o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací]

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky [částka] spolu s 8,5% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

2. Na základě skutečností zjištěných provedeným dokazováním vzal za prokázáno, že žalobce jakožto právnická osoba zapsaná v obchodním rejstříku s předmětem činnosti pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor, je vlastníkem pozemku parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, kat. pracoviště [obec], na [list vlastnictví] pro kat. úz. [část obce], obec Praha, jehož součástí je předmětný dům. Dne [datum] uzavřeli žalovaní jakožto nájemci s [anonymizována dvě slova] [obec a číslo] jakožto pronajímatelem nájemní smlouvu, na základě níž jim byl přenechán do užívání byt [číslo] přičemž nájem byl sjednán na dobu neurčitou. S ohledem na prostředky vynaložené nájemcem na vybudování bytu je nájem uhrazen nájemcem předem od [datum] do [datum] formou nepeněžního plnění. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], uvedl, že nájemné za období od [datum] do [datum] určené odkazem na prostředky vynaložené nájemcem na vybudování bytu bez vyčíslení jejich výše nelze určit konkrétní částkou, a proto je smlouva neplatná. Dne [datum] uzavřel žalobce s [anonymizována dvě slova] [obec a číslo] kupní smlouvu, na základě níž byl převeden předmětný dům do vlastnictví žalobce, a to za kupní cenu [částka]. Dne [datum] byla předsedkyni žalobce předána informace, že [ulice] část [obec a číslo] eviduje u bytů nájemce [jméno] [příjmení] (byt [číslo]) a nájemce JUDr. [jméno] [příjmení] (byt [číslo]) nepeněžní plnění nájemného na dobu [anonymizováno] let, a to od roku [rok], v původní hodnotě [částka] ve vztahu k JUDr. [příjmení]. Dne [datum] převzala předsedkyně žalobce originály nájemních smluv k bytu [číslo] (pan [příjmení]) a bytu [číslo] (JUDr. [příjmení]). Žalovaní, resp. 1. Žalovaný vybudovali na vlastní náklady na základě smlouvy o vybudování bytové jednotky ze dne [datum] prostřednictvím stavebníka [právnická osoba] předmětnou bytovou jednotku. Následně předali [anonymizována dvě slova] [obec a číslo] účetní doklady o skutečně vynaložených investičních nákladech ve výši [částka]. Tato investice vložená žalovanými do předmětné bytové jednotky byla zohledněna tak, že je touto investicí uhrazeno nájemné na dobu [anonymizováno] let trvání nájemního vztahu, tedy od [datum] do [datum]. Tato informace byla žalobci předána v rámci protokolu o předání a převzetí nemovitosti ze dne [datum]. Dne [datum] uzavřela [právnická osoba] s.r.o. s 1. Žalovaným dohodu o narovnání s tím, že uvedená společnost má vůči [anonymizována dvě slova] [obec a číslo] pohledávku ve výši [částka], přičemž 1. žalovaný v souvislosti s výstavbou předmětného bytu půjčil uvedené společnosti částku [částka]. Pohledávka [právnická osoba] s.r.o. za [anonymizována dvě slova] [obec a číslo] tedy byla převedena na 1. Žalovaného. Ve vztahu k bytové jednotce [číslo] v předmětném domě, k níž byla uzavřena shodná nájemní smlouva jako se žalovanými (a rovněž konstatovaly soudy její neplatnost z týchž důvodů jako v případě žalobce v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. [spisová značka]), konstatoval Ústavní soud, že je třeba na danou nájemní smlouvu nahlížet jako na platnou.

3. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu soud I. stupně dovodil, že s ohledem na ust. § [číslo] odst. 3 a § 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. je v posuzovaném případě třeba aplikovat ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník platný do [datum] (§ 685 odst. 1 a § 686 odst. 1 ve znění účinném do 30.3.2006). Neshledal přitom důvod odchylovat se od názoru vysloveného Ústavním soudem v nálezu ze dne [datum], sp.zn. II.ÚS 3314/20, podle něhož je jedním ze základních principů výkladu smluv výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (viz též nález Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 3379/19 ze dne [datum]), přičemž se tento princip uplatní i při výkladu nájemních smluv, a to bez ohledu na datum jejich uzavření, tj. za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. či dříve. Na základě písemného znění nájemní smlouvy je zcela zřejmé, že výše nájemného má být zjištěna jako podíl„ prostředků vynaložených nájemcem na vybudování bytu“ a počtu měsíců v období od [datum] do [datum] (článek 3). Je přitom bez významu, že investice byla v první fázi vynaložena [právnická osoba] s.r.o., jelikož již ze smlouvy o vybudování bytové jednotky z r. 1996 plyne, že [ulice] část [obec a číslo] byla srozuměna, že byt bude následně v konečném důsledku pronajímat jednomu ze společník této společnosti, jímž stěžovatel ke dni uzavření nájemní smlouvy byl. Uzavřel, že i v posuzovaném případě [ulice] část [obec a číslo] žalovaným potvrdila výši„ odbydlované“ částky ([částka]) s tím, že tato investice vložená žalovanými do předmětné bytové jednotky byla zohledněna tak, že je touto investicí uhrazeno nájemné na dobu [anonymizováno] let trvání nájemního vztahu, tedy od [datum] do [datum]. Zároveň [ulice] část [obec a číslo] konstatovala, že tato informace byla žalobci předána v rámci protokolu o předání a převzetí nemovitosti ze dne [datum] (viz dopisy ze dne [datum] a ze dne [datum]). Námitka žalobce, že předmětný nález nebyl vydán ve věci žalovaných [příjmení] a že tedy nemá na tuto věc přímý vliv, není na místě, když se jednalo o naprosto shodný případ dalších nájemců v tomtéž domě, kteří rovněž na své náklady vybudovali bytovou jednotku s tím, že si to, co vložili do majetku pronajímatele,„ odbydlí“. Soud I. stupně tedy neměl důvod se od názoru vysloveného v daném nálezu jakkoli odchýlit. K námitce žalobce, že ke dni uzavření kupní smlouvy neměl povědomost o obsahu nájemní smlouvy žalovaných uvedl, že žalobce byl se skutečností„ odbydlování“ nájemného ze strany žalovaných srozuměn v protokolu o předání nemovitosti z [datum]. Žalobce vstoupil do právních vzutahů vyplývajících z předmětných nájeních smluv a pokud namítá, že mu tato skutečnost měla být oznámena dříve, nemůže to jít k tíži žalovaných, ale k tíži druhé ze stran kupní smlouvy, tedy [anonymizována dvě slova] [obec a číslo]. Žalovaní vynaložili (ať již napřímo či prostřednictvím společnosti [právnická osoba]) na výstavbu předmětného bytu částku [částka] a protože tedy nájemné za žalované období již fakticky uhradili, pak v případě, že by soud žalobě vyhověl, uhradili by jej vlastně dvakrát. Žalobu proto zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání a namítal, že soud I. stupně založil své rozhodnutí na obsahu nálezu Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 3314/20 ze dne [datum], který se však netýká posouzení platnosti nájemní smlouvy k předmětnému bytu [číslo] užívanému žalovanými, ale týká se posouzení platnosti jiné nájemní smlouvy, a to k bytu [číslo] ve stejném domě, který byl v minulosti obýván jinými nájemníky, konkrétně [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], aniž by se jakkoli vypořádal s tím, že ve věci relevantní nájemní smlouvy k bytu [číslo] Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem z [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], uzavřel, že tato nájemní smlouva ze dne [datum] mezi žalovanými jako nájemci a [anonymizována dvě slova] [obec a číslo] jako právním předchůdcem žalobce a pronajímatelem k bytu [číslo] je absolutně neplatná. Tím, že nalézací soud naprosto ignoroval existenci rozsudku Nejvyššího soudu ČR, popřel jeho právo na spravedlivý proces, resp. popřel samotnou existenci principu vázanosti soudu nižší instance právním názorem soudu vyšší instance, který představuje záruku realizace práva na spravedlivý proces a poukázal v tomto směru na nález Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 15/14. Pokud tedy žalovaní v řízení sp.zn. [spisová značka] o vyklizení bytu [číslo] nevyužili svého práva podat proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ústavní stížnost, nemůže jít tato skutečnost v žádném případě k tíži žalobce, který byl v řízení sp.zn. [spisová značka] veden principem právní jistoty v pravomocný judikatorní závěr Nejvyššího soudu ČR, že předmětná nájemní smlouva k bytu [číslo] je absolutně neplatná. Dále uvedl, že nalézací soud se v rámci posouzení platnosti/neplatnosti nájemní smlouvy na byt [číslo] nezabýval skutečností, že ze strany [anonymizována dvě slova] [obec a číslo] jako žalobcova právního předchůdce nebyl v souladu s § 36 zákona č. 131/2000 Sb., o hl. m. [obec] uveřejněn záměr k uzavření nájemních smluv ze strany [anonymizována dvě slova] [obec a číslo] příslušným usnesením. Nájemní smlouva tak může trpět i touto právní vadou, která má v konečném důsledku vliv na její platnost. Přitom podle § 43 odst. 2 zákona o hl. m. [obec] k neplatnosti právního jednání z důvodů stanovených v § 35 odst. 7, § 36 odst. 1,2 a § 72 odst. 2 téhož zákona přihlédne soud i bez návrhu. Nalézací soud se odmítl zabývat jeho námitkami, že žalovaní neprokázali, že by do výstavby bytu [číslo] skutečně sami investovali. Investici měla realizovat společnost [právnická osoba] a ačkoliv soud svou argumentaci ve vztahu k investicím opírá o jakousi pochybnou kopii dohody o narovnání, která není založena ve sbírce listin, z rozvah společnosti [právnická osoba] za účetní období roku [rok] a 2003 nebylo zjištěno, že by měl 1. žalovaný vůči této společnosti jakoukoliv pohledávku. Jsou zde tak pochybnosti o autenticitě a časovém původu tohoto dokumentu, nicméně soud si originál dokumentu nevyžádal a okolnosti jeho vzniku nezjišťoval. Přisvědčit nelze -pokračoval žalobce dále- rovněž tvrzení nalézacího soudu, že žalovaní nájemné za užívání bytu [číslo] ve prospěch žalobce již uhradili a v případě, že by soud žalobě vyhověl, uhradili by jej vlastně dvakrát, čímž by došlo k bezdůvodném obohacení žalobce. Podle jeho přesvědčení dochází ze strany žalovaných k expropriaci jeho majetku, která ovšem podle právního řádu ČR vyžaduje spravedlivou náhradu. Tím, že mu žalovaní nehradí jakoukoliv úplatu za užívání bytu v jeho vlastnictví, dochází k nedovolenému zásahu do ochrany žalobcova majetku. Dovozoval, že žalovaným nelze přiznat náhradu nákladů řízení ani z důvodu, že žalobu podal v dobré víře, která byla potvrzena i rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, že nájemní smlouva je neplatná. Závěrem proto navrhl, aby byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

