o zadostiučinění nemajetkové újmy a náhradu škody,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částky 48 953 Kč, 2 727,70 Kč, 119 700 Kč, 950 000 Kč a 50 000 Kč, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zveřejnit omluvu na svých webových stránkách a tiskovou zprávu, která bude zveřejněna [právnická osoba] a současně ve dvou celostátních denících, v následujícím znění: „[Orgán veřejné moci] se omlouvá [Jméno žalobce], narozenému [datum narození zainteresované osoby], a jeho rodině, za nezákonné trestní stíhání v trestní věci [právnická osoba] (obvinění [jméno FO] a spol.) vedené [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. [Anonymizováno], a tím způsobenou nemajetkovou újmu a těžko odčinitelné následky, ke kterým v důsledku nezákonného trestního stíhání došlo v osobním životě, profesním životě, rodinném a společenském životě [Jméno žalobce] a jeho rodiny“ (výrok II), a rovněž i o zaplacení částky 6 688 278,30 Kč (výrok III), uložil žalobci zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 1 560 Kč, odpovídající 40% jejích plných nákladů řízení, do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV), a výroky V a VI uložil oběma účastníkům nahradit státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 náklady řízení částkami tam stanovenými.

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částek 3 799 659 Kč na náhradě škody a 4 060 000 Kč a dání shora formulované omluvy na odškodnění nemajetkové újmy s tím, že tyto újmy měly žalobci vzniknout jednak v důsledku vydání nezákonných usnesení o zahájení trestního stíhání jeho osoby jako obviněného ze dne 23. 4. 2018 (dále i jen „první trestní stíhání“) a ze dne[Anonymizováno]10. 6. 2020 (dále i jen „druhé trestní stíhání“) pod sp. zn. [spisová značka] pro podezření ze spáchání trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zák.“) a účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zák., jichž se měl dopustit jako člen představenstva společnosti [právnická osoba]. a ředitel její divize [podezřelý výraz], jednak v souvislosti s prvním trestním stíháním vydaných nezákonných usnesení o zajištění majetku žalobce jako náhradní hodnoty podle § 79g zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen „tr. řád“) ze dne [datum], č. j. [spisová značka] (motorové vozidlo tov. zn. [podezřelý výraz]), ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] (bytové jednotky), ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] (prostředky na účtu č. [č. účtu] u [právnická osoba].), ze dne [datum], č. j. [spisová značka] (prostředky na účtu č. [č. účtu] u [právnická osoba]), ze dne [datum], č. j. [spisová značka] (prostředky na účtu č. [č. účtu] u [právnická osoba].) a ze dne [datum], č. j. [spisová značka] (prostředky na účtu č. 945211780687/0100 u [právnická osoba].). Usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce byla zrušena k žalobcem podaným stížnostem usneseními [právnická osoba] ze dne [datum], resp. ze dne [datum], věc byla policejnímu orgánu opětovně vrácena k novému projednání, neboť pro zahájení trestního stíhání nebyly dány zákonné podmínky, vznesená obvinění nemají oporu ve vyšetřovacím spise a je nutné se zabývat argumenty obhajoby žalobce. Usnesení o zajištění žalobcova majetku byla zrušena usneseními policejního orgánu ze dne 15. 11. 2018.

3. Z titulu prvního trestního stíhání a zajištění majetku se žalobce domáhal na náhradě škody zaplacení částky 1 325 427 Kč a na odškodnění nemajetkové újmy zaplacení částky 2 560 000 Kč a dání omluvy. Jednotlivě nároky vymezil takto:

1) vynaložené náklady obhajoby ve výši 407 036 Kč (obhájce [tituly před jménem] [právnická osoba] 121 000 Kč (obhájce [tituly před jménem] [jméno FO]),

2) cestovní náklady žalobce na porady s obhájcem ve výši 29 335 Kč,

3) ztráta na výdělku ve výši 233 280 Kč v souvislosti s vedením obhajoby žalobce („osobní čas“ 288 hodin ztracený/vynaložený na vedení vlastní obhajoby a účast při vyšetřovacích úkonech x 810 Kč průměrná hrubá žalobcova hodinová mzda dosahovaná v roce 2018 u t. č. zaměstnavatele [právnická osoba],

4) obdobně konstruovaná ztráta na výdělku žalobcovy manželky ve výši 70 625 Kč („osobní čas“ na spolupráci při manželově obhajobě 113 hodin/625 Kč t. č. dosahovaného hrubého hodinového výdělku),

5) náklady na psychologickou pomoc pro syna [jméno FO], který po zahájení prvního trestního stíhání začal trpět psychickými problémy, ve výši 7 000 Kč (10 konzultačních hodin/700 Kč),

6) 2 560 000 Kč satisfakce nemajetkové újmy,

7) zajištění motorového vozidla – škoda ve výši 29 434 Kč a 2 893 Kč odpovídající nákladům na servisní kontrolu a odtah neprovozuschopného vozidla bez platné STK po vydání ze zajištění (27 740 Kč servis + 1 694 Kč odtah + 2 893 Kč poměrná část povinného ručení),

8) zajištění prostředků na bankovních účtech – škoda ve výši 119 700 Kč představovaná náklady za stavební vícepráce (zakonzervování stavby) na rodinném domě v k. ú. [adresa] prováděné společností [právnická osoba], kdy v důsledku zajištění bankovních účtů a tím vzniklých finančních potíží žalobce nebyl dočasně schopen hradit výstavbu, proto došlo k jejímu přerušení (zakonzervování),

9) zajištění prostředků na bankovních účtech – škoda ve výši 53 750 Kč představující s pracemi ad 8) související ztrátu na výdělku žalobce (v rozsahu 66 hodin „osobního času“) a ve výši 25 110 Kč představující s těmito pracemi související ztrátu na výdělku žalobcovy manželky (v rozsahu 40 hodin „osobního času“),

10) zajištění prostředků na bankovních účtech – škoda ve výši 226 264 Kč vyčíslená jako ztráta nároku na státní podporu a ušlé úroky ze smluv č. [hodnota], [hodnota], [hodnota] a [hodnota] sjednaných u [právnická osoba]., které byl žalobce v důsledku zajištění bankovních účtů a tím způsobené finanční tísně donucen předčasně ukončit.

4. Z důvodu druhého trestního stíhání se žalobce domáhal na náhradě škody zaplacení částky 2 474 232 Kč a na odškodnění nemajetkové újmy zaplacení částky 1 500 000 Kč a dání omluvy. Jednotlivě nároky vymezil takto:

1) vynaložené náklady obhajoby ve výši 302 947 Kč (obhájce [tituly před jménem] [právnická osoba] 242 000 Kč (obhájce [tituly před jménem] [jméno FO]),

2) cestovní náklady žalobce na porady s obhájcem ve výši 16 505 Kč,

3) ztráta na žalobcově výdělku ve výši 395 280 Kč konstruovaná dtto jako nárok ad 3. 3) shora („osobní čas“ 488 hod. po 810 Kč/hod.),

4) ztráta na výdělku žalobcovy manželky ve výši 77 500 Kč konstruovaná dtto jako nárok ad 3. 4) shora („osobní čas“ 124 hod. po 625 Kč/hod.),

5) 1 440 000 Kč jako žalobci ušlý výdělek v důsledku nepřijetí do zaměstnání po skončení pracovního poměru u [právnická osoba] a poté, co se ucházel o nové pracovní uplatnění na manažerské pozici u společností [právnická osoba]. a [právnická osoba], kdy byl z důvodu opakovaného zahájení trestního stíhání posléze odmítnut (obě společnosti odvolaly své nabídky); po výzvě soudu prvního stupně podle § 118a o. s. ř. žalobce takto „na výběr soudu“ formulovaný nárok identifikoval jako ušlý výdělek u [právnická osoba]., kde by jinak nastoupil do hlavního pracovního poměru na 40h/týden jako obchodně technický ředitel divize [právnická osoba], odpovídající osmi mzdám po 190 000 Kč za dobu od června do prosince 2020,

6) 1 500 000 Kč náhrada nemajetkové újmy

5. Žalobce uplatnil u žalované takto formulované nároky dne 21. 4. 2021, žalovaná do podání žaloby (21. 10. 2021) jeho požadavky neprojednala a až po podání žaloby mu na náhradu škody odpovídající nákladům obhajoby zaplatila částku 152 460 Kč.

