o zaplacení částky 750 000 Kč a smluvní pokuty, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. října 2025, č.j. 7 C 314/2024-161,

1. Shora uvedeným rozsudkem soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 500 000 Kč se smluvní pokutou ve výši 0,5 % denně z částky 250 000 Kč od [datum] do dne předcházejícího vyhlášení soudního rozhodnutí a se smluvní pokutou ve výši 0,5 % denně z částky 250 000 Kč od [datum] do dne předcházejícího vyhlášení soudního rozhodnutí do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku ( výrok I), výrokem II žalobu co do částky 250 000 Kč se smluvní pokutou ve výši 0,5 % denně z částky 250 000 Kč od [datum] do dne předcházejícího vyhlášení soudního rozhodnutí zamítl, dále žalobkyni uložil povinnost zaplatit na soudním poplatku částku 246 938 Kč na účet Obvodního soudu pro [adresa] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku ( výrok III), a o nákladech řízení rozhodl výrokem IV tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 121 638,05 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně (pod názvem [právnická osoba], příspěvková organizace) a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o nájmu prostoru sloužícího podnikání, na základě které byl žalovaný oprávněn jako nájemce užívat prostor v podobě části plochy parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] o velikosti 2755 m2 za účelem provozování podnikatelské činnosti, kdy byl oprávněn zřídit si na pozemku mezideponii materiálů používaných při rekonstrukci a opravách komunikací a cest. Dle článku II. byla smlouva uzavřena na dobu určitou od [datum] do [datum] s možností prodloužení. Dle článku III. odst. 1) bylo nájemné sjednáno ve výši 20 Kč/m2/měsíc včetně DPH, roční nájemné bylo ve výši 661 200 Kč. Dle článku III. odst. 2) bylo nájemné splatné měsíčně. Dle článku III. odst. 5) ke dni podpisu nájemní smlouvy, nahrazující v souladu s dohodou smluvních stran v plném rozsahu nájemní smlouvu ze dne [datum], bylo sjednáno, že žalovaný uhradí 250 000 Kč a v následujících třech letech potom splátky 250 000 Kč vždy k 1. 3. příslušného kalendářního roku. Dle článku III. odst. 6) v případě prodlení s úhradou splátky ve výši 250 000 Kč podle této smlouvy, vzniká pronajímateli právo na smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z dlužné částky za každý započatý den prodlení. Dle článku X. splněním finančních závazků ze smlouvy plynoucích, jsou vyrovnány veškeré finanční závazky smluvních stran, které vznikly v době účinnosti nájemní smlouvy ze dne [datum], a které byly prostřednictvím této smlouvy, na základě dohody smluvních stran, v celém rozsahu přejaty. Dle článku XI. odst. 2) smlouvy bylo dohodnuto, že změny a doplňky smlouvy jsou možné pouze formou písemných dodatků. Nájemní smlouva ze dne [datum] byla zveřejněna téhož dne v registru smluv. Jako publikující smluvní strana byla uvedena žalobkyně. Předmět smlouvy byl definovaný jako Pronájem části plochy pozemku parc.[Anonymizováno]č. [hodnota] k. ú. [adresa], datum uzavření [datum], číslo smlouvy [hodnota], hodnota včetně DPH 661 200 Kč. Původně byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena nájemní smlouva č. [hodnota] ze dne [datum], která se týkala pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] o velikosti 915 m2, nájem byl sjednán ve výši 146,14 Kč/m2/rok. V článku XIV. nájemní smlouvy byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně z dlužného nájemného pro případ prodlení s úhradou nájemného (Nájemní smlouva číslo [hodnota] ze dne [datum]). Žalobkyně vystavila dne [datum] fakturu s datem splatnosti dne [datum], znějící na částku 250 000 Kč. V předmětu faktury bylo uvedeno – Kompenzace nájmu za rok 2019, 1. splátka dle smlouvy, a žalovaný uhradil dne [datum] na účet žalobkyně částku 250 000 Kč. Žalobkyně následně žalovaného dne [datum] informovala, že nájemní smlouva ze dne [datum] nebude prodloužena. Dále byl žalovaný vyzván k úhradě částky 750 000 Kč tak, že částku 250 000 Kč měl uhradit do [datum], částku 500 000 Kč měl uhradit ke dni ukončení nájmu Žalobkyně následně vystavila 2 faktury s daty splatnosti [datum] na částku 500 000 Kč, a [datum] na částku 250 000 Kč .Žalovaný však již žádnou částku žalobkyni nezaplatil. Soud prvního stupně se na základě provedeného dokazování listinami a výpověďmi svědků [tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO] zabýval otázkou určitosti a platnosti nájemní smlouvy a vyšel ze zjištění, že částka 1 000 000 Kč je kompenzací za rok 2019, kdy žalovaný měl užívat větší výměru pozemku, než bylo sjednáno v nájemní smlouvě z roku 2015 a právě čtyři splátky, každá ve výši 250 000 Kč, měly uspokojit nárok žalobkyně na ušlé nájemné. Žalovaný první splátku uhradil s tím, že se jedná platbu na smlouvu, tedy odkázal na smluvní ustanovení. Dle soudu byla vůle stran vyjádřena jednoznačně a kompenzace nájemného za rok 2019 nebyla, jakkoliv navázána na trvání nájemního vztahu v následujícím období, jak tvrdil žalovaný. I přes poučení soudu žalovaný neprokázal své tvrzení, že mimo text samotné nájemní smlouvy existovala dohoda, že zbývající splátky kompenzace za rok 2019 se budou hradit jen v případě, že nájem pozemku bude trvat nejméně čtyři roky po uzavření smlouvy v roce 2020. Tedy i po skončení nájemního vztahu byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni kompenzaci nájemného za předchozí kalendářní rok, splátky byly definovány ve smlouvě určitě. Ani ustanovení smlouvy o smluvní pokutě soud neshledal neurčitým, je zde stanoveno pravidlo, že pokud bude žalovaný v prodlení s úhradou splátky ve výši 250 000 Kč, je povinen žalobkyni uhradit smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z dlužné částky. Splátky byly popsány v článku III. odst. 5) nájemní smlouvy, kdy všechny splátky byly v identické výši, smluvní pokuta se proto vztahovala na každou z dílčích splátek.