5. Žalovaní ve svém písemném vyjádření poukázal na to, že pokud Ústavní soud shledal nálezem sp.zn. II.ÚS 3314/20 nájemní smlouvu za platnou, a to včetně ujednání o předplaceném nájemném, pak na jejich straně nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení, kterého se žalobce v tomto řízení domáhá. Stran námitky ignorování rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR soudem I. stupně uvedli, že to není pravdou a že Nejvyšší soud ČR ve věci vyklizení toliko zrušil předchozí rozhodnutí o zamítnutí žaloby (otázku platnosti nájmu posuzoval jako otázku předběžnou), přičemž nalézací soud žalobu na vyklizení znovu zamítl, neboť shledal, že žalobce postupoval v rozporu s dobrými mravy. Následné žalobcovo dovolání bylo zamítnuto a ústavní stížnost odmítnuta. Žalovaní tak neměli důvod ústavní stížnost podávat. Žalobce zcela pomíjí, že Ústavní soud vycházel ze stejných podkladů (i u [anonymizováno] byl vydán původně rozsudek Nejvyššího soudu ČR o tom, že nájemní smlouva je neplatná). Argumentace žalobce, že to nebyli oni, kdo poskytl finanční prostředky na výstavbu bytu soud opakovaně zkoumal a dospěl k názoru (jako všechny ostatní soudy v přidružených věcech), že tomu tak není. Připomněli, že nezískali„ majetek či bezdůvodné bohacení“ navíc; bytovou jednotku na vlastní náklady vystavěli po dohodě s právním předchůdcem žalobce a svoji investici si“ odbydlují“ do roku [rok]. V neposlední řadě uvedli, že jsou již mnoho let pod tlakem různých žalob ze strany žalobce a navrhli potvrzení napadeného rozsudku.

