o určení vlastnictví,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že žalobkyně je vlastníkem bytových jednotek č. [adresa] a [adresa], nacházejících se v budově č. p. [adresa] stojící na pozemku p. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa], obec [adresa], jakož i s nimi souvisejících spoluvlastnických podílů na společných částech domu o velikosti 9586/133774, resp. 5728/133774 (výrok I, ve spojení s opravným usnesením, a výrok II), a uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku [částka] k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co byl jeho předchozí (zamítavý) rozsudek ze dne [datum], č. j. [spisová značka], zrušen usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne [datum], č. j. [spisová značka], a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, o žalobě, kterou se žalobkyně, obchodní společnost založená za účelem privatizace (koupě) domu č. p. [adresa] v ulici [adresa] (dále jen „dům“) a vzniklá dne [datum], domáhala proti žalované, která se stala jako nájemce bytu č. 3 v domě jedním ze zakládajících společníků žalobkyně a od jejího vzniku až do roku 2010 byla i její jednatelkou, požadovaného určení tvrdíc, že darovací smlouvy uzavřené dne 21. 8. 2008, jimiž žalobkyně poté, co dům koupila od [Orgán veřejné moci] (v roce 1996), doplatila kupní cenu (v roce 2006) a prohlášením vlastníka vymezila v domě jednotky (v roce 2007), převedla na žalovanou vlastnictví k jednotkám č. [adresa] a č. [adresa], jsou absolutně neplatné pro rozpor s ustanoveními § 196a odst. 1 a § 135 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), v tehdy platném znění. Podle nich mohla společnost s ručením omezeným převést na svého jednatele bezplatně svůj majetek jen s předchozím souhlasem valné hromady (jehož udělení žalobkyně nezpochybňuje) a současně za podmínek obvyklých v obchodním styku. Tato posléze uvedená podmínka však podle žalobkyně splněna nebyla. V případě jednotky č. [Orgán veřejné moci] je tomu tak podle žalobkyně z toho důvodu, že byt č. 3 byl až po koupi domu žalobkyní zvětšen oproti původnímu nájemnímu bytu užívanému žalovanou o jednu místnost (původně žalobkyni patřící nebytový prostor o výměře 23 m2), zatímco ostatní společníci žalobkyně nabyli bezplatným převodem do vlastnictví jednotky o velikosti totožné s jejich původními nájemními byty. V případě jednotky č.[Anonymizováno][adresa] je podle žalobkyně neobvyklost převodu dána tím, že žalovaná se stala nájemcem tohoto bytu až v roce 1997, tj. již v době, kdy byla žalobkyně vlastníkem domu. K bezplatnému převodu žalované nebyl důvod, nebyla-li nájemcem tohoto bytu již v době privatizace (koupě domu žalobkyní).

3. Soud prvního stupně vyšel po provedeném dokazování ze skutkových zjištění odpovídajících shora zreprodukovaným žalobním tvrzením, jde-li o – mezi účastníky nesporný – vznik žalobkyně, průběh privatizace domu, nájemní poměr žalované k bytům č. [hodnota] a č. [hodnota] a bezúplatný převod jednotek jim odpovídajícího označení z vlastnictví žalobkyně do vlastnictví žalované. Dále vzal za prokázané, že kupní cena domu byla žalobkyní uhrazena zčásti předem a zčásti ve splátkách, pro stanovení jejich výše jednotlivým společníkům byla určující výměra bytů, „které měli v nájmu“. Dále soud prvního stupně zreprodukoval, co v průběhu svých výpovědí uvedly svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO].

4. Právní posouzení věci soud prvního stupně opřel o ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák., aplikovatelné podle jeho § 135 odst. 2 i pro právní poměry společností s ručením omezeným, § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2933/2012, usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1071/13, a v nich aprobovaný závěr, že podmínky ustanovení § 196a obch. zák. musejí dodržovat i společnosti s ručením omezeným založené za účelem privatizace bytového fondu do vlastnictví oprávněných nájemců, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 23/2013, podle nějž má nesplnění těchto podmínek za následek absolutní neplatnost převodní smlouvy.

