o vyklizení bytu, o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. července 2025, č. j. 10 C 330/2024-52,

1. Rozsudkem ze dne 17. 7. 2025, č. j. [spisová značka], soud I. stupně uložil žalované vyklidit byt [číslo] (dříve byt č. [číslo]) o výměře 68,97 m2 ve [číslo] nadzemním podlaží naproti schodům na adrese [adresa] do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), a rozhodl, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 23 452,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobkyně (výrok II).

2. Žalobkyně v žalobě uvedla, že je vlastnicí výše označeného bytu, jehož původní nájemnicí byla paní [jméno FO]. Po smrti původní nájemnice přešlo nájemní právo na žalovanou, jež byt výhradně užívá. Žalobkyně zaslala žalované výpověď z nájmu, po zániku nájemního vztahu však žalovaná byt žalobkyni nepředala. V reakci na vyjádření žalované žalobkyně doplnila, že žalovaná byla členkou domácnosti původní nájemkyně, nájem na ni tedy přešel podle § 2279 o. z. a skončil již uplynutím dvou let od smrti paní [jméno FO] dne [datum]. Žalovaná naopak navrhla zamítnutí žaloby s tvrzením, že podala žalobu na přezkum oprávněnosti výpovědi. Dále uvedla, že po smrti matky [jméno FO] na ni přešel nájem podle § 2279 o. z., neboť žalovaná byla spolužijící osobou, o matku se starala dlouhodobě a nemá vlastní byt.

3. Po skutkové stránce vyšel soud I. stupně z toho, že nájemkyní předmětného bytu byla podle zápisu o odevzdání a převzetí bytu ze dne 27. 10. 1964 paní [jméno FO], jež zemřela dne [datum]. Navzdory tomu se v dopisu ze dne 1. 2. 2023 adresovaném žalovanou žalobkyni, nachází podpis jak žalované, tak paní [jméno FO]. Stejně tak se podpis paní [jméno FO] nachází vedle podpisů žalované v dopisu adresovaném žalobkyni ze dne 11. 4. 2024 a 2. 5. 2024. Dne 21. 6. 2024 byl žalobkyni zaslán úmrtní list paní [jméno FO]. Dopisem ze dne 22. 7. 2024 žalobkyně vypověděla nájemní vztah mezi žalobkyní a žalovanou v bytě [číslo](dříve [číslo]), na adrese [adresa], s dvouměsíční výpovědní dobou, a to bez uvedení důvodu podle § 2283 odst. 1 o. z. s tím, že nájem skončí 1. 10. 2024. Zároveň vyzvala žalovanou k vyklizení bytu k tomuto datu. Žalobkyně žalované dne 4. 11. 2024 odeslala předžalobní výzvu. Nesporná mezi účastnicemi byla skutečnost, že žalovaná žila s matkou v době její smrti ve společné domácnosti a neměla vlastní byt.

4. Po právní stránce soud I. stupně nejprve konstatoval, že věc je nutné v souladu s § 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. z.“) posoudit právě podle tohoto zákona účinného od 1. 1. 2014. V řízení bylo prokázáno, že matka žalované a původní nájemnice bytu [číslo] (dříve [číslo]) na adrese [adresa], [jméno FO], zemřela dne [datum] a žalovaná dle svého tvrzení, které učinila nesporným i žalobkyně, žila se svojí matkou ve společné domácnosti. Na žalovanou proto přešel nájem bytu podle § 2279 odst. 1 a 2 o. z., který trval po dobu dvou let a skončil [datum]. Dopisem ze dne 22. 7. 20224 žalobkyně navíc dala žalované výpověď z nájmu bytu a zároveň jí vyzvala k vyklizení bytu. Žalobkyně tak dostatečně určitým způsobem projevila svou vůli ve lhůtě tří měsíců, aby žalovaná byt opustila, a nedošlo tudíž ani k „obnovení“ nájmu podle § 2285 o. z. Na straně žalované tedy soud I. stupně shledal neoprávněné zadržování věci-bytu a žalobě vyhověl (§ 1040 odst. 1 o. z.).

5. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud I. stupně odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. a uvedl, že tyto náklady jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 5 000 Kč a náklady právního zastoupení za „dva“ úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání ve věci samé a podání ze dne 20. 12. 2021) po 1 500 Kč, tři úkony (změna žaloby ze dne 10. 3. 2025, odvolání ze dne 10. 3. 2025 a účast na jednání dne 10. 7. 2025) po 2 300 Kč podle § 9 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) a za jeden úkon právní služby (účast na jednání při kterém byl vyhlášen rozsudek) po 1 150 Kč podle § 11 odst. 2 citované vyhlášky, 3x režijní paušál po 300 Kč, 4x po 450 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky a náhradou DPH.

6. Proti tomuto rozsudku podala včasné a přípustné odvolání žalovaná, jež namítala, že soud I. stupně v dané věci nesprávně aplikoval § 2279 o. z. a nevedl řádně dokazování. Nesporným žalovaná před soudem neučinila ničeho. Ke dni úmrtí původního nájemce předmětného bytu, paní [jméno FO], byla žalovaná navíc vlastníkem jiné nemovitosti určené k bydlení, a to domu č.p. [číslo] [adresa] (LV [číslo], k. ú. [adresa]). Z tohoto důvodu nemohla být naplněna podmínka § 2279 odst. 1 o. z. pro přechod nájmu na žalovanou, jakožto spolužijící osobu bez vlastního bydlení, a k zániku práva žalované na bydlení mohlo dojít pouze platnou výpovědí z nájmu dle § 2286 odst. 2 o. z. Vzhledem k tomu, že pak výpověď z nájmu, kterou žalobkyně zaslala žalované dne 22. 7. 2024, neobsahovala upozornění o právu nájemce vznést proti výpovědi námitky a navrhnout přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem, je tato výpověď neplatná. Kromě toho byla výpověď žalobkyní podána opožděně, čímž se soud ani nezabýval. Nájemní vztah mezi žalovanou a žalobkyní nikdy nezanikl, pročež žaloba byla podána nedůvodně. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl, popřípadě rozsudek zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.

7. V doplnění odvolání žalovaná poukázala na těžké životní období, kterým v předchozích letech prošla, vyklizení bytu považuje za nepřiměřené, nespravedlivé a v rozporu s dobrými mravy s tím, že v domě žije dlouhodobě, má k němu osobní vztah a žádnou reálnou možnost jiného bydlení v tuto chvíli nemá. Nemovitost, kterou vlastní, je určena pouze k rekreaci, není vhodná k trvalému bydlení, je ve špatném technickém stavu, není zde vyřešeno vytápění, není zde kanalizace, a nemovitost je špatně dostupná. Poukázala též na rekonstrukci bytu a investice, které do bytu vložili její rodiče.

8. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. K otázce nesporné skutečnosti o vedení společné domácnosti žalovanou s nájemkyní bytu [jméno FO] žalobkyně poukázala na to, že toto tvrzení do řízení vnesla sama žalovaná, takže žalobkyně tuto skutečnost učinila nespornou. Tvrdila-li žalovaná v odvolání, že ke dni úmrtí původní nájemkyně měla vlastní byt, nelze k tomuto tvrzení uplatněnému až v odvolacím řízení přihlížet. Žalobkyně poukázala též na rozpor mezi tím, co uvedl v odvolání právní zástupce žalované a tím, co uvedla sama žalovaná, totiž že vlastněný objekt není způsobilý plnit funkci bytu, a tudíž nemůže vstupovat do úvah při hodnocení naplnění podmínek § 2279 o.z.

9. Po zjištění, že odvolání je přípustné (a contrario § 202 o. s. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a doplnil dokazování (§ 213 o. s. ř.).

