o odškodnění nemajetkové újmy,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 50 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75% ročně od [datum] do zaplacení, vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 70 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 40 465 Kč k rukám jeho zástupce rovněž do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 120 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši ročně od [datum] do zaplacení jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout následkem trestního stíhání jeho osoby, zahájeného usnesením policejního orgánu ze dne [datum] pro trestné činy [podezřelý výraz] podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a [podezřelý výraz] dle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku a skončeného rozsudkem [Orgán veřejné moci] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne [datum] ve spojení s usnesením [Orgán veřejné moci] ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], a jímž byl žalobce zproštěn na něj pro uvedené trestné činy státním zástupcem dne [datum] podané obžaloby, a to podle § 226 písm. a) trestního řádu, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl stíhán.

3. Soud prvního stupně vyšel při posouzení zažalovaného nároku předně ze zjištěného průběhu žalobcova trestního stíhání, jak je v základních obrysech popsán shora. Dále vzal za prokázané, že žalobci, bezúhonné osobě stíhané zhruba dva roky pro trestnou činnost spočívající v (údajném) [podezřelý výraz], a takto spojené s maximálním společenským odsudkem, za což mu v případě odsouzení hrozil trest odnětí svobody v sazbě 5 až 12 let, přineslo trestní stíhání v osobnostní sféře negativní důsledky představované zejm. jistým (jakkoliv následně překonaným) odcizením s manželkou, věc byla důkazně řešena v žalobcově sociálním okolí (výslechy jeho příbuzných, učitelů a kamarádů nezletilé nevlastní dcery), žalobce se musel opakovaně podrobit znaleckému zkoumání včetně [podezřelý výraz], trestní stíhání, v němž mu pro případ odsouzení reálně hrozil nepodmíněný trest odnětí svobody, prožil v obavách z očekávatelných reakcí jeho případných budoucích spoluvězňů na předmětnou trestnou činnost (pedofilní povahy, nadto v rodinném kontextu). Trestní stíhání pro žalobce znamenalo i negativní ekonomický zásah v podobě nákladů na obhajobu, který umocnil již tak finančně neutěšenou rodinnou situaci [žalobcovu rodinnou domácnost přitom kromě manželky a nevlastní dcery – [podezřelý výraz] (dále jen „nezletilá“) – tvoří ještě dvě vlastní, rovněž nezletilé dcery]. V jednom případě byl žalobce podle zjištění soudu prvního stupně při ucházení se o práci odmítnut potenciálním zaměstnavatelem s tím, že se jedná o osobu, o které „se píše“. Celá situace na druhou stranu dle soudu prvního stupně nevedla k nevratným důsledkům, žalobcova rodina se znovu stmelila a sdílí společnou domácnost (včetně nezletilé), jistou medializací věci sdělovací prostředky neporušily zásadu presumpce neviny, žalobcova hmotná situace, jak již bylo zmíněno, nebyla obecně příznivá již před trestním stíháním.

4. Soud prvního stupně vyšel i z toho, že žalobce uplatnil posléze zažalovaný nárok (na zaplacení částky 120 000 Kč) u žalované dne [datum] a že žalovaná v penězích neplnila ničeho, považujíc jakoukoliv peněžitou satisfakci za nemorální, rozpornou s principy obecné spravedlnosti, a to za situace, kdy bylo v trestním řízení rovněž zjištěno, že žalobce požadoval v rámci vzájemné elektronické komunikace [podezřelý výraz], kterážto informace byla prezentována i mediálně a žalobci nezbylo než připustit její pravdivost. Uvedené podle žalované „v podstatě činí z žalobce osobu nežádoucí v očích ostatních, když [podezřelý výraz] je zcela amorální v očích lidí bez ohledu na to, pro co vše dalšího byl žalobce obžalován“.

5. Zjištěné soud prvního stupně právně posoudil podle § 1 odst. 1, § 5, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 14 odst. 3, § 15 odst. 2 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), a závěrů ustálené judikatury, reprezentované zejm. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012 (dále jen „R 122/2012“), a ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněným pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 67/2016“).

6. Uzavřel, že žalobcovo trestní stíhání je vzhledem k jeho výsledku namístě kvalifikovat jako nezákonné, kterážto skutečnost zakládá nárok na odškodnění jeho zahájením a vedením způsobené nemajetkové újmy. Po zhodnocení provedeného dokazování shledal, že žalobci určitá újma vznikla (což ostatně žalovaná ani nesporovala, odškodňujíc ji sama konstatováním porušení práva a omluvou) a že tuto je namístě odškodnit v penězích. Při stanovení odškodnění částkou 50 000 Kč soud prvního stupně, vycházeje i z porovnání s jinou odškodňovací věcí rozebranou pod bodem 35 odůvodnění napadeného rozsudku, vzal v potaz rovněž žalovanou namítanou okolnost žalobcova požadavku na [podezřelý výraz], jako fakt vylučující žalobce z práva na peněžité odškodnění ji však nevyhodnotil.

