o poskytnutí informací,

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna žalobci předložit doklady a informace specifikované ve výroku pod písm. a) - l) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co byl jeho předchozí rozsudek č.j. [spisová značka] ze dne 26.4.2024, jímž byla žaloba proti původně též žalovaným spoluvlastníkům [jméno FO] a [jméno FO] zamítnuta a ve vztahu k žalované bylo žalobě vyhověno stran povinnosti žalované poskytnout žalobci blíže specifikované informace /rozhodnutí/, byl ve výroku, kterým byla žaloba „ve zbývajícím rozsahu ve vztahu k žalované“ zamítnuta a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou z podnětu žalobcova odvolání usnesením Městského soudu v [adresa] z 18.9.2024, č.j. [spisová značka], zrušen a v tomto rozsahu mu byla věc vrácena k dalšímu řízení.

2. Na základě nesporných tvrzení účastníků a provedeného dokazování vzal za prokázáno, že žalobce, který nabyl svůj spoluvlastnický podíl od svého otce darovací smlouvou ze dne 30.9.2020, je spoluvlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č. [číslo] pro kat. území [adresa], obec [adresa], v rozsahu id. 3/8 a dalšími spoluvlastníky jsou [jméno FO] v rozsahu id. 3/8 a [jméno FO] v rozsahu id. 2/8. Dne 12.5.2005 a následně 10.5.2011 uzavřeli tehdejší spoluvlastníci (pronajímatelé) s žalovanou (nájemce) nájemní smlouvu na dobu určitou do 12.5.2055, kterou žalované nemovitosti pronajali, za což se žalovaná zavázala hradit nájemné ročně ve výši aktuální daně z nemovitostí, udělili jí souhlas k uzavírání podnájemních smluv a současně ji pověřili správou těchto nemovitostí.

3. Po právní stránce věc posoudil podle § 1117, § 1118 a § 1126 odst. 1 o. z., vycházeje též ze závěrů vyjádřených jednak v nálezu Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 3137/09, které shledal použitelnými i v poměrech účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. a také v projednávané věci a dále v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp.zn. [spisová značka] a dílčí okruhy zbývajících, žalobcem po žalované požadovaných informací, specifikovaných ve výroku pod písmeny a) - l), žalobci nepřiznal z důvodu, že náklady na záměry se společnou věcí, které nebyly realizovány, musí být promítnuty do vyúčtování hospodaření, které již bylo žalované uloženo vydat včetně dostatečných podkladů; žalobce nemůže požadovat listiny přesahující jednak rozsah již žalované uložené povinnosti ani období, v němž je žalobce spoluvlastníkem věci; žalobce požaduje informace ohledně prodeje nemovitostí v areálu, jež mu musí být z povahy věci jakožto spoluvlastníkovi známy (jednalo by se o dispozici s předmětem spoluvlastnictví); o existenci a důsledcích nájemních a podnájemních smluv a smluv o užití areálu bylo již žalované uloženo informovat žalobce formou poskytnutého vyúčtování, přičemž v případě platnosti nájemních smluv z r. 2005 a 2011 žalobce a žalovanou neváže žádný právní vztah a žalobci nepřísluší žádat informace o výnosech s podnájmů a v případě jejich neplatnosti by žalovaná byla stále osobou odlišnou od spoluvlastníků, takové závazky by byly neplatné a žalobce by se mohl domáhat vydání bezdůvodného obohacení či zdržení se její činnosti; právo na informace nemůže sloužit k excesivní kontrole každého úkonu při správě společné věci, neboť ten, kdo vykonává správu společné věci, činí tak při vědomí odpovědnosti za škodu vůči spoluvlastníkům a žalobce nepřípustně směšuje osobu žalované a ostatních spoluvlastníků. Dodal, že žalobce v této části žalobního nároku nemůže dosáhnout příznivějšího výsledku ani s poukazem na základní principy soukromého práva, že zneužití práva nepožívá právních ochrany (§ 8 o. z.) a že nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého jednání (§ 6 odst. 2 o. z.), neboť tyto principy v poměrech souzené věci neopravňují žalobce k získání kýžených informací o využívání areálu od žalované, poněvadž by se jednalo o nepoctivost či zneužití práva ostatními spoluvlastníky a žalobce by tak musel své právo uplatňovat vůči nim. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když poměr úspěchu a neúspěchu každého z účastníků shledal srovnatelným

