo žalobce k zajištěným finančním prostředkům prokázáno nebylo, je však oprávněná.

13. Protože vlastnické právo žalobce, resp. skutečnost, na jejímž základě ho měl nabýt, je zásadně relevantní skutečností, k jejímuž průkazu dosud dokazování vedeno nebylo, nemohl odvolací soud postupovat jinak, než rozsudek ve zbývající části zrušit a v tomto rozsahu věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení. V něm by měl soud I. stupně vyzvat žalobce podle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. k doplnění skutkových tvrzení vylíčením toho, jakým konkrétním způsobem měl zmiňované finanční prostředky nabýt do svého vlastnictví, a k označení důkazů k prokázání těchto tvrzení. V této souvislosti nelze nepoukázat na žalobní tvrzení pod bodem 46 žaloby (že se jednalo o peníze, které si žalobce vydělal, což orgánům činným v [anonymizováno] řízení doložil a může doložit i nyní výplatními páskami), a na náhlou změnu tvrzení v průběhu řízení o tom, že se jednalo o dar ze strany otce. Avšak ani toto tvrzení nebylo prokázáno, přestože jednalo-li se o prostředky na účtu, lze taková tvrzení zcela jistě prokázat výpisem z účtu s údajem o tom, z jakého účtu byly kdy příslušné částky na účet žalobce poukázány; z rozhodnutí o zajištěných prostředcích se ostatně podává, že zajištěny byly právě proto, že byly na účet majitele poukázány z jiného účtu. Břemeno tvrzení a důkazu o tom, že tyto peněžní prostředky náležely žalobci, tíží však právě žalobce, nikoli žalovanou. Té náleží právo toto tvrzení žalobce zpochybnit, případně zpochybňovat důkazy provedené k jeho prokázání, nikoli však povinnost prokazovat negativní tvrzení (popření nebo zpochybnění tvrzení žalobce o tom, že byl vlastníkem).

14. Teprve dospěje-li soud I. stupně na základě postupu naznačeného shora k závěru, že bylo prokázáno (na základě provedení a zhodnocení důkazů, které je třeba vyložit v odůvodnění rozsudku), že zajištěné prostředky skutečně byly vlastnictvím žalobce, je namístě úvaha o formě, popř. výši zadostiučinění. Pro účely dalšího postupu řízení odvolací soud v této souvislosti předznamenává, že nelze souhlasit se způsobem, kterým tak učinil soud I. stupně v projednávané věci, zejména pokud jde o hodnotící kritérium významu věci pro žalobce.

15. Odvolateli je třeba dát za pravdu v tom, že k závěru o nižším významu řízení nemůže soud dospět na základě své vlastní úvahy bez dalšího. Dovolací soud ve své judikatorní praxi ve vztahu ke kritériu významu předmětu řízení pro účastníka dovodil, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený, a že výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam (věci [anonymizováno], opatrovnické, pracovně-právní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). [příjmení] uvedené úvahy je, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Obecně je totiž třeba vyjít z toho, že nejde-li o shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani k případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

16. Pokud jde o hodnocení průběhu [anonymizováno] řízení, soud I. stupně je označil za složité s tím, že probíhalo na třech stupních soudní soustavy a tyto soudy (krajský, vrchní a Nejvyšší) rozhodovaly opakovaně, bylo provedeno větší množství důkazů. První z argumentů však nemůže sám o sobě obstát, aniž bylo zhodnoceno, z jakého důvodu soudy vyššího stupně opakovaně rušily rozhodnutí soudů podřízených a jaký byl obsah jejich rozhodnutí, protože např. procesní pochybení soudu nebo nepřezkoumatelnost rozsudku nemohou být v tomto smyslu přičítány k tíži poškozeného; soud I. stupně také, přestože se věnoval zjišťování průběhu [anonymizováno] řízení, opomenul v hodnocení zmínit zjevné průtahy (např. při vyhotovování písemné podoby rozhodnutí), na něž v tomto smyslu oprávněně poukázal žalobce.