6. Po skutkové stránce soud prvního stupně vyšel z rozsáhlým dokazováním učiněných zjištění podrobně rozvedených pod body 15 až 75 odůvodnění napadeného rozsudku (na jeho stranách 8 až 20) a zahrnujících i shora v rámci stručné reprodukce žalobních tvrzení vylíčený průběh žalobcova trestního stíhání. Na jejich podkladě zformuloval závěr o skutkovém stavu věci (pod bodem 76 odůvodnění napadeného rozsudku) a v bodě 77 tamtéž vyložil, proč neprovedl i další důkazy. Potud lze na napadený rozsudek s ohledem na jeho vyčerpávající povahu a rozsah, jakož i vzhledem ke zcela převážné nespornosti skutkového základu věci, pro stručnost rozsudku odvolacího soudu primárně odkázat, podrobněji viz níže ve vztahu k jednotlivým nárokům toliko tam, kde je při posouzení opodstatněnosti odvolání namístě vyjádřit se ke skutkovým otázkám.

7. Zjištěné soud prvního stupně právně posoudil podle ustanovení § 1 odst. 1, § 2, § 5 písm. a) a b), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 14 odst. 3, § 15 odst. 2, § 31 odst. 1, 3, § 31a odst. 1, 2, jakož i § 32 odst. 3 a § 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále i jen „OdpŠk“), a vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“ nebo „advokátní tarif“).

8. Na podkladě jejich aplikace na zjištěný skutkový stav věci soud prvního stupně předně uzavřel, že obě žalobcova trestní stíhání je vzhledem ke zrušení usnesení o jejich zahájení stížnostním orgánem namístě kvalifikovat ve smyslu § 8 OdpŠk jako nezákonná, kterážto skutečnost obecně zakládá nároky jak na náhradu způsobené škody, tak v důsledku nezákonného trestního stíhání vzniklé imateriální újmy. Na obě trestní stíhání je podle soudu prvního stupně namístě nahlížet jako na samostatná řízení, nikoliv jako na dílčí fáze jednoho řízení; v tomto směru soud prvního stupně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2586/2016. Nezákonnými rozhodnutími ve smyslu § 8 OdpŠk shledal i všechna usnesení policejního orgánu, jimiž došlo podle § 79g tr. řádu k zajištění žalobcova majetku jako náhradní hodnoty s tím že z usnesení policejního orgánu, jimiž byla zajištění zrušena, vyplývá, že nebyla zrušena pouze z důvodu, že zajištění již nebylo třeba, ale rovněž z důvodu, že žalobce se v důsledku zrušení usnesení o zahájení jeho (prvního) trestního stíhání již nachází v postavení svědka, nikoliv obviněného. Soud prvního stupně vyslovil názor, že pokud podmínky pro zahájení trestního stíhání žalobce a s tím spojené důvody pro zajištění jeho majetku nebyly od počátku dány a že minimálně od okamžiku podání stížnosti žalobcem proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 23. 4. 2018 policejní orgán věděl, že u žalobce nebyl s vyšší mírou pravděpodobnosti prokázán skutek, jehož spáchání mu je kladeno za vinu, a že ničeho z nashromážděných podkladů nenasvědčuje zapojení žalobce do trestné činnosti, pak policejní orgán pochybil, „pokud správně nevyhodnotil tyto skutečnosti a sám vydaná usnesení o zajištění majetku včas nezrušil“ (z tohoto titulu se nicméně žalobce ničeho nedomáhal – poznámka odvolacího soudu). Podle soudu prvního stupně „[d]ůvodem zrušení zajištění nemohlo být izolovaně pouze to, že žalobce již není trestně stíhanou osobou a je v postavení svědka, neboť majetek lze zajistit i trestně nestíhané osobě“.

9. Na podkladě uvedených východisek posoudil soud prvního stupně jednotlivé žalobní nároky následovně.

10. Z titulu nákladů obhajoby [nároky ad 3. 1) a 4. 1)] žalobce požadoval celkem zaplacení částky 1 072 983 Kč. Žalovaná plnila částkou 152 460 Kč, žalobce však nevzal v tomto rozsahu žalobu zpět. Soud prvního stupně z důvodů, které podrobně rozvedl pod body 117 až 128 odůvodnění jeho rozsudku (redukce požadované smluvní odměny na mimosmluvní odměnu podle advokátního tarifu, částečný výkon obhajoby před zahájením prvního, mezi prvním a druhým a po skončení druhého trestního stíhání, část právních služeb poskytnuta žalobcově manželce), vyčíslil celkovou výši odškodnitelných nákladů na 201 413 Kč, proto žalobci přiznal rozdíl této a žalovanou zaplacené částky, tj. 48 953 Kč, a ve zbytku (1 024 030 Kč) žalobu zamítl.

11. Nárok na cestovní náklady [ad 3. 2) a 4. 2), celkem 45 840 Kč] soud prvního stupně z důvodů vyložených pod body 129 až 135 odůvodnění jeho rozsudku shledal důvodným toliko v rozsahu částky 2 727,70 Kč, odpovídající nákladům na pohonné hmoty za čtyři cesty z [adresa] (sídlo obhájce) a zpět, a to v souvislostmi se čtyřmi poradami, které honoroval v rámci nároku na náhradu nákladů obhajoby, ve zbytku žalobu zamítl.

12. Při posouzení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku [ad 3. 3) a 4. 3), celkem 628 560 Kč] soud prvního stupně zdůraznil, že ušlý zisk musí být reálně dosažitelný, nikoliv hypotetický, což tvrzená ztráta na (vedlejší) konzultační činnosti žalobcem vykonávané jako OSVČ, vyčíslovaná s pomocí výše hodinové mzdy pobírané u [právnická osoba] (zaměstnanecký poměr – hlavní činnost) není, žalobce se nadto účetně nacházel ve ztrátě již dva roky před zahájením prvního trestního stíhání. Od zakázky společnosti [právnická osoba]. znějící na částku 488 000 Kč bez DPH, tvrzení které soud prvního stupně neposoudil jako změnu žaloby, pak žalobce odstoupil na základě svého vlastního rozhodnutí, jakkoliv učiněného z důvodu zahájení prvního trestního stíhání. V době druhého trestního stíhání pak měl žalobce živnost převážně (kromě tří týdnů) přerušenu. Proto soud prvního stupně tento nárok posoudil jako nedůvodný.

13. Nárok na ztrátu na výdělku žalobcovy manželky [ad 3. 4) a 4. 4), celkem 148 125 Kč] soud prvního stupně zamítl již na podkladě úsudku o absenci aktivní legitimace ve smyslu § 7 OdpŠk s tím, že žalobkyně nebyla trestně stíhána; stejnou úvahou byl veden rovněž k zamítnutí nároku na proplacení nákladů na psychologickou pomoc pro syna Tadeáše [ad 3. 5)], tj. že ani on, ani žalobcova manželka, která náklady na tyto terapeutické konzultace platila, nebyli trestně stíháni.

