o zaplacení částky 53 304 Kč s příslušenstvím,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 53 304 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12% ročně od [datum] do zaplacení (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 17 956,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta (výrok II).

2. Rozhodl tak o žalobě podané u něj dne [datum], kterou se žalobce (v záhlaví napadeného rozsudku, ale i svého odvolání označený nesprávně bytem [adresa], správně ale [adresa]) domáhal na žalované zaplacení shora uvedené částky se specifikovaným příslušenstvím s tím, že jde o bezdůvodné obohacení odpovídající žalovanou od žalobce na podkladě mezi účastníky dne [datum] uzavřené smlouvy o životním pojištění [podezřelý výraz] č. [hodnota] (dále i jen „smlouva“) přijatému pojistnému. Žalobce smlouvu hodnotí jako neplatnou pro rozpor se zákonem a evropským právem, neboť obsahující zneužívající ujednání ve smyslu směrnice [hodnota] ze dne [datum], o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „Směrnice“). Žalobce zaplatil na pojistném („pojistném“, z jeho pohledu) částku 513 000 Kč, od žalované obdržel celkem 459 696 Kč, a to na výběrech (350 924 Kč) a odkupném (108 772 Kč). Žaluje proto vrácení rozdílu.

3. Žalovaná se proti žalobě bránila mj. vznesením námitky promlčení, a to v rozsahu přesahujícím částku zaplacenou žalobcem na pojistném v období posledních dvou let před podáním žaloby (aniž by jak jednu, tak druhou částku vyčíslila – pozn. odvolacího soudu). Počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., (starého) občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), vztáhla k tzv. konverzi pojistné smlouvy v roce 2016. Vůči nepromlčenému nároku v rámci vypořádání vzájemných plnění ve smyslu § 457 obč. zák. uplatňuje žalobci vyplacené odkupné, nepromlčený nárok „v každém případě převyšující“.

4. Soud prvního stupně vyšel mj. ze zjištění (v nereprodukovaném zbytku lze odkázat na napadený rozsudek, o skutkovém základu věci nebylo mezi účastníky sporu, ten byl o jejím právním posouzení), že k [datum] došlo mezi účastníky coby smluvními stranami pojistné smlouvy k dohodě o její změně, stávající investiční životní pojištění vedené pod kódem [hodnota] bylo převedeno na investiční životní pojištění „[podezřelý výraz]“ s tím, že od provedení změny činila pojistná částka hlavního krytí, tj. pojistná částka pro případ smrti, 30 000 Kč a výše pojistného připadající na rizikové pojistné 0 Kč a na investiční pojistné pak 1 000 Kč. Připojena byla modelace vývoje hodnoty podílových jednotek, výše odkupného a celkové částky zaplacené na pojistném v čase. V této souvislosti soud prvního stupně naznal, že v okamžiku sjednání změny pojistné smlouvy se žalobce mohl seznámit s detaily, které scházely v původní pojistné smlouvě, v tento okamžik si mohl vytvořit představu o tom, že jeho stávající smlouva nebyla v pořádku, že v ní scházela podrobná ujednání o rozdělení pojistného na pojistné krytí a investice apod. a že se jednalo o skutečnosti, pro které by býval smlouvu neuzavřel, kdyby si byl jejich absence vědom. V období dvou let před podáním žaloby žalobce zaplatil žalované na pojistném („pojistném“) částku 22 000 Kč a žalovaná žalobci uhradila (na odkupném) 108 772 Kč.

5. Na podkladě uvedených zjištění soud prvního stupně shledal poté, co vyhodnotil smlouvu jako neplatnou (zřejmě – podrobnější právně kvalifikační úvaha v tomto ohledu chybí – pro její neurčitost, a tedy podle § 37 odst. 1 obč. zák., soudem prvního stupně nicméně necitovaného; pozn. odvolacího soudu), k námitce žalované a s poukazem na § 107 (správně odst. 1 – pozn. odvolacího soudu) obč. zák. zažalovaný nárok promlčeným v rozsahu převyšujícím částku 22 000 Kč, tj. co do 31 304 Kč. Uvedený závěr odůvodnil tím, že v tomto zákonném ustanovení zakotvená dvouletá promlčecí doba začala běžet dne [datum] se změnou pojistné smlouvy, jsoucí z žalobcova laického pohledu dostatečným podkladem pro úsudek o bezdůvodném obohacení žalované na základě neplatnosti smlouvy. Jelikož však částka vyplacená žalovanou žalobci na odkupném převyšuje nepromlčený žalobní nárok, nesvědčí žalobci podle soudu prvního stupně, aplikujícího v tomto ohledu (zjevně) § 457 obč. zák. (jakkoliv jej rovněž necituje), nárok ani na zaplacení (nepromlčených) 22 000 Kč.