5. Na tomto podkladě soud prvního stupně poté, co shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určený, daný jeho případnými knihovními konsekvencemi, a co vyšel i z toho, že žalovaná byla v době uzavření darovacích smluv k oběma jednotkám jednatelkou žalobkyně (mezi účastníky nesporné, potvrdila to i svědkyně [jméno FO], mínil-li z jejího výslechu soud prvního stupně zjišťovat), uzavřel, že první v ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. zakotvená kumulativní podmínka předchozího souhlasu valné hromady byla v dané věci splněna. Naplnění druhé podmínky záležející v realizaci bezúplatného převodu mezi společností a jejím jednatelem jen za podmínek obvyklých v obchodním styku však neshledal, ztotožňuje se v tomto ohledu plně s žalobní argumentací, a tedy usuzuje, že uvedeným podmínkám by odpovídal převod jednotky totožné s nájemním bytem žalované č. 3 v jeho původní velikosti (tj. v době před jeho zvětšením o další místnost), neboť žádnému dalšímu společníku žalobkyně nebylo do vlastnictví převedeno více než (jedna) jednotka ve výměře odpovídající jeho původnímu nájemnímu bytu, bez jakýchkoliv dodatečných prostor. K jednotce č. [adresa] soud prvního stupně dále dodal, že v řízení nebylo prokázáno (žádný z účastníků to, přesněji řečeno, ani netvrdil – poznámka odvolacího soudu), že by zde žalovaná kdy bydlela (o čemž mezi účastníky nebylo sporu).

6. Z uvedených důvodů soud prvního stupně dovodil na neplatnost darovacích smluv k oběma jednotkám, shledal tedy – jakkoliv to v odůvodnění napadeného rozsudku neuvedl výslovně, že jejich vlastníkem je nadále žalobkyně, a proto žalobě vyhověl a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), včetně jejího § 9 odst. 3 písm. a), určujícího podle soudu prvního stupně tarifní hodnotu věci (35 000 Kč), podle nichž přiznal úspěšné žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení odpovídajících zaplacenému soudnímu poplatku ve výši 5 000 Kč a nákladům jejího zastoupení advokátem.

7. Žalovaná napadla rozsudek soudu prvního stupně včasným a přípustným odvoláním. Jeho jádrem je zpochybnění právního posouzení obvyklosti podmínek převodu soudem prvního stupně, zatíženého podle žalované nezohledněním skutečnosti, že „za zvětšenou jednotku předem uhradila adekvátní cenu korespondující zvětšení jednotky“, resp. že „za převedené bytové jednotky poskytla (byť předem) protiplnění v penězích, a to ve stejné výši jako ostatní nájemci domu č. p. [hodnota]“; dále nicméně žalovaná v odvolání uvádí, že „splátka kupní ceny byla mezi jednotlivé společníky rozpočtena dle výměry bytů, které měli v nájmu“, což tvrzením o plnění předem logicky nekoreluje (poznámka odvolacího soudu). Právě jen otázka vzájemnosti plnění a jeho poměření s plněními ostatních společníků je podle žalované jediným rozhodným kritériem, které byl soud prvního stupně z pohledu ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. oprávněn zkoumat, když už je tedy aplikoval, byť žádný ze společníků žalobkyně nemohl při jejím založení a koupi domu předpokládat novelizaci právní úpravy obchodního zákoníku právě o toto ustanovení; v této souvislosti žalovaná podotkla, že pokud by se nájemci bytů v domě rozhodli privatizovat takříkajíc „do družstva“, ustanovení § 196a obch. zák. by se na věc nevztahovalo. Případná porušení privatizačních regulí by podle žalované mohla napadat jen [Orgán veřejné moci] jako prodávající, žalobkyně se jich dovolávat nemůže. Přijetí žalobní argumentace podle žalované znamená, že zakládajícím společníkům, kteří převzali funkci statutárního orgánu, lze byty přes privatizační charakter věci převést jen za tržní cenu (na čemž však napadený rozsudek nestojí a žalobkyně to ani netvrdila – poznámka odvolacího soudu). Soud prvního stupně podle žalované rovněž nezohlednil, že žalobkyně nebyla bezplatným převodem jednotek nijak poškozena a že v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, byly „náležitosti dle § 196a obchodního zákoníku“ označeny „za čistě formální a nikoli nezbytné“, byla zde zdůrazněna právě ta okolnost, zda byl převodce v důsledku převodní smlouvy poškozen, což se zde nestalo. Byt č. 3, zdůraznila dále žalovaná, byl o jednu místnost rozšířen již v roce 1997, což následně nebylo možné nereflektovat v prohlášení vlastníka, původní byt již v té době fakticky ani právně neexistoval. Závěrem odvolání se žalovaná dovolala případného vydržení vlastnického práva k oběma jednotkám s tím, že desetiletá vydržecí doba začala běžet 30. 10. 2008 jakožto dnem následujícím po povolení vkladu, a skončila tedy svůj běh již dne 30. 10. 2018. Podání určovací žaloby nemá podle žalované na běh vydržecí doby žádný vliv.

