o odškodnění újmy na zdraví a náhradu škody zaplacením částky 667 515 Kč,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částku 667 515 Kč (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 1 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení uvedené částky jako náhrady škody a odškodnění újmy na zdraví, které mu vznikly v důsledku fyzického napadení („přepadení“) policisty dne [datum] po půl osmé hodině ranní v prostorách stojanů na čerpací stanici [nazev] v [adresa]. Žalobci nebyl prokázán údajný přestupek (nerespektování dopravní značky Stůj, dej přednost v jízdě), jehož se měl dopustit při výjezdu ze [adresa] supermarketu [nazev] a který měl být důvodem silniční kontroly provedené až na čerpací stanici. Jakkoliv by žalobce i připustil, že v jejím průběhu používal vulgární výrazivo, uvedené nemohlo být důvodem násilného zákroku ze strany dvou zasahujících („po zuby ozbrojených“) policistů, v jehož důsledku mu vznikly primárně dosud přetrvávající újma na zdraví („zmrzačení“) a následně i hmotné újmy.

3. Soud prvního stupně vyšel zejm. ze zjištění, že žalobce byl jako řidič vozidla tov. zn. [nazev], RZ [SPZ], dne [datum] v 7:30 hod. v prostorách uvedené čerpací stanice dojet policejním služebním vozidlem se spuštěným světelným návěstím „STOP POLICIE“, které předtím (před dojezdem na čerpací stanici) nerespektoval. Žalobce zde začal tankovat pohonné hmoty. Výzvě policistů k předložení dokladů vyhověl až poté, co je častoval hrubými výrazy („počkej do piči ty kokote“ apod.), v čemž přes jejich upozornění odmítl přestat. V průběhu kontroly usedl do vozidla, po usednutí předal doklady, poté neuposlechl výzvy policisty „jménem zákona vystupte z vozidla a dejte ruce za záda, nebo bude použito donucovacích prostředků“ a začal se aktivně bránit nato zahájenému zákroku směřujícímu k jeho vytažení z vozidla (s použitím slzotvorného prostředku, hmatů a chvatů) tím, že se naklonil tělem k sedadlu spolujezdce a držel se volantu. Odpor kladl i po vytažení z vozidla, kdy se bránil nasazení pout držením se střešního nosiče svého vozidla pravou rukou, pročež zákrok s použitím hmatů a chvatů pokračoval, žalobce byl položen na zem, byla mu nasazena pouta. V urážení policistů žalobce pokračoval i v [adresa] nemocnici, kam byl eskortován k ošetření. Následkem policejního zákroku vznikla žalobci újma na zdraví. Za neuposlechnutí výzev policejní hlídky při výkonu její pravomoci mu byla správním orgánem uložena pokuta.

4. Uvedená zjištění soud prvního stupně právně posoudil podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále i jen „OdpŠk“), § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, § 4 písm. b) a c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), § 10, § 26 odst. 1 písm. f), § 51, § 52 písm. a), b) a p), § 53 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále i jen „ZoPČR“), a § 2918 o. z., jakož i poukazem na závěry soudní judikatury reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5661/2015, usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 263/97, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 7 As 97/2011, a ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 1 As 63/2011. Zdůraznil, že jedním z předpokladů odpovědnosti žalované za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. je nezákonnost (nesprávnost) počínaní policie namířeného vůči žalobci, které však neshledal, maje (ve shodě s vyhodnocením situace [orgán] [adresa] kraje a [orgán]) za to, že zákrok nebyl nepřiměřený a použití hmatů a chvatů bylo oprávněné. Obiter dictum soud prvního stupně dodal, že žalobce (by) svým počínáním významně přispěl ke vzniku tvrzené újmy, neuposlechl-li výzev policie a kladl-li při „zadržení“ aktivním způsobem odpor zasahujícím policistům.

5. Proto soud prvního stupně žalobu zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaná byla v řízení plně úspěšná, a proto jí přísluší plná náhrada v něm vynaložených nákladů, odpovídajících podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. šesti paušálním náhradám ve výši po 300 Kč za úkony, které v řízení provedla.