17. V této souvislosti však odvolací soud musí v prvé řadě zdůraznit, že žalobce netvrdil, že mu vznikla nemajetková újma v důsledku délky [anonymizováno] řízení vedeného proti jeho otci, ale v důsledku nepřiměřené délky zajištění prostředků, které mu (jak tvrdí) vlastnicky náležely. Otázkou příčinné souvislosti mezi tvrzenou újmou žalobce a pochybení státu – nepřiměřené délky zajištění prostředků – se soud I. stupně výslovně nezabýval, resp. své úvahy o tom v odůvodnění rozsudku nezpřístupnil. Zabýval se podrobně délkou a hodnocením průběhu [anonymizováno] řízení, které však bezprostřední příčinou tvrzené nemajetkové újmy, kterou měl utrpět žalobce (když nemohl 8 ½ roku užívat své finanční prostředky zajištěné orgány činnými v [anonymizováno] řízení), nebylo. Žalobce v žalobě tvrdil (bod 24 žaloby), že se zrušení zajištění opakovaně domáhal, avšak jeho žádostem nebylo vyhověno. Doložil pouze dvě žádosti, a to žádost podanou [datum] (č.l. 28 spisu, č.l. 475 [anonymizováno] spisu) a žádost datovanou [datum] (č.l. 30 spisu). Tato jeho zákonem aprobovaná obrana, o níž byl v rámci obou usnesení o zajištění prostředků na účtech poučen, by byla významnou skutečností ke zjištění, jak se žalobce snažil čelit nepříznivým následkům„ omylu“ v kvalifikaci původu prostředků, potažmo jejich zajištění; zatím však kromě tvrzení, že o zrušení zajištění žádal opakovaně, konkrétní údaje k tomu neuvedl, tím spíše nedoložil.

18. V dalším řízení proto - bude-li ovšem postaveno najisto, že zajištěné prostředky na účtech vlastnicky náležely žalobci, tj. bude prokázána jeho aktivní legitimace v této věci – se bude muset soud I. stupně zabývat podstatou tvrzeného pochybení státu (nepřiměřenou délkou zajištění peněžních prostředků na účtech žalobce) a vztahem příčinné souvislosti mezi ním a nemajetkovou újmou, již měl utrpět žalobce, se zřetelem na výše uvedené.

19. Kromě požadavku na poskytnutí finanční satisfakce se bude muset soud I. stupně zabývat také požadavkem týkajícím se omluvy. V této souvislosti je možno uvést, že soud by měl respektovat, [anonymizováno] má být předmětem omluvy, není však doslova vázán požadavkem, jak jej žalobce vznesl. Je tomu tak proto, že pokud by se žalovaná před podáním žaloby, a nebo i v průběhu řízení žalobci za pochybení státního orgánu, které uzná, omluvila, zváží soud toliko, zda poskytnutá omluva naplňuje znaky takového úkonu (stát projevuje lítost nad pochybením, k němuž došlo, a omlouvá se za ně), nikoli zda je doslovným naplněním toho, [anonymizováno] žalobce požadoval. V této konkrétní věci je však důležité, že žalobce požadoval omluvu za nezákonné rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na jeho účtech, které trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu – jeho požadavek tedy pokrývá obě tvrzené formy pochybení státu, a v tomto smyslu by proto o něm také mělo být rozhodnuto (s ohledem na dosavadní průběh řízení např. tak, že zamítnut bude požadavek na omluvu za vydání nezákonného rozhodnutí, a vyhověno může být – podle dalšího průběhu řízení – požadavku na omluvu za nepřiměřenou délku zajištění).

20. V rámci rozhodování o nákladech řízení pak soud I. stupně neopomene zohlednit náklady původního řízení před soudem I. stupně a náklady řízení odvolacího.