o zaplacení 36 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. dubna 2024, č. j. 16 C 254/2021-198,

1. Rozsudkem ze dne 18. dubna 2024, č. j. 16 C 254/2021-198, soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 10 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 33 600 Kč za období od 10. 3. 2020 do 6. 5. 2020 a z částky 10 600 Kč za období od 7. 5. 2020 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 25 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 59 000 Kč za období od 8. 3. 2020 do 9. 3. 2020, z částky 25 400 Kč za období od 10. 3. 2020 do zaplacení (výrok II), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 5 445 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5 445 Kč za období od 22. 5. 2020 do zaplacení (výrok III), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 3 365 Kč (výrok IV), uložil žalobci povinnost zaplatit státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 na náhradě nákladů řízení 70 % z částky, jejíž výše bude určena samostatným usnesením, do tří dnů od právní moci samostatného usnesení (výrok V) a uložil žalované povinnost zaplatit státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 na náhradě nákladů řízení 30 % z částky, jejíž výše bude určena samostatným usnesením, do tří dnů od právní moci samostatného usnesení (výrok VI).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky[Anonymizováno]36 000 Kč s úrokem z prodlení z částky 59 000 Kč ode dne 8. 3. 2020 do 6. 5. 2020 a z částky 36 000 Kč ode dne 7. 5. 2020 do zaplacení, a zaplacení částky 5 445 Kč s úrokem z prodlení od 22. 5. 2020. Žalobu odůvodnil tím, že žalobce se stal dne 12. 2. 2020 účastníkem dopravní nehody, kterou zavinil řidič osobního vozidla[Anonymizováno][název], pan [jméno FO], jehož vozidlo bylo pojištěno u žalované. Žalovaná posoudila opravu vozidla jako neúčelnou a označila pojistnou událost jako „úplnou (totální) škodu“. Žalovaná po likvidaci pojistné události stanovila obvyklou cenu automobilu žalobce na částku 179 000 Kč a vyplatila žalobci pojistné ve výši 88 000 Kč po odečtení využitelných zbytků vozidla ve výši 91 000 Kč. Žalobce s uvedenou obvyklou cenou vozidla nesouhlasil, a proto předložil žalované znalecký posudek znalce [jméno FO], který stanovil obvyklou cenu vozidla na částku 238 000 Kč. Za zpracování znaleckého posudku žalobce zaplatil znalci částku 5 445 Kč, kterou požaduje po žalované. Žalovaná následně stanovila novou obvyklou cenu částkou ve výši 202 000 Kč a doplatila žalobci 23 000 Kč. Podle znaleckého posudku znalce [jméno FO] zbývá doplatit 36 000 Kč. Žalobce rovněž požaduje zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 59 000 Kč, činící rozdíl mezi obvyklou cenou automobilu určenou žalobcem a žalovanou a dále zákonný úrok z prodlení z částky 36 000 Kč po vyplacení doplatku ve výši 23 000 Kč.

3. Soud I. stupně vycházel ze zjištění, že se žalobce účastnil dopravní nehody dne 2. 2. 2020. Vozidlo viníka dopravní nehody bylo pojištěno u žalované. Žalovaná dne 21. 2. 2020 oznámila žalobci, že ukončila šetření pojistné události a stanovila pojistné plnění ve výši 88 000 Kč, neboť obvyklou cenu vozidla určila částkou 179 000 Kč a vyčíslila hodnotu využitelných zbytků částkou 91 000 Kč. Dne 26. 3. 2020 zaslal žalobce žalované žádost o výplatu doplatku spočívajícího v rozdílu v obvyklé ceně z pojistné události, neboť obvyklá cena vozidla před poškozením činila 238 000 Kč a nikoliv částku, kterou stanovila žalovaná. Jako důkaz ke své žádosti žalobce připojil znalecký posudek spolu s fakturou na zaplacení znaleckého posudku a vyzval žalovanou k uhrazení částky za jeho vypracování. Žalovaná dne 6. 5. 2020 žalobci sdělila, že stanovila doplatek pojistného plnění v celkové výši 23 000 Kč, a to „na základě stručné mailové korespondence žalobce doplněné o znalecký posudek pana [jméno FO] týkající se hodnoty obvyklé ceny vozidla.“ V uvedeném dopise žalovaná uvedla, že se nemohla ztotožnit se závěry doloženého znaleckého posudku, a proto oslovila soudního znalce, který ve svém znaleckém posudku stanovil obvyklou cenu vozidla ve výši 202 000 Kč, a na základě tohoto svého znaleckého posudku přistoupila k provedení doplatku ve výši 23 000 Kč. Žalobce vyzval dne 11. 9. 2020 žalovanou k doplacení pojistného plnění ve výši 36 000 Kč a částky za vypracovaný znalecký posudek. Žalovaná informovala žalobce, že obvyklá cena vozidla byla přehodnocena 6. 5. 2020 na základě stručného emailu žalobce, nikoliv na základě doloženého znaleckého posudku, který tak hodnotí jako nadbytečný. Žalovaná uvedla, že i bez toho, aby si žalobce posudek objednal a předložil žalované, by bylo ze strany žalované přistoupeno k provedení kontroly sporovaného nároku, proto odmítá nárok žalobce na zaplacení částky za znalecký posudek.

