pro zaplacení 156 555 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. listopadu 2025, č. j. 33 C 74/2025-218,

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 156 555 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 156 555 Kč za dobu od 18. 3. 2025 do zaplacení (výrok I), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 56 845,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok II).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě došlé mu 21. 3. 2025, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 156 555 Kč s 12 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 18. 3. 2025 do zaplacení jako bezdůvodného obohacení z neplatné pojistné smlouvy o životním pojištění [název] č. [číslo] uzavřené mezi žalovanou na straně jedné a [jméno FO] jako pojistníkem na straně druhé (dále jen „pojistník“) dne 30. 1. 2012. Žalobkyně tvrdila, že předmětnou pohledávku danou rozdílem mezi tím, co pojistník zaplatil na pojistném (tj. částkou 167 500 Kč), a tím, co pojistník na základě smlouvy obdržel (tj. částkou 10 945 Kč), nabyla od pojistníka smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 31. 10. 2024. Neplatnost předmětné pojistné smlouvy spatřovala v tom, že pojistná smlouva rozlišovala nákupní a prodejní cenu podílových jednotek (jednalo se tak o skrytý poplatek), které dávaly hodnotu účtu pojistníka, od jehož výše se odvíjelo ve sjednaných případech pojistné plnění. Podle pojistných podmínek byla žalovaná oprávněna snižovat hodnotu účtu pojistníka o poplatky, které nebyly ujednány určitým způsobem; se sazebníkem poplatků nebyl pojistník seznámen. V ujednáních o nakládání s pojistným, formování pojistného plnění a snižování hodnoty účtu o poplatky spatřovala žalobkyně ujednání zneužívající povahy dle článku 3 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „Směrnice“), neboť nebyla individuálně sjednána a v rozporu s požadavkem poctivosti způsobovala významnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele. Zároveň šlo o ujednání, která nebyla sepsána jasným a srozumitelným jazykem dle článku 5 odst. 1 Směrnice. Bez ujednání o poplatcích, která byla nezbytná pro výpočet pojistného, nemohla pojistná smlouva existovat, a je tak neplatná jako celek, a to absolutně podle § 55 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.). Žalovaná dopisem ze dne 17. 3. 2025 žalobkyní uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení odmítla.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Nesporovala uzavření předmětné pojistné smlouvy, kterou považovala za platnou. Namítala však nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně (z důvodu neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky), skutečnost, že pojistník byl s přehledem poplatků a parametrů seznámen, promlčení žalobou uplatněného nároku, poukázala na nutnost započtení vzájemných plnění.

4. Soud I. stupně v napadeném rozsudku popsal, jaká skutková zjištění učinil z provedených důkazů (body 4 – 13 odůvodnění). Pro účely odvolacího řízení odvolací soud na tyto pasáže odůvodnění pro stručnost odkazuje.

5. V bodech 14 – 16 napadeného rozsudku soud I. stupně vysvětlil, proč neprovedl další konkrétně vyjmenované důkazy.

6. Po provedeném dokazování, které shledal za dostatečné pro potřeby rozhodnutí, soud I. stupně učinil následující závěr o skutkovém stavu věci.

7. Mezi pojistníkem a žalovanou byla ujednána pojistná smlouva ze dne 30. 1. 2012 o životním pojištění [název] č. [číslo] s počátkem pojištění dne 1. 2. 2012 na dobu do dosažení věku 75 let. Ve smlouvě bylo uvedeno pojištění pro případ smrti (s pojistnou částkou ve výši součtu částky 200 000 Kč a hodnoty účtu pojistníka) a dožití (s pojistnou částkou ve výši hodnoty účtu pojistníka), dále pojištění pro případ úrazu, vážných onemocnění, pobytu v nemocnici a invalidity. Pojistné bylo sjednáno na 1 000 Kč měsíčně. Ve smlouvě byl uveden poměr umístění pojistného do jednotlivých fondů či programů. Ujednání smlouvy byla doplněna všeobecnými a speciálními pojistnými podmínkami. Pojistník vůči smlouvě nevznesl žádné výhrady předtím, než ji dne 6. 8. 2024 vypověděl. Pojistník a žalobkyně ujednali postoupení pohledávky ve výši 156 555 Kč za částku 38 900 Kč smlouvou ze dne 31. 10. 2024. Nárok na bezdůvodné obohacení uplatnila u žalované poprvé až žalobkyně, a to dne 13. 3. 2025, přičemž plnění požadovala do 25. 3. 2025. V souvislosti s pojistnou smlouvou pojistník uhradil za dobu od 1. 2. 2012 do podání žaloby celkem 168 650 Kč; z této celkové částky byla uhrazena částka 134 150 Kč v období od počátku pojištění do 20. 3. 2022 a částka 34 500 Kč v období od 21. 3. 2022 do podání žaloby. Žalovaná pojistníkovi zaplatila částku 10 945 Kč jako odkupné a dále z pojistného částku 1 150 Kč.

8. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil následujícím způsobem.

9. Předně řešil otázku platnosti smlouvy o postoupení pohledávky. Vysvětlil, že v projednávané věci se jedná o jiný případ než řešený rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 61/2010, neboť postoupení pohledávky nebylo žalované oznámeno pojistníkem. Žalovaná tedy využívá možnosti procesní obrany zpochybňující aktivní věcnou legitimaci žalobkyně s tím, že ta není její věřitelkou.