14. Pokud jde o nárok na peněžité odškodnění nemajetkové újmy za první trestní stíhání [ad 3. 6), 2 560 000 Kč], tento soud prvního stupně shledal promlčeným s tím, že zrušující usnesení stížnostního orgánu bylo žalobci doručeno dne 26. 10. 2018, šestiměsíční promlčecí lhůta tedy skončila svůj běh dne 26. 4. 2019, nárok byl však předběžně uplatněn až 21. 4. 2021, a tedy hluboko po uplynutí promlčecí lhůty. Z důvodů, které uvedl pod body 88 až 90 odůvodnění, neshledal vznesení námitky promlčení žalovanou contra bonos mores.

15. Při posouzení nároku na odškodnění nemajetkové újmy, která měla být žalobci způsobena zahájením a vedením druhého trestního stíhání, soud prvního stupně po zhodnocení jím provedeného dokazování a v intencích závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012 (dále jen „R 122/2012“), shledal, že žalobci jistá újma vznikla a že jejím adekvátním odškodněním je částka 50 000 Kč. K tomuto závěru byl veden úvahami rozvedenými pod body 92 až 115 odůvodnění napadeného rozsudku.

16. Přes závěr o důvodnosti peněžitého odškodnění za druhé trestní stíhání soud prvního stupně neshledal opodstatnění pro zavázání žalované povinností omluvy, k čemuž uvedl, že její požadovanou veřejnou formu nepovažuje za adekvátní vzhledem k tomu, že druhé trestní stíhání nebylo medializováno a že postup orgánů činných v trestním řízení nelze považovat za excesivní.

17. Zčásti opodstatněným soud prvního stupně shledal nárok ad 4. 5) na náhradu ušlého výdělku. Vyšel z toho, že žalobce se v době druhého trestního stíhání „poohlížel“ na trhu práce po novém zaměstnání, v době od května do července 2020 obdržel dvě pracovní nabídky od již shora uvedených obchodních společností s nástupní mzdou 7 850 eur měsíčně ([právnická osoba]), resp. 190 000 Kč měsíčně ([právnická osoba].), „které postupně přijal“ a které byly ze strany obou společností postupně odvolány jedině proto a poté, co zjistily, že s žalobcem bylo zahájeno (druhé) trestní stíhání, a že je tedy ohrožena jeho bezúhonnost, z obavy o poškození jejich dobrého jména. Uvedl, že jednání u [právnická osoba] se nacházelo ve fázi, kdy žalobce již pouze formálně dokládal potřebné doklady k uzavření „smluv“, současně konstatoval, že „jako první termín nástupu byl sjednán den [datum] u [právnická osoba]“. Na podkladě uvedeného dovodil, že žalobci v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním ušla mzda, které by jinak dosáhl (v úvahách soudu prvního stupně zřejmě lhostejno u jaké z obou společností – pozn. odvolacího soudu), a proto zavázal žalovanou povinností k její náhradě za období od 1. 7. 2020 do 1. 12. 2020 (kdy druhé trestní stíhání žalobce skončilo) zaplacením částky 950 000 Kč, tj. 5 x 190 000 Kč, ve zbytku žalobu v tomto nároku zamítl.

18. Ohledně nároků vztažených k rozhodnutím o zajištění majetku jako náhradní hodnoty soud prvního stupně uvážil následovně.

19. Nárok na zaplacení částky 29 434 Kč odpovídající nákladům na servisní kontrolu (27 740 Kč) a odtah (1 694 Kč) neprovozuschopného vozidla bez platné [podezřelý výraz] po vydání ze zajištění zamítl již pro neunesení břemene tvrzení (po poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř.) stran toho, jak konkrétně bylo vozidlo v době jeho skladování policejním orgánem poškozeno, z jakého důvodu bylo nepojízdné, co konkrétně muselo být po vydání vozidla ze zajištění opraveno a z jakého důvodu a v čem žalobce spatřuje příčinnou souvislost mezi poškozením vozidla a jeho zajištěním policejním orgánem. Podle soudu prvního stupně zůstalo nadále nezřejmé, jakým nesprávným způsobem bylo vozidlo policejním orgánem skladováno či poškozeno, že k poškození došlo v souvislosti se zajištěním a že vynaložené náklady by žalobci za pravidelného běhu věcí při provozu vozidla nevznikly. Nelze tedy usuzovat na to, že stav vozidla po zrušení zajištění byl v příčinné souvislosti s jeho zajištěním. Pokud jde o požadavek na zaplacení částky 2 893 Kč zaplacené za [podezřelý výraz], k tomu soud prvního stupně, že šlo plnění zákonné povinnosti nijak nesouvisející se zajištěním.

20. Nedůvodnými soud prvního stupně shledal i nároky ad 3. 9) a 10). V případě ztráty „osobního času“ žalobcovy manželky tak dovodil rovněž z důvodu absence aktivní legitimace (shodně jako bod 13 odůvodnění shora) a v případě téhož ve vztahu k žalobci samotnému z analogických důvodů jako uvedených shora již pod bodem 12 odůvodnění.

21. Stran tvrzené škody z předčasně vypovězených smluv o stavebním spoření byl k závěru o nedůvodnosti žaloby veden úvahou, že v případě dvou (ze čtyř) smluv byly smluvními stranami žalobcovy děti, nikoliv žalobce sám, a v případě zbývajících dvou smluv sice žalobce byl smluvní stranou, ukončení smluv nicméně soud prvního stupně kvalifikoval jako jeho volní rozhodnutí bezprostředně nesouvisející s trestním stíháním. Usoudil, že nelze vyjít z toho, že by smlouvy, nebýt trestního stíhání, takříkajíc „doběhly“, a tedy by žalobci vznikl nárok na jimi pro tento případ předvídaná plnění, a uzavřel, že žalobce mohl svoji stávající situaci řešit zcela jinak (např. si vzít půjčku).

22. Naopak důvodným soud prvního stupně kvalifikoval nárok na náhradu škody odpovídající nákladům na zakonzervování stavby ve výši 119 700 Kč. Vyšel z toho, že peněžní prostředky na účtech byly žalobci zajištěny před dokončením stavby, stavební společnost se o tom dozvěděla, obávala se jeho platební neschopnosti, žalobce se přitom v důsledku zajištění skutečně dostal do finančních potíží a nebyl schopen hradit výstavbu. Právě jen tato skutečnost vedla k dohodě se stavební společností o konzervaci stavby a o jejím dokončení až v okamžiku, kdy žalobce bude finančními prostředky opět disponovat, což se pak taky stalo. Nebýt zajištění prostředků, nebyl by (jiný) důvod konzervace stavby a vynaložení s tím spojených (více)nákladů. Soud prvního stupně přitakal i žalobcově argumentaci, že si v těchto souvislostech počínal preventivně.

23. Z takto stručně přiblížených důvodů soud prvního stupně žalobě vyhověl právě jen co do pěti částek uvedených ve výroku I jeho rozsudku, celkem činících 1 171 380,70 Kč, které žalované uložil zaplatit ve lhůtě k plnění podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. Ve zbytku žalobu zamítl jako nedůvodnou a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2, § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. s tím, že žalovaná v řízení převážně (z 70%) uspěla, a proto jí přísluší poměrná část (40%) jejích plných (paušálních) nákladů nezastoupeného účastníka. Náklady státu ve výši 13 363,07 Kč soud prvního stupně s odkazem na § 148 odst. 1 o. s. ř. rozdělil mezi účastníky podle výsledku sporu.

24. Oba účastníci napadli rozsudek soudu prvního stupně včasnými a přípustnými odvoláními.

25. Žalobce odvoláním brojí proti jeho oběma zamítavým výrokům, v případě výroku III toliko v rozsahu, v němž mu nebyla přiznána částka 2 189 869 Kč.