10. Ze zápisu o dohodě o odevzdání a převzetí předmětného bytu paní [jméno FO] ze dne 27. 10 .1964 odvolací soud nad rámec zjištění učiněných soudem I. stupně zjistil, že v části I. zápisu je upraveno právo „užívat byt“, o němž se následně opakovaně zmiňuje také část II. V části III. zápisu je pak výslovně upraveno předání bytu do „osobního užívání“. Zápis neobsahuje žádné ujednání o časovém omezení tohoto práva (osobního) užívání bytu.

11. Z evidenčních listů k předmětnému bytu za měsíce červenec a srpen 2022 plyne, že za nájemce je zde považována pouze paní [jméno FO], je uveden pouze 1 uživatel bytu.

12. Z dodejky k listině zaslané žalobkyní žalované, nazvané „výpověď nájemního vztahu“, mezi žalobkyní a žalovanou ke shora specifikovanému bytu plyne, že tato písemnost byla žalované doručena 8. 8. 2024.

13. Po takto doplněném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání s výjimkou nákladového výroku II není opodstatněné.

14. Odvolací soud ve stručnosti konstatuje, že skutkové závěry soudu I. stupně byly jinak učiněny v potřebném množství a kvalitě, přičemž také s jeho následnou právní argumentací, vycházející dle přechodného ustanovení § 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (také „o. z.“), zcela správně právě z citovaného zákona, se lze ztotožnit.

15. S ohledem na hypotézu § 2282 o. z.: „Nepřejdou-li práva a povinnosti z nájmu na člena nájemcovy domácnosti“, je totiž nutné v první řadě uzavřít, že úprava v § 2279 o. z. je svou povahou lege speciali k obecné úpravě přechodu nájemcových práv a povinností na dědice podle § 2282 o. z. (srov. zvláštní část důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, č. 89/2012 Dz, k § 2279 a 2280, stejně jako JANOUŠKOVÁ, Michaela. § 2282 [Přechod nájmu na dědice]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání /3. aktualizace/. Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 2). Je tomu tak z toho důvodu, že byl-li dědic bez zajištěných bytových potřeb současně členem domácnosti zemřelého nájemce (aniž by přitom sám byl nájemního vztahu smluvně účasten) ve smyslu § 2279 odst. 1 věty první o. z. a je-li jednou z osob v postavení vypočteném ve vztahu k původnímu nájemci větou druhou tohoto ustanovení, poskytuje mu zákon režim zvýšené právní ochrany, v němž nastupuje do nájemcových práv a povinností, aniž by k tomu byl vyžadován souhlas pronajímatele. Takto nastalý právní vztah přitom může dle § 2279 odst. 2 věty prvé o. z., za předpokladu nájmu ujednaného s právním předchůdcem dědice na dobu neurčitou nebo dobu určitou přesahující od okamžiku nástupu člena domácnosti do práv a povinností nájemce 2 léta, trvat bez potřeby jakéhokoli dodatečného ujednání stran nájemního vztahu až 2 roky. Z dispozice uvedeného § 2279 odst. 2 věty první o. z.: „Nájem bytu po jeho přechodu podle odstavce 1 skončí nejpozději uplynutím dvou let ode dne, kdy nájem přešel“, však současně plyne, že tento nový nájemní vztah s členem domácnosti původního nájemce bude, nedojde-li (s ohledem na jeho dispozitivní povahu) z vůle nájemce i pronajímatele ke smluvnímu prodloužení, ukončen nejpozději ex lege, a to pouze za splnění podmínky plynutí času, aniž by zákon dále stanovoval potřebu dalšího právního jednání v podobě výpovědi nájmu či úkonu obdobné povahy. Netřeba pak rozsáhleji dodávat, že takovýto režim se tedy liší od subsidiární úpravy v § 2282 o. z., pouze u níž zákon v § 2283 odst. 1 o. z. podmiňuje výpovědí nájmu (splňující další obecné předepsané náležitosti) jeho platné ukončení.

