o zadostiučinění nemajetkové újmy,

1. Napadeným rozsudkem (ze dne 4. 11. 2024, č. j. 8 C 24/2024-70) soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 45 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 45 000 Kč (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Doplňujícím rozsudkem (ze dne 2. 4. 2025, nesprávně datovaným 2. 4. 2024 a rovněž nesprávně označeným č. j. 8 C 24/2024-70, ač se jeho písemné vyhotovení nachází na č. l. 100 spisu; poznámka odvolacího soudu) soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci spolu s částkou 45 000 Kč úroky z prodlení ve výši 14,75% ročně od 24. 1. 2024 do zaplacení (výrok IV), ohledně týchž úroků z prodlení z částky 45 000 Kč žalobu zamítl (výrok V) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI).

3. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 90 000 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení ve výši 14,75% ročně od 24. 1. 2024 do zaplacení) jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku tvrzené nepřiměřené délky řízení o jeho požadavku na zaplacení částky 57 595 Kč odpovídající nákladům, které mu žalovanou (jeho zaměstnavatelem) nebyly proplaceny „v souvislosti s výkonem služby při vytváření protikorupčního prostředí“, vedeného nejprve u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 4/2020 (dále jen „obvodní soud“), následně u služebních orgánů, správních soudů a Ústavního soudu (dále i jen „namítané řízení“).

4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že namítané řízení bylo zahájeno dne 13. 1. 2020 podáním žaloby u obvodního soudu a skončeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2024, sp. zn. 8 Ads 71/2023. V napadeném rozsudku (pod body 4 až 6 jeho odůvodnění) detailně popsal zjištěný průběh namítaného řízení jak co do chronologie úkonů stran i ve věci rozhodujících soudů, tak ohledně podstatného obsahu těchto úkonů, na což odvolací soud pro stručnost svého rozhodnutí předně plně odkazuje (o průběhu namítaného řízení a správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně v tomto směru nebylo mezi účastníky sporu).

5. Takto zjištěnou délku namítaného řízení (čtyři roky a čtyři měsíce) soud prvního stupně zhodnotil jako již nepřiměřenou, a tudíž představující nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále i jen „OdpŠk“).

6. K uvedenému závěru byl veden zejména zjištěním dvou průtahů v řízení před správními soudy, kdy Městský soud v Praze rozhodl o žalobcově žalobě 15 měsíců po dojití posledního písemného podání účastníka řízení ve věci a Nejvyšší správní soud rozhodl o žalobcově kasační stížnosti 9 měsíců po dojití posledního písemného podání účastníka řízení ve věci.

7. Dále soud prvního stupně dovodil, že v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu vznikla žalobci nemajetková újma, kterou je podle § 31a OdpŠk namístě odškodnit v penězích. Při stanovení výše odškodnění vyšel v souladu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“), ze základní částky ročního odškodnění ve výši 15 000 Kč (resp. 7 500 Kč/rok za první dva roky řízení), a celkovou výši odškodnění za 4 roky a 4 měsíce trvání řízení tudíž stanovil na 50 000 Kč. Tuto částku snížil o 10% z důvodu instančnosti věci a o dalších 10% z důvodu podílu žalobce na délce řízení, spatřovaném v tom, že podal žalobu u soudu, který k rozhodnutí neměl pravomoc, a že jeho podání byla obsáhlá a košatá, komplikovaná, spočívající v kompilování různých nesourodých okopírovaných textů a citací, často bez jasné a logické struktury. Naopak k zvýšení odškodnění o 10% byl soud prvního stupně veden zjištěním průtahů v řízení. Význam předmětu řízení pro žalobce soud prvního stupně hodnotil pouze jako „obvyklý“ (tj. – zjevně – tzv. standardní; pozn. odvolacího soudu), neboť nešlo o věc typově zvýšeného významu (jako jsou věci trestní, pracovněprávní či péče o nezletilé), a jakkoliv věc projednávaly služební orgány, nešlo podle zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu o výkon služby, tj. povinností, které by žalobci vyplývaly z jeho služebního poměru, výkonu zastávaného služebního místa či příkazu nebo pokynu jeho představeného, ani o problematiku ochrany tzv. whistleblowerů.

8. Výsledné odškodnění tak soud prvního stupně stanovil na částku 45 000 Kč, kterou uložil žalované zaplatit ve lhůtě k plnění podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. (jakkoliv jej necitoval), a to (doplňujícím rozsudkem) spolu s úroky z prodlení požadovanými důvodně (po uplynutí šestiměsíční lhůty k plnění běžící od uplatnění nároku u žalované dne 23. 7. 2023) a v zákonné výši, a ve zbytku žalobu zamítl (co do jistiny původním rozsudkem, ohledně úroků z prodlení rozsudkem doplňujícím).

9. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř.