7. Z vyložených důvodů (takto jen stručně přiblížených, i s přihlédnutím k podrobnosti odůvodnění napadeného rozsudku) soud prvního stupně vyhověl žalobě o odškodnění nemajetkové újmy co do částky 50 000 Kč, spolu s ní přiznal žalobci rovněž požadovaný úrok z prodlení (což blíže neodůvodnil), ve zbytku žalobu zamítl jako nedůvodnou a o náhradě nákladů řízení rozhodl s poukazem na ust. § 142 odst. 3 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Žalobci tak přiznal plnou náhradu nákladů řízení, sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu a nákladů jeho zastoupení advokátem, vypočtených podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“ nebo „advokátní tarif“), považuje za tarifní hodnotu věci s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, částku 113 000 Kč.

8. Žalovaná napadla rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a výslovně též ve výroku nákladovém včasným a přípustným odvoláním. Ohledně věci samé zpochybnila správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně o důvodech žalobcova opuštění společné domácnosti a nepřijetí do zaměstnání v souvislosti s trestním stíháním a zejm. pak setrvala na opodstatněnosti své námitky, podle níž je poskytnutí peněžité satisfakce osobě, která [podezřelý výraz], rozporné s obecně sdílenou představou spravedlnosti, nota bene v situaci, kdy byl žalobce žalovanou dobrovolně odškodněn konstatováním porušení práva a omluvou. Rozhodnutí o nákladech řízení pak žalovaná vytkla nesprávné určení výše tarifní hodnoty věci, činící – správně – podle § 9a odst. 2 písm. a) AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025, jen 50 000 Kč.

9. Proto žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu zamítne, event. přiznané odškodnění přiměřeně sníží, a rovněž aby „správně rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně“ (čímž žalovaná v kontextu její výslovné nákladové námitky míní pro případ, že by na náhradu nákladů řízení mělo žalobci i po přezkumu merita věci svědčit právo, toliko jejich správné vyčíslení).

10. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, považuje odvolací námitky žalované za nedůvodné. Soud prvního stupně se podle žalobcova přesvědčení vypořádal správně s veškerou argumentací účastníků a skutečnostmi zjištěnými provedeným dokazováním. Žalobce nezpochybňuje ani to, že soud prvního stupně vzal k jeho tíži v potaz „určité nevhodné chování k [podezřelý výraz]“. I proto rovněž akceptoval odškodnění nižší částkou, než původně požadoval.

11. Odvolací soud přezkoumal, postupuje se souhlasem účastníků podle § 214 odst. 3 o. s. ř. bez nařízení jednání, k odvolání žalované a v jím vytyčených mezích napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a shledal odvolání jen zčásti důvodným.

12. Jde-li o věc samu, soud prvního stupně zjistil správně a v postačujícím rozsahu skutkový stav věci a nepochybil ani při jejím právním posouzení, a to předně závěrem, že žalobcovo trestní stíhání je namístě s přihlédnutím k jeho výsledku kvalifikovat jako nezákonné (nedůvodné) ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Při posouzení zažalovaného nároku nepochybil ani citací na věc přiléhajících zákonných ustanovení, ani vymezením kritérií přijatých a odůvodněných v R 122/2012, tj. povahy trestní věci, délky trestního stíhání a dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozeného. Všechna tato kritéria soud prvního stupně „vyplnil“ v konkrétních poměrech souzené věci přiléhavými úvahami, včetně úvah srovnávacích žalobcův případ v intencích R 67/2016 s jiným odškodňovacím případem, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. Na jejich podkladě pak rovněž správně dovodil, že žalobci je namístě poskytnout zadostiučinění v penězích, přičemž odvolací soud nemá co vytknout ani úsudkům soudu prvního stupně, jimiž byl veden ke stanovení výše odškodnění právě částkou 50 000 Kč.