4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání, v němž zopakoval, čeho se svojí žalobou domáhá, popsal celý dosavadní průběh řízení a soudu I. stupně vytýkal nesprávné právní posouzení věci, když de facto připodobňuje spoluvlastníky společníkům nebo akcionářům kapitálové společnosti, jejichž práva jsou v zásadě výkonem kontroly hospodaření společnosti a že se nedržel svého předchozího právního názoru, že spoluvlastník má nárok na informace i za období předcházející vzniku jeho spoluvlastnictví. Za mylný označil názor soudu I. stupně, že hodnocení platnosti či neplatnosti nájemních smluv není pro výsledek tohoto sporu podstatný, neboť oba tyto závěry by jej vedly -byť z odlišných důvodů- k témuž (zamítavému) výroku rozhodnutí a znovu uvedl, že podle něho jsou nájemní smlouvy neplatné a z jakých důvodů. Setrval na tom, že jeho právo spoluvlastníka na informace o společné věci není omezeno pouze na poskytnutí vyúčtování nebo na informace související výhradně s náklady či výnosy společné věci, tedy že má v zásadě právo pouze na „nákladotvorná“ nebo „výnosotvorná“ rozhodnutí. Dovozoval, že jeho právo na informace o nakládání se společnou věcí vychází nejen z § 1118, ale i z § 1117 a § 1126 odst. 1 o. z. Byť ohledně rozsahu práva spoluvlastníka na informace není právní úprava zcela jasná, měl by soud toto právo vykládat v jeho případě i v kontextu právních zásad zakotvených v § 2 odst. 3, § 3 odst. 2 písm. f), § 6 odst. 1,2 a § 8 o. z. Konečně žalobce nesouhlasil ani s tím, že žádnému z účastníků nebyl přiznán nárok na náhradu nákladů řízení a má za to, že je na místě zvážit moderaci podle § 150 o. s. ř. vzhledem k jednání žalované. Závěrem navrhl, aby odvolací soud sám rozhodl, že se žalobě v plném rozsahu vyhovuje nebo aby rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil k novému projednání.

5. Žalovaná ve svém písemném vyjádření zopakovala, že žalobci nejde o informace jako takové, ale především o zneužití jeho postavení co by minoritního spoluvlastníka předmětných nemovitostí, že požaduje informace již od r. 2000, což je samo o sobě šikanózní, když žalovaná byla založena až ke dni 26.11.2003 a nemůže tak poskytovat informace starší a že vůči ní a dalším spoluvlastníkům podal několik dalších žalob za účelem vyvíjení nátlaku pro získání informací, na něž nemá právní nárok. Poukázala na to, že žalobce stále argumentuje neplatností nájemních smluv z r. 2005 a 2011, které ale dosud nebyly nikdy nikým, tedy ani žalobcem či jeho právním předchůdcem jakkoli zpochybňovány, přičemž právní předchůdce žalobce je spolukontrahentem a od jejich uzavření se právní vztahy spoluvlastníků po celou dobu těmito smlouvami řídily a řídí. Soud I. stupně vycházel při svém rozhodování kromě zákonné úpravy také z přiléhavé judikatury a přesvědčivým způsobem vyložil důvody, pro které žalobu zamítl, když ke každému souboru požadovaných informací uvedl argumentaci, pro kterou byly jednotlivé soubory zamítnuty. Žalobce se stal spoluvlastníkem nemovitých věcí v r. 2020 a nemůže se dovolávat toho, že nedisonuje informacemi z doby před nebytím svého vlastnického práva, neboť si měl tyto informace opatřit od svého právního předchůdce; nebyl by tak překvapen, že existují mj. zmíněné nájemní smlouvy. Až do nabytí vlastnického práva žalobcem jednali všichni spoluvlastníci ve shodě, na podstatných krocích se vždy domluvili a takový právní stav trval 15 let a důkazem toho je rozkvět areálu, který nemovitosti tvoří. Navrhla, aby byl napadený rozsudek potvrzen.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vyhlášení (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a odvolání neshledal důvodným.