4. Soud rovněž provedl k důkazu stranami předložené znalecké posudky znalců [jméno FO] a [jméno FO], přičemž z důvodu rozdílnosti závěrů zpracovaných znaleckých posudků přistoupil k zadání revizního znaleckého posudku. Znalec [jméno FO] určil obvyklou cenu vozidla před poškozením na částku 238 000 Kč. Znalec [jméno FO] vystavil žalobci fakturu za vypracování znaleckého posudku znějící na částku 5 445 Kč, kterou žalobce uhradil. Znalec [jméno FO] stanovil obvyklou cenu vozu před nehodou na částku 202 000 Kč.

5. Důvod rozdílu při výpočtu obvyklé ceny vozidla u obou znalců dle následného vyjádření revizního znalce, pana [jméno FO], spočíval zejména v rozdílném určení koeficientu prodejnosti. Znalec oslovený žalobcem, [jméno FO], vycházel při stanovení koeficientu prodejnosti 1,20 z nabídek převážně zahraničního trhu s poznámkou, že v daném období nebyly dostupné záznamy o obchodování vozidla na českém trhu. Tento koeficient pak snížil na 1,0. Znalec oslovený žalovanou, [jméno FO], pak stanovil koeficient prodejnosti bez bližších údajů na 0,80.

6. Soudem ustanovený revizní znalec [jméno FO] stanovil obvyklou cenu vozidla [název] k okamžiku bezprostředně předcházejícímu škodné události dne 12. 6. 2020 na částku 212 600 Kč včetně DPH. Znalec v databázi [název] nalezl záznamy o prodeji několika vozidel. Koeficientu prodejnosti na trhu pak odpovídá spíše hodnota 0,90, kterou sám při svém výpočtu zohlednil. Obvyklá cena vozidla před poškozením ve výši 212 600 Kč je obvyklá cena vozidla stanovená na základě metody věcné hodnoty (tj. metoda nákladová). Pokud by obvyklá cena vozidla byla stanovována srovnávací metodou, stanovil by znalec hodnotu vozidla na částku 232 600 Kč. Nákladová metoda vychází ze znaleckého standardu číslo [číslo]. V rámci nákladové metody mohlo být zohledněno, že vozidlo bylo v minulosti poškozeno, rovněž byl zohledněn počet ujetých kilometrů, počet držitelů vozu a technické a obchodní znehodnocení vozidla, to v případě srovnávací metody nelze. Ceník [název] je seriózním placeným ceníkem, který je znalci využíván.

7. Nárok žalobce soud I. stupně posoudil podle § 6 odst. 2 písm. b) a § 9 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla).