16. V předmětné věci přitom sama žalovaná proklamovala v průběhu celého prvostupňového řízení svoje postavení (neformální, faktické) členky domácnosti zemřelé nájemkyně [jméno FO], své matky, čímž na sebe sice vztáhla režim ochrany stanovené § 2279 odst. 1 o. z. (žalobkyně vzala toto tvrzení žalované na vědomí a učinila je před soudy nesporným), nicméně společně s ním se vystavila také riziku ukončení nájemního vztahu bez dalšího uplynutím doby (nejvýše) 2 let od okamžiku úmrtí původního nájemce, k němuž podle řádně provedeného dokazovaní proběhlého před soudem prvého stupně došlo [datum]. Protože současně lze mít s ohledem na obsah zápisu o odevzdání a převzetí bytu ze dne 27. 10. 1964 (viz shora) za to, že tzv. osobní užívání bytu bylo ujednáno na dobu neurčitou (srov. § 153 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 4. 1964 do 31. 12. 1991, ve spojení s § 186 téhož zákona a contrario, přičemž přeměnu osobního užívání bytu na nájemní vztah dále stanovil § 871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“), lze tedy opět ve shodě se soudem I. stupně uzavřít, že takto vzniklé postavení nájemce žalované skutečně zaniklo nejpozději ke dni [datum]. Jednalo se přitom o zánik nájmu ex lege, nevyžadující dodatečné právní jednání v podobě výpovědi nájmu žádnou ze zúčastněných stran. Doručila-li žalobkyně žalované výpověď podle § 2283 o. z., nejedná se tak o skutečnost uvedený závěr relativizující či vylučující, neboť projev vůle směřující k ukončení nájemního vztahu, jenž již byl ukončen ze zákona, nemůže být tomuto následku v projednávané věci na překážku. Taktéž je nutno vzít v této souvislosti v úvahu, že žalovaná nebyla v předmětném bytě evidována (v jednotce byl podle evidenčních listů hlášen toliko 1 uživatel paní [jméno FO]) a podle doložené komunikace (viz skutkové závěry soudu prvého stupně) se snažila v žalobkyni vyvolat dojem, že původní nájemkyně bytu (matka žalované) byla alespoň ještě ke dni 2. 5. 2024 naživu. Chyba žalobkyně ve zvoleném postupu vůči žalované (postup podle § 2283, a nikoli podle § 2279 o. z.) je tedy tímto do značné míry omluvitelná.

17. Z uvedených důvodů pak již zcela pozbylo na relevanci zkoumat náležitosti, včasnost a platnost výpovědi ze dne 22. 7. 2024, neboť lze shrnout, že projednávaný nájemní vztah zanikl bez ohledu na její právní (ne)existenci.

18. Podle § 2285 o. z. pokračuje-li nájemce v užívání bytu po dobu alespoň tří měsíců po dni, kdy měl nájem bytu skončit, a pronajímatel nevyzve v této době nájemce, aby byt opustil, platí, že je nájem znovu ujednán na tutéž dobu, na jakou byl ujednán dříve, nejvýše ale na dobu dvou let; to neplatí, ujednají-li si strany něco jiného. Výzva vyžaduje písemnou formu.

