o zaplacení 1 600 000 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1 600 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně od 13. 1. 2024 do zaplacení (výrok I) a na náhradu nákladů řízení částku 158 463 Kč k rukám její zástupkyně (výrok II), obojí do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení uvedené částky s příslušenstvím (úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně od 13. 1. 2024 do zaplacení) s tím, že s žalovaným (a svými dvěma nezletilými dětmi) partnersky žila od ledna do října roku 2023 zprvu ve svém bytě na adrese [adresa], poté se (v červnu 2023) všichni společně přestěhovali do bytu (rovněž žalobkynina) na adrese [adresa]. V této době pojali žalobkyně s žalovaným záměr koupit motorové vozidlo „pro potřeby rodiny“. Žalobkyně uvažovala, že by si domů vzala svoji nezletilou sestru žijící v dětském domově, proto uvažovala o sedmimístném vozidlu. Na internetu s žalovaným vyhledali motorové vozidlo tov. značky [název] (dále jen „vozidlo“), které bylo na prodej v autosalonu [právnická osoba], byli se tam na něj společně podívat a dohodli se, že poté, co žalovaná obdrží prostředky z prodeje prvně uvedeného bytu, pro ni žalovaný vozidlo koupí a přiveze ho. K výplatě kupní ceny bytu na žalobkynin účet došlo dne 25. 9. 2023, v týž den žalobkyně na účet žalovaného převedla částku 1 500 000 Kč, kterou měl žalovaný podle dohody s žalobkyní použít předně na koupi vozidla (1 300 000 Kč), zbývajících 200 000 Kč pak na pořízení vybavení bytu na adrese [adresa]. Dne 25. 9. 2023 žalobkyně žalovanému rovněž zaslala částku 100 000 Kč, kterou měl použít na úhradu svých dluhů, dne 27. 9. 2023 pak ještě dalších 100 000 Kč; k důvodům poukázání posledně uvedené částky žalobkyně uvedla právě jen tolik, že jí o ni žalovaný požádal. Když chtěla žalobkyně v následujících dnech od žalobce předat doklady k vozidlu, žalovaný to odmítl a oznámil jí, že vozidlo bude „napsané“ na něj, neboť žalobkyně nemá řidičský průkaz. Dohodu o pořízení vybavení bytu dodržel jen potud, že koupil stůl se židlemi, pračku a autosedačku. Krátce nato, na konci října 2023, se žalobkyně s žalovaným rozešli, žalovaný si vozidlo odvezl, na výzvy k jeho vrácení (dopis ze dne 15. 11. 2023), resp. zaplacení (vrácení) částky 1 600 000 Kč (posledně předžalobní výzvou k plnění učiněnou dopisem ze dne 5. 1. 2024 s poskytnutím lhůty k plnění do 12. 1. 2024) nereflektoval s nepravdivou argumentací, že mu žalobkyně jak vozidlo, tak veškeré další peníze darovala. Tato (posléze zažalovaná) částka ve výši 1 600 000 Kč sestává z částek 1 300 000 Kč a 200 000 Kč zaslaných žalovanému dne 25. 9 2023 a dále částky 100 000 Kč připsané na jeho účet 27. 9. 2023. Částku 100 000 Kč poukázanou žalovanému dne 25. 9. 2023 na úhradu jeho dluhů žalovaná zpět nežádá, oceňujíc zhruba na ni jeho finanční příspěvek na společné (cca desetiměsíční) partnerské soužití účastníků.

3. Soud prvního stupně vyšel po provedeném dokazování, zahrnujícím i účastnický výslech žalovaného, ze zjištění, podle nichž mezi účastníky, v té době partnery, došlo k peněžním transakcím popsaným shora v žalobě, pokud jde o výše částek a data jejich poukázání z bankovního účtu žalobkyně na bankovní účet žalovaného. Vzal rovněž za prokázané, že částka 1 500 000 Kč byla žalobci zaslána za účelem uvedeným v žalobě, tj. za účelem obstarání koupě vozidla a pořízení vybavení bytu, že následně poté, co žalovaný vozidlo koupil, žalobkyně požadovala předání kupní smlouvy, v čemž jí žalovaný nevyhověl, sdělil jí, že vozidlo bude „napsané“ na něj, a konečně, že částku 200 000 Kč na pořízení vybavení bytu použil žalovaný pouze částečně ke koupi stolu, židlí, pračky a autosedačky. Žalovaný žalobkyni přes její výzvy ani vozidlo ani peníze nevrátil.

