pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] spolu s 8,5% úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Takto rozhodl o žalobě došlé soudu dne [datum], jíž se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení uvedené částky jakožto náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., představující náklady právního zastoupení v daňovém řízení, které jí vznikly v důsledku nezákonného rozhodnutí ve věci odvodu a penále z odvodu.

3. Na základě nesporných tvrzení účastníků a skutečností zjištěných provedeným dokazováním vzal soud prvního stupně za prokázaný postup správce daně, který v odůvodnění svého rozsudku podrobně popsal, zahrnující i vydání platebního výměru [číslo] ze dne [datum] na odvod za porušení rozpočtové kázně, resp. rozhodnutí Finančního ředitelství v [obec] [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] a [anonymizována tři slova] ze dne [datum]. Žalobkyně nárok předběžně uplatnila [datum] u žalované, která ve svém stanovisku z [datum] na jedné straně sice konstatovala, že byly splněny zákonné podmínky pro přiznání nároku na náhradu škody ve výši [částka] za čtyři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a podání odvolání + náhrada hotových výdajů) v souladu s § 7, § 10 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), k ) a § 13 odst. 3 advokátního tarifu, na druhé straně však odmítla jakoukoli kompenzaci žalobkyni poskytnout s odkazem na § 254 odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb. (dále též „daňový řád“), když shledala, že v dané věci byl žalobkyni [datum] vyplacen úrok z neoprávněného jednání správce daně ve výši [částka] na základě rozhodnutí správce daně ze dne [datum] a dne [datum] úrok ve výši [částka] na základě rozhodnutí správce daně ze dne [datum]. Úrok ve výši [částka] byl v předmětném řízení přiznán podle § 254 odst. 1 daňového řádu za období od [datum] do [datum] z částky [částka], představující neprominutý odvod uložený platebním výměrem [číslo] přičemž částka 20 098 833 byla žalobkyní hrazena ve splátkách v období od [datum] do [datum]. Úrok ve výši [částka] byl v předmětném řízení přiznán rovněž podle § 254 odst. 1 daňového řádu za období od [datum] do [datum] z částky [částka] uhrazené na základě platebního výměru [číslo] kdy částka [částka] byla žalobkyní hrazena ve splátkách v období od [datum] do [datum].

4. Zejména na podkladě těchto zjištění soud I. stupně uzavřel, že shora uvedená rozhodnutí správce daně jsou nezákonnými rozhodnutími, že však nemohl vést dokazování a zjistit všechny skutečnosti relevantní z hlediska přiznání požadovaného nároku, a to s ohledem na chybějící relevantní žalobní tvrzení. V žalobě totiž zcela absentuje vylíčení rozhodných skutečností týkajících se účelnosti vynaložení žalovaných nákladů na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu ve smyslu § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále též„ OdpŠk“). Žalobkyně sice v žalobě označuje za nezákonná ve smyslu § 8 odst. 2 OdpŠk hned několik soudních a správních rozhodnutí, avšak nikterak nespecifikuje, jaké jednotlivé z jí uváděných nákladů právního zastoupení byly účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu konkrétního nezákonného rozhodnutí. Pokud žalobkyně plně odkazuje na k žalobě přiložený přehled, je z něj zřejmé toliko to, že se jedná o výkaz smluvní odměny za právní služby poskytnuté za A [číslo] a A [číslo], aniž by bylo zřejmé, co tyto kódy znamenají. Položková specifikace jednotlivých úkonů právní služby také nijak blíže neodkazuje na uvedená nezákonná rozhodnutí, natož aby z ní vyplývalo, jak byly konkrétní úkony právní služby účelné z hlediska změny/zrušení konkrétního nezákonného rozhodnutí. Uvedený přehled neobsahuje jediný konkrétní odkaz na předmětné řízení před orgány finanční správy. Odkaz na předmětná soudní řízení je obsažen až v samotném závěru přehledu, kde jsou odečteny v rámci nich zaplacené náklady řízení (pravděpodobně celková částka žalobkyni přiznaných nákladů daného řízení); u konkrétních úkonů právní služby však není odkaz na tato řízení uváděn. Navíc jsou uváděny i spisové značky [spisová značka] a [spisová značka], které neoznačují žádné řízení, jež by bylo předmětem tohoto řízení. Lze tak mít důvodně za to, že se daný přehled týká i nákladů řízení pro posuzovanou věc zcela bezpředmětných. Žalobkyně tedy podle soudu prvního stupně neunesla v tomto rozsahu břemeno tvrzení, o čemž jí soud hodlal poučit podle § 118a odst. 1 o. s. ř. na prvním jednání ve věci dne [datum]. Žalobkyně se ovšem o dobrodiní tohoto poučení ze strany soudu sama připravila, neboť se na jednání za žalující stranu nikdo nedostavil, ani nebyla soudu doručena omluva z jednání. Nezbylo proto než žalobu zamítnout, k čemuž soud I. stupně dodal, že i kdyby žalobkyně v potřebném rozsahu žalobní tvrzení doplnila, nebylo by možné žalobě vyhovět s odkazem na § 254 odst. 6 daňového řádu platného v době, kdy žalobkyně plnila na základě platebních výměrů [číslo] [číslo] neboť úrok z neoprávněného jednání správce daně je namístě podle zmíněného zákonného ustanovení započítat na předmětnou náhradu škody, která je řádově nižší a byla by jím tedy plně kryta, na což žalovaná poukazovala. Soud I. stupně přisvědčil i argumentaci žalované ohledně omezení kompenzovatelných nákladů právního zastoupení na mimosmluvní odměnu podle advokátního tarifu (§ 31 odst. 3 OdpŠk) a nemožnosti obcházení zvláštní právní úpravy nákladů řízení podle relevantních právních předpisů (daňový řád a zákon č. 150/2002 Sb.) prostřednictvím náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb.