19. Zabýval-li se soud I. stupně dále otázkou aplikace § 2285 o. z. a právní fikcí opětovného ujednání nájmu, odvolací soud souhlasí s jeho argumentací, podle níž „výpověď“ ze dne 22. 7. 2024 podaná žalobkyní v tříměsíční lhůtě od skončení nájemního vztahu dle § 2285 o. z. – bez ohledu na platnost této výpovědi – obsahuje výzvu, aby žalovaná byt vyklidila. Žalobkyně tak vyzvala ve lhůtě tří měsíců od skončení nájmu žalovanou, aby byt opustila, a nájem tedy konkludentně ve smyslu výše uvedeného § 2285 o. z. nemohl být znovu ujednán. Výzva, kterou pronajímatel může zabránit obnovení nájmu, musí být sice písemná, nemusí však obsahovat žádné speciální náležitosti, pouze z jejího obsahu musí být zřejmé, že vůlí pronajímatele je vyzvat nájemce k vyklizení prostor (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3821/2017). Podstatné je, že pronajímatel není pasivní a dal nepochybně najevo, že další nájem strpět nehodlá.

20. Odvolací soud dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1082/2017, v němž soud vyložil institut konkludentního obnovení nájmu (relocatio tacita, popř. prolongace), a konstatoval, že za předchozí úpravy byl zakotven v ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák. Uvedené ustanovení však bylo možné použít jen v případě, že nájem sjednaný na dobu určitou skončil uplynutím sjednané doby. Pokračování nájmu (za stejných podmínek) předpokládalo pasivitu pronajímatele; chtěl-li zabránit obnovení nájmu podle § 676 odst. 2 obč. zák., musel podat žalobu u soudu (ve třiceti denní lhůtě od skončení nájmu). V o. z. je možnost obnovení nájemní smlouvy upravena v § 2230 odst. 1 (obecná ustanovení o nájmu) a v § 2285 (nájem bytu), přičemž principy, za kterých může dojít k obnovení nájemní smlouvy, zde vyjádřené, jsou obdobné, jako tomu bylo v § 676 odst. 2 obč. zák. K obnovení nájemní smlouvy podle § 2230 odst. 1 i podle § 2285 o. z. proto může dojít jen tehdy, jde-li o nájem (nájem bytu) na dobu určitou, který skončil uplynutím sjednané doby nájmu. Pronajímatel pak může vyloučit obnovení nájmu (nájmu bytu) výzvou k odevzdání věci, respektive písemnou výzvou k opuštění bytu, učiněnou v zákonem stanovené lhůtě. V případě, že nájem skončil jinak (dohodou, výpovědí – po uplynutí výpovědní doby atd.), se uvedená ustanovení o. z. neuplatní (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4354/2016, a ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3821/2017).

21. Nájem bytu je uzavřen na dobu určitou typicky nájemní smlouvou. Dovolací soud v odkazovaném rozhodnutí uzavřel, že nájmem bytu na dobu určitou je i nájem, který vznikne v důsledku přechodu nájmu bytu po smrti nájemce podle § 2279 o. z., za dřívější úpravy podle § 706 obč. zák. Pro obě úpravy totiž platí, že nájem bytu po jeho přechodu skončí nejpozději uplynutím dvou let ode dne, kdy nájem přešel, resp. od okamžiku přechodu nájmu, není-li osoba, na kterou nájem přešel, starší sedmdesáti let nebo mladší osmnácti let (§ 2279 odst. 2 o. z., § 706 odst. 2 obč. zák.). Dobu trvání nájmu bytu zde stanoví zákon, přičemž jejím uplynutím nájem skončí. To znamená, že při skončení nájmu bytu vzniklého v důsledku jeho přechodu po smrti nájemce uplynutím dvou let lze aplikovat ustanovení § 2285 o. z.

