pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částek [částka] od [datum] do zaplacení a [částka] od [datum] do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částek [částka] od [datum] do zaplacení a [částka] od [datum] do zaplacení (výrok II) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částek [částka] od [datum] do zaplacení a [částka] od [datum] do zaplacení) jako odškodnění nemajetkové újmy a náhrady škod, které mu měly vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Brně (dále i jen„ procesní soud“) pod sp. zn. [spisová značka] a posléze [spisová značka], v němž se jako žalobce (po svém právním předchůdci [jméno] [příjmení]) domáhal na žalovaných manželech [příjmení] vydání nemovitostí podle [ustanovení pr. předpisu], o mimosoudních rehabilitacích (dále i jen„ namítané řízení“).

3. Pokud jde o nemajetkovou újmu, žalobce požadoval z tohoto titulu odškodnění ve výši [částka] s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení) za období vedení namítaného řízení od jeho zahájení ([datum]) do pravomocného skončení ([datum]) a dále ještě [částka] s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení) za dobu od [datum] do [datum], kdy probíhalo dovolací řízení a řízení o ústavní stížnosti, skončené usnesením doručeným žalobci právě dne [datum].

4. Na náhradu škod žalobce žádal jednak reparaci nákladů zastoupení advokátem ve výši [částka] s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení), vynaložených v dílčích procesních fázích namítaného řízení (včetně řízení dovolacího a řízení o ústavní stížnosti) dílem zbytečně, dílem na odklizení nezákonných rozhodnutí, a dále náhradu ušlého zisku ve výši [částka] s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení), odpovídajícího nájemnému z nemovitostí za dobu zbytečného prodloužení řízení.

5. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce uplatnil u žalované nárok na shora uvedené odškodnění, vyjma částky [částka], dne [datum] O zaplacení částky [částka], žádané posléze na doodškodnění nemajetkové újmy, žalovanou požádal podáním jí došlým dne [datum]. Žalovaná neplnila ničeho. Namítané řízení, jehož průběh soud prvního stupně velmi podrobně popsal, bylo zahájeno dne [anonymizována dvě slova] [rok], kdy došla procesnímu soudu žaloba podaná žalobcovým právním předchůdcem [jméno] [příjmení], a skončeno dne [datum], kdy bylo žalobci doručeno rozhodnutí Ústavního soudu o žalovanými podané ústavní stížnosti. Žalobce se o namítané řízení podle soudu prvního stupně zajímal již v době, kdy byl jeho účastníkem [jméno] [příjmení], podle soudu prvního stupně pak konkrétně již od [anonymizována dvě slova] [rok], kdy mu jmenovaný postoupil zažalovaný restituční nárok toho dne uzavřenou smlouvou. Formálně se nicméně žalobce stal účastníkem řízení až po smrti [jméno] [příjmení], a to podle usnesení o procesním nástupnictví, vydaného Městským soudem v Brně dne [datum] postupem podle § 107 o. s. ř.

6. Takto zjištěnou délku namítaného řízení (28 let a ½ měsíce) soud prvního stupně zhodnotil jako nepřiměřenou, a tedy představující nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále i jen„ OdpŠk“).

7. Soud prvního stupně dále dovodil, že v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu vznikla žalobci nemajetková újma, kterou je podle § 31a OdpŠk namístě odškodnit v penězích.

8. Stanovení výše odškodnění soud prvního stupně uvedl úvahou, že žalobci lze odškodnit jen za dobu jeho zájmu o řízení, tj. od [datum] do [datum] (12 let a 10,5 měsíce). Následně tuto výši stanovil, vycházeje z hledisek vymezených v § 31a odst. 3 OdpŠk a jejich uvažovaného promítnutí v dané věci, tak, že základní částku odškodnění za uvedenou dobu ve výši [částka], určenou součinem roční částky odškodnění ve výši [částka] a doby trvání uvedené fáze řízení, snížil o 20% z důvodu skutkové složitosti věci a rozhodování na více stupních soudní soustavy. Jiné důvody pro modifikaci základní částky odškodnění neshledal, a tudíž snížil základní částku odškodnění na [částka], z nichž na dobu do [datum] připadá částka [částka] a na dobu od [datum] do [datum] částka [částka].