8. Proto žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl.

9. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že soud prvního stupně zjistil správně a úplně skutkový stav věci a nepochybil ani při jejím právním posouzení, počínaje vyhodnocením podmínky naléhavosti právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení a konče závěrem o vybočení obou bezplatných převodů z mantinelů obvyklosti obchodního styku. K ústřední odvolací námitce žalované o údajném protiplnění žalobkyně konstatovala, že toto žalovaná toliko tvrdí, nijak to však nedokládá a ani doložit nemůže, neboť ke zvětšení bytu č. 3 došlo bezplatně, jak se podává ze smlouvy uzavřené dne [datum], podlahová plochu bytu č. 11, t. č. (v době založení žalobkyně a koupě domu) užívaného právem nájmu paní [jméno FO], pak sice byla podkladem pro stanovení výše vkladu a jemu odpovídajícího obchodního podílu žalované na žalobkyni, v uvedeném však žádné protiplnění spatřovat nelze, vklad není plněním za nabytí bytu, jemu odpovídající hodnotou je obchodní podíl. Žalobkyně kategoricky odmítá úsudek žalované, že v daných souvislostech nebyla (žalobkyně) nijak poškozena, opak je pravdou, když jak nebytový prostor použitý ke zvětšení bytu č. 3, tak i byt č. 11 jsou majetkem milionové hodnoty ušlým z majetku žalobkyně bez odpovídajícího protiplnění, nebytový prostor byl navíc v době jeho přisloučení k bytu č. 3 pronajat za účelem provozování prodejny videokazet, z čehož žalobkyni plynul (nadále ušlý) zisk, jeho výměra pak ani nemohla být při koupi domu započítána pro stanovení výše na žalovanou připadající části kupní ceny za dům, na „třetí pokoj žalované“ se tudíž „poskládali všichni společníci“. Žalovanou až v odvolání vznesená námitka vydržení je podle žalobkyně jednak nevčasná, neboť učiněná až po koncentraci řízení podle § 119a odst. 1 o. s. ř., a tedy nepřípustná, jednak nedůvodná, neboť i kdyby na žalobkyni bylo počínaje dnem 25. 9. 2008, kdy nastaly účinky vkladu jí knihovně svědčícího vlastnického práva k oběma jednotkám, namístě nahlížet jako na poctivého a řádného držitele, vydržecí doba 10 let nemohla uplynout „do dne podání žaloby“ v této věci.

10. Žalobkyně tudíž navrhla, aby odvolací soud potvrdil napadený rozsudek jako věcně správný.

11. Odvolací soud přezkoumal k podanému odvolání napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.).

12. Podle § 213 odst. 3 o. s. ř. odvolací soud při jednání konaném dne 26. 3. 2025 zopakoval dokazování níže uvedenými listinnými důkazy.

13. Z dopisu [Orgán veřejné moci] ze dne 11. 4. 1994 odvolací soud zjistil, že tento byl adresován nájemcům bytů v domě, jimž bylo sděleno, že se pisatel rozhodl pro privatizaci domu jeho odprodejem nájemci bytů založené právnické osobě (což nemusela být explicitně s. r. o.), a to za cenu ve výši 1 498 986 Kč po slevě 40%.

14. Ze společenské smlouvy žalobkyně odvolací soud zjistil, že tato byla založena devíti zakládajícími společníky včetně žalované, základní kapitál žalobkyně činil 300 000 Kč, výše vkladu žalované činila 45 000 Kč, tj. 15% základního kapitálu (nejvíc ze všech zakládajících společníků), prvními jednateli žalobkyně byli žalovaná a [jméno FO].

15. Z kupní smlouvy uzavřené dne 5. 6. 1996 odvolací soud zjistil, že touto [Orgán veřejné moci] jako prodávající prodává žalobkyni dům za shora uvedenou kupní cenu s tím, že jedna pětina této částky bude uhrazena do 60 dnů po podpisu smlouvy a zbytek ve čtvrtletních splátkách po 29 980 Kč nejpozději do deseti let od konce kalendářního čtvrtletí, v němž bude povolen vklad smlouvou převáděného vlastnického práva do katastru nemovitostí. Smlouva zahrnuje i dohodu o předkupním právu k domu či jeho části („jednotlivý byt“), nevztahující se na byty převáděné do vlastnictví jednotlivým společníkům žalobkyně (kupující), „kteří příslušný byt obývají“.