3. První ze splátek splatnou ke dni [datum] soud prvního stupně shledal promlčenou dle ust. § 623 o.z., když dospěl k závěru, že každá ze splátek byla samostatným dílčím plněním a jako takové se samostatně promlčují. Nepřisvědčil tak námitce žalobkyně, že plněním první splátky šlo o plnění části dluhu a tím pádem prodloužení promlčecí doby na 10 let z důvodu uznání dluhu.

4. Konečně se soud zabýval námitkou žalovaného o nedostatku registrace smlouvy v registru smluv. Soud dovodil, že v případě kompenzace za rok 2019 šlo o novaci smlouvy z roku 2015, na kterou se nevztahovalo zveřejnění v registru smluv, nicméně zveřejnění bylo třeba jako doplnění smlouvy dle § 8 odst. 3 zák.. Celá smlouva byla v registru zveřejněna, nedošlo však ke zveřejnění celé částky včetně kompenzace ve výši 1 000 000 Kč v metadatech. Takové opomenutí však nezpůsobuje neplatnost smlouvy, neboť tento údaj lze podřadit pod obchodní tajemství, což je informace, která může zůstat utajena. Soud poukázal na smysl zákona o registru smluv a výklad, kterým by byla s zrušena celá smlouva v tomto kontextu považoval za příliš formalistický Konečně smluvní pokutu, která v daném případě měla sankční charakter, soud zkoumal z hlediska její přiměřenosti a dospěl k závěru, že byť ke dni rozhodování soudu dosáhla částky převyšující 4 000 000 Kč, stalo se tak pro délku prodlení žalovaného, který ani nepřistoupil na opakované návrhy žalobkyně na uzavření smíru. V řízení nebylo ani prokázáno tvrzení žalovaného, že by smlouvu uzavíral pod nátlakem.

5. Soud vyměřil žalobkyni soudní poplatek ze smluvní pokuty a o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Soud žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení podle částečného úspěchu ve věci.