9. Proto soud prvního stupně vyhověl žalobě o odškodnění nemajetkové újmy co do posledně uvedených částek, činících v součtu [částka], spolu s důvodně (vždy od uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty k plnění běžící od uplatnění nároku u žalované) a v zákonné výši požadovanými úroky z prodlení, a ve zbytku zamítl požadavek na odškodnění nemajetkové ujmy jako nedůvodný.

10. Nedůvodnými shledal soud prvního stupně rovněž nároky na náhradu škody. V případě nákladů zastoupení byl k tomuto závěru veden jím citovaným judikatorním výkladem ustanovení § 31 odst. [anonymizováno] a 2 OdpŠk. Při posouzení důvodnosti požadavku na náhradu ušlého zisku vyšel soud prvního stupně z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], podle nějž jsou v daných souvislostech primárními dlužníky (škůdci) povinné osoby podle [ustanovení pr. předpisu], přičemž odpovědnost státu nastupuje sekundárně až v případě nepřiměřenou délkou řízení zapříčiněné ztráty pohledávky na náhradu škody vůči povinným osobám. Taková situace podle soudu prvního stupně v projednávané věci nenastala a ani nastat nemohla, neboť žalobce sám potvrdil, že vůči povinným osobám pohledávku na náhradu škody neuplatnil.

11. Proto soud prvního stupně zamítl žalobu i v rozsahu škodních nároků a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobce byl plně úspěšný v rozsahu nároku na odškodnění nemajetkové újmy, jehož tarifní hodnota je však jen zlomkem (2,85%) celkové tarifní hodnoty věci. Soud prvního stupně tudíž přiznal jen z nepatrné části neúspěšné žalované plné náklady řízení, jež vyčíslil s poukazem na ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle vyhlášky č. 254/2015 Sb.

12. Oba účastníci napadli rozsudek včasnými a přípustnými odvoláními.

13. Žalovaná brojila odvoláním proti napadenému rozsudku v jeho vyhovujícím výroku, a to výslovně v celém jeho rozsahu, jakkoliv s argumentací svědčící spíše snížení, nikoliv nepřiznání jakéhokoliv odškodnění.

14. Namítla, že soud prvního stupně se určením počátku žalobcovy aktivity v řízení k datu uzavření smlouvy o postoupení pohledávky (dne [datum]) nevypořádal se skutečností, že žalobce se na jejím podkladě pokusil vstoupit do řízení (nadto neúspěšně) až dne [datum], a tedy až téměř tři roky po uzavření smlouvy. Z uvedeného bylo podle žalované namístě dovodit, že žalobce až do [datum] nevnímal namítané řízení jako dotýkající se sféry jeho zájmů, a tedy jej (zjevně, vycházeje z obsahu odvolání) bylo namístě odškodnit za ještě kratší dobu řízení, než s jakou kalkuloval soud prvního stupně. Dále žalovaná nesouhlasila se snížením základního odškodnění pro složitost a instančnost věci jen o 20%, majíc za to, že z uvedených důvodů bylo namístě přistoupit k razantnější modifikaci odškodnění. Navrhla (nicméně), aby odvolací soud změnil vyhovující výrok napadeného rozsudku tak, že žalobu zcela zamítne.

15. Žalobce v odvolání proti zamítavému výroku napadeného rozsudku namítl, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný a spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

16. V případě posouzení nároku na odškodnění nemajetkové újmy žalobce spatřuje pochybení soudu prvního stupně v tom, že jím akcentovanou instančnost řízení přičetl žalobci k tíži, a nikoliv ku prospěchu, ač byl takový postup s ohledem na důvody dvou kasačních zásahů Ústavního soudu („ právní a justiční chytristika odvolacího a dovolacího soudu“) plně na místě. K tomu žalobce poukázal na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], a tam formulované závěry o náležité reflexi soudního„ [anonymizováno]“ v odškodňovacím řízení. K jakémukoliv krácení základní částky odškodnění tak podle žalobce nebyl žádný důvod.

17. Ve vztahu k nároku na náhradu nákladů zastoupení žalobce uvedl, že soudem prvního stupně citovaný judikatorní výklad nekoresponduje výslovnému znění ustanovení § 31 odst. 2 OdpŠk. Podle něj může poškozený žádat náklady řízení z titulu škody mj. tehdy, pokud mu nebyly přiznány v řízení, v němž byly vynaloženy. To je právě případ namítaného řízení, v němž odvolací soud završil svoji činnost, spočívající v nezákonném rozhodování k žalobcově tíži, obdobným konečným rozhodnutím o náhradě nákladů řízení, nenapadnutelným řádným opravným prostředkem.