16. Ze zápisu z valné hromady žalobkyně konané dne 6. 5. 2008 odvolací soud zjistil, že zde byl diskutován převod bytů do vlastnictví společníků v obou do úvahy připadajících variantách (kupní či darovací smlouva), referující paní [jméno FO] upozornila na úskalí obou variant a rovněž i na skutečnost, že (a proč) se nejeví zachování stávajícího stavu (dům ve vlastnictví s. r. o.) jako „do budoucna dlouhodobě možné“, čemuž žádný z účastníků valné hromady neoponoval.

17. Z nájemní smlouvy uzavřené dne 2. 1. 1997 odvolací soud zjistil, že touto žalobkyně jako pronajímatel, jednající [jméno FO], pronajala manželům [jméno FO] (žalované a [tituly před jménem] [jméno FO]) byt označený jako č. 12 ve 4. poschodí domu (podle čl. I. bodu 1.; v čl. I. bodu 2. je číslovka 4 přeškrtnuta a nahrazena číslovkou 3) za současného vyslovení souhlasu s podnájmem tohoto bytu [jméno FO], která v týž den s žalobkyní uzavřenou dohodou ukončila jí svědčící nájem tohoto bytu. Nájem byl sjednán na dobu neurčitou s účinky dnem podpisu smlouvy.

18. Ze smlouvy uzavřené dne 26. 1. 1997 odvolací soud zjistil, že touto s odkazem na § 51 obč. zák. žalobkyně jednající [jméno FO] zřídila manželům [jméno FO] jako nájemcům bytu o dvou obytných místnostech v přízemí domu právo vybudovat z nebytového prostoru o jedné místnosti sousedícího s bytem manželů [jméno FO] prostor bytový a tento připojit k bytu manželů [jméno FO], to vše na náklady manželů [jméno FO]. Účinnost smlouvy je stanovena ke dni ukončení stávajícího nájemního vztahu k nebytovému prostoru svědčícímu společnosti [právnická osoba] Smlouva je v podpisové kolonce žalobkyně vedle [jméno FO] podepsána rovněž všemi ostatními společníky žalobkyně, vyjma žalované (vč. [jméno FO] zde figuruje osm jmen, devátým společníkem je žalobkyně).

19. Již ze shodných tvrzení účastníků odvolací soud zjistil, že výše vkladu, potažmo obchodního podílu žalované, a tedy i rozsah její participace na zaplacení kupní ceny za dům, byla dána součtem podlahové plochy bytu č. 3 (v jeho původní výměře, tj. před rozšířením o jednu spornou místnost) a bytu shora v nájemní smlouvě sub 17 shora označeného č. 12, totožného s později prohlášenou a žalované bezplatně převedenou jednotkou č. [adresa] (ze strany žalobkyně v tomto ohledu viz její podání ze dne 28. 2. 2024 a přednesy při jednání odvolacího soudu dne 26. 3. 2025).

20. V návaznosti na shora uvedená zjištění odvolací soud při jednání konaném dne 26. 3. 2025 za účelem předvídatelnosti svého dalšího postupu přiblížil účastníkům svůj náhled na věc potud, že při výkladu ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. je v „privatizačních poměrech“ souzené věci namístě zkoumat, zda, resp. jakého protiplnění se žalobkyni od jejích společníků (zde žalované) dostalo v širším kontextu od samého počátku (již od založení žalobkyně a uzavření kupní smlouvy k domu) zřetelně a nesporně pojatého záměru převodu bytů do vlastnictví společníků poté, co tito uhradí prostřednictvím žalobkyně kupní cenu za dům. Pokud jde o byt č. 3, odvolací soud konstatoval, že z posledně uvedené smlouvy ze dne [datum] se rozhodně nepodává, že by žalovaná, resp. manželé Bechyňovi, za umožnění rozšíření svého (t. č. sice stále právem nájmu užívaného, pro futuro však již k převodu do vlastnictví určeného) bytu žalobkyni cokoliv plnili. Žalovaná byla proto při uvedeném jednání odvolacím soudem vyzvána postupem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění (konkretizování) svých tvrzení o protiplnění v této souvislosti („třetí místnost bytu“), jakož i k prokázání takto doplněných tvrzení, s poučením, že pokud této povinnosti nedostojí, vyjde odvolací soud z toho, že bezplatný převod jednotky č. 387/3 není v části rozšířené o jednu místnost takříkajíc „kryt“ privatizačním kontextem věci, a takto by případně mohl být k její tíži hodnocen jako vymykající se podmínkám obvyklosti obchodního styku.

