o zaplacení 390 104 Kč

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 243 452 Kč [výrok I] a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku [výrok II].

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované náhrady škody vzniklé úhradou obhajného ve výši 390 104 Kč z titulu nezákonného trestního stíhání. Proti žalobkyni bylo vedeno trestní řízení, posléze pod sp. zn. [spisová značka] u Krajského soudu v [adresa], který rozsudkem ze dne 5. 2. 2022 žalobkyni zprostil obžaloby a odvolání státního zástupce bylo zamítnuto rozsudkem Vrchního soudu v [adresa] ze dne 18. 11. 2021.

3. Žalovaná nesporovala, že u ní žalobkyně žalovaný nárok na náhradu škody dne 3. 2. 2025 předběžně uplatnila. Ve stanovisku z 4. 9. 2025 neshledala nárok důvodným. V řízení pak sporovala vznik škody a výši škody a z opatrnosti uplatnila rovněž námitku promlčení. Trestní stíhání bylo pravomocně skončeno již dne 18. 11. 2021, právní zástupce žalobkyně vystavil zálohovou fakturu na žalovanou částku až dne 1. 2. 2025, tedy účelově s cílem obejít zákonná ustanovení o promlčení.

4. Při jednání dne 15. 12. 2025 soud I. stupně k částečnému zpětvzetí žaloby vyhlášeným usnesením řízení ohledně částky 146 652 Kč zastavil; předmětem řízení tak zůstala částka 243 452 Kč [poznámka odvolacího soudu].

5. Soud I. stupně na základě provedeného dokazování zjistil, že usnesením [orgán] ze dne 30. 5. 2014, č. j. [spisová značka], bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně, a to pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku. Krajský soud v [adresa] rozsudkem ze dne 5. 2. 2020, č. j. [spisová značka], zprostil žalobkyni dle § 226 písm. c) trestního řádu obžaloby. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce odvolání, které Vrchní soud v [adresa] ve veřejném zasedání dne 18. 11. 2021 zamítl. Veřejného zasedání se za žalobkyni účastnil její obhájce. Rozsudek Vrchního soudu v [adresa] nabyl právní moci dne 18. 11. 2021. Dne 1. 2. 2025 vystavil obhájce žalobkyně [tituly před jménem] [jméno FO] zálohovou fakturu, kterou vyúčtoval odměnu za obhajobu žalobkyně, a to ve výši 390 104 Kč. Faktura byla splatná dne 7. 2. 2025. Dne 3. 2. 2025 vystavil [tituly před jménem] [jméno FO] příjmový doklad, dle kterého od žalobkyně přijal 200 000 Kč a dne 7. 2. 2025 příjmový pokladní doklad, dle kterého od žalobkyně přijal 190 104 Kč. Nárok na náhradu škody ve výši 390 104 Kč žalobkyně, zastoupená [Jméno advokáta], předběžně uplatnila u žalované dne 3. 2. 2025. Přípisem z 3. 7. 2025 byla vyzvána k doložení dokladů prokazujících vznik škody. Stanoviskem ze dne 4. 9. 2025 žalovaná neshledala uplatněný nárok důvodným.

6. Vzhledem k obraně žalované se soud I. stupně prioritně zabýval uplatněnou námitkou promlčení a s odkazem zejména na § 14 odst. 1, § 15 odst. 1, § 32 odst. 3 a § 35 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen „OdpŠk“], shledal, že nárok vskutku promlčen je. Rozhodnutí Vrchního soudu v [adresa] ze dne 18. 11. 2021, kterým bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku Krajského soudu v [adresa], nabylo vůči žalobkyni právní moci dne 18. 11. 2021 a od tohoto data počala běžet tříletá promlčecí doba. Soud I. stupně uvážil, že právě k tomuto dni je třeba vztahovat vědomost žalobkyně o vzniku majetkové škody z titulu nezákonného rozhodnutí. Argumentace o doručení písemného vyhotovení rozsudku žalobkyni a s tím spojeném posunutí vědomosti žalobkyně o vzniku škody nemá dle judikatury Nejvyššího soudu [např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3692/2017 a sp. zn. 30 Cdo 1769/2017] žádnou právní relevanci. Okamžik doručení rozsudku žalobkyni není právně významný. Uplatnila-li žalobkyně nárok na náhradu škody u žalované dne 3. 2 2025 a následně podala žalobu dne 1. 8. 2025, byl její nárok v době podání žaloby již promlčen v tříleté promlčecí lhůtě. Námitku žalobkyně, že uplatnění námitky promlčení je v tomto případě výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, neshledal soud I. stupně s odkazem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu důvodnou a žalobu jako nedůvodnou zamítl.

7. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř.

8. Proti rozsudku soudu I. stupně podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Své odvolání podáním ze dne 19. 2. 2026 doplnila. Žalobkyně vytýkala soudu I. stupně, že je odůvodnění rozsudku, jde-li o učiněná skutková zjištění, nepřezkoumatelné, že učinil nesprávná skutková zjištění a že věc nesprávně právně posoudil.

9. Soud I. stupně neuvedl, že se žalobkyně veřejného zasedání Vrchního soudu v [adresa], konaného dne 18. 11. 2021, neúčastnila, ač se tato skutečnost z protokolu o veřejném zasedání podává, ač byl tento protokol proveden soudem I. stupně k důkazu a ač soud I. stupně neúčast žalobkyně při provádění dokazování konstatoval. Dle žalobkyně tuto skutečnost soud I. stupně v odůvodnění rozsudku neuvedl záměrně. Soud I. stupně uvedl, že rozhodnutí Vrchního soudu v [adresa] nabylo právní moci 18. 11. 2021, že tříletá promlčecí doba počala běžet od tohoto data a že k tomuto dni je třeba vztahovat vědomost žalobkyně o vzniku majetkové škody z titulu nezákonného rozhodnutí. Okamžik doručení rozhodnutí Vrchního soudu v [adresa] žalobkyni není dle soudu I. stupně významný. Soud I. stupně tedy vycházel pouze z data právní moci rozhodnutí Vrchního soudu v [adresa] a otázkou, kdy se žalobkyně o existenci a obsahu tohoto rozhodnutí skutečně dozvěděla, se vůbec nezabýval. Žalobkyně se přitom o existenci odpovědnostního titulu dozvěděla až v únoru 2022, kdy jí bylo rozhodnutí Vrchního soudu v [adresa] doručeno, až od tohoto okamžiku počala plynout tříletá subjektivní promlčecí lhůta, neboť žalobkyně nebyla vyhlášení rozhodnutí přítomna a nebylo prokázáno, že by se o tomto rozhodnutí dozvěděla dříve, než jí bylo doručeno. I z textu § 32 odst. 1 OdpŠk vyplývá, že je počátek běhu promlčecí doby vázán na doručení rozhodnutí, výraz oznámení je uveden v závorce a týká se toliko usnesení dle § 137 trestního řádu. Nadto dle aktuální trestní praxe počíná lhůta 3 dnů k podání stížnosti běžet až od doručení usnesení, nikoliv od jeho vyhlášení, neboť až z doručeného usnesení jsou známy všechny okolnosti podstatné pro rozhodnutí.

10. Žalobkyně dále odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, dle kterého subjektivní promlčecí doba u nároku na náhradu škody způsobené trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím trestním rozhodnutím, počíná běžet od okamžiku, kdy obžalovanému bylo oznámeno rozhodnutí, jímž byl zproštěn obžaloby; dozvěděl-li se však o vzniku škody později, počíná běžet subjektivní promlčecí doba okamžikem, kdy se o vzniku škody skutečně dozvěděl. Odkazovala rovněž na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 642/05, dle kterého nelze připustit závěr, že promlčecí doba počala běžet v okamžiku, kdy výše škody představovala pouze ekvivalent nároku, který požadoval po stěžovateli obhájce, neboť si stěžovatel nemohl být jist, že požadovaná částka představuje skutečnou výši škody. Konečně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 962/2012, dle kterého počátek běhu promlčecí doby u nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním může být vázán až k okamžiku, kdy poškozený mohl nárok uplatnit u příslušného orgánu.

