o zaplacení částky 3 000 348 Kč s příslušenstvím,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení od 17. 8. 2023 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 325 393,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení uvedené částky s tím, že účastníci uzavřeli v období od prosince 2022 do ledna 2023 celkem 12 kupních smluv, podle nichž se žalovaná (autorizovaný prodejce motorových vozidel tov. značky [podezřelý výraz]) zavázala dodat žalobkyni (obchodní společnosti podnikající v oblasti nákupu a prodeje vozidel, a to vč. nových) 12 nových, dle požadavků žalobkyně nakonfigurovaných vozidel [podezřelý výraz] model [podezřelý výraz], ohledně nichž pak měla žalobkyně uzavřeny (navazující) kupní smlouvy s třetími osobami (svými zákazníky), kterým mínila vozidla se ziskem (pře)prodat. Žalovaná však svůj závazek dodat vozidla žalobkyni nesplnila, od smluv protiprávně odstoupila, vozidla žalobkyni nedodala, žalobkyně je proto nemohla dodat svým zákazníkům. V důsledku tohoto jednání žalované vznikla žalobkyni škoda představovaná ušlým ziskem z (následného) prodeje vozidel třetím osobám ve výši žalované částky.

3. Soud prvního stupně vyšel zejm. z následujících skutkových zjištění.

4. Účastníci uzavřeli v období od prosince 2022 do ledna 2023 celkem [hodnota] kupních smluv (dále jen „předmětné kupní smlouvy“), podle nichž se žalovaná (autorizovaný prodejce motorových vozidel tov. značky [podezřelý výraz]) jako prodávající zavázala dodat žalobkyni (obchodní společnosti podnikající v oblasti prodeje a nákupu motorových vozidel) jako kupující 12 nových, dle požadavků žalobkyně nakonfigurovaných vozidel [podezřelý výraz] model [podezřelý výraz]. Součástí každé ze smluv bylo ujednání (obsažené v čl. 4. 7 všeobecných obchodních podmínek žalované, s nimiž byla žalobkyně seznámena), podle nějž prodávající odpovídá pouze za skutečnou škodu způsobenou prokázaným a zaviněným porušením svých povinností, neodpovídá však za „nepřímou škodu, následnou škodu ani za ušlý zisk“. Nešlo o první obchodní spolupráci mezi účastníky spočívající v prodeji/koupi nových vozidel [podezřelý výraz], žalobkyně či její jednatel [jméno FO] koupili od žalované řadu takových vozidel již předtím, žalobkyně mj. podle smluv uzavřených s žalovanou ve dnech [datum] a [datum]. Nová vozidla tov. značky [podezřelý výraz] by se (přitom) podle zjištění soudu prvního stupně měla v [adresa] (tak jako v celé EU) prodávat v rámci tzv. systému selektivní distribuce, kdy autorizovaní prodejci nesmějí prodávat nová vozidla neautorizovaným prodejcům, ale jen koncovým zákazníkům.

5. Dále soud prvního stupně po provedeném dokazování zjistil, že na podkladě dvou shora posledně uvedených kupních smluv uzavřených v září 2022 koupená vozidla (rovněž [podezřelý výraz]) žalobkyně obratem prodala dalším osobám, v případ vozidla koupeného dne 7. 9. 2022 společnosti [právnická osoba], IČO [IČO], a to kupní smlouvou uzavřenou s touto společností dne [datum], v případě vozidla koupeného dne [datum] pak turecké obchodní společnosti [právnická osoba], a to kupní smlouvou uzavřenou s touto společností dne [datum]. Obě tato vozidla byla generálním importérem vozidel tov. značky [podezřelý výraz] do [adresa], společností [právnická osoba] (dále i jen „generální importér“), za pomoci digitální služby [podezřelý výraz] detekována na území [adresa], a to obratem po jejich prodeji zmíněným zákazníkům žalované, obě vozidla měla při překonání hranice [adresa] najeto méně než 200 km, tj. byla do Ruska převezena jako nepoužívaná. V březnu 2023 generální importér doporučil žalované neprodávat žalobkyni a subjektům s ní spojeným žádná vozidla právě v souvislosti s detekováním dříve prodaných vozidel v [adresa]. Dopisy (shodného textu) ze dne [datum] žalovaná odstoupila od všech 12 předmětných kupních smluv. Uvedla, že jako autorizovaný prodejce vozidel [adresa] nesmí umožňovat přeprodej vozidel prodejcům, kteří nemají oprávnění od společnosti [právnická osoba], a zákazníkům, kteří vozidla dále prodávají v rámci své obchodní činnosti, tj. nejsou koncovými zákazníky, a dále že nesmí umožnit prodej vozidel [podezřelý výraz], která jsou následně předmětem exportu či reexportu, ať již v rámci Evropského hospodářského prostoru či mimo něj. Informovala žalobkyni, že je striktně vázána právními předpisy České republiky a Evropské unie, včetně aktuálního nařízení výrobce vozidel [podezřelý výraz] a nařízení Rady (EU) č. 833/2014. Žalobkyně s odstoupením nesouhlasila s tím, že nemá oporu v ustanovení § 2006 o. z., nadále setrvala na tom, aby žalovaná dostála svým povinnostem podle předmětných kupních smluv. Konečně soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně u žalované uplatnila posléze zažalovaný nárok dopisem ze dne [datum], žalovaná v něm obsažené výzvě k plnění nevyhověla.