21. Žalovaná reagovala na výzvu odvolacího soudu podáním ze dne 18. 6. 2021. V něm vypočetla, že za přisloučenou místnost by bývala měla v privatizaci zaplatit 33 398,40 Kč, pokud by její výměra byla zohledněna při stanovení výše jejího obchodního podílu, a tedy podílu na kupní ceně za dům. Zdůraznila, že od 2. 1. 1995 až do[Anonymizováno]3. 8. 2005 vykonávala funkci jednatele žalobkyně bezplatně, posledně uvedeného data jí byla rozhodnutím valné hromady přiznána čistá měsíční odměna ve výši 6 990 Kč, která jí pak byla vyplácena až do roku 2010, kdy přestala funkci jednatele vykonávat. V prvních deseti letech výkonu funkce jednatele tak žalovaná žalobkyni poskytla nezanedbatelné ekonomické plnění, výrazně přesahující hodnotu („privatizační“, nutno dodat – pozn. odvolacího soudu) přisloučené místnosti. Společníci žalobkyně cítili svůj závazek vůči žalované za toto dříve poskytnuté nepeněžité plnění, proto schválili prohlášení vlastníka ve znění reflektujícím ve vztahu k jednotce č. 387/3 skutečný stav věci (tj. po přisloučení místnosti), čímž došlo k částečnému vyrovnání závazků žalobkyně vůči žalované. K prokázání tohoto tvrzení navrhla žalovaná provedení opakovaného výslechu již před soudem prvního stupně vyslechnutých svědkyň [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO].

22. Žalobkyně v reakci uvedla, že v posledně uvedeném podání žalované obsažená tvrzení jsou nepřípustnými novotami, pokud s nimi žalovaná nepřišla již po výzvě soudu prvního stupně dané jí při jednání konaném dne 4. 3. 2024 a v tam poskytnuté lhůtě 30 dnů, a proto k nim nelze přihlížet, na čemž nic nemění odvolacím soudem při jednání konaném dne 26. 3. 2025 žalované znovu dané poučení.

23. Uvedený procesní náhled žalobkyně odvolací soud nesdílí. Z protokolu o jednání soudu prvního stupně dne 4. 3. 2024 plyne, že soud prvního stupně žalovanou poučil s odkazem na § 118a o. s. ř. (neuvedeno podle jakého odstavce, podle obsahu poučení ale podle odstavce 3 – pozn. odvolacího soudu), že doposud nemá za prokázané, že „bezúplatný převod do osobního vlastnictví byl dán za podmínek obvyklých v obchodním styku“. Podle odvolacího soudu ale bylo žalovanou, dovolávající se v rámci své procesní obrany obvyklosti obchodního styku oproti jeho v žalobě dovozované neobvyklosti, namístě poučit předně již podle § 118a odst. 1 o. s. ř., a to předně k uvedení konkrétních tvrzení, jimiž míní tuto její procesní obranu podložit (vyplnit), a (až následně) rovněž i k jejich prokázání. Jelikož se takového konkrétního adresného poučení žalované nedostalo ze strany soudu prvního stupně, dal jí je v intencích svého právního náhledu na věc odvolací soud, čímž reparoval vadu, kterou v tomto ohledu soud prvního stupně zatížil řízení předcházející vyhlášení jeho rozsudku. Žalovanou až v reakci na toto patřičné poučení a v jeho smyslu formulovaná tvrzení a důkazní návrhy je tak namístě chápat jako přípustně (tj. nikoliv v rozporu s § 205a o. s. ř.) uplatněné, jakkoliv v odvolacím řízení založeném na systému neúplné apelace.