6. Žalobce napadl rozsudek soudu prvního stupně včasným a přípustným odvoláním (stručným podáním ze dne 8. 11. 2024, které pak zásadně doplnil při jednání odvolacího soudu). Namítl, že soud prvního stupně musel být při hodnocení provedeného dokazování, zejm. pak kamerového záznamu z čerpací stanice, který je naštěstí k dispozici, neboť kdyby byl pořizován policisty, k dispozici by jistě nebyl, raněn slepotou, pokud hodnotí počínání žalobce v průběhu proti němu po zuby ozbrojenými policisty prováděného násilného zákroku jako kladení aktivního odporu. Závěry napadeného rozsudku se žalobci jeví být obhajobou zjevně excesivního počínání policie, což nesvědčí o nestrannosti soudu prvního stupně. Jednou ze základních zásad práva je, že újma vzniknuvší z výkonu práva nemůže být neproporcionální újmě vyplynuvší z protiprávní činnosti. I pokud by žalobce připustil ze své strany verbální ataky vůči policistům, tím komukoliv žádná újma nevnikla a vzniknout nemohla, policisté jakožto osoby, které mají být na případně vypjaté situace připravené, na to měli reagovat adekvátním způsobem, na případném nadávání zcela nezávislým, tj. zdokumentováním věci vč. a zejm. zjištění totožnosti řidiče, uložením pokuty, pokud by byl žalobce ochoten ji zaplatit, či předáním do správního řízení, nikoliv tím, že žalobce „zmrzačí“. Nebylo prokázáno, že by žalobce nezastavil na „stopce“, což činí veškeré navazující úkony policie počínaje dopravní kontrolou na čerpací stanici bezdůvodnými. Bez ohledu na to bylo povinností žalobce podrobit se zákonné výzvě policejního orgánu, za kteroužto však již nelze považovat výzvu k vystoupení z vozidla, pokud žalobce předtím odevzdal doklady. Policisté mohli chtít maximálně doklady, výzvou k vystoupení z vozidla však již překročili své pravomoci. Aprobování stanoviska žalované a důvodů napadeného rozsudku by podle žalobce ve svém důsledku znamenalo, že je kterýkoliv řidič při kontaktu s orgány státní moci, půjde-li o „psychopaty z policie, kteří se budou cítit uraženi“, ohrožen na životě, což je nemyslitelné nejen v právním státě, ale i v diktaturách. Za situace, kdy nejsou žádné pochybnosti o tom, že žalobcem utrpěná zranění mu byla způsobena policisty, měl soud prvního stupně provést důkaz žalobcem navrženým znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví k povaze (míře, rozsahu, dlouhodobosti) těchto následků. Pokud tak neučinil, pak zjistil skutkový stav věci krajně neúplně, jím provedené dokazování tak lze považovat za bezcenné, což odpovídá přístupu věc projednávající soudkyně vzbuzujícímu dojem, že chce mít věc „z krku“ co nejrychleji zamítnutím žaloby.

7. Proto žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a pro ně nařídil projednání a rozhodnutí věci jiným samosoudcem.

8. Žalovaná s odvoláním nesouhlasila, považujíc napadený rozsudek za věcně správný, a navrhujíc proto jeho potvrzení. Nad rámec jeho důvodů připomenula, že inkriminovaným služebním zákrokem způsobené újmy byly podle lékařských zpráv vystavených ještě v roce [datum] lehkého rázu, žalobce sám pak podle lékařské zprávy z 8. 3. 2023 identifikoval příčinu svých t .č. řešených zdravotních potíží jako střet s neznámou osobou (osobami), při němž mu bylo vypáčeno rameno a k němuž mělo dojít v květnu roku 2022, nikoliv v [datum]

9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a o. s. ř.).

10. Podle § 213 odst. 2, 3 o. s. ř. odvolací soud zopakoval dokazování propouštěcí zprávou FN [adresa] z března 2023 (na č. l. 8 spisu), z níž zjistil, že jako „N.O.“ (tj. „nynější onemocnění“) je zde uvedeno: „květen 2022 distorze levého ramena, vypáčeno druhou osobou (osobama)…“, a dále sdělením tuto zprávu vystavivšího lékaře [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] (na č. l. 55 spisu), podle nějž je uvedená informace obsahem žalobcovy zdravotnické dokumentace již od 16. 9. 2022, kdy byl ve FN [adresa] prvně vyšetřen, jejím zdrojem pak je (bylo) sdělení pacienta.

11. Podle § 213 odst. 4 a 5 o. s. ř. dále odvolací soud doplnil dokazování usnesením [právnická osoba] [adresa] ze dne 7. 11. 2022, č. j. [číslo]. Zjistil z něj, že jím bylo zastaveno přestupkové řízení vedené proti žalobci pro podezření ze spáchání přestupků proti veřejnému pořádku podle § 5 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, jichž se měl v průběhu předmětné silniční kontroly dopustit znevažováním postavení policistů při výkonu jejich pravomoci a neuposlechnutím zákonných výzev policejní hlídky, neboť odpovědnost za přestupky zanikla.