11. Žalobkyně se o vzniku škody dozvěděla později, než došlo k vyhlášení rozhodnutí Vrchního soudu v [adresa], v okamžiku vyhlášení neznala skutečnou výši škody a neměla k dispozici písemné vyhotovení vyhlášeného rozhodnutí, nemohla svůj nárok u žalované uplatnit. Žalobkyně se o rozhodnutí Vrchního soudu v [adresa] prokazatelně dozvěděla až jeho doručením a až po jeho doručení mohla svůj nárok na náhradu škody u žalované uplatnit.

12. Žalobkyně navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně, aby jej změnil a žalobě vyhověl a žalovanou zavázal k úhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

13. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila. Při odvolacím jednání navrhovala potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako věcně správného.

14. Nedůvodná je předně odvolací námitka, že je rozsudek soudu I. stupně nepřezkoumatelný.

15. Měřítkem toho, zda napadené rozhodnutí soudu I. stupně je či není přezkoumatelné, je totiž především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. Jednotlivé - byť i ne zcela přiléhavé - věty uvedené v odůvodnění nemohou způsobit nepřezkoumatelnost rozhodnutí jako celku. Rozhodnutí není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele [vizte např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

16. V daném případě žalobkyně na základě rozsudku soudu I. stupně zformulovala odvolání, ve kterém soudu I. stupně vytýká zcela konkrétní nedostatky ve zjišťování skutkového stavu a v právním posouzení věci. Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně se podává, že soud I. stupně provedeným dokazováním zjistil, že se veřejného zasedání u Vrchního soudu v [adresa] dne 18. 11. 2021, při kterém bylo vyhlášeno rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto odvolání státního zástupce podané proti zprošťujícímu rozsudku, zúčastnil právní zástupce žalobkyně a že téhož dne nabyl zprošťující rozsudek právní moci. Poté soud I. stupně s odkazem na § 32 odst. 1 OdpŠk uvážil, že právě k 18. 11. 2021 je třeba vázat počátek běhu tříletá subjektivní promlčecí lhůty. Dle názoru odvolacího soudu odůvodnění napadeného rozsudku požadavky § 157 odst. 2 o. s. ř. splňuje. Skutečnost, že soud I. stupně (na rozdíl od žalobkyně) nepovažuje doručení rozhodnutí Vrchního soudu v [adresa] žalobkyni za významné pro počátek běhu promlčecí lhůty, jeho rozsudek nepřezkoumatelným nečiní.

17. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek dle § 212 a § 212a o. s. ř., včetně správnosti postupu v řízení předcházejícímu jeho vydání, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

18. K dotazu odvolacího soudu právní zástupce žalobkyně při odvolacím jednání uvedl, že žalobkyni zastupoval na základě smlouvy o poskytování právních služeb, jejímž předmětem byla obhajoba žalobkyně v dotčeném trestním řízení. Jde-li o odměnu, ta měla být vyúčtována po skončení trestního řízení dle advokátního tarifu, nedohodnou-li se jinak, přičemž se jinak s žalobkyní nedohodli.

19. Podle § 5 písm. a) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním a nesprávným úředním postupem.

20. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

21. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

22. Podle § 31 odst. 1, 2, 3 a 4 OdpŠk náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

23. Usnesení o zahájení trestního stíhání žalobkyně je v daném případě třeba považovat za nezákonné rozhodnutí. Podle ustálené judikatury se totiž nárok na náhradu škody způsobené sdělením obvinění posuzuje podle § 5 písm. a), §§ 7 a 8 OdpŠk jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, neboť stejný význam jako zrušení pravomocného rozhodnutí o vznesení obvinění pro nezákonnost má i zproštění obžaloby a - s výjimkou případů dle § 12 OdpŠk – rovněž zastavení trestního řízení [vizte např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/199i, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001]. V případě odpovědnosti založené na nezákonném rozhodnutí je pak na žalobci, aby tvrdil a prokázal, že mu v důsledku nezákonného rozhodnutí škoda vznikla.