6. Proto soud prvního stupně, odkazuje dále na § 100 odst. 1 obč. zák., žalobu zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále „AT“), podle nichž přiznal žalované náhradu nákladů jejího zastoupení advokátem.

7. Žalobce napadl rozsudek včasným a přípustným odvoláním, vytýkaje mu nepřezkoumatelnost a současně nesprávnost skutkových zjištění a právního posouzení věci.

8. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku je žalobce v odvolání veden výtkou, že se soud prvního stupně nevypořádal s jeho argumentací o zneužívající povaze smluvních ujednání ve smyslu článku 3 Směrnice, ač je toto vypořádání zcela zásadní pro aplikovatelnost vnitrostátní právní úpravy promlčení (žalobcem zpochybňovanou), a že ignoroval rovněž žalobcovu námitku o nedostatku dobré víry žalované při vznesení námitky promlčení (pokud by tento institut tedy vůbec bylo namístě aplikovat), vyplývající z vědomosti žalované o absolutní neplatnosti smlouvy nejpozději od vydání rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], v němž dovolací soud upozornil na závažný nedostatek smluv o životním pojištění představovaný prokazatelným neseznámením pojistníka s dokumentací, z níž vyplývá výše nebo jednoznačný způsob určení poplatků, potažmo určení pojistného plnění (tak jako i zde). Žalovaná přesto nadále přijímala pojistné, absence její dobré víry pak znamená, že jí možnost namítat promlčení nesvědčí. Soud prvního stupně na toto žalobcovo stanovisko nijak nereagoval.

9. Podle žalobce rovněž nemůže obstát úsudek soudu prvního stupně o nabytí jeho vědomosti o vzniku bezdůvodného obohacení a o odpovědném subjektu, kladeném k okamžiku změny pojistné smlouvy. Žalobce je přesvědčen, že v této souvislosti soudem prvního stupně zjištěné okolnosti ničeho nesvědčí o jeho prokázané (nikoliv jen hypotetické) vědomosti o vzniku bezdůvodného obohacení žalované na jeho úkor, k tomu poukázal na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. Žalobce setrvává na tom, že takovou prokazatelnou, nikoliv jen dedukovanou vědomost mohl nabýt až po poradě se svým právním zástupcem, jímž byl o uvedeném obeznámen a jemuž udělil za účelem uplatňování takto tedy vyjeveného nároku plnou moc, do té doby považoval žalobce pojistnou smlouvu za platnou, ostatně proto podle ní platil pojistné; k tomu žalobce poukázal na několik rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu takové hodnocení ve skutkově a právně obdobných věcech aprobující ([spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka]).

10. Soud prvního stupně konečně podle žalobce pochybil i při vypořádání vzájemných plnění, kdy proti sobě účtuje údajně nepromlčené pohledávky, ač měl námitkou promlčení (případně) poměřit až výsledné (žalované) saldo; k tomu žalobce poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], a ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], jakož i na řadu rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu, v nichž je v obdobných sporech při aplikaci § 457 obč. zák. takto (tj. žalobcem prosazovaným způsobem) postupováno ([spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka]).

11. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

12. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že soud prvního stupně zjistil správně a úplně skutkový stav věci a nepochybil ani při jejím právním posouzení, uzavřel-li na částečné promlčení zažalovaného nároku a vyložil-li § 457 obč. zák. jím uvedeným způsobem. Navázání počátku běhu subjektivní promlčecí doby na okamžik konverze (původní) pojistné smlouvy je souladné s aktuální rozhodovací praxí zdejšího odvolacího soudu, představované rozsudky ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], a ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. Žalobcem předložená argumentace o neaplikovatelnosti objektivní promlčecí doby podle žalované rovněž nemůže obstát, jak o tom svědčí judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Závěr, že pojistná smlouva nemůže být neplatná pro neurčitost a současně obsahovat zneužívající ujednání, je v souladu se soustavnou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu mající základ v jeho rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. Užití objektivní promlčecí doby v poměrech souzené věci by rovněž vedlo k závěru o promlčení části nároku, jehož nepromlčený zbytek (lhostejno, zda při aplikaci § 107 odst. 1 nebo 107 odst. 2 obč. zák.) soud prvního stupně správně kompenzoval úvahami odpovídajícími hypotéze § 457 obč. zák. Jím zaujatý způsob vypořádání nepromlčených plnění účastníků je v souladu s „obsáhlou judikaturou“, z níž žalovaná poukázala na usnesení Krajského soudu v [adresa] ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka].

13. Proto žalovaná navrhla, aby odvolací soud potvrdil napadený rozsudek jako věcně správný.

14. Podle § 157 odst. 2 věta první a druhá o. s. ř., není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.

15. Je ustáleným judikatorním výkladem citovaného ustanovení občanského soudního řádu, že jakkoliv soud není povinen dávat explicitní odpověď na každý argument účastníka jemu předestřený, jde-li o argumentaci zásadní povahy, jež může ovlivnit právní posouzení věci ve prospěch účastníka, který s ní přichází, je nezbytné, aby na ni soud reagoval a svůj závěr (byť stručně, přesto však přesvědčivě) odůvodnil (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], a ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3324/15). Dále platí, že soud není povinen budovat vlastní závěry na podrobné oponentuře (vyvracení) jednotlivě vznesených námitek účastníků, pakliže proti nim postaví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 989/08, či jeho usnesení ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3122/09).

16. Vycházeje ze shora uvedeného lze soudu prvního stupně jistě vytknout, že se, staví-li své rozhodnutí mj. na posouzení námitky promlčení, nevypořádal s žalobcovou argumentací o nedostatku dobré víry žalované při jejím vznesení, která by měla mít za následek, že jí tato námitka nesvědčí, resp. že tento žalobcův argument ani nepostihl v popisné části napadeného rozsudku, ač mu byl prezentován před jeho vyhlášením, nadto opakovaně (při jednání dne [datum] a pak i v rámci písemného závěrečného návrhu ze dne [datum]).

17. Stejně tak bylo jistě namístě byť stručně reagovat na argumentaci o údajně zneužívající povaze smlouvy ve smyslu článku 3 Směrnice, jakkoliv ji žalobce v řízení před soudem prvního stupně explicitně nespojoval s žádnými konsekvencemi pro posouzení námitky promlčení; to činí až v odvolání (pod jeho bodem IV).

18. Uvedené deficity však podle odvolacího soudu nečiní napadený rozsudek nepřezkoumatelným. V rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněném pod č. [spisová značka] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění napadeného rozhodnutí, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v odvolání náležitě použít odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně plně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění (tak jako – potud – zde), není nepřezkoumatelné, jestliže nedostatky jeho odůvodnění nebyly podle obsahu odvolání na újmu uplatnění práv odvolatele. Tak je tomu podle odvolacího soudu i v souzené věci. Odůvodnění napadeného rozsudku zjevně nebránilo žalobci v tom, aby proti rozsudku formuloval odvolací důvody. Nota bene není namístě kvalifikovat napadený rozsudek jako nepřezkoumatelný (a tedy přistupovat ke kasačnímu zásahu) v situaci, kdy jsou obě uvedené (soudem prvního stupně, pravda, explicitně nevypořádané) námitky standardním argumentačním instrumentáriem mnoha obdobných žalob o vrácení údajného bezdůvodného obohacení z (podle žalobců neplatných) smluv o (investičním) životním pojištění, reflektovaným již ustálenou judikaturou vyšších soudů, z níž je podle odvolacího soudu namístě vyjít (k tomu viz níže).

19. Odvolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a neshledal odvolání důvodným.

20. Veden principem přednosti (prevalence) procesní ekonomie se odvolací soud – oproti soudu prvního stupně – nezabýval správností řešení otázky platnosti smlouvy a zaměřil svoji pozornost jen na posouzení opodstatněnosti námitky promlčení a správnost soudem prvního stupně provedené aplikace § 457 obč. zák.