4. Obranná tvrzení žalovaného, že šlo o dar, poskytnutý mu žalobkyní z lásky, jako výraz vděku za péči (mj. i o děti žalobkyně) a podporu v průběhu společného soužití, zahrnující i práce vykonané žalovaným v obou žalobkyniných bytech, soud prvního stupně naopak za prokázaná nevzal s tím, že byla i po poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. podpořena toliko účastnickým výslechem žalovaného. Zdůraznil, že u žalovaným tvrzeného uzavření ústní darovací smlouvy neměl být i podle žalovaného nikdo další. Soud prvního stupně dále uvedl, že tvrzením, podle nichž by žalobkyně po pár měsících vztahu darovala žalovanému z vděčnosti tak vysokou finanční částku, neuvěřil, že to byla žalobkyně, kdo žalovaného po dobu společného soužití beztak finančně saturovala a že se do částky 100 000 Kč, kterou žalobkyně po žalovaném vrátit nechce, „bohatě vejdou“ i jím tvrzené výdaje za zakoupení židlí, stolu, počítače a pračky. Žalovaný podle soudu prvního stupně neprokázal „ani takovou svou snahu, úsilí či výdaje, které by ho snad mohly opravňovat domnívat se, že by mu žalobkyně (resp. kdokoliv) z vděku mohl darovat tak vysokou částku (…) při tak velmi krátkém partnerském vztahu účastníků“. V této souvislosti soud prvního stupně konečně akcentoval, že žalovaný již podle svých tvrzení vozidlo posléze prodal, výtěžek si ponechal a uhrazoval z něj vybavení své (nové) domácnosti. Pokud žalovaný sám opakovaně zdůrazňoval, že vše dělal z lásky, pak k tomu soud prvního stupně uzavřel, že „pravá láska finanční vděk nežádá“. Žalovaným navržený výslech svědkyně [jméno FO] soud prvního stupně neprovedl jako nadbytečný s tím, že nebyla přítomna při uzavření darovací smlouvy a že pokud měla údajně od žalobkyně slyšet, že „žalovaný má konečně auto“, pak ani to by neprokazovalo uzavření darovací smlouvy. Z téhož důvodu (pro nadbytečnost) soud prvního stupně neprovedl ani žalovaným navržený výslech svědka [jméno FO], pozdějšího partnera žalobkyně, o němž žalovaný ani netvrdil, že by měl o okolnostech týkajících se sporných majetkových transferů mezi účastníky jakékoliv (byť i jen zprostředkované) informace.

5. Uvedené soud prvního stupně právně posoudil podle ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a uzavřel, že pokud zde za takto zjištěného stavu věci není žádný důvod, na jehož podkladě by si byl žalovaný oprávněn předmětnou (jemu žalobkyní prokazatelně transferovanou) částku ponechat, pak je povinen jí žalobkyni vrátit.

6. Proto soud prvního stupně žalobě vyhověl, žalovanou částku uložil žalovanému zaplatit v zákonné lhůtě k plnění spolu s žalovaným úrokem z prodlení (aniž by jeho přiznání právě ve výši 14,75% ročně a právě od 13. 1. 2024 jakkoliv odůvodnil – poznámka odvolacího soudu) a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále „AT“), podle nichž přiznal v řízení zcela úspěšné žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení, sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu a nákladů jejího zastoupení advokátem.

7. Žalovaný napadl rozsudek včasným a přípustným odvoláním.

