o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně výrokem I zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, výrokem II žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě došlé soudu dne [datum], kterou se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy za pět nepřiměřeně dlouhých řízení vedených u Krajského soudu v [obec]. Ve vztahu k řízení vedenému pod sp. zn. [spisová značka], které bylo zahájeno [datum] a skončeno [datum], se domáhala zadostiučinění ve výši [částka]. Ve vztahu k řízení vedenému pod sp. zn. [spisová značka], které bylo zahájeno [datum] a skončeno [datum], se domáhala zadostiučinění ve výši [částka]. Ve vztahu k řízení vedenému pod sp. zn. [spisová značka], které bylo zahájeno [datum] a skončeno [datum], se domáhala zadostiučinění ve výši [částka]. Ve vztahu k řízení vedenému pod sp. zn. [spisová značka], které bylo zahájeno [datum] a skončeno [datum], se domáhala zadostiučinění ve výši [částka]. Ve vztahu k řízení vedenému pod sp. zn. [spisová značka], které bylo zahájeno [datum] a skončeno [datum], se domáhala zadostiučinění ve výši [částka].

3. Žalovaná uplatnila podáním ze dne [datum] námitku promlčení žalobou uplatněných nároků.

4. Žalobkyně reagovala podáním ze dne [datum] tak, že na věc je pohlížet prizmatem nového občanského zákoníku, který komplexně pro všechny soukromoprávní vztahy řeší problematiku promlčení a který výslovně nepotvrdil půlroční promlčecí dobu vůči státu, čímž nepřímo novelizoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen " zákon č. 82/1998 Sb.). Dále je třeba zohlednit Listinu základních práv a svobod, zejména princip rovnosti účastníků.

5. Soud I. stupně ve věci rozhodl dle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastnicemi předložených listinných důkazů a účastnice s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasily.

6. Z listinných důkazů a nesporných tvrzení účastnic vzal soud I. stupně za prokázané, že žalobkyně se dne [datum] obrátila na žalovanou s žádostí o zaplacení újmy ve výši a z důvodu uvedeného v žalobě; stanoviskem ze dne [datum] žalovaná žádosti žalobkyně nevyhověla z důvodu promlčení nároků žalobkyně. Řízení ve věci sp. zn. [spisová značka] bylo zahájeno dne [datum rozhodnutí] a skončilo dne [datum]. Řízení ve věci sp. zn. [spisová značka] bylo zahájeno dne [datum rozhodnutí] a skončilo dne [datum]. Řízení ve věci sp. zn. [spisová značka] bylo zahájeno dne [datum rozhodnutí] a skončilo dne [datum]. Řízení ve věci sp. zn. [spisová značka] bylo zahájeno dne [datum rozhodnutí] a skončilo dne [datum]. Řízení ve věci sp. zn. [spisová značka] bylo zahájeno dne [datum rozhodnutí] a skončilo dne [datum].

7. Po právní stránce soud I. stupně věc posuzoval dle § 1, § 5, § 13 odst. 1, § 14 a § 15, § 31a, § 32 odst. 3, § 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., a uzavřel, že žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou § 14 citovaného zákona spočívající v předběžném uplatnění nároku u žalované. Následně se soud I. stupně zabýval námitkou promlčení uplatněného nároku vznesenou žalovanou a s odkazem na komentářovou literaturu (srov. [příjmení], P., [příjmení], V.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 374 – 399.) vyložil, že nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu se promlčuje ve zcela speciálně konstruované (odlišně od zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) promlčecí lhůtě. Počátek běhu šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůty se odvíjí od vědomosti poškozeného, že došlo k nemajetkové újmě, tedy kdy se dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky. Objektivní desetiletá lhůta pak počíná běžet od okamžiku této okolnosti (právní skutečnosti), která je coby nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup pro vznik újmy vyvolávajícím činitelem. Ve vztahu k újmám vyvolaným nepřiměřenou délkou řízení je pak běh obou lhůt modifikován konstrukcí nemožnosti uplynutí lhůty před koncem řízení, v němž k průtahům došlo. Promlčení (skončení subjektivní ani objektivní lhůty) tedy nemůže nastat dříve, než uplyne doba šesti měsíců od skončení takového řízení.