21. Soud prvního stupně dospěl podle odvolacího soudu ve vztahu k těmto otázkám po provedeném dokazování ke správným a v postačujícím rozsahu učiněným skutkovým zjištěním a (ve výsledku) nepochybil ani při jejich právním posouzení. Správně aplikoval právní úpravu obsaženou v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb., v tomto ohledu vyšel případně z jím citovaného přechodného ustanovení v § 3028 odst. 3 o. z. (dále bylo namístě zmínit rovněž § 3036 o. z. – pozn. odvolacího soudu). Právním důvodem plnění žalobce žalované, které žalobce žádá vrátit, byla totiž smlouva uzavřená v roce 2009, závazek k vydání bezdůvodného obohacení s ohledem na (tvrzenou) neplatnost takové smlouvy, a tedy i lhůty a doby pro uplatnění takového nároku, se proto řídí dosavadními právními předpisy, bez ohledu na to, kdy začaly běžet (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], či jeho usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

22. Soudem prvního stupně na podkladě správně určené právní normy (§ 100 odst. 1 a § 107 odst. 1 obč. zák.) provedené posouzení věci, záležející předně v závěru o částečném promlčení zažalovaného nároku, tak odvolací soud sdílí a zejména s přihlédnutím k žalobcovým odvolacím námitkám, jakkoliv podle jeho přesvědčení nejsou způsobilé vyvrátit správnost přezkoumávaného rozsudku, dodává nad rámec jeho odůvodnění k právnímu posouzení věci dále ještě následující, a to nejprve k otázkám soudem prvního stupně opomenutým a ve vztahu k promlčení v objektivní promlčecí době (§ 107 odst. 2 obč. zák.), jakkoliv se jím soud prvního stupně nezabýval.

23. Odvolací soud si je vědom určité nejednotnosti svého rozhodování, pokud v řadě rozhodnutí svých senátů 28 Co a 29 Co opakovaně kvalifikuje ustanovení § 107 odst. 2 obč. zák. jako normu, kterou ve sporech daného typu (vrácení plnění zaplacených jako pojistné na podkladě pojistných smluv hodnocených žalobci jako neplatné) nelze aplikovat, ježto by se její užití příčilo v neprospěch spotřebitele zásadě efektivity podle Směrnice a pokynů pro její výklad.

24. Jde však o praxi menšinovou, jak o tom svědčí např. rozsudky zdejšího odvolacího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], či ze dne [datum], sp. zn [spisová značka], vycházející v tomto ohledu – tj. v otázce aplikovatelnosti § 107 odst. 2 obč. zák. – z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu, reprezentované rozsudky ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], a ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. Rozsudkem ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], byl, lze dodat pro úplnost, zrušen (právě) rozsudek zdejšího senátu 29 Co (ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]) a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení s tím, že zde odvolací soud nepřípadně aplikoval tzv. zásadu efektivity a že proto nemůže obstát jeho závěr o nemožnosti užití § 107 odst. 2 obč. zák. K témuž (kasačnímu) zásahu a z týchž důvodů přistoupil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], a to ve vztahu k rozsudku zdejšího odvolacího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] (odkazovanému žalobcem v odvolání, jakkoliv v souvislosti s řešením počátku běhu subjektivní promlčecí doby).

25. Judikatura Nejvyššího soudu tak stojí (nadále) ustáleně na tom, že spočívá-li důvod neplatnosti pojistné smlouvy v absenci určitého ujednání, případně v neurčitosti či nesrozumitelnosti ujednání (§ 37 odst. 1 obč. zák.), nelze její obsah podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti, tj. zda nejde o ujednání, jež způsobuje k újmě spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran ve smyslu Směrnice a § 56 odst. 1 obč. zák. Je jistě právem žalobce považovat tyto závěry (tj. vnitrostátní judikatorní reflexi rozsudku SDEU ve věci [spisová značka]) za nesprávné (či snad dokonce „skandální“, jak hodnotí v duplice k vyjádření žalované k žalobě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], v němž jsou – prvně – vysloveny). Podle odvolacího soudu nicméně nelze přehlížet, že ani Ústavní soud opakovaně nenalezl důvody k jejich relativizování, jak o tom svědčí jeho usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], a ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. I ve světle důvodů těchto rozhodnutí odvolací soud ani v nyní souzené věci nespatřuje důvody pro neaplikování § 107 odst. 2 obč. zák.