12. I s přihlédnutím k takto v odvolacím řízení dílem zopakovanému a dílem doplněnému dokazování odvolací soud neshledal žalobcovo odvolání důvodným, maje – předně – za to, že soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování ke správným skutkovým zjištěním mj. a zejm. o okolnostech průběhu předmětné silniční kontroly, vycházeje rovněž i ze záznamu kamer na čerpací stanici.

13. Soudem prvního stupně zaujaté interpretaci záznamu v tom směru, že žalobce kladl zasahujícím policistům fyzický odpor (byť „jen“ držením se volantu, poté držením se střešního nosiče) odvolací soud nemá co vytknout. Hodnocení téhož žalobcem jako „přepadení policisty“ je naopak podle odvolacího soudu zřejmou dezinterpretací děje, který je na záznamu zachycen.

14. (Skutkový) závěr soudu prvního stupně, že žalobce byl policisty jménem zákona vyzván (krom dalšího) k vystoupení z vozidla s výstrahou použití donucovacích prostředků, žalobce ani nevyvrací, jeho polemika se zákonností této výzvy je pak bezpředmětná. Žalobce přehlíží – soudem prvního stupně přitom citované – usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 263/97, podle něhož, i pokud se snad osoba, vůči které zasahuje orgán veřejné moci, podle svého soukromého názoru domnívá, že jí je tímto postupem zasaženo do práv, má povinnost uposlechnout výzev a strpět jednání těchto orgánů, přičemž bránit se nemůže svévolným a svépomocným odporem, ale jiným, a především zákonem stanoveným způsobem. Uvedený právní závěr je přitom nadále platný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 2593/23).

15. Podle odvolacího soudu je (nadto) zcela zjevné, že výzva policisty v průběhu silniční kontroly, aby (kontrolovaný) řidič vystoupil z (kontrolovaného) vozidla, není svévolným postupem, k němuž by policista vůbec nebyl oprávněn, tedy jednáním, které by se zcela očividně (frapantně, na první pohled) vymykalo pravomocem silniční kontrolu provádějící úřední osoby. Žalobcova úvaha, že „policisté mohli chtít maximálně doklady, výzvou k vystoupení z vozidla však již překročili své pravomoci“, je proto nejen bezpředmětná (k takovému posuzování opodstatněnosti počínání policistů na místě samém nebyl žalobce oprávněn), ale i věcně nesprávná.

16. Ve skutkově rovině věci konečně odvolací soud nepřisvědčil žalobcově námitce o neúplnosti skutkových zjištění neprovedením jím navrženého znaleckého posudku z oboru zdravotnictví. Stojí-li napadený rozsudek na závěru o absenci odpovědnostního titulu, ztotožněného soudem prvního stupně s nezákonností zásahu (na podkladě sice dílem nepřesných právně kvalifikačních úvah, ve výsledku však správně – k tomu viz dále), bylo by zřetelně nadbytečné řešení otázky míry (rozsahu) žalobci vniklé újmy, pokud by mu její odškodnění s ohledem na postup policistů intra vires (a nikoliv ultra vires) stejně nebylo možné přiznat.

17. Stran právního posouzení věci se odvolací soud ztotožňuje s kvalifikováním žalobcova jednání představovaného neuposlechnutím výzev policistů (nejen k ukončení jejich ostouzení vulgarismy, ale – pro souzenou věc zejm. – k vystoupení z vozidla) jakožto jednání naplňujícího znaky přestupku proti veřejnému pořádku, a to podle § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích; na tom ničeho nemění, že žalobce nebyl spácháním přestupku shledán vinným v přestupkovém řízení, jak odvolací soud zjistil z rozhodnutí [právnická osoba] [adresa] pod bodem 11 odůvodnění shora. Poukaz soudu prvního stupně na § 47 odst. 1 písm. a) „starého“ přestupkového zákona č. 200/1990 Sb. je jistě nesprávný, neboť tato právní norma byla zrušena s účinností k 1. 1. 2017 právě zákonem č. 251/2016 Sb.; k posuzované události přitom došlo v roce [datum]. Konstrukce skutkové podstaty přestupku v obou citovaných zákonných ustanoveních však nedoznala změny.

18. Případný odvolací soud shledává i poukaz soudu prvního stupně na ustanovení § 26 odst. 1 písm. f) ZoPČR, podle nějž je policista oprávněn zajistit osobu, která byla přistižena při jednání, které má znaky přestupku, je-li důvodná obava, že bude v protiprávním jednání pokračovat anebo mařit řádné objasnění věci. Lze dodat, že oprávnění policisty ke spoutání takové osoby vyplývá z ustanovení § 54 písm. a) ZoPČR.

