o zaplacení 560 750 Kč s příslušenstvím,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobcům 560 750 Kč spolu s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 24.9.2017 do zaplacení (výrok I.), žalobcům uložil povinnost zaplatit žalované k rukám jejího právního zástupce na náhradě nákladů řízení 520 191,10 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Takto rozhodl poté, co byl jeho předchozí (zčásti vyhovující a zčásti zamítavý) rozsudek ze dne 21.4.2022, č.j. [spisová značka], doplněný usnesením téhož soudu ze dne 8.12.2022, č.j. [spisová značka], usnesením Městského soudu v Praze č.j. [spisová značka] ze dne 12.4.2023 zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Při svém novém rozhodování vyšel na základě výsledků provedeného dokazování z toho, že nebylo zjištěno, že by žalovaná figurovala v transakcích žalobců nijak víc než jako pouhý prostředník k přeposlání plateb žalobců třetím osobám, když její bankovní účet sloužil pouze jako styčné platební místo, přes který proudily platby žalobců vůči [jméno FO] a [jméno FO], kteří rekonstrukci fakticky prováděli a pokud by žalobci s tímto postupem nesouhlasili, pak by určitě nedovolili těmto osobám pohybovat se na stavbě a stavbu provádět. Uzavřel, že žalovaná sice dostávala na svůj bankovní účet od žalobců finanční prostředky, které si ovšem neponechala a nemohla se tak na nich obohatit, když k nabytí finančních prostředků na její účet navíc existoval důvod, a to výslovné svolení a vědomí žalobců, s čímž souvisí i neexistence újmy na majetku žalobců ze strany žalované, neboť finanční prostředky převedené na bankovní účet žalované byly obratem použity k úhradě závazků žalobců vůči třetím osobám za stavební materiál a provedenou práci, tedy z právních jednání třetích osob ve prospěch žalobců. Žalobu proto zamítl a o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem rozhodl podle úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Výrok o nákladech státu (svědečné) odůvodnil ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. s tím, že jak žalobci, tak i žalovaná byli osvobozeni od soudních poplatků.

3. Proti tomuto rozsudku podali žalobci včas odvolání a soudu prvního stupně vytýkali nesprávně zjištěný skutkový stav, nesprávné první posouzení věci, že se neřídil právním názorem odvolacího soudu vysloveným v usnesení č.j. [spisová značka] ze dne 12.4.2023 a že očividně není vůbec orientován v daném sporu, neboť po žalované nikdy žádnou náhradu škody nepožadovali a po celou dobu řízení konstantně tvrdí, že se s žalovanou dohodli na tom, že ona bude zhotovitelka díla a prostřednictvím svých pracovníků dílo zhotoví, což byl také důvod, proč byly finance posílány na její bankovní účet; ze závažných důvodů odstoupili od smlouvy o dílo s žalovanou a požadovali po ní vydání bezdůvodného obohacení. Jejich tvrzení jsou přitom podporována také výslechem [jméno FO] a soud prvního stupně tak měl uzavřít, že žalobci a žalovaná uzavřeli smlouvu o dílo, kdy [jméno FO] i [jméno FO] vystupovali ve věci pouze jako subdodavatelé žalované a vzhledem k tomu, že žalobci od smlouvy o dílo platně odstoupili, má žalovaná povinnost vydat bezdůvodné obohacení, když hodnota díla je záporná. Pokud by nebylo vycházeno z toho, že žalovaná byla zhotovitelkou díla, posuzovaly by se veškeré vztahy v režimu bezdůvodného obohacení a žalovaná má tedy povinnost vydat jim plnění, které od nich přijala. Jakým způsobem bylo s penězi nakládáno, nebylo před soudem prvního stupně bezpečně prokázáno, když výpověď žalované i svědků nebyla v tomto ohledu vůbec určitá a jednoznačná. Zpochybňují, že by se jim dostalo ze strany žalované takové protihodnoty, která odpovídá financím, které jí poskytli. Dále uvedli, že byli osvobozeni od povinnosti hradit soudní oplatky, když prokázali svou nemajetnost a jsou zde takové důvody zvláštního zřetele hodné, pro které nemělo být žalované přiznáno právo na náhradu nákladů řízení; celou situaci způsobila svým jednáním žalovaná a měla by za to nést odpovědnost, není ve finančních možnostech žalobců zaplatit náklady řízení určené soudem. Závěrem proto navrhli, aby byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žalobě bylo vyhověno, event. aby byla věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