10. Konstatoval, že § 1881 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) postoupení předmětné pohledávky nebrání. Smlouvu o postoupení pohledávky však shledal absolutně neplatnou ve smyslu § 580 odst. 1, § 588 věta první o.z. Zohlednil, že žalobkyně uplatňuje argumentaci založenou na údajné nepoctivosti a zneužívání spotřebitelů ze strany žalované a svůj obchodní model očividně staví na inzerování, že „miliony Čechů spoléhají na podvodnou životní pojistku“, tedy na vzbuzování dojmu o masovém nepoctivém, podvodném jednání pojišťoven. Lze logicky usuzovat, že vůči spotřebitelům, od nichž pohledávky kupuje, žalobkyně spoléhá (nutně musí spoléhat) na představu spotřebitele o pravděpodobně vysoké nákladnosti a rizikovosti soudního sporu, neboť jinak nelze rozumně očekávat, že by spotřebitel pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 156 555 Kč prodal za cenu 38 900 Kč (tedy pouhých 24,8 % nominální výše pohledávky). V případě úspěchu žaloby pak ovšem zbývajících cca 75 % a případné příslušenství představuje zisk žalobkyně. Tento obchodní model je tedy založen na tom, že na jedné straně žalobkyně vystupuje jako ten, kdo chrání údajně porušená práva spotřebitelů, na druhou stranu ovšem směřuje k přisvojení si pro sebe naprosto zásadní části toho, oč byl dle žalobkyně spotřebitel připraven nepoctivým chováním žalované. Nepoměr úplaty za postoupení vůči výši pohledávky je přitom tak vysoký, že pokud by měl být odůvodňován nejistotou a náklady při vymáhání, znamenalo by to, že je vymáhána pohledávka založená na téměř zcela spekulativním základu. Počínání žalobkyně při postupování pohledávky, zasazené do uvedených souvislostí v jejich souhrnu, zakládá zjevný rozpor smlouvy o postoupení pohledávky s dobrými mravy, což vede k její (absolutní) neplatnosti. Nedošlo-li k platnému postoupení pohledávky, což je žalovaná oprávněna namítat, pak žalobkyně není ve věci aktivně legitimována.

11. Již z tohoto důvodu soud I. stupně shledal žalobu nedůvodnou a zamítl ji.

12. Zároveň však soud I. stupně dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné pojistné smlouvy pro neurčitost ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“, § 40a obč. zák. a contrario (za použití § 3028 odst. 3 o.z. aplikoval příslušná ujednání obč. zák. a zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě) – dále jen „zákon o pojistné smlouvě“). Zdůraznil, že na hodnocení předmětné pojistné smlouvy nelze mechanicky přenášet argumentaci a závěry z jiných, byť do určité míry podobných soudních řízení, ale je třeba vyjít z konkrétních okolností projednávané věci. Připomněl ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu stran možnosti obsažení ujednání pojistné smlouvy např. v pojistných podmínkách (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 150/2005) a stran možnosti sjednat konkrétní platební povinnost dle smlouvy pomocí vzorce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 1171/2005, či ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 191/2014).

13. V tomto světle považoval za významné, zda bylo možné, byť za pomoci pojistných podmínek či dalšího stranám známého a odsouhlaseného dokumentu, takové dosazení a výpočet provést v okamžiku uzavření smlouvy. Oběma smluvním stranám by již v tomto okamžiku mělo být známo, jaká je cena plnění dle uzavírané smlouvy. V případě investičního životního pojištění, které přinejmenším ve významné části není určeno jen na krytí proti pojistnému nebezpečí, ale plní v podstatě investiční či spořící funkci, je pro smluvní strany a jejich práva a povinnosti podstatné, zda částka hrazená na tento účel představuje investici či úsporu v plné výši, nebo zda je z ní hrazena úplata pojistiteli za navázání a utvoření tohoto smluvního poměru či nějaké další odměny nebo náklady a v jaké výši.

14. V projednávané věci bylo přímo ve smlouvě uvedeno, že výše poplatků na úhradu počátečních nákladů, nákladů na vedení účtu, správních nákladů a jiných nákladů se může po dobu trvání pojistné smlouvy měnit a stanovuje je jednostranně žalovaná. Konstrukce pojištění byla uspořádána tak, že za měsíční pojistné se nakoupí podílové jednotky za nákupní cenu, avšak v případě prodeje se podílové jednotky prodávají za prodejní cenu nižší než nákupní (přičemž rozdíl stanoví opět jednostranně žalovaná), což fakticky představuje další poplatek k tíži pojistníka. Z pojistné smlouvy včetně jejích souvisejících ujednání v pojistných podmínkách v době uzavření smlouvy nebylo lze jednoznačně rozpoznat, jaká je skutečná výše odměn či nákladů hrazených pojistníkem pojistiteli. Výši strhávaných částek určoval pojistitel v průběhu trvání pojištění (viz např. předem nijak nespecifikované změny výše poplatků během trvání pojištění). Skutečnou cenu plnění podle uzavírané smlouvy tak mohl pojistník zjistit v podstatě až zpětně. Pojistná smlouva sjednávala konkrétní částku pravidelného pojistného. Byla-li by hlavním smyslem smlouvy pojistná ochrana proti konkrétním pojistným nebezpečím s finálně definovanými pojistnými částkami, bylo by z pohledu pojistníka vcelku lhostejné, jak pojistitel s pojistným naloží, neboť plnění pro pojistníka (resp. jinou případně oprávněnou osobu) by bylo stále totéž. V projednávané věci byla ale výše pojistného plnění podstatně ovlivněna tím, kolik z částky nominálně označené jako pojistné se skutečně stane investicí, která po případném zhodnocení může být v případě smrti nebo dožití vyplacena oprávněné osobě. Uvedenou neurčitost nelze překlenout ani pomocí přehledů poplatků a parametrů pojištění (sazebníků), ani tím, že o stavu účtu pojistníka žalovaná informuje ve výročních rekapitulacích. Přesná výše nákladů totiž zůstává nejistou v podstatě až do konce pojištění, kdy teprve je možno ji finálně spočíst; nadto poskytování jakýchkoli následných informací nemůže změnit neurčitost smlouvy v okamžiku jejího uzavírání.