8. Soud I. stupně se po zhodnocení důkazů přiklonil k závěrům revizního znalce, znalec své závěry přesvědčivě obhájil při svém výslechu a rovněž dle závěru soudu I. stupně obhájil použití metody věcné hodnoty při stanovení obvyklé ceny vozidla. Znalec zohlednil předchozí poškození vozidla, počet ujetých kilometrů, počet vlastníků vozidla i obchodní znehodnocení vozidla. Soud I. stupně považoval za logický závěr revizního znalce, že je třeba použít takovou metodu stanovení obvyklé ceny vozidla, která umožňuje zohlednit předchozí poškození vozidla a nestanovovat obvyklou cenu vozidla jen na základě srovnání s vozidly nepoškozenými. Soud tedy při určení obvyklé ceny vozidla vycházel z ceny vozidla 212 600 Kč, od níž odečetl plnění žalované ve výši 111 000 Kč a cenu využitelných zbytků ve výši 91 000 Kč. Soud takto dospěl k závěru, že žaloba je co do částky 10 600 Kč důvodná. V uvedené části soud I. stupně žalobě vyhověl.

9. O úroku z prodlení soud I. stupně rozhodl podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Uzavřel, že splatnost pojistného plnění je stanovena na 15 dní od ukončení šetření pojistné události. Šetření bylo ukončeno dne 21. 2. 2020, lhůta pro vyplacení pojistného plnění uplynula 9. 3. 2020 a žalovaná je od 10. 3. 2020 v prodlení (srov. ¨§ 605 a § 607 o. z.). Soud I. stupně proto žalobu zamítl co do úroku z prodlení z požadované částky 59 000 Kč od 8. 3. 2020 do 9. 3. 2020 a poté za období od 10. 3. 2020 z částek, které nebyly žalobci přiznány.

10. Soud I. stupně dospěl k závěru, že nárok žalobce na zaplacení částky 5 445 Kč s příslušenstvím je důvodný. Žalovaná stanovila obvyklou cenu vozidla s odůvodněním, že ukončila šetření pojistné události. Až poté, co ji žalobce zaslal svůj nesouhlas spolu se znaleckým posudkem, žalovaná svůj názor přehodnotila. Soud I. stupně nepřihlédl k tvrzení žalované, že svůj názor na stanovení obvyklé ceny vozidla by přehodnotila i po pouhém sdělení žalobce, že s výší vyplaceného pojistného plnění nesouhlasí. Soud vycházel zejména ze samotného dopisu žalované o doplacení pojistného plnění, ve kterém uvedla, že „na základě stručné mailové korespondence žalobce doplněné o znalecký posudek pana [jméno FO] týkající se hodnoty obvyklé ceny vozidla“ zadala vlastní znalecký posudek, neboť se s posudkem žalobce neztotožnila. Soud má za to, že skutečnost, že se žalovaná se znaleckým posudkem předloženým žalobcem neztotožnila, neznamená, že se nejedná o náklad, který musel žalobce vynaložit k prokázání svých tvrzení, že výše obvyklé ceny vozidla před poškozením je vyšší, než určila žalovaná v prvním dopise. Uvedená formulace v dopise žalované ani nemůže vést automaticky k závěru, že žalovaná by zadala vlastní znalecký posudek i kdyby žalobce svou obvyklou cenu vozidla nepodložil.

11. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 2 o.s.ř. podle poměru úspěchu ve věci.

12. O nákladech státu bylo rozhodnuto podle § 148 odst. 1 o.s.ř. rovněž podle poměru úspěchu ve věci.

13. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Jeho odvolání směřovalo proti zamítavému výroku II a výrokům o nákladech řízení a nákladech státu. Brojil proti postupu soudu I. stupně, který vycházel z použité metody věcné hodnoty znalcem [jméno FO]. Soud I. stupně nevzal v úvahu, že v databázi [název], ze které znalec vycházel, není zjistitelná škodní historie vozidel, což sám znalec při výslechu připustil. Nejpřesnější metoda je srovnávací metoda a je třeba vycházet z realizovaných prodejů. Znalec [jméno FO] stanovil obvyklou cenu vozidla srovnávací metodou ve výši 232 600 Kč. I ostatní znalci vycházeli při stanovení obvyklé ceny ze srovnávací metody. Posuzované vozidlo bylo v dobrém stavu a jeho škodní minulost nebyla nijak závažná. Přesto znalec [jméno FO] provedl v ohodnocení tohoto vozidla korekci za škodní minulost hned dvakrát, takový postup však není správný. Znalecký posudek znalce [jméno FO] považuje žalobce za hodnověrný a transparentní důkaz, znalec měl k dispozici vozidla z ČR a SRN. Nabídla v SRN je přitom zcela relevantní a není důvod, proč by mělo být znalci [jméno FO] zahrnutí zahraničních vozidel do znaleckého posudku vytýkáno. Žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek a žalobě v celém rozsahu vyhověl včetně přiznání úroku z prodlení od 10. 3. 2020.