4. Žalovaná ve svém písemném vyjádření uvedla, že žalobci staví své odvolání na dezinterpretaci usnesení odvolacího soudu a opakují lichá tvrzení, že žalovaná s nimi uzavřela smlouvu o dílo, což je v přímém rozporu s právním názorem odvolacího soudu a stejně tak dezinterpretují výsledky provedeného dokazování, kdy naprosto klíčovou výpověď svědka [jméno FO] označují za nevěrohodnou a nepravdivou, přestože právě na základě této výpovědi v souvislosti s dalšími provedenými důkazy) bylo postaveno najisto, že na straně žalované nedošlo a nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení, neboť v její dispozici žádné prostředky žalobců nezůstaly. Nelze tedy pochybovat, že v plném rozsahu splnila svůj bezúplatně převzatý závazek vůči žalobcům, jehož předmětem bylo výlučně zprostředkovat platby žalobců [jméno FO]. Podle jejích informací šlo o výlučné prostředky žalobce získané z prodeje nemovitosti a na straně žalobkyně tak absentuje její aktivní věcná legitimace. Není jasné, z čeho žalobci dovozují, že jí zaslali peněžní prostředky bez právního důvodu a že mezi ní a žalobci neexistoval žádný smluvní vztah, neboť je zjevné, že smluvní vztah mezi nimi existoval, když se zavázala zprostředkovat peněžní prostředky žalobců [jméno FO], což bez dalšího splnila a bylo prokázáno. To, jaký byl další osud peněz a rekonstrukce domu žalobkyně, již nebylo její věcí, nýbrž věcí žalobců a [jméno FO], mezi kterými existoval vztah týkající se rekonstrukce stavby. Odmítla tvrzení žalobců, že existují důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by měli být zproštěni povinnosti nahradit jí náklady řízení, když netvrdí, co má těmito důvody být a existenci takových důvodů nijak neprokazují a jsou to právě žalobci, kdo již šestým rokem uplatňuje vůči ní zcela neopodstatněný nárok a neustále mění svá skutková tvrzení. Navrhla, aby byl napadený rozsudek potvrzen.

5. Žalobci v následné replice zopakovali, že jediným právním titulem, na základě kterého žalovaná od nich finance přijala, bylo plnění žalobců na cenu díla, když se žalovaná zavázala, že dílo prostřednictvím svých pracovníků provede jako zhotovitelka. Žádná jiná smlouva mezi žalobci a žalovanou uzavřena nebyla. Rovněž zopakovali, že se žalovaná nemůže zprostit své odpovědnosti vydat jim bezdůvodné obohacení s odkazem na to, že jakýmsi třetím osobám poskytla jisté finanční plnění, kdy toto plnění bylo údajně beze zbytku použito na stavbu žalobkyně. K tvrzení o absenci aktivní legitimace žalobkyně nelze přihlížet, neboť bylo vzneseno po koncentrační lhůtě, přičemž již dříve žalobci uvedli, že zaslané finance vnímali jako jejich společné.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vyhlášení (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a odvolání shledal důvodným jen zčásti, a o pouze stran nákladů řízení.

7. Jak již konstatoval soud prvního stupně ve svém předchozím rozsudku z 21.4.2022, č.j. [spisová značka], prováděná rekonstrukce stavby ve vlastnictví žalobkyně byla od počátku poznamenána spoustou nejasností a zvláštního jednání zúčastněných. Odvolací soud v rámci předchozího odvolacího řízení dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že k uzavření smlouvy o dílo mezi účastníky nedošlo (písemně, jak uváděli žalobci ve vyjádření k odporu žalované), a to ani 31.7.2015 či 1.12.2015 a že dokladem toho, že zhotovitelkou díla byla žalovaná, není ani listina z 1.12.2015 o převzetí částky 39 000 Kč žalovanou. Mezi účastníky nedošlo ani k uzavření příkazní smlouvy, na čemž soud prvního stupně nesprávně založil svůj předchozí rozsudek, když žádný z účastníků uzavření tohoto typu smlouvy netvrdil, ale dokonce obě strany sporu shodně popíraly, že by takový typ smlouvy mezi sebou uzavřely. Mezi účastníky přitom nebylo a není sporu o tom, že žalobci poukázali na účet žalované celkem 560 750 Kč a za takové situace bylo proto namístě zvažovat, zda na straně žalované nedošlo k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobců ve smyslu § 2991 a násl. o. z.