15. Jedná se o neurčitost ceny plnění, neboť při absenci určitého ujednání o výši odměn a nákladů není zřejmé, kolik pojistník za získání možnosti investovat či spořit prostřednictvím žalované vlastně platí. Vzhledem ke konstrukci pojištění zde od sebe nelze „rizikovou“ a „investiční“ složku dostatečně oddělit. Popsaná neurčitost zasahuje sjednané pojištění jako celek.

16. Vzhledem k uvedenému závěru a závěrům vyplývajícím z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dle nichž v případě absence podstatného ujednání způsobujícího neurčitost smlouvy není na místě přezkoumávat takové ujednání z hlediska přiměřenosti ani námitka, že nebylo sepsáno jasným a srozumitelným jazykem, a nejde tak o případ, kdy by nebylo možné s ohledem na Směrnici použít vnitrostátní úpravu promlčení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3113/2023, či jeho usnesení ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3579/2022, ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 48/2023, či ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2020/2023), nezkoumal, zda sjednané smluvní podmínky měly charakter nepřiměřených či zneužívajících ujednání.

17. Následně aplikoval ustanovení § 457 obč. zák. Neztotožnil se se žalovanou, že by při vypořádání měl přihlížet k ceně za pojistnou ochranu ve výši obvyklého rizikového pojistného. Jestliže byla předmětná pojistná smlouva neplatná, nelze hovořit o žádném pojistném krytí, pojistné ochraně. Nejde tedy o hodnotu, kterou by se pojistník obohatil na úkor ochuzené žalované a kterou by bylo třeba vypořádat.

18. Vzhledem k žalovanou uplatněné námitce promlčení soud I. stupně aplikoval za použití § 3036 o.z. § 100 odst. 1, § 107 odst. 1 a 2 obč. zák., přičemž vyšel ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 791/2005.

19. Objektivní 3letá promlčecí doba by započala běžet úhradou jednotlivých plateb pojistného (právo na vrácení bezdůvodného obohacení vzniká uskutečněním platby), v řízení nevyšlo najevo nic, z čeho by bylo možné usuzovat na úmyslné bezdůvodné obohacení žalované. Žalované nelze přičíst žádný úmysl se obohacovat na úkor pojistníka, který hradil pojistné dobrovolně a v průběhu placení nesdělil žádnou pochybnost o trvání pojištění. V rozsahu částky 134 150 Kč uhrazené od počátku pojištění do 20. 3. 2022 by tak nárok na vydání bezdůvodného obohacení byl promlčen. V posledních třech letech před podáním žaloby pojistník zaplatil žalované 34 500 Kč, žalovaná zaplatila pojistníkovi 12 095 Kč, nepromlčený nárok na vydání bezdůvodného obohacení by činil toliko 22 405 Kč.

20. Žalovanou uplatněnou námitku promlčení neshledal v rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2020/2023). Žalovaná nečinila nic, čím by žalobkyni či pojistníkovi bránila uplatnit tvrzené nároky, čím by je od toho nějak zrazovala, či nějakými jednáním nebo přísliby zdržovala.

21. Soud I. stupně se naopak neztotožnil s argumentací žalované stran promlčení žalobou uplatněného nároku v subjektivní 2leté promlčecí době počínající běžet od informování pojistníka prostřednictvím výročních rekapitulací. S odkazem na závěry usnesení Městského soudu v [adresa] ze dne 9. 8. 2024, sp. zn. [spisová značka], uzavřel, že rekapitulace stavu pojistné smlouvy neobsahují nic, co by zakládalo subjektivní vědomí pojistníka o neplatnosti smlouvy. Vjem z rekapitulací je ten, že pojištění je platně a řádně sjednáno.

22. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně dle § 142 odst. 1 o.s.ř. a v řízení zcela úspěšné žalované přiznal právo na jejich náhradu ve výši 56 845,80 Kč sestávající z odměny za zastupování advokátem ve výši 7 380 Kč za každý ze šesti úkonů právní služby (§ 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen „advokátní tarif“), paušální náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč na každý z těchto šesti úkonů (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 9 865,80 Kč (§ 137 odst. 3 advokátního tarifu).

23. O lhůtě k plnění a platebním místu náhrady nákladů řízení rozhodl soud I. stupně dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem a § 149 odst. 1 o.s.ř.

24. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Soudu I. stupně vytýkala nesprávné právní posouzení věci.

25. K závěru soudu I. stupně o absenci aktivní věcné legitimaci uvedla, že postupník poprvé vyrozuměl dlužníka o postoupení pohledávky odesláním předžalobní výzvy dne 13. 3. 2025, že i současná judikatura Nejvyššího soudu podporuje závěr, že platnost postoupení pohledávky lze řešit pouze ve sporu mezi postupitelem a postupníkem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1892/2025), žádné ustanovení zákona nezakládá právo dlužníka napadat platnost postoupení pohledávky, smlouva o postoupení pohledávky nebyla shledána neplatnou rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka]. Pojistník měl dostatek času po ukončení pojistné smlouvy výpovědí 6. 8. 2024 až do postoupení pohledávky 31. 10. 2024 promyslet svůj další postup, z inzerce, že „miliony Čechů spoléhají na podvodnou životní pojistku“ nelze dovodit nabytí pohledávky postoupením v rozporu s dobrými mravy, neboť tato inzerce je minimálně zčásti pravdivá, neboť soudy opakovaně shledávají pojistné smlouvy investičního životního pojištění uzavřené za účinnosti obč. zák. neplatnými. Do výše ceny za postoupení se promítá rozhodovací praxe soudů spočívající v přitakání námitce promlčení a v ignorování unijní právní úpravy.