14. Proti rozsudku podala včasné a přípustné odvolání též žalovaná. Její odvolání směřovalo pouze proti výroku III. Žalovaná namítala, že náklady na znalecký posudek lze uplatnit toliko jako náklady řízení, nikoliv jako samostatný nárok. Žalovaná je přesvědčena, že nejde ze strany žalobce o účelný náklad. Soud z posudku znalce [jméno FO] při svém rozhodování nevycházel a jeho závěry nebyly verifikovány znalcem určeným soudem. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud ve výroku III změnil napadený rozsudek a žalobu zamítl.

15. K odvolání žalobce žalovaná uvedla, že rozsudek soudu I. stupně považuje ve výrocích napadených žalobcem za věcně správný a navrhla jeho potvrzení.

16. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212 a odst. 1, 5 o. s. ř.), a doplnil dokazování (§ 213 odst. 2 o. s. ř.).

17. Ze znaleckého posudku č. [číslo] znalce [jméno FO] z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady motorových vozidel, strojů a zařízení, odvolací soud zjistil, že znalec nedohledal záznamy o realizovaných prodejích shodného nebo srovnatelného vozidla v ČR v rozhodném období, proto vycházel z aktuálních nabídek v komerční inzerci. V ČR to byla 1 nabídka srovnatelného vozidla, proto použil i nabídku z Evropy (celkem 10 ks vozidel). Stanovil koeficient prodejnosti 1,20, který dále snížil na hodnotu 1,10, protože se jednalo o ceny nabídkové, pro jistou škodní minulost posuzovaného vozidla snížil koeficient prodejnosti na hodnotu 1,0. Obvyklou cenu vozidla pak určil částkou 238.000 Kč.

18. Ze znaleckého posudku č. [číslo] znalce [jméno FO] z oboru ekonomika, strojírenství, doprava, ceny a odhady motorových vozidel, odvolací soud zjistil, že znalec při zjištění obvyklé ceny vozidla porovnávací metodou vycházel z databáze již obchodovaných vozidel [název] a z nabídkového serveru [název]. Uvedl, že vozidla v databázi jsou s výrazně vyšším počtem najetých kilometrů, se zohledněním této skutečnosti cena vozidla vychází na 235 672 Kč. S úpravou vstupní ceny a počtu najetých kilometrů činí obvyklá cena vozidla 232 600 Kč. Znalec též použil metodu věcné hodnoty -výpočet dle znaleckého standardu – a takto stanovená tržní hodnota vozidla činí 212 600 Kč.

19. Z výpovědi znalce [jméno FO] vzal odvolací soud za prokázané, že obvyklá cena vozidla žalobce před okamžikem jeho poškození v důsledku dopravní nehody činila 232 600 Kč. Tuto cenu znalec stanovil srovnávací metodou, vycházel z databáze obchodovaných vozidel [název], koeficient prodejnosti stanovil 0,90 jako poměr technické hodnoty a ceny, za niž jsou vozidla obchodována. V databázi se nacházejí vozidla v době prodeje nepoškozená, mohla být i v minulosti poškozena. Obchodník technickou hodnotu posuzuje, takže případné poškození vozidla v minulosti by do ceny mělo být promítnuto. V databázi bylo nalezeno 9 srovnatelných vozidel. Znalec v posudku stanovil cenu vozidla dvojí metodou, metodou srovnávací, která je dle jeho názoru lepší variantou, a též metodou věcné hodnoty, která je též běžně používána.

20. Po takto doplněném dokazování odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobce je zčásti důvodné.

21. Soud I. stupně správně aplikoval na nárok žalobce § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném ke dni vzniku pojistné události, podle nějž nestanoví-li tento zákon jinak, má pojištěný právo, aby pojistitel za něj uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku poškozenému účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví zraněného zvířete a způsobenou škodu vzniklou poškozením, zničením nebo ztrátou věci, jakož i škodu vzniklou odcizením věci, pozbyla-li fyzická osoba schopnost ji opatrovat, pokud poškozený svůj nárok uplatnil a prokázal a pokud ke škodné události, ze které tato újma vznikla a kterou je pojištěný povinen nahradit, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, s výjimkou doby jeho přerušení.

