o určení vlastnického práva,

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně určil, že žalobkyně je výlučným vlastníkem nemovitosti - - pozemku č.parc. [hodnota] a č.parc. [hodnota], vše v kat. území [adresa], obec [adresa], zapsáno u [Orgán veřejné moci]; žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni k rukám advokátky [Jméno advokátky A] na náhradě nákladů řízení 121 865 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a žalobkyni ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

2. Takto rozhodl poté, co byl jeho předchozí, v pořadí první (zamítavý) rozsudek ze dne [datum], č.j. [spisová značka], z podnětu odvolání žalobkyně usnesením Městského soudu v Praze č.j. [spisová značka] z [datum] zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení a co byl i jeho v pořadí druhý (opět zamítavý) rozsudek č.j. [spisová značka] ze dne [datum] usnesením Městského soudu v Praze č.j. [spisová značka] z [datum] zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

3. Poněvadž žalobkyně své vlastnické právo ke sporným nemovitostem primárně odvozovala od darovací smlouvy uzavřené [datum], na základě které jí její rodiče nemovitosti darovali, když v rozsahu, v jakém je nyní užívá, je užívali i její právní předchůdci - rodiče a prarodiče a neměla tak žádné pochybnosti o tom, že by se na základě této darovací smlouvy nestala vlastníkem těchto nemovitostí, zabýval se soud I. stupně před řešením otázky, zda žalobkyně mohla sporné nemovitosti vydržet, nejprve tím, zda její právní předchůdci byli skutečně vlastníky předmětných nemovitostí, ať již na základě smluvně závazkového vztahu event. na základě vydržení a zda tak mohli vlastnické právo převést, neboť nikdo nemůže převést více práv, než sám má. Na základě výsledků provedeného dokazování dovodil, že prarodiče žalobkyně nemohli na základě toho, pokud by fakticky část pozemku za jejich domem užívali a k nemovitostem v jejich vlastnictví připlotili, tyto nabýt do svého vlastnictví vydržením (viz nález Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 196/2000). Jestliže sporné pozemky nenabyli prarodiče žalobkyně na základě smluvně závazkového vztahu či na základě vydržení, nemohli je platně převést na rodiče žalobkyně na základě darovacích smluv uzavřených v r. 1975 formou notářských zápisů. Pokud byly sporné pozemky skutečně v době uzavření notářských zápisů k pozemkům ve vlastnictví prarodičů žalobkyně připloceny, mohli je její rodiče nabýt do vlastnictví pouze na základě vydržení (§ 135a zákona č. 131/1982 Sb. ve spojení s § 134 zákona č. 509/1991 Sb.) za splnění podmínky, že držitel je v dobré víře, že sporný pozemek je oprávněn užívat a je jeho vlastníkem. Rodiče žalobkyně však nebyli v dobré víře, že je mohou užívat ani u nich nebyl omluvitelný důvod jejich užívání, neboť de facto užívali o téměř 50% větší rozlohu pozemku (konkrétně o 189 m2), než jakou nabyli (v kupní smlouvě uzavřené [datum] mezi nimi jakožto kupujícími a strýcem žalobkyně [jméno FO] coby prodávajícím, v níž je jednoznačně uvedena výměra obou pozemků, a to č.parc. 585 - 186 m2 a č.parc. 586 -182 m2), přičemž celý oplocený pozemek je pravidelného tvaru, nikoli o značné rozloze a takového rozdílu si museli a měli povšimnout bez ohledu na to, že pozemek byl celý oplocen (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka]). Žalobkyně v průběhu řízení právní důvod užívání sporných nemovitostí neprokázala, když z obsahu darovací smlouvy neplyne, že by na ni její rodiče převedli rovněž sporné pozemky a převést je na ni ani nemohli, neboť nebyli jejich vlastníky a žalobkyně nemohla nabýt vlastnictví těchto pozemků ani na základě řádného vydržení, když od darovací smlouvy z [datum] desetiletá vydržecí doba ke dni [datum] neuplynula (§ 134 odst. 1 obč. zák., § 3028 odst. 2 o. z. a též rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp.zn. [spisová značka]). Dodal, že i pokud by uzavřel, že žalobkyně byla od uzavření darovací smlouvy v dobé víře v to, že sporné nemovitosti může užívat, pak její dobrá víra by musela skončit v okamžiku, kdy jí v roce 2014 bylo doručeno rozhodnutí [Orgán veřejné moci] z něhož vyplývá, že stavba č.p. 287 se nachází na dvou pozemcích, a to č.parc. [hodnota] a [hodnota], tedy i na pozemku jiného vlastníka.