26. V projednávané věci nelze aplikovat objektivní promlčecí dobu dle § 107 odst. 2 obč. zák., což vyplývá z rozhodnutí Městského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] či [spisová značka].

27. Při vypořádání vzájemných plnění z neplatné smlouvy je třeba aplikovat § 457 obč. zák. ve spojení se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 28/2006, dle něhož se vzájemné pohledávky vypořádávají k okamžiku, kdy vznikly, z čehož plyne, že k uvedenému okamžiku nemohly být promlčeny. Tento princip potvrdil Městský soud v [adresa] v rozsudku ze dne 9. 1. 2025, č. j. [spisová značka], ze dne 16. 9. 2025, č. j. [spisová značka].

28. Soud I. stupně se též nezabýval ochranou spotřebitele dle čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie a právní úpravou přijatou k zajištění této ochrany a neposoudil neplatná ujednání pojistné smlouvy optikou zneužívajících klauzulí ve smyslu Směrnice. Soud I. stupně opomenul závěry rozsudků SDEU C-243/08, C-472/10, C-76/10 a nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 78/19. Ujednání o rizikovém pojistném a poplatcích v pojistné smlouvy mají charakter nepřiměřených smluvních ujednání dle § 56 odst. 3 písm. i) a g) obč. zák., což vyplývá i z rozhodovací praxe odvolacího soudu reprezentované např. rozhodnutími sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] či [spisová značka]. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, uvedenou judikaturu ignoruje. Odkázala na rozsudek SDEU C-630/23, z něhož vyplývá, že přezkumu z hlediska zneužívajících ujednání podléhají i ujednání, u nichž byla konstatována neplatnost z jiného důvodu.

29. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud podal žádost SDEU o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu unijního práva.

30. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, případně jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

31. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

32. Předně poukázala na skutečnost, že dne 13. 1. 2026 ve prospěch žalobkyně uhradila částku 26 547,8 Kč, kterou žalobkyni vrátila všechna plnění pojistníka provedená dle pojistné smlouvy od 28. 12. 2022 do 1. 10. 2024, a žalobkyni o této úhradě předem vyrozuměla oznámením o platbě z 12. 1. 2026, v němž specifikovala, že uvedená částka se skládá z následujících dílčích plnění pojistníka provedených dle pojistné smlouvy: 21 x 1 150 Kč – běžné pojistné uhrazené pojistníkem ve shora specifikovaném období včetně zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % z uvedených částek od 18. 3. 2025 do 13. 1. 2026. Stran nutnosti zohlednit vůli žalované jako dlužníka při plnění jen některých (potenciálních) závazků odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 518/2007, s tím, že vrácení dílčího plnění je nutné považovat za součást vypořádání dle § 457 obč. zák. Na podporu své argumentace odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 33 Cdo 2298/2025. Uvedla dále, že k 13. 1. 2026 tak byla žalobkyni vrácena v objektivní promlčecí době nepromlčená plnění za období od 21. 3. 2022 do 21. 3. 2025 (v rámci dobrovolné úhrady částky 26 547,8 Kč a zaplacením odkupného 10 945 Kč), že platby pojistníka provedené více jak tři roky před podáním žaloby jsou promlčené v objektivní promlčecí době a že uhrazením uvedené částky nedochází k uznání žalobou uplatněného nároku, žalovaná jej neuznává.

33. Závěry soudu I. stupně stran nedostatku aktivní legitimace žalobkyně k podání žaloby (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1892/2025, označila za nepřiléhavé na projednávanou věc), promlčení žalobou uplatněného nároku v objektivní promlčecí době považovala za správné, poukázala na to, že žalobkyní odkazované rozhodnutí senátu Městského soudu v [adresa] [číslo] bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2298/2025. S výjimkou senátů [číslo] a [číslo] všechny senáty Městského soudu v [adresa] aplikují objektivní promlčecí dobu, k čemuž příkladmo odkázala na rozhodnutí ve věcech sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka]. Měla za to, že žalobou uplatněný nárok je promlčen i v subjektivní promlčecí době počínající běžet od rekapitulace stavu pojistné smlouvy z 20. 1. 2011 nebo kterékoli další. Výroční dopisy (rekapitulace) totiž obsahují skutečnosti, na jejichž základě mohl pojistník ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21 nabýt alespoň laické povědomí, že s pojistnou smlouvou je „něco v nepořádku“, k čemuž odkázala na konkrétní rozhodnutí Městského soudu v [adresa] a Krajského soudu v [adresa], s tím, že pravidelnými rekapitulacemi byl pojistník informován, jaká je výše poplatků, tedy o skutečnostech zakládajících tvrzenou neplatnost pojistné smlouvy. Nepromlčené plnění bylo vypořádáno dle § 457 obč. zák., k čemuž odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 791/2005, a doplnila, že při aplikaci objektivní promlčecí doby by nepromlčené plnění žalobkyně činilo 34 500 Kč, žalovaná za stejné období žalobkyni zaplatila 10 945 Kč. Způsob vypořádání nepromlčených plnění je v souladu s rozhodovací praxí Městského soudu v [adresa], na kterou konkrétně odkázala. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 52/2002 se otázkou promlčení vůbec nezabývalo. Žalobkyně by se tak mohla domáhat pouze částky 23 555 Kč, která jí však byla dne 13. 1. 2026 uhrazena. Ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. na projednávanou věc dopadá, neboť proti sobě stojí dvě peněžitá plnění, obě strany mají promlčitelná práva a mohou objektivně námitku promlčení uplatnit. Odkázala zároveň na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, dle níž smlouva nemůže být neurčitá a současně obsahovat zneužívající ujednání s tím, že absenci zneužívajících ujednání ve smlouvách o investičním životním pojištění vyslovují opakovaně Nejvyšší i Ústavní soud (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 499/2023, 33 Cdo 2298/2025, sp. zn. 33 Cdo 206/2025, 33 Cdo 48/2023, 33 Cdo 3113/2023, usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1984/22, IV. ÚS 2429/23) a stejný názor je zastáván absolutní většinou senátů odvolacího soudu. K předložení předběžné otázky SDEU dle žalované není důvod. Žalovaná setrvala na svém stanovisku, že předmětná pojistná smlouva je platnou, k čemuž odkázala na řízení vedené pod sp. zn. [spisová značka] (u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]).