18. Konečně v případě nároku na náhradu ušlého zisku žalobce vytkl soudu prvního stupně, že v konkrétních poměrech souzené věci přehlédl, že dovození odpovědnosti povinných osob (manželů [anonymizováno]) je„ v zásadě pouhou iluzí“. Zdůraznil, že pravomocný rozsudek má k dispozici až od [datum]. Povinnost k vydání nemovitostí však netíží knihovního vlastníka Mgr. [jméno] [příjmení], na nějž byly nemovitosti (resp. jejich [číslo]) v průběhu řízení převedeny, ale manžele [příjmení]. Ti nemovitosti řadu let nedrží, nemohou je tudíž žalobci ani vydat. Pravomocné skončení namítaného řízení bylo pro žalobce jen podkladem pro podání určovací žaloby. Žalobce nadto nepožaduje odškodnění ušlého zisku za celou dobu trvání namítaného řízení, ale pouze za dvě období, v nichž bylo řízení zbytečně prodlouženo nezákonnými rozhodnutími Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího a Nejvyššího soudu.

19. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil napadený zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhoví i v tam uvedeném rozsahu.

20. Ve vyjádření k odvolání žalované konečně žalobce uvedl, že i s ohledem na historické souvislosti věci vnímá s podivem přístup žalované, jímž jen prohlubuje způsobené křivdy, namísto toho, aby se je snažila sama odškodnit. Žalovanou zdůrazněný časový odstup uzavření postupní smlouvy a žalobcova vstupu do řízení byl výrazem určité procesní taktiky, kterou žalobci nelze vytýkat. O tom, že se žalobce podílel na prosazování restitučního nároku svého právního předchůdce mj. placením nákladů řízení, a to již před svým vstupem do řízení, nebylo v řízení pochyb.

21. Odvolací soud předně nepřisvědčil žalobcově odvolací námitce, podle níž má být napadený rozsudek nepřezkoumatelný.

22. V rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněném pod [číslo] [anonymizováno], Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění napadeného rozhodnutí, ale zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v odvolání náležitě použít odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění (což však rozhodně není případ napadeného rozsudku), není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže nedostatky odůvodnění nebyly podle obsahu odvolání na újmu uplatnění práv odvolatele.

23. Tak je tomu i v souzené věci, v níž žalobce ohlašuje údajnou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku vedle současně formulovaných věcných námitek. Odůvodnění napadeného rozsudku tak žalobci zjevně nezabránilo v tom, aby proti rozsudku formuloval odvolací důvody. Odvolací námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku je tudíž lichá.

24. Odvolací soud proto přezkoumal k účastníky podaným odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), odvolání žalované posoudil jako důvodné a odvolání žalobce shledal opodstatněným jen zčásti.

25. Pokud jde o nárok na odškodnění nemajetkové újmy, soud prvního stupně učinil z obsahu spisu procesního soudu správná skutková zjištění o průběhu namítaného řízení, o nichž ostatně nebylo mezi účastníky sporu. Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně o průběhu namítaného řízení se tak odvolací soud ztotožňuje jako správnými a v podrobnostech na ně pro stručnost odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje.

26. Soud prvního stupně rovněž nepochybil, pokud na zjištěný skutkový stav věci aplikoval ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., jež citoval v odůvodnění napadeného rozsudku, tj. zejm. § 13 a 31a. Jím na podkladě správně určené právní normy provedené posouzení věci odvolací soud sdílí jen zčásti, a i s přihlédnutím k odvolacím námitkám obou účastníků uvádí k věci následující.

27. Odvolací soud se předně ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, podle nějž v namítaném řízení došlo k porušení žalobcova práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu článku 6 odst. [anonymizováno] Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. [anonymizováno] věty třetí OdpŠk.

28. Správné je i východisko soudu prvního stupně, že v důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma (žalovaná presumovaný vznik újmy nevyvracela) a že takto vzniklou újmu je nutno odškodnit v penězích, neboť žádné okolnosti, pro něž by bylo na místě spokojit se v dané věci pouze s konstatováním porušení práva, žalovaná netvrdila a ani odvolací soud je (ve shodě se soudem prvního stupně) neshledal. I podle názoru odvolacího soudu tak nelze uzavřít jinak než o adekvátnosti peněžní satisfakce, jež je v případě nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení primárním prostředkem zadostiučinění.