24. Odvolací soud proto vyslechl žalovanou navrženou svědkyni [tituly před jménem] [jméno FO]. Z jejího výslechu zjistil, že sice nebyla zakládajícím společníkem žalobkyně, obchodní podíl koupila kolem roku 2002 a prodala kolem roku 2010, jako právnička – advokátka se nicméně podílela na přípravě dokumentace k převodu bytů do vlastnictví v roce 2008. V té souvislosti vyvstala otázka, s níž přišla druhá jednatelka žalobkyně, že výměra bytů převáděných žalované neodpovídá výši jejího obchodního podílu a míře její participace na kupní ceně. Zejména noví (tj. nikoliv zakládající) společníci se o uvedené zajímali, diskutovalo se to, uvedené pak vzali všichni společníci poté, co se objevil i názor, že by měla žalovaná rozdíl doplatit, za vyřešené s tím, že jde o kompenzaci za bezplatný výkon funkce jednatele (když „nikdo nechtěl nic platit, ani na právníky, ani na výkon funkce jednatele“), že si to žalovaná „odpracovala“, prohlášení vlastníka reflektující zvětšení bytu č. 3 pak bylo schváleno jednomyslně. Skutečnost, že se žalované na rozdíl od ostatních společníků žalobkyně převádějí dva byty, nikoliv jen jeden byt, svědkyni jako právničku sice zaujala, společníky ale řešena nebyla, velikosti obchodního podílu žalované to – potud – odpovídalo, svědkyně vnímala jako záležitost [Orgán veřejné moci], že někomu umožnila privatizaci dvou bytů.

25. Po takto dílem zopakovaném dokazování, jeho procesní reflexi výzvou na žalovanou podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a doplnění dokazování v intencích její procesní reakce výslechem svědkyně [jméno FO] odvolací soud shledal odvolání důvodným, neztotožňuje se se závěrem soudu prvního stupně o neobvyklosti podmínek bezplatného převodu obou jednotek do vlastnictví žalované.

26. Odvolací soud sdílí úsudek soudu prvního stupně o existenci naléhavého právního zájmu na žalovaném určení, daný knihovním významem případného vyhovujícího rozsudku, a za správné považuje i určení na věc aplikované právní normy v § 196a odst. 1 obch. zák., která byla do obchodního zákoníku vložena s účinností od 1. 7. 1996 a jejíž znění poté nedoznalo až do 31. 12. 2013, kdy byl obchodní zákoník zrušen s účinností nové občanskoprávní úpravy, žádných změn.

27. Aplikaci této právní normy soudem prvního stupně ve skutkových poměrech projednávané věci však odvolací soud za správnou nepovažuje.

28. Podle § 196a odst. 1 obch. zák. společnost může uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim blízkými, nebo na ně bezplatně převést majetek společnosti jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku.

29. Podle § 135 odst. 2 obch. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2001, ustanovení § 194 odst. 2 první až páté věty, odstavce 4 až 7 a § 196a se použijí obdobně.

30. Obvyklost v obchodním styku je neurčitým (ne zcela přesně definovaným) právním pojmem, čímž je vytvořen prostor pro výklad respektující konkrétní okolnosti případu a podobu konkrétních vztahů mezi subjekty tohoto styku. Smyslem a účelem ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. je přitom ochrana společnosti před nepoctivým jednáním osob, které jsou oprávněny za společnost právně jednat.

31. V souzené věci je podle odvolacího soudu takovou zásadní konkrétní okolností skutečnost, že žalobkyně byla svými zakládajícími společníky (včetně žalované), nájemci bytů v domě, založena za účelem koupě („privatizace“) domu, a to v intencích pokynu pražské městské části – stávajícího vlastníka domu obsaženého v dopise ze dne 11. 4. 1994. Z ničeho se nepodává, že by takto oslovení nájemci bytů v domě hodlali prostřednictvím jimi založené obchodní společnosti (žalobkyně) podnikat, žádné jiné důvody pro založení žalobkyně než „privatizační pokyn“ stávajícího vlastníka domu, jímž byl prodej podmíněn, nebyly zjištěny ani tvrzeny. Již v kupní smlouvě uzavřené v roce 1996 je předvídána varianta převodu bytů do vlastnictví jednotlivých společníků, zápis z valné hromady žalobkyně konané dne 6. 5. 2008 pak odvolací soud hodnotí tak, že o ničem jiném než převodu bytů do vlastnictví společníci žalobkyně ani neuvažovali. Hodnotit za této situace všemi společníky žalobkyně, kteří se (či jejich právní předchůdci) ve stanoveném poměru podíleli na zaplacení kupní ceny za dům, jednomyslně schválené „dokončení privatizace“ bezplatným převodem jednotek do jejich vlastnictví v případě žalované jako neobvyklé, pokud byl stejný postup realizován i v případě všech ostatních společníků, jistě není možné, což žalobkyně ostatně ani nečiní, zpochybňujíc nikoliv to, „že“ bylo (rovněž i žalované) bezplatně převáděno, ale „co“ jí bylo bezplatně převáděno.