10. Oba účastníci napadli jak původní, tak i doplňující rozsudek včasnými a přípustnými odvoláním.

11. Žalobce v odvolání proti zamítavému výroku původního rozsudku předně namítl, že se soud prvního stupně nevypořádal s jemu přitom žalobcem explicitně předestřenou argumentací, podle níž by měla být základní částka vyšší než 15 000 Kč/rok již proto, že od vydání Stanoviska, které stanovilo základní částku v rozmezí 15 000 až 20 000 Kč, uplynulo již více než deset let, v průběhu nichž se zvyšovaly mzdy, inflace i odškodňování v jiných odvětvích, pročež podle žalobce nazrál čas na aktualizaci dosavadních judikatorních přístupů. Žalobce dále nesouhlasil ani se soudem prvního stupně provedenými modifikacemi základní částky odškodnění. Snížení odškodnění o 10% z důvodu jednání žalobce není na místě, obsáhlost či snad nepřehlednost žalobcových podání k tomu vést nemůže, nešlo o žádné obstrukce, žalobce nemínil ve věci rozhodující orgány „zavalit“ textem či přílohami, toliko využíval svých procesních práv a snažil se vyhrát spor, na němž mu hodně záleželo. Naopak bylo podle žalobce namístě zvýšit odškodnění vzhledem k tomu, že předmětem namítaného řízení byl nárok ze služebního poměru, jak závazně uzavřely správní soudy, a že žalobce měl postavení tzv. whistleblowera. V odvolání proti nákladovému výroku původního rozsudku žalobce vytkl soudu prvního stupně nereflektování ustáleného judikatorního výkladu (podávaného rovněž žalobcem citovanou nálezovou judikaturou Ústavního soudu), podle nějž bylo v dané věci namístě aplikovat ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. Pokud jde o odvolání proti výrokům V a VI (podle obsahu odvolání) doplňujícího rozsudku, žalobce jej odůvodnil „akcesoricky“, s odkazem na odvolání proti rozsudku původnímu (doplněnému).

12. Proto žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek v jeho zamítavých výrocích tak, že žalobě vyhoví i ve zde uvedeném rozsahu.

13. Žalovaná v odvolání proti vyhovujícímu výroku původního rozsudku předně připomněla, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno obecně považovat za přiměřenou, že každé řízení objektivně po určitou (přiměřenou) dobu trvá a že „jakkoliv se může na první pohled jevit, že tato doba byla v daném případě překročena, nelze pominout, že i toto překročení je třeba posuzovat nikoli izolovaně, nýbrž v kontextu celého řízení“. Dále nesouhlasila s přiznáním odškodnění v penězích, prosazujíc i nadále (soudem prvního stupně podle jejího názoru nesprávně oslyšenou) argumentaci, že význam namítaného řízení byl pro žalobce nepatrný, na zaplacení požadované částky neměl právní nárok, pročež neuspěl, (mnohé) spory obdobného typu podle žalované vyvolává záměrně, aby měl „alespoň nějaký finanční prospěch“ z žalob o odškodnění nemajetkových újem za nepřiměřenou délku (takto tedy, zřejmě připouští žalovaná v odvolání) odškodňovaných řízení. Za adekvátní satisfakci tedy podle žalované lze považovat jí žalobci poskytnutou omluvu. Rovněž samostatným odvoláním proti doplňujícímu rozsudku žalovaná právě jen doplnila již podané odvolání proti rozsudku doplněnému.

14. Proto žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek v jeho vyhovujících výrocích tak, že žalobu zamítne.

15. Žalobce s odvoláním žalované nesouhlasil. Jeho výsledný neúspěch nemůže být důvodem pro kvalifikování významu předmětu řízení jako nepatrného. Primární satisfakcí újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení majícího pro jeho účastníka dokonce i jen snížený význam (což však není žalobcův případ) je podle ustálené (žalovanou opomíjené) judikatury odškodnění v penězích.

16. Odvolací soud přezkoumal, postupuje se souhlasem účastníků podle § 214 odst. 3 o. s. ř. bez nařízení jednání, k jim podaným odvoláním napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.). Odvolání žalované shledal důvodným, žalobcovo odvolání nikoliv.

17. Ve skutkové rovině věci odvolací soud po přezkumu napadeného rozsudku konstatuje, že soud prvního stupně učinil (zásadně) správná skutková zjištění o průběhu namítaného řízení, o nichž nebylo mezi účastníky sporu (ten byl o jejich právním posouzení) a k nimž lze mít jedinou výhradu, a to sice, že soud prvního stupně přehlédl – ač mu žalobcem při jednání dne 4. 11. 2024 výslovně avizované – pokračování namítaného řízení v důsledku jím podané ústavní stížnosti (mj.) proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2024, sp. zn. 8 Ads 71/2023, považovanému soudem prvního stupně za konečné rozhodnutí ve věci. Takovým rozhodnutím nicméně je až – soudem prvního stupně přitom k důkazu provedené – usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. I. ÚS 1989/24, kterou byla žalobcem podaná ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Namítané řízení tedy netrvalo 4 roky a 4 měsíce, ale 4 roky a 8 měsíců.