34. Podáním ze dne 19. 2. 2026 vzala žalobkyně žalobu ohledně částky 24 150 Kč včetně příslušenství zpět s odůvodněním, že došlo k zaplacení částky 26 547,80 Kč sestávající z 21 plateb pojistného a úroků z prodlení z nich a že obdržela oznámení o platbě ze dne 12. 1. 2026. Setrvala na požadavku na zaplacení částky 132 405 Kč s 12 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 18. 3. 2025 do zaplacení.

35. Podáním došlým odvolacímu soudu 25. 2. 2026 žalovaná s tímto částečným zpětvzetím žaloby vyslovila souhlas.

36. Odvolací soud s ohledem na shora uvedený dispozitivní úkon žalobkyně ve smyslu § 222a odst. 1 o.s.ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výroku I ohledně částky 24 150 Kč s příslušenstvím a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I).

37. Tímto rozhodnutím je zároveň vyřízeno odvolání žalobkyně proti výroku I rozsudku soudu I. stupně v daném rozsahu, a proto o něm v tomto rozsahu odvolací soud již nerozhodoval.

38. Odvolací soud následně přezkoumal napadený rozsudek z podnětu podaného odvolání se zohledněním částečného zastavení řízení (tj. výrok I ohledně částky 132 405 Kč s příslušenstvím a akcesorický nákladový výrok II) včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o.s.ř., dokazování částečně zopakoval a částečně doplnil (§ 213 odst. 2 a 4 o.s.ř.) a z provedených listinných důkazů učinil následující skutková zjištění.

39. Žalovaná oznámením ze dne 12. 1. 2026, které bylo doručeno právnímu zástupci žalobkyně 13. 1. 2016, oznámila žalobkyni, že jí uhradí částku 26 547,8 Kč spočívající ve vrácení dílčích plnění pojistníka dle předmětné pojistné smlouvy (konkrétně 21 plateb pojistného ve výši 1 150 Kč zaplacených v období od 28. 12. 2022 do 1. 10. 2024 včetně 12 % úroku z prodlení z těchto plateb vždy od 18. 3. 2025 do 13. 1. 2026). Výslovně uvedla, že tímto plněním neuznává žalobou uplatněný nárok, který nadále považuje za nedůvodný. (oznámení o platbě s doručenkou) Platba 26 547,8 Kč byla realizována dne 13. 1. 2026. (potvrzení o provedení tuzemské odchozí úhrady)

40. Přípisem ze dne 7. 10. 2024 žalovaná sdělila pojistníkovi, že předmětná pojistná smlouva byla ukončena uplynutím 30. 9. 2024 z důvodu výpovědi pojistníka ke konci pojistného období s výslednou částkou k výplatě 10 945 Kč. (ukončení pojistné smlouvy)

41. Pojistníkovi bylo na pojistnou smlouvu předepsáno pojistné za období od 1. 2. 2012 do 31. 8. 2024 ve výši celkem 167 500 Kč, na pojistném pojistník zaplatil za období od 31. 1. 2012 do 1. 10. 2024 celkem 168 650 Kč, z toho v období od 21. 3. 2022 do 1. 10. 2024 zaplatil 34 500 Kč (šlo o 30 plateb po 1 150 Kč, první uhrazena 28. 3. 2022 a poslední 1. 10. 2024), jako vratka byla označena částka 1 150 Kč s tím, že byla vyplacena v rámci odbytného. (přehled inkasní bilance)

42. V prohlášení postupitele a postupníka o postoupení pohledávky jako přílohy č. 3 smlouvy o postoupení pohledávky pojistník jako postupitel a žalobkyně jako postupník prohlásili, že uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávky, kterou postupitel postoupil žalobkyni pohledávku za zde žalovanou z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 156 555 Kč s příslušenstvím na základě neplatnosti předmětné pojistné smlouvy. Pojistník toto prohlášení podepsal 15. 10. 2024, žalobkyně 31. 10. 2024. (prohlášení postupitele a postupníka o postoupení pohledávky)

43. Po takto doplněném dokazování dospěl odvolací soud k následujícím závěrům.

44. Právní vztah mezi účastnicemi vychází z pojistné smlouvy uzavřené 30. 1. 2012, a proto se řídí obč. zák. a zákonem č. 37/2004 Sb. (srov. § 3028 odst. 3 o.z.), a to včetně právního režimu žalobou uplatněného nároku z bezdůvodného obohacení plynoucího z tvrzené neplatnosti uvedené pojistné smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3531/2019, či usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018) a běhu promlčecích dob (srov. § 3036 o.z., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. 26 Cdo 1810/2024).

45. Platnost předmětné pojistné smlouvy je třeba posuzovat ke dni jejího uzavření, když dodatečně nastalé okolnosti nemají na její platnost vliv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 871/2000, ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3625/2008, anebo jeho usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2344/2010).