4. Poté se poroto ve smyslu závěrů vyslovených v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR č.j.[Anonymizováno]22 Cdo 1064/2023-172 a Městského soudu v Praze č.j. 13 co 214/2024-286 zabýval tím, zda jsou splněny zákonné podmínky nabytí předmětných nemovitostí žalobkyní mimořádným vydržením. Vycházeje z odpovědi [Orgán veřejné moci] ze dne [datum] na žádost [jméno FO] st. o přidělení pozemku z r. 1953, ve které je mj. uvedeno, že „[jméno FO] se nyní odprodává část pozemku za jeho domkem ve výměře asi 170 m2“ dovodil, že prarodiče žalobkyně tak mohli nabýt oprávněného dojmu, že jim je odprodávána část pozemku, která de facto svojí výměrou souhlasí s výměrou sporných pozemků, když i jejich umístění „část pozemku za jejich domkem“ odpovídá umístění sporných pozemků. Byť je v této odpovědi uvedeno, že se sporné pozemky „odprodávají“, tj. že se jedná o úplatný převod nemovitostí, ze samotné této skutečnosti nelze dovozovat, že by prarodiče žalobkyně nebyli „srozuměni“ s tím, že sporné pozemky mohou užívat a že je nabyli do svého vlastnictví, a to bez ohledu na to, že mezi nimi a převádějícím nebyla fakticky kupní smlouva uzavřena. Akcentoval, že v té době nebyl intabulační princip (pozemky nebyly zapisovány do pozemkových knih) a nebylo tak ani v schopnostech a možnostech prarodičů žalobkyně, aby si ověřili, zda vlastnické právo ke sporným pozemkům skutečně nabyli a protože předmětné nemovitosti získali na konci 50. let minulého století od státu, důvodně neměli pochybnosti o tom, že předmětné nemovitosti mohou nejen užívat, ale rovněž že se stali jejich vlastníky. Nelze tak uzavřít, že na straně právních předchůdců žalobkyně je dán nedostatek poctivého úmyslu držitele při nabytí sporných pozemků, tedy že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Protože i rodiče žalobkyně užívali sporné pozemky v jejich hranicích vyznačených plotem od roku 1959 (že by je užívali i před tím nebylo tvrzeno a prokázáno a neplyne to ani z žádného předloženého důkazu) po celou dobu, avšak žalovaný byl jako vlastník sporných nemovitostí zapsán do katastru nemovitostí až v roce 1998, tj. více jak 40 let poté, co právní předchůdci žalobkyně sporné nemovitosti fakticky užívali a o tyto se starali a ani poté nevykonával své vlastnické právo a povinnosti ke svým pozemkům a ve vztahu k žalobkyni či jejím právním předchůdcům se nedožadoval výkonu svého vlastnického práva, což ani netvrdil a tím méně prokazoval, a to i přes poučení podle § 118a o. s. ř. Ohledně zákonné doby, aby žalobkyně mohla sporné pozemky nabýt na základě mimořádného vydržení dovodil, že podle občanského zákoníku č.40/1964 Sb. nebylo možné vlastnické právo nabýt vydržením a proto je třeba vycházet ze zákona č. 131/1982 Sb., který od [datum] nabytí vlastnického práva vydržením umožnil a shledal, že jde o dobu 32 let, když právní předchůdci žalobkyně užívali pozemky do r. 2009 (26 let) a žalobkyně je užívala do r. 2014 (6 let).