29. Po přezkoumání úvah soudu prvního stupně o výši odškodnění a zvážení odvolacích námitek účastníků v tomto ohledu odvolací soud předně konstatuje, že se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o odškodnění žalobce jen za období od uzavření postupní smlouvy s [jméno] [příjmení]. Uvedený závěr se příčí judikatorním závěrům Nejvyššího soudu, od nichž odvolací soud nevidí důvodu se odchýlit a podle nichž dědici původního účastníka řízení svědčí nejen celková délka řízení jako skutečnost zakládající nárok na odškodnění, ale je mu přičitatelná i újma vzniklá nepřiměřenou délkou řízení jeho právnímu předchůdci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Žalobce se přitom stal účastníkem řízení jako univerzální, a nikoliv singulární právní nástupce [jméno] [příjmení], pročež se odvolacímu soudu nejeví být uzavření postupní smlouvy a časový odstup pokusu o její procesní prosazení v namítaném řízení zásadně právně významnými okolnostmi.

30. Odvolací soud naopak sdílí úsudek soudu prvního stupně, podle nějž je při stanovení základní částky odškodnění namístě vyjít z roční částky odškodnění [částka] [spisová značka], a to již s přihlédnutím k extrémní době řízení. Základní hodnota odškodnění za 28 let a ½ měsíce řízení tak s přihlédnutím k modifikaci odškodnění na poloviční částku za první dva roky řízení činí [částka], z toho na dobu od [datum] do [datum] připadá [částka] a na dobu vedení řízení do [datum] připadá [částka]. Relativní samostatnost žalobcem rozšířeného nároku na odškodnění za závěrečnou dobu vedení řízení (od [datum] do [datum]) spočívá v tom, že žalobce zde při výpočtu odškodnění sice vychází ze stejné základní částky jako v případě předchozí doby řízení (17 000 [spisová značka]), avšak již ji nenavyšuje o 30%.

31. Se zvážením kritérií uvedených pod písmeny b) až e) ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk soudem prvního stupně pro účely stanovení výsledné výše odškodnění odvolací soud souhlasí jen zčásti, k čemuž uvádí (po jednotlivých kritériích) následující.

32. Ke kritériu podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk:

33. Odvolací soud považuje za správné hodnocení namítaného řízení soudem prvního stupně jako skutkově složitějšího, jak o tom svědčí rozsah prováděného dokazování, a rovněž i procesně složitějšího; jednalo se o složitý restituční spor podle [ustanovení pr. předpisu], o mimosoudních rehabilitacích, zahájený krátce po jeho účinnosti. Podle odvolacího soudu je odpovídající snížit základní odškodnění z důvodu kritéria podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk právě o 15% pro skutkovou složitost a o 10% pro procesní složitost.

34. Další důvod pro dílčí snížení odškodnění je i podle odvolacího soudu představován soudem prvního stupně správně akcentovanou„ vícestupňovostí“ soudního rozhodování v meritu věci, kdy odvolací soud má nicméně za to, že adekvátní snížení vzhledem k podílu tohoto kritéria je samo o sobě představováno 20% základní částky.„ Vícestupňovost“ soudního rozhodování představuje v rámci kritéria podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk samostatný důvod přispívající k prodloužení délky projednávání věci (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], či ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Kasační zásahy jsou pak pro žalovanou přitěžující okolností jen tehdy, pokud k rušení rozhodnutí dojde z důvodu nerespektování závazného právního názoru soudu vyššího stupně, výlučně z důvodu nepřezkoumatelnosti zrušovaného rozhodnutí nebo z důvodu jeho jiné procesní vady, případně z důvodu, že soud ve svém později zrušeném rozhodnutí nerespektoval stanovisko nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (či – samo sebou – nález Ústavního soudu); uvedený důvod zrušení rozhodnutí přitom musí být ve zrušovacím rozhodnutí výslovně uveden (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], či ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Uvedené státu přičitatelné faktory jistě byly, jak žalobce namítá, v souzené věci přítomny, avšak až v té fázi řízení, kdy se Ústavní soud ve svém druhém zrušujícím nálezu (ze dne [datum]) po dalších bezmála deseti letech řízení přihlásil k vyhovujícímu rozsudku Městského soudu v Brně ze dne [datum], podrobuje naopak kritice na něj navazující meritorní rozhodnutí (zejm. dva měnící rozsudky odvolacího soudu a zamítavé rozhodnutí dovolacího soudu). Již jen prvnímu kasačnímu nálezu Ústavního soudu však předcházelo celkem šest meritorních rozhodnutí, jež v citovaném smyslu k tíži státu klást nelze. Celkem pak bylo v řízení vydáno hned 16 (!) meritorních rozhodnutí, kterážto skutečnost by v případě jejich nepřičitatelnosti k tíži státu ve shora uvedeném smyslu opodstatnila sama o sobě snížení základního odškodnění jistě o 50%. Jelikož se však, jak žalobce správně namítl a i soud prvního správně vystihl, jednalo dílem o státu k tíži přičitatelný„ ping-pong“, je pro rozhodování na více (resp. všech) stupních soudní soustavy namístě snížit odškodnění jen o 20%.