7. Že by řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, odvolací soud neshledal. Soud I. stupně vycházel při svém novém rozhodování z postačujících skutkových podkladů, správně zjistil skutkový stav věci, který nedoznal změn ani v odvolacím řízení, a proto z něj vycházel i odvolací soud. Věc posoudil správně i po stránce právní a v souladu s judikaturou a v odůvodnění rozsudku také podrobně a přesvědčivě vyložil, jakými úvahami se řídil.

8. V souzené věci se žalobce původně domáhal vedle žalované, coby správce nemovitostí i po žalovaných [jméno FO] a [jméno FO] jakožto dalších spoluvlastnících poskytnutí informací ve věci správy a hospodaření se společnou věcí, tj. nemovitostmi evidovanými na LV č. [číslo] pro kat. území [adresa]. Poté, co byla žaloba rozsudkem soudu I. stupně č.j. [spisová značka] ze dne 26.4.2024 vůči žalovaným [jméno FO] a [jméno FO] pravomocně zamítnuta, zůstal předmětem dalšího řízení žalobcův požadavek na poskytnutí mu zbývajících informací žalovanou, než těch, k jejichž poskytnutí již byla žalovaná týmž zmíněným předchozím rozsudkem pravomocně zavázána.

9. Není pochyb o tom, že spoluvlastník nespravující věc, má právo vědět, jakým způsobem bylo s věcí, náležející do spoluvlastnictví, nakládáno. To doznává svého projevu v právu kteréhokoliv podílového spoluvlastníka na to, aby mu ostatní spoluvlastníci, resp. pověřený spoluvlastník či správce informace týkající se společné věci nezadržoval, tedy aby mu podklady ten, kdo jimi disponuje, poskytl. Soud I. stupně provedl správně výklad jím aplikovaných ust. § 1117, § 1118 a 1126 odst. 1 o. z. a správně dovodil, že právo spoluvlastníka na informace nelze směšovat s právem na vydání každé jednotlivé listiny. U každého dílčího okruhu zbývajících, žalobcem po žalované požadovaných informací, specifikovaných ve výroku pod písmeny a) - l), proto také v odůvodnění rozsudku podrobně rozvedl konkrétní důvody, pro něž zbývající části žaloby nelze vyhovět. S touto jeho přesvědčivou a vyčerpávající argumentací se odvolací soud plně ztotožňuje a aniž by ji opakoval si v zájmu stručnosti na ni dovoluje odkázat. O rozsahu požadovaných informací svědčí i to, že žalobce ve svých podáních opakovaně uváděl, že „Není vyloučeno, že po obdržení základních informací o společné věci sám nazná, že nepotřebuje plný rozsah informací“. Namítá-li žalobce v odvolání, že by v jeho případě měl být rozsah práva spoluvlastníka na informace vykládán v kontextu základních zásad soukromého práva, pak přehlíží, že i tím se soud I. stupně dostatečně zabýval (viz bod 26. odůvodnění rozsudku). Rovněž tak náležitě objasnil, proč se při svém rozhodování nezabýval otázkou platnosti či neplatnosti smluv z roku 2005 a 2011 (viz body 23. a 24. odůvodnění rozsudku). Zbývá tak než uzavřít, že soud I. stupně nepochybil, když ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl a nepochybil ani pokud se týká nákladů řízení, o nichž rozhodl zcela v souladu s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř.

10. Z uvedených důvodů byl proto rozsudek soudu I. stupně jako správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen, a to včetně akcesorického výroku o nákladech řízení.

11. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalované, které měla i v této fázi řízení úspěch, byla přiznána náhrada nákladů sestávající z odměny advokáta po 2 300 Kč za 2 úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání a účast při odvolacím jednání) podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5., § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1.1.2025, dvou paušálních náhrad po 450 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky, z náhrady za promeškaný čas ve výši 1 200 Kč (8 půlhodin po 150 Kč) podle § 14 odst. 3 cit. vyhlášky, z jízdného [adresa] a zpět (2 x 147 km) osobním vozidlem tov.zn. [nazev], reg.zn. [SPZ], ve výši 2 296 Kč (§ 1 písm. b) a § 4 písm. a) vyhl. č. 475/2024 Sb.) a z 21% náhrady za daň z přidané hodnoty v částce 1 889 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem 10 885 Kč. Žádný důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř., tedy odepření náhrady nákladů odvolacího řízení žalované, která měla v této fázi řízení úspěch, odvolací soud neshledal.