6. Z žalobkyní předložených listin, jimiž mínila prokazovat uzavření (navazujících) kupních smluv, soud prvního stupně naopak nevzal za prokázané, že by k uzavření těchto smluv došlo, a to již proto, že žalobkyně nepředložila originály těchto smluv, pročež soud prvního stupně nemohl posoudit jejich (žalovanou zpochybňovanou) „pravost a důvěryhodnost“. Na tomto stavu se podle soudu prvního stupně ničeho nezměnilo ani poté, co žalobkyni v tomto ohledu poučil podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a co žalobkyně na toto poučení reagovala. Jakkoliv v odůvodnění napadeného rozsudku chybí výslovné vylíčení závěrů, které soud prvního stupně z úsudku o neprokázání uzavření navazujících kupních smluv učinil (srov. závěr bodu 81 a navazující bod 82), z kontextu důvodů rozsudku lze abstrahovat, že žalobkyni (zjevně) již z tohoto důvodu nemohl ujít zisk.

7. Úvodem právního posouzení zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně akcentoval, že účastníci – podnikatelé smluvně vyloučili odpovědnost za porušením smlouvy vzniklou škodu představovanou ušlým ziskem, a s poukazem na ustanovení § 2898 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále i jen „o. z.“), uzavřel, že nenastala žádná z tam uvedených okolností možnost účinného omezení odpovědnosti za škodu vylučující. K tomuto závěru byl veden stručně formulovanou úvahou, že pokud „žalovaná vynaložila přiměřené úsilí pro splnění své povinnosti, avšak objektivně neměla možnost vozidla dodat, neboť generální importér, se kterým nemá žalobkyně žádný právní vztah, vozidla vůbec nedodal“, pak se ze strany žalované nejednalo o úmyslné nebo hrubě nedbalé porušení povinnosti.

8. Z uvedených (zřetelně tedy dvou) důvodů soud prvního stupně zamítl žalobu jako nedůvodnou a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 a vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále „AT“), podle nichž přiznal v řízení zcela úspěšné žalované plnou náhradu nákladů jejího zastoupení advokátem.

9. Žalobkyně napadla rozsudek včasným a přípustným odvoláním.

10. V něm s odkazem na odvolací důvody uvedené v § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o. s. ř. předně brojila proti závěru soudu prvního stupně o neprokázání uzavření navazujících kupních smluv, považujíc takový závěr za zřetelně neopodstatněný, nereflektující realitu „online“ společnosti (a to i v právní sféře) a vadný již proto, že soud prvního stupně nevysvětlil, co vůbec rozumí jím opakovaně akcentovanými „originály“ smluv. Soud prvního stupně nehodnotil žalobkyní předložené smlouvy v souvislosti s dalšími provedenými důkazy, zejm. pak jí vystavenými zálohovými fakturami obsahujícími nejen výši zálohy, ale i kupní smlouvě odpovídající popis vozidla a celkovou kupní cenu, a dále datovými soubory z internetového bankovnictví žalobkyně dokladujícími úhradu záloh na její bankovní účet z konkrétně identifikovaných bankovních účtů kupujících. Pokud by měl soud prvního stupně i po zhodnocení dokazování v tomto rozsahu o uzavření smluv jakékoliv pochybnosti, měl vyslechnout žalobkyní navrženého svědka Kasakova (jednoho z kupujících), což však neučinil. Jmenovaný byl přitom vyslechnut jako svědek v řízení paralelně vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. [spisová značka], v němž se domáhá na žalované analogického nároku přímo jednatel žalobkyně [jméno FO] a v němž bylo žalobě vyhověno rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka].