8. Všechna namítaná řízení byla pravomocně skončena v říjnu a listopadu 2018, kdy se žalobkyně nejpozději dozvěděla o tvrzené nemajetkové újmě způsobené jí v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky soudního řízení. Od tohoto dne počala běžet šestiměsíční promlčecí lhůta k uplatnění práva na zadostiučinění, která skončila nejpozději v dubnu či květnu 2019. Žalobkyně však uplatnila svůj nárok u žalované až dne [datum], tudíž po marném uplynutí promlčecí lhůty. Z uvedeného důvodu i žaloba doručená soudu dne [datum] nebyla podána včas, resp. byla podána až po marném uplynutí zákonem stanovené promlčecí lhůty.

9. Na tomto základě soud I. stupně s ohledem na důvodně vznesenou námitku promlčení žalobu zamítl, aniž by se zabýval tím, zda ve věci je dán odpovědnostní titul a vznikem újmy.

10. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně dle § 142 odst. 1, § 151 odst. 3 o.s.ř., § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen „vyhláška č. 254/2015 Sb.“), a v řízení zcela úspěšné nezastoupené žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení odpovídající paušální náhradě [částka] za písemné vyjádření k žalobě. O lhůtě k plnění rozhodl soud I. stupně dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.

11. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Namítala, že na věc je třeba nahlížet prizmatem nového občanského zákoníku a Listiny základních práv a svobod. Zákon [číslo] Sb., občanský zákoník (dále jen„ o.z.“) nabyl účinnosti až po vydání a účinnosti zákona č. 82/1998 Sb. Jde tak o nepřímou novelizaci tohoto předpisu, neboť v o.z. je problematika promlčení řešena komplexně pro všechny soukromoprávní vztahy. Zákonodárce výslovně nepotvrdil půlroční promlčecí dobu. Je-li dle o.z. promlčecí doba tříletá, pak s ohledem na § 2 odst. 1 o.z., čl. 1 Listiny základních práv a svobod by v souladu se zásadou rovnosti měla platit stejná promlčecí lhůta i pro stát, který se v oblasti soukromého práva považuje za právnickou osobu (§ 21 o.z.). S uvedenou námitkou se soud I. stupně nevypořádal, pouze uvedl, že jde o speciálně konstruované ustanovení. Na běhu promlčecí doby dle zákona č. 82/1998 Sb. však nic speciálního není, a proto se má uplatnit pravidlo lex posterior derogar priori. Soudu I. stupně dále vytýkala, že se nevypořádal ani s námitkou, že vznesená námitka promlčení je v rozporu s pojetím materiálního právního státu, dobrými mravy a jedná se o zjevné zneužití práva, které dle § 8 o.z. nemá požívat právní ochrany. V případě rovnosti účastníků soukromoprávních vztahů jde o to, aby promlčecí lhůta byla pro všechny stejná. Disproporci založenou na půlroční promlčecí době ve prospěch státu nelze překovat tvrzením, že jde o dostatečně dlouhou dobu, která je na hranici ústavnosti (této dostatečnosti si není příliš jistý ani Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3391/15). Dle žalobkyně Ústavní soud nikdy danou situaci neprověřil prizmatem rovnosti. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1430/13 pak zformulovala názor, že promlčecí doba v případě paušalizovaného odškodnění za průtahy řízení by měla být posuzována obdobně jako promlčecí doba za odškodnění majetkové újmy, neboť tuto majetkovou újmu v sobě v podstatě zahrnuje. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví.

12. K odvolání žalobkyně se žalovaná nevyjádřila.

13. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o.s.ř., aniž ve věci nařizoval jednání, neboť účastnice s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasily (§ 214 odst. 3 o.s.ř., § 101 odst. 4 o.s.ř.), a dospěl k následujícím závěrům.

14. S ohledem na vznesenou námitku promlčení se soud I. stupně správně nejprve zabýval tím, zda tento nárok je či není promlčen, a správně aplikoval ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., které stanoví zvláštní úpravu promlčení, pokud jde o počátek a délku promlčecí lhůty. Z ustanovení § 26 citovaného zákona vyplývá, že tento zákon je ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru speciálního k obecnému. Uvedený závěr je v souladu s již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], či rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]) i komentářovou literaturou (srov. [příjmení], P., [příjmení], V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. [číslo]). Zmíněný vztah speciality je založený na tom, že zvláštní úprava se uplatní tam, kde speciální předpis stanoví něco jiného oproti úpravě obecné, kterou je možno použít tam, kde speciální předpis její aplikaci nevylučuje výslovným zákazem anebo tím, že stanoví něco jiného. Dne [datum] nabyl účinnosti o.z.,který se tak ve smyslu § 26 zákona č. 82/1998 Sb. stal k němu subsidiární úpravou. Žalobkyní dovolávané interpretační pravidlo„ lex posterior derogat legi priori“ tu totiž nelze užít jí aplikovaným způsobem, neboť přehlíží, že toto pravidlo je doplňováno dvěma dalšími, a to„ lex posterior specialis derogat legi priori generali“ (tj. pozdější norma speciální zrušuje dřívější normu obecnou – generální) a – v této souvislosti především„ lex posterior generalis non derogat legi priori speciali“ (tj. pozdější norma obecná – generální nezrušuje dřívější normu speciální). Z výše uvedeného se tak podává, že bylo-li třeba za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“) pokud jde o řešení otázky počátku a délky promlčecí doby nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouze vedeným řízením aplikovat ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. jako ustanovení speciální, pak je třeba toto ustanovení jako speciální aplikovat i za účinnosti o.z., neboť tento pozdější obecný předpis není způsobilý založit neaplikaci dřívější úpravy speciální (lex specialis per generalem non derogatur).

15. Podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

16. Ústavností šestiměsíční promlčecí lhůty se Ústavní soud ve své judikatuře již zabýval, a to i z hlediska žalobkyní akcentovaného principu rovnosti. V usnesení ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 1615/12, Ústavní soud uvedl:„ Ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je ústavně konformní, neboť nezakládá nerovnost mezi jednotlivými poškozenými, bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění. Ani stěžovatelem tvrzená roztříštěnost a vnitřní nekonzistence úpravy odškodňování nemajetkové újmy není důvodem pro zásah Ústavního soudu, jsou-li práva a povinnosti dotčených subjektů z napadené právní normy bez pochyb patrna, případně lze-li je zjistit náležitým výkladem. Návrh na zrušení tohoto zákonného ustanovení je proto zjevně neopodstatněný.“ Na závěru o ústavnosti uvedené lhůty Ústavní soud setrvává (srov. např. usnesení ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 1635/19).

17. Evropský soud pro lidská práva se v rozsudku ve věci [jméno] proti České republice ze dne [datum], stížnost [číslo] vyjádřil k šestiměsíční promlčecí lhůtě tak, že rozhodnutí o tom, jakou lhůtu lze považovat za přiměřenou pro vyčerpání právního prostředku nápravy, přísluší nepochybně národnímu zákonodárci, nikoliv Evropskému soudu pro lidská práva.

18. V žalobkyní namítaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3391/15 sice Ústavní soud o šestiměsíční lhůtě uvedl, že„ se nachází na samé hranici ústavnosti“, avšak ani v tomto rozhodnutí danou lhůtu protiústavní neshledal a zákonné ustanovení nezrušil. Ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. tak zůstává součástí právního řádu, přičemž soud je ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy tímto zákonným ustanovením vázán.

19. Podle tohoto ustanovení se promlčuje i nárok na náhradu nemajetkové újmy osobní povahy, zejména v podobě konstatování porušení práva nebo omluvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Shora citované ustanovení stanoví ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí citovaného zákona subjektivní promlčecí dobu 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě. Běh subjektivní i objektivní promlčecí lhůty je však modifikován konstrukcí druhé věty o nemožnosti uplynutí lhůty dříve než 6 měsíců od skončení řízení, v němž k nepřiměřené délce projednávání věci došlo (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). K uplatnění nároku u soudu přitom není třeba znát přesnou výši nemajetkové újmy. Postačuje, nabyl-li poškozený vědomost o rozsahu újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění v soudním řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). O výši nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení se poškozený dozví nejpozději k okamžiku skončení posuzovaného řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Skončení řízení ve smyslu § 32 odst. 3 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá okamžiku nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