26. Ohledně nároku na odškodnění nemajetkové újmy za první trestní stíhání vytkl soudu prvního stupně v rozsahu jeho zamítnutí co do částky 600 000 Kč přepjatou formálnost úsudku o dvou samostatně odškodnitelných trestních stíháních, a tedy rovněž nesprávné posouzení námitky promlčení, prosazuje v odvolání i nadále jako správný názor, že promlčecí lhůta začala běžet až se skončením druhého trestního stíhání. Pro případ, že by tomu tak nebylo, podle žalobce nemůže obstát závěr soudu prvního stupně o souladu žalovanou vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Proti zamítnutí nároku na odškodnění nemajetkové újmy za druhé trestní stíhání žalobce odvoláním nadále brojí toliko v rozsahu částky 350 000 Kč. Přiznané odškodnění ve výši 50 000 Kč považuje za symbolické, soud prvního stupně podle žalobcova přesvědčení nedostatečně zohlednil „závažnost trestné činnosti, z které byl obviněn, náročnost a stresující charakter osobní obhajoby, vypětí spojené s účastí na vyšetřovacích úkonech (výslechy, omezení svobody v důsledku pobytu v cele předběžného zadržení), citelnost dopadů do osobní a majetkové sféry v důsledku rozsáhlého zajištění majetku, opodstatněné obavy o budoucnost rodiny, poškození dobré pověsti žalobce a jeho rodiny, ekonomické komplikace s financováním vysokoškolských studií dětí či výstavby rozestavěného rodinného domu“. Žalobce má i nadále za to, že by se mu peněžní satisfakce morální újmy mělo dostat spolu s veřejnou omluvou, reflektující medializaci případu a reakci veřejného mínění.

27. Úvahám, jimiž byl soud prvního stupně veden k zamítnutí žalobcova požadavku na náhradu škody v rozsahu 871 570 Kč nákladů obhajoby (již se zohledněním plnění žalované ve výši 152 460 Kč), žalobce v odvolání vytkl, že aplikace advokátního tarifu v souzené věci je disproporční, rozporná s principem materiální odpovědnosti státu podle čl. 36 odst. 3 LZPS, pokud je úkon obhajoby honorován částkou 2 300 Kč, žalobce přitom platil svým obhájcům časovou odměnu ve výši 1 500 Kč/hod. Pro případ, že by tomuto jeho stanovisku nebylo lze přisvědčit, soud prvního stupně při aplikaci advokátního tarifu pochybil krácením takto – tj. podle tarifu -posouzených nákladů a tyto nesprávně honoroval i proto, že nenavýšil odměnu obhájce na trojnásobek, ač mu to advokátní tarif umožňuje a s ohledem na mimořádnou složitost žalobcovy trestní věci to bylo namístě.

28. Při nepřiznání nákladů na psychologickou pomoc pro syna [jméno FO] soud prvního stupně přehlédl, namítá dále žalobce, že tyto prostředky byly hrazeny ze SJM manželů [jméno FO], tj. i žalobcových. Náklady na odtah žalobcova vozidla a servisní práce bylo namístě uložit žalované k tíži, když vozidlo bylo zajištěno provozuschopné a vráceno neprovozuschopné. K zamítnutí nároku na náhradu škody ve výši 98 585 Kč, odpovídající ušlým úrokům a nevyplacené státní podpoře z (již jen dvou) smluv o stavebním spoření (uzavřených žalobcem), byl soud prvního stupně veden nereflektováním zcela očividné skutečnosti, že jediný důvod předčasného ukončení těchto smluv bylo zajištění veškerých žalobcových úspor na bankovních účtech. Závěr, že to žalobce „mohl řešit jinak“, podle jeho názoru postrádá logické opodstatnění. Nesprávné posouzení věci žalobce konečně vytkl soudu prvního stupně i stran zamítnutí nároku na náhradu ušlého výdělku za výkon osobní obhajoby v roce 2018, považuje tento nárok za prokázaný i „současným prokázáním“ odmítnutí zakázky [právnická osoba].

29. Proto žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek ve výrocích II a III tak, že zaváže žalovanou omluvou v žalovaném znění a vyhoví žalobě ještě co do částky 2 189 869 Kč.

30. Žalovaná brojí odvoláním proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu a dále výslovně rovněž i proti výroku o nákladech řízení mezi účastníky (IV) a o nákladech státu V.

31. Posouzení nároku na odškodnění za nemajetkovou újmu vztaženou k druhému trestnímu stíhání vytýká žalovaná náležité nevypořádání její argumentace o okolnostech věci neodůvodňujících jakékoliv odškodnění v penězích (že o druhém trestním stíhání věděla z rodiny pouze manželka žalobce, která věřila v jeho nevinu, podporovala jej a podílela se spolu s žalobcem na přípravě jeho obhajoby, že na rozdíl od prvního nebylo druhé trestní stíhání medializováno, že sám žalobce s ohledem na vypjaté vztahy s policejním orgánem po skončení prvního trestního stíhání opětovné zahájení trestního stíhání „trochu očekával“, že nebyla podána obžaloba), resp. o srovnávací věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Co 127/2019, v níž zdejší odvolací soud odškodnil morální újmu poškozeného způsobenou mu 14 měsíců trvajícím trestním stíháním jen částkou 25 000 Kč.

32. V části, v níž soud prvního stupně přiznal žalobci na náhradu škody spočívající v nákladech obhajoby dalších 48 953 Kč, soud prvního stupně podle žalované pochybil honorováním porad s klientem ve dnech 19. 7. 2018 a 10. 7. 2018, kdy obě porady nepředcházely žádnému úkonu právní služby ani po žádném nenásledovaly, a nesplňují proto požadavek účelnosti stanovený v § 31 odst. 1 OdpŠk, jakož i na ně navázaného cestovného a promeškaného času žalobcova obhájce. Za úkony dne 24. 5. 2018 a dne 11. 5. 2018 (nahlížení do spisu) nelze podle žalované přiznat odměnu ani náklady, neboť se nejedná o úkony ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) AT. Cestovné obhájce za úkon dne 18. 6. 2020 (nahlížení do spisu) bylo soudem prvního stupně přiznáno zjevně omylem, neboť je vztaženo k soudem prvního stupně neuznanému úkonu právní služby. Za úkon ze dne 15. 6. 2020 (porada s klientem) nelze dle žalované přiznat odměnu, neboť se jedná o právní poradu a úkon za převzetí věci a první poradu byl již soudem přiznán (úkon ze dne 13. 6. 2020). Úkony ze dne 24. 7. 2020 a ze dne 27. 7. 2020 žalovaná uznává pouze v rozsahu tří úkonů za každý.

33. V rozsahu, v němž jí soud prvního stupně zavázal povinností k náhradě žalobcových osobních cestovních výdajů (2 727,70 Kč) žalovaná vytkla napadenému rozsudku nereflektování skutečnosti, že je to primárně žalobce, kdo si zvolil svého obhájce se sídlem mimo své bydliště ([adresa]) a vystavil se tak skutečnosti, že bude nucen na porady s takovým obhájcem dojíždět. Cestovné je navíc, zdůraznila žalovaná, obecně přiznáváno obhájci v rámci úkonů obhajoby, když o to obhájce zažádá.

34. Rozhodnutí o nároku na náhradu škody spočívající v nákladech na konzervaci stavby soud prvního stupně podle žalované zatížil jak nesprávným právním posouzením odpovědnostního titulu (žalovaná je nadále toho názoru, že rozhodnutí o zajištění prostředků na účtech nebylo zrušeno pro nezákonnost, ale proto, že zajištění již nebylo třeba), tak i skutkovým závěrem o příčinné souvislosti, který žalovaná vyvrací s tím, že příkaz k zajištění finančních prostředků na účtech žalobce nebyl medializován, že nebyla zajištěna sama stavba, že rozhodnutí o pozastavení stavby jde k tíži zhotovitele, který v situaci, kdy žalobce nikdy nebyl v prodlení s úhradou žádné faktury, nesprávně vyhodnotil situaci, nikoliv k tíži státu, a že si přeci žalobce následně půjčil peníze od známých a uhradil nakonec v rozhodném období všechny vystavené faktury, včetně té na vynaloženou konzervaci, což potřebnosti konzervace nenasvědčuje.