5. Ze všech uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, v němž po zrekapitulování podstaty celého řízení namítala, že podle jejího názoru v žalobě dostatečně vylíčila rozhodné skutečnosti týkající se účelnosti vynaložených nákladů řízení na zrušení nebo změnu nezákonných rozhodnutí a že nelze přijmout závěr žalované, která za účelné z celého několik let trvajícího řízení na několika stupních uznala pouze dva úkony. Pakliže byl účastník řízení nucen činit veškeré obvyklé úkony nezbytné pro zrušení či změnu nezákonných rozhodnutí, bez nichž by výsledku nedosáhl, nelze po žalobci rozumně požadovat, aby u každého jednotlivého úkonu odůvodňoval jeho účelnost, neboť vedle toho, že jde o požadavek zjevně jen obtížně splnitelný, smysl každého daného úkonu v řízení je jasný jak z jeho označení, tak jeho povahy a obsahu (např. u odvolání je zřejmé, proti jakému rozhodnutí směřuje, proč, čeho se snaží dosáhnout); polemizovat by se snad dalo pouze o poradách a jejich účelnosti, když nejde o úkon písemně zaznamenaný (v tomto ohledu však napadený rozsudek výslovně žádnou výtku neuvádí). Uznání pouhých dvou úkonů žalovanou v celém řízení, tj. jak u odvodu, tak u penále, a to na několika stupních, je podle žalobkyně zcela absurdní, neboť tím žalovaná sděluje, že pouhé tyto dva úkony (převzetí zastoupení a odvolání) tedy stačily ke zrušení a změně nezákonných rozhodnutí. Jako důkaz v žalobě uvedla příslušné spisy správce daně prvního stupně, [anonymizována tři slova] i soudní spisy v obou věcech (odvod a penále). Jejich provedením by mohlo být jednoduše prokázáno, že žalobkyní uplatňované úkony skutečně proběhly a jaký byl jejich účel, obsah a smysl. Podle jejího názoru žaloba ve spojení s odkazovanou přílohou (výčtem provedených úkonů) splňovala dostatečně povinnost tvrzení, což bylo jednoduše porovnatelné se spisy správce daně navrženými jako důkaz. U spisových značek [spisová značka] a [spisová značka] se jedná o řízení úzce související. Dále uvedla, že i pokud by byla celá škoda kryta úrokem, neznamená to, že by existence nezákonného rozhodnutí, nároku a jeho výše neměla být soudně konstatována, neboť nelze žalobu zamítnout, aniž by byl takový nárok posouzen; zda návazně bude částka přiznána/vyplacena je věc druhá. Přitom počínaje [datum] bylo ustanovení § 254 odst. 6 daňového řádu zrušeno zákonem č. 283/2020 Sb. a škoda není minimálně co do znatelné části úrokem kryta, když úrok podle § 254 daňového řádu„ nepokrývá“ přinejmenším škodu vzniklou zastoupením za období [datum] až [datum] a dále [datum] až datum posledního úkonu [datum] (u řízení o odvodu) a za období [datum] až [datum] a dále [datum] až [datum] (u řízení o penále); úkony týkající se obrany proti vyměření úroku z posečkání časově kryty jsou. Tedy většina nároku (nákladů vynaložených na právní zastoupení) je důvodná a k započtení nemůže dojít. Za nesprávný žalobkyně označila závěr o obcházení zvláštní právní úpravy nákladů řízení podle relevantních právních předpisů (daňový řád, zákon č. 150/2002 Sb.) prostřednictvím náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Usnesení Ústavního soudu sp.zn. III.ÚS 302/07 je podle žalobkyně na daný případ nepoužitelné. Pokud jde o závěr, že nelze kompenzovat škodu ve smluvené výši, pak i pokud by se jednalo o závěr nepřekonatelný, měla by být škoda kompenzována minimálně ve výši podle advokátního tarifu a ačkoli § 31 odst. 3 OdpŠk stanoví, že výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, ustanovení zákona není ústavně konformní a nemůže v právním státě obstát. Nález Ústavního soudu sp.zn. Pl.ÚS 38/06 vyžaduje podle názoru žalobkyně revizi, a to již z toho důvodu, že je založen na nelogické a nesprávné myšlence, když Ústavní soud zde zaměňuje dva rozdílné instituty a dvě rozdílná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. a podle názoru žalobkyně nelze posuzovat účelnost dvakrát, jak v daném nálezu činí Ústavní soud. Žalobkyně je přesvědčena, že pokud se podle zákona č. 82/1998 Sb. ve spojení s občanským zákoníkem hradí skutečná škoda, pak je třeba reparovat skutečné zmenšení majetku poškozeného. Dovozovala, že ustanovení poslední věty § 31 odst. 3 OdpŠk vyžaduje revizi, neboť jinak dochází k významnému a neopodstatněnému krácení náhrad škod a zásahu do spravedlivého procesu. Pokud by žalobkyně požadovala škodu pouze ve výši odpovídající vyhlášce [číslo] Sb., nešlo by v žádném případě o reparaci škody skutečně vzniklé, přičemž objektivně lze v České republice pouze obtížně zajistit právní zastoupení v daňovém či správním řízení za cenu odpovídající ceně úkonu podle advokátního tarifu.