26. S obdobně jako žalobcem nyní odůvodněnou námitkou nedostatku dobré víry (jiné) žalované pojišťovny se vypořádal v obdobném sporu v již zmíněném usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], Ústavní soud. Uvedl, že „[n]eopodstatněná je námitka stěžovatele, který na základě rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] nebo na základě nálezu sp. zn. [spisová značka] dovozuje, že obecnou podmínkou pro to, aby vznesení námitky promlčení bylo hodnoceno jako nerozporné s dobrými mravy, je okolnost, že účastníci (smluvního) vztahu musí být po celou dobu jeho trvání v dobré víře, že takový vztah je v souladu s právním řádem. Takto obecně formulovanou podmínku právní jistoty vážící se k posouzení otázky (ne)mravnosti vznesené námitky promlčení však podle Ústavního soudu ze žádného z odkazovaných rozhodnutí dovozovat nelze; zřetelně to vyplývá ze skutkových okolností, jak jsou vylíčeny v nálezu sp. zn. [spisová značka], kdy tehdejší žalobkyně jednala ve zřetelném rozporu se smluvním ujednáním, když veškeré prostředky získané z vypořádání spoluvlastnictví převedla na svůj účet, ač v příslušné smlouvě bylo výslovně stanoveno, že zisky i ztráty se rozdělí poměrně mezi bývalé spoluvlastníky na základě velikosti jejich podílů. Nelze ani [právnická osoba] přijmout výklad (k němuž by vedla stěžovatelova argumentace), podle něhož účastník smluvního vztahu, který způsobil neplatnost smlouvy, se nemůže úspěšně bránit vznesením námitky promlčení. Stěžovatel ani netvrdí, že by pojistná smlouva formulovaná vedlejší účastnicí obsahovala ustanovení, které by stěžovatele jakkoliv omezovalo v možnosti domáhat se nároků plynoucích z uzavřené pojistné smlouvy před soudem (srov. k tomu opačně skutkové okolnosti vylíčené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka], kdy vypořádání vztahů mezi tehdejšími účastníky bylo smluvně podmíněno uplynutím doby třinácti let; tedy zjevně uplynutím doby, kdy by bylo možno proti jakémukoliv nároku vznášet námitku promlčení).“

27. Jakkoliv je jistě ustálenou judikaturou Ústavního soudu, že jeho usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti, a to i jako zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, „nehodnotí důvodnost či nedůvodnost ústavní stížnosti ani věcnou správnost napadených soudních rozhodnutí“ (srov. nález ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]), a že „uplatnitelnost závěrů obsažených v usneseních v případě konkurence s právním názorem vysloveným v nálezu neobstojí“ (viz nález ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]), odvolací soud se se shora citovanými úvahami usnesení sp. zn. IV. ÚS 1984/22 ztotožňuje. Žádná kolize s nálezovou judikaturu Ústavního soudu zde není, citované závěry, plně dopadající i na souzenou věc, jsou v obdobných věcech aprobovány i navazující judikaturou (viz již zmíněné usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], bod 16). Odvolací soud plně sdílí rovněž závěry formulované v tomto ohledu (údajné zlé víry v obdobném sporu jiné žalované pojišťovny – šlo o [právnická osoba]) v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] („… rozsudek odvolacího soudu v jiné věci jiného pojistníka není závazným pramenem práva, a závěr žalobkyně, že na jeho základě měl žalovaný učinit zásadní kroky ve všech obdobných smlouvách jiných pojistníků včetně žalobkyně, je subjektivní a značně zjednodušený. Je vhodné uvést, že řada obdobných pojistných smluv zůstala smluvními stranami nezpochybněna a plnila i nadále zamýšlenou roli včetně krytí rizik…“).