35. Nesprávným žalovaná shledává i vyhovující výrok napadeného rozsudku v části ušlého výdělku vyčísleného soudem prvního stupně na 950 000 Kč. Zdůrazňuje, že v případě žádné z obou společností žalobce sám nejednal aktivně, práci nehledal, nechal se pasivně oslovovat odvolání nabídek těchto společností – přestože za ně jednající osoby slyšené jako svědci vypověděli, že má žalobce vynikající pověst, že je uznávaným odborníkem v oboru a že z tohoto důvodu jej proto sami oslovili s pracovními nabídkami – pak účelově využil v soudním sporu se státem. [právnická osoba]. si žalobce podle žalované „vybral“ proto, že tato společnost vyžadovala bezpečnostní prověrku, přitom si mohl hledat práci na pozici, kde bezpečnostní prověrka není potřeba. Soud prvního stupně podle žalované vyhovující rozhodnutí o tomto nároku „nedostatečně odůvodnil a na základě skutečností, které všechny vyplynuly z provedeného dokazování, učinil neúplné a nedostatečné závěry“.

36. Nákladovému výroku mezi účastníky žalovaná vytkla, že jí soud prvního stupně nesprávně přiznal jen jednu náhradu za přípravu k jednání, ač nezastoupený účastník má podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. v případě vícera jednání nárok na náhradu za přípravu na každé z nich. Žalovaná nesouhlasí ani se svým alikvotním zatížením náklady státu, považujíc obecně za nadbytečné, aby stát platil jakákoliv peněžitá plnění sám sobě, in concreto pak aby Ministerstvo spravedlnosti plnilo soudu, což se žalované jeví být v rozporu s § 66 odst. l zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), podle nějž, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak, organizační složky státu v působnosti jednoho správce kapitoly si při plnění svého předmětu činnosti navzájem neposkytují peněžitá plnění. Z toho podle žalované vyplývá, že [Orgán veřejné moci] jakožto správce kapitoly soudům jako organizačním složkám v jeho působnosti náklady řízení nenahrazuje. Na podporu této své argumentace žalovaná poukázala na aktuální rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 70 Co 139/2025. Nadto pro zavázání žalované povinností hradit náklady státu není naplněna ani hypotéza § 148 odst. 1 o. s. ř., neboť u žalované „jsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků“ podle § 11 odst. 2 písm. a) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

37. Proto žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu v tam uvedeném rozsahu zamítne.

38. Účastníci se rovněž navzájem vyjádřili ke svým odvolání (žalovaná písemně a žalobce při jednání odvolacího soudu), vyvraceli tam prezentované odvolací námitky a setrvali na svých odvoláních.

39. Odvolací soud přezkoumal k odvolání obou účastníků a v jimi vytyčených mezích napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení předcházejícího jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.).

40. Při jednání dne 18. 6. 2025 odvolací soud vyzval žalobce ke sdělení, zda proti usnesením o zajištění majetku jako náhradní hodnoty brojil podáním stížnosti. Žalobce potvrdil, že stížnosti podal a že byly vrchním soudem jako stížnostním orgánem zamítnuty.

41. Odvolací soud dále podle § 213 odst. 3 o. s. ř. při uvedeném jednání zopakoval dokazování níže uvedenými listinnými důkazy a doplnil žalobcův (již soudem prvního stupně provedený) účastnický výslech.

42. Z „nabídkového listu“ (dopisu [právnická osoba] ze dne 1. 7. 2020 podepsaného statutárním ředitelem [jméno FO]) adresovaného žalobci odvolací soud zjistil, že tímto byla žalobci nabídnuta práce na pozici obchodně technického ředitele, v hlavním pracovním poměru, na dobu neurčitou, se mzdou v tarifní složce 190 000 Kč/měs., s místem výkonu práce v [právnická osoba], „předpokládaným nástupem dle dohody – v průběhu měsíce června“ a lhůtou k vyjádření se k nabídce do 31. 7. 2020.

43. Z dopisu [právnická osoba] ze dne 23. 7. 2020 podepsaného statutárním ředitelem [jméno FO] adresovaného žalobci odvolací soud zjistil, že tímto pisatel děkuje žalobci za zájem o shora nabízenou pracovní pozici a sděluje, že s ohledem na dodatečnou informaci o tom, že vůči žalobci je vedeno trestní řízení v případu [právnická osoba]., nemohou [právnická osoba]. podstoupit rizika spojená s negativní medializací případu, ohrozit své zájmy a dobré jméno, pročež je žalobci učiněná nabídka pracovní pozice označena jak již bezpředmětná.

44. Z doplňujícího žalobcova výslechu odvolací soud zjistil, že žalobcovou pracovní náplní je [podezřelý výraz] „branže“ dodavatelských nejvyšších celků, zpravidla na úrovni statutárních činitelů, kdy „podepisujete miliardy“, jako tomu bylo v [právnická osoba]., zachovalá reputace je zcela zásadní. Nástup do [právnická osoba] plánoval v období léta (červen–srpen 2020), i v návaznosti na absolvování dovolené s rodinou, dcerou v [adresa], kterou žalobce nakonec absolvoval v srpnu. V [právnická osoba] byl před nástupem, chyběl jen podpis pracovní smlouvy. Práci u tohoto zaměstnavatele upřednostnil s ohledem na jeho plány více se prosadit s dodávkami větších investičních celků mimo ČR, včetně [adresa] a [adresa], s čímž měl žalobce zkušenost u předchozích zaměstnavatelů ([právnická osoba]., [právnická osoba].).

45. Po takto dílem zopakovaném a doplněném dokazování shledal odvolací soud zčásti opodstatněným odvolání žalované. Odvolání žalobce důvodné není. Tento svůj závěr odůvodňuje odvolací soud (s přihlédnutím k odvolacím námitkám a pro přehlednost po jednotlivých nárocích, které zůstaly předmětem odvolacího řízení) následovně.

46. Odvolací soud po přezkumu napadeného rozsudku konstatuje, že soud prvního stupně vyšel při svém rozhodování ze zásadně správných a úplných skutkových zjištění, jejichž sumu odvolací soud toliko mírně rozšířil ve vztahu k nároku na ušlý výdělek u [právnická osoba]. (k tomu viz níže). Stejně tak nepochybil, když na jím zjištěný skutkový stav věci aplikoval ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., která citoval v odůvodnění napadeného rozsudku. Na jejich podkladě zaujaté právní posouzení věci však odvolací soud sdílí jen zčásti.

47. Předně je jistě správný (žalovanou ostatně nezpochybňovaný) právní závěr soudu prvního stupně o nezákonnosti (nedůvodnosti) žalobcova trestního stíhání ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk.

48. Pro rozhodnutí ve věci bylo dále zásadní posouzení dvou otázek, a to sice, zda byl žalobce trestně stíhán „jednou“ či „dvakrát“ (zjednodušeně řečeno), a dále jak nahlížet na otázku ne/zákonnosti vydaných usnesení o zajištění žalobcova majetku jako náhradní hodnoty podle § 79g tr. řádu, podle žalobce akcesorických (prvnímu) trestnímu stíhání, podle soudu prvního stupně sice nikoliv, přesto však nezákonných s ohledem na důvody, pro něž si je měl policejní orgán sám zrušit.

49. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2266/2021, uvedl následující: „Nejvyšší soud již dříve přijal a odůvodnil závěr, podle kterého v situaci, kdy dojde ke zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodnutím státního zástupce, vrácení věci příslušnému orgánu k dalšímu jednání a rozhodnutí a následnému novému zahájení trestního stíhání pro tentýž skutek (případně se tato situace opakuje vícekrát po sobě), nelze považovat obě trestní stíhání pro účely odškodnění újmy způsobené nezákonným zahájením trestního stíhání za trestní stíhání jediné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1771/2014). (…) Odstraněním usnesení o sdělení obvinění rozhodnutím státního zástupce ke stížnosti podané obviněným jsou naplněny podmínky pro to, aby se obviněný mohl domáhat náhrady újmy, která mu trestním stíháním byla způsobena, neboť dojde ke zrušení usnesení o sdělení obvinění pro nezákonnost (srov. § 8 odst. 1 OdpŠk a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1771/2014). Není přitom podstatné, že trestní řízení dále pokračuje přípravným řízením, neboť výsledek tohoto přípravného řízení není určující pro nárok bývalého obviněného na náhradu újmy způsobené nezákonným trestním stíháním. Z pohledu uvedeného nároku je tak nepodstatné, že § 12 odst. 10 trestního řádu spojuje konec trestního stíhání s meritorním rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení, neboť trestní řád konec trestního stíhání určuje pro jiné účely, než na jakých je vystavěn nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným trestním stíháním.“ (zvýrazněno odvolacím soudem).

50. Uvedené řešení první shora pod bodem 48 předestřené otázky odvolací soud nevidí důvodu nenásledovat. To činí nevyhnutelně správným soudem prvního stupně provedené vyhodnocení žalovanou vznesené námitky promlčení nároku na odškodnění imateriální újmy vztažené žalobcem k prvnímu trestnímu stíhání. Pro stručnost lze plně odkázat i na soudem prvního stupně pregnantně provedené vypořádání otázky event. rozporu námitky promlčení s dobrými mravy (body 88 až 90 odůvodnění napadeného rozsudku), kteréžto žalobce v odvolání sice formálně zpochybňuje, věcně s ním však nepolemizuje. Soud prvního stupně tedy zamítnutím žaloby na odškodnění imateriální újmy vztažené žalobcem k prvnímu trestnímu stíhání v rozsahu napadeném v odvolání (600 000 Kč) již z důvodu promlčení nepochybil.

51. Pokud jde o druhou shora pod bodem 48 položenou otázku, je rovněž ustálenou judikaturou, že rozhodnutí o zajištění majetku v trestním řízení lze kvalifikovat jako nezákonná rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk jen tehdy, pokud byla zrušena či změněna pro nezákonnost, nikoliv s ohledem na výsledek trestního stíhání či z důvodu jejich zrušení nikoliv pro nezákonnost, nýbrž proto, že pominuly důvody pro jejich vydání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020,[Anonymizováno]sp. zn. 30 Cdo 303/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. II. ÚS 1313/20, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3825/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4205/18).

52. Žalobce k dotazu odvolacího soudu připustil, že neuspěl se svojí procesní aktivitou směřující k odklizení jeho majetek postihujících usnesení policejního orgánu podle § 78g tr. řádu. Výsledek trestního stíhání je, jak shora vyloženo, pro hodnocení jejich ne/zákonnosti právně nevýznamný, nejde o rozhodnutí „akcesorická“, jak žalobce prosazuje. Nečiní-li předmětná usnesení nezákonnými zrušení usnesení o zahájení žalobcova (prvního) trestního stíhání, nemůže je činit nezákonnými ani skutečnost, že byl policejní orgán k jejich následnému zrušení snad veden rovněž i důvody zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání, jak soud prvního stupně dovozuje. Policejní orgán, který usnesení o zajištění majetku sám vydal, není z pohledu § 8 odst. 1 OdpŠk „příslušným orgánem“, který by mohl tato usnesení pro nezákonnost zrušit, ostatně zde není ani procesní aktivity poškozeného (§ 8 odst. 3 OdpŠk), na jejímž podkladě by tak mohl učinit; tuto sice žalobce jako poškozený využil (podáním stížnosti), avšak neúspěšně.

53. Z uvedeného odvolací soud usuzuje, že usnesení o zajištění žalobcova majetku jako náhradní hodnoty vydaná podle § 79g tr. řádu nelze kvalifikovat jako nezákonná rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, a tedy pro vyhovění nárokům k nim vztaženým schází již odpovědnostní titul.

54. Již proto soud prvního stupně správně (byť z jiných důvodů) zamítl nároky na náhradu škody ve výši 29 434 Kč (odtah vozidla a servisní práce) a 98 585 Kč (ušlé úroky a státní podpory ze smluv o stavebním spoření). Oproti tomu ale nemůže obstát jako správné jeho opačné (vyhovující) rozhodnutí stran nákladů na konzervaci stavby ve výši 119 700 Kč.

55. Ve vztahu k nároku na náhradu škody představované náklady obhajoby odvolací soud po přezkumu napadeného rozsudku, potud dotčeného odvoláním obou účastníků, konstatuje, že soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním o rozsahu žalobci poskytnuté obhajoby a při právním posouzení tohoto nároku správně vyšel z ustanovení § 31 OdpŠk a příslušných ustanovení advokátního tarifu. Aplikace tohoto jakkoliv podzákonného právního předpisu je v daných souvislostech opakovaně aprobována v judikatuře odkazující již na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 18/01, od níž odvolací soud nespatřuje prostoru se odchýlit. Se soudem prvního stupně provedeným podrobným posouzením důvodů pro zamítnutí nároku na náhradu nákladů obhajoby v rozsahu zpochybněném v žalobcově odvolání (871 570 Kč) se odvolací soud ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje, žalobce vůči nim ostatně in concreto (tj. ve vztahu k jednotlivým nákladovým položkám) v odvolání ani nebrojí. Jeho paušální námitka o potřebě navýšení odměny obhájce na trojnásobek bez dalšího s ohledem na složitost věci není důvodná. Advokátní tarif takový postup připouští u jednotlivých úkonů právní služby (viz jeho § 12 odst. 1: „U úkonů právní služby mimořádně obtížných, zejména je-li k nim třeba použití cizího práva nebo cizího jazyka, nebo u úkonů právní služby časově náročných může advokát zvýšit mimosmluvní odměnu až na trojnásobek.“), žádné takové úkony ale žalobce netvrdí, mimořádnou obtížnost obhajoby en bloc lze již pojmově vyloučit. Odvolání žalované pak, jde-li o náklady obhajoby, odvolací soud přisvědčil toliko v rozsahu částky 1 360,50 Kč, odpovídající žalovanou namítanému cestovnému vztaženému k (soudem prvního stupně správně) nehonorovanému úkonu představovanému nahlížením do spisu dne 18. 6. 2020. Ve zbytku dotčeném odvoláním žalované (47 592,50 Kč) však soud prvního stupně vyhověním žalobě nepochybil, s důvody jeho rozsudku se potud odvolací soud plně ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje, na čemž i v odvolání přetrvávající polemika s nimi není sto ničeho změnit.

56. Posledně uvedené konstatování platí shodně i pro vyhovění žalobě v rozsahu soudem prvního stupně částkou 2 727,70 Kč vyčíslených žalobcových cestovních výdajů, subsumovatelných ustanovení § 31 odst. 1 OdpŠk. Žalobce jako obviněný jistě nebyl nucen omezit okruh osob, které mu budou nápomocny při obhajobě ze závažného zločinu, na právní profesionály ze sousedství. Skutečnost, že cestovní výdaje jsou pravidelnou složkou hotových nákladů advokátů (obhájců), jak žalovaná namítá, je bez významu.