32. Ani v tom však odvolací soud z pohledu ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. posuzovanou neobvyklost neshledává.

33. V případě jednotky č. [adresa] je k tomuto úsudku veden mezi účastníky nesporným faktem (soudem prvního stupně nesprávně nereflektovaným) jejího „přičtení“ žalované již při založení žalobkyně a následně koupi domu, jde-li o stanovení míry, v jaké se bude žalovaná podílet na koupi domu. Ať už vedlo zakládající společníky žalobkyně k navýšení „privatizačního podílu“ žalobkyně o byt užívaný t. č. právem nájmu jinou osobou ([jméno FO]) cokoliv, podstatným odvolací soud shledává tolik, že se při založení žalobkyně jednalo o jednomyslné rozhodnutí jejích zakládajících společníků a že si takto žalovaná bytovou jednotku č. [adresa] v rámci privatizace „zaplatila“ zvýšením míry své účasti na zaplacení kupní ceny za celý dům. Odvolací soud se ztotožňuje se stanoviskem žalované, že případné porušení privatizačních regulí svědčilo namítat prodávajícímu, nikoliv žalobkyni, která by se jako kupující takovou argumentací nyní vůči žalované dovolávala své vlastní (případné) „privatizační nepoctivosti“. To by bylo v příkrém rozporu se zásadou ex iniuria ius non oritur (z bezpráví právo vzejít nemůže). Pokud tedy žalovaná s nutným vědomím a souhlasem ostatních zakládajících společníků žalobkyně, vtěleným do jimi uzavřené společenské smlouvy, zjednodušeně řečeno „zprivatizovala“ dva, a nikoliv jen jeden byt, tak jako všichni ostatní, neshledává odvolací soud v takto právním jednáním společníků žalobkyně ustavené situaci nikterak vybočujícím z podmínky obvyklosti obchodního styku, že byly žalované bezplatně převedeny dvě jednotky, a nikoliv jen jedna, tak jako všem ostatním. Legitimnímu očekávání nejen žalované, ale i ostatních společníků by podle odvolacího soudu naopak neodpovídalo, pokud by s bytem č. [adresa] poté, co žalovaná – na rozdíl od všech ostatních společníků – platila kupní cenu za dům s jeho zohledněním, nebylo naloženo stejně jako se všemi ostatními byty, jejichž existence (a výměra) byla pro stejný účel (zaplacení kupní ceny za dům) rovněž určující.

34. Pokud jde o jednotku č. [adresa], shora pod bodem 20 odůvodnění odvolací soud vyložil, v jakých intencích na věc nahlíží, tj. že považuje za právně významné, zda byl bezplatný „privatizační převod“ tohoto jen zčásti „původního“ nájemního bytu žalované kryt ekonomickými souvislostmi, které by jeho převod i v rozsahu všemi společníky žalobkyně „zaplaceného třetího pokoje“ z pohledu § 196a odst. 1 obch. zák. opodstatnily či nikoliv. Žalovaná po již shora odůvodněné procesní výzvě odvolacího soudu přišla s – podle odvolacího soudu přípustným – tvrzením o kompenzaci její desetileté bezplatné činnosti pro žalobkyni představované výkonem funkce jednatele, a toto tvrzení podle názoru odvolacího soudu rovněž i prokázala (již) výpovědí svědkyně [jméno FO] (pročež nebylo nutné vyslýchat rovněž i svědkyni [jméno FO]). Výpovědí svědkyně [jméno FO], která byla jako praktikující právnička bezprostředně administrativně účastna „dokončení privatizace“ převodem příslušných bytů do vlastnictví společníků, odvolací soud vzal za prokázané, že uvedený ekonomický aspekt byl v uvažování společníků žalobkyně skutečně přítomen. Proto se odvolacímu soudu nejeví být převod bytu č. 3 v již řadu let předtím zvětšené výměře o jednu místnost nepoctivým jednáním, které by bylo namístě k ochraně žalobkyně při výkladu § 196a odst. 1 obch. zák. sankcionovat neplatností v situaci, kdy se zvětšením bytu o jednu místnost vyslovili t. č. souhlas všichni stávající společníci žalobkyně, jimž byla činnost žalované jako jednatelky „jejich“ obchodní společnosti zcela jistě ku prospěchu.