11. (Druhý) závěr snesený k zamítnutí žaloby, podle nějž nejsou dány žádné důvody k suspendování smluvně ujednané výluky z práva na náhradu škody, pak soud prvního stupně podle žalobkyně učinil v situaci náležitě nevyhodnoceného faktu dlouhodobé obchodní spolupráce mezi účastníky. Podle žalobkyně bylo v řízení prokázáno, že spolu účastníci, obchodní společnosti, spolupracují řadu let stále stejným způsobem, tj. žalobkyně nakonfiguruje vozidlo, uzavře s žalovanou kupní smlouvu, vozidlo je pro žalobkyni vyrobeno a jí dodáno, žalobkyně následně vozidlo prodává dál, o čemž žalovaná po celou dobu vzájemné spolupráce ví, jak vypověděl jednatel žalobkyně a jak by případně bylo potvrzeno výslechem svědkyně [jméno FO], zaměstnankyně žalované, která s žalobkyní dlouhá léta za žalovanou vyřizovala jednotlivé obchodní případy. Pro obě strany se jednalo o výhodnou spolupráci, z níž měly zisk (současně ale žalobkyně uvažuje o „výhodnosti spolupráce především pro žalovanou“), předmětem koupě nebyly ojetiny, ale luxusní nová vozidla v cenách nižších jednotek milionů Kč. Obranné tvrzení žalované, že jí obchodní činnost žalobkyně až do odstoupení od předmětných kupních smluv nebyla známa, je nepravdivé, žalovaná dobře věděla, s kým spolupracuje a co se s dodanými vozidly dále děje, pročež tedy při uzavírání kupních smluv se žalobkyní „zřejmě dlouhodobě a vědomě porušovala své vlastní závazky a pravidla“ stran prodeje v systému selektivní distribuce, vyžadovaném – tedy zjevně – generálním importérem [právnická osoba] K odstoupení od předmětných kupních smluv došlo poté, co byla žalovaná generálním importérem konfrontována se skutečností, že uzavřela kupní smlouvy s žalobkyní coby obchodníkem s vozidly, nedodání vozidel tedy způsobila žalovaná, nikoliv generální importér. Toto „vědomé a dlouhodobé jednání v rozporu s vlastními závazky“ žalované bylo tak podle názoru žalobkyně plně namístě vyhodnotit jako hrubě nedbalé ve smyslu § 2898 o. z., a proto neumožňující smluvně vyloučit odpovědnost za ušlý zisk.

12. Pro případ, že by odstoupení žalované od předmětných kupních smluv měla být vyhodnocena jako platná, pak žalobkyně poukázala na to, že by tím smlouvy zanikly ex tunc, tedy včetně ujednání o omezení odpovědnosti za škodu v čl. 4. 7 všeobecných obchodních podmínek

13. Proto žalobkyně v odvolání navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

14. Žalovaná k odvolání uvedla, že se s důvody napadeného rozsudku ztotožňuje. S tvrzením o uzavření navazujících kupních smluv distančním způsobem (prostřednictvím komunikačních technologií) přišla žalobkyně v řízení až poté, co uvedla, že disponuje originály kupních smluv, ty přitom nepředložila ani v písemné, ani v elektronické podobě (k tomu žalovaná v odvolání podrobně vysvětila, co rozumí originály elektronických dokumentů, resp. jak žalobkyně měla prokázat – a neprokázala, podle žalované – uzavření navazujících kupních smluv distančním elektronickým způsobem). Odvolacím úvahám o povaze obchodní spolupráce mezi účastníky a aplikaci § 2898 o. z. v poměrech souzené věci pak žalovaná oponovala s tím, že je jedním z předních autorizovaných dealerů vozidel zn. [podezřelý výraz] v [adresa] a že její roční obrat v rozmezí 1,5 až 2 mld. Kč „vskutku není závislý na žalobcem tvrzených obchodech, které navíc žalobce nijak nedokládá, pouze předkládá tvrzení a fabuluje“. K odstoupení od předmětných kupních smluv nedošlo, jak žalobkyně tvrdí, z důvodu jejich uzavření s žalobkyní coby obchodníkem s vozidly, ale, jak bylo v řízení prokázáno, v souvislosti s hrozícím porušením sankčního nařízení Rady (EU) č. 833/2014, týkajícího se mj. zákazu dovozu luxusního zboží do [adresa] (vč. nových vozidel v hodnotě přesahující 50 000 EUR), při konstatování faktu, že vozidla dříve prodaná žalobkyni byla detekována právě tam. Právě proto žalované nedodal vozidla generální importér, o jakémkoliv hrubě nedbalém počínání žalované nelze uvažovat.