28. Podle § 107 odst. 2 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení nejpozději promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

29. Podle odvolacího soudu nemůže být pochyb o tom, že žalobou uplatněný nárok představuje soubor dílčích nároků vzniklých (tedy pro případ neplatnosti smlouvy) ze samostatně oddělitelných případů bezdůvodného obohacení (oddělitelných plateb pojistného), které se promlčují samostatně – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], a pro poměry skutkově obdobných sporů usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. Nad rámec důvodů napadeného rozsudku je tudíž nutno uzavřít, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši veškerého žalobcem zaplaceného pojistného v době přesahující poslední tři roky před podáním žaloby (v jejichž průběhu žalobce zaplatil 34 000 Kč) je promlčen v objektivní promlčecí době (§ 107 odst. 2 obč. zák.). Důvodem pro zamítnutí nároku v rozsahu tuto posledně uvedenou částku převyšujícím (tj. 19 304 Kč) je proto ke vznesené námitce promlčení (§ 100 odst. 1 obč. zák.) již uplynutí objektivní promlčecí doby.

30. Soud prvního stupně zamítl žalobu v tomto rozsahu a dále ještě ohledně částky 12 000 Kč (pojistné zaplacené v třetím roce před podáním žaloby) ke vznesené námitce promlčení z důvodu uplynutí subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.).

31. Podle něj platí, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.

32. Odvolací soud musí i zde připustit jistou rozkolísanost svého rozhodování, pokud v některých rozhodnutích (např. již zmíněný rozsudek ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], nebo rozsudek ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]) kvalifikuje jako z pohledu § 107 odst. 1 obč. zák. rozhodnou okolnost (až) okamžik udělení plné advokátovi k uplatnění nároků z (neplatné) smlouvy.

33. Jedná se však o praxi opět menšinovou, jak o tom svědčí např. rozsudky ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], či ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], navazující počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby ve sporech tohoto typu na vyčíslení odkupného nebo na doručení výročních dopisů, a dále rozsudky ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], či ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], v nichž zdejší odvolací soud v obdobných sporech vedených žalobci (pod sp. zn. [spisová značka] šlo v jinak zcela identické věci o žalobcovu manželku [jméno FO]) proti téže žalované navázal počátek běhu subjektivní promlčecí doby na okamžik konverze pojistné smlouvy.

34. V posledním shora citovaném rozsudku odvolací soud uvedl na podporu tohoto svého závěru mj. následující: „[v] otázce běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 107 odst. 1 obč. zák. je judikatura ustálená v názoru, že z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí lhůty je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal. Jinak řečeno, pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví všechny takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu, a není přitom rozhodné, že měl již dříve možnost dozvědět se skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši. Nezáleží dále ani na tom, zda se oprávněný o svém právu nedozvěděl vlastním zaviněním, tedy zda se (skutečně) o svém právu dozvědět mohl anebo měl dozvědět při vynaložení potřebné péče. Vědomost oprávněného o tom, že se na jeho úkor někdo obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto obohacení došlo, musí být skutečná, prokázaná, nikoliv jen předpokládaná. Takovou vědomostí přitom § 107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž vědomost o všech skutkových okolnostech, z nichž lze dovodit odpovědnost za bezdůvodné obohacení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Současně z aktuální judikatury Ústavního soud plyne, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do [datum], jako původních plateb pojistného učiněných na základě neplatné smlouvy, nemůže být bez dalšího určen pouze podle okamžiků uzavření smlouvy a plateb pojistného. Ty jsou samy o sobě objektivními okolnostmi, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají. Je-li z individuálních okolností věci zřejmé, že věřitel v okamžiku plateb pojistného o existenci bezdůvodnosti obohacení na straně dlužníka z důvodu neplatnosti smlouvy s vysokou pravděpodobností nevěděl a soudy jiné kroky ke zjištění subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení neučiní, ani neodůvodní, proč to nebylo nutné nebo možné, je rozhodnutí o marném uplynutí subjektivní promlčecí doby neústavně libovolné a formalistické, je-li založeno toliko na odkazu na judikaturu, podle níž vědomost o existenci bezdůvodného obohacení a odpovědnosti subjektu práva z něj má znamenat vědomost o okolnostech, z nichž lze na bezdůvodné obohacení usoudit (srovnej nález Ústavního soudu z [datum], sp. zn. [spisová značka]). Soud prvního stupně na podkladě výsledků provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně získala vědomost o tom, že v pojistné smlouvě absentují transparentní a určitá ujednání o výši rizikového pojistného a rozdělení pojistného na pojistné krytí a investice, nejpozději ke dni konverze pojistné smlouvy dne [datum], kdy stávající investiční životní pojištění žalobkyně bylo převedeno na investiční životní pojištění a v souvislosti s tím, byla provedena modelace vývoje hodnoty podílových jednotek, výše odkupného a celkové částky zaplacené na pojistném v čase. Závěr soudu prvního stupně v uvedeném směru má oporu ve zjištěném skutkovém stavu a obstojí i v kontextu citované judikatury. Je tedy opodstatněn závěr, že nejpozději ke dni [datum] měla žalobkyně skutečnou vědomost o všech skutkových okolnostech, z nichž lze dovodit závěr o neplatnosti pojistné smlouvy a odpovědnost žalované za bezdůvodné obohacení spočívající v pojistném přijatém na základě neplatné pojistné smlouvy. Jestliže žalobkyně uplatnila svůj žalobní nárok u soudu žalobou podanou v této věci dne [datum], je správný závěr soudu prvního stupně, že s výjimkou částky ve výši 22 000 Kč byl nárok na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné pojistné smlouvy žalobkyní uplatněn po uplynutí subjektivní promlčecí doby a je promlčen (§ 107 obč. zák.)

35. Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], s četnými poukazy na svoji další judikaturu zkritizoval nežádoucí rozdílnost rozhodovací praxe soudů o totožných věcech. zdůraznil, že rovnost v právech, vyplývající z článku 1 věty první LZPS, zakládá právo na předvídatelné rozhodování v obdobných případech, a uzavřel, že jakkoliv odvolací soudy jistě nedisponují obdobně účinným nástrojem sjednocování judikatury jako dovolací soud, je nutno uvedené požadavky vztáhnout i na ně a žádat, aby byly odklony od již existující judikatury (byť i „jen“ odvolací) přesvědčivě odůvodněny a vysvětleny.

36. Uvedený nález byl sice vydán v exekuční věci, jeho důvody se ale nepochybně vztahují i na řízení nalézací. Odvolací soud tudíž nemíní (a nemůže) přehlížet svoji zcela převažující rozhodovací praxi, zejm. pak důvody shora pod bodem 33 posledně citovaných tří rozsudků, dopadající plně i na souzenou věc, s nimiž se ztotožňuje. Ani důvody žalobcem akcentovaného nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], nezměnily ničeho na tom, že oprávněný se dozví o tom, že došlo k bezprávnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, na podkladě skutkových okolností, nikoliv jejich právního posouzení. Advokát nemůže žalobci již z povahy věci sdělit jakékoliv skutkové okolnosti, které by byly mimo žalobcovu dispoziční sféru (jakožto smluvní strany), advokát může žalobce seznámit právě jen s jejich (možným) právním posouzením.

37. Ze shora uvedeného plyne i podle odvolacího soudu správný úsudek, že nad rámec částky 22 000 Kč, uhrazené žalobcem žalované v posledních dvou letech před podáním žaloby, je zažalovaný nárok promlčen i v subjektivní promlčecí době.

38. Pokud jde o v zbývající (objektivně ani subjektivně nepromlčenou) část nároku (zmíněných 22 000 Kč), odvolací soud se ztotožňuje se soudem prvního stupně zaujatým výkladem § 457 obč. zák., kterým byl soud prvního stupně veden k závěru, že pokud žalovaná vyplatila žalobci v souvislosti s ukončením smlouvy na odkupném vyšší částku, znamená to, že v uvedeném (zbývajícím) rozsahu je žalobní nárok sice nepromlčený, ale nedůvodný. Uvedený mechanismus vypořádání odpovídá smyslu a účelu § 457 obč. zák. a je opět převažující judikaturou zdejšího odvolacího soudu v obdobných věcech, k čemuž lze odkázat např. na rozsudky ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], sp. zn [spisová značka], ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], či již zmíněný rozsudek ve věci žalobcovy manželky ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka].

