Přeskočit na obsah
Městský soud v Praze 13 Co 170/2025-142 ECLI:CZ:MSPH:2025:13.Co.170.2025.142 Rozsudek

o vyklizení nemovitostí,

JUDr. Eliška Mrázková · předsedkyně senátu · Rozhodnutí ze dne 27. 8. 2025

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Elišky Mrázkové a soudců JUDr. Čestmíra Slaného a JUDr. Pavla Vlacha ve věci

žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce]

bytem [Adresa žalobce]

zastoupený advokátkou [Jméno advokátky]

sídlem [Adresa advokátky]

proti

žalované: [právnická osoba]., IČO [IČO žalované]

sídlem [Adresa žalované]

o vyklizení nemovitostí,

k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. listopadu 2024, č.j. 29C 269/2023-95,


I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé II. písm. c) a d) a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 14 491,90 Kč k rukám zástupkyně žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení v části, že žalovaná je povinna do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidit a předat žalobci nemovitosti ve vlastnictví [právnická osoba] se sídlem [adresa], IČO [IČO], a to bytovou jednotku č. [hodnota] včetně podílu [hodnota] na společných částech budovy č.p. [hodnota] a na pozemku, na kterém budova [adresa] stojí, tj. parcela č. [hodnota]; nebytový prostor č. [hodnota] včetně podílu [hodnota] na společných částech budovy [adresa] a na pozemku na kterém budova [adresa] stojí, tj. parcela č. [hodnota], to vše zapsané v katastru nemovitostí u [Orgán veřejné moci] (výrok I.); žalované uložil povinnost vyklidit a předat žalobci nemovitosti, a to a) bytovou jednotku č. [hodnota] včetně podílu [hodnota] na společných částech budovy [adresa] a na pozemku, na kterém budova [adresa] stojí, tj. parcela č. [hodnota], b) bytovou jednotku č. [hodnota] včetně podílu [hodnota] na společných částech budovy [adresa] a na pozemku, na kterém budova [adresa] stojí, tj. parcela č. [hodnota], c) bytovou jednotku č. [hodnota] včetně podílu [hodnota] na společných částech budovy [adresa] a na pozemku, na kterém budova [adresa] stojí, tj. parcela č. [hodnota] a d) bytovou jednotku č. [hodnota] včetně podílu [hodnota] na společných částech budovy č.p. [hodnota] a na pozemku, na kterém budova [adresa] stojí, tj. parcela č. [hodnota], to vše zapsané na LV č. [hodnota] pro katastrální území [adresa], obec [adresa], v katastru nemovitostí vedeném [Orgán veřejné moci], a to do 15ti dnů od nabytí právní moci rozsudku (výrok II.); dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce na náhradě nákladů řízení 45 805,32 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a žalobci uložil povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku na účet tamního soudu soudní poplatek ve výši 30 000 Kč (výrok IV.).

2. Takto rozhodl o žalobě došlé soudu dne 11.12.2023, jíž se původní žalobce [právnická osoba]., IČO [IČO], jakožto insolvenční správce dlužníka [právnická osoba], IČO [IČO], domáhal po žalované vyklizení předmětných 5ti bytových jednotek a 1 nebytové jednotky, které byly (předchozím) insolvenčním správcem pojaty do soupisu majetkové podstaty dlužníka a poté, co žalobce v souladu s § 256 odst. 1 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. vypověděl nájemní smlouvu uzavřenou dne 1.1.2018 mezi dlužníkem a žalovanou, užívá žalovaná tyto nemovitosti bez právního důvodu.

3. Na základě skutečností zjištěných provedeným dokazováním vzal za prokázáno, že vlastníkem předmětných 6ti jednotek včetně příslušných podílů na společných částech domu a podílu na pozemku byla společnost [právnická osoba] se sídlem [adresa], IČO [IČO], která dne 1.1.2018 uzavřela s žalovanou jakožto nájemcem nájemní smlouvu na dobu neurčitou, v níž se žalovaná zavázala užívat tyto bytové jednotky a nebytový prostor pro svoji vlastní potřebu jako kancelářský prostor (Čl. III) a kterou bylo možno ukončit mj. výpovědí kteroukoli smluvní stranou s tříměsíční výpovědní dobou (Čl. VIII). Usnesením Městského soudu v Praze č.j. [spisová značka] ze dne 21.2.2022 byl zjištěn úpadek dlužníka [právnická osoba], na jehož majetek byl prohlášen konkurz; insolvenční správce zahrnul do majetkové podstaty též předmětné jednotky a dopisem z 23.5.2023, doručeným žalované dne 1.6.2023, (původní) žalobce nájemní smlouvu v souladu s ust. § 256 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb vypověděl. Dále vzal za prokázáno, že žalovaná užívala předmětné nemovité věci v rozporu s nájemní smlouvou, neboť v nich bydlely různé (i závadové) osoby. Usnesením soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO] z [datum], č.j. [spisová značka], byl udělen vydražiteli [jméno FO] příklep na předmětné nemovitosti za nejvyšší podání ve výši 33 100 000 Kč, k jehož zaplacení mu byla stanovena lhůtě 30 dnů od jeho právní moci a společnosti [právnická osoba] bylo uloženo, aby nemovitosti vyklidila nejpozději do 15ti dnů od nabytí právní moci usnesení nebo doplacení nejvyššího podání, nastalo-li později.

4. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že vzhledem ke sjednanému účelu užívání bytových jednotek a nebytové jednotky, je třeba nájemní smlouvu ze dne 1.1.2018 posuzovat jako smlouvu o nájmu prostor sloužících k podnikání podle § 2302 a násl. o. z., tudíž se na ni nepoužijí zvláštní ustanovení o nájmu bytu a nájmu domu (§ 2235 až § 2301 o. z.), tedy ani § 2285 o opětovném prodloužení nájmu, jímž argumentovala žalovaná. Neshledal přitom důvodnou námitku žalované, že stávající žalobce [Jméno žalobce], o jehož vstupu do řízení na místo původního žalobce podle § 107a o. s. ř. rozhodl pravomocným usnesením z 26.8.2024, č.j. 29C 269/2023-34, není ve věci aktivně legitimován, neboť usnesení o příklepu ze dne 28.6.2024 nabylo právní moci dne 24.7.2024, žalobce zaplatil nejvyšší podání a proto se podle § 336l odst. 2 věty první o. s. ř. stal vlastníkem vydražených nemovitých věcí ke dni vydání usnesení o příklepu, tedy dne 28.6.2024, přičemž není rozhodující, že v průběhu řízení nebyl zapsán v katastru nemovitostí jako jejich vlastník. Uzavřel, že žalovaná od 1.9.2023, kdy uplynula tříměsíční výpovědní doba a nájem skončil, užívá předmětné jednotky bez právního důvodu, porušila svoji povinnost nemovitosti vyklidit, čímž tak neprávem zasahuje do žalobcova vlastnického práva a ten se proto může podle § 1042 o. z. proti žalované domáhat svého vlastnického práva.

5. Poněvadž vzal žalobce za souhlasu žalované svoji žalobu částečně (ohledně bytové jednotky č. 137/11 a nebytového prostoru č. 137/103 včetně příslušných podílů na společných částech domu a na pozemku) zpět, soud prvního stupně v této části řízení zastavil a ve zbývajícím rozsahu žalobě vyhověl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a výrok o poplatkové povinnosti žalobce odůvodnil ust. § 2 odst. 1 písm. a), § 4 odst. 1 písm. a) a § 9 odst. 6 zákona č. 549/1991 Sb.

6. Proti tomuto rozsudku, a to pouze do výroku o věci samé II. písm. c) a d) podala žalovaná včas blanketní odvolání a v jeho dodatečném odůvodnění namítala nesprávné právní posouzení věci vztahující se k aktivní legitimaci žalobce, který soudu nedoložil, že zaplatil nejvyšší podání ve smyslu § 336l odst. 2 o. s. ř. a stal se tak vlastníkem předmětných bytových jednotek. Soudu prvního stupně vytýkala, že se podle ní nesprávně vypořádal s otázkou řádného užívání bytových jednotek, pokud konstatoval, že na základě výslechu svědka [tituly před jménem] [jméno FO] dospěl k závěru, že žalovaná užívala bytové jednotky v rozporu s nájemní smlouvou, když svědek pouze konstatoval, že „v jedné bytové jednotce byla rodina s malým dítětem“, ale neuvedl v které. Jestliže vzal soud z tohoto prohlášení za prokázaný způsob užívání všech předmětných bytových jednotek, nemá oporu v provedeném dokazování. Stran výroku o nákladech řízení soudu prvního stupně vytýkala, že nevzal v úvahu míru její úspěšnosti v řízení. Závěrem proto navrhla, aby byl rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

7. Žalobce ve svém písemném vyjádření uvedl, že žalovaná bytové jednotky č. 137/5 a 137/6, jichž se odvolání týká, doposud nevyklidila a odmítá mu je předat. Skutková zjištění považuje za cela správná a vyčerpávající, přičemž výslech svědka [jméno FO], provedený poté, co bylo s žalobou ohledně jednotek č. 137/103 a 137/11 disponováno (viz výrok I. rozsudku), je ve vztahu k dosud pravomocně neskončenému rozsahu řízení zcela bez významu a i v době, kdy byl tento výslech prováděn, byl již nadbytečným. Rovněž otázky právního posouzení věci řešil soud prvního stupně zcela přiléhavým způsobem. K namítanému nedostatku jeho aktivní věcné legitimace uvedl, že žalovaná při prvním jednání argumentovala toliko tím, že není zapsán na LV coby vlastník, na což reagoval tím, že upozornil na skutečnosti prokázané již v souvislosti se singulární sukcesí a vlastnické právo ke všem jednotkám nabyl ve smyslu § 1114 o. z., tedy rozhodnutím orgánu veřejné moci, kdy pro tento způsob nabytí má vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí toliko deklaratorní účinek (viz též body 40. - 43 odůvodnění rozsudku). Zcela správně se soud prvního stupně vyslovil ohledně povahy nájemní smlouvy, kterou insolvenční správce [právnická osoba]. žalované vypověděl a pokud původní žalobce doručil žalobu soudu dne 11.12.2023, učinil tak v tříměsíční lhůtě po skončení nájmu a takovou žalobu lze bez pochybností posuzovat jako kvalifikovanou výzvu k vyklizení. Ohledně nákladů řízení poukázal na to, že k částečnému zpětvzetí žaloby došlo ve smyslu § 146 odst. 2 věty druhé za středníkem o. s. ř. pro chování žalované. Navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně v obou napadených výrocích potvrzen.

8. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vyhlášení (§ 212 a § 212a o. s. ř.), v mezích podaného odvolání (§ 206 odst. 2 o. s. ř.) a odvolání neshledal důvodným.

9. Soud prvního stupně provedl dokazování v postačujícím rozsahu, správně zjistil skutkový stav věci, který nedoznal změn ani v odvolacím řízení a proto z něj vycházel i odvolací soud. Věc posoudil rovněž správně i po stránce první a v souladu s judikaturou.

10. Podle § 336l odst. 2 věty první o. s. ř. se vydražitel stane vlastníkem vydražené nemovité věci ke dni vydání usnesení o udělení příklepu. Právní následky však nastávají až poté, co usnesení nabude právní moci a vydražitel doplatí nejvyšší podání. Obě tyto podmínky byly v daném případě splněny, což ostatně konstatoval již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (body 40. a 42.). Že vydražitel (žalobce) zaplatil nejvyšší podání ve výši 33 100 000 Kč přitom lze zjistit i prostým nahlédnutím do insolvenčního rejstříku (např. žádosti insolvenčního správce o udělení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení z 27.1.2025 a z 21.2.2025 či usnesení Městského soudu v Praze z 19.3.2025, č.j. [spisová značka]). Je proto nepřípadná odvolací námitka žalované, zpochybňující aktivní věcnou legitimaci žalobce, který podle ní nedoložil, že zaplatil nejvyšší podání ve smyslu § 336l odst. 2 o. s. ř. a stal se tak vlastníkem předmětných bytových jednotek. Důvodnou nebyla shledána ani další námitka žalované týkající se otázky řádného užívání předmětných bytových jednotek. Že žalovaná užívala předmětné bytové jednotky v rozporu s nájemní smlouvou, když v nich bydlely různé (i závadové) osoby, vzal totiž soud prvního stupně za prokázané nejenom výpovědí svědka [tituly před jménem] [jméno FO], jak argumentuje žalovaná, ale též zprávou [právnická osoba], v níž se uvádí, že „Jednotky, které mají být vyklizeny, jsou obývány neoprávněně cizími individui, kteří se do jednotek vloupali. Tato tragická situace má neblahé dopady na všechny vlastníky našeho SVJ, kteří v našem domě žijí.“ (viz bod 44. odůvodnění rozsudku). Obstát konečně nemůže ani námitka žalované stran nákladů řízení spočívající v tom, že soud prvního stupně nevzal v úvahu míru její úspěšnosti v řízení. Žalovaná totiž zcela přehlíží, že k částečnému zpětvzetí důvodně podané žaloby došlo pro její chování, když bytovou jednotku č. [hodnota] opustila až poté, co byla poškozena požárem, k němuž mělo dojít asi 3 týdny před místním šetřením konaným 9.5.2024 a držby jednotky č. 137/103 se žalobce ujal až tehdy, co žalovaná teprve v průběhu řízení tvrdila, že ji neužívá (viz její podání datované 15.3.2024). Byť soud prvního stupně výrok o nákladech řízení odůvodnil (pouze) ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., tj. úspěchem žalobce ve věci, nic to na věcné správnosti tohoto výroku nemění, neboť povinnost žalované nahradit žalobci náklady řízení i v té části, ohledně níž bylo řízení zastaveno, vyplývá z ust. § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.

11. Z uvedených důvodů byl proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. písm. c) a d) a v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

12. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobci, který měl úspěch i v této fázi řízení, byla přiznána náhrada nákladů sestávající z odměny advokáta za 2 úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání a účast při odvolacím jednání) po 2 300 Kč podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1.1.2025, dvou paušálních náhrad po 450 Kč (§ 13 odst. 4 cit. vyhlášky), z náhrady za promeškaný čas v délce 14 půlhodin po 150 Kč [§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 téže vyhlášky], jízdného [adresa] - [adresa] a zpět (566 km) osobním vozidlem tov.zn. [podezřelý výraz], reg.zn. [SPZ], ve výši 4 376,80 Kč [§ 1 písm. b) a § 4 písm. a) vyhl. č 475/2024 Sb.] a z 21% náhrady za daň z přidané hodnoty v částce 2 515,10 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem 14 491,90 Kč.

13. Ve zbývající, odvoláním nenapadené části výroku o věci samé II. písm. a), b) a ve výroku IV. o poplatkové povinnosti žalobce zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže Nejvyšší soud České republiky na základě dovolání podaného do dvou měsíců ode dne doručení písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí prostřednictvím soudu prvního stupně dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.