20. Soud I. stupně vzal správně z nesporných tvrzení účastnic za prokázané, že namítaná řízení vedená u Krajského soudu v [obec] skončila dne [datum], pokud jde o řízení vedené pod sp. zn. [spisová značka], dne [datum rozhodnutí], pokud jde o řízení vedené pod sp. zn. [spisová značka], dne [datum rozhodnutí], pokud jde o řízení vedené pod sp. zn. [spisová značka], dne [datum rozhodnutí] pokud jde o řízení vedené pod sp. zn. [spisová značka] a dne [datum rozhodnutí], pokud jde o řízení vedené pod sp. zn. [spisová značka]. Od [datum rozhodnutí], [datum], [datum], [datum] a [datum] je tak třeba počítat běh subjektivní šestiměsíční promlčecí doby ve smyslu § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Tato lhůta je lhůtou hmotněprávní (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 2179/13), její zmeškání proto nemůže soud prominout a k jejímu zachování je třeba, aby žaloba, kterou je třeba ve smyslu § 609 věta první a § 648 věta první o. z. uplatnit právo u soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]), došla (byla doručena) soudu nejpozději v poslední den běhu promlčecí lhůty. Poškozený, obdobně jako jiný věřitel, si musí hlídat běh promlčecích lhůt tak, aby své právo ve stanovené lhůtě vykonal, neboli uplatnil žalobou proti povinnému u soudu. Zda byl nárok předběžně projednán u jiného orgánu či nikoli a kdy se tak stalo, není pro zákonem zmiňované vykonání práva významné, neboť u tohoto jiného orgánu se na rozdíl od soudu právo nevykonává. Z hlediska promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy je tedy významný okamžik uplatnění práva u soudu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Běh promlčecí doby se pak ve smyslu § 35 zákona č. 82/1998 Sb. staví dnem uplatnění nároku na náhradu škody ve smyslu § 14 a § 15 zákona č. 82/1998 Sb. do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. I ke stavení promlčecí doby v důsledku předběžného projednání dochází dnem, kdy byla žádost o odškodnění doručena příslušnému orgánu, nikoli dnem, kdy byla předána k poštovní přepravě tomuto orgánu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

21. V podmínkách projednávané věci pak konec subjektivních šestiměsíčních promlčecích lhůt připadl za použití pravidla specifikovaného v § 605 odst. 2 a § 607 o.z. na [datum], [datum], [datum] a [datum] (ve vztahu k řízením vedeným pod sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]). Uplatnila-li žalobkyně předběžně své nároky u žalované dne [datum], nedošlo tím k zastavení běhu promlčecí lhůty ve smyslu § 35 zákona č. 82/1998 Sb., neboť tato již uplynula. Žalobkyně následně své právo u soudu uplatnila dne [datum] (srov. obsah identifikátoru na č. l. 6 spisu), tj. též po uplynutí promlčecí lhůty. S ohledem na shora uvedené odvolací soud uzavírá, že žalovaná vznesla námitku promlčení žalobou uplatněného nároku důvodně, v důsledku čehož nelze žalobě žalobce vyhovět (§ 610 odst. 1 o.z.).

22. Nad rámec výše uvedeného pak odvolací soud dodává, že vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy a nepředstavuje ani zneužití práva. Z ustálené judikatury totiž vyplývá, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], či ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Jestliže by výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (šikanu) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). O jednání vykazující znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). O žádný z výše popisovaných případů se však v projednávané věci nejedná; žalobkyně měla dostatek času na řádné uplatnění svého nároku a jde jen k její tíži, že svůj nárok u soudu neuplatnila včas. Poškozený si totiž musí sám hlídat běh promlčecích lhůt tak, aby své právo ve stanovené lhůtě vykonal. Proto opomenutí žalobkyně včas podat žalobu nelze klást k tíži státu.

23. Odvolací soud se neztotožňuje s námitkou žalobkyně, že s ohledem na závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1430/13 („ V zásadě lze i akceptovat, že malé majetkové újmy mohou být v tomto konkrétním případě subsumovány do náhrad nemajetkové újmy.“), by se promlčecí lhůta nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouze vedeným řízením měla posuzovat shodně jako promlčecí doba majetkové újmy. Uvedené rozhodnutí Ústavního soudu otázku promlčení vůbec neřešilo, zabývalo se otázkou prokazování výše majetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouze vedeným řízením. Odvolatelkou citované závěry nepředstavují nosné důvody rozhodnutí Ústavního soudu a konstrukce na nich odvolatelkou budovaná stran délky promlčecí lhůty žalobou uplatněného nároku je v rozporu s úpravou provedenou zákonodárcem v ustanovení § 32 zákona č. 82/1998 Sb.

24. Soud I. stupně správně s ohledem na důvodně vznesenou námitku promlčení žalobu zamítl, aniž by řešil, zda je dána odpovědnost žalované za tvrzenou nemajetkovou újmu a jaká je její případná výše (Stanovisko senátu Nejvyššího soudu ČSSR k zajištění jednotného výkladu zákona ze dne [datum], sp. zn. Sc [číslo], publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [spisová značka]). V souladu se zásadou úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o.s.ř.) rozhodl soud I. stupně správně i o nákladech řízení, které též správně vyčíslil.

25. Z vyložených důvodů odvolací soud napadený rozsudek dle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

26. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. V odvolacím řízení zcela úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly. Proto bylo rozhodnuto tak, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.