46. Odvolací soud se ztotožňuje s argumentací žalobkyně, že žalovaná nemá k dispozici námitku neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi pojistníkem jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Písemné prohlášení pojistníka jako postupitele a žalobkyně jako postupníka ze dne 31. 10. 2024, které bylo provedeno k důkazu již soudem I. stupně a které obsahuje souhlasné prohlášení o postoupení pohledávky pojistníka za žalovanou z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 156 555 Kč s příslušenstvím odvozené od neplatnosti předmětné pojistné smlouvy na žalobkyni, je ve smyslu § 41 odst. 3 o.s.ř. účinné vůči žalované. Vzhledem k úpravě obsažené v § 526 obč. zák., kterou se dle závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1878/2015, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 21/2018, řídí účinky oznámení o postoupení pohledávky vzniklé před 1. 1. 2014 i v případě uzavření smlouvy o postoupení pohledávky po uvedeném datu, se tak žalovaná od chvíle, kdy se o postoupení dozvěděla (byť prostřednictvím soudu), zprostí svého závazku splněním žalobkyni a otázka platnosti smlouvy o postoupení pohledávky nemá ve vztahu účastnic žádný význam, může být řešena jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 61/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1878/2015, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 21/2018).

47. Odvolací soud se na druhou stranu zcela ztotožňuje se závěry soudu I. stupně stran neplatnosti předmětné pojistné smlouvy jako celku pro neurčitost ve smyslu § 37 odst. 1, § 41 obč. zák., na něž pro stručnost odkazuje a k nimž nemá, co by dodal.

48. V návaznosti na shora uvedený závěr o neplatnosti předmětné pojistné smlouvy pro neurčitost nemůže obstát argumentace žalobkyně o zneužívajícím charakteru těchže ujednání o poplatcích, o jejich sepsání netransparentním jazykem a s tím související neaplikace objektivní promlčecí doby dle § 107 odst. 2 obč. zák. v souvislosti s uplatněnou námitkou promlčení.

49. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 2438/2023, odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, ve shodě s usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, konstatoval, že ve věci týkající se určení neplatnosti pojistné smlouvy a vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v uhrazeném pojistném nejde o případ, kdy směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, ve znění směrnic Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. 10. 2011, o právech spotřebitelů, musí být vykládána tak, že brání použití vnitrostátní právní úpravy týkající se promlčení. Spočívá-li důvod neplatnosti pojistné smlouvy v absenci určitého ujednání, případně v neurčitosti či nesrozumitelnosti ujednání (§ 37 odst. 1 obč. zák.), nelze její obsah podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti, tj. zda nejde o ujednání, jež způsobuje k újmě spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§ 56 odst. 1 obč. zák.). Z ustálené rozhodovací praxe SDEU (včetně rozsudku ve věci C-485/19) vyplývá, že povinnost vnitrostátních soudů aplikovat tzv. zásadu efektivity je vázána na případy zjevného porušení unijního práva, což není případ, kdy důvodem neplatnosti pojistné smlouvy byla neurčitost či absence obligatorních smluvních ujednání. V rozsudku ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3113/2023, Nejvyšší soud vysvětlil, že vedle sebe nemohou obstát závěr, že smlouva určité ujednání neobsahuje, a závěr, že „takové ujednání“ je nepřiměřené. Jinak řečeno nemůže jít o nepřiměřené ujednání, pokud si strany něco určitě neujednaly. To, co ve smlouvě sjednáno není, nemůže podléhat testu přiměřenosti. Ze stejného důvodu se nemůže prosadit ani námitka, že takové ujednání není sepsáno jasným a srozumitelným jazykem. Proto také nemůže obstát závěr o nemožnosti aplikace úpravy týkající se objektivní promlčecí doby.

50. Na tyto závěry Nejvyšší soud navázal v další rozhodovací praxi – např. v rozsudcích ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 33 Cdo 2298/2025 (jímž byl částečně zrušen rozsudek Městského soudu v [adresa] ze dne 9. 1. 2025, č. j. [spisová značka]) a nejnověji ze dne 21. 1. 2026, sp. zn. 33 Cdo 714/2025 (jímž byl částečně zrušen rozsudek Městského soudu v [adresa] ze dne 18. 7.2024, č. j. [spisová značka]). Pokud jde o citovaná zrušená rozhodnutí senátu odvolacího soudu [číslo], o něž žalobkyně opírá svou argumentaci, Nejvyšší soud shledal nesprávný jeho postup spočívající v hodnocení pojistné smlouvy jako neplatné z důvodu absence obligatorních ujednání a neurčitosti a zároveň z hlediska toho, zda obsahuje ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě žalobkyně značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a pokud uzavřel, že zánik nároku uplynutím objektivní promlčecí doby odporuje zásadě efektivity právních nástrojů, které právo dává spotřebitelům k jejich ochraně.

51. K námitce žalobkyně, že soud I. stupně nerespektoval rozsudky SDEU ve věcech C-243/08, C-472/10 a C-79/10 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/17 a sp. zn. II. ÚS 78/19 jestliže nezkoumal možné zneužívající smluvní podmínky a možnou netransparentnost smlouvy, je tak nutné uzavřít, že s ohledem na shora rozvedené není výše uvedená judikatura pro posuzovaný případ relevantní.

52. Odkaz žalobkyně na rozsudek SDEU ve věci C-630/23 též případný není, neboť v jím řešené věci byly předmětem posouzení otázky důsledků existence zneužívajících ujednání obsažených v leasingové smlouvě denominované v cizí měně, která spotřebiteli ukládala nést v plném rozsahu kurzové riziko spojené s touto měnou.