5. Argumentaci žalovaného rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 22 Cdo 2128/2005, podle něhož se držitel nemůže dovolat vydržení věci jeho právním předchůdcem, jestliže mu nesvědčí žádný právní titul o jejím převodu, nemohl zohlednit, neboť ke dni uvedeného rozhodnutí ([datum]) nebyl platný a účinný občanský zákoník č. 89/2012 Sb., který možnost mimořádného vydržení při splnění zákonných podmínek umožňuje a přihlédnout nemohl ani k námitce žalovaného, že v případě vyhovění žalobě by se jednalo de facto o „znárodnění“ předmětných pozemků v neprospěch žalovaného, když ten byl jako vlastník zapsán do katastru nemovitostí až v roce 1998 a byť tvrdí, že byl vlastníkem těchto pozemků od počátku, tj. že právní předchůdci žalobkyně je nemohli do svého vlastnictví vůbec nabýt, po celou dobu, o níž tvrdí, že byl vlastníkem sporných pozemků, o ně neprojevoval žádný zájem, nevykonával vůči nim žádná (míněno zjevně práva - pozn. odvolacího soudu) ani povinnosti, nechoval se jako jejich vlastník a o nemovitosti se „začal starat“ až v souvislosti s tímto řízením a pokud tedy o pozemky nejevil jakýkoliv zájem po dobu více než 40 let, lze stěží tvrdit, že určení toho, že jejich vlastníkem je žalobkyně, jakýmkoliv způsobem zasáhlo do majetkové sféry žalovaného, potažmo vedlejšího účastníka. Uzavřel tak, že zákonné podmínky pro mimořádné vydržení podle § 1095, § 1096 a § 3028 odst. 2 o. z. byly v daném případě splněny.

6. Žalobě proto vyhověl a o nákladech řízení (nalézacího, odvolacího, dovolacího) ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným rozhodl podle úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Výrok o nákladech řízení mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem odůvodnil ust. § 150 o. s. ř., neboť žaloba primárně směřovala proti žalovanému jakožto vlastníku zapsanému v katastru nemovitostí, vedlejší účastník má pouze roli „nápomocnou“ ve prospěch žalovaného a sama skutečnost, že se nemovitost nachází v obvodu působnosti vedlejšího účastníka, kterému byla svěřena do správy, by uložení povinnosti hradit náklady řízení bylo vůči němu nepřiměřenou tvrdostí.

7. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání vedlejší účastník na straně žalovaného a uvedl v něm, že soud I. stupně odmítl jeho námitku, že v případě vyhovění žalobě by se jednalo de facto o znárodnění, neboť žalovaný byl do katastru nemovitostí zapsán jako vlastník až v r. 1998 a o předmětné pozemky nejevil po dobu více jak 40 let zájem, v důsledku čehož určení, že není jejich vlastníkem, nemohlo způsobit zásah do jeho majetkové sféry, přičemž odkaz žalovaného na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. [spisová značka] považoval za nepřiléhavý. Vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu I. stupně, dle nějž žalobkyně předmětné pozemky nabyla na základě mimořádného vydržení, považuje jej za nesprávný a poukázal v této souvislosti na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. [spisová značka]. Soud I. stupně se sice zabýval tím, zda rodiče žalobkyně mohli předmětné pozemky nabýt vydržením a dospěl k závěru, že nebyli v dobré víře a proto předmětné pozemky nemohli řádně vydržet; otázkou, zda na jejich straně mohlo dojít k mimořádnému vydržení, se však již nezabýval. Namítal, že ač byl soud I. stupně vázán právním názorem odvolacího soudu, vysloveným v bodě 11. usnesení č.j. [spisová značka] z [datum], tento jeho názor nerespektoval; pokud by se jím řídil, mohl zjistit, že předmětné pozemky vydrželi již rodiče žalobkyně. Mohlo tedy dojít k mimořádnému vydržení předmětných pozemků rodiči žalobkyně, což znamená, že by se jejich vydržecí doba nemohla započítat ve prospěch žalobkyně. Přitom nebylo prokázáno, že by se rodiče žalobkyně držby zbavili a zároveň nebylo prokázáno, že by žalobkyně držbu nabyla. Poukázal na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. [spisová značka], dle nichž „Držitel [žalobkyně] se nemůže dovolávat vydržení věci jeho právním předchůdcem, jestliže mu nesvědčí žádný titul o jejím převodu“ a nesouhlasil se soudem I. stupně, že a proč nemohl zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ČR při svém rozhodování zohlednit. Podle jeho názoru specifické okolnosti v posuzované věci mimořádnému nabytí vlastnického práva vydržením žalobkyni brání, neboť by způsobily neoprávněný zásah do jeho vlastnického práva, který by se rovnal vyvlastnění. Závěrem proto navrhl, aby byl rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I. a II. zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