6. Proti vyhovujícímu výroku o věci samé a akcesorickému výroku o nákladech řízení podal žalovaný včas odvolání. Namítal, že soud prvního stupně rozhodl formalisticky, neúplně zjistil skutkový stav věci a nesprávně věc posoudil po stránce právní. Zejména uvedl, že nájemní smlouva je neplatná pro neuveřejnění v registru smluv. Není zřejmé, co by mělo být právním titulem k placení částek nad rámec uveřejněného nájemného, zejména potom po skončení samotné nájemní smlouvy. Odkázal na příslušná ustanovení zákona o registru smluv, přičemž poukázal na to, že nemůže obstát názor soudu o možném obchodním tajemství. Dále uvedl, že v průběhu procesu uzavírání smlouvy jednal žalovaný pod nátlakem, s čímž se soud nevypořádal, neplatnost ujednání o kompenzaci nájemného spatřoval i v neurčitosti ujednání. V neposlední řadě poukázal i na to, že pokud byly vystaveny faktury pro zaplacení dalších splátek po 250 000 Kč, odvíjí se promlčecí doba o těchto faktur a nelze již vycházet z ujednání původně obsažených v nájemní smlouvě o splatnosti. Vzhledem k uvedenému dovodil, že žalobkyni nevzniklo právo na smluvní pokutu a i pokud by tomu tak bylo, jeví se tato jako zjevně nepřiměřená. Navrhl změnu rozsudku soudu prvního stupně.

7. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku jako věcně správného. Uvedla, že žalovaný v odvolání jen opakuje to, co již uváděl před soudem prvního stupně. Námitka neplatnosti nájemní smlouvy je nemravná a nemělo by se k ní přihlížet. Poukázala rovněž na to, že žalovanému v průběhu sporu opakovaně nabízela uzavření smíru. K samotným odvolacím námitkám uvedla, že pokud žalovaný na základě smlouvy uhradil první splátku, nepochybně musel vědět, proč za co tak činí. Dále uvedla, že smlouva v registru uveřejněna byla, smysl zákona byl naplněn, není tak možné aplikovat ustanovení § 7 odst. 1 zák. o neplatnosti smlouvy. Jakýkoli nátlak na žalovaného při uzavírání smlouvy nebyl v řízení prokázán. Ohledně námitky promlčení vystavených faktur, uvedla, že faktury se nepromlčují, může se promlčet jen závazek, na který se faktura vztahuje. Nicméně fakturou nemůže být změněn dvoustranný závazek stran. Za správné považuje i rozhodnutí soudu ohledně smluvní pokuty.

8. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v mezích daných odvoláním včetně řízení, které jeho vydání předcházelo ( § 212, § 212a odst. 1,5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Při jednání odvolacího soudu žalovaný zejména namítal vadné uveřejnění smlouvy v registru smluv a dále uvedl, že nemůže obstát názor soudu prvního stupně, že byly splněny podmínky pro neuveřejnění v registru z důvodu obchodního tajemství, ostatně žalobkyně ani nic takového netvrdila ani neprokazovala. Ujednání o smluvních pokutách obsažené ve smlouvě potom nemůže obstát pro neurčitost.

10. Žalobkyně nad rámec vyjádření k odvolání uvedla, že smysl zákona o registraci smluv byl naplněn.

11. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci, provedl potřebné dokazování a z něj vyvodil správné skutkové závěry, takže v tomto směru lze na rozsudek plně odkázat, a věc v zásadě posoudil správně i po stránce právní. Odvolací soud až na další závěry uvedené níže na jeho závěry pro stručnost odkazuje a v zásadě se s nimi ztotožňuje.

12. K otázce neúplného či nesprávného uveřejnění smlouvy v registru smluv podle zák. č. 340/2015, který nabyl účinnosti k1.7.2016 je třeba uvést následující:

Ke smyslu a účelu zákona see vyjádřil Ústavní soud ve svém plenárním nálezu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], v němž primárně posuzoval případnou protiústavnost vydaného zákona o registru smluv. Ústavní soud konkrétně uvedl, že „účelem zákona je zpřístupnění dotčených smluv široké veřejnosti v souladu s ústavně zaručeným právem na informace podle čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny (informační funkce zákona).“ Tento zákon rovněž zajišťuje právo občanů podílet se na správě věcí veřejných dle čl. 21 odst. 1 Listiny (kontrolní funkce zákona). Cílem zákona o registru smluv dle závěrů Ústavního soudu je „zajištění transparentnosti vybraných smluv, jejichž alespoň jednou smluvní stranou je některý z dotčených subjektů uvedených v § 2 odst. 1 zákona o registru smluv (a na které zároveň nedopadají shora rozebrané výjimky). Protože tyto subjekty zároveň, přinejmenším zčásti, nakládají s veřejnými finančními prostředky, tedy prostředky, které mají svůj původ ve veřejných rozpočtech, lze cíl zákona vymezit jako zajištění transparentnosti nakládání s veřejnými finančními prostředky prostřednictvím uveřejňování vybraných smluv, u nichž jednou ze smluvních stran je subjekt hospodařící alespoň zčásti s prostředky z veřejných rozpočtů. (důraz přidán Nejvyšším správním soudem)“ Oproti zákonu č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „informační zákon“), se z hlediska osob vyhledávajících informace jedná o jednoznačně snazší, uživatelsky přívětivější a bezplatný způsob poskytování informací. Zákon o registru smluv tak posiluje jedno z nejvýznamnějších moderních politických práv, jehož smyslem je umožnit veřejnosti (mimo jiné) i efektivní kontrolu veřejné moci.

13. Podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona o registru smluv uveřejněním smlouvy prostřednictvím registru smluv se rozumí vložení elektronického obrazu textového obsahu smlouvy v otevřeném a strojově čitelném formátu a rovněž metadat podle odstavce 5 do registru smluv. Podle odstavce 2 osoba uvedená v § 2 odst. 1 nebo smluvní strana smlouvy zašle smlouvu správci registru smluv k uveřejnění prostřednictvím registru smluv bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 30 dnů od uzavření smlouvy. Správce registru smluv uveřejní smlouvu prostřednictvím registru smluv bezodkladně po jejím doručení; uveřejnění smlouvy prostřednictvím registru smluv se provádí zpravidla automatizovaně. Podle odstavce 5 smlouva, která nebyla uveřejněna způsobem uvedeným v odstavci 1 nebo jejíž metadata neobsahují a) identifikaci smluvních stran, b) vymezení předmětu smlouvy, c) cenu, a pokud ji smlouva neobsahuje, hodnotu předmětu smlouvy, lze-li ji určit, d) datum uzavření smlouvy, se nepovažuje za uveřejněnou prostřednictvím registru smluv. Podle odstavce 6 z uveřejnění prostřednictvím registru smluv lze vyloučit metadata uvedená v odstavci 5 písm. a) nebo c), jsou-li tato metadata obchodním tajemstvím osoby uvedené v § 2 odst. 1 písm. e), k), l), m) nebo n), a to také tehdy, pokud by obchodním tajemstvím bylo až více takto uveřejněných informací zároveň.

14. Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona o registru smluv nebyla-li smlouva, na niž se vztahuje povinnost uveřejnění prostřednictvím registru smluv, uveřejněna prostřednictvím registru smluv ani do tří měsíců ode dne, kdy byla uzavřena, platí, že je zrušena od počátku.

15. Podle ustanovení § 8 odst. 3 zákona o registru smluv byla-li smlouva, na niž se vztahuje povinnost uveřejnění prostřednictvím registru smluv, uzavřena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a po nabytí účinnosti tohoto zákona byla uzavřena dohoda, kterou se taková smlouva doplňuje, mění, nahrazuje nebo ruší, uveřejní se prostřednictvím registru smluv spolu s touto dohodou i dotčená smlouva.

16. Podle ust. § 9 zákona se ustanovení § 6 a 7 použijí poprvé pro smlouvy uzavřené [datum].

17. V dané věci v registru smluv byla uveřejněna celá smlouva ze dne [datum], která dle ust. § III odst. 5 nahradila původní nájemní smlouvu z [datum] a kde je rovněž v tomto odstavci ujednáno, že došlo k dohodě smluvních stran o tom, že ke dni podpisu smlouvy bude na účet pronajímatele připsána částka 250 000 Kč a v následujících třech letech splátka 250 000 Kč vždy k 1.3. příslušného kalendářního roku. Žalovaný v odvolání namítá, že smlouva byla od počátku zrušena, neboť v metadatech nebylo uveřejněno ujednání o splátkách, přičemž tato odvolací námitka nemůže obstát.