39. V něm odvolací soud uvedl k této otázce následující: „[z] ustálené judikatury, odkazované žalobkyní, se podává, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (dnešní terminologií bezdůvodných obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Jestliže tedy jde o vrácení vzájemných peněžitých plnění z neplatné smlouvy, je třeba po vzájemném zúčtování těchto plnění uložit plnění rozdílu jednomu z účastníků (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Soud prvního stupně se při rozhodování o věci samé v této věci od citované judikatury nijak neodchýlil, přičemž žalobkyní presentovaný názor o tom, že teprve zmíněným postupem zjištěné saldo vzájemně poskytnutých peněžitých plnění lze posuzovat námitkou promlčení, z citované judikatury nelze dovodit. Soud prvního stupně při posuzování promlčení správně posuzoval počátek subjektivní promlčecí doby ke každé jednotlivé platbě pojistného a považoval platby pojistného uhrazené do [datum] (dva roky před podáním žaloby) za promlčené. V této souvislosti lze odkázat na závěry ustálené judikatury, z níž plyne, že při postupném pokračujícím získávání majetkového prospěchu (hodnot) se z hlediska promlčení považují za samostatné nároky na vydání plnění z bezdůvodného obohacení nároky, které vznikly ze samostatných oddělitelných případů bezdůvodného obohacení. K uplatnění každého takového práva na plnění z bezdůvodného obohacení začínají běžet objektivní i subjektivní promlčecí doby zvlášť (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Pokud pak žalobkyně na podporu svého názoru na způsob posuzování otázky promlčení při zúčtování vzájemných peněžitých plnění poskytnutých na základě neplatné pojistné smlouvy odkazovala na konkrétní rozhodnutí Městského soudu v Praze, pak z rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka] žalobkyní prosazovaný názor neplyne a ostatní označená rozhodnutí nepředstavují převažující rozhodovací praxi Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího v obdobných věcech.“ Od citovaných závěrů odvolací soud nevidí důvodu se odchýlit ani v nyní souzené věci.

40. Lze tedy shrnout, že co do částky 19 304 Kč s přísl. je zažalovaný nárok promlčen v objektivní i subjektivní promlčecí době, nárok na zaplacení další částky 12 000 Kč s přísl. je promlčen v subjektivní promlčecí době a zbývajících 22 000 Kč je požadováno žalobou nedůvodně proto, že proti nároku v tomto rozsahu stojí vzájemný nárok žalované na vrácení částky v téže výši.

41. Ze všech shora vyložených důvodů odvolací soud potvrdil napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. ve výroku o věci samé jako věcně správný.

42. Pokud jde o nákladový výrok napadeného rozsudku, soud prvního stupně pochybil, pokud žalované přiznal z odměny a náhrady hotových výdajů jejího advokáta rovněž náhradu za daň z přidané hodnoty. Tato náhrada patří k nákladům řízení podle § 137 odst. 1, 3 písm. a), b) a d) o. s. ř. jen tehdy, je-li plátcem DPH buď advokát sám nebo je jím jiný advokát či právnická osoba zřízená za účelem výkonu advokacie, jichž je zastupující advokát společníkem nebo zaměstnancem. O žádnou z těchto variant se však v souzené věci nejedná. [Jméno advokátky], jíž žalovaná udělila dne [datum] procesní plnou moc (na č. l. 37 spisu), plátcem DPH není. Skutečnost, že je tímto plátcem společnost [právnická osoba], IČ: [IČO], se kterou jmenovaná advokátka trvale spolupracuje [ve smyslu § 15e a § 15f zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, jak se podává z veřejně dostupného seznamu advokátů na [webová stránka] a jmenovaná to potvrdila soudci zpravodaji rovněž k telefonickému dotazu], je bez významu [právě z pohledu § 137 odst. 1, 3 písm. a), b) a d) o. s. ř.]. Jelikož však odvolací soud právě uvedené skutečnosti k okamžiku vyhlášení jeho rozsudku nezohlednil (věcně nesprávně, jím samým však již nyní nereparovatelně), byl napadený rozsudek potvrzen jako správný i ve výroku nákladovém.

43. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení plně úspěšné žalované podle nich přísluší náhrada nákladů zastoupení sestávajících z odměny jejího advokáta podle § 137 odst. 2 o. s. ř., § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) AT za vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu ve výši 2 x 3 260 Kč a náhrady hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 4 AT za totéž ve výši 2 x 450 Kč. Náhrada za daň z přidané hodnoty, žalovanou rovněž účtovaná, jí z důvodů vyložených výše nepřísluší. Celkem tedy náklady odvolacího řízení žalované činí 7 420 Kč, jež odvolací soud uložil žalobci zaplatit ve lhůtě k plnění podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., k rukám advokáta žalované podle § 211 a § 149 odst. 1 o. s. ř.