8. Žalovaný brojil svým odvoláním proti výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi ním a žalobkyní a soudu I. stupně vytýkal, že v rámci náhrady nákladů řízení žalobkyni přiznal mimo jiné i zaplacený soudní poplatek za odvolání proti rozsudku č.j. [spisová značka] ze dne [datum] ve výši 5 000 Kč a dále za zaplacený soudní poplatek za odvolání proti rozsudku č.j. [spisová značka] ze dne [datum] ve výši 5 000 Kč, a to i přes ust. § 6a odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb., které je projevem zásady, že soudní poplatek za opravné prostředky platí každý účastník pouze jednou, i když jej využije opakovaně. Navrhl proto, aby byl rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku změněn tak, že žalobkyni přiznaná výše náhrady nákladů řízení bude ponížena o částku 5 000 Kč. Současně uvedl, že s odvoláním vedlejšího účastníka proti napadenému rozsudku souhlasí a má za to, že zákonné podmínky ust. § 203 odst. 1 o. s. ř. jsou naplněny.

9. Žalobkyně se ztotožnila se závěry soudu I. stupně a navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

10. Byť v souzené věci podal odvolání do výroku o věci samé rozsudku soudu I. stupně jen vedlejší účastník, avšak žalovaný se odvolání nevzdal, ani sám nepodal odvolání a s odvoláním vedlejšího účastníka na své straně vyjádřil souhlas, má se za to, že odvolání bylo podáno k němu oprávněnou osobou (§ 203 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud proto přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vyhlášení (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a to v celém jeho rozsahu a důvodným shledal jen odvolání žalovaného do výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi ním a žalobkyní.

11. Soud I. stupně postupoval v intencích předchozího kasačního usnesení odvolacího soudu č.j. [spisová značka] z [datum] a závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR č.j. [spisová značka], když na základě dosavadních výsledků celého řízení zůstala nadále nevyřešena již jen otázka nabytí předmětných pozemků žalobkyní mimořádným vydržením.

12. Podstatu a podmínky pro mimořádné vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb. vyložil Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp.zn. [spisová značka] tak, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před [datum]) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. V § 1091 až 1094 o. z. je upravena vydržecí doba potřebná k řádnému vydržení, na mimořádné vydržení se tato ustanovení nepoužijí. Ustanovení § 1096 a násl. se týkají jak vydržení řádného, tak vydržení mimořádného. Držiteli, který se dovolává mimořádného vydržení, se započte vydržecí doba předchůdce, který držel věc „nikoli v nepoctivém úmyslu“, není třeba, aby byl předchůdce držitelem poctivým (§ 992 odst. 1 o. z.), anebo oprávněným (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Do vydržecí doby jak pro řádné, tak mimořádné vydržení (§ 1092, § 1096 o. z.) se ve prospěch vydržitele započte i doba držby jeho předchůdce, jen pokud předchůdce sám nesplnil podmínky vydržení, a nestal se tak vlastníkem věci. V usnesení sp.zn. [spisová značka] pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale mnohem benevolentněji posuzovaná „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“.