18. Jak je uvedeno shora, v metadatech dle § 5 odst. 5 písm.c/ zák. o registru smluv je povinným údajem uveřejnění ceny, a pokud ji smlouva neobsahuje, hodnoty předmětu smlouvy, lze-li ji určit. Předmětem smlouvy je nájem prostoru sloužícího k podnikání-pozemku parc. č. [hodnota] v k.ú. [adresa] o výměře 2 755 m2, přičemž výše nájemného byla sjednána částkou 20 Kč/m2/měsíc. Roční nájemné tak dle smlouvy činí 661 200 Kč. Byl-li tento údaj uveřejněn v metadatech, jde podle názoru odvolacího soudu o uveřejnění povinného údaje dle citovaného zákonného ustanovení a naplnění smyslu zákona podle shora uvedeného nálezu Ústavního soudu. Smlouva tak byla registrována zcela dle zákonných požadavků a naplnila účel a smysl zákona o registru smluv.

19. Naproti tomu dohoda o připsání částek 4x 250 000 Kč jako kompenzace za rok 2019 (což bylo v řízení prokázáno) s předmětem smlouvy nesouvisí, jde o narovnání stran vyplývající z přechozí nájemní smlouvy a takový údaj není povinným údajem ke zveřejnění v metadatech ( je součástí registrované smlouvy). Pokud jde o otázku toho, že dle ust. § 8 odst. 3 zákona o registru smluv měla být z důvodu nahrazení uveřejněna i smlouva z [datum], která byla uzavřena před dnem nabytí účinnosti zákona, tomu lze sice přisvědčit, nicméně pokud se tak nestalo, nelze z této skutečnosti vyvozovat žádné právní důsledky, neboť neuveřejnění původní smlouvy zákon nespojuje se žádnou sankcí, vzhledem k tomu, že § 7 zák. upravující zrušení smlouvy lze užít dle ust. § 9 zákona jen pro smlouvy uzavřené po [datum]. Lze přisvědčit námitce žalovaného v tom směru, že není správný názor soudu prvního stupně o možnosti vyloučení povinných údajů metadat z důvodu obchodního tajemství, když žalobkyně žádné takové skutečnosti netvrdila ani neprokazovala, nicméně z důvodu názoru odvolacího soudu uvedeného shora, je toto pochybení soudu irelevantní a nemá žádný vliv na jinak správné závěry.

20. Pokud žalovaný namítal, že je neplatné ujednání o splátkách dle ust. § III odst. 5 smlouvy pro neurčitost, tato námitka namůže obstát. Podle ust. § § 556 odst. 1 OZ platí, že co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odstavec druhý).

21. Smluvní ujednání v dané věci je projevem vůle smluvních stran, který jim byl v době uzavření smlouvy zřejmý, což je patrné již z toho, že žalovaný první splátku bez dalšího zaplatil, takže mu muselo být jasné, jaký je právní titul pro takové plnění. Právní důvod ujednání byl potom v řízení jednoznačně prokázán, a to zejména listinami i svědeckými výpověďmi a v tomto směru lze odkázat na závěry soudu prvního stupně, který uzavřel, že šlo o kompenzaci a rok 2019, kdy žalovaný užíval bez právního důvodu pozemky nad rámec předmětu nájmu daného v původní nájemní smlouvě z roku 2015. Rovněž námitka, že snad splátky měly být vázány na trvání smlouvy, je nedůvodná, neboť nic takového ze smlouvy ani provedeného dokazovánínevyplývá.

22. Zcela nedůvodná je námitka žalovaného o promlčení, když uváděl, že ohledně splátek 250 000 se promlčecí doba odvíjela od faktur vystavených žalobkyní při ukončení nájemní smlouvy. Vystavením faktur nemohla žalobkyně jednostranně změnit smluvní ujednání o splatnosti jednotlivých částek po 250 000 Kč, proto je třeba promlčecí dobu posuzovat od splatnosti každé jednotlivé splátky dle ust. § 623 o.z. a závěry soudu prvního stupně o promlčení jsou tak zcela správné. Lze tedy plně odkázat na bod 34 rozsudku.