35. Celkově je tak podle odvolacího soudu namístě vážit kritérium podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk celými 45%, s ohledem na jeho zcela zásadní podíl na celkové délce řízení.

36. Ke kritériu podle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk:

37. Ohledně kritéria jednání poškozeného odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně v konkrétních okolnostech věci správně nezaznamenal v tomto směru důvody ani pro snížení, ani pro zvýšení odškodnění.

38. Ke kritériu podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk:

39. Pokud jde o postup soudů ve věci, odhlédnuto od důvodů části kasačních zásahů zvážených shora v rámci kritéria instančnosti, řízení jistě vykázalo podle správných zjištění soudu prvního stupně dílčí průtahy. Kritérium podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk je nicméně i v průtahových řízeních zpravidla dostatečně zohledněno již stanovením základního odškodnění, nadto je-li aplikována zvýšená (roční) výměra, tak jako v projednávané věci, v níž byla nadto aplikována roční částka odškodnění na maximální hranici (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], či ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2958/21).

40. Ke kritériu podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk:

41. Soud prvního stupně přehlédl, že restituční spory patří mezi řízení, která mají pro žalobce (oprávněné osoby) již typově zvýšený význam. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudky ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]) vyplývá, že tato řízení, mající za cíl zmírnit následky některých majetkových křivd z doby nesvobody, nelze stavět naroveň běžným majetkoprávním sporům právě z důvodu přítomnosti určitého„ nehmotného“ prvku, přítomného spolu s aspektem hmotným (majetkovým). Tento nehmotný prvek je představován zvýšenou mírou zvláštního osobního významu těchto řízení pro oprávněné osoby, daného očekáváním nejen hmotné, ale do jisté míry i osobní (rodinné) satisfakce.

42. V souzené věci je však podle odvolacího soudu namístě právě ve vztahu k tomuto kritériu aplikovat další judikatorní závěr formulovaný v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], a to sice, že míru odškodnění újmy právních nástupců je nutno posuzovat individuálně s tím, že nemusí být vážena stejně jako v případě odškodnění původního účastníka řízení.

43. Právě ve vztahu ke kritériu významu řízení se tak odvolacímu soudu jeví být případné reflektovat, že žalobce nebyl původní oprávněnou osobou, a proto bez ohledu na jeho soudem prvního stupně zjištěnou angažovanost ve věci nemohl být v jeho případě onen„ nehmotný“ aspekt, povyšující právě restituční řízení z pohledu významu na roveň [anonymizována dvě slova], pracovním či péče o nezletilé, přítomen do té míry, aby opodstatnil závěr o zvýšeném významu řízení i pro jeho osobu. Nadto nelze přehlédnout ani to, že žalobce vstoupil do řízení po úmrtí původní oprávněné osoby až v roce 2014, a tedy byl jeho účastníkem jen po výrazně kratší dobu než jeho právní předchůdce.

44. Závěr soudu prvního stupně, pokud odškodnění z důvodu významu řízení nenavyšoval, je tak ve výsledku správný, neboť ve vztahu k žalobci je podle odvolacího soudu namístě shledat význam řízení standardní.

45. Z uvedeného plyne, že základní odškodnění ve výši [částka] je nutno snížit o 45% na výsledných [částka], z čehož na dobu vedení řízení do [datum] připadá [částka] a na dobu posledních 19 měsíců řízení, za niž žádal žalobce odškodnění částkou [částka], připadá [částka]. Nad rámec požadavku na zaplacení takto vyčísleného výsledného odškodnění je žalobní požadavek na peněžitou satisfakci imateriální újmy nedůvodný.