6. Žalobce ve své replice poukázal na to, že vyjádření žalovaných k jeho odvolání je obsahově téměř totožné s jejich přípisem ze dne [datum]. Uvedl, že soud I. stupně sice v rozsudku existenci rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp.zn. [číslo jednací], zmiňuje, nicméně z něj nevyvozuje pro danou věc vůbec žádné závěry, resp. své rozhodnutí opírá čistě o právní větu vyslovenou v nálezu Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 3314/20, vydaného v jiné právní věci, aniž by jakkoli věcně vyřešil konflikt mezi rozsudkem Nejvyššího soudu ČR a nálezem. Zopakoval, že není pravdou, že žalovaní vybudovali bytovou jednotku na vlastní náklady; jejich tvrzení o tom, že JUDr. [příjmení] měl údajně [právnická osoba] s.r.o. poskytnout půjčku cca [částka] se nijak neodráží v účetních dokladech [právnická osoba] s.r.o. a žalovaní nikdy nedoložili originál dohody o narovnání. Žalovaní bez skrupulí ve snaze vylíčit žalobce v negativním světle uvádí nepravdy, že jsou již mnoho let pod tlakem různých žalob z jeho strany, přičemž JUDr. [příjmení] [příjmení] byl ten, kdo podal žalobu u téhož soudu pod sp.zn. [spisová značka] a u Městského soudu v Praze pod sp.zn. [spisová značka]. Ke své replice připojil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] a rozsudek Městského soudu v Praze z [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací].

7. Žalovaní v dalším svém podání nesouhlasili s tím, že není pravda, že vybudovali bytovou jednotku na vlastní náklady. Opakovaně totiž doložili, že 1. žalovaný poskytl [právnická osoba] s.r.o. půjčku ve výši [částka] v souvislosti s výstavbou bytu [číslo] v budově [adresa], kat. úz. [část obce], obec Praha a že dne [datum] převedla [právnická osoba] s.r.o. svou pohledávku za původním pronajímatelem - [anonymizována dvě slova] [obec a číslo] dohodou o narovnání na 1. žalovaného. Ve výčtu soudních sporů žalobce opomněl dodat, že to byl právě on, kdo začal celý spor, a to kvůli vyklizení bytu již v roce [rok] (sp.zn. [spisová značka] téhož soudu I. stupně).

8. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vyhlášení (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a odvolání shledal opodstatněným jen zčásti, nad to ze zcela jiných než žalobcem uváděných důvodů.

9. Zásadní procesní pochybení dosavadního řízení odvolací soud neshledal (§ 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř.). Neshledal ani, že by řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř.). Soud I. stupně provedl dokazování v postačujícím rozsahu, správně zjistil skutkový stav, který nedoznal změn ani v odvolacím řízení a proto z něj vycházel i odvolací soud. V odůvodnění svého rozsudku soud I. stupně vyložil, které skutečnosti byly prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, proč nehodnotil další z provedených důkazů a proč neprovedl další důkazy i jakými úvahami se řídil (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Věc posoudil rovněž správně i po stránce právní.