15. Proto žalovaná navrhla, aby odvolací soud potvrdil napadený rozsudek jako věcně správný.

16. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.).

17. Podle § 213 odst. 2, 3 o. s. ř. odvolací soud zopakoval dokazování odstoupením od předmětných kupních smluv (vzhledem k neúplné reprodukci jeho obsahu soudem prvního stupně pod bodem 57 odůvodnění napadeného rozsudku) a dále emailem žalobkyně odeslaným žalované dne [datum].

18. Z odstoupení odvolací soud zjistil, že v něm žalovaná důvody, které jí k takovému právnímu jednání vedou, vymezila následovně: „[n]aše společnost coby autorizovaný prodejce vozidel [podezřelý výraz] nesmí umožňovat přeprodej vozidel prodejcům, kteří nemají oprávnění od společnosti [právnická osoba], a zákazníkům, kteří vozidla dále prodávají v rámci své obchodní činnosti, tj. nejsou koncovými zákazníky. Naše společnost dále rovněž nesmí umožnit prodej vozidel [podezřelý výraz], která jsou následně předmětem exportu či reexportu, ať již v rámci Evropského hospodářského prostoru či mimo něj. Společnost je rovněž striktně vázána právními předpisy České republiky a Evropské unie, včetně aktuálního nařízení Rady (EU) č. 833/2014. Vy sám jste doznal v e-mailu, který jste nám zaslal dne 17. 3. 2023, že vozidlo zakoupené u naší společnosti bude dále prodáno do [adresa], což byla pro naši společnost dosud neznámá informace. Rovněž od zástupce výrobce vozidel [právnická osoba] jsme obdrželi informaci, že dříve prodané vozidlo [právnická osoba] bylo již detekováno ve třetí zemi mimo Evropský hospodářský prostor. S ohledem na shora uvedené nově zjištěné skutečnosti, při zachování naší povinnosti dodržovat předpisy České republiky a Evropské unie a aktuální nařízení výrobce vozidel [podezřelý výraz], odstupujeme tímto pro následnou nemožnost plnění od kupní smlouvy…“.

19. Z cit. emailu (který soud prvního stupně sice k důkazu provedl, nezjistil z něj však ničeho) odvolací soud zjistil, že v něm žalobkyně žalované sděluje, že se (její jednatel) [jméno FO], pisatel emailu, „zašel podívat na ten slavný dopis [podezřelý výraz] do jednoho dealerství, se kterým také dlouhodobě spolupracuji… [v]ůbec nechápali, proč ho chci vidět, že naší spolupráce se to nijak nedotýká, ale ihned ukázali… [nějak jsem vůbec nepochopil, co by to mělo být za problém, také žádný u nich nebyl a rovnou jsem odešel s 3x smlouvou, kterou mi tedy již [jméno FO] neudělala“. Následně žalovaná ([jméno FO]) polemizuje s „lustrováním firem“ dle požadavků [podezřelý výraz] a zdůrazňuje, že do [adresa] nikdy neprodal, neprodává a neprodá jediné auto. „Ze všech partnerů a dealerů…“, pokračuje [jméno FO] dále, „…jediný invelt vidí něco, co jiný ne a jak jsem řekl, dnes jsem všechny tři smlouvy dostal na počkání, a to se nebavím o tom, že jinde mám o 1% větší slevu a přesto je (nebo byl) invelt u mě na prvním místě a kvůli 1% jsem nechodil objednávat jinam…“