57. K jakékoliv revizi závěrů soudu prvního stupně neshledal odvolací soud dále důvodu ani v případě nároku na náhradu nákladů psychologické pomoci synovi Tadeášovi ve výši 7 000 Kč (maje stejně jako soud prvního stupně za to, že jejich odškodnění brání již ten fakt, že jmenovaný nebyl účastníkem trestního řízení), ani v případě nároku na náhradu za ztrátu na výdělku za výkon osobní obhajoby v roce 2018 („osobní čas“) ve výši 233 280 Kč, plně se ztotožňuje s důvody snesenými v tomto směru soudem prvního stupně a zreprodukovanými shora pod bodem 12 odůvodnění, a konečně ani stran zamítnutí nároku na odškodnění imateriální újmy ve formě omluvy, maje ve shodě se soudem prvního stupně za to, že soud v řízení ovládaném dispoziční zásadou (o něž jde i v souzené věci) sice není doslovně vázán zněním navrhované omluvy, musí však vycházet z její požadované formy. Rovněž i odvolací soud je toho názoru, že požadované veřejné formě omluvy nesvědčí absence jakýchkoliv veřejných prvků druhého trestního stíhání, plně by postačila omluva např. ve formě osobního dopisu, které se však žalobce nedomáhá a soud je – potud – jeho požadavkem vázán. Lze dodat, že ve vztahu k prvnímu trestnímu stíhání, prvky svědčící publikování omluvy naopak zřetelně nepostrádajícímu, je požadavek na odškodnění omluvou (jakožto jednou z forem satisfakce imateriální újmy) promlčen stejně jako požadavek na odškodnění v penězích.

58. K nároku na peněžní odškodnění nemajetkové újmy za druhé nezákonné trestní stíhání, ohledně nějž je rozsudek soudu prvního stupně rovněž napaden odvoláním obou účastníků (žalobce v zamítavém výroku co do 350 000 Kč a žalované ve vyhovujícím výroku ohledně částky 50 000 Kč), odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně zde správně zjistil skutkový stav věci, nepochybil aplikací jím citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. a správně vyšel i z jeho ustáleného judikatorního výkladu, představovaného kromě R 122/2012 dále zejm. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 67/2016. Podle nich se zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, poskytuje podle § 31a OdpŠk, jež je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jež tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soud tak při stanovení formy či výše zadostiučinění má vyjít především z povahy trestní věci, z délky trestního stíhání, a zejm. dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti a měla by respektovat i odškodnění poskytnuté v případech shodujících se s projednávanou věcí v podstatných znacích. Významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li řádně a přesvědčivě odůvodněna.

59. Uvedených pravidel se soud prvního stupně podle odvolacího soudu držel a jím provedenému vymezení hypotézy právní normy s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci odvolací soud nemá co vytknout. Žalobci jako bezúhonné a v profesních kruzích respektované osobě hrozil opětovně vysoký trest odnětí svobody, byl stíhán pro trestné činy, jichž se měl dopustit právě při výkonu této činnosti, což v něm nemohlo úkorně nerezonovat tím spíše, že byl stíhán opětovně a za okolností svědčících zcela nedostatečnému vypořádání kasačních pokynů [Orgán veřejné moci], což bylo záhy stvrzeno dalším kasačním zásahem [Orgán veřejné moci]. Jakkoliv ani opakované trestní stíhání netrvalo dlouho, již povaha trestní věci, zmíněné netypické okolnosti, za nichž byla opětovně a zřetelně bezdůvodně zahájena, jakož i jeho odraz v žalobcově osobnostní sféře byť jen v profesní rovině a byť jen v očích jediného obchodního partnera, který žalobce hodlal zaměstnat na vysoké manažerské pozici a musel od něj „dát ruce pryč“, i podle odvolacího soudu (ve shodě se soudem prvního stupně) odůvodňuje dání peněžité satisfakce. Pokud jde o adekvátní výši odškodnění, i zde odvolací soud nespatřuje důvodu k jakékoliv revizi úvah soudu prvního stupně, pokud odškodnění určil právě na 50 000 Kč. Žalobce svými odvolacími námitkami přehlíží, že jím popisované atributy jeho trestní věci nedopadají na druhé, ale na první trestní stíhání, nárok na satisfakci za nějž je však promlčen. Z žalovanou pro srovnání nabízeného případu podle odvolacího soudu nelze dovodit stanovení odškodnění částkou přisouzenou žalobci soudem prvního stupně jako neadekvátní.

60. Konečně pokud jde o odvoláním žalované dotčené vyhovění nároku na odškodnění ušlého výdělku žalobce částkou 950 000 Kč, odvolací soud se ztotožňuje s úvahami, na jejichž podkladě soud prvního stupně shledal tento nárok důvodným co do základu, jakkoliv nepřípadně přihlížel rovněž i k pracovní nabídce učiněné žalobci společností [právnická osoba].; s ní však přeci žalobce po správné procesní výzvě soudu prvního stupně skutkové vymezení tohoto nároku nakonec nespojil, upřednostnil z tohoto pohledu nabídku [právnická osoba]. Námitky žalované, že žalobce sám na trhu práce aktivně nejednal, práci nehledal, nechal se pasivně oslovovat, se odvolacímu soudu nejeví být relevantní. Podstatné podle odvolacího soudu je, že žalobci byla (ať už vzešla iniciativa z jakékoliv strany) [právnická osoba]. nabídnuta dne 1. 7. 2020 jeho (vysoké) kvalifikaci odpovídající práce za tomu adekvátní mzdu, a to při absenci vědomí Poličských strojíren a. s. o zahájení (již dne 10. 6. 2020) a vedení druhého trestního stíhání (o němž věděl kromě orgánů činných v trestním řízení již jen žalobce, jeho manželka a jistě jeho obhájce či obhájci). Bylo prokázáno, že žalobce by do Poličských strojíren a. s. za uvedenou mzdu do práce nastoupil. Stejně tak bylo prokázáno, že jediným důvodem, proč se tak nestalo, bylo odvolání pracovní nabídky poté, co se strojírny dozvěděly o vedení trestního stíhání. Je nabíledni, že jejich počínání nelze hodnotit jako okolnostem neodpovídající, žalobce zde neměl vykonávat dělnickou profesi, pracovat jako skladník apod., ale zastávat vysokou manažerskou funkci, pro niž se – žalobcem při doplnění účastnického výslechu přesvědčivě vysvětlená – naprostá reputační zachovalost jeví jako zcela přiměřený požadavek. Úsudku soudu prvního stupně o vztahu příčinnosti mezi nezákonným (druhým) trestním stíháním a ztrátou možnosti žalobce vykonávat uvedenou (jinak dojednanou) výdělečnou činnost tudíž odvolací soud nemá co vytknout.

61. To však neplatí o jeho závěru o výši škody. Stanovení počátku období, v němž měla žalobci škoda vznikat, již na 1. 7. 2020 zřetelně neodpovídá tomu, že uvedeným dnem je teprve datována nabídka [právnická osoba]. (verifikovaná statutárním ředitelem [jméno FO] i při jeho soudem prvního stupně provedeném svědeckém výslechu) a že do 23. 7. 2020, kdy byla odvolána, nedošlo k jejímu naplnění. To, že by žalobce, nebýt rezignace jeho budoucího zaměstnavatele, k tomuto nastoupil do práce již k 1. 7. 2020, je tak zřetelně iluzorní. Při svém účastnickém výslechu provedeném odvolacím soudem žalobce připustil, že plánoval do práce u [právnická osoba]. nastoupit někdy „v létě 2020“ i v souvislosti s absolvováním dovolené s dcerou studující v [adresa], k čemuž došlo v srpnu 2020. Odvolací soud neočekává, že by žalobce nastoupil na vysoký manažerský post, aby záhy odjel na dovolenou. Pravidelný běh věcí lze tak podle odvolacího soudu bez rozumných pochybností rekonstruovat tím způsobem, že žalobce by nastoupil do práce u [právnická osoba]. za mzdu 190 000 Kč měsíčně v září 2020. Jelikož k tomu z důvodu druhého trestního stíhání nedošlo, ušla mu do jeho skončení (1. 12. 2020) mzda za tři měsíce (září, říjen, listopad 2020) ve výši 570 000 Kč. (Toliko) uvedená částka je tak škodou, za kterou žalovaná odpovídá.