24. Nicméně vzhledem k obraně žalované se soud I. stupně zcela v souladu se zásadou hospodárnosti zabýval prioritně otázkou, zda žalovaný nárok není promlčen.

25. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle odst. 3 citovaného ustanovení je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

26. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

27. Podle § 32 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.

28. Podle § 26 OdpŠk platí, že pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

29. Podle § 605 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku [dále jen “o. z.”], konec lhůty nebo doby určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá skutečnost, od níž se lhůta nebo doba počítá. Není-li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty nebo doby na poslední den měsíce.

30. Podle § 609 o.z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.

31. Podle § 610 odst. 1 o. z. k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Vzdá-li se někdo předem práva uplatnit námitku promlčení, nepřihlíží se k tomu.

32. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 20/2011, subjektivní promlčecí doba u nároku na náhradu škody způsobené trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím trestním rozhodnutím, počíná běžet od okamžiku, kdy obžalovanému (obviněnému) bylo oznámeno rozhodnutí, jímž byl zproštěn obžaloby, nebo jímž bylo trestní stíhání zastaveno. Dozvěděl-li se však o vzniku škody později, počíná běžet subjektivní promlčecí doba okamžikem, kdy se o vzniku škody skutečně dozvěděl, a vázanost jejího počátku na doručení zrušovacího rozhodnutí (§ 32 odst. 1 věta druhá OdpŠk) se neuplatní.

33. Judikatura je ustálena v závěru, že termín „oznámení“ občanský soudní řád nezná, používá jej trestní řád v ust. § 137, jehož druhá věta stanoví: „Oznámení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení.“ Od okamžiku oznámení, respektive vyhlášení rozhodnutí, se proto bude počítat běh promlčecí lhůty podle § 32 odst. 1 věty druhé v případě, že vyhlášením nabývá rozhodnutí právní moci, neboť tím okamžikem bude naplněn i předpoklad nezákonného rozhodnutí. V případě usnesení o zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně by proto bylo možno uvažovat o tom, že poškozenému počne běžet promlčecí lhůta od okamžiku vyhlášení usnesení, kterému byl přítomen, ovšem pouze za předpokladu, že se oprávněné osoby současně vzdaly svého práva podat proti usnesení o zastavení trestního stíhání stížnost, neboť v takovém případě nabývá usnesení právní moci vyhlášením. Vyhlášením v přítomnosti účastníka nabývá v trestním řízení právní moci i rozsudek odvolacího soudu, neboť proti němu není přípustné odvolání (§ 259 odst. 3 ve spojení s § 245 odst. 1 tr. ř. a contrario). S následným doručením rozhodnutí již nejsou co do právní moci spojovány žádné právní účinky [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1362/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1769/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5495/2017].

34. V usnesení ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 440/2022, Nejvyšší soud za situace, kdy byl na veřejném zasedání odvolacího soudu, při kterém bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku, přítomen pouze obhájce poškozeného a nikoliv též samotný poškozený, uzavřel, že pro počátek běhu promlčecí lhůty je určující den, kdy byl zprošťující rozsudek soudu, proti němuž již nebylo přípustné odvolání (neboť se jednalo o rozsudek soudu odvolacího), vyhlášen v přítomnosti obhájce poškozeného, v důsledku čehož tento rozsudek v tento den též nabyl právní moci.

35. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2678/2020, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 79/2022, účelně vynaložené náklady trestního řízení ve smyslu § 31 OdpŠk zahrnují za účinnosti zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, i dluh poškozeného na nákladech právního zastoupení.

36. Z § 22 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a § 1 odst. 1 advokátního tarifu, vyplývá, že právo na zaplacení odměny advokátovi vzniká v souladu s uzavřenou smlouvou o odměně a není-li uzavřena, provedením úkonu právní služby, tedy splněním příkazu, nikoliv vyúčtováním, vyúčtování odměny je toliko předpokladem splatnosti odměny [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4594/2009, dále ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017, ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 33 Cdo 751/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 24 Cdo 185/2023].