18. Soud prvního stupně rovněž nepochybil, když na zjištěný skutkový stav věci aplikoval ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. citovaná v odůvodnění napadeného rozsudku, zejm. pak jeho § 13 odst. 1 věty třetí a § 31a. Správný je i jeho – byť v důvodech rozsudku toliko implicitně obsažený – závěr, že na namítané řízení dopadají záruky čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 38 odst. 2 Listiny, a uplatní se zde proto i závěry vyplývající ze Stanoviska, včetně (a zejm.) presumpce vzniku újmy z důvodu nepřiměřenosti celkové délky řízení.

19. Na podkladě správně určené právní normy soudem prvního stupně učiněný právní závěr o nepřiměřenosti délky namítaného řízení však odvolací soud nesdílí.

20. Je ustálenou judikaturou, že při posouzení přiměřenosti řízení „není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by mohla být pokládána za přiměřenou, ale je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu. Vychází se z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Těmito jsou složitost případu, chování poškozeného, postup orgánů veřejné moci během řízení a význam předmětu řízení pro poškozeného. Z těchto samých faktorů se pak spolu s celkovou délkou řízení vychází i při určování výše přiměřeného zadostiučinění. Ve smyslu Stanoviska tedy nejde o duplicitní hodnocení kritérií demonstrativně uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, ale o posouzení stejného kritéria ve vztahu ke dvěma různým závěrům.“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014).

21. Současně platí, že k porušení práva na přiměřenou délku řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by (snad) projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného [viz § 31a odst. 3 písm. b) a e) OdpŠk], přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci [viz § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného [viz § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk] na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy), tolerovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012, či ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2098/2012).

22. O takovou situaci však podle odvolacího soudu v namítaném řízení nejde, přesáhla-li doba jeho trvání jen mírně 4 a ½ roku a rozhodovaly-li v něm správní orgány a soudy (civilní, správní i Ústavní) ve věci (byť v případě obvodního soudu nemeritorně), o jejíž nejednoduchosti svědčí obsáhlé a podrobné odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu o zamítnutí žalobcovy kasační stížnosti, a to hned šestkrát (!), z toho dvakrát vrcholnými soudními instancemi s celostátní působností (Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem). Tuto dobu odvolací soud přes zjištěné prodlevy v činnosti obou správních soudů ještě nehodnotí jako nepřijatelnou, ale naopak jako zásadně odpovídající „váze“ kritérií tuto dobu určujících, z nichž ústřední význam má procesní složitost věci (sám žalobce v odvolání argumentuje, že otázka pravomoci k projednání jím uplatněného nároku nebyla v době zahájení namítaného řízení přesvědčivě řešena, proto podal žalobu u civilního soudu) a zejm. pak vícestupňovost rozhodování, kterou nelze ani zčásti klást k tíži státu (nedošlo k žádnému kasačnímu zásahu, byť i jen tzv. nekvalifikovanému). Za uvedených okolností podle odvolacího soudu k porušení žalobcova práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ještě nedošlo, jakkoliv se na délce řízení podle odvolacího soudu negativně nepodílel (podání žaloby k – nepravomocnému – soudu a obsáhlost jeho argumentace, s níž se rozhodující orgány musely vypořádat, jsou „kryty“ kritériem procesní složitosti věci). Na tomto závěru by ničeho nezměnilo ani přijetí žalobcovy argumentace o již typově zvýšeném významu řízení pro jeho osobu (jakožto věci hmotného nároku vyplývajícího z jeho zaměstnání, tj. sui generis „pracovněprávní věci“). I tak by totiž v rámci úvah o přiměřenosti doby řízení zůstala klíčovou „váha“ procesní složitosti věci a kritéria její (žalované k tíži nepřičitatelné) víceinstančnosti. S

23. S ohledem ne uvedené závěry odvolací soud posoudil žalobcův požadavek na odškodnění nemajetkové újmy nedůvodným. Proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně (v doplněné podobě) ve vyhovujících výrocích o věci samé tak, že žalobu zamítl, a v zamítavých výrocích jej potvrdil jako věcně správný.

24. O nákladech řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) rozhodl odvolací soud ve výroku II podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., a přiznal v řízení plně úspěšné žalované paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za vyjádření k žalobě, účast při dvou jednáních soudu prvního stupně a přípravy na ně, odvolání proti původnímu rozsudku a odvolání proti doplňujícímu rozsudku, to vše po 300 Kč/úkon, tj. celkem 2 100 Kč (7 x 300 Kč). O lhůtě k plnění ve výroku o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.