20. Na podkladě v odvolacím řízení takto dílem zopakovaného dokazování odvolací soud neshledal odvolání důvodným.

21. Ve skutkové rovině věci považuje odvolací soud – předně – za zcela zásadní (odvolatelkou ani nezpochybňované) zjištění soudu prvního stupně, že účastníci v každé z 12 předmětných kupních smluv prohlásili za jejich nedílnou součást všeobecné obchodní podmínky. Ty byly ke každé jednotlivé smlouvě připojeny (sama žalobkyně je takto soudu prvního stupně spolu s každou smlouvou předkládá již v přílohách žaloby, o jejím obeznámení s jejich textem tedy nemůže být sporu, ostatně tyto podmínky na závěr vždy parafuje). Smluvní strany v nich, což žalobkyně při podání žaloby opomíjí, vyloučily odpovědnost žalované (jako prodávající) za ušlý zisk (právě žalobou přitom uplatněný).

22. Při právním posouzení věci soud prvního stupně nepochybil v úvahách, že takové smluvní ujednání je v poměrech občanskoprávní úpravy účinné od 1. 1. 2014 zásadně přípustné (§ 1 odst. 2 o. z.) a že v dané věci lze o suspendování jeho (jinak naprosto zřetelných) účinků uvažovat jen tehdy, pokud by nastala některá z okolností předvídaných v ustanovení § 2898 o. z.

23. Závěr, že zde žádné takové skutečnosti není, a tedy, že žalovaná žalobkyni za tvrzený ušlý zisk neodpovídá, jelikož si tak ujednaly (pacta sunt servanda), soud prvního stupně sice odůvodnil úsporně, ve výsledku se však jedná o závěr správný. K jeho podpoře odvolací soud uvádí nad rámec důvodů napadeného rozsudku ještě následující.

24. Podle § 2898 o. z. se nepřihlíží k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje povinnost k náhradě újmy způsobené člověku na jeho přirozených právech, anebo způsobené úmyslně nebo z hrubé nedbalosti; nepřihlíží se ani k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje právo slabší strany na náhradu jakékoli újmy. V těchto případech se práva na náhradu nelze ani platně vzdát.

25. V souzené věci zcela nepochybně nejde o újmu způsobenou člověku (jímž žalobkyně není) ani o újmu způsobenou úmyslně (žádné úmyslně poškozující jednání žalované žalobkyně netvrdila). Článek 4. 7 všeobecných obchodních podmínek nemůže být vyložen ani jako ujednání předem vylučující nebo omezující právo slabší strany na náhradu jakékoli újmy, neboť explicitně zachovává právo žalobkyně na náhradu skutečné škody, v případě nedodání vozidla do výše jeho kupní ceny bez DPH. Otázka, zda žalobkyně případně byla slabší stranou předmětných kupních smluv, je tak z pohledu § 2898 o. z. bez významu, nevzdala-li se práva na náhradu škody úplně.

26. Soud prvního stupně tudíž správně zaměřil svoji pozornost na výluku představovanou způsobením újmy z hrubé nedbalosti.

27. Hrubá nedbalost je nedbalostí nejvyšší intenzity, svědčící o lehkomyslném přístupu škůdce k plnění svých povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti škůdce k zájmům jiných osob. Hrubě nedbalým je jednání, jímž dochází k porušení náležité míry opatrnosti takovým způsobem, který se výrazně vymyká tomu, co je běžně akceptovatelné. Hrubě nedbale jedná ten, komu lze vytknout mimořádně výraznou míru neopatrnosti nebo lehkomyslnosti [srov. Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, a tam odkazovanou judikaturu Nejvyššího soudu].

28. V souzené věci měl žalobkyni vzniknout žalovaný ušlý zisk tím, že jí žalovaná nedodala vozidla, k jejichž dodání se zavázala v předmětných kupních smlouvách. Nemá významu, konstatuje odvolací soud, zda žalovaná odstoupila od smluv po právu či nikoliv. Sjednaná výluka z odpovědnosti za škodu týkající se ušlého zisku se vztahuje i na situace, kdy o naplnění odpovědnostních předpokladů nebude sporu, tj. kdy by žalovaná za škodu po právu odpovídala, nebýt toho, že ji smlouva odpovědnosti zprošťuje. Aplikace § 2898 tak záleží v úvaze, zda si žalovaná nedodáním vozidel, formálně podepřeným odstoupením od smlouvy, počínala hrubě nedbale, a ve výsledku pak v zodpovězení otázky, zda lze v souvislosti s důvody, které žalovanou k odstoupení od smluv, a tedy nedodání vozidel vedly, shledat na straně žalované jednání, které by bylo namístě kvalifikovat vzhledem k tvrzené újmě žalobkyně jako hrubě nedbalé.