13. Soud prvního stupně tak zejm. závěry napadeného rozsudku nepřehlédl (správně reflektoval) skutečnost, od níž argumentací zaměřenou na dopady trestního stíhání v žalobcově osobnostní sféře žalovaná víceméně odhlíží, a to sice, že žalobce byl stíhán (rovněž a zejm.) za zločin s trestní sazbou odnětí svobody, jejíž horní hranice činí zločin zvlášť závažným ve smyslu § 14 odst. 3 trestního zákoníku a hranice dolní naopak zásadně nedává naději na podmíněné odložení výkonu uloženého trestu odnětí svobody (viz § 81 odst. 1 trestního zákoníku), leda by soud přikročil k mimořádnému snížení takového trestu (srov. § 58 odst. 1 trestního zákoníku), což však nelze predikovat. Již jen pochopitelná (a v řízení prokázaná) míra obav a nervozity žalobce z toho, že pro případ uznání viny velmi pravděpodobně „půjde do vězení“, v němž bude nadto zřejmě čelit s ohledem na povahu stíhané trestné činnosti krajní hostilitě, je podle odvolacího soudu sto opodstatnit satisfakci v řádu přisouzených několika desítek tisíc korun, nota bene v situaci bezúhonné osoby, otce nezletilých dětí, stíhaného dva roky života, což je sice doba jistě odpovídající požadavkům přiměřenosti z pohledu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk, rozhodně však doba nikoliv bagatelní z pohledu působení trestního stíhání v jeho časové dimenzi.

14. Nutno jistě přisvědčit žalované, konstatuje dále odvolací soud, že forma a případná výše (peněžitého) zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Odvolací soud nemá důvodu nesouhlasit s žalovanou rovněž v příkrosti jejího odsudku žalobcovy komunikace s nezletilou, popsané pod bodem 89 odůvodnění zprošťujícího rozsudku, mající nepokrytě [podezřelý výraz], takto ostatně již trestním soudem hodnocené jako „absolutně nepřípustná“. Oproti žalované se však odvolací soud nedomnívá, že by jen této okolnosti bylo namístě přiznat „váhu“ činící (jakékoliv) peněžité odškodnění újmy způsobené žalobci trestním stíháním amorálním. Podle odvolacího soudu by na takové (žalovanou prosazované) řešení bylo případné usoudit ve výjimečných a skutkově specifických situacích, v nichž (kupř.) posléze prokázané jednání poškozeného přesvědčivě opodstatňovalo zahájení a vedení trestního stíhání a v nichž orgány činné v trestním řízení současně nedisponovaly indiciemi o jeho nedůvodnosti. To však není případ souzené věci, v níž inkriminovaná ojedinělá (!) komunikace proběhla ([datum]) zcela mimo rámec období, v němž se měl žalobce dopouštět stíhaného – posléze neprokázaného – skutku („od října 2015 do konce roku 2017“), a v níž je zavrženíhodnost počínání, které bylo žalobci kladeno (nedůvodně) za vinu, zcela nesouměřitelná s parametry – jakkoliv krajně nevhodné (nepřípustné) – komunikace odehravší se mezi žalobcem jako otčímem a nezletilou zmíněného dne [datum]. V morálních rozměrech věci podle odvolacího soudu nelze přiložit této komunikaci takový význam, jaký jí přikládá žalovaná (posledně v odvolání).

15. Peněžité odškodnění je tak i podle odvolacího soudu v dané věci adekvátní satisfakcí. Jakékoliv důvody k revizi jeho soudem prvního stupně určené výše (právě) částkou 50 000 Kč odvolací soud, jak již bylo předesláno, neshledal. Otázky míry (dobro)volnosti žalobcova dočasného opuštění rodinné domácnosti a „trestních souvislostí“ jeho soudem prvního stupně zjištěného nezískání jednoho konkrétního pracovního angažmá na tom podle odvolacího soudu nemohou ničeho zásadního změnit, odvolací soud je ve vazbě na přiznanou výši odškodnění hodnotí jako v zásadě podružné, pročež se jimi blíže nezabýval.

16. Z vyložených důvodů odvolací soud potvrdil napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. v odvoláním dotčeném vyhovujícím výroku o věci samé jako věcně správný, a to včetně sice bez patřičného odůvodnění, ve výsledku však v souladu se zákonem (§ 15 odst. 1 a § 26 OdpŠk, § 1968 a § 1970 o. z., nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) přisouzeného příslušenství.

17. Jako zcela správný však, jak žalovaná důvodně namítá, nemůže obstát nákladový výrok napadeného rozsudku. Co do základu soud prvního stupně nepochybil aplikací § 142 odst. 3 o. s. ř., a tedy správně dovodil, že žalobci, úspěšnému sice jen zčásti, avšak v řízení, v němž rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu, přísluší jejich plná náhrada. Při určení výše žalobcových (plných) nákladů řízení však soud prvního stupně poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, odkazující na § 9 odst. 4 písm. a) AT, přehlédl nejen to, že výše tarifní hodnoty podle tohoto ustanovení advokátní tarifu činila v období do 31. 12. 2014, do nějž spadá provedení úkonu právní služby představovaného převzetím a přípravou zastoupení, jen 50 000 Kč, ale i to, že pro období po 1. 1. 2025 je výše odměny advokáta v těchto sporech normována v § 9a odst. 2 písm. a) AT (jako legi speciali), podle nějž ve věcech vyplývajících z uplatňování práv a povinností podle právních předpisů o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, s návrhem na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, se za tarifní hodnotu považuje výše přiznané náhrady, nejvýše však částka 500 000 Kč, byla-li přiznána náhrada nemajetkové újmy v penězích.