8. V něm předně namítl, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil, pokud se nezabýval otázkou, zda žalobkyně prokazuje svá tvrzení o uzavření dohody s žalovaným o koupi vozidla (tj. dohody mající zjevně příkazní povahu), potažmo tím, zda žalobkyně právně jednala či jedná způsobem opravňujícím ji podle takové dohody transferované prostředky žádat zpět (např. že by od dohody odstoupila). Když už pak soud prvního stupně hodnotil nárok (byť mylně) jako nárok z bezdůvodného obohacení, pak podle žalovaného pochybil, pokud neuvedl, o který způsob (skutkovou podstatu) bezdůvodného obohacení se má jednat. Z pohledu posledně uvedeného deficitu je napadený rozsudek dle názoru žalovaného rovněž nepřezkoumatelný.

9. Dále žalovaný vytkl soudu prvního stupně, že v důsledku neprovedení jím navržených důkazů neúplně zjistil skutkový stav věci a dokazování jím provedené nesprávně hodnotil. V řízení najevo vyšlé okolnosti, že žalobkyně neudělila žalovanému plnou moc ani ke koupi vozidla ani k jednání s evidencí motorových vozidel, jsou podle žalovaného v ostrém kontrastu s tvrzením žalobkyně, že jejím skutečným úmyslem bylo nabýt vozidlo do svého vlastnictví, a podle žalovaného spíše svědčí o pravdivosti jeho skutkové verze o společném úmyslu účastníků přenechat poskytnuté prostředky žalovanému k volnému užití. Před svědkyní [jméno FO] se žalobkyně vyjadřovala v tom smyslu, že vozidlo je (bylo) vlastnictvím žalovaného, pročež ji měl soud prvního stupně vyslechnout, stejně jako svědka [jméno FO] (nového partnera žalobkyně), ze kterého by vyplynulo, že s ním žalobkyně navázala intimní vztah ještě před rozchodem se žalovaným, „což se ve vztahu k žalobkyni jeví jako běžný postup (s ohledem na okolnosti navázání partnerského vztahu s žalovaným)“. Závěry, podle nichž „[v]zhledem ke shora uvedenému má soud za prokázané, že žalobkyně převedla na účet žalovaného v době, kdy účastníci byli v partnerském vztahu dne 25.9.2023 částku 1 500 000 Kč, stejného dne částku 100 000 Kč a dne 27.9.2023 částku 100 000 Kč, za účelem obstarání koupě osobního vozidla [název] pro její osobu a za účelem pořízení vybavení bytu ve vlastnictví žalobkyně (částka ve výši 1 500 000 Kč) o další částku 100 000 Kč požádal žalovaný na úhradu jeho dluhů o které předpokládala žalobkyně, že tuto částku posléze vrátí a dále ještě požádal o poslání částky 100 000 Kč“, pak podle žalovaného postrádají jakoukoliv skutkovou oporou, provedeným dokazováním je soud prvního stupně nezjistil.

10. Pochybení soudu prvního stupně žalovaný shledává rovněž v tom, že nezohlednil hodnotu jím zakoupených věcí, které prokazatelně zůstaly v držení žalované po skončení jejich společného soužití (stůl se židlemi, pračka, autosedačka, ale i další věci) a uložil žalovanému vrátit transferovanou částku v plné výši, ač část této částky byla použita ve prospěch žalobkyně. K částce 100 000 Kč, kterou na něm žalobkyně nežádá, pak v odvolání uvedl, že již podle tvrzení žalobkyně se jednalo o příspěvek na výživu poskytnutý žalovaným, nikoliv tedy o částku nepojatou do žaloby s ohledem na zápočet hodnoty žalovaným zakoupených věcí.

11. Proto žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne.

12. Žalobkyně k odvolání uvedla, že považuje napadený rozsudek za věcně správný jak po skutkové, tak i právní stránce, a navrhla proto jeho potvrzení.

13. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a shledal odvolání zčásti důvodným.