29. Žalobkyně spatřuje takové jednání žalované v tom, že při obchodování s žalobkyní nerespektovala interní obchodní pokyn, pro ni přitom závazný, podle nějž byla oprávněna vozidla prodávat pouze koncovým zákazníkům, nikoliv osobám s nimi dále obchodujícím, jako je žalobkyně.

30. Odvolací soud nepochybuje, že žalovaná musela vědět o tom, že žalobkyně (právnická osoba, podnikatel prezentující sebe sama mj. na svých webových stránkách jako obchodníka s motorovými vozidly) není koncovým zákazníkem, který by si pořizoval 12 stejných luxusních SUV ke svému individuálnímu užívání, ale tzv. neautorizovaným dealerem, který vozidla dále prodává a z jejich prodeje dosahuje zisk, stejně jako má zisk žalovaná z prodeje vozidel žalobkyni. Žalobkyně se (prostřednictvím svého zástupce při odvolacím jednání) odpovědi na dotaz, zda jí byl omezující (zde zjevně jen formálně) systém selektivní distribuce nových vozidel [podezřelý výraz] znám, sice zdržela, odvolací soud to však nepovažuje za tak dalece podstatné, a proto k této skutečnosti nedokazoval. V řízení bylo prokázáno, že nákup nových vozidel [podezřelý výraz] žalobkyní u tzv. autorizovaných dealerů byl její běžnou obchodní praxí, realizovanou nejen u žalobkyně, ale dlouhodobě i u jiných dealerství („ze všech partnerů a dealerů“), vázaných přitom povinností nedodávat tzv. neautorizovaným dealerům zjevně obdobně jako žalovaná (viz odvolacím soudem k důkazu zopakovaný email [jméno FO]). Žalobkyně nemůže zastřít (a ani nezastírá), že z tohoto modelu obchodní spolupráce měly kýžený profit obě strany, její úvaha, že z toho profitovala více žalovaná, je jen spekulace. Šlo-li tedy v případě prodeje nových vozidel [podezřelý výraz] žalovanou žalobkyni o činnost ekonomicky prospěšnou oběma a nevymykající se na trhu fakticky panujícím poměrům („rovnou jsem odešel s 3x smlouvou, kterou mi tedy již [jméno FO] neudělala“), pak se – přeci – podle odvolacího soudu nemohlo jednat o jednání, jímž by byla žalovaná k zájmům žalobkyně „zřejmě bezohledná“, o jednání k újmě žalobkyně se „výrazně vymykající tomu, co je běžně akceptovatelné“, a takto hrubě nedbalé, což ostatně výmluvně ilustruje fakt, že [jméno FO] navrhuje ve zmíněném emailu žalované v uvedeném modelu obchodní spolupráce pokračovat. I pokud by nerespektování zákazu prodeje jiným než koncovým zákazníkům bylo tím důvodem (výlučným či hlavním – k tomu viz níže), pro který generální importér neumožnil žalované dostát jejím povinnostem z předmětných 12 kupních smluv tím, že žalované vozidla nedodal (o tom, že žalovaná v okamžiku odstoupení vozidly nedisponovala, nebylo mezi účastníky sporu), pak podle odvolacího soudu nelze takové jednání žalované hodnotit jako hrubě nedbalé, a takto ve smyslu § 2898 o. z. umožňující nepřihlížet k ujednání vylučujícímu odpovědnost žalované za škodu, jejíž náhrady se na ní žalobkyně domáhá.