22. Namítala-li žalovaná v odvolání, že v době přechodu nájmu na její osobu měla vlastní byt ve smyslu § 2279 odst. 1 věty prvé in fine o. z., jednalo se o novou skutečnost uplatněnou až v průběhu odvolacího řízení, na niž se nevztahuje žádná z výjimek omezení odvolacích důvodů podle § 205a o. s. ř. V řízení v prvním stupni totiž žalovaná naopak tvrdila, že vlastní byt dle citovaného zákonného ustanovení v době přechodu nájmu k dispozici neměla (srov. její vyjádření k žalobě ze dne 22. 1. 2025, č. l. 15-16), přičemž při prvním jednání konaném dne 10. 7. 2025 byla řádně poučena o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti o věci samé do skončení prvního jednání (§ 118b odst. 1 o. s. ř.), popřípadě do vyhlášení rozhodnutí ve věci (§ 119a odst. 1 o. s. ř.). Toto její tvrzení tedy bylo vzneseno zjevně pozdě v rozporu se zásadou neúplné apelace a odvolací soud k němu dále nepřihlížel. Kromě toho lze dodat, že tento argumentační obrat učinila sama žalovaná opět (tj. dvojitě) vnitřně rozporným, neboť zatímco v odvolání podaném jejím zástupcem počala tvrdit svoje vlastnictví jiné obyvatelné nemovitosti v okamžiku přechodu nájmu, ve vyjádření podaném v rámci odvolacího řízení samotnou žalovanou opět poukázala na nezpůsobilost této nemovitosti v jejím vlastnictví k bydlení a svoji dispozici k jinému „vlastnímu bytu“ dle § 2279 odst. 1 věty prvé in fine o. z. výslovně popřela (viz vyjádření žalované ze dne 25. 8. 2025, č. l. 59-61).

23. Pakliže žalovaná ve svém vyjádření v odvolacím řízení namítala nevypořádané investice jejích rodičů do vyklízeného bytu, odvolací soud nad rámec svého přezkumu doplňuje, že tato skutečnost byla nejen vznesena opět opožděně (opět srov. § 205a o. s. ř.), ale při posouzení oprávněnosti užívání této nemovitosti ani nemůže nabývat většího významu, neboť případné zhodnocení bytu nájemcem nemá na trvání nájemního vztahu vliv.

24. Závěr soudu I. stupně, že žalovaná neoprávněně zadržuje věc, resp. užívá věc bez právního důvodu, ve smyslu § 1040 odst. 1 o. z., je tak správný.

25. Namítala-li žalovaná v doplnění odvolání, že požadavek vyklizení bytu považuje za rozporný s dobrými mravy, tuto námitku nepovažuje odvolací soud za opodstatněnou. Zamítnutí žaloby na vyklizení bytu jako odepření ochrany výkonu vlastnického práva, které je uplatněno v rozporu s dobrými mravy, je možné toliko ve výjimečných případech a jen „pro tentokrát“.

26. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. 26 Cdo 163/2023, byla problematika dobrých mravů dříve upravena v § 3 odst. 1 obč. zák., avšak s účinností od 1. 1. 2014 je obsažena v § 2 odst. 3 o. z. a v § 8 o. z. vylučujícím ochranu při zjevném zneužití práva. Judikaturu přijatou k výkladu rozporu výkonu práva s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle nynější právní úpravy obsažené v § 2 odst. 3 a § 8 o. z. I v poměrech nynější právní úpravy je tudíž využitelné (byť přiměřeně) stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a to v tom smyslu, že skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovité věci sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností případu může projevit určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) nebo i zamítnutím žaloby („pro tentokrát“). Zamítnutí žaloby však má být až poslední možností – ultima ratio, jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona.

27. V projednávané věci nevyšly najevo žádné takové skutečnosti, pro které by bylo namístě žalobu pro tentokrát zamítnout. Postup žalobkyně vůči žalované nelze dle názoru odvolacího soudu za zjištěného skutkového stavu hodnotit jako rozporný s dobrými mravy, sama skutečnost, že žalovaná v bytě bydlí dlouhodobě a má k domu osobní vztah, takovou mimořádnou skutečnost nepředstavuje. Odvolací soud proto uzavřel, že se o mimořádný případ ve smyslu shora citované judikatury nejedná a že pro zamítnutí žaloby na vyklizení nejsou dány důvody.