14. Úvodem odvolacího přezkumu odvolací soud konstatuje, že nepřisvědčil námitce žalovaného, podle níž má být napadený rozsudek nepřezkoumatelný. V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění napadeného rozhodnutí, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v odvolání náležitě použít odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně plně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže nedostatky jeho odůvodnění nebyly podle obsahu odvolání na újmu uplatnění práv odvolatele. Tak je tomu podle odvolacího soudu i v nyní souzené věci. Z napadeného rozsudku jsou zřejmé důvody, které soud prvního stupně vedly k jeho rozhodnutí. Zcela explicitní neurčení konkrétní aplikované skutkové podstaty bezdůvodného obohacení (z podstat uvedených v § 2991 odst. 2 obč. zák.) nejen že žalovanému zřetelně nebránilo v tom, aby proti rozsudku formuloval odvolací důvody, ale toto určení lze navíc dovodit ze závěrečných konkluzí soudu prvního stupně uvedených pod bodem 11 odůvodnění napadeného rozsudku (plnění bez právního důvodu). Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku je tudíž nepřípadná.

15. Soud prvního stupně dospěl, pokud jde o skutkovou stránku věci, po provedeném dokazování podle odvolacího soudu ke správným a pro rozhodnutí o věci samé zásadním skutkovým zjištěním stran předmětného majetkového transferu mezi žalobkyní a žalovaným předně v tom ohledu, že k němu vůbec došlo, tj. že žalobkyně žalovanému převedla na jeho bankovní účet (mj.) částku 1 600 000 Kč. O tom mezi účastníky ani nebylo sporu.

16. Je jistě opodstatněná odvolací námitka, že okolnosti zvýrazněné shora proloženým písmem pod bodem 9 odůvodnění, mající vypovídat o tom, jak měl žalovaný s touto částkou naložit, zůstaly právě jen v rovině žalobních tvrzení, účastníci je neučinili nespornými (žalovaný jim obranou o daru naopak oponoval), žádné důkazy k nim provedeny nebyly (žalobkyně ani nenavrhovala svůj účastnický výslech) a soud prvního stupně je tedy nemohl vzít za zjištěné (prokázané).

17. Uvedené pochybení soudu prvního stupně nicméně nemělo, jak bude níže vyloženo, vliv na (zásadní) správnost jeho rozhodnutí.

18. Je totiž ustálenou soudní judikaturou, že žalobce, který uplatňuje nárok na vrácení určité částky s tvrzením, že ji žalovanému předal a že na její ponechání žalovaný nemá nárok, tíží důkazní břemeno (jen) o uskutečnění předání; na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož si smí převzaté prostředky ponechat. Nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou proto v těchto situacích vyvozovány nikoliv vůči odesílateli plnění (zde žalobkyně), ale vůči jeho příjemci (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001, ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo 861/2001, či ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1730/2013, a dále jeho usnesení ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5299/2015, ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 248/2012, nebo ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1494/2013). Uvedené pravidlo se prosadí i v situacích, v nichž odesílatel plnění tvrdí existenci určitého důvodu tohoto přesunu, ale nepodaří se mu svoji skutkovou verzi prokázat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3276/2024, či ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4102/2017, v nichž žalobci původně přišli s tvrzeními o uzavření smlouvy o půjčce, resp. zápůjčce, která však nebyla prokázána).

19. Nebyla to tudíž žalobkyně, kdo měl, jak žalovaný v odvolání nepřiléhavě namítá, prokazovat svoji skutkovou verzi smluvního podkladu převodu žalované částky na bankovní účet žalovaného, a konstruovat závazkové důvody pro její vrácení, ale byl to naopak žalovaný, kdo měl tvrdit a prokazovat okolnosti opravňující ho si tuto částku ponechat.

20. Uvedené řešení rozložení břemen tvrzení a důkazního ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení soud prvního stupně, jak se podává z obsahu spisu, plně respektoval, pokud na závěr prvního jednání ve věci konaného dne 12. 11. 2024 žalovaného poučil podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že musí jednak blíže tvrdit, jednak, a to zejm., prokazovat, že a za jakých okolností tedy s žalovanou ohledně transferovaných částek uzavřeli, jak namítá v obraně proti žalobě, darovací smlouvu.