18. Žalobcovy správně vypočtené náklady prvostupňového řízení tak sestávají z:

- zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 2 000 Kč,

- odměny advokáta za zastupování podle § 137 odst. 2 o. s. ř., § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. a) [k jeho použití sice viz právě soudem prvního stupně citované usnesení Nejvyššího soudu, (ale) ve znění účinném do 31. 12. 2024 (srov. přechodné ustanovení v čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb.)] a § 11 odst. 1 AT, a to za jeden úkon právní služby vykonaný do tohoto data (převzetí a příprava zastoupení) ve výši 3 100 Kč,

- náhrady hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 4 AT v tomtéž znění za uvedený úkon právní služby ve výši 300 Kč,

- odměny advokáta podle § 137 odst. 2 o. s. ř., § 6 odst. 1, § 7, § 9a odst. 2 písm. a) a § 11 odst. 1 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025, za čtyři vykonané úkony právní služby (podání žaloby, další porada s klientem delší jedné hodiny, účast při jednání soudu prvního stupně delším dvou hodin) po 3 100 Kč/úkon (tarifní hodnota věci 50 000 Kč, tj. výše výsledně žalobci přisouzeného odškodnění), celkem 12 400 Kč,

- náhrady hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 4 AT, rovněž již ve znění účinném od [datum], za tyto čtyři úkony právní služby ve výši 4 x 450 Kč, celkem 1 800 Kč,

- náhrady za promeškaný čas strávený cestou z místa sídla advokáta k jednání soudu prvního stupně a zpět podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025, ve výši 1 200 Kč za 8 půlhodin po 150 Kč,

- náhrady cestovních výdajů podle § 13 odst. 1 a 5 AT, §§ 157 - 160 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a vyhlášky č. 475/2024 Sb. za 294 km (2 x 147 km) jízdy advokáta žalobce vlastním osobním motorovým vozidlem k jednání soudu prvního stupně z místa jeho sídla a zpět při sazbě základní náhrady za 1 km jízdy ve výši 5,80 Kč, tj. za 294 km jízdy celkem 1 705 Kč, a průměrné ceně 1 l motorové nafty pro rok 2025 ve výši 34,70 Kč, tj. při průměrné spotřebě vozidla 5,1 l/100 km celkem 520 Kč,

- konečně náhrady za daň z přidané hodnoty, jíž je žalobcův zástupce plátcem, v zákonné sazbě 21%, počítané podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. z odměny a náhrad v úhrnné výši 20 505 Kč (tj. vyjma náhrady za spotřebované pohonné hmoty, v níž je DPH již obsažena, a tedy se nepřipočítává), a tedy činící 4 306 Kč.

19. Celkem tedy náklady řízení žalobce v řízení před soudem prvního stupně činí 27 331 Kč. Proto odvolací soud za použití § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř změnil napadený rozsudek v nákladovém výroku jen ohledně výše tam žalobci přisouzených nákladů řízení, a ve zbytku jej i v tomto výroku potvrdil jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.). V písemném vyhotovení svého rozsudku pak odvolací soud za přiměřeného použití § 164 o. s. ř. opravil zjevnou nesprávnost, pokud při vyhlášení rozsudku určil výši nákladů řízení před soudem prvního stupně částkou 25 331 Kč (když k nákladům zastoupení právě jen nepřičetl zaplacený soudní poplatek).

20. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. Tarifní hodnota věci v odvolacím řízení činí 63 134 Kč a je představována součtem tarifní hodnoty odvoláním dotčeného meritorního výroku (50 000 Kč) a žalovanou úspěšně zpochybněné výše žalobci přiznaných nákladů řízení (13 134 Kč). Žalobce byl v odvolacím řízení převážně úspěšný (ze 79%), jeho plné náklady v odvolacím řízení činí podle již shora citovaných ustanovení advokátního tarifu 4 973 Kč (odměna za vyjádření k odvolání ve výši 3 660 Kč, náhrada hotových výdajů za totéž ve výši 450 Kč, náhrada za daň z přidané hodnoty v zákonné sazbě 21% z obojího ve výši 863 Kč). Metodou odečtu neúspěchu od úspěchu tak žalobci přísluší na náhradu nákladů odvolacího řízení 58% jeho plných nákladů, tj. částka 2 884 Kč.

21. O lhůtě k plnění ve výroku o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. Takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž odvolacímu soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní zákonné lhůtě může způsobit žalobci jakoukoliv újmu. O povinnosti žalované zaplatit náklady odvolacího řízení k rukám žalobcova advokáta bylo rozhodnuto podle § 211 a § 149 odst. 1 o. s. ř.