37. Soud I. stupně provedeným dokazováním zjistil, že Krajský soud v [adresa] zprostil žalobkyni obžaloby a že odvolání státního zástupce Vrchní soud v [adresa] ve veřejném zasedání dne 18. 11. 2021 zamítl, přičemž tohoto veřejného zasedání veřejného se za žalobkyni účastnil její obhájce. Rozsudek Vrchního soudu v [adresa] nabyl právní moci dne 18. 11. 2021. Právnímu zástupci, resp. obhájci žalobkyně tímto dnem (splněním příkazu, tj. obhajoby žalobkyně v trestním řízení) vzniklo právo na zaplacení odměny, neboť smlouva o odměně uzavřena nebyla (po skončení řízení mělo být účtováno podle advokátního tarifu, nebude-li dohodnuto jinak, a jinak dohodnuto nebylo). Tím okamžikem, jak vyplývá z výše citovaného R 79/2022, vznikla žalobkyni škoda v podobě dluhu. Vyúčtování odměny dne 1. 2. 2025 pak bylo pouze předpokladem splatnosti, nikoliv vzniku dluhu žalobkyně vůči jejímu právnímu zástupci. Rozhodnutí Vrchního soudu v [adresa] bylo doručeno dle tvrzení žalobkyně jejímu právnímu zástupci (obhájci) dne 4. 2. 2022 a žalobkyni ještě o něco později, tedy cca 2,5 měsíce po jeho vyhlášení. Soud I. stupně proto správně uvážil, že pro počátek běhu tříleté subjektivní promlčecí lhůty dle § 32 odst. 1 OdpŠk je určující datum vyhlášení (a současně právní moci) rozhodnutí odvolacího Vrchního soudu v [adresa], tj. 18. 11. 2021, neboť v tento okamžik žalobkyni škoda v podobě dluhu vznikla a v tento okamžik se žalobkyně o vzniku škody dozvěděla prostřednictvím svého obhájce (trestní řízení nebylo vedeno v nepřítomnosti žalobkyně, žalobkyně nebyla trestně stíhána jako uprchlá), který byl vyhlášení rozhodnutí přítomen a který posléze za žalobkyni i nárok na náhradu škody u žalované předběžně uplatnil a podal žalobu v projednávané věci. Vědomost o škodě představuje vědomost o rozsahu majetkové újmy určitého druhu, kterou je možné objektivně vyčíslit v penězích, aby poškozený mohl svůj nárok uplatnit u soudu. Žalobkyně se se svým právním zástupcem (obhájcem) o odměně “nedohodla jinak”, výše odměny proto byla určena podle advokátního tarifu, tedy ji bylo možno objektivně vyčíslit. Odvolací soud má proto v souladu se soudem I. stupně za to, že dne 19. 11. 2021 počala běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta, která dne 18. 11. 2024 uplynula [srov. výše citované ustanovení § 605 odst. 2 o. z.]. Dnem předběžného uplatnění nároku, tj. dnem 3. 2. 2025, ke stavení běhu promlčecí lhůty ve smyslu § 35 odst. 1 OdpŠk po dobu 6 měsíců nedošlo, neboť nárok byl již promlčen. A byl promlčen i dne 1. 8. 2025, kdy byla podána žaloba. Vzhledem k tomu, že žalovaná promlčení namítla, soud I. stupně správně žalobu jako nedůvodnou zamítl.

38. Argumentuje-li žalobkyně v odvolání dále nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05, v souzeném případě se, jak shora uvedeno o „imaginární“ výši škody nejednalo, nadto dle o. z. je škodou již vznik dluhu (nikoliv až zaplacení obhajného) a žalobkyně jak v trestním řízení, tak i v rámci předběžného projednání nároku o náhradu škody a rovněž v tomto řízení o náhradu škody byla a je zastoupena stejným právním zástupcem, sporu o nároku na obhajné mezi nimi nebylo.

39. Argumentuje-li žalobkyně v odvolání dále rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012, jedná se o případ odlišný, kdy poškozený byl obžaloby zproštěn rozsudkem okresního soudu a okamžik nabytí právní moci rozsudku okresního soudu byl odlišný od okamžiku jeho vyhlášení.