21. Výslednému závěru soudu prvního stupně, že toto obranné tvrzení žalovaného je jednak stěží uvěřitelné, jednak, a to zejm., zůstalo neprokázané, pak odvolací soud nemá co vytknout, považuje uvedené závěry soudu prvního stupně za logicky a přesvědčivě reflektující vše, co vyšlo v řízení najevo.

22. I odvolací soud je ve shodě se soudem prvního stupně toho názoru, že darování tak značných majetkových hodnot (podle obsahu spisu šlo zhruba o jednu třetinu žalobkyní stržené kupní ceny bytu, činící 5 100 000 Kč) matkou dvou nezletilých dětí svému partnerovi po zhruba osmi měsících (!) trvání partnerského vztahu by bylo krajně neobvyklým a již s ohledem na zájmy nezletilých dětí v otázce jejich dalšího majetkového zabezpečení ne zcela zodpovědným počínáním.

23. Uvedené hodnocení jistě nevylučuje, konstatuje odvolací soud, že i tak jistě mohla být mezi účastníky ohledně těchto hodnot platně uzavřena darovací smlouva. Jen skutečnost, že žalobkyně neudělila žalovanému plnou moc ke koupi či zaevidování vozidla podle odvolacího soudu nemůže ústit v závěr, že tedy žalobkyně žalovanému musela prostředky darovat; žalobkyně je právní laik, nadto si počínající značně neopatrně, pokud nakládá se svými financemi shora popsaným způsobem, tedy je podle všeho – dle názoru odvolacího soudu – osobou, u níž nelze vyvozovat z absence jakéhokoliv formalizování koupě vozidla v její údajný prospěch žádné zásadní právní závěry. Jen ta skutečnost, že žalovaný v rámci svého účastnického výslechu zopakoval svoji skutkovou verzi o daru, i podle odvolacího soudu ještě nemusí znamenat (a neznamená, jak soud prvního stupně správně uzavřel, i v dané věci) její prokázání, není-li tato verze přesvědčivě podepřena dalšími zjištěními. Úsudek, že z žalovaným navrženého výslechu svědka [jméno FO] by žádná taková zjištění vyplynout nemohla, měl-li svědek vypovídat k tom, že s ním, snad stejně jako předtím s žalovaným, žalobkyně navázala intimní vztah ještě coby „zadaná“, je i podle odvolacího soudu zcela zřetelný, uvedené okolnosti s uzavřením darovací smlouvy bez dalšího nijak nesouvisejí a souviset nemohou. Podle odvolacího soudu lze aprobovat shodný úsudek soudu prvního stupně rovněž i ve vztahu ke svědkyni [jméno FO], měla-li být jmenovaná, kamarádka žalovaného, u níž pak bydlel, jak žalovaný uvedl na závěr své účastnické výpovědi, přítomna tomu, jak žalobkyně „jednou uvedla…, že si konečně koupil žalovaný pořádné auto.“ Žalovaný si jistě mohl „koupit pořádné auto“ (jistě to byl on, kdo při koupi vozidla vystupoval jako kupující), uvedený poznatek však nevypovídá ničeho o tom, z jakých prostředků koupi realizoval, zda žalobkyní darovaných nebo jemu žalobkyní svěřených za jiným účelem (koupě vozidla pro ni). Ani žalovaný neuváděl, že by se snad žalobkyně rozhovořila před navrhovanou svědkyní [jméno FO] právě o okolnostech týkajících se zdroje finančních prostředků na koupi vozidla, pročež i zde soud prvního stupně nepochybil, pokud svědkyni nevyslechl.

24. K tomu odvolací soud zdůrazňuje, že z ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. nevyplývá, že by byl soud povinen provést všechny účastníky navržené důkazy. Soud je oprávněn (a povinen) vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením účastníků je třeba provést a které nikoliv, je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z nich, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné. Jím je i podle názoru odvolacího soudu prezentované tvrzení o tom, že si žalovaný „koupil pořádné auto“. Nevyslechnutí žalovaným navržené svědkyně [jméno FO] soudem prvního stupně tedy obstojí, a to i v situaci, kdy je žalobě vyhověno s tím, že žalovaný neprokázal.