46. Soud prvního stupně dále nepochybil v úsudku, pakliže shledal nedůvodným i nárok na náhradu části žalobcem vynaložených nákladů zastoupení, vycházeje z judikatorního výkladu ustanovení § 31 odst. [anonymizováno] a 2 OdpŠk. Tento výklad je ustálen v závěru, podle nějž lze vlastní náklady řízení, tj. náklady vynaložené (placené) poškozeným (a právě o ně zde jde) považovat za škodu, za kterou stát odpovídá, nejen za podmínky, že byly vynaloženy k odstranění nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, ale rovněž – a zejména – tehdy, jestliže nebyla možná jejich náhrada v rámci procesních předpisů ovládajících řízení, v němž byly vynaloženy. Jinak řečeno, poškozený může takový nárok vůči státu uplatnit s úspěchem jen tehdy, jestliže mu náklady řízení skutečně vznikly, byly vynaloženy účelně a současně nebyly vypořádány v dotčeném řízení z důvodu, že procesní úprava takového řízení s rozhodováním o náhradě jeho nákladů vůbec nepočítá (tak jako je tomu typicky v [anonymizováno] řízení v případě nákladů obhajoby). Skutečnost, že poškozenému v dotčeném řízení nebyla náhrada nákladů přiznána, je tudíž bez významu; právně významným je právě jen to, že měl v dotčeném řízení možnost uplatnit nárok na náhradu nákladů řízení na základě procesních předpisů (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 31/2014, a tam citovanou četnou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, na níž lze pro stručnost plně odkázat).

47. V souzené věci přitom nemůže být sporu o tom, že o žalobcem vynaložených nákladech bylo v namítaném řízení rozhodnuto podle příslušných procesních předpisů (§ 142 a násl. o. s. ř.). Ve vztahu k nákladům řízení o ústavní stížnosti, jež žalobce uplatnil rovněž, shledal Ústavní soud v usnesení ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], ústavně konformním závěr obecných soudů, pokud zamítly nárok na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem vynaložených na zrušení nezákonného rozhodnutí s odkazem na ustanovení § 62 odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Již z uvedených důvodů je vyloučena možnost právního hodnocení takových nákladů jako žalobci vzniklé škody, odškodnitelné podle zákona č. 82/1998 Sb. Závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti žalobního požadavku na náhradu škody odpovídající nákladům zastoupení je tak (již proto) správný.

48. Konečně pokud jde o zamítnutí žaloby na náhradu ušlého zisku, soud prvního stupně jej odůvodnil právě jen ztotožněním se s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] („ povinná osoba jako primární dlužník“). Uvedené rozhodnutí, přijaté velkým senátem Nejvyššího soudu, sice bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (pod [číslo]), podle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], je však v něm formulovaný právní názor, přejatý soudem prvního stupně, v rozporu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu (nález ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález]). Obecná závaznost nálezové judikatury Ústavního soudu vyplývá z článku 89 odst. 2 Ústavy. Právní posouzení nároku na náhradu ušlého zisku soudem prvního stupně tedy nemůže obstát, což činí napadený rozsudek, stojící právě jen na něm, v rozsahu zamítnutí tohoto nároku nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.

49. Ze shora vyložených důvodů proto odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky [částka] s příslušenstvím, přiznané žalobci soudem prvního stupně na odškodnění nemajetkové újmy za dobu řízení od [datum], tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (neboť žalobci za toto období přísluší na odškodnění jen částka [částka]), ve zbytku napadený rozsudek v tomto výroku potvrdil jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.), v zamítavém výroku o věci samé změnil napadený rozsudek podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na dalším odškodnění nemajetkové újmy částku [částka] s příslušenstvím ([částka] – ([částka] – [částka])), a ohledně částky [částka] s příslušenstvím (náklady zastoupení + zbytek odškodnění imateriální újmy) jej v tomto výroku podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný, a konečně v rozsahu částky [částka] s příslušenstvím (ušlý zisk) a v závislém výroku o nákladech řízení odvolací soud napadený rozsudek zrušil (§ 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.) a věc podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

50. V něm soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 o. s. ř.), vyjde z toho, že žaloba o náhradu ušlého zisku není předčasná, proto ji posoudí věcně a vypořádá se rovněž s žalovanou vůči části tohoto nároku vznesenou námitkou promlčení.

51. V konečném rozhodnutí soud prvního stupně také znovu rozhodne o nákladech řízení včetně řízení odvolacího (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).