7. Z vyložených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud případně přerušil řízení o odvolání a ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy předložil věc Ústavnímu soudu k posouzení ustanovení § 31 odst. 3 věty třetí OdpŠk, neboť (tento) zákon, jehož má být při řešení věci použito, je podle jejího názoru v rozporu s ústavním pořádkem. Pokud by přesto odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval a měl za to, že náklady právního zastoupení náleží pouze podle ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně, nebrání to projednání žaloby a přiznání alespoň náhrady nákladů řízení v tomu odpovídající výši. Závěrem proto navrhla, aby byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

8. Žalovaná ve svém písemném vyjádření k odvolání uvedla, že podle § 31 odst. 3 OdpŠk zahrnuje náhrada škody takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Účelnost nákladů posuzuje soud. [příjmení] mohl soud účelnost nákladů posoudit, je třeba, aby žalobce tyto náklady specifikoval, což se nestalo. Soudem plánované poučení žalobkyně o absenci žalobních tvrzení, ke kterému mělo dojít na jednání, nebylo možné uskutečnit, neboť žalobkyně se k jednání bez omluvy nedostavila. Ve světle těchto faktů zcela souhlasí s hodnocením soudu prvního stupně uvedeným v napadeném rozsudku. Ačkoliv žalobkyně sporuje počet nutných úkonů k účelné obraně, žalovaná má nadále za to, že ke kýženému výsledku byly in concreto dostačující dva úkony (převzetí zastoupení a podání odvolání). Poznámka žalobkyně, že počínaje [datum] bylo ustanovení § 254 odst. 6 daňového řádu zrušeno zákonem č. 283/2020 Sb., je sice pravdivá, ale irelevantní, když v rozhodné době bylo toto ustanovení účinné, nehledě na to, že citovaná novela sice zrušila znění § 254, ale nahradila ho § 254 s názvem„ Úrok z nesprávně stanovené daně“, který se aplikuje obdobně jako v předchozí úpravě; s tím souvisí i § 251d daňového řádu. Úvahy žalobkyně o tom, že úrok z neoprávněného jednání správce daně byl přiznán za určité období a nepokrývá tedy škodu v jakémsi„ meziobdobí“ či škodu„ následnou“, jsou podle žalované naprosto zcestné. Žalobkyni byla na základě § 254 odst. 6 daňového řádu (ve znění do [datum]) vyplacena celková částka [částka], která přibližně 12x převyšuje požadovanou náhradu škody ([částka]) a vyplacený úrok v této výši tak zcela konzumuje žalovanou částku. Pokud žalobkyně uvádí, že škoda za právní zastoupení by měla být kompenzována minimálně ve výši podle advokátního tarifu, s tímto tvrzením žalovaná souhlasí a dodala, že tomu tak ve skutečnosti je. Snaží-li se žalobkyně prokázat, že ust. § 31 odst. 3 OdpŠk není ústavně konformní, a to za pomoci citace nálezu Ústavního soudu sp.zn. Pl.ÚS 38/06, žalobkyně v této citaci nenachází žádný rozpor, a to ani vnitřní, ani logický, ani rozpor s ústavním pořádkem. Dodala, že připadá-li žalobkyni odměna podle advokátního tarifu nízká, nechť se obrátí na vládu, poslance, Senát či zastupitelstvo kraje, kteří mají zákonodárnou iniciativu, případně na Ústavní soud, aby dotčený právní předpis (předpisy) změnil či zrušil. Navrhla, aby byl napadený rozsudek potvrzen.

9. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vyhlášení (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a odvolání neshledal důvodným.

10. Odvolací soud předně nenalezl důvod pro předložení věci Ústavnímu soudu k posouzení ustanovení § 31 odst. 3 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., poněvadž neshledal, že by uvedené zákonné ustanovení bylo v rozporu s ústavním pořádkem. S argumentací totožnou s úvahami žalobkyně se již Ústavní soud vypořádal v nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/06, publikovaném pod [číslo] Sb. Úvahy žalobkyně o potřebosti revize v něm přijatých závěrů odvolací soud nesdílí, pročež nepostupoval v intencích ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. žalobkyní navrhovaným způsobem.

11. Pokud jde o věc samu, odvolací soud neshledal zásadní procesní pochybení dosavadního řízení (§ 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř.) a neshledal ani, že by řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř.). Soudu I. stupně je třeba přisvědčit v tom, že žaloba postrádá vylíčení rozhodných skutečností ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. týkajících se účelnosti vynaložení žalovaných nákladů na zrušení toho kterého (nezákonného) rozhodnutí správce daně (§ 31 odst. 3 OdpŠk). Žalobkyní provedené ztotožnění veškerých úkonů učiněných daňových subjektem v daňovém řízení s úkony nezbytnými pro zrušení či změnu v něm vydaných rozhodnutí je bez dalšího neopodstatněné. Úsudek žalobkyně o obtížné splnitelnosti odůvodnění účelnosti každého jednotlivého úkonu sice může být i pravdivý, právní význam však nemá. Účelnost vynaložení nákladu je podle § 31 odst. 1 OdpŠk jednou z podmínek vzniku nároku na odškodnění, přičemž v souzené věci bylo plnění povinnosti tvrzení ve vztahu ke každému jednotlivému úkonu namístě tím spíše, pokud žalobkyně pojala žalobu jako reparaci jí v daňovém řízení vynaložených nákladů en bloc. Poněvadž se žalobkyně bez omluvy nedostavila k jednání nařízenému na [datum], nemohlo se jí dostat poučení ze strany soudu I. stupně podle § 118a odst. 1 o. s. ř., o čem má svá tvrzení doplnit, ani o následcích nesplnění takové výzvy. Pokud tedy soud I. stupně věc projednal v nepřítomnosti žalobkyně v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. a žalobu zamítl – předně – z důvodu neunesení břemene tvrzení, nelze v takovém postupu spatřovat pochybení.

12. Další samostatný důvod pro zamítnutí žaloby soud prvního stupně správně shledal ve skutečnosti, že žalobkyni byl vyplacen úrok podle § 254 daňového řádu, a to [datum] ve výši [částka] (rozhodnutí správce daně [číslo jednací]) a [datum rozhodnutí] ve výši [částka] (rozhodnutí správce daně [číslo jednací]), tj. v celkové výši [částka], který se ve smyslu § 254 odst. 6 daňového řádu, ve znění účinném do 31.12.2020, započítává na„ přiznanou náhradu škody nebo přiznané zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou daňovému subjektu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně“. Smyslem tohoto úroku totiž je předejít komplikovaným řízením o náhradu škody tím, že způsobenou majetkovou újmu (zde v tvrzené výši [částka]) dostatečně pokrývá jeho výše. Obdobně stanoví § 251d daňového řádu ve znění novely provedené zákonem č. 283/2020 Sb. s účinností od [datum].

13. Ve shodě se soudem prvního stupně je tak nutno uzavřít, že žalobě nelze vyhovět. Odvolací argumentace žalobkyně nemůže na věcné správnosti napadeného rozsudku ničeho změnit.

14. Z uvedených důvodů byl proto rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen, a to včetně akcesorického výroku o nákladech řízení, na jehož odůvodnění postačí odkázat.

15. O nákladech [anonymizováno] řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalované, která měla úspěch i v této fázi řízení, byla přiznána paušální náhrada po [částka] za tři úkony, a sice písemné vyjádření k odvolání, příprava účasti na jednání a účast na jednání před odvolacím soudem (§ 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), b) c) a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.).