62. Ze všech shora vyložených důvodů odvolací soud podle § § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil napadený rozsudek ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 501 060,50 Kč (1 360,50 Kč + 119 700 Kč + 380 000 Kč), jinak (co do částky 670 320,20 Kč, tj. 570 000 Kč + 47 592,50 Kč + 2 727,70 Kč + 50 000 Kč) podle § 219 o. s. ř. potvrdil napadený rozsudek v tomto výroku, stejně jako v zamítavých výrocích o věci samé (v případě výroku III v rozsahu napadeném odvoláním žalobce), jako věcně správný.

63. O nákladech řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) rozhodl odvolací soud podle zásady úspěchu ve věci (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 2, 3 o. s. ř.), vycházeje z toho, že výsledek řízení projevující se tím, že poškozený dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť poškozenému nebylo přiznáno jím požadované plnění v celé jeho výši (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2014). Dále odvolací soud vyšel z pravidla, podle nějž je při určování poměru úspěchu a neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok (nároky) na jiné peněžité plnění (objektivní kumulace), třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. AT (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2018), a konečně z toho, že v případě nároků na odškodnění nemajetkové újmy činí tarifní hodnota věci 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (rozhodném i pro odvolací řízení zahájené do tohoto data).

64. Na poměru tarifních hodnot v řízení před soudem prvního stupně (při soudem prvního stupně správně určené celkové tarifní hodnotě věci jím projednávaných nároků činící 3 899 659 Kč – potud lze pro stručnost odkázat na bod 171 odůvodnění napadeného rozsudku) se výsledkem odvolacího řízení změnilo tolik, že žalobce uspěl v tarifní hodnotě 670 320,20 Kč, žalovaná v tarifní hodnotě 3 229 338,80 Kč. Úspěch žalované je tedy převážný (z 83%), proto jí metodou odečtu neúspěchu od úspěchu (§ 142 odst. 2 o. s. ř.) přísluší 66% (83% - 17%) jejích plných prvostupňových nákladů, ohledně jejichž vyčíslení lze jednak odkázat na napadený rozsudek (13 paušálních náhrad po 300 Kč za 13 v řízení vykonaných úkonů podle vyhlášky č. 254/2015 Sb.), jednak ale rovněž přitakat odvolací argumentaci žalované, že jí mělo být podle téhož právního předpisu a obsahu spisu přiznáno dále i sedm dalších paušálních náhrad po 300 Kč za přípravy ke zbývajícím (sedmi z osmi) jednáním soudu prvního stupně. Plné prvostupňové náklady žalované tak činí 6 000 Kč (20 x 300 Kč), 66% z nich odpovídá částka 3 960 Kč.

65. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, žalobce uspěl v tarifní hodnotě 670 320,20 Kč již shora uvedené skladby, avšak v situaci, kdy celková tarifní hodnota věci v odvolacím řízení činila již jen 2 461 249,70 Kč (2 361 249,70 Kč škoda, 2 x 50 000 Kč nemajetková újma). Úspěch žalované je i zde převážný, avšak již jen z 73%, proto jí metodou odečtu neúspěchu od úspěchu přísluší 46% (73% - 27%) jejích plných odvolacích nákladů, odpovídajících šesti paušálním náhradám hotových výdajů po 300 Kč podle již zmíněné vyhlášky za dvě účasti při jednání odvolacího soudu a přípravy na ně, odvolání a vyjádření k odvolání, tj. částka 828 Kč.

66. Na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů tak žalované přísluší částka 4 788 Kč, kterou odvolací soud uložil žalobci zaplatit ve lhůtě k plnění podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

67. Z důvodu byť jen částečné změny napadeného rozsudku v meritu věci byl odvolací soud povinen rozhodnout originálně nejen o nákladech řízení mezi účastníky, ale i ve vztahu ke státu.

68. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.

69. V řízení před soudem prvního stupně stát vynaložil na náhradu nákladů řízení částku 13 363,07 Kč, správně vyčíslenou soudem prvního stupně. Jeho výsledkem (vzhledem k výsledku odvolacího přezkumu) je již zmíněný úspěch žalobce z 17% a žalované z 83% předmětu řízení (před soudem prvního stupně, v němž došlo k vynaložení nákladů). Účastníci jsou tudíž povinni nahradit státu jejich neúspěchu odpovídající část státem vynaložených nákladů, kteroužto povinnost jim odvolací uložil ve výrocích III a IV shora ve lhůtě k plnění podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

70. Odvolací argumentaci žalované v otázce nákladů státu odvolací soud neshledal důvodnou, ztotožňuje se stran jejího posouzení nikoliv s žalovanou citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 70 Co 139/2025, ale usnesením zdejšího soudu ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 29 Co 272/2022. V něm zdejší odvolací soud uvedl následující:

71. „Při řešení sporné právní otázky, zda lze uložit povinnost k náhradě nákladů vynaložených státem (z rozpočtových prostředků přidělených soudu) neúspěšnému účastníkovi, jímž je Česká republika, jejímž jménem v řízení vystupuje [Orgán veřejné moci], se odvolací soud přiklonil k řešení zaujatému v rozhodnutích Městského soudu v Praze sp. zn. 22 Co 361/2016, 72 Co 23/2017, 15 Co 172/2016 a 18 Co 246/2017, neboť k tomuto řešení rozhodovací praxe Městského soudu v Praze tenduje (odvolací soud však nezastírá, že praxe Městského soudu v Praze v této otázce zcela jednotná není – viz rozhodnutí, na něž poukázal žalovaný). Argumentace zákonným osvobozením od soudních poplatků neobstojí. Rozhodovací praxe soudů je ustálena v tom, že institut zákonného osvobození od soudních poplatků upravený v § 11 odst. 2 zák. č. 549/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů nelze zaměňovat s institutem upraveným v § 138 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 73/2015, ze dne 30. 11. 2015,[Anonymizováno]č. j. 29 Cdo 88/2015). Judikatura dále dovodila, že je-li Česká republika účastníkem občanského soudního řízení, může soud uložit povinnost složit zálohu na náklady důkazu i jí (srov. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. února 2003, sp. zn. 5 Co 40/2003 uveřejněné pod číslem 73/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsudku ze dne 10. 2. 2005, č. j. 22 Co 2937/2004, pak vyslovil Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře závěr, že Česká republika v postavení účastníka řízení není pojmově vyloučena z případné povinnosti podle § 148 odst. 1 o. s. ř. nahradit náklady řízení, které platil stát. Lze uzavřít, že zákonné osvobození žalované od soudních poplatků postup dle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. vůči ní nevylučuje (citováno z rozhodnutí sp. zn. 22 Co 361/2016). Odkaz na ust. § 66 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, není případný. Podle § 66 odst. 1 tohoto zákona si organizační složky státu v působnosti jednoho správce kapitoly při plnění svého předmětu činnosti navzájem neposkytují peněžitá plnění, jen pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Tímto zvláštním předpisem je v soudním řízení nepochybně občanský soudní řád, který stanoví pravidla pro rozhodování o náhradě nákladů řízení státu právě v § 148 a který Českou republiku, resp. stát, považuje za účastníka řízení se stejným postavením, jako mají jiné osoby právnické i fyzické (§ 18 o. s. ř.) a žádný zvláštní postup vůči němu v občanském procesu neupravuje (citováno z rozhodnutí sp. zn. 72 Co 23/2017)“.

72. Odvolací soud se i v této věci s citovaným ztotožňuje.