23. Na zaplacení kompenzace dle čl.III odst. 5 smlouvy je potom vázána sankční smluvní pokuta ve výši 0,5% dlužné částky za každý započatý den prodlení, přičemž odvolací soud neshledává ujednání o smluvní pokutě v rozporu s dobrými mravy, jak dovozuje žalovaný.

24. Podle ust. § 2048 odst. 1 občanského zákoníku, ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

25. Soudní praxe se sjednotila v závěru, že smluvní pokuta plní do okamžiku splnění utvrzeného dluhu zajišťovací, sankční a kompenzační funkci. V občanském zákoníku smluvní pokuta již není koncipována jako zajištění dluhu, nýbrž jako jeho utvrzení. Sjednání smluvní pokuty je obecně vzato upozorněním dlužníka na význam, který věřitel přikládá splnění smluvené povinnosti. Na rozdíl od zajišťovacích institutů, jakými jsou například ručení či zástavní právo, které umožňují věřiteli uspokojit se z majetku třetí osoby či z majetku dlužníka, smluvní pokuta takový bezprostřední ekonomický efekt nemají. Posilují sice právní pozici věřitele, neposkytují mu ale možnost uspokojit se z majetku dlužníka či třetí osoby. Pojmově je zřejmé, že smluvní pokuta má též sankční funkci. Plní i funkci preventivní, neboť motivuje dlužníka ke splnění povinnosti, resp. k vyhnutí se sjednané sankci. Může mít také funkci reparační, neboť je, resp. může být, paušalizovanou náhradou škody. Podmínkou určitosti ujednání o smluvní pokutě je určení povinnosti, na jejíž porušení je smluvní pokuta vázána, jako ve zde souzené věci prodlení s úhradou splátek po 250 000 Kč sjednaných ve smlouvě, což jak je uvedeno shora, je ujednání platné. Právo na smluvní pokutu vzniká již porušením smluvené povinnosti bez ohledu na okolnosti a příčiny, které k porušení vedly.

26. Odvolací soud se dále zabýval rovněž otázkou přiměřenosti smluvní pokuty a tuto nepřiměřenou neshledal. Lze poukázat na závěry uvedené shora, že smluvní pokuta má plnit funkci motivační a zároveň sankční a jen věcí autonomie vůle smluvních stran, v jaké výši smluvní pokuty zvolí. Přitom dle konstantní judikatury není v rozporu s dobrými mravy smluvní pokuta až do výše 0,5% denně (např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]), což je právě smluvní pokuta ujednaná smluvními stranami. Soud prvního stupně se nastolenou otázkou podrobně zabýval v bodě 36 rozsudku, a odvolací soud zcela sdílí jeho názor podpořený přiléhavou judikaturou, že v dané věci jde o smluvní pokutu ryze sankčního charakteru, která se naváže na vznik škody, přičemž žalovanému bylo od počátku zcela zřejmé, jaké důsledky pro něj bude mít porušení ujednaných smluvních povinností. V dalším odvolací soud odkazuje na závěry soudu prvního stupně.

27. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v na jako věcně správný potvrdil podle ust. § 219 o.s.ř.

28. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř., když žalobkyně byla v odvolacím řízení plně úspěšná. Náleží jí tedy odměna za právní zastoupení z tarifní hodnoty 3 336 250 Kč ( jistina ve výše 500 000 Kč a smluvní pokuty z jednotlivých splátek ve výši 1 646 250 kč a 1 190 000 Kč – viz výpočet soudu prvního stupně) za 2 úkony právní služby v plné výši po21 660 Kč a jeden úkon ve výši ½ za účast u vyhlášení rozsudku ve výši 10 830 Kč ( § 7, § 12 odst. 1 a odst. 2 písm. písm. f/ vyhl. č. 177/1996 Sb., 3 paušální náhrady po 450 Kč ( § 13 vyhl.), a 21% DPH ve výši 11 655 kč, celkem 67 155 Kč.

29. V zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o soudním poplatku zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen ( § 206 odst. 2 o.s.ř.).