25. Při právním posouzení věci soud prvního stupně správně vyšel z ustanovení § 2991 o. z., podle nějž kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

26. Aplikuje citovanou právní normu pak soud prvního stupně zásadně správně uzavřel, že neprokázal-li žalovaný, že a proč je oprávněn si jemu žalobkyní transferované peněžní prostředky ponechat, jsou tyto prostředky ztotožnitelné s bezdůvodným obohacením na její úkor. O něm však nelze uvažovat, v čemž odvolací soud dává za pravdu odvolání, v rozsahu hodnoty věcí, které žalovaný nabyl za tyto prostředky a které po skončení soužití s žalobkyní zůstaly v její dispozici (domácnosti). Poté, co odvolací soud účastníkům při jednání předestřel obsah jejich procesních stanovisek (a účastnické výpovědi žalovaného), účastníci učinili nesporným, že žalovaný z prostředků poukázaných mu žalobkyní pro tuto zakoupil pračku za 12 000 Kč, počítač za 16 000 Kč, stůl a židle za 7 500 Kč a dvě autosedačky za 8 000 Kč/kus, tj. celkem movité věci v hodnotě 51 500 Kč. Úsudek soudu prvního stupně, že hodnota žalovaným koupených věcí je kryta nežalovanou částkou 100 000 Kč, nemůže obstát, na tuto částku žalobkyně uvedené hodnoty nezapočetla (jednu autosedačku a počítač ostatně opominula vůbec), vrácení částky 200 000 Kč, podle žalobních tvrzení určené právě na koupi movitých věcí do domácnosti, se naopak podanou žalobou domáhá v plné výši. Takto provedeným skutkovým vymezením zažalovaného nároku je soud vázán. Hodnotu žalovaným pro žalobkyni nabytých věcí 51 500 Kč je tudíž nutno uvažovat ve vztahu k žalované částce, a to se – zřejmým – závěrem, že v tomto rozsahu je vznik obohacení žalovaného na žalobkynin úkor vyloučen.

27. Ze všech shora vyložených důvodů proto odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé co do posledně uvedené částky 51 500 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a ve zbytku napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.) jak ohledně jistiny žalobního požadavku (1 548 500 Kč), tak ohledně příslušenství představovaného úrokem z prodlení; s ohledem na v tomto směru absentující odůvodnění napadeného rozsudku lze jen dodat, že úrok z prodlení je požadován důvodně od uplynutí žalovanému poskytnuté lhůty k plnění a v zákonné výši (§ 1958 odst. 2 a § 1970 část druhé věty před středníkem o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když výše repo sazby stanovené [právnická osoba] činila k 1. 1. 2024 jakožto prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, 6,75%).

28. O nákladech řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) rozhodl odvolací soud podle zásady úspěchu ve věci (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř.). Předmětem řízení byl nárok na zaplacení částky 1 600 000 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně neuspěla ohledně částky 51 500 Kč s příslušenstvím (3,2% předmětu řízení), její úspěch je tedy zcela převážný (96,8% předmětu řízení). Plné náklady řízení žalobkyně sestávají z nákladů prvostupňového řízení správně vypočtených v napadeném rozsudku na 158 463 Kč (potud lze na napadený rozsudek pro stručnost odkázat) a dále nákladů odvolacího řízení sestávajících z odměny advokáta za zastupování podle § 137 odst. 2 o. s. ř., § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 AT za účast na jednání odvolacího soudu dne 16. 9. 2025 ve výši 14 700 Kč a náhrady hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 4 AT za uvedený úkon právní služby ve výši 450 Kč. Celkem tedy náklady řízení žalobkyně před soudy obou stupňů činí 173 613 Kč. Odečet neúspěchu žalobkyně od jejího úspěchu činí 93,6%. Proto jí na nákladech řízení přísluší 93,6% z částky 173 613 Kč, tj. 162 502 Kč, jež odvolací soud uložil žalovanému zaplatit ve lhůtě k plnění podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., k rukám advokáta žalobkyně podle § 149 odst. 1 o. s. ř.