31. Nadto soud prvního stupně správně postihl, že se nejednalo o důvod jediný (či snad hlavní). Odvolací soud nemá po provedeném odvolacím přezkumu důvodu zpochybnit zjištění soudu prvního stupně (a nečiní to ostatně ani žalobkyně v odvolání), že generální importér žalované předtím, než odstoupila od předmětných kupních smluv, explicitně vytkl přítomnost dvou jí žalobkyni prodaných vozidel na území [adresa], obchodní výměna s níž je zatížena účinky nařízení Rady (EU) č. 833/2014 ze dne [datum], o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem [adresa] destabilizujícím situaci na Ukrajině. Odvolací soud po zopakování dokazování odstoupením konstatuje, že i tato okolnost se promítla do jeho důvodů. Je zcela lhostejno, zda lze tuto okolnost žalobkyni klást k tíži či nikoliv. Pro souzenou věc je podstatné, že ji z pohledu čl. 4. 7 všeobecných obchodních podmínek a § 2898 o. z. nelze klást k tíži žalované, která v těchto souvislostech hrubě nedbale nejednala a jednat nemohla; fakt, zda se prodávaná vozidla ocitnou na území Ruské federace, byl zjevně mimo sféru jejího vlivu.

32. Podle odvolacího soudu tak lze shrnout, že nesplnění povinnosti žalované dodat žalobkyni ujednané předměty koupě podle předmětných kupních smluv nelze shledat jako jednání hrubě nedbalé, ať už by důvodem nedodání vozidel žalované jejich generálním importérem bylo nerespektování systému selektivní distribuce žalovanou, okolnost, že žalobkyni byl „přičten k tíži“ záchyt jí prodaných vozidel v [adresa] (a je bez významu, po právu či neopodstatněně), nebo obojí. Na účinnosti článku 4. 7 všeobecných obchodních podmínek a v něm sjednaného vyloučení odpovědnosti žalované za škodu ve formě ušlého zisku, jehož náhrady se žalobkyně domáhá, to ničeho nemění. Odstoupení žalované od smlouvy, pokud by bylo po právu, by se pak přetrvávajících účinků tohoto článku smlouvy nedotklo. Jednak to smluvní strany, jak soud prvního stupně správně zjistil a jak na to žalovaná případně poukázala, v závěru tohoto článku výslovně sjednaly, jednak jde o ujednání týkající se práva na náhradu škody vzniklého (tvrzeným) porušením smluvní povinnosti, kterého se (právě proto) odstoupení od smlouvy nedotýká (viz § 2005 odst. 2 věta první o. z., podle nějž se odstoupení od smlouvy nedotýká práva na zaplacení smluvní pokuty nebo úroku z prodlení, pokud již dospěl, práva na náhradu škody vzniklé z porušení smluvní povinnosti ani ujednání, které má vzhledem ke své povaze zavazovat strany i po odstoupení od smlouvy, zejména ujednání o způsobu řešení sporů).

33. Závěru soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby tudíž není co vytknout. Proto odvolací soud potvrdil napadený rozsudek ve výroku o věci samé jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.), aniž bylo nutné se zabývat správností soudem prvního stupně v neprospěch žaloby zaujatého řešení otázky neprokázání uzavření navazujících kupních smluv. Jako věcně správný konečně odvolací soud shledal i nákladový výrok napadeného rozsudku, proto napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. potvrdil i v něm; na správné odůvodnění tohoto výroku soudem prvního stupně včetně tam provedeného vyčíslení výše nákladů žalované lze pro stručnost plně odkázat.

34. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Rovněž v odvolacím řízení zcela úspěšné žalované podle nich přísluší plná náhrada jejích nákladů sestávajících z odměny advokáta za zastupování podle § 137 odst. 2 o. s. ř., § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) AT za vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu dne [datum] ve výši 2 x 20 340 Kč, a dále podle § 11 odst. 2 písm. f) AT za účast při jednání odvolacího soudu dne [datum], při němž došlo pouze k vyhlášení rozsudku, ve výši 10 170 Kč, náhrady hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 4 AT za tyto tři úkony právní služby ve výši 3 x 450 Kč a konečně náhrady za daň z přidané hodnoty, jejím plátcem je společnost Sedláček, Vaca & spol., advokátní kancelář, s. r. o., prostřednictvím které zástupce žalované vykonává advokacii (jako její společník), v zákonné sazbě 21%, počítané podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. z odměny a náhrady hotových výdajů v úhrnné výši 52 200 Kč, a tedy činící 10 962 Kč. Celkem tedy náklady odvolacího řízení žalované činí 63 162 Kč. O lhůtě k plnění ve výroku o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. O povinnosti žalobkyně zaplatit náklady odvolacího řízení k rukám advokáta žalované bylo rozhodnuto podle § 211 a § 149 odst. 1 o. s. ř.