22. Podle § 9 odst. 1 věta prvá zákona č. 168/1999 Sb. poškozený má právo uplatnit svůj nárok na plnění podle § 6 u příslušného pojistitele nebo u Kanceláře, jedná-li se o nárok na plnění z garančního fondu podle § 24.

23. Z citovaných ustanovení vyplývá, že z pojištění odpovědnosti z provozu vozidla se hradí nároky taxativně vypočtené v § 6 odst. 2 tohoto zákona. Podle již ustálené judikatury Nejvyššího soudu je třeba důsledně rozlišovat mezi právem poškozeného na náhradu vzniklé škody vůči škůdci a specifickým právem poškozeného na výplatu plnění za pojištěného škůdce (§ 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb.). Plnění pojistitele poskytnuté poškozenému není plněním z titulu jeho odpovědnosti za škodu, neboť osobou odpovědnou za škodu způsobenou poškozenému je pojištěný; toto plnění má charakter pojistného plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2902/2012, rozsudek ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4765/2010). Pojistitel hradí poškozenému v § 6 vyjmenované nároky, jestliže své nároky uplatnil a prokázal.

24. Soud I. stupně se správně zabýval rozsahem a výší náhrady ve smyslu § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., která se řídí ustanovením § 2951 a násl. o. z.

25. Podle § 2951 odst. 1 o. z. škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích.

26. Podle § 2952 o. z. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.

27. Má-li pojistitel povinnost za pojištěného uhradit v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku poškozenému způsobenou škodu vzniklou poškozením, zničením nebo ztrátou věci, je pro určení rozsahu jeho povinnosti podstatné též ustanovení § 2969 odst. 1 o. z., dle nějž při určení výše škody na věci se vychází z její obvyklé ceny v době poškození a zohlední se, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit.

28. Škodou podle § 2894 o. z. je újma na jmění, tj. na souhrnu majetku a dluhů osoby ve smyslu § 495 o. z. Je-li pojem škody i nadále spjat s materiální sférou, lze využít v podstatné míře dosavadní judikatorní definici, podle níž se za škodu považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Skutečnou škodou se ve smyslu § 2952 o. z. rozumí zmenšení existujícího majetku poškozeného (popřípadě zvětšení jeho dluhů) ve srovnání se stavem, jaký zde byl před způsobením škody. Skutečnou škodou na věci je pak újma, která znamená snížení hodnoty věci v důsledku jejího poškození oproti stavu před poškozením, a při určení její výše se zásadně vychází z obvyklé ceny věci v době poškození, přičemž zároveň se přihlíží k tomu, co musí poškozený účelně vynaložit k obnovení nebo nahrazení funkce věci (§ 2969 odst. 1 o. z.). Tím se podtrhuje význam uvedení v předešlý stav (naturální restituce), tedy v případě provedení opravy poškozené věci může poškozený požadovat náhradu škody ve výši ceny opravy. Náhrada škody v penězích (relutární kompenzace) představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit na uvedení věci do původního stavu, avšak výše škody nemusí být určena jen vyúčtováním nákladů na její opravu. Lze vycházet z porovnání hodnoty věci, jakou měla v době poškození, oproti stavu po poškození s přihlédnutím k rozsahu, v jakém byla poškozena zásahem škůdce. Zásadně tedy přicházejí v úvahu dva způsoby určení výše peněžní náhrady za škodu způsobenou na věci, a to porovnání ceny obvyklé, jakou věc měla před poškozením, s obvyklou cenou po poškození, a náhrada nákladů potřebných k tomu, aby si poškozený uvedl věc do stavu před poškozením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2782/2017).

29. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), pokud tento zákon nestanoví jiný způsob oceňování, oceňují se majetek a služba obvyklou cenou. Podle odst. 2 obvyklou cenou se pro účely tohoto zákona rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, avšak do její výše se nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby. Mimořádnými okolnostmi trhu se rozumějí například stav tísně prodávajícího nebo kupujícího, důsledky přírodních či jiných kalamit. Osobními poměry se rozumějí zejména vztahy majetkové, rodinné nebo jiné osobní vztahy mezi prodávajícím a kupujícím. Zvláštní oblibou se rozumí zvláštní hodnota přikládaná majetku nebo službě vyplývající z osobního vztahu k nim. Obvyklá cena vyjadřuje hodnotu majetku nebo služby a určí se ze sjednaných cen porovnáním. Podle odst. 3 v odůvodněných případech, kdy nelze obvyklou cenu určit, oceňuje se majetek a služba tržní hodnotou, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na tržní hodnotu vliv. Důvody pro neurčení obvyklé ceny musejí být v ocenění uvedeny.

30. V projednávané věci se jedná o tzv. totální škodu na vozidle žalobce, v jejímž případě by oprava věci již byla neúčelná, proto má žalobce jako poškozený právo, aby mu škůdce nahradil škodu na věci ve výši její obvyklé ceny v době poškození (§ 2969 o.z.). Uplatnil-li žalobce svůj nárok v souladu s § 9 odst. 1 zák. č. 168/1999 Sb. u pojistitele škůdce, tj. u žalované, je žalovaná povinna za škůdce nahradit škodu vzniklou zničením věci ve výši její obvyklé ceny. Definice obvyklé ceny je obsažena v § 2 odst. 2 zákona č. 157/1997 Sb. Je to cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Určí se ze sjednaných cen porovnáním. Odvolací soud po zopakování dokazování znaleckým posudkem znalce [jméno FO] a po jeho výslechu dospěl na rozdíl od soudu I. stupně k závěru, že obvyklá cena vozidla v době poškození činila 232 600 Kč. Takto byla určena znalcem porovnáním dosažených prodejních cen obdobných vozidel v obdobném místě a čase. Znalec vysvětlil, jakým způsobem dospěl ke koeficientu prodejnosti, který stanovil ve výši 0,90 (že jde o poměr technické hodnoty vozidla a ceny, za níž jsou srovnávaná vozidla obchodována), vysvětlil, že znalec [jméno FO] vycházel ze zahraničních prodejů, i když v ČR byla k nalezení obdobná prodávaná vozidla, a tím dospěl k mírně vyššímu koeficientu prodejnosti. Koeficient prodejnosti stanovený znalcem [jméno FO] pak považoval za mírně nižší, a navíc znalec [jméno FO] nijak nevysvětlil svůj postup, jak k jeho výši dospěl.

31. Odvolací soud má za to, že není žádného důvodu stanovit výši plnění žalované podle věcné hodnoty vozidla, kterou znalec ve svém posudku též stanovil. V projednávané věci měl znalec k dispozici dostatek srovnatelných obdobných vozidel, resp. cen prodaných obdobných vozidel a sám znalec při svém výslechu uvedl, že srovnávací metodu považuje za lepší variantu. Jak též vysvětlil při výslechu, v databázi [název], z níž vycházel, se nacházejí vozidla v době prodeje nepoškozená, avšak v minulosti mohla být poškozena stejně jako vozidlo žalobce. Vyložil též, že případné poškození vozidel v minulosti by mělo být při sjednání prodejní ceny zohledněno již obchodníkem, který posuzuje technickou hodnotu vozidla.

32. Z výše uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že soud I. stupně sice správně vycházel ze závěrů znaleckého posudku znalce [jméno FO], nicméně nesprávně vycházel z věcné hodnoty vozidla, nikoli z obvyklé ceny vozidla určené porovnávací metodou. Odvolací soud tak uzavírá, že škodu na vozidle žalobce je třeba určit ve výši obvyklé ceny vozidla v době poškození, a tato obvyklá cena činí 232 600 Kč. Vyplatila-li žalovaná pojišťovna žalobci částku 111 000 Kč, má žalobce nárok ještě na dalších 30 600 Kč (po odečtení částky 91 000 Kč představující cenu využitelných zbytků). Uložil-li soud I. stupně žalované povinnost zaplatit žalobci 10 600 Kč (výrok I rozsudku), je žalovaná povinna zaplatit mu ještě 20 000 Kč.

33. Krom jistiny náleží žalobci i úrok z prodlení podle § 1970 o. z., jehož výši i okamžik prodlení žalované s plněním peněžité částky stanovil soud I. stupně správně, tj. ve výši 10 % ročně z dlužné částky od 10. 3. 2020 do zaplacení.