8. Soud prvního stupně, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 o. s. ř.), se proto z tohoto pohledu věcí dále zabýval a poté, co dokazování v potřebném rozsahu doplnil, dospěl ke skutkovému závěru, že stavebníkem byla žalobkyně, stavba byla prováděna svépomocí, přičemž konkrétní stavební práce podle projektu zpracovaného [tituly před jménem] [jméno FO] v březnu 2016 provedli [jméno FO] a [jméno FO], občas vypomáhali třetí osoby včetně [jméno FO]. Rozpočet rekonstrukce vyhotovil [jméno FO], přes jehož firmu ale nešla rekonstrukce realizovat, protože by to bylo drahé a žalobci měli omezené finanční prostředky. Stavba byla financována žalobci průběžně, a to tím způsobem, že zaslali finanční prostředky na účet žalované, ty byly distribuovány v menší míře na přímý nákup materiálu, především ale byly vybírány z bankomatů [jméno FO], který buď sám nebo s [jméno FO] nakoupili konkrétní materiál na stavbu, který tam následně zabudovali. V průběhu roku 2016 poslali žalobci žalované na účet celkem 560 750 Kč, a to prostřednictvím několika plateb k provedení konkrétních stavebních prací, které následně provedli [jméno FO] a [jméno FO]. Stavba skončila ve stadiu hrubé stavby z důvodu nedostatku financí na straně žalobců. Správně pak uzavřel, že žádný z důvodů zakládající bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z., které by žalovaná měla žalobcům ve smyslu odst. 1 téhož zákonného ustanovení vydat, není naplněn, neboť finanční prostředky, které přišly od žalobců na její bankovní účet, si ani zčásti neponechala, ale jak bylo dohodnuto, obratem byly vybrány a předány [jméno FO], který rekonstrukci chaty prováděl, potažmo [jméno FO], který s ním spolupracoval, a to na nákup materiálu podle pokynů žalobců. Bankovní účet žalované tak byl pouhým sjednaným platebním místem s úmyslem poskytnout tyto finanční prostředky jiným určeným osobám a žalovaná tak v těchto finančních transakcích figurovala jen jako prostředník a nijak se ani nemohla obohatit. Za tyto finanční prostředky byl získán stavební materiál, který také byl zabudován do rekonstruované nemovitosti či ponechán na pozemku žalobců, resp. žalobkyně. Soud prvního stupně proto nepochybil, když žalobu zamítl a odvolací soud se s jeho skutkovými i právními závěry ztotožňuje. Odvolací argumentaci žalobců, že se soud prvního stupně neřídil právním názorem odvolacího soudu vysloveným v usnesení č.j. [spisová značka] ze dne 12.4.2023 přisvědčit nelze, neboť soud prvního stupně své povinnosti dostál. Dovozují-li žalobci, že soud prvního stupně měl uzavřít, že žalobci a žalovaná uzavřeli smlouvu o dílo, kdy [jméno FO] i [jméno FO] vystupovali ve věci pouze jako subdodavatelé žalované a vzhledem k tomu, že žalobci od smlouvy o dílo platně odstoupili, má žalovaná povinnost vydat bezdůvodné obohacení, pak zcela přehlíží, že otázka (ne)uzavření smlouvy o dílo mezi žalobci a žalovanou již byla vyřešena a že odstoupit lze pouze od platně vzniklého a existujícího závazku, který zde vůbec nebyl.

9. Z uvedených důvodů byl proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (I.) a ve výroku o nákladech státu (III.) jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

10. Pokud se týká nákladů řízení, o těch soud prvního stupně rozhodl v souvislosti s rozhodnutím ve věci samé (§ 151 odst. 1 o. s. ř.) ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., tedy podle úspěchu ve věci, když při zvažování, zda jsou či nejsou dány okolnosti pro postup podle § 150 o. s. ř. neshledal důvod, aby úspěšné žalované byla náhrada nákladů řízení odepřena. S tímto jeho závěrem se odvolací soud ztotožňuje. Soud prvního stupně sice zohlednil provedené úkony právní služby advokáta žalované, avšak nesprávně přiznal žalované i odměnu za nahlížení do spisu 5.12.2019, 11.5.2020, 25.9.2020, 11.10.2023, 8.12.2023 a 9.2.2024, ačkoliv se nejednalo o nezbytný a tedy účelný úkon právní služby (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. [spisová značka]). Při 32 úkonech a 4 polovičních úkonech právní služby po 10 580 Kč, resp. 5 290 Kč, činí odměna advokáta 359 720 Kč, spolu s 34 režijními paušály po 300 Kč pak 369 920 Kč a s připočtením 21% náhrady za daň z přidané hodnoty v částce 77 683 Kč, pak správná výše žalovanou účelně vynaložených nákladů do vydání napadeného rozsudku činí 447 603 Kč. Tomu odpovídajícím způsobem byl proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem změněn (§ 221a o. s. ř.), když jinak byl i v tomto výroku jako správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

11. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalované, která měla plný úspěch ve věci i v této fázi řízení, byla přiznána náhrada nákladů sestávající z odměny advokáta v plné výši za dva úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání a účast při odvolacím jednání) po 10 580 Kč a za jeden úkon v poloviční výši (účast při jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí), tj. 5 290 Kč podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g), k) a odst. 2 písm. f) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1.1.2025, tří paušálních náhrad po 450 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky a z 21% náhrady za daň z přidané hodnoty v částce 5 838 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem 33 638 Kč.