40. Ve shodě se soudem I. stupně neshledal odvolací soud důvodnou obranu žalobkyně spočívající v tvrzení, že uplatnění námitky promlčení ze strany žalovaného státu je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 o. z.

41. Námitka promlčení uplatněná státem obecně není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy [vizte např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010].

42. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3825/2011].

43. V rozsudku ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2224/2022, Nejvyšší soud uvedl, že vznesení námitky promlčení ze strany žalovaného státu může být výjimečně hodnoceno jako odporující dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. i v případě, že hlavním a přímým úmyslem státu při uplatnění této námitky není žalobce poškodit, avšak jsou zde dány mimořádné a zvláštního zřetele hodné okolnosti, které na straně poškozeného (žalobce) vytvořily závažnou překážku, jež mu ve včasném uplatnění jeho nároku zabránila a pro kterou by závěr o promlčení uplatněného nároku byl pro něj nepřiměřeně tvrdý.

44. V usnesení ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2616/2022, Nejvyšší soud shledal rozpornou státem vznesenou námitku promlčení s dobrými mravy v situaci, kdy hlavním a přímým úmyslem žalovaného státu při uplatnění námitky promlčení sice nebylo poškodit žalobce, zohledněn však byl žalobcův zvláště nepříznivý zdravotní stav, který mu bránil ve včasném uplatnění práva, neboť se v rozhodné době jednalo o tzv. polymorbidního pacienta s podstatnou ztrátou zraku i přetrvávající téměř trvalou ztrátou sluchu, trpícího též řadou dalších vážných a život ohrožujících onemocnění, přičemž si tento žalobce neúspěšně snažil potřebnou právní pomoc zajistit, avšak narážel na svou ztíženou možnost plnohodnotné komunikace.

45. V souzené věci však žádné takové mimořádné okolnosti nenastaly, žalobkyni v uplatnění nároku nebránila žádná překážka, sama žalovaná ničím nepřispěla k marnému uplynutí promlčecí lhůty. Naopak bylo zjištěno, že žalobkyně byla v rámci trestního řízení i v rámci předběžného projednání nároku právně zastoupena týmž právním zástupcem, přesto se se svým nárokem obrátila na žalovanou a žalobu k soudu I. stupně podala až po uplynutí tříleté promlčecí lhůty. Právní zástupce žalobkyně přitom měl vědět, že uplatnění nároku podléhá promlčení a jak dlouhá je promlčecí lhůta. Je pravdou, že trestní stíhání žalobkyně bylo neopodstatněné, neboť skončilo zproštěním obžaloby, a že žalobkyni, jde-li o náklady na obhajobu, škoda vznikla. Přesto však nebyly v souzené věci zjištěny natolik mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly nadřazení institutu dobrých mravů nad princip právní jistoty.

46. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku I. postupem podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

47. Odvolací soud však změnil rozsudek soudu I. stupně v nákladovém výroku II, jde-li o výši přiznané náhrady. Soud I. stupně v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal v řízení úspěšné žalované náhradu nákladů řízení spočívající v paušálních náhradách hotových výdajů nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a dle vyhl. č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Nejvyšší soud však ve svém usnesení ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, uzavřel, že je třeba nezastoupenému účastníku od 1. 1. 2025 přiznat v situacích, na něž by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., analogicky dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náhradu, jaká by za shodných situací náležela straně zastoupené advokátem. Žalovaná má proto právo na náhradu hotových výdajů v paušální výši 450 Kč, tj. celkem 1 350 Kč, a sice za vyjádření k žalobě, za přípravu a za účast u jednání před soudem I. stupně dle § 1 odst. 3 písm. a), b), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb.

48. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení zcela úspěšné žalované přiznal jejich náhradu ve výši 900 Kč, což představuje v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. paušální náhradu ve výši 2 x 450 Kč za přípravu a účast u odvolacího jednání podle § 1 odst. 3 písm. b) a c) vyhlášky č. 254/2015 Sb.