28. Odvolací soud má však na rozdíl od soudu I. stupně za to, že vzhledem k věku žalované (69 let) je namístě určit delší než zákonnou lhůtu k vyklizení [§ 160 odst. 1 o. s. ř.]. Dle názoru odvolacího soudu dané situaci odpovídá lhůta třech měsíců od právní moci rozsudku, která bude dostatečná pro vyřešení bytové situace žalované (žalovaná musela již od rozhodnutí soudu I. stupně s touto možností počítat).

29. Odvolací soud ze všech uvedených důvodů dospěl k závěru, že rozsudek soudu I. stupně je ve výroku o věci samé správný, proto napadený rozsudek ve výroku I podle § 219 o. s. ř. potvrdil, ohledně lhůty k plnění jej změnil tak, že lhůta k vyklizení činí 3 měsíce od právní moci rozsudku.

30. Odvolací soud shledal pochybení soudu I. stupně toliko při vyčíslení výše nákladů řízení. Výše náhrady nákladů za řízení před soudem I. stupně sestává ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 5 000 Kč a dále z nákladů vynaložených na zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 9 odst. 1 a. t., za 2 úkony učiněné do 31. 12. 2024 z tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč, sestávající z částky 1 500 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. a za návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 28. 11. 2024, 1 tzv. „půlúkon“ učiněný do 31. 12. 2024 z tarifní hodnoty 10 000 Kč, sestávající z částky 750 Kč za jednoduchou výzvu k plnění ze dne 5. 11. 2024 dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t., dále 2 úkony učiněné po 1. 1. 2025 z tarifní hodnoty ve výši 30 000 Kč sestávající z částky 2 300 Kč za písemné podání ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 10. 3. 2025 a účast při jednání před soudem prvého stupně dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. dne 10. 7. 2025 a konečně 2 „půlúkony“ učiněné po 1. 1. 2025 z tarifní hodnoty ve výši 30 000 Kč sestávající z částky 1 150 Kč za námitky proti rozhodnutí procesní povahy vydané asistentem soudce dle § 11 odst. 2 písm. c) a. t. a účast při jednání před prvostupňovým soudem konaném dne 17. 7. 2025, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí podle § 11 odst. 2 písm. f) a. t. K výsledné výši odměny byly připočteny 3 paušální náhrady výdajů vzniklých do 31. 12. 2024 po 300 Kč a 4 paušální náhrady výdajů vzniklých od 1. 1. 2025 po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., stejně jako náhrada za 21% daň z přidané hodnoty z částky 12 300 Kč ve výši 2 583 Kč. Žalobkyni naopak nebyla přiznána náhrada za vyjádření ryze procesní povahy ze dne 20. 12. 2024, jež obsahovalo toliko vyjádření k výzvě soudu ohledně rozhodnutí bez nařízení jednání a návrh na spojení věcí, stejně jako náhrada za podání ze dne 10. 3.2025 nazvané „odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro [adresa], č. j. [spisová značka]“, neboť se jednalo o duplicitu k námitkám podaným téhož dne proti témuž rozhodnutí.

31. Odvolací soud proto postupoval podle § 220 o. s. ř. a rozsudek soudu I. stupně ve výroku II změnil tak, že výše náhrady nákladů vzniklých žalobkyni v řízení před soudem I. stupně činí 21 153,50 Kč, nikoli 23 452,50 Kč, jinak jej i v tomto výroku podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

32. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Také v odvolacím řízení byla žalobkyně procesně zcela úspěšná, a odvolací soud jí proto přiznal náhradu nákladů ve výši 6 655 Kč. Výše náhrady odpovídá nákladům vynaloženým na zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 a § 9 odst. 1 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 30 000 Kč, sestávající z částky 2 x 2 300 Kč za vyjádření k odvolání a účast na ústním jednání před odvolacím soudem dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. konaném dne 7. 11. 2025, včetně paušální náhrady výdajů ve výši 2 x 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 5 500 Kč ve výši 1 155 Kč.