35. Z uvedeného plyne, že odvolací soud je v otázce ne/platnosti žalované svědčících nabývacích titulů k oběma jednotkám opačného názoru než soud prvního stupně. Důvody, jimiž je tento názor podložen, nevyžadují řešení otázky žalovanou v odvolání vznesené námitky vydržení, proto se v tomto ohledu odvolací soud blíže nevyjadřuje. Žalovaná platně nabyla vlastnictví k oběma jednotkám, což činí žalobu prosazující existenci vlastnictví žalobkyně nedůvodnou. Pokud jde o závěry podávající se z soudem prvního stupně citované judikatury (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2933/2012, usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1071/13), pak odvolací soud konstatuje, že tato rozhodnutí byla vydána v právní věci (vedené u Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně pod sp. zn. 46 Cm 49/2009) odlišného skutkového základu, v níž byly jednotky převáděny společníkům „privatizační s. r. o.“ za odlišných skutkových okolností kupními smlouvami, aplikovanou právní normou byl § 196a odst. 3, 4 obch. zák., nikoliv § 196a odst. 1 obch. zák.

36. Odvolací soud proto napadený rozsudek za použití § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve výroku o věci samé změnil a žalobu zamítl. Písemným vyhotovením svého rozsudku pak opravil zjevnou nesprávnost, k níž došlo při jeho vyhlášení, pokud bytovou jednotku č. [adresa] označil (stejně jako soud prvního stupně při vyhlášení svého rozsudku) jako č. [adresa]

37. O nákladech řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) rozhodl odvolací soud ve výroku II podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., podle nichž přiznal v řízení plně úspěšné žalované na jejich náhradu zaplacený soudní poplatek za odvolání proti nyní napadenému rozsudku ve výši 5 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. sestávajících z:

- odměny podle § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) a § 11 odst. 1 AT (ve znění účinném do 31. 12. 2024) za 13 provedených úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu prvního stupně dne 8. 2. 2016, písemné podání ve věci samé ze dne 16. 2. 2021, účast na jednání soudu prvního stupně dne 19. 6. 2023, písemné podání ve věci samé ze dne 18. 7. 2023, účast na jednání soudu prvního stupně dne 9. 8. 2023, vyjádření k odvolání žalobkyně proti předchozímu rozsudku soudu prvního stupně, účast na jednání soudu prvního stupně dne 4. 3. 2024, písemné podání ve věci samé ze dne 11. 4. 2024, účast na jednání soudu prvního stupně dne 11. 6. 2024, písemné podání ve věci samé ze dne 17. 6. 2024 a odvolání proti nyní přezkoumanému rozsudku soudu prvního stupně) po 3 100 Kč/úkon, celkem 40 300 Kč;

- odměny podle § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) a § 11 odst. 2 AT (ve znění účinném do 31. 12. 2024) za účast při jednání soudu prvního stupně dne 9. 7. 2024, při kterém byl pouze vyhlášen rozsudek, ve výši 1 550 Kč;

- odměny podle § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 AT (ve znění účinném od 1. 1. 2025) za účast při jednání odvolacího soudu ve dnech 26. 3. 2025 a 29. 5. 2025 a písemné podání ve věci samé ze dne 15. 5. 2025 po 5 620 Kč//úkon, celkem 16 860 Kč;

- náhrady hotových výdajů advokáta za 14 úkonů právní služby vykonaných do 31. 12. 2024 podle § 13 odst. 3 AT, ve znění účinném do 30. 6. 2018, resp. § 13 odst. 4 AT, ve znění účinném od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2024, ve výši 14 x 300 Kč, tj. 4 200 Kč;

- náhrady hotových výdajů advokáta za 3 úkony právní služby vykonané po 1. 1. 2025 podle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném po tomto datu ve výši 3 x 450 Kč, tj. 1 350 Kč;

- konečně náhrady za čas promeškaný účastí při jednání soudu prvního stupně ve dnech 17. 2. 2021 a 23. 3. 2022, která byla odročena bez projednání věci, ve výši 2 x 1 550 Kč, celkem 3 100 Kč.

Celkem tedy náklady řízení žalované před soudy obou stupňů činí 72 360 Kč.

38. O lhůtě k plnění ve výroku o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. O povinnosti žalobkyně zaplatit náklady řízení k rukám advokáta žalované bylo rozhodnuto podle § 211 a § 149 odst. 1 o. s. ř.