34. Podle § 513 o. z. příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.

35. Příslušenstvím pohledávky jsou i náklady vynaložené žalobcem na vypracování znaleckého posudku znalcem [jméno FO], aby mohl doložit svůj nárok na doplatek pojistného. Soud I. stupně správně žalobci přiznal tyto náklady v doložené výši 5 445 Kč. Odvolací soud souhlasí s argumentací soudu I. stupně, že náklady na znalecký posudek nelze hodnotit jako neúčelné, jestliže žalobce žádal na žalované doplatek pojistného plnění, jehož výši byl povinen doložit, nesouhlasil-li s cenou vozidla stanovenou samotnou žalovanou. Soud I. stupně též správně poukázal na průvodní dopis žalované, v němž sama na znalecký posudek vypracovaný znalcem [jméno FO] odkazovala, a protože s jeho závěry nesouhlasila, nechala vypracovat vlastní znalecký posudek.

36. Vzhledem k tomu, že částka 5 445 Kč představuje příslušenství pohledávky ve smyslu výše citovaného § 513 o. z., nenáleží k ní již úroky z prodlení, které požadoval žalobce. Pouze v této části shledal odvolací soud důvodné odvolání žalované.

37. Z důvodů shora uvedených odvolací soud napadený rozsudek v zamítavém výroku II o věci samé ohledně částky 20 000 Kč s příslušenstvím podle § 220 o. s. ř. změnil a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 20 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 10. 3. 2020 do zaplacení, ve zbylé části výroku II rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. jako správný potvrdil. Ve výroku III, proti němuž podala odvolání žalovaná, rozsudek soudu I. stupně dle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný ohledně částky 5 445 Kč a podle § 220 o. s. ř. jej změnil jen ohledně úroku z prodlení z této částky tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl.

38. O nákladech řízení před soudem I. stupně rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobce byl úspěšný v rozsahu 85 %, žalovaná v rozsahu 15 %. Proto má žalobce právo na náhradu 70 % (85 % - 15 %) nákladů vynaložených před soudem I. stupně. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu 1 800 Kč, zálohy na znalečné ve výši 21 212,51 Kč, nákladů právního zastoupení ve výši odměny 12 700 Kč za 5 úkonů právní služby po 2 540 Kč za 1 úkon (převzetí věci, žaloba, vyjádření a účast u jednání 5. 12. 2022 a 18. 4. 2024) podle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“), k níž náleží náhrada hotových výdajů 1 500 Kč (5 x 300 Kč) podle § 13 AT, a částka 2 982 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, jejímž je právní zástupce žalobce plátcem (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Částka 28 136 Kč představuje 70 % vynaložených nákladů.

39. O nákladech státu bylo rozhodnuto podle § 148 odst. 1 o. s. ř. rovněž podle zásady úspěchu ve věci, tj. žalobci byla uložena povinnost zaplatit státu 15 % vynaložených nákladů, žalované 85 % nákladů. Soud I. stupně znalci přiznal znalečné za účast u jednání ve výši 3 993 Kč a za znalecký posudek ve výši 17 219,51 Kč. Celá tato částka je kryta zálohou, kterou zaplatil žalobce. Odvolací soud přiznal znalci za účast u odvolacího jednání znalečné ve výši 2 904 Kč a tuto částku pak uložil účastníkům zaplatit podle poměru jejich úspěchu ve věci.

40. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a 142 odst. 2 o. s. ř. opět podle poměru úspěchu ve věci. Žalobci proto náleží 70 % vynaložených nákladů. Náklady žalobce sestávají ze zaplaceného soudního poplatku z odvolání 1 800 Kč, odměny za právní zastoupení žalobce ve výši 4 232 Kč za dva úkony právní služby po 2 116 Kč za 1 úkon (odvolání a účast u odvolacího jednání) podle § 7 bod 5 AT, k odměně náleží náhrada hotových výdajů 600 Kč (2 x 300 Kč) podle § 13 AT a částka 1014,72 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, jejímž je právní zástupce žalobce plátcem (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Částka 5 353 Kč představuje 70 % vynaložených nákladů.