13. Zbývající a pro rozhodnutí ve věci otázku zásadního právního významu, a to nabytí předmětných pozemků žalobkyní mimořádným vydržením, tak posoudil soud I. stupně správně a v souladu s judikaturou. Za situace, kdy rodičům žalobkyně nesvědčil žádný právní titul stran jejich vlastnictví sporných pozemků, jejich vlastnictví nenabyli ani vydržením a jejich držby a užívání se uchopila žalobkyně spolu s pozemky specifikovanými v darovací smlouvě uzavřené mezi nimi [datum], nemůže obstát zásadní odvolací námitka vedlejší účastníka, že se soud I. stupně nezabýval tím, zda na straně rodičů žalobkyně mohlo dojít k mimořádnému vydržení, již jen proto, že institut mimořádného vydržení zavedl až od 1.1.2014 občanský zákoník č. 89/2012 Sb. Proč při svém rozhodování nezohlednil vedlejším účastníkem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. [spisová značka] soud I. stupně dostatečně vysvětlil v odůvodnění svého rozsudku. Se započtením doby držby rodičů žalobkyně do mimořádné dvacetileté vydržecí doby žalobkyně a kdy nebyl držitelům prokázán „nepoctivý úmysl“, je závěr soudu I. stupně, že v daném případě byly podmínky pro mimořádné vydržení podle § 1095, § 1096 a § 3028 odst. 2 o. z. splněny, prost pochybení a soud I. stupně proto důvodně žalobě vyhověl. Argumentu vedlejšího účastníka, že mimořádné nabytí vlastnického práva vydržením žalobkyni by způsobilo neoprávněný zásah do jeho vlastnického práva, který by se rovnal vyvlastnění (dříve opakovaně uváděl „znárodnění“ předmětných pozemků), nelze přisvědčit, když žalovaný potažmo vedlejší účastník své vlastnické právo desítky let vůbec nevykonával, o pozemky neprojevoval naprosto žádný zájem a držbu žalobkyně a jejích právních předchůdců začal sporovat až v průběhu řízení prostřednictvím své obrany.

14. Z uvedených důvodů byl proto rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

15. Částečné změny doznal napadený rozsudek pouze ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným, o nichž sice soud I. stupně rozhodl správně podle úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), avšak pochybil při stanovení jejich výše, když zcela nekriticky převzal do odůvodnění rozsudku vyúčtování nákladů řízení žalobkyní, která požadovala mj. náhradu jak za uhrazený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč za odvolání proti rozsudku soudu I. stupně č.j. [spisová značka] ze dne [datum], tak i za soudní poplatek ve výši 5 000 Kč za odvolání proti rozsudku soudu I. stupně č.j. [spisová značka] ze dne [datum], tj. v rozporu s § 6a odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb., jak žalovaný důvodně namítal, přičemž z obsahu spisu (viz též předkládací zpráva založená jako č.l. 274) a i z toho, co žalobkyně uvedla při odvolacím jednání konaném [datum] vyplývá, že soudní poplatek za v pořadí druhé odvolání žalobkyně ani neplatila. Správná výše žalobkyní účelně vynaložených nákladů řízení před soudy všech stupňů, k jejichž náhradě byl zavázán žalovaný, tak činí 116 865 Kč (121 865 Kč – 5 000 Kč). Tomu odpovídajícím způsobem a stanovením delší lhůty k plnění (ze tří na pět dní od právní moci rozsudku), jak žalovaný při odvolacím jednání z důvodu, že zákonná třídenní lhůta k plnění je příliš krátká, navrhoval, byl napadený rozsudek ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným částečně změněn (§ 220 odst. 1 o. s. ř.), jinak byl i v tomto výroku jako správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

16. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst.1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni, která měla úspěch i v této fázi řízení, byla přiznána náhrada nákladů sestávající z odměny advokátky za jeden úkon právní služby (účast při odvolacím jednání) ve výši 5 620 Kč podle § 6 odst.1, § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. g) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1.1.2025 a jedné paušální náhrady 450 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky, tj. celkem 6 070 Kč.