53. Odvolací soud neshledává relevantní ani argumentaci žalobkyně přednesenou poprvé při odvolacím jednání ohledně zneužívajícího charakteru jinak určité inkorporační doložky v pojistné smlouvě uplatněnou s odkazem na změnu poplatků v průběhu trvání pojištění. Z pojistné smlouvy vyplývá, že pojistník převzal ve smlouvě blíže specifikované dokumenty a že byl seznámen s platným Přehledem poplatků a parametrů pojištění. Dále prohlásil, že si je vědom, že u tohoto životního pojištění se z účtu pojistníka odečítají jedenkrát měsíční poplatky na úhradu pojistného rizika (které se zpravidla během trvání pojištění mění v závislosti na aktuálním věku pojištěného), na úhradu počátečních nákladů, nákladů na vedení účtu, správních nákladů a jiných nákladů souvisejících s tímto pojištěním. Předmětné ujednání se vztahuje k poplatku na úhradu pojistného rizika, tj. pojistného placeného ve vztahu k rizikovým pojištěním sjednaným ve smlouvě, jde tedy o ujednání o ceně plnění, u něhož § 56 odst. 2 obč. zák. vylučuje možnost soudního přezkumu z hlediska požadavku přiměřenosti dle odstavce 1 citovaného ustanovení. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023). Nadto toto ujednání nelze považovat ani za jednání určité ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák., neboť není jasné, za jakých podmínek („zpravidla“) a kdy („v závislosti na aktuálním věku“) má dojít ke změně.

54. S ohledem na shora citovanou judikaturu Nejvyššího soudu, která byla podrobena též ústavnímu přezkumu, neshledává odvolací soud důvod pro předložení předběžné otázky SDEU.

55. Ze závěru o neplatnosti předmětné pojistné smlouvy pro neurčitost a skutečnosti, že její strany podle této smlouvy plnily a navzájem si poskytly peněžitá plnění, plyne vznik tvrzeného nároku na vydání bezdůvodného obohacení dle § 457 obč. zák. ve výši odpovídající tomu, oč peněžité plnění žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí žalovanou (srov. Zprávu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR z 28. 3. 1975, Cpj 34/74, o zhodnocení stavu rozhodování soudů ČSR ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu, uveřejněnou pod č. 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002). V souladu s těmito pravidly soud postupuje i bez návrhu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2093/2000, nebo jeho usnesení ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3763/2011), resp. bez uskutečnění projevu vůle směřujícího k započtení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007).

56. Žalobou uplatněný nárok představuje soubor dílčích nároků na vydání bezdůvodného obohacení vzniklých ze samostatně oddělitelných případů bezdůvodného obohacení – oddělitelných plateb pojistného, u nichž je třeba běh promlčecích dob ve smyslu § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. posuzovat samostatně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 466/2014). K uplatnění každého jednotlivého práva na vydání obohacení tak počnou plynout promlčecí doby samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3708/2020, či jeho rozsudek ze dne 12. 11. 2024, č. j. 28 Cdo 2662/2024-401). Zároveň je třeba připomenout, že v projednávané věci proti sobě stojí dvě promlčitelná práva (právo na vrácení peněžitého plnění - pojistného, které žalované poskytla právní předchůdkyně žalobkyně, na straně jedné a právo na vrácení peněžitého plnění, které žalovaná poskytla žalobkyni či její právní předchůdkyni), a proto nelze aplikovat § 107 odst. 3 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 33 Odo 773/2002).

57. Soud I. stupně se správně s ohledem na žalovanou uplatněnou námitku promlčení zabýval touto otázkou, správně z důvodů shora uložených aplikoval tříletou objektivní promlčecí dobu a správně z hlediska vzájemného vypořádání účastnic ve smyslu § 457 obč. zák. zohlednil toliko nepromlčená práva stojící na každé ze stran sporu. Tento postup je zcela v souladu se shora rozvedenými judikatorními závěry a odvolací soud nesouhlasí s argumentací žalobkyně v tomto směru uplatněnou s odkazem na rozsudky zdejšího soudu č. j. [spisová značka], který byl částečně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 33 Cdo 2298/2025, a sp. zn. [spisová značka] a č. j. [spisová značka], která je pomíjí.

58. Soud I. stupně též správně uzavřel, že uplatnění námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy.

59. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, uveřejněný pod číslem 29/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3355/2016, či ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4769/2018). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, či usnesení ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1846/2018). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, nebo usnesení ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003). V projednávané věci žádné takové mimořádné okolnosti nenastaly, žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni v podání žaloby ničeho nebránilo, žalobkyně ani netvrdí, že by byla žalovanou ujišťována, že dojde k mimosoudnímu vyřešení věci či k vrácení zaplaceného pojistného.

60. K v průběhu řízení uplatněné námitce nedostatku dobré víry žalované lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, dle kterého „neopodstatněná je námitka stěžovatele, který na základě rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 329/2010 nebo na základě nálezu sp. zn. I. ÚS 1737/08 dovozuje, že obecnou podmínkou pro to, aby vznesení námitky promlčení bylo hodnoceno jako nerozporné s dobrými mravy, je okolnost, že účastníci (smluvního) vztahu musí být po celou dobu jeho trvání v dobré víře, že takový vztah je v souladu s právním řádem. Takto obecně formulovanou podmínku právní jistoty vážící se k posouzení otázky (ne)mravnosti vznesené námitky promlčení však podle Ústavního soudu ze žádného z odkazovaných rozhodnutí dovozovat nelze; zřetelně to vyplývá ze skutkových okolností, jak jsou vylíčeny v nálezu sp. zn. I. ÚS 1737/08, kdy tehdejší žalobkyně jednala ve zřetelném rozporu se smluvním ujednáním, když veškeré prostředky získané z vypořádání spoluvlastnictví převedla na svůj účet, ač v příslušné smlouvě bylo výslovně stanoveno, že zisky i ztráty se rozdělí poměrně mezi bývalé spoluvlastníky na základě velikosti jejich podílů. Nelze ani a priori přijmout výklad (k němuž by vedla stěžovatelova argumentace), podle něhož účastník smluvního vztahu, který způsobil neplatnost smlouvy, se nemůže úspěšně bránit vznesením námitky promlčení. Stěžovatel ani netvrdí, že by pojistná smlouva formulovaná vedlejší účastnicí obsahovala ustanovení, které by stěžovatele jakkoliv omezovalo v možnosti domáhat se nároků plynoucích z uzavřené pojistné smlouvy před soudem.“

61. Jak již odvolací soud shora vyložil, je namístě v projednávané věci aplikovat 3letou objektivní promlčecí dobu dle § 107 odst. 2 obč. zák. počínají běžet dnem vzniku bezdůvodného obohacení, neboť žalobou uplatněný nárok není nárokem spotřebitele vyplývajícím z přímého porušení unijního práva, které by bránilo použití citovaného ustanovení obč. zák. Aplikace 3leté objektivní promlčecí doby tudíž nepředstavuje porušení zásady efektivity v neprospěch spotřebitele.

62. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se závěry soudu I. stupně vyloženými v bodě 47 odůvodnění napadeného rozsudku stran argumentace žalované ohledně subjektivní promlčecí doby dle § 107 odst. 1 o.s.ř., které jej vedly k neaplikování citovaného ustanovení.

63. Protože běh objektivní promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení sestávajícího z jednotlivých oddělitelných plateb pojistného je třeba posuzovat u každé z těchto plateb samostatně, uzavřel soud I. stupně správně, že právo na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího ve veškerých platbách, které žalovaná obdržela od právní předchůdkyně žalobkyně (pojistníka) dříve než 3 roky před podáním žaloby, tj. dříve než 21. 3. 2022, je tak promlčeno v důsledku uplynutí objektivní promlčecí doby běžící od poskytnutí každé takové platby.

64. Nepromlčené jsou platby poskytnuté právní předchůdkyní žalobkyně za období od 21. 3. 2022 do 1. 10. 2024, tj. počínaje platbou 1 150 Kč dne 28. 3. 2022 přes následujících 28 plateb po 1 150 Kč k platbě 1 150 Kč dne 1. 10. 2024, tj. platby ve výši 34 500 Kč.

65. Žalovaná naopak v souvislosti s ukončením pojistné smlouvy výpovědí ze strany pojistníka právní předchůdkyni žalobkyně uhradila 10 945 Kč (tedy nikoli soudem I. stupně zmiňovaných 12 095 Kč), o čemž jí informovala dopisem ze dne 7. 10. 2024.

66. Dále pak žalovaná dne 13. 1. 2026 žalobkyni uhradila platby realizované pojistníkem v období od 28. 12. 2022 do 1. 10. 2024 ve výši 24 150 Kč včetně žalobou požadovaného příslušenství, když v souladu se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004, ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1649/2004, popř. v žalovanou odkazovaném usnesení ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 518/2007, projevila při plnění úmysl tyto platby uhradit.

67. Stran těchto plateb včetně příslušenství žalobkyně s ohledem na jejich úhradu vzala žalobu zpět.

68. Z uvedené rezultuje, že nepromlčený nárok žalobkyně činil 34 500 Kč, nepromlčený nárok žalované 35 095 Kč, tudíž žaloba, kterou se žalobkyně po provedeném částečném zpětvzetí na žalované domáhá zaplacení částky 132 405 Kč s příslušenstvím, důvodná není. Proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku I v tomto rozsahu dle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

69. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1, § 142 odst. 2, § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že v řízení byla žalobkyně úspěšná v rozsahu 24 150 Kč s příslušenstvím (ohledně této částky, která byla žalovanou uhrazena po podání žaloby, žalobkyně vzala žalobu zpět) a neúspěšná v rozsahu 132 405 Kč s příslušenstvím (ohledně této částky nebyla žaloba shledána důvodnou), tj. procesně úspěšnější byla žalovaná, a to co do 85 % předmětu řízení. Žalovaná má proto právo na náhradu 70 % (tj. 85 – 15) z jí celkem v řízení vynaložených nákladů.

70. V řízení před soudem I. stupně žalovaná vynaložila náklady v celkové výši 56 845,8 Kč sestávající z odměny za zastupování advokátem ve výši 7 380 Kč na každý z těchto úkonů právní služby: příprava a převzetí zastoupení, sepis vyjádření k žalobě a vyjádření ze dne 30. 10. 2025, účast na jednáních ve dnech 18. 7. 2025, 1. 10. 2025 a 10. 11. 2025 - § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu, z náhrady hotových výdajů na uvedených šest úkonů právní služby po 450 Kč (§ 2, § 11 odst. 1 písm. a), d) a g), § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad dle advokátního tarifu ve výši 9 865,8 Kč (§ 137 odst. 3 písm. b), § 151 odst. 2 o.s.ř., § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty). Odvolací soud tedy uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně v rozsahu 70 % z 56 845,8 Kč, tj. 39 792 Kč.

71. Celkové náklady vynaložené žalovanou v odvolacím řízení činí částku 21 126,6 Kč sestávající z odměny za zastupování advokátem ve výši 7 380 Kč na každý z těchto úkonů právní služby: sepsání vyjádření k odvolání a účast na jednání 13. 3. 2026 - § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a g) advokátního tarifu, ve výši 2 100 Kč ve vztahu k sepsání souhlasu s částečným zpětvzetím žaloby ohledně částky 24 150 Kč – § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu (k souhlasu se zpětvzetím jako úkonu právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 62 Co 5/2001), z náhrady hotových výdajů na uvedené 3 úkony právní služby po 450 Kč (§ 2, § 11 odst. 1 písm. k), d) a g), § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad dle advokátního tarifu ve výši 3 666,6 Kč (§ 137 odst. 3 písm. b), § 151 odst. 2 o.s.ř., § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty). Odvolací soud tedy uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu 70 % z 21 126,6 Kč, tj. 14 789 Kč.

72. O lhůtě k plnění a platebním místu náhrady nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. a § 149 odst. 1 o.s.ř.