10. Pokud se týká zásadní odvolací námitky žalobce, že soud I. stupně založil svůj rozsudek na obsahu nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp.zn. II.ÚS 3314/20, aniž by se jakkoli vypořádal s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], neshledal ji odvolací soud důvodnou. To již proto, že podle článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.) jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i soudy. Za situace, kdy Ústavní soud ve zmíněném nálezu shledal identickou nájemní smlouvu uzavřenou mezi [anonymizována dvě slova] [obec a číslo] (pronajímatel) a Kopřivovými (nájemci) k bytu [číslo] v rámci řízení vedeného u téhož soudu I. stupně pod sp.zn. [spisová značka] (o vyklizení bytu) za platnou včetně ujednání o předplaceném nájemném, zatímco Nejvyšší soud ČR v rozsudku č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] shledal nájemní smlouvu uzavřenou mezi [anonymizována dvě slova] [obec a číslo] (pronajímatel) a žalovanými (nájemci) k bytu [číslo] v rámci řízení vedeného u téhož soudu I. stupně pod sp.zn. [spisová značka] (o vyklizení bytu) za absolutně neplatnou, nepochybil soud I. stupně, když napadený rozsudek založil právě na závěru Ústavního soudu vyjádřeném ve zmíněném nálezu, byť byl tento nález vydán nikoli ve věci žalovaných [příjmení], ale v naprosto shodném případě dalších nájemců [anonymizováno] v témže domě. Správný je i závěr soudu I. stupně, že žalovaní nájemné za posuzované období [datum] - [datum] fakticky uhradili. Ve svém důsledku tak nemohl na jejich straně dojít k bezdůvodnému obohacení, kterého se po nich žalobce v tomto řízení domáhal. Přisvědčit nelze ani argumentaci žalobce, že se soud I. stupně odmítal zabývat jeho námitkami, že výstavbu bytu [číslo] investovala společnost [právnická osoba] a nikoliv žalovaní. Soud I. stupně se touto otázkou zabýval a dospěl ke správnému závěru, že předmětný byt [číslo] vybudovali žalovaní, resp. 1. žalovaný na vlastní náklady prostřednictvím stavebníka [právnická osoba] Odhlédnuto od toho, že žalobce zcela přehlíží § 36 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb., nemohl se odvolací soud zabývat jeho námitkou stran neplatnosti nájemní smlouvy na byt [číslo] z důvodu absence uveřejnění záměru [anonymizována dvě slova] [obec a číslo] k uzavření nájemních smluv, neboť jde o nepřípustnou novotu (§ 205a o. s. ř.).

11. Na rozdíl od soudu I. stupně však dospěl odvolací soud k závěru, že správná výše nákladů řízení činí [částka], když představuje odměnu advokáta za 7 úkonů právní služby po [částka] (převzetí a příprava zastoupení, odpor proti platebnímu rozkazu, vyjádření k žalobě, vyjádření ve věci datované [datum] a účast při jednání soudu konaných [datum], [datum] a [datum]) podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a), d) g) vyhl. č. 177/1996 Sb., 7 paušálních náhrad po [částka] podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky a 21% náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši [částka] (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), byť advokát v řízení zastupoval dva žalované.

12. Odvolací soud při určení výše odměny zástupce žalobců konečně nepostupoval podle § 12 odst. 4 AT, podle nějž jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %. K aplikaci uvedeného ustanovení podzákonného právního předpisu je dle názoru odvolacího soudu z pohledu úvahy o naplnění zákonného kritéria účelnosti vynaložených nákladů (§ 142 odst. 1 o.s.ř.) na místě přistoupit tehdy, kdy s sebou zastoupení dvou či více osob nese zvýšení náročnosti (obtížnosti) poskytovaného zastoupení (individuálně posuzováno), což však rozhodně není případ dané věci, kdy se žalobci (manželé) nacházejí v odškodňovacím řízení ve zcela identickém postavení nevyžadujícím vůči nim objektivně ze strany jejich zástupce jakýkoliv individuální přístup. Ke zvýšení„ vyhláškové“ odměny o dalších 60% právě v důsledku aplikace § 12 odst. 4 AT tak odvolací soud v dané věci nevidí žádný rozumně ospravedlnitelný důvod (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp.zn. IV. ÚS 529/16, zejm. pak jeho body 18 a 19, v nichž přijaté závěry jsou podle odvolacího soudu plně aplikovatelné i na společné zastoupení žalobců advokátem v souzené věci).

13. Z uvedených důvodů byl proto rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé jako správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen a ve výroku o nákladech řízení byl změněn (§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jen tak, že výše nákladů řízení činí [částka], jinak byl i v tomto výroku jako správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

14. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalovaným, kteří měli úspěch i v této fázi řízení, byla přiznána náhrada nákladů sestávající z odměny advokáta za 3 úkony právní služby po [částka] (vyjádření k odvolání, podání ve věci datované [datum] a účast při odvolacím jednání), 3 paušálních náhrad po [částka] a z 21% náhrady za daň z přidané hodnoty v částce [částka], tj. celkem [částka].