19. Odvolací soud nemá co vytknout soudu prvního stupně ani potud, pokud před řešením otázek vzniku (výše) škody (újmy) a příčinné souvislosti zaměřil svoji pozornost na to, zda lze počínání zasahujících policistů pokládat za souladné s právem („odpovědnostní titul“).

20. V této souvislosti odvolací soud poznamenává, že ani po částečném zopakování dokazování nelze považovat za přesvědčivě zjištěné, že by příčinou újmy, kterou žalobce žádá odškodnit, byly okolnosti nastalé v květnu roku 2022, tedy zcela mimo předmětnou silniční kontrolu (v [datum]). Žalobce, dotázán na to odvolacím soudem, odmítá, že by údaj o květnu 2022 ve FN [adresa] kdy uvedl, k jeho zanesení do zdravotnické dokumentace podle něj mohlo dojít omylem, což – i podle odvolacího soudu – nyní nelze vyloučit. Jen za takto t. č. blíže neobjasněných okolností do zdravotnické dokumentace zavedený údaj neprokazuje, že příčinou žalovaných újem byly přesvědčivě jiné, než v žalobě tvrzené okolnosti.

21. Poukazem na ustanovení § 13 OdpŠk soud prvního stupně nicméně při posuzování tzv. odpovědnostního titulu přehlédl, že právní oporou povinnosti státu k náhradě škody způsobené policií v souvislosti s plněním jejích úkolů není zákon č. 82/1998 Sb., ale § 95 ZoPČR (k tomu srov. – jakkoliv pro poměry účinnosti „starého“ zákona o Policii České republiky č. 283/1991 Sb. – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5661/2015).

22. Podle § 95 odst. 1 ZoPČR platí, že stát je povinen nahradit škodu způsobenou policií v souvislosti s plněním úkolů; to neplatí, pokud se jedná o škodu způsobenou osobě, která svým protiprávním jednáním oprávněný a přiměřený zákrok vyvolala.

23. Z citovaného zákonného ustanovení se podává, že stát (zásadně) hradí veškerou škodu vzniklou v souvislosti s činností policie, typicky právě újmy na zdraví či věcnou škodu nastalé následkem užití donucovacích prostředků, plnění pokynů policisty apod. Stát se své odpovědnosti zprostí (tzv. liberační důvod) jen v případě škody způsobené proto, že osoba, které škoda vznikla, svým protiprávním jednáním vyvolala proti sobě oprávněný a přiměřený zákrok.

24. Právě k tomu přitom v souzené věci došlo. Pokud by žalobce uposlechl výzvy policistů k opuštění vozidla, nezavdal by důvod k tomu, aby policisté, jednající „intra vires“ s ohledem na ustanovení § 26 odst. 1 písm. f) ZoPČR, přistoupili k jeho takříkajíc „vymístění“ (nucenému) z vozidla. Na tento následek neuposlechnutí výzvy byl přitom upozorněn. Pokud by žalobce nekladl odpor (držením se volantu, poté střešního nosiče), nezavdal by důvod k tomu, aby policisté tento odpor překonávali za pomoci zákonem předvídaných a již soudem prvního stupně vyčtených donucovacích prostředků jednáním, které musí být – již z povahy věci – vždy razantnější než jednání překonávané, aby bylo efektivní (k tomu viz výklad podaný ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu 30 Cdo 5661/2015), a tedy jednáním, jímž s ohledem na jeho („fyzickou“) podstatu může vždy vzniknout újma tomu, vůči komu je namířeno.

25. Jakkoliv tedy soud prvního stupně necitoval ust. § 95 odst 1 ZoPČR, jím výsledně formulovaný závěr, že žalobce vyvolal proti němu namířený zákrok policistů neuposlechnutím jejich výzvy, přičemž tento zákrok byl oprávněný a vzhledem k okolnostem (odpor žalobce) i přiměřený, hypotézu této právní normy vystihuje.

26. Zde uvedený liberační důvod tedy byl naplněn, žalovanou nelze za žalobou tvrzenou újmu činit odpovědnou, žaloba je tedy nedůvodná, a soud prvního stupně proto nepochybil jejím zamítnutím.

27. Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.), a to jak ve výroku o věci samé, tak ve výroku o nákladech řízení, správném jak co do základu, tak co do vyčíslení výše nákladů v řízení plně úspěšné žalované; na odůvodnění nákladového výroku proto postačí pro stručnost plně odkázat.

28. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 o. s. ř., podle nichž přísluší i v odvolacím řízení plně úspěšné žalované náhrada jeho nákladů, odpovídající dvěma paušálním náhradám hotových výdajů po 300 Kč za vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání [§ 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].

29. O lhůtě k plnění ve výroku o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.